obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915691 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392466 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: KONEC ::

 autor Tilda publikováno: 30.05.2020, 20:44  
Jedno odpoledne na verandě v houpací židli, vzpomínky a bilancování života, který končí hříšně brzy a smutně definitivně...
 

KONEC


Kráčela velice pomalu a obezřetně a zároveň s nesmírnou námahou. Jako by to skoro zapomněla a jako by ji to bolelo v každém kousíčku svalu a kosti a chrupavky. A jako by na tom, že dojde v pořádku k odřené houpací židli na kryté ve-randě, záleželo úplně všecko.
Podle ní tomu tak bylo. A záleželo na tom. Nesměla vybryndat ani kapičku z miniaturního šálku heřmánkového čaje, který tak výhružně balancoval na naprasklém podšálku, že i pomněnky na obvodu se mihotaly jako fata morgana. Voněl náramně a pářilo se z něj tak akorát a jeho zlatavá barva byla dokonalá.

Molly s úlevou položila drahocenný náklad na kulatý stoleček, vzorně překrytý háčkovanou dečkou, kdysi možná zářivě bílou. Teď však zašedlou a tuhou i ten dávný flíček od kávy se na ni pohrdlivě směje. Ale nezakrývá tu hanebnou skvrnku rukou a je jí ukradená. Stejně to nikdo nevidí než ona a stejně je to zbytečné. Všechno už je teď zbytečné. Všechny hlouposti, pravidla, zákony, poučky, znalosti i tupost… Pche… Malinko se pro sebe usměje a malinko se zasní a dlouze a třaslavě vydechne.

Nenapije se, ještě ne. Z kapsy modrých šatů, ze skříně zaprášených a pomuchlaných, kde tak dlouho visely bez povšimnutí, vytahuje plastové brčko a téměř obřadně pokládá vedle křehkého hrníčku, i když k sobě ty dvě věci absolutně nesedí. Zadívá se ven a beztvará šedá krajina bez života jí pohled mdle vrací. A nic se nepohne než slunko kousíček k obzoru a ani ptáče netíkne a cvrček nezavrzá večerní notu a ani nefoukne a prach všudypřítomný se nezvedne ze svého vyhřátého pelechu. Brzy se setmí a blankyt bez jediného kazu, tu nekonečnou mísu pro koulející se sluneční kotouč, vystřídá černočerný samet, až hříšně rozhazovačně posetý nekonečnem hvězd.
Co je živa, nikdy jich tolik nad hlavou nevídala. Nikdy tak jasně a nikdy tak zhusta, že se souhvězdí skoro ztrácejí a ona už nemá ani chuť je hledat, když oči z toho bolí.

Molly nesnáší od určité doby blankytně modrou, bytost-ně nesnáší a přes den hlavu skoro nezvedá nahoru, když stejně ví, co uvidí… Den za dnem, měsíc za měsícem: jen modro a modro od obzoru k obzoru a výsměšná sluneční tvář, kterou nehyzdí, byť jediný maličký mráček. Někdy prosila to zubaté a černé pohoří daleko na východě, aby slunko zastavilo, aby to kýčovité modré plátno propíchalo, zlomyslně a nenávratně potrhalo a vpustilo mračna na svobodu. Věděla, že je to pitomost, ale stejně to nejméně třikrát zopakovala, když byla nejvíce na dně.
Ty světle modré šaty si však oblékla, když je tu tahle jedinečná a zřejmě neopakovatelná příležitost: posedět na verandě u šálku čaje.

Rozpomene se a z druhé kapsy vytahuje malou zarámovanou fotografii a opatrně postaví doprostřed stolku. Její Frank se na ni usmívá svýma modrýma očima a dohladka oholená tvář stejně prozrazuje, že se musel trápit strojkem dvakrát denně, natolik namodralá je dolní polovina jeho ostře řezaného obličeje. Nebýt mírných očí, považovali byste jej za drsňáka. Její Frank, její láska…
S drobným úsměvem si vybavuje jejich první setkání…

Na jedné z letních tancovaček se jejich těkající pohledy střetly. Setkaly se a skoro se nemohly rozpojit, natolik to bylo silné. Molly se na tom klukovi líbilo všechno, ale nejvíc oči, ta šedomodrá jezírka, ve kterých by klidně opakovaně tonula a o ničem jiném od té chvíle ani nesnila. Frank zase nechápal, kde se mu celou dobu taková kráska schovávala. Možná za závojem oříškově hnědých a do pasu dlouhých vlasů nebo ji možná neviděl, protože se nedíval do těch správných míst a v tu správnou chvíli. Možná se měli setkat právě dnes a právě takhle: naprosto nečekaně…

Dvorně požádal o tanec, a protože začala právě série několika ploužáků, mezi nimi i Mollyina zamilovaná písnička, jako by se to všechno ještě potvrdilo. Frank ji pozval na skleničku a raději si našli lavičku skoro na konci areálu, aby si mohli nerušeně povídat.

Dnešní Molly zase zjemní ztrhané rysy úsměv, když si vybaví Frankovu opatrnou větu: tu památnou větu, která byla na začátku všeho…

„Ehmm … Nejsi, Molly, alergická na bodnutí včelou?“

Opravdu to bylo to první, na co se jí zeptal. Ne jestli má známost, ne jestli je zdaleka, ne, jestli by s ním šla do kina nebo tak…
A ona mu se smíchem ukazuje mírně oteklé a zarudlé místečko kousek pod ramenem, kde zrovna dneska ráno dostala pořádnou dávku hned ode dvou včel, když trhala maliny na koláč.

„V rodině nemáme alergiky a sám vidíš, že mě nějaké žihadlo nerozhází… Natřela jsem půlkou cibule a hotovo… Zítra už ani nebudu vědět…“

Jak se tomu skoro cizímu týpkovi ulevilo, tohle ještě v životě neviděla! Ten večer řádně protáhli téměř do rána, když v půli tancovačky odešli ruku v ruce a nikomu není nic do toho, kam se vlastně vytratili… Bože, jak už je to dávno… Jak to tehdy všechno vypadalo barevně, bezstarostně a uvěřitelně…

I to místo pro domek, když vybírali. I to společné rozhodnutí, že to bude tady na samotě, daleko od města a že to zvládnou, že si vystačí, že nebudou jeden druhému vyčítat, kam že se to, proboha, uvrtali. Zvládli to a po necelém roce už se stěhovali do malebného nízkého stavení s šindelovou střechou, celého bytelně smontovaného z ohoblovaných prken a natřeného pastelově zeleně, aby zapadal do okolní, hustě zalesněné krajiny. Hory na východě měli za hlavou a z verandy po celém průčelí mohli pozorovat kouzelné západy slunce nad širokou pánví s dalšími samotami a farmami, oddělenými pásy neprostupných křovisek, luk a pastvin a až daleko na horizontu s velkým městem.
Domek musel Frank po roce znova důkladně natřít a potom už stačilo udržovat nátěr co tři roky, aby neoprýskal.

Muškáty a fuchsie, popínavé růže i mohutná vistárie na klenutém průchodu do zahrady… Na jaře a v létě tu bylo kouzelně. I ty blátivé podzimní měsíce a zimy s hromadou sněhu až do půlky dubna vždycky nějak přečkali s vědomím, že zase všechno vypučí a rozkvete…

Molly se dost nerada vytrhne ze vzpomínek a pošle Frankovi aspoň vzdušný polibek, pohladí ohmatanou fotku a potom skoro obřadně namočí konec brčka do šálku a maličko nasaje lahodné tekutiny. Zakucká se i tak, hrdlo bolavé a nateklé a její rty i tak znova puknou a tenounký pramínek tmavé krve skápne až na bradu.
Neutře se, možná to ani necítí a znova se malinko napije a opře se pohodlněji do polstru za zády. Na chvilku zavírá oči a její víčka, hluboce zapadlá, jako by nic neskrývala a tvář s ostře vystupujícími konturami, blátivě hnědá, vrásčitá a děsivě vyzáblá není a téměř nemůže být obličejem čtyřicetileté ženy. Ty silně šedivé chomáče hříšně prořídlých a vším možným slepených vlasů nepočítaje…

Na té odlehlé samotě žili dobře dvacet let a nic jim ne-chybělo. Ani děti, ani společnost ani starosti velkého světa. Frank, zapálený chovatel včel, majitel skoro padesátky úlů, se měl co ohánět, aby zvládal všechnu tu péči kolem včelstev. Ostatní práci kolem domu musela odedřít Molly. Ale nestěžovala si. Zeleninovou zahrádku i malý sad za domem stíhala, stejně jako práci u sporáku.
Měli i drůbež, ale posledních pět let se krajem šířily podivné mutace ptačí chřipky a od té krušné doby s bolestným umíráním slepic už nic živého chovat nechtěla.

Že měli milovaného malamuta Jexe bylo něco jiného. Toho nechovali, byl jejich parťák a společník…

Zavařovala, na Frankovi si vyprosila velkou sušičku na ovoce a jejich spižírna byla doslova pokladnicí všemožných dobrot s dlouhou dobou trvanlivosti. Nakonec se ukázalo, že Molly možná byla obdařena prozřetelností. Nakonec se ukázalo, že jim nadlouho zachránila život. Nakonec se ukázalo, že nic se neděje nadarmo…

Medu měli tolik, že si Molly osvojila i různé techniky zpracování včelích produktů.
Do městečka na trh vozila kromě velkých sklenic tmavého akáciového medu i dezertní skleničky ořechů a mandlí v medu, propolisu, granulovaného nebo rozpuštěného v calvadosu jako tinktura, medoviny a kelímků krémů a mastí s mateří kašičkou.
Pěkně se jim jejich medové podnikání rozjíždělo a najednou byl konec…

Molly si momentálně nepamatuje, jak dlouho už to celé trvá: rok? Rok a půl? Dva roky…? Snaží se ze všech sil zapomenout, jak musela obětovat sad i všechny květiny, o které se s takovou pýchou starala. Oni oba se museli dívat, jak stromy chřadnou, žalují a umírají a oni jim nemohli – ne, nesměli dát napít. Vlastně trochu mohli, ale nesměli. Byli by nápadní na tom svém malém kousíčku domova: jako modrotisková záplata na pytlovitém pomuchlaném a děravém šatu, jednotvárně hnědavém.
Aspoň tu poslední, sotva třetinovou úrodu zpracovala do posledního scvrklého jablíčka. Nic nevyhodila, aby aspoň tak stromům složila hold.

Molly už dlouho nepočítá dny ani noci, když to už k ničemu není… Když už je sama, úplně sama jako na konci světa… Když tu byl ještě Frank, bylo to snazší…

Ach, Franku… Proč? Ale sama ví, proč. Proč se zachoval tak, jak se zachoval. Proč ji tu nechal samotnou, proč se jí nezeptal, proč to vzdal.

Když to celé začalo, když přišel v děsivě krátké době o všechna včelstva, když se toho rána vrátil - ne, přiřítil se v slzách z mýtiny, kde měl úly, tehdy nabral jeho život jiný směr. Vyplakal se Molly na rameni, vykřičel se do desky stolu a stropu kuchyně a potom, zlomený, šel znova k tichým úlům a ubohé hromádky tělíček jemně vymetal na připravenou ošatku a pohřbil v mělkém dolíku. Možná v té chvíli, kdy nahrnul poslední hrst hlíny, možná tehdy přestal věřit. Úly nechal stát a už nikdy k nim nechodil…

Nová včelstva už si nepořídil, nebyl důvod a nebyla ani šance, že je zachová. Přišel o smysl života, a i když svou ženu miloval, nedokázala mu nahradit to, co mu příroda tak krutě vzala. Sama se připravila o tak významnou pohonnou jednotku svého složitého soukolí, že nebylo možné, aby dále drželo pohromadě. Potom už bylo jenom hůře a hůře.

Frank se choulil do sebe a mlčel stále více. Taky často odcházel z domu a vracel se pozdě a mlčky a nic nevysvětloval a spal sám, schoulený na pohovce před vyhaslým krbem.
Zprvu se přeli a hádali, Molly věřila, že se to spraví, že bude zase dobře, že to překonají. Věřila tomu a chtěla tomu věřit: jako důvěřivá žena a jako naivní dítě. Frank- jako muž, křičel argumenty a teorie a vize a shazoval všechno, v co se odvážila doufat. Potom se vždycky v hněvu rozešli a druhý den, jako by si nic neřekli, pokračovali v nudné činnosti.

Později však jejich rozpravy řídly až skončily nadobro. Jenom vedle sebe seděli, mlčeli, poslouchali rádio s permanentně naladěnou hudební stanicí, později už automatem, později jen šumem. Potom skončilo v komoře, protože baterie vytekly.

Televizi záměrně nepouštěli, když byla pořád plná zpráv, hned alarmujících, hned nadšených a vzápětí hlásajících apokalypsu. Lži, lži a samé lži, nedalo se na to dívat a poslouchat už vůbec ne. Na staré filmy, co jim po téměř dvouhodinovém vymývání mozku milostivě pouštěli jako odměnu, zapomenutí nebo snad za trest, se také dívat nedokázali.

Auto bylo ještě nějakou dobu pojízdné, ale jim ani nenapadlo se sbalit a stěhovat do města. Tušili, že tam jsou na tom lidé mnohem hůře. Tušili, že by si jenom pohoršili a stejně je jejich pravý a jediný domov tady…
Nakonec frank neužitečnou dodávku zaparkoval vzadu za domem ještě dříve, než baterie docela umřela.

Četli stále dokola pár knih z dvojité police a když vypadl proud nadobro, sedávali venku pod hvězdami, než je dohnal spánek.

Frank odešel toho rána, kdy spala déle než obvykle. Spala i hluboce, že nic neslyšela, a to jí nebývá podobné. Odešel a nic jí nevzkázal, jen svůj hrnek postavil dnem nahoru. Jako by tím říkal, že své ženě přenechává ze své svobodné vůle podíl vody. Že jí chce pomoct, ulevit, že ji chce zachránit, přidat jí ze svého pár týdnů navíc, jako balíček bonbónů, tabulku obří mléčné čokolády nebo smotek jednodolarových bankovek…?

Nehledala ho dlouho. Pod patou borovice, tam kde končí řada hrobově mlčenlivých úlů, stejně zatvrzelých jako bezútěšná krajina kolem, tam napůl seděl, záda trochu na stranu, jak se ve smrti sesmekl.
Zemřel, protože chtěl a zemřel nekonečným smutkem a zklamáním. Nařídil si srdce, jako jiní budík, jen místo zvonění zvolil zástavu. Molly nezbylo nic než jeho opuštěná schránka, zoufale vyhublá a zoufale prostá jejího milovaného společníka.

Plytký hrob hloubila celé tři dny v zemi ztvrdlé na kost a téměř se vyčerpala k smrti. Ale ležet jen tak, jej nechat nemohla, i když mrchožrouti dávno zmizeli. Skoro myslela na konec a skoro to tak chtěla, lehnout si vedle něj a počkat na vítr, že je oba jednou zahrne prašnou zeminou. Nakonec se zase postavila na třesoucí se nohy, aby lopatami prsti skryla vše, co z Franka zbylo.
Nevyčítala a odpustila a žila dál, i když nevěděla, co ji tu drží, i když věděla, že její strádání k ničemu nespěje, než ke konci…

Molly se malinko zachvěje náhlým chladem, s ještě větší námahou rovná záda, sotva znatelně usrkne a stejně bolestí zamrká, jak se otevírá nová hluboká trhlina plná krve v dolním rtu… a znova jí oči zjasní vzpomínka…

Jaxi, náš milovaný kamaráde… Ne, nechci vědět, co se ti stalo…

Když tu byl s nimi ještě Jax, bylo to veselejší.
Zmizel jednou navečer a nedovolali se jej. Nenašli svého osmiletého a až zázračně zdravého psa (jen měl jako štěně pohmožděnou pravou zadní tlapku od staré pasti na lišku) nikde uvízlého v lese nebo, nedej bože, spadlého ve strži. Nenašli jeho obojek ani třeba chumáč srsti jako stopu. Neslyšeli tu noc nic divného ani výkřik bolesti nebo strachu. Jax tu byl a Jax už není…
Nakonec se s tím smířili, jako už s mnoha věcmi a zlými věcmi, jež jim život přinesl.
Zásoby psího krmiva uložili do komory, kdyby se třeba někdy jejich ztracený a pořád stejně milovaný kamarád vrátil.
Zásoby psího krmiva si nakonec s horečným děkováním vzala ta poslední skupina poutníků se třemi dětmi, která se kodrcala kolem s vratkým vozíkem, plným všelijakého harampádí, dvou poloplných kanystrů s kalnou vodou a potrhanými balíčky nějakého jídla. A psa s sebou neměli…

Po Molly chtěli aspoň jídlo pro děti, když ne vodu. Muži ve skupině a bylo jich celkem pět, určitě byli zvyklí brát si silou. Tady to ale nějak nešlo. Jejich hostitelka, natolik bezelstná, natolik opuštěná a natolik štědrá – vždyť na vlastní oči viděli, že vyprázdnila celou komoru! Do napřažených náručí vkládala sklenice, konzervy i plátěné pytlíky se sušeným ovocem, že jí zbylo zásob sotva na dva týdny… Koktavě děkovali, ač to už dlouho nikomu neřekli, spíše rozdávali kopance a rány pěstí, někdy i něco mnohem horšího, když se druzí bránili.
Tahle zvláštní dáma, pro ně to byla opravdová dáma, se ani neptala, kolik čeho chtějí. I na děti se usmála a pohladila nejmenšího po ježaté šešulce. Neměli v úmyslu ji obrat i o střechu nad hlavou, jak to běžně dělali na své nekonečné pouti. Na jejich velkou skupinu tu bylo moc málo místa. Však nezmoknou ani nezmrznou tam venku. Jen chvilku si odpočinuli a plahočili se dál. Jen o kus dál nahoru na kopec. I to jim ta dobrá duše Molly poradila. Ten dům tam v mrtvém mandloňovém sadu. Je velký, snad opět ložnic, tam se mohou na chvíli usadit. Počítají tak na týden, možná dva… Než všecko jídlo zmizí. Potom půjdou zase dál, tak jako vždycky…
Ten dům je určitě opuštěný, tvrdila Molly. Co ví, bydlela tam jenom jedna stará paní, kdysi velice bohatá a její dvě ošetřovatelky. Možná by tam něco k snědku ještě našli… Dávno už nestoupá z komína kouř ani nesvítí lucerna do noci, jak to mu bylo každý večer bezmála před pěti měsíci. Ano, je si jistá, že obyvatelé odešli nebo zemřeli…

Jak je to dlouho, kdy viděla člověka…? Molly si to už nevybavuje, když znova opatrně usrkne ještě teplého čaje. Na dně už zbývá jenom trocha.
Poslední kapky vody… jejich vody z hlubokého vrtu ze skály pod domem. Vrtu, o kterém nikdo, než oni dva nevěděli.
Jenom náhodu jej Frank objevil, když se kopaly základy domu a v jednom místě našel průsak. (Vrtu, na který nepřišla žádná z těch potulných větších, či menších skupin více či méně hodných lidí, jež je, a potom i ji samotnou za tu dobu našli a vzali si, co mohla i nemohla dát…) Ví to, sama nabrala těch deset litrů… kdy? Nejméně před třemi měsíci! Ano, tak dlouho už to bylo. Přece si přikázala dávkovat na den sto mililitrů, aby vydržela… Aby vydržela na co, pro co nebo pro koho? Neví, prostě se tak rozhodla…

Jaká dřina byla sestoupat dolů po žebříku do té tmy a bez baterky! Jaká dřina byla se v té černotě rozkoukat a po troškách nabírat otlučeným hrnkem, než nateklo tenounkým pramínkem po straně. Nesměla zvířit kal na dně malé jímky, jinak by vodu znehodnotila. Trvalo to dvě hodiny a potom už nevytekla z pukliny jediná kapka… Molly musela dlouho odpočívat, schoulená na studené zemi a dalších a krušných dvacet minut se plahočila zase nahoru na svět s těžkým kanystrem, až myslela, že spadne dolů, že se jí držadlo vysmekne ze zmrtvělých prstů a voda vsákne zpátky tam, kam patří.

A je to tady. Poslední a sváteční posezení v dlouho zapomenutých šatech, s dlouho zapomenutým šálkem ze svatební sady od Frankových rodičů, s dlouho zapomenutou chutí heřmánkového čaje. A v mysli vyčarovaným nadýchaným bochánkem, zhusta pocukrovaným a umístěným přesně na dosah, na středové růžici bavlněné dečky po mamince.

Molly zvedá oči k obzoru, kam klesá slunko do nachu a první hvězdy vykukují za pomalu se spouštějící sametovou oponou. Začíná další noc. Noc ticha a sucha a bezvětří a bezživotí, kromě jedné namáhavě dýchající ženy v rozesychajícím se houpacím křesle. Prkna verandy se stále více rozestupují a všechno, co člověk stvořil se rozpadá sesedá, drolí a přidává se k prachu pod sebou.
Molly ví, že dnes v noci odejde. Ne, chce odejít… A doufá, že bolet to až tolik nebude, aby obstála, jak sama sobě slíbila, když ráno rozlepila oči. A když to nebude ve spánku, že to bude rychlé. Zamotá se jí hlava? Určitě! Nebude moci dýchat? S tím počítá! Srdce jí sevře ledová pěst a mozek zase naopak uhoří? I tohle tak nějak tuší…
Ale ona nezpanikaří a dál bude sedět, jako sedí teď. V boha nevěří a nepřemítá, kam se dostane. Sedí zpříma. I když zchátralé tělo protestuje. Sedí a potom dopije poslední kapičku a hrníček jí vypadne z dlouho trápených prstů a chvíli se bez ouška kutálí a zarazí se ve škvíře mezi prkny a Molly neřeší, že by o tu drobnou bariéru snad později zakopla. A naposled se podívá na mužovu fotografii, dokud v šeru něco vidí. A potom zavře oči. A doufá, že blankyt oblohy už nespatří, a i teď, téměř na konci, jí projede záchvěv nenávisti k němu.

Chce tmu, volá ji a prosí ji, aby si ji vzala… Už navždycky… Už napořád…

Molly byla poslední…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tilda 31.05.2020, 9:29:07 Odpovědět 
   Zdravím,
a děkuji za přečtení. Je to příběh spíše jedné ženy a jejích vzpomínek. je to možná i příběh statečnosti, vydržet tak dlouho, lpět na životě, i když...
A Molly byla opravdu posledním člověkem, jak jsem na závěr řekla.
 Šíma 30.05.2020, 20:43:38 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý příběh plný naděje i zmaru. Byla Molly posledním člověkem? Kdo ví. Ono opakování slůvek má v textu svůj smysl, přestože mne trošku tahalo za ouška. Povídka vypráví příběh dvou lidí, kteří žili svůj sen kdesi v přírodě, ale osud jim nepřál... Vše zakončil hořký konec, nebo konec s tichým ulehčením? Kdo ví...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Dračí vládce II...
Zirvith Snicket
Deratizér - Kry...
Seraph
Jim
Alenka1993
obr
obr obr obr
obr

Konvalinky pro maminku
faith
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr