obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (2)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915696 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5810 autorů a 392494 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tichá místa ::

 autor Stargazer publikováno: 30.05.2020, 20:22  
Když morová nákaza vpadla do Evropy a plíživá smrt pozřela pětinu obyvatelstva, něco se v lidech zlomilo...
 

Nikdo přesně nevěděl, odkud to přišlo, ale najednou to bylo všude. Lidé se začali jeden druhého štítit. Vyhýbali se setkání, přestali vycházet z domu, města se vyprázdnila, obchody zely prázdnotou. S maskou přes obličej člověk udával člověka, soused souseda, přítel přítele, manžel manželku. Policie v ulicích pendreky ubíjela nakažené. Rozklad a gangréna duše.
Lidé si postupně začali hledat svá tichá místa. Někdo se celý čas skrýval v garáži, jiný četl Vojnu a mír, třetí si denně do pasu svlečený podmaňoval Lysou horu. Zbytek zpoza okenních tabulek s jazykem smočeným v lahvi sledoval čerstvé jarní listí k novému životu se probouzejících lip. Zrodilo se bezčasí. Den začínal s jediným možným smyslem - aby byl prožit. Bez cíle, bez buducnosti, bez minulosti. A člověku se právě v těchto chvílích chtě nechtě zjevoval v plné kráse, či obludnosti jeho opravdový, skutečný život. Bylo třeba rychle od toho všeho uprchnout pryč. Jenže kam chcete sami před sebou utéct?
Vybavila se mi vzpomínka na jedno staré tábořiště. V místech mého mládí, skryté v olšových křoviskách hluboko v polích, kam nevede žádná cesta, leží pokorně civilizací netknuté už od dob našich dědů. Říká se tam tomu Vinohrady, přestože si nikdo z pamětníků nevzpomíná, že by se tam jaké víno kdy pěstovalo. Zvláštní, jak v sobě některá místa nesou ničím nepostihnutelný a zdánlivě bezvýznamný odkaz.
Napadlo mě, že to místo ukážu dětem. Vyhloubili jsme ohniště, ohraničili ho kameny, z pařezů vyrobili lavičky a okolí osázeli mladými jehličnany. Na mohutný rozeklaný dub jsme zavěsili starou pneumatiku jako houpačku. Učím kluka milovat oheň. Jakmile se naučíme milovat živly, jsme zas o pořádný kus dál v chápání života.
Celé nekonečné dny prosedím u ohně a ze stráně koukám na modrozelený rybník. Kdysi tam nebýval, takhle z výšky připomíná horské pleso. Ani rybářská bašta dole dříve nestála. Všechno se za pochodu mění a člověk to ani nestačí vnímat. Konečně mám trochu času na čtení, pozvolna brouzdám nekonečnými vlnami Tichého Donu. Při závanu západního větru na mě sněží bílé květy jabloní. Za hlavou voní borový les, jeho nálety zaplavily louku malými borovičkami, mezi nimiž v houfech zmateně bzučí včely. I fauna je tu neobvyklá, od rybníka sem někdy zavítají volavky, kolem ohniště poletují motýli: žlutí, modří i dohněda zbarvená paví oka. V trávě sem tam zašustí ještěrka.
Jsme tu už celé měsíce. Je ukrutné sucho, čekáme na déšť jako na smilování. Stromům fatálně chybí vláha. A zdá se, že i lidstvo potřebuje nový impuls. Déšť každou věc v přírodě vrací na její místo. Kámen usadí do hlíny, zvířata zažene do nor, z květin spláchne pyl, z cesty prach a z člověka smyje hříchy. Jako dítě jsem nerozuměl tomu, proč stařeček vždycky sedával u přiotevřeného okna a nábožně do sebe nasával vůni májového deště. Dnes už to chápu.
Jediné, co narušovalo naši šťastnou izolaci od okolního světa, byl muž, kterého jsem viděl, jak několikrát za den šlape do kopce po pěšině asi sto metrů od našeho tábořiště. Na zádech tahal objemné dvacetilitrové vědro, v němž nosil vodu z rybníka někam nahoru do kopců.
„Dobrý den!“ odhodlal jsem se jednou, když už moje zvědavost přerostla únosnou mez, muže oslovit.
„Dobrej,“ nenechal se ze stoického klidu vyvést kolemjdoucí.
„Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat, už několik týdnů vás s dětmi pozorujeme a ony jsou hrozně zvědavé. Kam pořád chodíte s tou vodu?“
„Jestli vás to zajímá, pojďte klidně se mnou.“
Stoupali jsme společně nahoru po rozkvetlé stráni, porostlé tisíci květin, a já se sám před sebou styděl, že z nich rozeznám jen nepatrný zlomek. Když jsme vystoupili přes terasovitou stráň, rozevřel se před námi pohled na zvláštně rostlý strom. Na kmeni břízy byly ponechány jen dvě vodorovně rostoucí větve, uřezány každá asi ve dvoumetrové délce. A podobně také kmen byl od průsečíku zkrácen na dvoumetrovou délku. Takto upravený vypadal strom jako nádherný živý kříž. Jeho ramena teď zjara obrůstala zelenými lístky a jehnědami. Na horizontu mezi poli působil jako magický symbol splynutí člověka s přírodou, rostlinami, zvířaty, Bohem.
„Tak tady bydlím,“ špitl děda a prstem ukázal na chýši ukrytou mezi stromy přilehlého ovocného sadu. „Pojďte, projdeme se trochu. Tady čtu, píšu, medituju, v mezičase se procházím mezi stromy, zalévám je, zařezávám suché větve. Obcházím sadem a zírám na čerstvé mladé výhonky, které vyrážejí z proschlých kmenů jako z kamene. Podívejte, z větve, co jsem předevčírem uřízl, vytékají kapky vody,“ nechal stéct kapku po dlani a ukazoval ji dětem. „Tak hluboko v nás je ukryt život! Stačí jen rozeznat kde. Čechov tvrdil, že kdyby se nestal spisovatelem, určitě by byl sadařem. Vidím to podobně.“
Děti ten zázrak života pochopitelně nechal zcela chladnými. Právě hrály na honěnou, instinktivně kličkovaly mezi ovocnými stromy a já tiše uvažoval, kolik úsilí ještě budu muset vynaložit v boji s ďáblem v nich.
„To všechnu vodu taháte až zezdola od rybníka? Má smysl se takhle mořit?“ zeptal jsem se tak trochu drze, když jsem letmým pohledem prohlédl starcovo opotřebované tělo.
„A co na světě vlastně dává smysl? Jestli vůbec něco, tak je to právě tohle,“ odvětil bez náznaku urážky. „Vždycky, když člověk sází stromy, dělá něco pro budoucí generace. Všiml sis těch borovic vedle vašeho tábořiště? Pamatuju si ještě, jak byly ještě úplně malé. A ty ořešáky jsme zhruba před čtyřiceti lety sadili ještě s tvým dědou. Byl to správnej chlap. Stromy píší historii, ne my lidé.“
„Tati, vzpomínáš, když jsme byli ještě malí, jak jsme na zahradě vždycky vylezli na ten vysoký ořech, a tys na nás křičel, abysme okamžitě slezli, že spadneme, a Jirka jednou žuchl z té výšky na zem a vyrazil si zub?“ vstoupila nám do hovoru dcerka.
„Dětství končí, když naše děti začnou mluvit v minulém čase,“ mrkl na mě potměšile stařec. V jeho pohledu se zračila nezměrná zkušenost a snad i jakýsi druh životní moudrosti. Ten člověk celou duší a celou svou bytostí vnímal a cítil přírodu.
„Tak se mi zdá, že dospělost není dobré místo pro život,“ naoko jsem se ušklíbl, abych mu pohotově vrátil jeho bonmot. „Máte tu klid, to se musí uznat, ani pandemie sem k vám nepronikla.“
„Cože? Jaká epidemie?“ podíval se na mě s vyjeveným obličejem.
„No, ta nemoc, co přišla z Asie, vyplenila obchody, zavřela školy, zahnala lidi do lesů…“
Nechápavě na mě koukal. Nemoc kosila lidstvo po milionech, byly jí plné noviny, televize, rádia a ten blažený člověk vůbec o ničem nevěděl. Smyslem jeho života bylo nabírat vodu z rybníka, tahat se s ní několikrát denně stovky metrů po stráni a pozorovat, jak se jeho stromy mají směle k životu.
Spustil se déšť a začalo jemně poprchat. Vzal jsem zavděk úkrytem v poustevníkově chýši. Všude bylo povznášející ticho. V hlavě jsem měl zmatek. Neštítili se lidé sami sebe už dávno před nákazou? Je poustevnictví cesta, anebo je to jen zbabělý únik? Bylo snad lidstvo v agónii už dlouho předtím, než celé to šílenství propuklo?
„Děcka, až umřu - teda ne že bych se ještě chystal - ale přeci jen až jednou umřu, chtěl bych, abyste mě pohřbili tam pod tím živým křížem,“ pronesl jsem k deštěm zkrápěným, ale v tom okamžiku absolutně šťastným dětem.
Všichni asi máme někde svá tichá místa. Buď kdesi hluboko uvnitř, anebo vně nás samých. Či snad v našich dětech?
Já už své tiché místo našel…


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.05.2020, 20:21:02 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezké a barvité vyprávění plné přírodních obrazů, možná tak trochu reflektující na současný stav věcí (viz ona epidemie). Líbí se mi použité myšlenky i způsob vyprávění. Čtivě napsaný příběh...

Pěkný večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Dračí vládce I
Zirvith Snicket
TAJEMSTVÍ, KTER...
KlaraViznerova
Přístav
Suneatress
obr
obr obr obr
obr

Zapomenutí
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr