obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391728 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: PSANEC KOLT alias DENY FLEET - 1 ::

 autor Danny J publikováno: 03.05.2020, 21:16  
Kapitola 7-8
 

Kapitola 7



Smrt na čtyřicáté první.


Druhý den jsem si byl promluvit s madam Betty. Viděla záznam z bezpečnostních kamer, takže nebylo třeba jí znovu vysvětlovat, co se stalo.

„Přemýšlím, jak tento incident zamést pod koberec,“ spustila Betty.
„Záleží, jestli někoho pošlou z Nashville, aby to prošetřil,“ poznamenal jsem.
„Nehodí se to.“
„Nepříjemnost. Mrzí mě to!“
„Nemůžete za to, alespoň ne přímo.“

Do místnosti vstoupil Nicklas.

„Do Clarksville pojedu já, madam,“ pronesl.
„Chtěla jste mě poslat do Clarksville, ale díky včerejšímu incidentu…“
„…nemohu riskovat, že byste narazil na Eda Millera,“ přerušila mě.

Větší starosti mi dělá ten plukovník, prolétlo mi hlavou.

„Co jste potřebovala v Clarksville? Zařídím to!“
„Bobby McNamma vlastní country club SAVANNAH. Chtěla bych s ním uzavřít obchod,“ odvětila.
„Chtěla byste, abych vás doprovodil?“
„Ne,“ pousmála se. „Zřejmě jste to špatně pochopil. Pojedete tam sám.“
„Betty nikdy Pleasant View neopouští,“ vstoupil do rozhovoru Nicklas.
„Aha,“ podivil jsem se tomu, ale nekomentoval jsem to.
„Myslím, že by tam měl jet Nicklas,“ poznamenala Betty a podívala se na něho.

Nicklas kývl a chystal se k odchodu.

„Pojedu tam já. Přece jenom tam zapadnu mnohem líp, než Nicklas,“ dodal jsem a cvrnkl prstem do klobouku.
„Dobře,“ souhlasila. „Pojďte sem! Tuhle obálku Bobbymu předáte a počkáte na odpověď.“
„Jasný,“ kývl jsem, převzal obálku a odešel.

Na chodbě jsem se potkal s Kennou.

„Jedu do Clarksville,“ pochlubil jsem se.
„Není to riskantní po té včerejší přestřelce?“
„Jedu do country clubu na kraji města. Majitel je nějaký Bobby McNamma. Madam Betty s ním chce uzavřít nějaký kšeft.“
„Tak na sebe dávej pozor,“ políbila mě a pokračovala dál.

Budu, prolétlo mi hlavou.

Ještě než jsem nastoupil do vozu, přišel za mnou Nicklas.

„Jestli ti mohu poradit, nejezdi po dvacáté čtvrté, ale vezmi to po čtyřicáté první. Je to klidnější silnice. Až dojedeš k malé vesnici Woodbridge, na druhé odbočce odbočíš doprava. Klub najdeš podle velkého sloupu, kde visí klobouk s lasem.“
„Díky,“ pokynul jsem hlavou a nasedl do svého Jeepu.

Nicklas pozvedl pravici na pozdrav a odešel.


* * *

Neměl jsem důvod mu nevěřit, proto jsem ho poslechl a vyrazil po čtyřicáté první. Cestou jsem potkal jen tři vozy. Opravdu to byla málo frekventovaná silnice. V tom měl Nicklas pravdu. Co mi však zapomněl jaksi říct, že mé auto poškodil. Kdo jiný by to udělal? Napadlo mě, až když jsem zjistil závadu.

„Co to s tím autem je?“

Zastavil jsem u krajnice. Vypnul motor a otevřel kapotu.

„To jako vážně?“ vyhrkl jsem a sáhl rukou na poškozený kabel.

Sakra!

Další nepříjemný okamžik nastal, když u mého vozu zastavil policejní Buck. Silné a velké auto o metr vyšší než je klasické SUV.

„Nějaký problém?“ ozval se hlas muže sedícího na místě spolujezdce.

Neměl uniformu.

„Motor zlobí,“ odvětil jsem.
„Jsem US Marshall Covington a vy?“ zeptal se a vystoupil z vozu.
„Deny Fleet.“
„Kam jedete, pane Fleete?“
„Je to snad výslech?!“
„Jen zdvořilostní konverzace,“ zazubil se.

Nelíbil se mi, ani to jak se mnou mluvil, ani to jak se na mě pořád díval. Jeho pravá ruka byla podél těla a připravená použít zbraň.

„Dobře, omlouvám se, ale jel jsem do klubu Savannah a teď se musím vrátit,“ ukázal jsem směrem, odkud jsem přijel.
„Zavolám odtahovku,“ nabídl se.
„Vážně!?!“ pousmál jsem se a moc děkoval.
„To je maličkost,“ kývl a vytáhl telefon.

Jeho chování se změnilo. Zřejmě se tak choval ze stejného důvodu jako já. Nedůvěra. Chápu to. V době, kdy se lidé zabíjejí kvůli pár drobným je každý, kdo je neznámý hned podezřelý.


* * *

Maršál stál vedle policejního vozu, když přijela černá dodávka. Nikdo z vozu nevystoupil. Jeho kolega vystoupil z vozu a šel se zeptat, co se děje.

Bang! Bang!

V tom se ozvaly dva výstřely, které poslaly druhého maršála k zemi.

„Sakra!“ vyhrkl maršál Covington a sáhl po zbrani.

Bang!

Nejdříve se krev rozprskla po kapotě policejního Bucku a poté dopadlo jeho tělo na zem.

„Do prdele!“ zaklel jsem a vytáhl svůj kolt, který jsem strčil k motoru.

Ustoupil jsem od vozu a zvedl ruce nad hlavu.

„Nestřílejte, rozbil se mi motor!“ vykřikl jsem.

V tu chvíli se objevili dva muži s automaty v ruce. Každý z jedné strany. Hned po nich jsem zahlédl tvář muže, který za tím stojí.

„Vy?!“ udivil jsem se.

Byl to plukovník.

„Překvapen?!“ promluvil.
„Jistě.“
„Snad jste si nemyslel, že vás nechám na pokoji.“
„Netuším.“

Muž napravo sklonil zbraň. Viděl, že mé pouzdro je prázdné.

„Kde máte zbraň?“ zeptal se plukovník.
„Nechal jsem ji v autě, potřebuji opravit motor.“
„To je nepříjemná věc, když vám vynechá motor, že?“
„Ano, to je.“
„Obzvláště, když je to jen přívodní kabel k baterii.“

Věděl o tom, prolétlo mi hlavou.

„Dobře, co mi chcete?“ zeptal jsem se a dělal překvapeného.
„Popovídat si.“
„Popovídat si?!“
„Ano, pane Fleete! Nebo vám mám říkat, Kolte?!“
„To nechám na vás, přece jenom už je to dávno, co mi někdo řekl touto přezdívkou.“
„Paul Sutter zvaný Kolt zadržen na silnici, když mu jeho vůz vypověděl službu. Velmi patetické nemyslíte?“

Dělal si ze mě srandičky a já mu to dovolil. Byli tři a všichni měli zbraně, zabít všechny z otočky jsem dokázal před patnácti roky. Dnes už bych to nedal.

„Jak jste na mě přišel?“ zeptal jsem se.
„No, to byste nevěřil.“
„Ale ano, určitě uvěřil,“ pokynul jsem hlavou.
„Byl jsem na recepci u starosty Clarksville, když ke mně přišel muž v modré uniformě a svěřil se mi, že mu zemřel otec. Bylo opilý a já nechtěl být nezdvořilý a tak jsem si vyslechl jeho příběh. Jeho otec sloužil u Rangerů. Neměl rád dezertéry, takže po všech, kteří zběhli, pátral. Údajně mu chyběli jen dva muži nějaký Albert Grasso a Paul Sutter.“
„Našel jste mě!“
„Ano, našel, ale prosím nepřerušujete mě,“ pozvedl pravici.

Jeho druhá ruka se zavěsila za opasek. Jeden z mužů měl svou zbraň skloněnou. Mířila na mě jen jediná zbraň.

„Trochu jsem se poptal a Alberta Grasso našel. Zastřelil jsem ho a jeho hlavu jsem poslal tomu muži…“
„…v modré uniformě!“
„Ano,“ kývl plukovník a pokračoval. „On nebyl tak rafinovaný jako vy, aby si změnil jméno. Vás jsem našel opravdu náhodou. Hloupou náhodou. Z Jižní Ameriky přijel na návštěvu přítel a podnikatel Hector Manuasco. Brasil 9. Sektor, kde vládnou jen ti nejtvrdší hoši. Zeptal se, co teď dělám, tak jsem mu řekl, že zrovna hledám jednoho muže a on jakého. Tak jsem mu ukázal fotku. Chvíli se na ni díval, ale pak zakroutil hlavou, že ho nikdy neviděl. Jakmile jsem nu řekl, že si musí představit, že tomu muži na fotce je o dvacet let více a možná má vousy, podíval se znovu. A představte si, pane Fleete. Poznal muže, který se jmenoval Deny Fleet. Tomu říkám opravdu kurevská náhoda, nemyslíte?!“
„A jak jste mě našel tady?“ zeptal jsem se a doufal, že plukovník začne vyprávět zase nějaký srdcervoucí příběh o náhodách, který je mi úplně u zadku.

Potřebuji, aby se soustředil na své vyprávění. Na své ego, které rostlo každým okamžikem výš a výš. Nikdo z nich na mě nemířil. Byli si tak jisti tím, že se o nic nepokusím. Jak moc se mýlili.

„No, možná tomu nebudete věřit…“

Přišla ona chvíle, kdy se nadechoval ke svému příběhu a má šance, jak se jich zbavit. Natáhl jsem nepozorovaně pravačku za sebe k motoru. Jakmile jsem cítil svůj kolt pevně v ruce, vytáhl jsem zbraň a namířil na prvního muže s automatem.

Bang!

Kulka zasáhla hlavu. Muž se skácel k zemi. Další střela patřila plukovníkovi, který okamžitě sáhl po své zbrani, tak jak jsem předpokládal. Nestihl to.

Bang!

Střela ho zasáhla do břicha. Plukovník klesl k zemi. Třetí muž to schytal klíčem, který jsem držel celou dobu v ruce a hodil jím současně, když jsem zasáhl plukovníka.

Dřt!

Po úderu do hlavy upadl na zem. Snažil se zvednout a svým automatem mě zastavit.

Bang!

Kulka prošla jeho hlavou. Tělo dopadlo na zem a krev kolem jeho hlavy vytvořila červenou skvrnu, která zaschne vzhledem k horku, jaké zde panuje velmi rychle.

„Tak a je to!“ odsekl jsem a utřel si pot z čela.

Vykročil jsem k poslední oběti, která ještě žila. Plukovník. Postava tak trochu záhadná, ale vzhledem k tomu, že se rád poslouchá, jeho tajemná aura se tak trochu vytrácela.

„Tomu říkám obrat, že plukovníku!“ pronesl jsem směrem k němu.

Ležel na zemi a držel se za břicho. Svojí zbraň, vytratil při pádu na zem. Musel bych být hodně nepozorný, aby se pro ni dokázal natáhnout a ještě mě s ní zabít.

„Pa-parchan-te!“ vysoukal ze svých úst.

Sliny se míchaly s krví a zaplňovaly mu ústa. Odplivl si do strany a měl na jazyku další nadávku.

Bang!

Kulka mu prošla nohou.

„Co sakra ještě chceš! Zabij mě!“
„Dávám šanci kojotům, aby si vzaly kousek,“ zazubil jsem se a vykročil k vozu, se kterým přijel plukovník se svými lidmi.


Otevřel jsem kapotu a odpojil kabel, který bych mohl použít. Nebyl úplně stejný, ale věřil jsem, že se to dá nějak upravit.

„Mám, co jsem potřeboval,“ pronesl a ukázal plukovníkovi kabel.
„To nebu-de fungo-vat.“
„Naopak,“ oponoval jsem mu. „Věřím, že to zpravím.“

A nadšeně jsem se do toho pustil. Kolt jsem vrátil do pouzdra a snažil se upravit koncovku do takové velikosti, aby šla nasadit. Plukovník ležel na zemi. Občas zakašlal, ale rozhodně nebyl pro mě hrozbou. Byl vážně zraněný. Krvácel. Pod jeho tělem se vytvořila tmavě rudá kaluž, která byla jasným znamením, že jsem zasáhl játra. Měl to spočítaný. Musel by se stát zázrak. Především by se musel dostat během hodiny do nemocnice. V zázraky nevěřím. Obzvláště, když já mám zbraň a pomoc nepřichází.

„Hotovo!“ pronesl jsem po chvilce a zkusil nastartovat.

Povedlo se hned na poprvé.

„Jsem připraven doručit obálku,“ pronesl jsem a rozloučil se s plukovníkem.
„Zabij mě!“
„Proč?“
„Přece mě tu nenecháš umírat?“
„O společnost jsem se ti postaral,“ odvětil jsem a ukázal k velkému valu, který byl vzdálen od silnice asi padesát metrů.

Na něm stálo asi šest kojotů, kteří nedočkavě čekali, až si budou moci rozdělit kořist.

„Tomu nerozumím,“ ozval se plukovník.
„Oh, ano. Ležíš, nemůžeš je vidět,“ dodal jsem a vyrazil ke svému vozu.
„Kolte!“ vykřikl plukovník v naději, že mu dám kulku z milosti.

Ale to jsem udělat nechtěl. Plukovník byl parchant, který si zasloužil trpět.

„Sbohem!“ zvedl jsem ruku nad hlavu a nastoupil do vozu.

Nastartoval jsem a vyrazil do Clarksville dokončit svůj úkol, odevzdat obálku Bobbymu McNammovi. Až se vrátím, s Nicklasem si to vyřídím. Podrazy neodpouštím.


* * *

Jakmile jsem odjel, skupina kojotů se vrhla na své oběti. První dvojice kojotů si vybrala plukovníka, který můj komentář: „O společnost jsem se ti postaral,“ pochopil, až když se nad ním objevily dvě otevřené tlamy plné zubů.

„Bože!“ stačil ještě říct, než se do něho zahryzly zuby hladových kojotů.




















Kapitola 8



Zrada v Clarksville.


Dorazil jsem do klubu Savannah. Muž mě dovnitř vpustit nechtěl, prý o ničem neví. Musí zavolat šéfovi. Řekl jsem, že počkám. Muž zavřel dveře a skoro deset minut se nic nedělo. Připadalo mi to podezřelé, tak jsem šel do strany, kde jsou boční východy.

„Já jsem ti říkal, že nechci žádné kšefty s tím plukovníkem,“ zlobil se neznámý mužský hlas.
„Plukovníkovi lidi se o to postarají,“ řekl druhý hlas.

Byl o něco hrubší, ale překvapivě klidný.

„Bobby, pozveme toho chlápka dovnitř a Terry ho zabije!“
„V mém klubu?“
„Víš…“
„…poslouchej mě dobře, Vincente. V mém klubu se zabíjet nebude a žádné kšefty s plukovníkem dělat nebudu!“
„Pak ti musím připomenout, že starosta Clarksville nebude potěšen, když mu plukovník řekne, že jsi z toho vycouval.“
„Myslím, že nebude potěšen, když se dozví, že jste začali zabíjet lidi.“
„Nemám tedy jinou možnost,“ řekl Vincent.

Po chvilce se ozval výstřel.

Bang!

„Terry?!“
„Ano?!“ ozval se mohutný chraplák.
„Pusťte toho kovboje dál.“
„Rozumím.“


Cukl jsem sebou a vrátil se co nejdříve ke vchodovým dveřím. Měl jsem na vybranou. Buď to nechám být, anebo se vrátím do Pleasant View s nepořízenou.

„Sakra!“ zaklel jsem.

Věděl jsem, že tohle je hodně špatná situace. Když se vrátím s nepořízenou, Vincentovi muži zavolají Nicklasovi. Kenna je v ohrožení. Když vstoupím dovnitř, pokusí se mě zabít. Možná se jim to i povede.


* * *

Rozhodl jsem se předat obálku, ačkoliv jsem věděl, že příjemce je už mrtvý a klub má nového majitele.

„Majitel klubu vás přijme,“ pronesl muž v modrém saku a ukázal rukou dovnitř.
„Dobře, díky,“ kývl jsem a vstoupil dovnitř.
„Vaši zbraň!“

Zarazil jsem se, ale jestli se chci dostat k Vincentovi a zjistit o co tu jde, musím to udělat.

„Samozřejmě,“ pousmál jsem se a podal mu svůj kolt.

Chvíli si ho prohlížel a pak ho položil na stolek vedle věšáku na kabáty. Já jsem žádný neměl, takže jsem mohl jí rovnou dál.

„Vy jste, Fleet?!“ ozval se hlas, který jsem hned poznal.

Byl to ten parchant Vincent. Vedle něho stál vazoun s tetováním na předloktí.

„A vy jste pan McNamma?“
„Oh, bohužel to nejsem. Jsem nový majitel klubu,“ prozradil.
„Ach tak chápu, pokynul jsem hlavou.

Jen kdybys věděl, že to vím, ty hajzle, pomyslel jsem si.

„Prý jste mi přinesl nějakou obálku,“ ozval se znovu a nastavoval ruku.
„Ano, jistě,“ kývl jsem a poslušně mu ji podal.

Vincent jí otevřel a vytáhl z ní lístek. Přečetl si ho a pak se podíval na mě.

„Víte, co je tam napsané?“
„Ne.“
„Ovšem. Kdybyste to věděl, asi byste sem nepřišel.“
„Nerozumím,“ dělal jsem hloupého.
„Terry, tady pán je na odchodu!“ mávl rukou a posadil se do koženého otomanu.

Skoro to vypadalo, že se chystá představení. Nebyl jsem až tolik od pravdy, když vazoun s tetováním na ruce vytáhl nůž a vyrazil ke mně.

„Je to nutné?“ zeptal jsem se směrem k Vincentovi, který seděl v otomanu a kouřil svůj doutník.

Pokrčil rameny.

„Jsem Tango, abys věděl,“ pronesl vazoun.

Byl to stejný muž, který mluvil ve vedlejší místnosti se svým šéfem.

„Jsem Kolt!“ představil jsem se a vyběhl urostlému Tangovi naproti.

Moje levačka přistála na jeho obličeji s takovou razancí, že se ozvalo křupnutí a Vincent překvapivě nadskočil. Tango se skácel k zemi a Vincent se snažil vypařit, jak nejrychleji mohl. Sáhl jsem po židli a poslal jsem jí za ním.


Bum!

Židle dopadla na zeď a rozlomila se na několik částí.

„Neutečeš!“ vykřikl jsem a chtěl se za ním rozběhnout, když mě zastavila paže muže v modrém saku.
„Ještě jsem tu já!“ vyhrkl.

Jeho ruka mě chytla za rameno. Stačil jeden prudký pohyb do strany a ztratil se mnou kontakt. Otočil jsem se a levačkou mu zasadil ránu na solar. V předklonu se stal snadným terčem pro moji nohu.

Bum!

Jeho tělo se svalilo na zem.

„Už se mi nepleť do cesty!“ odsekl jsem a vrátil se ke stolku, kde jsem měl položený svůj kolt Magnum Python.

Pak jsem vyrazil za Vincentem, který z nějakého důvodu utekl do zadního traktu klubu a schovával se tam.


* * *

Nevěděl jsem o něm, kdyby se neprozradil. Zrovna někomu volal.


**

„Jsem v klubu, přijeď sem a zabij toho kovboje!“
„---.“
„Kdyby to mí chlapi zvládli, nevolal bych ti!“
„---.“
„Prachy dostaneš!“


**

Počkal jsem, až ukončí svůj hovor a jedním výstřelem na sebe upozornil. Věděl jsem, že má strach, proto volal někomu, aby poslal své chlapy do klubu.

„Jdu si pro tebe!“ vykřikl jsem a postupoval chodbou vpřed.

Vincent byl v některé místnosti přede mnou. Všechny dveře byly otevřené, proto to byla jen otázka času, než ho dostanu. Když se však jedny dveře jemně přivřely, pochopil jsem, že tam se Vincent ukrývá.

„Když vylezeš ven, přežiješ to!“

Nikdo se však neozýval.

„Šanci jsi dostal,“ procedil jsem mezi zuby a vystřelil.

Poté jsem se vrátil do hlavního sálu klubu Savannah, kde jsem si všiml baru po obou stranách. Hned mě napadlo, že klub podpálím. A svůj nápad jsem uskutečnil. Vzhledem k tomu, že oba bary byly zásobeny velkým množstvím lihovin, oheň se rozšířil velmi rychle.

„Tady jsem skončil,“ procedil jsem mezi zuby a vyrazil k východu.

Ve chvíli, kdy jsem opouštěl klub Savannah, všiml jsem si černého vozu, který zajel k zadnímu východu. Nasedl jsem do svého Jeepu a čekal, co se bude dít.

Bum!

Ozval se výbuch a plameny vyšlehly ven. Zasáhly černý vůz, který po chvilce také explodoval.

„Někdo nedočkavý otevřel dveře,“ pronesl jsem a věděl, že si tak podepsali ortel smrti.

Oheň se rozšířil po celé budově neuvěřitelně rychle.


* * *

Zadní vchod klubu Savannah, před deseti minutami.


Černý vůz zastavil před vchodem.

„Vincent volal, že se ho pokouší zabít nějakej chlap!“ pronesl muž v kožené bundě.
„A proč tam nevlítneme předem, šéfe?!“ ozval se muž po jeho pravici.
„Zadním vchodem se dostane k Vincentovi, až ho vytáhneme ven, podáme si toho parchanta.“
„Dobře.“

Tři muži vystoupili z vozu.

„Slyšíte to?“ vykřikl jeden z nich.
„Co se děje?“ zeptal se jejich šéf.
„Někdo buchá na dveře a volá o pomoc!“

Už chtěl ty dveře otevřít, když ho zastavil hlas jeho šéfa.

„Stůj, Gary! Jak víš, že to není ten chlap?“
„To nevím, ale jeho hlas dost naléhá,“ pokrčil rameny a ustoupil stranou.

Jeho šéf se šel přesvědčit, jestli je to Vincent. Znal ho, takže mohl potvrdit, že je to on.

„Vincente!“
„Jo, jsem to já!“
„Kurva! Je to on!“
„Vyrazíme je!“
„Dobře!“
„Po-spěš--te si, je tu všu--de o--h--eň,“ ozval se Vincent.
„Co říká?“ zeptal se Gary svého šéfa.
„Moc mu nerozumím.“
„Ty dveře jsou nějak teplý,“ ozval se znovu Gary.
„Ty jsi teplej!“ pronesl třetí z mužů.
„Sklapni, Ricku!“ ohradil se Gary proti jeho komentáři.
„Za chvíli to bude!“ vykřikl muž v kožené bundě a železným páčidlem se mu povedlo povolit zámek.

Rick aktivně přispěchal a vrazil do dveří. V tu chvíli se otevřely dveře a ve stejném okamžiku se dostal oheň ven.

„Do pr-dele!“ zaklel Gary a věděl, že je to konec.

Oheň na své pouti za svobodou spálil vše, co mu stálo v cestě. Vincent stačil jen zvednout ruce, pak ho plamen pohltil. Začal hořet. Stejně jako ostatní, kteří mu přišli na pomoc. Oheň několikrát olízl černý vůz, který vzplál a po chvilce vybouchl.


* * *

Seděl jsem ve voze a sledoval, jak se černý vůz ocitl v plamenech skoro metr a půl nad zemí.

„Musím do Pleasant View, Kenna je v nebezpečí,“ pronesl jsem a vjel na hlavní silnici.

Pro tentokrát jsem vyrazil po dvacáté čtvrté. Riskovat další překvápko jsem rozhodně nehodlal. Ačkoliv z pohledu pravděpodobnosti, byla by to neuvěřitelná smůla, kdybych narazil na jiné muže, kteří mě chtějí zabít.

Nic není nemožné, pomyslel jsem si a sešlápl plyn až na zem.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.05.2020, 21:15:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění zdárně pokračuje. Kolt je sice hrdina, ale není neprůstřelný (a také nesmrtelný), proto musí mít také "filipa", aby všechny nástrahy zvládl, zvláště, když se jej někdo pokouší zabít a to hned dvakrát za jednu "služební cestu". Hezký napínavé díly, líbilo...

Pěkný večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Bratři Slované!...
markus
Spalovač všeho ...
Bajaja
Katastrofa, zva...
markus
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr