obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Půvab nekonečné změny ::

 autor Zavel publikováno: 27.08.2020, 11:51  
 

Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již nedělalo potíže provést to efektivně, tedy zhluboka a s přiměřenou dávkou životní moudrosti, jíž se mu do těchto dnů podařilo nabýt. Jaro bylo ten tam, jeho vláda se rozpustila ve vlnách tetelícího se letního vedra a ostrých lijáků. Jako by na něj již zapomněl. Přesto si aspoň něco z jeho odrazu stále nesl s sebou. Bezděky se mu vybavil obraz zvolna se rozvíjejícího květu, jenž vzápětí podlehl zhoubně tvořivé síle času.

“Kdepak, mladej, nikdo mi nedal na vybranou. Ani jednou! Prostě jsem tu musel žít. Narodil jsem se tu a prostě žil. Tímhle světem kolem mně. Mým prostřednictvím pak žil zas on. Tak jednoduše to chodí. A ať se mi dařilo jakkoliv, věř nebo ne, nakonec se mi tu zalíbilo a já dokázal ocenit, co tento kraj nabízí a dává a žádá na oplátku. “ Sklopil oči do hrnku s čajem a rumem a zhluboka si odkašlal. Přesto zatoužil po cigaretě. Když za okamžik místnost opustil, zeť si zoufale povzdechl.

Venku se mezitím spustil déšť. Několikrát se zablýsklo. Průtrž mračen nabývala na síle. Dvorem se valily proudy vody. Na své cestě porazily několik květináčů a kutálely je až k odpadnímu kanálu. Obsah některých se vyplavil uprostřed dvora, hlína se rozpustila v řídnoucí bláto a nezadržitelnému přívalu tak vzdorovaly již jen obnažené kořeny k nepoznání uválených muškátů bezvládně spočívajících na betonové dlažbě. Ta však jen stěží poskytne dostatek energie k zachování života umírající květiny.

Se zdánlivě odcházejícím přívalem bouře vyrazil zpoza dveří náhlý výbuch dětského pláče. Ač k nevíře, děvčátko se mělo čile k životu. Jako by snad pláč měl být pravým vyjádřením jeho podstaty. Ať byl, či ne, vyznačoval se krajní účinností coby projev snahy ukřičeného novorozence o přežití. Dokonce i pozornost onoho mírně nahluchlého staříka upoutal. Jeho oči zvlhly a letmým pohledem zavadil o nástěnné hodiny. V tu chvíli měřený čas přestal být významný. Vichřice opět zesílila. Hromy ještě neřekly poslední slovo. Jako by nově příchozímu uzlíčku svalů, buněk a atomů hodlaly cosi naznačit. Ten s nečekanou silou zaplakal znovu a pak zmlkl. Hustá mračna prořízl paprsek slunečního svitu. Déšť z čista jasna ustal, bouře jako by se zhmotnila jen z neklidných představ těch čtyř, kteří se pro tu chvíli cítili jako ve středu vesmíru. Jen povalené květináče a trsy trávy sčesané směrem k víku povrchové kanalizace připomínaly její nedávnou přítomnost. Děcko s uspokojením sálo matčino mléko.

Nenadálý příval horka však zanedlouho dvůr vysušil a deštěm osvěžený vzduch se naplnil bzukotem včel, vos a much. Ptáci se znovu odvážili do výšin, kde pokračovali ve svých nekonečných hmyzích hodech. Jen koruny stromů ještě nějakou chvíli svlažovaly zem pod nimi, jako by se snažily předat zemi, co jen mohly z nadílky životodárné vody. Nebe se pročistilo. Kdo by jen uvěřil, že před několika málo okamžiky tu vládla nemilosrdná smršť, která nebyla sto vnímat život a smrt, či dokonce odlišit jednu od druhé. Dávala i brala bez rozdílu. Dávala prostřednictví smrti, brala životem.

Muž v letech vyšel na zápraží a zapálil si. Z ničeho nic se uprostřed toho všeho cítil nesmírně spokojeně. A jen matně tušil proč. Ani ho to vlastně nezajímalo. Co mu bylo po prapříčině jeho momentální blaženosti? Hlavně že ji mohl vychutnat. Alespoň chvíli. Přesto v tom vzácném okamžiku, který si ani on nedokázal zproblematizovat a tím zošklivit, nacházel nepatrné stopy prchavé dojmu obecného smyslu. A ani ten nebylo třeba pojmenovat. Jak tu žil rád! A jak by tu rád zemřel. Zhluboka se rozkašlal.

“Letos se povedly jablka. Nebudete jich pár chtít? Nebo celý košík? Jsou jich hromady. Loni nestály za nic, tak snad si stromy příští rok odpočinou,” nabídl mezi řečí výslužku asi třicetiletému muži s brýlemi, který se objevil ve dveřích s ustaraným výrazem ve tváři. Ten však měl zrovna plnou hlavu svého čerstvého otcovství. Jak náhle se vše změnilo. Měsíce příprav přišly vniveč, zdálo se. Včerejšek je pryč a před ním je nový život.

“No jo, já vím, “ poplácal jej stařík s chlapáckou chlácholivostí, jako by snad věděl, co že se za jeho krátkozrakýma očima odehrává, “ na to tě nikdo nepřipraví. Věř mi, že včerejšek tu byl jen proto, abys dneska nic nezvoral. A i když budeš mít jen trošku štěstí i proto, aby se ti dařilo o trošičku víc.” Načež si odplivl a rychle stáhl ruku již příliš dlouho spočívající na zeťových zádech. Byl si však jist, že mladík se už teď nemůže dočkat zítřka, přestože bude ještě po nějaký čas tiše oplakávat včerejšek. Jejich pozornost upoutalo padající jablko kutálející se vydlážděným dvorem. Na nerovném povrchu několikrát poskočilo, avšak hnalo se nezadržitelně dál. Chladný vítr, který se do něj opíral, jako by ohlašoval příchod nedočkavého podzimu.

---

Děcko se mělo čile k světu. Zdálo se, že sílilo s každým vysychajícím listem, který se dotkl země. Den za dnem projevovalo odhodlání k životu na tomto světě stále výrazněji. A že jich ještě mělo přijít! Obnažené větve se křečovitě kroutily prostorem, zatímco jejich někdejší odění již dávno vítr rozehnal po polích pryč časem k jejich nové tvářnosti. Vše to dělo se v tak prudkém sledu, že až rodiče svou dcerku nepoznávali. Včera ještě křičela z pevného sevření měkké zavinovačky, dnes hrdě šermuje a co přijde zítra? Tepla venku ubývalo, ona však přibližovala svou existenci blíže k nebi každou minutou. Měnila a zdobila své obydlí, když ona sama rozhlížela se stále dále, aby poznávala krajinu, do které se jako člověk narodila. Prozatím byla schopna zahlédnout jen kratičkou budoucnost, když povahou přítomností si již byla vcelku jista. Minulost nechávala bez povšimnutí. Ještě jí nepřikládala význam. A rodiče jen stěží stíhali letmými fotografiemi zachytit ty prchavé momenty, k nimž se hodlali, až přijde čas, společně vracet.

Stárnoucí muž sedě na zápraží v pohodlném křesle se zakousl do jablka. S přívalem osvěžující chuti projel jeho pamětí záblesk obrazu léta v plném proudu. Pozbylo své životodárné moci, upustilo od hrozeb blesků a větrných smrští a se smířením odevzdalo vládu přicházejícímu podzimu. Jak dávno se to zdá. Polkl rozžvýkané sousto a energie slunce a hmoty nasytila jeho nepřekonatelnou touhu po palivu pece jeho umírajícího těla. Najednou chtěl znovu prožívat ty dny prosté chladu, mlhy a zvolna vítězící tmy. Vzápětí se však zarazil. Pestrobarevně vyzdobené lesy, draci křížící své ohony směle po nebi či pokojně odevzdané ukládání nekonečné síly života k mrazivému spánku, o to vše by přece přišel. Ukousl další sousto, aby klidně převzal jeho energii, kterou nabízelo. Léto bylo, minulo a není. Ale co, zas bude. Stejné a přesto jiné. Protože i on bude jiný? Že i kulisy kolem něj se nepatrně, ale přesto změní? Kam spěchat? Čas je na jejich straně. Vše jako by se stále dokola opakovalo. Ovšem jen zdánlivě. Hořká chuť zkřivila jeho tvář, načež s odporem vyplivl shnilé sousto, které vzal nevědomky do úst. Vylekaně pohlédl dovnitř nakousnutého jablka. Prohnilý jadřinec jej přinutil zbytek zahodit. Ten se zakutálel pod strom a zmizel v závějích spadaného listí, aby tak následoval jeho osud.

Mladík otevřel vrzající vrátka a líně se vsoukal na dvůr. Snad jako by se ani domů netěšil. Krok sun krok. Suché listí mu praská pod nohama a drolí se v součást úrodné zeminy. Ten zvuk jen umocňoval dojem, že mu kdosi už po nějaký čas pomalu, ale důsledně láme vaz. Nebyl schopen pohybu, když se z okna ozval nezaměnitelný křik vysněné dcery, tu a tam prorážený žvatláním jeho manželky, jak se snažila tišit nekonečný příval pláče unaveného děcka. Stařík se zahleděl do skleslých očí a jejich rádoby mužné pohledy se na setinu vteřiny setkaly. Doufal, že jeho snaha o podporu bude nejen přijata, ale i pochopena. Vždyť, co mohl udělat víc, než útěšně poplácat po zádech? Co přesně se v mládencově duši odehrávalo, přece nemohl tušit. Ač každý takový rodič prochází stejným procesem, vždy jej prožívá byť v drobnostech, ale přesto odlišně. Snad chtěl tchán vyjádřit právě toto, nenacházel však správná slova. Zdálo se, že několik málo zkušeností, které ve své nezralosti považoval za nešťastné, v posledních měsících zcela zaclonilo jeho paměť. Jako by si nebyl schopen vzpomenout, jak nedočkavý byl v tom čase, než směla vytoužená dcerka alespoň mlhavě spatřit světlo tohoto světa. Jak daleko se zdálo být v netrpělivosti prodychtěné jaro. Vyžádá si ještě mnoho času, než dokáže tyto vzpomínky zase zpod prachu kvapem se valících a jedné na druhou kupících událostí a prožitků vyzvednout. Jaro se znovu vrátí. Ale již nikdy nebude takové, jak minule. O létě ani nemluvě. Pro něj jako by neexistovalo. Pláč náhle utichl. Starý pán hlasitě popotáhl spouštějící se rýmu. Dveře se otevřely a jediný pohled na spokojenou holčičku v matčině znaveném, avšak stále pevně sevřeném náručí, zcela proměnila náladu posledních několika minut. V okamžiku zahlédl rozněžnělý otec šťastnou budoucnost svého děťátka. Léto přijde! Jistě! Až přijde jeho čas. Nyní je na řadě zima. Přenádherná, jak si ji vždy pamatoval. V koutku mysli se i vzpomínka na nedávně týdny a měsíce proměnila z trpně přežívané rutiny ve smysluplnou cestu vstříc životem naplněné budoucnosti. Dědeček vzhlédl do koruny nedalekého stromu. Byla již do čista holá. Jeho poslední vzpomínka patřila lásce, se kterou prožil své roky na této planetě. Již je to řada let, co mu zemřela. Tam pod tím stromem. V jeho objetí. Rozhlédl se kolem sebe a pak s očima upřenýma k jemné tváři spokojeného děcka zemřel. Poslední cigareta zůstala nezapálená.

---

Mráz se zakusoval do všeho, čeho se jen dotkl. Nejprve o sobě zima dávala vědět jen křehkými žilkami jinovatky. Netrvalo však dlouho a rozpadající se listí, ještě nedávno pyšně se rozhlížející ze svých výšin, zmizelo pod dusivými vrstvami lehce dosedajícího sněhu. Jako by tak byl zdánlivě hotový obraz coby na bílo přetřené plátno znovu připraven k přepracování. Barva krajiny splynula s barvou oblak. Naděje jako by pominula. Jako by snad nikdy nebyla. Jak jen je možné takový čas přežít? Půvab podzimu se pozvolna rozkládal. Koho teď zajímalo, že svou sílu předá prostřednictvím beztvaré masy, v níž se ve skrytu závějí měnil? A zázrak jara, jež jako z mrtvých probouzí svět, byl v nedohlednu. Zapomenuty zůstaly jeho lijáky, nízké oslepující světlo a oblaka pylových přívalů. Ještě nepřišel čas si na ně postěžovat. Takové výjevy již hluboko zapadly v jeho paměti. Co by za ně nyní dal! Věděl o nich, ale v bídě jeho současného zimního plahočení zářivá vzpomínka na první hřejivé paprsky slunečního svitu zářila tak jasně, až zaclonila nepříjemnosti, jež přináší jarní rovnodennost.

“Zimu musíme přečkat. Nedá se nic jinýho dělat,“ říkal otec, když teplota zmizela hluboko pod nulou. Snad sám sebe přesvědčil, že právě sílící chlad vzal jeho dcerce dědečka. Prázdno, jaké tu po něm zbylo, jako by se s ubíhajícím časem jen šířilo. A předvánoční čas s povinnostmi, ke kterým se ten člověk s marnivostí sobě vlastní připoutal, jen umocňoval jeho marné rozpoložení, z nějž jako by nebylo úniku. Uprostřed toho všeho málem by zapomněl, jak se ještě nedávno nemohl dočkat prvních Vánoc ve své vlastní rodině. Všední starosti, jejichž zhoubné moci se podvolil, překryly většinu pozůstatků jeho nadšení. Napětí rostlo a ani jeden z rodičů nesvedl nákaze přívalu pochmurných myšlenek odolat. Jako by ze sevření nudných povinností, šera, tmy a mrazivých teplot nebylo uniknutí. Drásající pláč ani ne půlročního miminka, probdělé noci a prohlubující se únava vytlačovala ze scény poslední slábnoucí nitky světla. Když pak přece jen kalendář ohlásil onen den, jen s vypětím posledních sil dokázali se jako stébla chytit jeho magického půvabu, jenž je svou mystickou energií vyvedl z hlubin rodinného temna.

A tak k jejich nesmírnému překvapení tyto Vánoce vykreslily v paměti vzpomínku, která zářila mezi ostatními a nedovolila dát na sebe zapomenout. Nebylo možné nechat vyblednout obraz maličkého děvčátka, jež s úžasem věnuje doširoka rozevřený pohled zářícímu vánočnímu stromu. Moc toho okamžiku je nepouštěla ze svých spárů. Setrvala v jejich přítomnosti, i když se opadaný smrček změnil v otop a nenáviděný leden s únorem nekonečnou šedí a mrazem opanovaly počátek nového roku. A ty dva věčné měsíce, které bylo jak loni třeba přetrpět, se zas jako naschvál nesnesitelně vlekly. Jejich vláda zdála se být nezdolná. S nadějí vyhlížel první hřejivé paprsky naší hvězdy, jež oznámí znovu se opakující vítězství života nad smrtí. Byl tak nedočkavý uprostřed šera zvolna se prodlužujících dnů, až málem přehlédl, kolik sněhuláků za ten čas smělo vyrůst v jeho okolí. Kolik stop saní se během dětského dovádění otisklo ve stále přibývajícím sněhu. A kolik trosek sněhových koulí, coby památek po prudkých bitvách, vyzdobilo fasády sousedních domů. Kdo chtěl a mohl, dokázal spatřit a využít možnosti, které zima poskytovala k probuzení a zachování lidské radosti. Nakonec i nedávná smrt nejstaršího člena rodiny zdála se najednou smysluplná, když svou energii odevzdal okolnímu prostoru, tak jak ji před mnoha desetiletími od něj darem dostal, a do srdcí a myslí těch, co zůstali, se jasnými barvami mohl pokojně otisknout obraz jeho duše. Vše kolem ukazovalo stinnou i přívětivější tvář. Bylo jen na něm, které z nich věnuje svou výhradní pozornost.

---

Jak na to vše mohl zapomenout? A zapomněl doopravdy? Byl natolik slepý, že nic z veselí kolem sebe neviděl? Ale kdeže! Něco takového se přece zapomenout ani přehlédnout nedá. Vždy, když už nedokázal prohlédnout skrz dusivá oblaka nesnází a překážek, jež s sebou každý díl roku přináší, roztrhla se tato ostřím jeho zraku, který nakonec vždy dokázal spatřit vše dobré, co bylo díky jaru, létu, zimě či podzimu na tomto světě možné. A pokud něco z toho začalo působit fádně či ohraně, roční doby se vystřídaly, předaly žezlo dál, aby nová vládkyně vyjevila zas něco dalšího a nečekaného. Již nepopřeje slechu tomu dotěrnému hlasu, který připomíná jen strasti a zmar každého z těch období, zatímco planeta dál pokračuje ve své cestě kolem galaxií vláčeného Slunce. Vždyť jak pestré je každé z nich! A každé má, co nabídnout. A každé je možné v napětí vyhlížet. Nejen pro to známé, co nosí vždy, ale i pro to nové, které se také pokaždé objeví. Bylo mu jasné, že jinde by žít nevedl. Vše jako by tu bylo dokonale načasováno a střídání ročních dob u vesla moci přicházelo vždy v tu správnou chvilku, aby kouzlo každé z nich nemohlo zevšednět. A tak minul únor. Denní svit se jako jemné matčino pohlazení rozléval po stále delší čas a březen tak mohl nenápadně ohlásit příchod jara. Ne ne, nezapomněl. Ani když jej první nesmělý deštík až na kůži promáčel, nerozvztekal se. Postěžoval si, ulevil, ale kráčel dál povzbuzován přibývajícím teplem. Dcerka si občas zaplakala, ale co na tom, když ji mohl sledovat, jak den ode dne sílí? Jako had se mu již plížila kolem nohou a dožadovala se pozornosti a chvály, zatímco je maminka láskyplně pozorovala. Zima se odporoučela právě v okamžiku, kdy už jí bylo až až. Tak jako vždycky. Byla to chvíle, kdy byl připraven přivítat jaro a vše dobré, co přinášelo.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.08.2020, 11:50:37 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky barvitě popsáno s dostatkem detailů, takový "komorní" příběh v zajetí času (zrodu a umírání). Líbí se mi i název povídky: "Půvab nekonečné změny". Pořád se něco děje a čas plyne svým obvyklým tempem. Místy mělo povídání až takřka filosofický nádech.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Bitva (děla stř...
Hugozhor
Psí planeta
pilot Dodo
Bajkalanky
Intuista
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr