obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Zamilován ve smrti ::

 autor Alexandr Heartless publikováno: 07.09.2020, 20:19  
Jelikož lásku můžeme naleznout i v nejtemnějších chvílích...
 

Být tak někde jinde. Mít zcela jiný život. Být tak někým jiným..., lepším…
Svět se zdá být za zamřížovanými okny tak krásným. Jen se podívejte, jak slunce jemně hladí svými zlatými paprsky probouzející se větve stromů, jak si bílé ovečky hrají v nebeské modři na potápěče, jak je vše tak krásné, tak vzdálené, tak cizí... Odvracejíc se od té krásy vidím jen šedou postel, šedé zdi, šedé dozorce, šedého já. Jako bych se stal cementem. Chladným, bez života, nechtěným.
Jestli lituji svých činů? Možná. Jen možná... Jenže bez toho všeho, co jsem napáchal, bych nepoznal onu lásku! Lásku k životu, jež je v těch posledních minutách tak vzdálená. Bez bolesti a samoty bych nevěděl, jaké to je cítit se jako pes v kleci, který touží pouze po nekončících dnech plných hraní a svobody!
Dny se mlčky vlekly. Utíkaly tak rychle, že jsem je nestíhal počítat. V tu dobu jsem čekal a obdivoval onu nebeskou pouť slunce kráčejícího svobodně oblohou, v noci pozorujíce jasné hvězdy třpytící se v temnotách. V tu dobu jsem věděl, že jsem již dávno mrtev.
A náhle, jako bych právě usnul a snil svou noční můru, jsem se nečekaně ocitl v místnosti obložené naleštěnými torzy stromů, kde mě propalovaly pohledy prazvláštních loutek oděných ve zvláštních šatech. Bylo tu tolik divých postav mluvící jazykem, kterému jsem nedokázal rozumět. A oni otupeni hloupostí pořád jenom mleli a mleli.
“Viděla jsem to skrz okno…,” zaslechl jsem, ale ten divný hlas mě vůbec nezajímal. Po mé pravici se totiž nacházelo něco mnohem zajímavějšího: obrovské okno, odkud jsem mohl vidět podivné to panorama, kde se zvláštní plechové krabice pohybovaly po černé smole, kde ty bytosti, odsud tak malé a titěrné, bydlely v obrovských nevzhledných bednách, a kde jich bylo tolik, že je nebylo možné spočítat.
“..Všichni do jednoho…”
Pořád někam chodili. Zcela bezcílně, slepě. A kdesi v dáli za tím hlukem, jsem uviděl stromy, vodu, svobodu; svoji lásku.
“...přímo masakr…”
Jsou tak maličcí! Tak nicotní! Tak nepatrní, že se musím smát tomu divadlu, které tady tropí!
“Je to blázen!”
Proč se nestarají o sebe? Z toho věčného stání mě bolí nohy.
“Důkazy mluví jasně..”
Pamatuju, jak jsme jeli s rodinou do lesa na piknik. Tehdy bylo taky tak krásně. Slunce svítilo a ten náš malý nekňuba šlápl do mraveniště! To bylo křiku, když ho kousali do zadku!
"Přiznáváte, že jste ubil k smrti...?" uslyšel jsem, jakoby z dáli.
Proč mě pořád otravují svými zbytečnými otázkami? Proč musím mlčky poslouchat, aniž bych mohl na svou obranu říci jediné slovo? Proč musím stát před těmi bytostmi oděný v tom divném nepohodlném oblečení, se zápěstími otlačenými od pout?
“Ano, ano…,” Snad jim to už zavře pusy! Jak já bych teď odletěl někam daleko. Mít tak křídla svobody. Odejít a už se nikdy nevrátit!
“...Nechť vynese rozsudek…”
Blíž k nebi...
“Obžalovaný je vinen v plném rozsahu…”
Svoboda: jak krásné to slovo rozplývající se na jazyku!
“...odsouzen…”
Cítím tíhu železa táhnoucí moje slabé tělo k zemi.
“oběšením…”
"Hmmm...?" Nechápavě jsem odtrhl zrak od okna směrem na postavy, jež mě všechny bez výjimky propalovaly pohledy. Mlčky jsem se chvíli díval do očí směšně vypadajícího muže v bílé paruce. A aniž bych si toho stihl všimnout, cosi mě popadlo a začalo manipulovat mým tělem.
"Co?" Snažil jsem se vytrhnout z toho strašlivého sevření, jenže bylo příliš silné.
"Pusťte mě!" Věděl jsem, kam mě berou. A proto jsem se bránil ještě víc.
"Nechte...!" Nechci tam! Nechci do té chladné šedi! Ta prázdnota by mě pohltila a já bych zemřel s tím, že již nikdy neokusím rty přesladké svobody!
Řval jsem na ně. Bušil do nich, ale mé spoutané ruce nic nesvedly. A ono světlo se vzdalovalo, mé oči sleply pod návalem blesků z fotoaparátů, dveře se směšně pomalu s těžkým vrzáním zavíraly a já v tom samém rytmu začal směšně pomalu vadnout, jako květina bez vody, a následně umírat, jak nad mou hlavou začínala blikat ta podivná umělá světla.
Nechtěl jsem to. Já to nechtěl! Takhle ne... Ta šeď mě zabíjela. Ubírala mi veškerou energii, kterou jsem měl. Opět jsem seděl v kleci, studené mříže mě chladily na tvářích, kolena opět otlačená od tvrdé, přetvrdé země. A světlo nikde. V téhle sekci bylo okno příliš vysoko, příliš daleko na to, abych tam mohl dosáhnout. Má naděje umírala ruku v ruce s mou láskou.
Uběhlo mnoho dní, během kterých jsem začal pociťovat zvláštní klid. Již jsem se nebál. Ne, vůbec ne. Ba dokonce jsem začínal pociťovat radost z toho, že mě smrtka vysvobodí z mého vězení. A tak jsem jen čekal snaže si ve snech vybavit své minulé životy, své činy a skutky. Život se mi míhal před očima přesně jako ve filmech, kdy se člověku těsně před smrtí vybaví veškeré vzpomínky slité do jednoho okamžiku. Jenže ty mé ubíhaly bolestivě pomalu. Viděl jsem stromy, louky, zvířata a lásku. Viděl jsem bolest, smutek, strach. Nenáviděl jsem svůj život a přitom ho tolik miloval. Miloval jsem lidi, a přitom je nenáviděl za to, jakými byli, za to, co dokázali provést zvířatům, přírodě, sami sobě. Tolik jsem se chtěl změnit. Po celý život jsem to zkoušel tolikrát; se stejným hořce bolestným výsledkem. Tolik jsem chtěl zachránit všechno, co jsem měl tak rád. Tolik jsem chtěl pomoci tomu, co si pomoci nedokázalo. Tolik jsem chtěl změnit celý tenhle podivný svět, až mě má láska přivedla sem.
Opravdu... Cožpak nemůžeme žít, aniž by za to nezaplatil někdo životem...? Zvláštní to hra života a smrti…
Ráno mě převedli do nové cely. Dokonce s oknem! Byla to změna. Dali mi také dobré jídlo a několik málo hodin. A tak jsem s radostí, že jsem se se svou milou opět setkal, plakal a smál, až to bylo dozorci nepříjemné. Měl jsem novou energii. Po tvářích jsem cítil koulet se slzy stékající mi po krku. Cítil jsem to teplo, jak mi slunce konečně, po tak dlouhé době laská kůži. Svíralo mě svým jasem, milovalo mě tak, jako já jeho. A ta chvíle byla jen a jen naše.
Pak nadešel poslední přesun, poslední pomazání a dlouhá cesta ven z toho bahna. Když jsme došli ven, požádal jsem, zda bych si nemohl sundat boty. Muži nechápavě pokrčili rameny a nechali mě. Byl jsem jim za to vděčný. Nebe bylo jasné. Vítr si tiše hrál s mými vlasy, slunce laskalo kůži, z níž opadávala veškerá šeď a vůně téměř dosažené svobody líbala mou pochroumanou duši.
Mlčky jsem vyšel po schodech, udělal vše tak, jak chtěli, stoupl tak, jak si přáli. A já se při tom díval tam nahoru, tam na ten magický západ slunce a nechal si ovinout drsnou smyčku kolem krku.
V duchu jsem mával slunci, loučil se s ním jako s přítelem, milencem, rodičem.
Bože, jak krásné je počasí! A jak beránci opět dovádějí na nebi, jak si ptáčci zpívají milostné sonety! Jak krásné to...


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.09.2020, 20:18:36 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Už samotný úvod do příběhu napovídá o tom, že by chtěl být hrdina někým jiným (žít jiným životem) a být lepším, znamená to, že udělal něco, nač není pyšný, či co tíží jeho svědomí?

Ono snění v šedi života ve vězení ve mně evokoval Jack London a jeho "Tulák po hvězdách", náš hrdina sleduje detaily "průběhu života" za mřížemi, jako kdyby věděl, že už nemá možnost úniku.

Svoboda versus svět za mřížemi. Lituje hrdina svých činů? Sám říká, že možná ano a možné ne. Neustále se v textu mísí dva protichůdné světy, ten venku je jen pouhým přáním. Mohou lidé, kteří spáchali zločin cítit lásku? Jsou to přeci jen živé bytosti. Proč by ne?

Snění je zde nejspíš hlavním motivem, viz boxy v černé "smole", které se pohybují sem a tam. Proč asi? Co znamená onen pohyb a co znamená monolog těch podivných bytostí?

Vzpomínky nás živí, jsou naší součástí, poukazuji na něco, co již dávno odvál čas. A ať už jsou dobré či zlé, jsou naše, nakonec se rozplynou ve sny, nebo zmizí docela.

Vina. Slovo, které zamrazí. Náš hrdina byl odsouzen. Porota řekla svůj verdikt. Již není cesty zpět a svoboda se stala pouze slovem. Svět se zcvrkl do šedi vězení, kde se i dny slévají v jedno, co zbývá? Svět za mřížemi a snění. Napadá mne, jak tenká hranice je mezi láskou a šílenstvím?

Trest smrti jako definitivní "konec". Překvapení, úlek, možná i úleva, ale nejspíš touha bít se o svůj bídný život, třeba i před blesky fotoaparátů novinářů. Co spáchal náš hrdina, to příběh nevypráví. Celek má komorní ráz a odehrává se za mřížemi v podobě mísení vzpomínek a snění.

Láska k životu. Může se mísit se strachem? Náš hrdina se přestal bát, ba co více, smrt vítal jako vysvobození. Najednou pojal lásku ke svému životu, začal milovat (či snad i nenávidět) lidi (lidské bytosti). Věděl, že ztratí nejen svůj život, ale vše, co kdy měl rád. Láska a odpuštění, alespoň v sobě samém...

Konec se blíží. Jiná cela, lepší jídlo a poslední hodiny před popravou. Jaké pocity může mít náš hrdina? Co cítí člověk, který ví, že za několik hodin vše skončí? Nejspíš to normální (normálně smýšlející) člověk nepochopí.

Naděje prý umírá jako poslední, ta jeho zemřela rozsudkem senátu. Zemře-li i naděje, co nám zůstane? Láska. Pořád myslím na to, zda dotyčný člověk dokáže milovat, zdali není láska jeho posledním stéblem, kterého se chytá.

Konec tohoto komorního dramatu je vlastní poprava a pocity těsně před samotným aktem ukončení života. Hrdina se loučí se životem a všemi smysly vnímá a cítí svět okolo sebe. Bude smrt vykoupením? Má jiný člověk (či lidé) právo ukončit život jiné lidské bytosti? Oko za oko, zub za zub.

O čem celý text je? O nalezení pokoje a míru? O lásce, kterou našel náš hrdina v cele smrti? Jak jsem už napsal, jde o komorní drama napsané zvláštním jazykem. Pozorný čtenář jistě pochopí, kam bude vyprávění směřovat. Možná se nalezení lásky v tomto nemilosrdném světě bude zdát absurdním, ale nedějí se i nám zázraky? Láska až za hrob a milovat můžeme nejen lidské bytosti, ale i věci či svět kolem sebe. To jediné, co zbude je láska a na ní nakonec záleží...

Hezký večer, múzám zdar a mnoho úspěchů v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Odi et amo 7
Mon
PEŘINKA
Tilda
Chrám bohyně Se...
Abyx
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr