obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915581 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: MANATUA ::

 autor Danny J publikováno: 27.06.2020, 19:07  
Kapitola šestá
 

Kapitola šestá



Den před vyplutím mořeplavců a rybářů našeho kmene na dlouhou plavbu k hranici šesti ostrovů, jsem se s několika dívkami i chlapci potulovala poblíž útesů na západní straně ostrova. Nechala jsem se přemluvit dvěma dívkami z naší vesnice, abychom jsme se trochu v moři pobavily. Bylo krásně, tak proč ne.


Radovali jsme se a pobíhali v písku, když jsem si všimla dvou přicházejících chlapců. Jeden z nich byl Sunee. Poznala jsem ho. Toho druhého jsem neznala.

„Co tu děláš?“ spustil Sunee.

Slyšela jsem ho, ale dělala jsem, že ho neslyším. Přišla jsem se bavit, ne se dohadovat.

„Neslyšela jsi?!“ opakoval.
„S kým chceš mluvit?“ zeptal se ho Loba.
„Tebe se to netýká!“ ohradil se Sunee.

V tu chvíli mi bylo jasné, že se bude chtít vytahovat. Ale proč já? Zřejmě si chce něco dokázat, pomyslela jsem si.

„To se týká mě,“ pronesla jsem směrem k Lobovi.
„Nech nás na pokoji,“ ozval se znovu Loba.
„Ne!“ vyhrkl Sunee a ukázal na mě. „Ty. Pojď sem!“
„Nejsem tvůj sluha!“ odsekla jsem a vylezla na jeden z útesů.
„Zřejmě budu muset dojít za tebou a něco ti vysvětlit,“ dodal Sunee.
„Jestli to zvládneš, ano,“ rýpla jsem si do něho.

To jsem však neměla dělat. Zavrčel a vyrazil za mnou na útes. Seděla jsem a čekala, až se přiblíží blíž. Pořád jsem doufala, že si to rozmyslí a uklidní se. Jenomže Sunee měla tak velké ego, že i malé jezírko bylo v jeho případě oceán.

„Tak slezeš?“ vyhrkl.

Neodpověděla jsem a jen sledovala, jak se pokouší vylézt. Seděla jsem na samém vrcholku, kam se málokdo odváží. Možná to nebylo odvahou, která jim chyběla, ale schopností se tam udržet. V tom jsem byla dobrá, proto jsem byla klidná a sledovala marný pokus Suneeho.


* * *

Když se objevil mezi keři Vanua syn Mata-kiho, byla jsem v klidu. Věřila jsem, že mu domluví, aby od svého záměru ustoupil.

„Co tam děláš?!“ ozval se Vanua.

Někteří se otočili směrem, odkud vyšel hlas, ale někteří stále sledovali marný pokus Suneeho vylézt strmý útes.

„Sunee leze za Iunte,“ prozradil mladík, který přišel se Suneem.
„To vidím, Nami, ale proč?“
„Nevím, pořád se mu něco nelíbí a ona ho něčím zřejmě naštvala,“ odvětil.
„Iunte?“ udivil se Vanua a zakroutil hlavou.

Nami jen pokrčil rameny.

„Sunee, pojď dolů!“ vykřikl Vanua.
„To není tvoje věc Vanuo,“ ohradil se Sunee.
„Brzy budeš muž a ona bude žena. Ví, kde je její místo,“ snažil se ho Vanua přesvědčit.

Jak to myslel, že vím, kde je moje místo?

„Není to tvá věc!“ trval na svém.
„Jak myslíš, ale varoval jsem tě,“ dodal Vanua a pousmál se.

Zřejmě tušil, že to Sunee nezvládne a na vrchol útesu se nedostane.

„Dneska vyplouváte, že?“ zeptal se Nami.
„Ano,“ odvětil Vanua.
„Těšíš se?“
„Samozřejmě.“
„Já možná příští rok,“ pochlubil se Nami.
„A Sunee možná také, jestli se dřív neublíží,“ dodal Vanua a zakroutil hlavou.

Jako kdyby tušil, že se něco stane.


* * *

Seděla jsem na vrcholku a sledovala Sunneho marný pokus vyšplhat po strmé stěně. Stále se pokoušel zachytit rukama za ostré výčnělky, ale nešlo to. Jeho neobratné ruce mu klouzaly a kdykoliv se pokusil se zachytit a přitáhnout své tělo, uklouzlo mu to. Toho rozčílilo ještě víc a snažil se svým mrštným pohybem přesunout na vedlejší útes. Všichni ho samozřejmě s napětím sledovali.

„Myslím, že to nemůže zvládnout,“ pronesl Nami.
„Nezvládne to,“ potvrdil mu Vanua.

Jediný, kdo si myslel, že to zvládne, byl zřejmě jen Sunee, proto se k tomu pokusu opravdu odhodlal. Skočil. Jakmile však dopadl na stěnu, která byla stejně kluzká jako stěna, na jejímž vrcholku jsem seděla já, sklouzl dolu. Zachytil se rukou až na druhém výčnělku, který mu rozřízl bok.

„Au,“ vyjekl bolestí a vztekle si odplivl do strany.
„Říkal jsem, že to nezvládne,“ pokynul hlavou Vanua.

Sunee to však nezdával a snažil se přitáhnout i druhou rukou a dostat se za každou cenu alespoň na vrchol tohoto útesu. Vanua se na to nemohl už dívat, zřejmě proto se ho snažil od tohoto pokusu odradit.

„Nech to být, Sunee. Pojď dolů, ať si můžeš ošetřit zranění.“
„Nestarej se!“ ohradil se Sunee a znovu se pokusil o nemožné.

Kdyby nebyl zraněný, možná by to dokázal, ale jeho rána hodně krvácela. Jeho vztek byl však tak velký, že potlačil bolest, kterou prožíval a znovu se o to pokusil. Rukou se snažil přitáhnout, pravou nohou se zapřel o jiný výčnělek a věřil, že to zvládne. Všššt! Noha mu uklouzla a znovu visel jen za ruku.

„Aarrhhgg!“ zachroptěl a snažil se udržet na místě. Bylo to však nad jeho síly, které ho opouštěly. Věděl to, ale nechtěl si přiznat porážku. To byl důvod, proč se pokusil z posledních sil rukou zachytit o výčnělek a znovu se pokusil o nemožné.

„Zůstaň tam, Sunee. Pomůžeme ti dolů,“ ozval se Vanua, který se rozhodl mu pomoci.
„Nepotřebuji pomoc!“ ohradil se Sunee.

Bylo to však jediné, na co se zmohl. Během několika vteřin ho opustily poslední síly a jeho tělo sklouzlo po hladké stěně dolů, mezi skalnaté výčnělky. Dopad byl opravdu tvrdý.

„Jdeme!“ vykřikl Vanua a společně s Namim vyběhli k místu, kde leželo Suneeho bezvládné tělo.

Ostatní se shromáždili kolem a sledovali, jak se Vanua s Namim snaží vyprostit Suneeho ven. Bylo to velmi obtížné, ale nakonec se jim to podařilo. Vea a Mutu z naší vesnice přinesly velkou větev, na kterou Vanua a Nami, potlučeného Suneeho položili.

„Odneseme ho do naší vesnice,“ zavelel Vanua.

Nikdo nenamítal a společnými silami tak odnesli Suneeho do vesnice, kde se o něho postarali. Já jsem zůstala sedět na útesu a z dálky sledovala, jak ho odnášejí. Z doslechu jsem se pak dozvěděla, že šaman Haute-Pa ho zaříkávadlem přivedl zpět k životu.


* * *

Druhý den vyplouvala skupina mořeplavců a rybářů našeho kmene na výpravu k hranici šesti ostrovů. Mata-ki, jeho syn Vanua a tucet dalších, kteří byli odhodláni tuto dlouhou plavbu podniknout. Podle šamana Haute-Pa, to bylo nevyhnutelné. Bohové mu prý ukázali symboly, které znamenaly plavbu, moře, výpravu. Náčelník Kringud tak pověřil Mata-kiho a tucet dalších mořeplavců a válečníků v jednom, aby vyrazili na moře a pokořili hranici šesti ostrovů.

Hned potom co jsme se rozloučili se skupinou vedenou Mata-kim, si mě vyhlédl Nami.

„Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ řekl.
„Ví o tom Suneeho otec?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„Co říkal? Bude mě chtít potrestat?“
„Ne. Vanua mu řekl, jak se to stalo.“
„Stejně se bude myslet, že to je moje vina.“
„Proč si to myslíš?“
„Většina z vás na mě tak pohlíží.“
„Všichni nejsou jako Sunee.“
„Dobře, budu ti to věřit,“ pousmála jsem se.

Našich usměvavých pohledů si všiml i Loba. Když jsme se střetli pohledem, tak uhnul očima do strany, jako by chtěl něco naznačit. Netušila jsem, o co mu jde, ale zajímalo mě to, proto jsem ho vyhledala. Byl se stejnou skupinou u stejných útesů. Tam, kde spadl Sunee.


* * *

Před menším útesem, který mi tvarem připomínal válečnou palici, jsem oslovila Lobu.

„Proč ses na mě tak koukal?“
„Já?!“ hrál nechápavého.
„Povídala jsem si s Namim a ty ses na mě podíval, jako bych něco provedla.“
„Víš, kdo stál vedle mě?“
„Ne.“
„Otec Suneeho.“
„Chápu, je na mě rozzlobený.“
„Je rozzlobený na Suneeho, že se nechal svými emocemi, tak strhnout.“
„Vážně?“
„Ovšem.“
„Bála jsem se, že mě bude chtít potrestat, protože Sunee málem umřel. A kvůli mně.“
„Už jsem ti řekl, že je rozzlobený na Suneeho.“
„Dobře, věřím ti.“
„A půjdeš s námi?“ zeptal se.
„Dneska ne, ale děkuji, za pozvání,“ kývla jsem a odběhla k prvním keřům.

Tam jsem se zastavila, ohlédla se za skupinkou, která šplhala na útesy a pousmála se. Poté jsem se otočila k lesu a vyrazila domů.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.06.2020, 19:06:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé pokračování, zdá se, že emoce nejsou vždy dobrým rádcem...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Tajemství Irské...
P&M
Hvězda
Kira.cool
Na ceste za sno...
Mon
obr
obr obr obr
obr

Alkyoné a Kéýx
Pondi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr