obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (2)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915696 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5810 autorů a 392494 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Sára a její chlapci ::

 autor Visla publikováno: 04.06.2020, 21:38  
 

Sedím u malého kulatého stolu a brčkem cucám koktail Divoká jahoda. Novinka místního barmana. Hrozně mi chutná, ale zajímalo by mě, jak moc může být divoká. Mám těsné červené mini šaty a černé střevíčky na vysokém podpatku. Vůbec se v tom necítím. Není to můj styl. Chtěla jsem dnes být jiná, aby si mě můj ex přítel Filip pamatoval jako sexy kočku. Chodím s ním už od patnácti let. Chci poznávat i jiné kluky. Rozvíjet se a vzdělávat. Proto jsem se rozhodla odcestovat na rok do Australie. Začít si žít podle svého, nespěchat a vychutnávat si krásy života.

Dnes s Filipem strávíme poslední večer na taneční lodi, kde vystoupí můj oblíbený zpěvák Vincent. Filip mi věnoval lístky na koncert v předstihu k Vánocům. Dobře věděl, jak miluji Vincentův sexy hlas.

Rozhlížím se kolem. Patnáctileté fanynky se nadšeně tisknou k pódiu. I já jsem rozechvělá, napjatá, kdy se konečně objeví na scéně. Ztlumilo se osvětlení a miláček žen přibíhá energicky k mikrofonu. Okamžitě všechny dostává svým vrozeným šarmem. Vincent ze sebe vydává úplně všechno, je naprostý profesionál. Nepotřebuje laciné křoví ani světelné efekty. Když po dvou hodinách opouští pódium, holky ječí a vyvolávají jeho jméno. Nenechá se dlouho pobízet. Přitančí jen v tílku a těsných džínách. Pot se mu třpytí na opálené kůži. Špulí na dívky své dokonalé pozadí. Spíš by se hodil na striptéra nebo gigola. Dokonale mě rozpaluje. Při závěrečné rychlé písní se rozvášní tak, že ze sebe strhne tílko a hází ho do davu. Holky se o něj dravě přetahují. Já ale nespouštím oči z Vincenta.


„Uf“, hlasitě vzdychám.
„Pěkně tě bere Hruštičko.“ dobírá si mě Filip.
S odporem se na něj podívám, ani jsem si nevšimla, že se vrátil ke stolu.
„Půjdeme Hruštičko?“
„Neříkej mi Hruštičko, už dávno nejsem tvá Hruštička. Půjdu domů sama.“
„Chceš čekat na toho zpěváka, aby se ti podepsal na tvoji spanilou paži. Nebo doufáš, že si to s tebou v zákulisí rozdá?“
„Ha, ha.“ ironicky se zasměju.
„Ostatně s takovou nánou by nikdy nešel, ani kolo by si o tebe neopřel, nemá zapotřebí spát s obdivovatelkama, když může mít každou modelku.“
Vaří se ve mně krev. O co mu jde? Nechápu tak rychlou změnu jeho chování.
„Jdi domů, už tě nikdy nechci vidět!“
„Přeji úspěšný lov Hruštičko,“ škádlivě na mě zamrká.
„Hajzl jeden,“ ulevím si, když odchází k východu.

„Tak silná slova pro tak jemnou slečnu?“
Udiveně se otočím za cizím hlasem.
„Jak se jmenuješ? Já jsem Marek,“ podává mi ruku.
„Sára.“
Dívá se na mě vysoký kudrnatý kluk s jednodenním strništěm. Je u mě hrozně blízko. Trochu z něj jde strach. Nikdy jsem ho tu neviděla a to tu jsem docela často. Na chvíli lituji, že Filip odešel.
„Jsi tu sama?“
„Nejsem. Mám tu kluka,“ zoufale se rozhlížím po Filipovi. Třeba šel jen na záchod a vrátí se.
„Jsem tu s přáteli. Nechceš si s námi popovídat?“
Váhám, ale nakonec kývnu.
„Co piješ?“ ptá se. „Už bych asi pít neměla, no možná trochu becherovky s tonikem.“
„Hned to přinesu.“
Výborná příležitost, jak si užít zábavy a zapomenout na Filipa. Dívám se kolem a přemýšlím, kde je Vincent. Nejspíš v šatně rozdává autogramy. Lituji, že ho nemůžu vidět zblízka a pochválit jeho excelentní výkon. Zůstat zde a povídat si s reálným chlapem bude nejspíš nejrozumnější.
„Prosím, jedna becherovka s tonikem,“ směje se na mě Marek.
„Díky.“
Blíží se k nám dva týpci.“
„Nazdar Máro.“
Vzhlédnu a zanořím se do velkých modrých očí. Bože to je Vincent!
Rychle se napiju. Bublinky mi vletí do nosu, až se zakuckám.
Kluci se smějou.
„To je normální reakce fanynek,“ říká ten druhý.
„Já jsem Viky,“ představí se Vincent a podává mi ruku přes stůl.
Celá se rozklepu. On na mě mluví! Jeho ruka je teplá a pevná.
„A já Petr, hraju na bicí, nevím zda sis mě vůbec všimla,všichni zírají jen na Vince.“
„Nepůjdeš si zatancovat?“nabízí se Marek.
Nechce se mi, ale jdu. Vede si mě na parket za ruku, jako kdybych byla jeho holka.
„Krásně voníš, nemyslím parfém, ale tvoji přirozenou vůni,“ šeptá mi do ucha Marek.
Chovám se jako robot, vůbec nevnímám, co pouští DJ za muziku. Pořád pokukuji po Vincentovi. To není možný, že sedí na židli, kde před chvíli seděl Filip.
Skladba je krátká, tak se brzy vracíme ke stolu.
„Ty si taky hudebník?“ ptám se.
„To je velká super stár Marek Vocel,“ chlubí se za něj Petr.
„Jsem známej v zahraničí. Jezdíme s kapelou všude možně už devět let. Na léto lítám domů. Mám tu dceru.“
„Kolik jí je?“
„Třináct, moc mi ve světě chybí. Uvažuji, že bych možná zůstal v Čechách natrvalo."
„Trochu opožděně si vzpomněl, že má rodinu,“ rýpne si Petr.
„Taková příležitost se neodmítá. Nikol má všechno, co si může přát.“
„Ale prožívala dětství bez táty. To nedoženeš.“ namítám.
„Byl jsem s ní celou dobu, co jsem byl v Čechách. Bral jsem jí na dovolené, o kterých se jiným dětem ani nesnilo.“
„Ale úkoly jsi s ní nedělal?“
„Nedělal. Jsem umělec, na školu jsem moc nebyl a ona je po mně.“
„Tak z ní bude další mega stár?“
„Doufám, že k tomu nepřičuchne. Chtěl bych ji uchránit od toho falešnýho světa. Půjde na zlatnici, nebo sochařku. Koupím chalupu někde na samotě a zřídím jí tam dílnu.“
„A ty jí k tomu budeš hrát?“
„Rád,“ říká Marek.
„Vincente nešel by sis zatancovat?“ osměluji se.
„Netancuji, promiň.“
„To jsem viděla, jak netancuješ.“
„To je moje práce, v soukromí raději sedím u piva.“
„ Aha,“ jsem zklamaná.
„ Máš pěkný šátek, to jsi dostal?“ snažím se udržet konverzaci.
„Koupil jsem si ho v obchodě, líbil se mi ten odstín hnědé barvy.“
„Miluji hnědou barvu!“ říkám.
Vincent si odváže šátek z krku a uváže ho mně.
„Je tvůj.“
„To přeci nejde.“
„Sluší ti.“
Možná je to nějaký trik. Třeba těch šátků má plnou krabici a balí na ně děvčata. Raději šátek odvazuji a ze slušnosti vracím Vincentovi.
„Jdu koupit další piti,“zvedá se Marek.
„Co si dáš Sáro?“
„Není mi dobře, potřebuji se najíst.“
„Zařídíme,“ říká a odkráčí.

„ Ahoj, můžu si přisednout?“ přichází ke mě neznámý kluk.
„ Asi jo.“ odpovídám ztěžka. Alkohol mi za tu chvilku stoupl pěkně do hlavy. Možná jsem tu poslední sklenici neměla pít brčkem.
„Jsem Lukáš.“ podává mi ruku.
„Sára,“ hlesnu.
Co se to děje? Tolik kluků mě najednou oslovuje, copak tady není jiná holka? Všichni se soustředí na mě. Začíná mi být opravdu špatně. Vincent se pohodově baví s Petrem. Vůbec ho nevzrušuje, že si k nám přisedl cizí frajírek. Voní a má super padnoucí oblečení.
Snaží se mě svádět a dotýká se mě.
„Hele, hošane, nedělej mi do ní, co ji vočucháváš?“ zlobí se přicházející Marek a hází na stůl dva sáčky brambůrek.
„Já nevěděl, že je tu s tebou,“ brání se Lukáš.
„On tu není se mnou,“ říkám.
„Sehnal jsem jen chipsy,“ omlouvá se Marek.
„Nevadí,“ říkám, otevírám brambůrky a namáčím je do zbytku becherovky s tonikem.
„Proč si je namáčíš do pití?“ ptá se Lukáš.
„Nevím, jsem opilá a ty se mi líbíš,“ odpovídám a jazyk se mi přitom plete.
„Můžem jít někam do soukromí,“ navrhuje Lukáš.
„Jsem ti něco říkal ne? Já jsem Vocel, nejsem zvědavej na nějaký velkoměstský borce.“
„Promiň, kámo.“
„Jsem Vocel, jasný!“ dává najevo svoji převahu Marek.
„Chci se trochu projít.“ vstávám vrávoravě ze židle.
„Půjdu s tebou,“ nabízí se aktivně Marek.
„Ne, chci sama. Udělám si malé kolečko.“
Musím se Marka zbavit. Cítím z jeho pohledu, že mě chce dostat za každou cenu do postele. Tihle kluci nic neřeší. Je jim jedno jestli tu sedí se Sárou nebo Lindou. Holek můžou mít mraky. Já jsem jen dnešní náhoda.
„Točí se mi hlava“.
„Tak to nepij,“ radí Marek.
„Mě to, ale moc chutná, i když možná budu... za chvíli zvracet.“
„Hlavně se nepozvracej na mě,“ říká Lukáš.
„Neboj.“
Náš stůl je blízko zábradlí, pro jistotu se o něj opřu.
Marek vstane, drží mě a tiskne se ke mně zezadu.
„Abys nepřepadla do Vltavy,“ říká.
„Dík.“
To už zvracím do řeky.
Marek je hrozně ohleduplný a starostlivý. Lukáš to vzdává a jde si najít jinou holku.
„Asi je jí fakt špatně,“ konstatuje Petr.
„Odvedeme tě domů, kde bydlíš?“ ptá se Marek.
Mlčím. Mám hrozný strach, že mě někdo z nich znásilní. Chci utéct, ale vím, že to sama nezvládnu.
Vincent mě bere za jedno rameno a Marek za druhé. Jdeme k východu.
Cestou potkáváme barmana Vojtu.
„Děkuju za úžasnou párty, moc se povedla. Určitě vám to dalo strašnou práci,“ říkám z posledních sil.
„Pánové, tady máte klíče. Vezměte ji do kajuty, první dveře vlevo u velkého zrcadla,“ nabízí nevzrušeně Vojta.
„Fajn, děkujem“, říká Vincent.
„Sáro, Sárinko, neboj to bude dobrý,“ uklidňuje mě Marek.
Když Vincent odemyká kajutu, zprudka se otevřou vedlejší dveře.
„Co to má znamenat? Hajzlové zfetovaní. Vy jste ji znásilnili a zdrogovali,“ vyjede na kluky Marta, moje kamarádka, která tu uklízí.
„My jsme ji jen doprovodili, sama by nedošla,“ brání se Marek.
„Nic mi neudělali, řekni jim, ať jdou domů,“ říkám nešťastně.
Už to nemůžu vydržet a rozbrečím se. Beru za kliku kajuty, zabouchnu za sebou dveře a sesunu se na podlahu. Snad je nenapadne otevřít dveře. Slyším hlasy. Nejspíš jim Marta pořád nadává. Ráda bych se dostala na záchod, ale zatím to je nereálné přání. Chce se mi zase zvracet. Ležím u dveří na podlaze asi půl hodiny, podlaha je šíleně studená. Nějakým zázrakem se pak doplazím na záchod. Všimnu si, že jsem si poblila svoje nové tmavé sako. Fakt paráda. Snažím se dostat do postele. Jdu po tmě, narážím do nábytku. Ráda bych si sundala upnuté šaty, hrozně mě svírají, ale nemám na to vůbec sílu.
Probudím se asi v deset dopoledne. Potřebuji na vzduch. Kajuta má okýnko, ale nejde mi otevřít. Zvolna jsem se šourám bosá ve večerních šatech po schodech. Přidržuji se zábradlí oběma rukama a snažím se dostat na horní palubu.
„Konečně vzduch,“ oddechnu si nahlas.
Nohy mě zrazují a já se svezu do truhlíku s jiřinama. Odkdy se truhlíky dávají na podlahu? Málem jsem si vyvrkla nohu a polámala květy. Nohy mám špinavé od hlíny. Když se zvednu, chroptím a nadávám. Po chvíli si všimnu, že po nábřeží jde skupinka asi desetiletých dětí s paní učitelkou.
„Jé, to je moje teta. Ahoj“, mává mi synovec.
Učitelka se na mě dívá vyděšeným pohledem a bledne jako stěna. Možná je bledší než já. Nedokážu se ovládnout a zvracím do zdeformovaného truhlíku.
„Děti, rychle půjdeme dál,“ popohání je učitelka.
Blbá náhoda. Snad z toho nebude mít synovec celoživotní trauma.
Copak ono je pondělí? Měla jsem za to, že je ještě neděle.

Večer mi někdo buší na dveře kajuty.
„Princezno, spíš?“ Musíš odejít, za chvíli odplouváme,“ je to barman Vojta.
„Je otevřeno,“ hlesnu.
„Já volal na princeznu a v posteli leží čarodějnice.“
„Ha, ha.“
„Doufám, že tu není nablito.“
„Ne, odnesly to kytky.“
„Pěkně děkuji za ten bordel nahoře. Kdyby to viděl majitel, asi by nás i vyhodil. Víš jak je zatíženej na svoji květinovou výzdobu.“
„Kam vyplouváte, jedete pro benzín?“
„Jo, holčičko, tam chlapi jeli ráno. Ještě, že jsi to prospala.“
„To bych byla opravdu v šoku, kdybych zjistila, že loď pluje.“
„Dej se dohromady. Za chvíli se budou scházet lidi, bude tu soukromá párty.“
„Kolik je?“
„Sedm hodin.“
„Díky za všechno, už jsem dobrá. Půjdu na metro.“

Na schodech potkávám Martu.
„Musím se ti omluvit za to, jak jsem na ty týpky včera vystartovala.
„Nezlobíš se na mě?“
„Zlobím a hodně.“
„Doufám, že na ně máš číslo, abychom se omluvily.“
„Nemám.“
„Oni mi nechtěli říct, jak se jmenují, jen povídali, že jsou z nějaké vesnice, asi u Prahy. Já sjela hlavně toho černovlasého.“
„Jsi blbá? Copak nevíš, že to byl Vincent Mácha!“
„Ten sexy zpěvák, co tu vystupoval? Měl jiný oblečení a zdál se mi menší.“
„I slepej by ho po poznal, přeci podle hlasu ne? Co když tady už nebude chtít vystupovat?“
„Jak jsem mohla vědět, že je to on, když tě dovedl.“
„Jako, že já se nemůžu bavit s celebritama?“
„Kdo tu nebude vystupovat?“ zajímá se přicházející barman Vojta.
„Marta vyjebala Vincenta.“
„Jak to?“ diví se Vojta.
„Je blázen, věčně ode mě odhání kluky.“
„Chtěla jsem tě ochránit,“ brání se Marta.
„Nikdo se tě o to neprosil. Nadávala mu, že mě zfetovali.“
„Sakra, ženský, víte jakou práci nám dalo dostat ho sem. Všichni si ho chválili, takovou tržbu jsme dlouho neměli. Lidi ho chtěj zase vidět.“
„Lidi?“
„Spíš nadržený holky,“ říkám. Tobě se líbí je očumovat, nalejvat jim nebezpečný kokteily a pak je oblbovat.“
„Náhodou, včera jsem šel spát sám.“
„Protože jsi mu zabrala kajutu, chudák musel spát na baru na dřevěný lavici“ rýpne si Marta.“
„Znám Máru od vidění, zjistím na něj číslo a vy se omluvíte, jasný!?“
„Když to musí být… Tak se mějte a dík za nocleh.“


Po čtyřech dnech dostanu od Vojty sms s Markovým číslem. Možná mu ani nebudu volat. Takových večerů s Vincem zažili. Třeba si mě vůbec nebude pamatovat a já se akorát ztrapním, ale dlužím to Vojtovy. Nervozně vyťukám číslo a napjatě čekám, až to zvedne.

„No... prosím,Vocel,“ ozve se velmi nepříjemný arogantní hlas.
„Dobrý den pane Vocel, tady klub Metaxa. Ráda bych se zeptala, nechtěl byste u nás vystupovat?“
„Nevystupuji, mám pauzu. Kde jste vzala mé číslo?“
„Od našeho šéfa.“
„Mám doma návštěvu. Zavolám za chvíli.“
„Né, počkej, to byla legrace. Jsem Sára, z taneční lodi.“
„Jasně už vím, pěkně ses opila,“ směje se.
„Chtěla jsem ti poděkovat za pomoc.“
„Sama bys nedošla.“
„Omlouvám se za kamarádku Martu, prý na vás byla nepříjemná.“
„Jo, Viky z toho byl špatnej. Takhle vostrá na něj nebývala ani jeho manželka.“
„Moc nás to mrzí. Mohl bys mu to vyřídit?“
„Ok, řeknu mu to.“
„Děkuji a nashle.“
„Hele, mohl bych ti někdy zavolat?“
„Můžeš.“
„Fajn“
„Tak ahoj.“
Zavěsím. Jdu si umýt ruce. Když se vrátím z koupelny, mám nepřijatý hovor od Marka. Najednou z něj nemám strach, je sice trochu arogantní, ale dokáže být i ohleduplný.

Druhý den mám od Marka několik nepřijatých hovorů.
Jedu se právě koupat k rybníku, když se znovu rozdrnčí mobil.
„Ahoj Marku, máš štěstí, zrovna lezu do vody,“ říkám neutrálně.
„To ty máš štěstí! Máš čas, že bych přijel?“
„Jsem na rybníku u Sluneční louky.“
„Přijedu, vím kde to je, jsem tam za půl hodiny.“
„Ne, setkáme se v Uněticích pod lesem.“
Rychle si zaplavu a spěchám domů se převléct. Nepotřebuji, aby mě viděl polonahou.

Marek čeká v bílé bundičce a pod ní má námořnický tričko. Vypadá skvěle. Richard Gere je proti němu hadr. Na koncertě jsem si nevšimla, že má šedivé vlasy. Přijde mi to neuvěřitelně sexy.
Přijel v retro vymazlený káře. Musí být stará minimálně třicet let. Auta mě nikdy nezajímala, ale u tohohle jsem si hned představila, jak se s ním toulá po Americe. Velké, prostorné a pohodlné.
„Ahoj, rád tě vidím,“ usmívá se Marek.
„Ahoj.“
Má dokonalý úsměv a jeho šedivé fousy mě hrozně vzrušují.
„Koukám tamhle je nová číhačka, mohli by jsme se tam mrknout.“
„Proč ne,“ říkám.
Cestou se mu znovu omlouvám, ale on jenom mávne rukou a pořád se usmívá. To mě dostává. Čím víc se usmívá, tím víc po něm toužím.
Odvažuji se a přistoupím k němu co nejblíž.
„Sáro, to nejde. Ty mě svádíš. Jsem špatnej chlap.
„Pojď, vylezeme na číhačku.“

Sedne si dovnitř na lavičku. Já si mu sednu na klín.
„No, to jsem si naběhl,“ říká.
„Je tu i petlička. Můžeme se zamknout,“ navrhuji.
„Raději půjdem dolů.“
Pod číhačkou si lehne do trávy.
Já ležela v trávě naposledy ve školce.
Lehnu si vedle něj.
„Co vlastně teď děláš?“ ptám se.
„Nedělám nic, mám prázdniny.“
„Jak to?“
„V květnu jsem se vrátil ze států. Strávil jsem tam půl roku. Jsem zpěvák a kytarista. Jezdím s kapelou po světě. Poslední dobou si nás zvou na výletní lodě. Cestovali jsme několikrát i po Karibiku, tam se mi líbilo nejvíc.“
„Paráda,“ žasnu.
„Ale i vopruz. Každej večer hraješ turistům, třeba i do rána. Jsou v tom velký prachy. Jinak bych se na to vykašlal. Odlétám hrát na podzim a vracím se na jaře.“
„To musí být strašný, tolik měsíců bez domova.“
„Někdy je to krušný a máš chuť sebrat se a chytit první letadlo. Je to osamělý život. Chci s tím skončit. Věnovat se truhlařině.“
„To by byla škoda zahodit svůj talent. Můžeš přeci hrát i v Čechách.“
„Nemám zapotřebí tady šaškovat jako Vincent. On má na víc. Hlavně by měl změnit managera, ale nenechá si poradit.“
Zavírá oči.
Rty se něžně dotknu jeho drsné tváře.
„Prosím tě... nedělej to.“
Nechápu proč. Chci stále víc, ještě víc. Přitisknu se k němu celým tělem.
Vyhledá moje ústa a vášnivě mě líbá. Okamžitě mnou projede vlna rozkoše.
„Ach“, vzdychnu.
Něžně mě odstrčí.
„Nemůžu se vázat. Za pár měsíců odlétám hrát do Dubaje.“
„Říkal jsi, že s tím sekneš.“
„Ano. Chci ještě něco vydělat, aby mé dceři nic nechybělo. Možná jsem měl raději dělat v místní továrně a žít normální život, ale zvykl jsem si na velký peníze. Teď mi každý závidí, chce půjčovat. Mám jen pár skutečných přátel. S Vincentem se znám od dětství. První kapelu jsme založili spolu, ale na jedné zábavě ho sbalila největší kočka. Zblbla ho a hned si pořídila dítě a hrát jsme přestali. Já se taky zamiloval, chvíli si užíval rodinného života, ale nevyšlo to, rozešli jsme se. Proto jsem radši odjel a rozhodl se, že už se nikdy nezamiluju. Vincent se nedávno rozvedl, jeho žena ho permanentně podváděla, těžce to nesl. Naštěstí začal znova tvořit a zpívat. My nehledáme vztah, už jsme si tím prošli a chceme žít pro sebe a naše děti.“
„A užívat si s fanynkama.“
„To já nedělám, na to jsem moc sobeckej.“
„Vincent je mnohem vstřícnější. Jestli chceš, někdy bysme ho mohli navštívit a ty se mu můžeš omluvit.“
„Dobrá, domluvíme se.“
„Sáro, nezlob se... Vlastně nevím, co chci.“
„V pohodě. Ráda jsem tě viděla, ale musím opravdu jít. Za chvíli jedu s kámoškou do města.“
„Zavolám ti,“ slibuje. Krásně se usměje a podá mi na rozloučenou svoji velkou ruku.

Sedím v houpacím zahradním křesle a myslím na Marka.
Zvoní mi mobil, že by Marek? Doufám. Podívám jsem se na displej.
Zklamaně příjmu hovor.
„Ahoj Filipe, co chceš?“ ptám se.
„Byl jsem na lodi a Vojta mi řekl, že jsi se po koncertě pořádně opila,“ říká vlídným hlasem.
„No a co? “ odseknu naštvaně.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku, nikdy jsi přeci tolik nepila.“
„Díky, jsi hodnej. Jsi...doma? Nemohla bych se stavit?“ řeknu náhle.
„Klidně.“
„Za chvíli jsem u tebe,“ řeknu a ukončím hovor.

Nevím, co mě to popadlo, ale čekání na Markův telefonát je nekonečné. Musím vypadnout ven.

Filip má otevřeno, ani jsem neklepala. Spatřím ho jen v trenkách, asi se chtěl převléct do pracovního.
Vezmu ho za ruce a táhnu do ložnice. Sedne si na postel a vůbec neprotestuje. Začnu se ho dotýkat na hrudi. Pokládá mě do peřin. Svléká mě a líbá po celém těle.
Proč se s ním cítím vždycky tak hrozně dobře?
Dává mi tolik potřebné bezpečí. Přestávám myslet a plně se oddávám rozkoši, která zvolna přechází do sladké extáze.
„Hruštičko, zůstaň tu se mnou,“ šeptá mi do vlasů.
„Víš, že to nejde. Australie čeká. Potřebuji čas pro sebe, navíc se mi líbí Marek,“ říkám po pravdě.
„Myslíš Vocela? Chodil s mým bráchou do třídy, je o rok mladší než já,“ mračí se.
„Nekecej, takže mu je třicetšest? Hádala bych mu tak o deset let víc.“
„To je tím životním stylem, samý děvky, drogy a alkohol. Dávej si na něj pozor. Vůbec se s ním nebav,“ říká vážně.
„Jenom žárlíš.“
„Nechci, aby ti někdo ublížil.“
„Možná máš pravdu, díky Filipe. Měj se, už půjdu,“ zvednu se z postele a obléknu se.
Nějak mi z toho není dobře. Proč jsem za ním vlastně jela? Byla jsem hrozně nadržená. Pitomá lidská potřeba mi může pěkně zkomplikovat život!

Když se vracím domů, na silnici proti mně jede červené auto. Sakra, to je Marek. Třeba si mě nevšimne.
„Nazdar krásko, co ty tady?“ volá na mě z otevřeného okýnka Marek.
„Ahoj,“ zdravím ho.
„Počkej, já zastavím,“ zazubí se.
„No... co ty tady děláš?“ ptám se.
„Jedu od kámoše. Hele zítra budu u Vincenta. Rád tě uvidí. Zítra ti zavolám a vysvětlím ti cestu,“ říká.
„Fajn. Tak zítra,“ loučím se.
Pořád na sobě cítím Filipovu vůni a jeho úžasné doteky. Doufám, že si Marek nevšiml, jak jsem rozpálená po právě prožitém vášnivém sexu. Vždycky to ve mně ještě dlouho doznívá.

Na návštěvu k Vincentovi volím domácí oblečení, bílé tričko a růžovou sukni.
Jeho dům vypadá hodně prostorný. Zvláštní, nikdy jsem si ho extra nevšimla. Přitom bydlím jen tři kilometry od něj. Když jsem se blížila, začalo mi být špatně. Hrozně mi bušilo srdce. V hlavě jsem měla tisíc otázek. Uklidnilo mě zaparkované Markovo auto.

„Ahoj Sáro, pojď dál,“ zve mě srdečně Marek.
„Kde je Vincent?“
„Chudák, jel nakupovat do města. Zjistil, že už tu nemá nic k jídlu. Nesnáší nákupy.“
Celebrita nemá asistenta nebo služku? Já bych si jí hned pořídila. Asi je větší pohodář, než jsem si myslela.

Marek mě zavede do velké místnosti.
„Vincentovo království, tady jsme začínali zkoušet,“ říká.
Dovedu si představit, co všechno se tu mohlo odehrát. A tím nemyslím jen muziku.
„Slyším motor, dorazil.“
Napjatě stojím a sleduji, kdy se otevřou dveře.
„Tohle je to překvapení, o kterém jsem mluvil. Vrtalo ti hlavou, co na tebe chystám?“ směje se Marek.
„Myslel jsem na to celou cestu sem.“
„Sára ti přišla poděkovat a omluvit se,“ vysvětluje Marek.
Nehnu se z místa, Vincent je asi dva metry ode mě. Má na sobě ten hnědý šátek, co se mi líbil, béžovou mikinu a khaki kalhoty.
„Máš pěkný maskáče,“vypadne ze mě.
„Přivezl mi je kámoš z Afghánistánu. Co si dáš? Na co máš chuť? Myslel jsem... k jídlu.“
Zdá se mi, že je víc nervózní než já. Na jevišti srší sex appealem a sebevědomím a tady se mi zdá hrozně plachý.
„Díky, nechci jíst, nemáš víno?“
„To si piš,“ říká a odbíhá do kuchyně.
„Co je to za víno? Je hrozně dobrý.“
„Známej mi ho daroval. Je ze Španělska, ale dávej si pozor, je dost silný.“
„Neboj, dnes odejdu po svých.“
„Půjdu, užijte si to tady,“ říká Marek.
„Nedáš si s náma?“
„Řídím a přijde mi dnes na noc dcera.“
„Nazdar, stav se zítra,“ loučí se Vinc.
„Ahoj Marku,“ říkám bezradně.

„Nepůjdeme jinam?“ptá se Vincent.
„Chtěla jsem se ti omluvit za Martu, víš, jak na tebe vyjela.“
„Byla dost ostrá, to si budu dlouho pamatovat.“
„Ona tě nepoznala, moc ji to mrzí.“
„Dobrá. Nejsem zvyklej, aby se do mě někdo navážel.“

Vincent ke mně přistupuje a hladí mi šíji. Najednou v něm nevidím slavného zpěváka, ale nadrženýho kluka.
„Něco sis minule zapomněla.“
„Opravdu mi ten šátek dáš?“
„Je tvůj. Je to můj oblíbený, nosí mi štěstí. Třeba přinese štěstí i tobě.“
Moje vzrušení vzrůstá, když mě rukou přejede po zátylku. Jeho spíš přerůstá
„Vinci.“
„Co je?“.
„Nic. To se jen tak říká. Znamená to, že se mi to líbí.“
Líbá mě na krk a snaží se mě svléknout.
„Nejsem holka na jednu noc.“
„Na koncertě jsi mě propalovala pohledem.“
„To se ti jen zdálo.“
Vede mě do ložnice. Točí se mi hlava. Lehám si na postel. Vincent to chápe jako výzvu, ale já jsem jen zmámená alkoholem.
„Počkej, jsem oblečený a špinavý. Musím se vysprchovat.“
„To by dlouho trvalo, necháme si to na příště,“ vyhrknu.
Neříká nic. Jen bezradně stojí a cítím z něj zklamání.
Jestli o mě tahle hvězda opravdu stojí, rád si počká. Nebo ne?

Na včerejší večer u Vincenta si zakazuji myslet. Raději jedu na panáka na loď.
„Nazdar Sáro, co si dáš? Prý jsi utekla Vincentovi z postele. To sis dovolila moc,“ směje se barman Vojta.
„Jak to víš?“
„Od Máry, tamhle sedí. Jdi za ním. Zajímal se, jestli dnes přijdeš,“ spiklenecky na mě mrká.
„Mě je volnej, nemám mu co říct, dám si becherovku s tonikem.“
„ To se ti divím, já myslel, že jí nemůžeš po tom všem ani cejtit.“
„Nu co, bylo mi horko, tak se mi udělalo trochu špatně.“
„Aha, malinko nevolno... Marek to všude hlásá jako největší senzaci na lodi, úplně jsi zastínila Vincentův koncert.

Marek zaregistroval můj pohled.
„Ahoj Sáro, volal jsem Vincentovi do Mnichova, je na tebe pěkně nasranej,“ křičí přes celý sál.
„Nehulákej tady, děláš mi ostudu a nechápu proč všem vykládáš, že jsem se tu opila.“
„Promiň, já naschvál, jinak bys za mnou ke stolu nepřišla. Ráno byl z tebe tak zmatenej, že si zapomněl batoh a odjel koncertovat bez něj.“
„Je roztržitej, jeho problém,“ říkám.
„Sis to pokazila, víš jak by se na tebe po strávené noci těšil. Druhou šanci ti už nedá, na to se spolehni.“
„Já s ním vůbec nechtěla spát, to byl tvůj plán, proto jsi zdrhnul, byli jste na mě domluvený?“
„On už tenkrát říkal, že by tě chtěl. Zdálo se mu, že máš hrozně smutný oči, chtěl ti dodat sebevědomí, ale pak ses ožrala a nebylo nic.“
„Nemám zapotřebí spát z hvězdou a být jedna z mnoha,“ štěknu na něj.
„On to nechtěl kvůli sobě, ale kvůli tobě.“
„Hele, nehádejte se tady, nebo si jděte ven, plašíte mi hosty,“ zlobí se Vojta.
„To myslíš těch osm lidí, co sedí u limonády? Pusť rádio, ať se Sárinka hodí do pohody,“ ušklíbne se Marek.

„To se mi snad zdá!“ říkám naštvaně. Poslední, co chci, je poslouchat Vincentovu romantickou baladu z debilní hitparády.
„Hezky jsi to naladil. Nevíš kdo to zpívá? Není to náhodou takovej ten malej, černovlasej...“ šklebí se Marek.
„Jo, ten co mu Sára včera nedala,“ směje se Vojta od uchu k uchu.

„Pojď si zatancovat, parket máme pro sebe,“ říká vlídně Marek.
„Dobrá, přemluvil jsi mě.“
„Ale, žádný líbání,“ upozorňuje mě Marek.
„Proč bych tě chtěla líbat?“ tázavě se na něj dívám.
Neodpovídá. Vzápětí pochopím. V jeho náručí jsem naprosto ztracená. Drží mě jemně a citlivě. Zavírá oči a hluboce vnímá hudbu. Jeho pohyby jsou přesné a šíleně vzrušující. Celá se chvěju.
„Nejsi uvolněná, takhle nemůžeme tancovat.“
„To ty vysoké boty, nejsem na ně zvyklá,“ vymlouvám se.
Marek se mi zadívá dlouze do očí...
„Tady vzniká nová láska, na to mám barmanskej čuch,“ říká Vojta.
Zamilovat se do Marka, to je to poslední, co bych chtěla, zvlášť když za pár dní odjíždím.

Čekám na letišti na odlet se smíšenými pocity. Mám velké obavy, jestli to v cizí zemi zvládnu.
Rukou si hladím Vincentův luxusní šátek, který mám uvázaný kolem krku. V druhé ruce křečovitě svírám plastovou hruštičku z hračkářství. Talisman od Filipa. Rázně jsem odmítla, aby čekal se mnou. Bylo by to pro mě příliš frustrující.
Sleduji dění kolem. Zaujal mě kluk, který si kupuje kafe. Je ke mně zády. Vypadá jako Marek. Asi už blázním. Raději si otevřu dívčí časopis.
„Ahoj ty holko pohledná,“ ozve se známý hlas.
Trhnu sebou a odtrhnu se od časopisu.
„Marku! Kde ses tu vzal?“ vyhrkla jsem vyděšeně.
„Letím s tebou,“ řekne vážně a posadil se těsně vedle mě.
„Opravdu?“
„To bys ráda, viď?“ zubí se.
„Tak... co tu děláš?“
„Přijel jsem vyzvednout kamaráda.“
„Jseš hnusnej,“ bouchnu ho do paže.
„Ale, to se ti líbí. Třeba tě navštívím. U klokanů jsem ještě nebyl.“
„Nedám ti adresu.“
„Ale dáš. Zavoláme si.“
Nejraději bych ho popadla a dlouze líbala... Už vím, že chci být jen s ním.
„Neboj, chápu co prožíváš. Všechno bude dobré.“
Vstal a podal mi na rozloučenou ruku.
Nebyla jsem schopná mu cokoli říct. Dívám se do jeho šedivých očí. Hrají v nich všichni čerti. On zvolna odchází a mé nové dobrodružství přichází...


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 23.07.2020, 22:00:53 Odpovědět 
   Čtivé, věcné, stejně jako Šíma by mě zajímalo pokračování. Doporučila bych nebránit se popisu postav, takhle si k nim čtenář nevybuduje žádný vztah... Měla jsem i veliký problém zařadit povídku do nějaké "věkové kategorie" (jinými slovy trvalo docela dlouho, než mi došlo, jak je hrdinka stará). Neuškodilo by víc si s textem pohrát. Na druhou stranu svižnost není na škodu.
 Šíma 04.06.2020, 21:37:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezká povídka, byl bych zvědavý na pokračování, jak si naše hrdinka povede u protinožců. Dialogy i popisy jsou k věci, stejně tak chování jednotlivých postav. Zajímavě a čtivě napsáno, líbilo.

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Bardova oběť
Alegria
Schoulená
Tessa99
Za mřížemi
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Zapomenutí
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr