obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915726 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5813 autorů a 392647 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ztracené vlny - Kapitola 1 ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor BarčaT publikováno: 28.04.2020, 12:15  
Můj první pokus o sepsání něčeho, co nosím v hlavě již dlouho. Budu vděčná za veškeré Vaše komentáře, návrhy, podměty - psaní mě baví a chci se zlepšovat.
YA literatura.
 

Nathan Stirks kráčel do školy jako každé ráno. Nikdy příliš nespěchal, nebylo se na co těšit.
„Nate!” uslyšel za sebou hlas, doprovázený hlasitým dusotem. Zastavil se a chvíli počkal, aby ho jeho nejlepší kamarád dohonil.
„Jimmy,” pozdravili se ťuknutím pěstmi. Jimmy stále nemohl popadnout dech, záliba v pojídání sladkostí ze Sladkého Světa se pomalu začala projevovat na jeho postavě.
„Proč chodíš tak rychle,“ postěžoval si zrzek, napůl s žertem a s úsměvem od ucha k uchu. I když nebyl se svojí malou zakulacenou postavou zrovna prototype kluka z plakátů, byl to právě úsměv s dolíčky na tváři, který mu získal mnoho obdivovatelek. Rozhodně více, než měl Nathan, ne že by si stěžoval.
„Naučil ses na test ze zemáku?” pokračoval, když se vydýchal, v ruce papíry pokreslené mapami. Kresby byly nádherně provedené do posledního detailu. Ty Nathanovi vždy byly jen naškrábané propiskou a jeden mohl jen hádat, jestli jde o hranice Francie nebo Itálie.
Nathan přikývl. Věci ze školy si pamatoval, i když věděl, že mu informace o tom, jaké je hlavní město Království Tonga – Nuku’alofa, kdyby vás to zajímalo – bude naprosto k ničemu. Každé prázdniny se snažil přesvědčit rodiče, aby mohl přejít na domácí vzdělávání, aby se mohl věnovat tomu, co bude doopravdy potřebovat, jenže oni měli neochvějnou jistotu v pevný vzdělávací systém Spojeného království. A tak se musel poslouchat o věcech, které byly k ničemu, čmárat si propiskou a celý den protrpět.
„To se máš,” povzdychl si Jimmy. „Já ty blbosti nemůžu dostat do hlavy.”
Nathan by se mu mohl pokusit vysvětlit, že opakování cestou do školy a čtení zápisků během zuřivého diskutování o tom, které modelka je největší kost, mu k osvojení látky, jak rádi říkali učitelé, nepomůže - ale bylo to marné, to byl prostě Jimmy. A tak za něj ten test, jako vždycky, vyplnil. Za ta léta už vymysleli vymakané způsoby opisovaní, ale na hodině zeměpisu to nebylo potřeba, protože učitel byl vždycky zaměstnán čtením posledních výsledků kriketové ligy a co se děje ve třídě, mu bylo úplně ukradené. Navíc, Jimmy se Nathanovi za jeho práci vždycky odvděčil krabicí křehkých koláčků ze Sladkého světa, takže si Nathan nikterak nestěžoval.
Po poslední hodině si to namířil k hlavnímu vchodu, když spatřil, že se k němu blíží vysoký mladík s výraznou jizvou přes pravé obočí. Kyle Trash. Vždycky nosil o dvě čísla menší školní uniformu, aby více vynikly jeho svaly. Nathan byl ale přesvědčen, že navzdory jeho drsného zevnějšku byl Kyleův nejoblíbenější film Pomáda, jinak si neuměl vysvětlit tu nagelovanou ofinu na patku.
Zatraceně. Potkat se s ním bylo to poslední, po čem Nathan toužil. On a Kyle měli problémy od sedmé třídy, kdy mu s Jimmym nedopatřením zničili projekt na fyziku. Nathanovi to bylo upřímně líto, veškerá lítost ho přešla v momentu, kdy za trest skončili v popelnici plné zbytků ze školní jídelny. Od té doby se mu snažil vyhýbat, protože se vždycky našlo něco, co Kyleovi vadilo.
Rychle si nacpal do pusy poslední koláček, prázdnou krabici hodil do koše a vklouznul do dveří po své levé straně. Byl si jistý, že ho pronásledovat nebude, protože se za nimi ukrývala chodba, která vedla na místo, kterého se Kyle přímo štítil – do knihovny.
Nathan oproti tomu knihovnu miloval. Byla na druhé straně budovy, daleko od veškerého ruchu Minghorské střední. Přestože budova školy byla relativně nová, knihovna si zanechala takový starobylý nádech. Poličky byly zaplněné knihami od podlahy až po strop a pokud někdo potřeboval knížku z nejvyšší řady, musel využít mohutný pojízdný žebřík. Knihovnice se bála po něm šplhat, a tak někdy Nathana nechávala, aby obsloužil sebe i ostatní. Počítače byly sice zastaralé, ale nikdy nebyly obsazené, narozdíl od těch v počítačové učebně, a tak si na nich Nathan mohl nerušeně vyhledávat všechno, co ho zajímalo – záhadné případy, literaturu nebo hudbu. V knihovně také bylo velké oddělení detektivní literatury, většinu knížek z něj již Nathan přečetl.
Našel si pohodlné křeslo a začetl se do jedné z knih plné záhad. Takhle vydržel až do doby, kdy musel chytit autobus domů. Cesta trvala třicet minut, autobus objížděl všechny možné zastávky a Nathanova byla až konečná. Zabavoval se zíráním z okna a vymýšlením příběhů lidí, kteří se míhali za oknem.
„Nashle, pane Barksi,” zamumlal a seskočil z posledního schůdku, když dorazili na zastávku přímo před jejich domem. Řidič neodpověděl a dveře se za Nathanem se skřípěním zavřeli.
Jako vždy se podíval do okna, kde očekával mamku, která tam vždy čekala, aby se přesvědčila, že dodržel slovo a nešel pěšky. Dělala to tak už od první třídy, a ještě jí to nepřešlo, i když už mu bylo šestnáct. Bylo zbytečné jí to vymlouvat.
Jenže dnes bylo okno prázdné.
Nathan se zamračil. Vylovil z kapsy klíče a odemkl si. Pověsil bundu na věšák, batoh pohodil pod ní a klíče pověsil na dřevěný držáček, který pro rodiče vyrobil k Vánocům zhruba v době, kdy přestal věřit na Santu.
„Jsem doma!” zavolal.
Z botník vzal hromádku pošty a cestou do kuchyně si je prohlížel. Účty, účty, reklama, účty. Nuda. Reklamu vyhodil a zbylé obálky hodil do košíku, kam se dávala neotevřená pošta. Otevřel ledničku plnou magnetů přichycujících fotky z dětství, nalil si pomerančový džus a opřel se o pečlivě uklizenou kuchyňskou linku. Zrak mu padl na tužkou nakreslená znaménka na protější zdi u dveří, která znázorňovaly, jak on a jeho sestra Alice rostli.
Kde jsou všichni?
Vytáhl mobil a chtěl rozsvítit displej, ale nic se nestalo. Vybitá baterka. Položil sklenku do dřezu a vešel schody do svého pokoje v patře. Ráno nabíječku zakopl pod postel, když spěchal, aby nevyrazil pozdě, a tak se ji teď snažil našmátrat mezi jiným nepořádkem, který pod postelí schovával. Vytáhl ji a zapojil mobil. Chvíli trvalo, než ho mohl zapnout, ale když to udělal, hned na něj vyskočilo patnáct nepřijatých hovorů od mámy a deset od táty. Zvedl obočí a vytočil mámino číslo. Zvedla to tak rychle, že měl pocit, že její telefon snad ani nestačil vyzvánět.
„Nate, proč nebereš telefon?” vyštěkla na něj.
„Byl vybitej, co se děje?” Rukou si prohrábl vlasy.
„Je s tebou Alice?” zeptala se s nadějí hlase, presto se jí třásl, protože tušila odpověď.
„Ne, končí jinak než já.”
„Nepřišla ze školy domů a taky nebere mobil.” Mámin hlas zněl nepřirozeně vysoko a kladla důraz na každou slabiku, kterou řekla, jako vždy, když byla ve stresu.
„Mami, kde jsi? Alice je nejspíš u kámošek, ne?”
Moc se nevzrušoval. Ségra byla asi tak zodpovědná, co se týkalo dostupnosti na telefonu, jako on. Máma neodpověděla, ozval se místo ní táta.
„Nate, nikam nechoď, jedeme domů.” Zavěsil, než Nathan stačil cokoliv říct. Posadil se na postel, otevřel WhatsApp a našel vlákno se zprávami, které si vyměnil se sestrou. Naťukal jednu novou.
Kde seš? Rodiče šílej.
Odeslal zprávu a očekával, že uvidí dvě modré fajfky potvrzující přijetí zprávy. To se ale nestalo. Vytočil její číslo, ale uslyšel jen: „Volané číslo není dostupné. Zkuste, prosím, zavolat později.” Klasika. Ještě se snad nestalo, že by mu zvedla telefon, vždycky volala o pár hodin později s tím, co potřeboval. Navíc to dávalo smysl, že má taky vybitý telefon, včera večer nešla elektrika, takže si ho nedobila. Pochyboval, že by jí napadlo nechat ho v nabíječce přes noc, kdyby náhodou elektriku zase pustili. Třeba tohle male nedorozumění rodiče donutí pořídit jim konečně powerbanky.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.04.2020, 12:14:19 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Úvod do příběhu se vždy "hůře" hodnotí, ale i tak lze poznat, jak na tom autor je. Text je čtivý, nenarazil jsem na žádnou práci šotků Překlepníčků. Zápletka se zdá jasná, ztratila se sestra Alice. V textu je docela dost detailů a také myšlenkových pochodů hrdinů. I dialogy se mi jeví k věci a jsou uvěřitelné. Samotné vyprávění je dost podrobné, aby si čtenář mohl při čtení udělat obrázek (v duchu). Jsem zvědavý na pokračování. Nechám prostor i dalším čtenářům...

Hezký den a múzám zdar (a také mnoho úspěchů v další tvorbě).
 ze dne 28.04.2020, 15:56:12  
   BarčaT: Děkuji moc za komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Jacob liam
(26.11.2020, 06:50)
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
obr
obr obr obr
obr
Nedostižná - 10...
Anne Leyyd
Proč zemřeli? T...
guru
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

MOMENTKY
Literaturista
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr