obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: MANATUA ::

 autor Danny J publikováno: 18.05.2020, 0:08  
Kapitola první
 

Kapitola první



Pobíhala jsem mezi vysokými listy Olahunty, zeleno červené rostliny s malými žlutými bobulemi, které jsme sbíraly. Ženy z našeho kmene vyrážely do kopců, aby nasbíraly co nejvíce těchto sladkých plodů. Poté se vracely do tábora a přidávaly tyto plody k ostatním pokrmům, které připravovaly pro své muže.


Ten den jsem poprvé potkala chlapce, který se jmenoval Ar-Umi, syn šamana Haute-Pa. Stála jsem mezi listy a sledovala, jak se prochází s hlavou sklopenou. Zřejmě něco hledá, pomyslela jsem si.

„Něco hledáš?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ odvětil.
„A mohu vědět, co?“
„Jsi zvědavá.“
„Ano, to jsem,“ pousmála jsem se a přistoupila blíž.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Jsem Iunte a ty?“
„Ar-Umi.“
„Zvláštní jméno.“
„Můj otec je šamana Haute-Pa.“
„Ach tak. Už je mi jasné, proč máš takové jméno.“
„Proč nejsi s ostatními děvčaty?“ zeptal se.
„Jsi zvědavý,“ odvětila jsem a usmála se.

Ar-Umi se také usmál a pak ukázal na obrovský strom.

„To je Umi Moa,“ pronesl.
„Umi Moa?“ zvláštní název,“ pokrčila jsem rameny. „Naše bylinkářky ten strom nazývají Šeptající hlas.“
„Umi znamená hlas a moa je vítr.“
„Takže se i trochu trefili, že?“
„Znamená to hlas větru.“
„A když tvé jméno je Ar-Umi, co to znamená?“ zeptala jsem se.
„Mocný hlas,“ odpověděl.
„To je zvláštní jméno.“
„Jako malé miminko jsem měl silný a pronikavý hlas, zřejmě proto otec zvolil takové jméno.“
„Babička říkávala, že každé jméno něco znamená,“ poznamenala jsem a vykročila s Ar-Umim ke stromu Umi Moa.


* * *

Majestátnost toho stromu na mě zapůsobila. Strom byl široký skoro deset kroků a jeho výška by možná přesahovala dvakrát výšku lodě jednoho z nejzkušenějších mořeplavců našeho kmene, Ainnaie.

„Zítra můj otec bude zahajovat obřad přijetí,“ spustil Ar-Umi.
„Proto jsi zde?“
„Tento strom má v sobě panenský nektar.“
„Slyšela jsem od Huimy, naší bylinářky, že tímto nektarem se potírá tělo dívky, když je připravená stát se ženou.“
„Je to pravda.“
„Kikai?“ zeptala jsem se.
„Ano. Kikai, dcera náčelníka Kringuda.“
„Slyšela jsem, že je zaslíbena Lahaiovi.“
„Ano, to je také pravda.“
„A týká se to každé ženy nebo jen dcer náčelníka Kringuda?“
„Samozřejmě, že se přijetí týká každé ženy zde na ostrově,“ odvětil.

S udiveným pohledem, jak to že to nevím.

„Jsem sběračka mušli,“ pronesla jsem a snažila se ukončit to trapné ticho, které na chvilku nastalo.
„Já vím,“ pousmál se.
„Tvůj otec ti předává hodně vědění, že?“
„Ovšem.“
„Mohu se zeptat na tvou matku?“
„Ano,“ kývl a jeho úsměv se v okamžiku vytratil.
„Jestli ti to není příjemné, já…“
„…v pořádku,“ mávl rukou. „…své milované máme stále v srdci, a když je nám někdy po nich smutno, je to na místě. Měli jsme je rádi.“
„Někdy ti chybí vid?“
„Ano.“
„Já otce nepoznala. Matka o něm nemluví, ani nevím, jaký byl.“
„Tvůj otec se přece jmenuje Ikua.“
„Ne, on je otec mých nevlastních bratrů Enahua a Tuntua.“
„Tvá matka má druhého muže?“
„Ano.“
„Chápu.“
„Můj otec prý zemřel krátce před mým narozením. Nikdo o něm moc nemluví.“
„Zeptám se svého otce, proč se o něm nemluví.“
„Ani babička, která s námi bydlela, o něm nemluvila.“
„Napadají mě jen dvě možnosti, proč by jeho jméno bylo vyhlášeno jako „tabu“ a tím by se vysvětlilo, proč se o něm nemluví…“
„…protože se o něm nesmí mluvit,“ dodala jsem.
„Ano.“
„A jaké jsou to ty dvě možnosti?“
„Buď nějakým způsobem zradil kmen, nebo porušil zákon kmene,“ odvětil.
„Zjistíš to, prosím?“
„Zkusím se otce zeptat, ale nesmí o tom nikdo jiný vědět.“
„Ode mě se to nikdo nedozví.“
„Bude to naše tajemství,“ podotkl.

Usmála jsem se.

„Ale teď už musím sebrat nektar z toho stromu,“ ukázal a vytáhl s brašny nůž. Postavil se před strom a dvakrát do něho řízl. Poté odklopil kůru.
„Kde je ten nektar?“ udivila jsem se.
„Tady,“ ukázal a nožem seškrábl z vnější strany kůry zelenobílou hmotu.
„Tohle? Myslela jsem…“
„…že nektar z toho stromu je jako u ostatních rostlin a stromů tekutý?“
„Ano.“
„Tento panenský nektar je měkká a mazlavá hmota,“ vysvětlil a znovu nožem seškrábl další kus.
„A tímto mazlavým mě také budou potírat?“ zeptala jsem se.

Ar-Umi jen kývl. To znamenalo, ano. Jen jsem zakroutila očima a dál sledovala, jak mazlavou hmotu balí do listů. Ty pak vložil do své brašny.

„A je hotovo,“ usmál se a odchlíplou kůru vrátil do původního stavu.

Kůra se přilepila zpět. Vůbec nebylo vidět, že by do stromu někdo řízl. Až jsem tomu nemohla uvěřit, proto jsem se dlaní dotkla kmene a několikrát přejela poškozené místo.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se Ar-Umi.
„A co?“
„Ten kmen se uzdravil.“
„Ale to nebylo mnou. Už když jsem se podívala, jak jsi vrátil kůru zpět. Kůra se přilepila….“
„…zahojila jsi ji,“ trval na svém.
„To není přece možné,“ udivila jsem se.
„Zřejmě máš nějaké léčitelské schopnosti a nevíš o nich.“
„Jemné ruce,“ podotkla jsem s úsměvem na tváři.

Oba jsme se zasmáli.

„Možná po matce,“ dodal a otočil se směrem k vyšlapané pěšině.
„Víš, co se stalo s tvou matkou?“ zeptala jsem se.

Vzpomněla jsem si, že má otázka: „Mohu se zeptat na tvou matku?“ nebyla ještě zodpovězena.

„Můj otec mi řekl, že umřela ve spánku. Její duše odešla do nebe za svými předky,“ odvětil a obrátil se směrem ke mně.
„Víc nic ti neřekl?“
„Ne.“
„To je zvláštní.“
„Byl jsem malý, ale vzpomínám, jak tam její tělo leželo. Nehýbalo se. Přesto měla úsměv na tváři.“
„Odešla v míru a lásce.“
„Smrt je součást našich životů a všichni Polynésané věří, že smrt jsou jen dveře k dalšímu životu.“
„Moje babička to také říkávala,“ dodala jsem.
„Slyšel jsem, že byla uznávanou tkadlenou.“
„To je pravda,“ potvrdila jsem jeho slova. „Moje tina o le tina – babička, pocházela z kmene Tanua Wou. To byl kmen ze čtvrtého ostrova, kde měli zakázáno jíst maso a nesměli navštěvovat určitá posvátná místa. Jejich porušování se tvrdě trestalo.“
„To jsou pravidla polynéské společnosti,“ podotkl Ar-Umi.
„Kdybych ti řekla, že jsem navštívila už jedno posvátné místo?“ pronesla jsem a uvedla Ar-Umiho do rozpaků.

Nebylo to tím, co jsem řekla, ale když jsem se předklonila, můj náhrdelník z mušlí se odlepil od mého těla. Nechtěně jsem se tak odhalila.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Podle upřeného pohledu Ar-Umiho, jsem pochopila, že kouká na má prsa.

„Ar-Umi!“ ohradila jsem se.

Zamrkal a vrátil svůj pohled k mým očím.

„Omlouvám se, Iunte,“ omluvil se a upravil si brašnu a vykročil směrem k pěšině.
„Chtěl bys mě vidět úplně nahou?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„Když mi zjistíš, kdo je mým otcem, tak se před tebou svléknu,“ navrhla jsem.
„Jsi odvážná, Iunte,“ poznamenal Ar-Umi.
„Je to jenom tělo,“ dodala jsem.
„Pokusím se zjistit, kdo byl tvůj otec.“
„Děkuji,“ pousmála jsem se a s Ar-Umim jsem se rozloučila.

Ar-Umi vyrazil po vyšlapané pěšině a já do připraveného košíku nasbírala malé žluté bobule rostliny Olahunty. Až po okraj. Cestou domů jsem pak ještě utrhla nějaké listy, kterými jsem zakryla košík.


* * *

Když jsem se vyhýbala trnitým keřům, zahlédla jsem v dálce ženu. Dívala se na mě. Myslím, že se i usmívala. Na krku jsem si všimla mohutného náhrdelníku. Kdo je ta žena? A proč mě pozoruje?

Sluneční paprsek dopadl do středu náhrdelníku a jím vytvořený zelený odraz, mě málem zasáhl. Zakroutila jsem hlavou a pokračovala dál podél trnitých keřů. Ještě jednou jsem se otočila za tou ženou, ale už tam, nebyla. Zřejmě se mi to jen zdálo, pomyslela jsem si.


Pokračovala jsem domů, do slaměné chýše, kterou postavil druhý muž mé matky, Ikua…


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.05.2020, 0:06:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý příběh s nádechem exotiky. Rozhovor těch dvou mladých lidí do příběhu přináší další postavy, které v něm budou zřejmě důležité. A nejen to, ale i něco málo ze zvyků lidu, o kterém je řeč. Vyprávění s náznaky tajemna (viz ona žena se zeleným náhrdelníkem), čtivě podané informace prostřednictvím dialogů, které jsou k věci a hezky plynou, jakoby nebyly důležité, ale opak je pravdou... Vyplývá z nich určitá bezstarostnost, ne však naivita, v pralese, ve kterém se příběh odehrává nejspíš lidé dospívají rychle (pokud se nemýlím).

Brou noc a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Malířka: 2. kap...
kadla
Panoptikum stín...
Sai
Tapiserník
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr