obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dlužníkovo peklo ::

 autor Straba publikováno: 09.09.2020, 16:20  
(… Chtěl jsem vlastně napsat pár historek ze společnosti lidí tady dole... v období krize...)
 

Civilizace lidí v tomto pojetí kapitalismu je nepřirozená až zvrácená. Dělení, násobení, dělení. Všudypřítomná matematika. Držme si klobouky, řítíme se z kopce!
Letní vítr.
Před jeskyní seděli dva muži – zhruba třicetiletí - Radim a Petr. Vlastně spíš leželi v dřevěných sedačkách. Spali. Tvrdě spali. Tvrdě spali v dřevěných sedačkách. Uspala je láhev. O dost mladší Julie ležela na zemi s nožem v srdci, šaty od krve. První se probral Petr. Protáhl se, dlaní si protřel obličej, rozhlédl se. Spatřil Julii, spolknul své zděšení a podezíravě pohlédl na Radima. Sáhl po noži za opaskem, ale… Nůž v Julii byl jeho. Znova upřel svůj zrak na Radima, pomalu vstal, tiše k němu vykročil. Radim otevřel oči, spatřil nad sebou Petrovu tvář; oba se zašklebili – každý jinak.
„Kde je Anna?“ vyprskl Petr.
„Nevím,“ rozhlédl se Radim, všiml si Julie a sekery u ohniště. Petr si však uvědomil jeho postřeh, hned skočil směrem k ní. Mezitím Radim prudkým pohybem vytrhl z Julie nůž.
Stáli proti sobě a letní vítr si pohrával s jejich vlasy jako ve starém italském westernu. Morricone.
„Poslouchej!“ Petr si byl vědom své převahy: „Věřím ti. Nebudeme přece podobní těm tady nahoře.“
„Máš pravdu.“
Petr odhodil sekeru zpátky na zem a přistoupil k Radimovi, ten mu zapíchl nůž do krku.
Blížilo se poledne. Čas zasednout k obědu.

Byl podzim, padaly jablka, ořechy, neměli jsme skoro důvod se bát. Dlužník seděl za prázdným nádražím, čekal, jestli něco pojede, házel si mincí, a doufal. Možná dokonce věděl v co, když si tak prohlížel kopce okolo. Nebo tušil?
„Měl bych se ozbrojit,“ uvědomil si.
Určitě padalo i listí. Rychlík měl jet v 15:20, podle nádražních hodin bylo už 16:03.
„Čekám tu proč, na nic?“ pochyboval.
Pochyby sílily deset minut, pak vyjel konečně ze zatáčky vlak. Když zastavil, pochyby nahradila nejistota, která zmizela až s pohledem na ceduli za oknem vlaku. Nastoupil.
„Vaši jízdenku,“ prosila nedávno ukončenou školou rozčarovaná průvodčí, dřív než začal hledat místo k sezení.
„Jsem dlužník,“ představil se.
„Aby se vaše situace ještě nezhoršila,“ neusmála se.
„Nekecám.“
Teprve po tomto jediném slově se na jejich rtech objevil náznak jakéhosi pokřiveného úsměvu, nejspíš chtěla skrýt vlídnou povahu, ale potom jenom mávla rukou a šla uličkou vlaku dál.
Vystupoval o hodinu později.
Maloměsto – kavárna – internet…
Stiskl čtrnáct kláves a ve vyhledávači se objevila dvě slova: „ukradl zbraň“.
Když pročítal články nalezené pod nimi, vracela se mu podle výrazu ve tváři naděje. Že by ta síť byla nakonec k něčemu dobrá? Na vlak do Olomouce vycházel spokojenější.

Byl podzim, padaly ořechy, jablka, Poláci nás strašili krutou zimou, měli jsme skoro důvod se bát.
Olomouc je město, které nabízí sociálně slabým příležitosti jako málokde jinde v širokém okolí, taky se sem sjíždějí ze všech směrů. To lze snadno vypozorovat už na nádraží. I v některých ubytovnách na její periferii. Dlužník se ubytoval se štěstím, bydlel na pokoji v jedné z takových laciných ubytoven sám. Než přišel Bena.
„Já jsem dlužník,“ přivítal ho pokud možno vřele, přičemž si uvědomoval, že chvilkový klid je ten tam.
„Já jsem alkoholik,“ odpověděl Bena. A nelhal. Dával to najevo každý den. Byl to jeden z těch životem strhaných bezdomovců, kterým tipujeme věk něco mezi padesáti lety a smrtí, chodil permanentně opilý. Fekáliemi znečištěným spodním prádlem nemotorně utíral stůl, na kterém si vzápětí chystal jídlo.
Vařit v kuchyni společné pro všechny ubytované znamenalo neustále tam být, nebo mít známého, který dohlížel, protože kdyby se člověk třeba jen na chvíli vzdálil, mohlo se stát, že přijde i o nádobí. Bena přinesl na pokoj nejen elektrický vařič, ale taky televizi, anténu, rádio, a další věci z kontejnerů s odpadky, načerno, spotřebiče se totiž mohly na ubytovně používat jen ty patřící k jejímu vybavení. Stejně tak jídlo nosil Bena z kontejnerů, spotřebovával nespotřebované, a co nezvládal spotřebovat, prodával, nebo rozdával. O oblíbené kontejnery vznikaly dokonce bitvy.
„Tak jsem ho trefil do hlavy, až mu z ucha vychrstla krev,“ zakončil Bena jedno své vyprávění, když se dlužník dooblékal k odchodu, protože měl schůzku ve městě. Měl tehdy schůzku se mnou.

Sešli jsme se v centru města, v suterénu, ze kterého chytře udělali restauraci. Já jsem stihl vypít čtyři piva, než přišel a vysypal na mě své představy, takže mi už nepřipadaly přehnané, ani jeho plány nevypadaly tak nereálně.
„Jak se ti to líbí?“ sklonil hlavu.
Souhlasil jsem. Pak se ale asi po hodině vynořování společných i soukromých vzpomínek ozvala slečna u baru: „Nárůst nezaměstnanosti klesá!“ smála se nahlas. Vypadala, jakoby neměla peníze na slušné oblečení, přitom do sebe lila nejdražší whiskey tak zběsile, že se chuděra při prudších gestech málem neudržela na nohou. Dlužník se na ni dlouze zadíval, potom chvíli nad něčím mlčky přemýšlel, a vlastně po celý zbytek našeho sezení působil zadumaně.
„Ruším náš plán,“ omluvil se náhle uprostřed mého monologu, „chci si projít celým tím peklem, rozumíš?“
„Abych pravdu řekl…“
„Musel bys ji nejdřív znát, že?“
Nechápavě jsem zakroutil hlavou, což sám u ostatních většinou považuju za důkaz nedostatku pochopení pro jednání druhých; člověku, který takto nepříjemně kroutí hlavou, obvykle říkávám krutihlav.
Rozešli jsme se tedy znova každý svým směrem. Jak jsem se později doslechl, nebyl na tom dlužník od té doby zrovna nejhůř. Naučil se spotřebovávat nespotřebované, vydělávat s harmonikou. „Na foukací harmoniku stačí umět foukat, ne?“ obhajoval své improvizace.
V kamnech vyhaslo. Přešla část zimy, zbytky jablek zakryl sníh, Poláci zatím neměli pravdu.

Radim se psem býval slušný člověk, než se díky jedné ze svých ekonomických krizí dostal na okraj společnosti. Býval to milý, vnímavý chlapík, ale právě ona vnímavost způsobila jeho sociální pád. Postupně v něm rostla nenávist k způsobu života lidí nahoře; i za to byl vděčný své lidmi kdysi obdivované vnímavosti. Zpočátku žil jen tak trochu bokem, potom za dne nevycházel z lesa, nakonec se skrýval hluboko v houštinách a do civilizace zamířil vždy jen v období, kdy sháněl samice na páření; nejčastěji na jaře. To se vždy oholil, upravil si vlasy, u netečných obchodníků nakradl oblečení i obutí, a když ho povzbudila tma, vyrazil do ulic. Nejprve si ovšem, ještě ve starých hadrech, vydělal nějaký ten základ na útratu způsobem potulného muzikanta s vlastnoručně vyrobenými nástroji k vytváření nejrůznějších zvuků.
V restauracích někdy okrádal hosty kolem sebe, nerad vytvářel konflikty, občas se jim však nevyhnul.
„Člověče, vždyť ty platíš mojí peněženkou,“ napadl ho například v jednom menším městě zaměstnanec místní zahraniční automobilky.
„Možná máme podobnou, proč mě hned obviňujete?“
„Vždyť až odsud vidím fotografii své dcery…“
„Možná máme podobnou i dceru, nebo je vaše dcera mou partnerkou, tatínku.“
„Ty si z toho ještě děláš srandu?“
„Moment pane,“ zadržel ho na chvíli Radim: „Nejdříve mi řekněte – Chcete, abych vaši hlavou praštil o stůl, nebo radši o zem?“
„Jak?“
„Tak!“ Vše se seběhlo jako obvykle rychle.
Radim si sám vybral jednu z nabízených možností a proměnil ji ve skutečnost. U některých slečen budila jeho přímočarost dobrý dojem. Občas volil i trefoval správné cíle. Jindy mu pomohl pes.

Je asi přirozené vybírat si vlastní cestu, zájmy postoje, i působení na veřejnost, podle situace.

V březnu mě překvapil dlužník za dveřmi.
„Jak jsi mě našel?“ divil jsem se.
„Šel jsem po stopách samoty,“ neodpověděl.
„Až nedávno mi zabili spolubydlícího – kocoura.“
„Řidiči?“
„Proč jsi tady?“ přešel jsem k věci.
„Jaro mě vytáhlo.“
„Ještě není takové teplo...“
„Možná proto.“
„Změnil jsi názor?“
„Jenom jeden.“
„Tuším, zrovna ten, který jsme změnit potřebovali, že?“
„Možná proto.“
„Nebo tě jenom dohnala byrokracie a nic ti nedali?“
„Možná proto.“
„No to je jedno, jak se říká…“
„Jsem tady, ty víš proč, a to stačí. Už nejsme kámoši jako kdysi, přiznej si to!“
„Situace.“
„Momentálně výhodná.“
„Máš pravdu, já vím.“
Vrátili jsme se tedy zpět k našemu plánu, několikrát ho probrali, obměnili, přeložili na později, ovšem nakonec i provedli; skoro přesně podle zpráv na internetu…
Aby fízlové dál tápali, neupřesním tady už nic, ani částku, o kterou jsme se obohatili. I když se za to v této době nestydím. Spravedlivě jsme se rozdělili a vydali naposled každý jinam, úplně odlišnými cestami, zapomněli…. Ticho!
Já jsem se zašil sem.
Události, které pronásledovaly dlužníka, však působily dojmem psa utrženého ze řetězu.
„Sčítal jsem tvoje dluhy u všech věřitelů,“ vstoupil mu prý do úsměvu jednoho příjemného odpoledne neznámý člověk.
„Kdo jste?“
Podnikatel?“ pokrčil muž rameny.
„Je to pro mně výhoda?“
„To těžko říct,“ ušklíbl se neznámý a pokynem hlavy naznačil dlužníkovi, aby se ohlédl. Do nerovné hry malých rolí přistoupily další dvě postavy - gorily s černými brýlemi na nosech.
Dlužník: „Co po mě chcete?“
Neznámý: „Maličkost, jenom dvojnásobek toho, co sis nedávno vydělal.“
Dlužník: „Takže nic?“
Varovný úder zleva předcházel zlomenému nosu zprava.
„Dvojnásobek toho, co sis nedávno vydělal. První polovinu asi zaplatíš rychle, že?“

Byl duben, poslední jablka lákala srny blíž k člověku, tráva měnila barvu, kdekomu začínala sezóna. Anna se topila v alkoholu, smrděla sama sobě, nemohla najít práci, ani ztratit paměť. Plakala do noci na další předem zatracený zítřek, plivala proudy sprosťáren na všechny, kteří ji zneužili, šeptala flašce něco o historii světa; a taková pěkná mladá holka to byla, ještě včera. I dnes ji nenávist slušela. Jako chlapovi. Celá se tou nectností třásla. Jako já. Jako většina z nás, komu sebrali něco, co nám vlastně asi nikdy nemělo patřit. Ani za to se v této době nestydím.
Dlužník načerno pracoval, pomalu splácel, když se chtěl s někým napít, protože potřeboval na chvíli zapomenout na spravedlnost, chodil za sobě rovnými do parku. I tam žil. Že takový život je pouhým přežíváním z minuty na minutu, může být považováno za mýtus, záleží přece vždycky na úhlu pohledu…
Po třetí společně vypité láhvi vína se dotknul dlaní kotníku vedle něj sedící Jindry, a pomalu jí pohyboval po její noze směrem vzhůru pod sukni. Odvrátila lhostejně hlavu.
„Počkej!“ odhodila náhle jeho ruku.
„Co je?“ pohlédl k fontáně, ze které nespouštěla zrak. Stmívalo se. Na cestě za fontánou se kymácela Anna. Chvíli ji sledovali. Když upadla na lavičku, Jindra vstala a beze slova vykročila k ní.
„Kam šla?“ zvedl se do té doby na trávníku ležící Šakal. Proč mu tak říkali, dlužník nevěděl.
„Asi na lov.“
„Do hajzlu!“
„S čím?“
„S klíšťatama, kurva!“
„Napij se, třeba ho to odradí!“
„Už není čeho.“
„Sleduj, odešla jedna a možná se vrátí dvě!“
„Nemyslím, že by ta druhá takový kus zrovna teď ušla. Jestli vstane, tak nejdřív… Dávám ji dvacet minut.“
„Ale jinak by ušla. Postavu nemá špatnou, aspoň takhle z dálky.“
„Můžeš se jít podívat blíž.“
„Až se vrátí Jindra.“
„Je na sračky,“ vrátila se Jindra.
„Asi jsme si nevšimli,“ ušklíbl se dlužník, vstal a šel.
„Co mu je?“
„Jde zkusit neštěstí,“ smál se Šakal.
„Můžu vám nějak pomoct, slečno?“ oslovil dlužník Annu.
Přivřela jedno oko.
„Roztomilá,“ pomyslel si.
„Už tady byla vaše… Nevím co. Aby vám neutekli.“
„Ať si jdou, když budou chtít.“
„Chtěla jsem být sama.“
„Sama, bezmocná, večer v parku?“
„Bezmocná?“ vyprskla smíchy.
„Myslel jsem…“
„Radši nemysli!“
„A nemohl bych tě někam pozvat?“
„Sama! Chtěla jsem být sama.“
„Kecy!“
„Co?“
„Trochu muziky by to chtělo, pojď!“
„Kam?“
„Uvidíš.“
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Petr.“

Vešli do sálu. Šílenec na pódiu s kontrabasem v ruce utonul v póze křečovitého úsměvu.
„Smím prosit?“
„Smíš.“
Alkohol – lehké – tvrdší…
Pak znova ulice; ulice za svítání.
Auta.
Zatr…
Anna a Petr.
Noc z pondělí na úterý...
A z úterý na čtvrtek…
Být tak trochu otráveným sobcem; jako po houbách?
Dlužníkovo peklo?
Proč vlastně?

Je přirozené vybírat si vlastní cestu, zájmy postoje, i působení na veřejnost, podle situace.

Radim se díky své drzosti vetřel do přízně Julie, nutno podotknout, že šlo o velice výhodnou přízeň. Julie byla nejen krásná, ale dokonce i optimálně naivní a tedy snadno zmanipulovatelná, u dcery ředitele nejmenovaného podniku se jednalo o nebezpečnou vlastnost. Není známo, ostatně to ani není důležité, kde se poprvé setkaly jejich pohledy, vím však, že zatímco ona sledovala jeho divoké oči, on zatoužil dotýkat se svými sprostými prackami jejího těla oblečeného vkusně i svůdně, jak to vídáme u paniček zbohatlíků. Slovo dalo slovo a Julie se odevzdala neznámému dobrodruhovi omámená jeho jinakostí.
Dlužník Petr mezitím upadal čím dál hlouběji do propasti své náklonnosti k Anně. Představil nás, když přišel s prosbou. Stála pod javorem a rozhlížela se. My jsme ji sledovali za žaluziemi a tlumili hlas.
„Ví všechno,“ upozornil mě.
„Ona?“ vyděsil jsem se.
„Ne, ten s gorilami v zádech.“
„A co chceš po mně?“
„Půjčit. Nemám nic. Svoji půlku jsem mu už dal.“
„Půjčit, jo? A jak mi to chceš vrátit? Už nejsme kámoši jako dřív. Co je mi po tom, že ses někde prozradil?“
„Nevím odkud…“
„Snad mě nechceš vydírat!“
„Vypadám jako bonzák?“
„Momentálně spíš jako srab. A na ty já si dávám už raději pozor. Zbabělci jsou nejnebezpečnější, znáš to.“
„Nemůžeš mi půjčit aspoň trochu? Abych je na čas uklidnil.“
„Půjčit? Ne! Něco di dám a pak už tě nechci vidět.“
Dal jsem mu slušnou částku, vždyť to byl konec konců v pravou chvíli parťák, nevyhrožoval, chtěl jsem věřit, že se zbytkem si poradí sám, jenomže opatrnost mi šeptala, abych se nějak proti jeho další případné návštěvě pojistil. Zahrál jsem si na detektiva, podařilo se mi zjistit, že je shoda okolností svedla k jedné až romanticky nenápadné jeskyni právě s Radimem – v té době už bez psa - a Julií. Do noty mi hrála jejich vzájemná nedůvěra a Juliina naivita. Popíjeli spolu, slečny se smály zbojnickým způsobům i názorům svých únosců, zdržovali se v onom izolovaném koutě všichni čtyři, jakoby se ani neměli chuť vracet mezi běžné občany. Radim teď konečně nepotřeboval vycházet vstříc civilizaci, Julie čerpala finance ze svých stálých zdrojů, Petr byl dlužník a skromný k tomu, spotřebovával nespotřebované, Anna se přizpůsobila…
Potřeboval jsem, aby se mezi nimi něco stalo, vypočítal jsem totiž, že na tolik kilometrů odlehlém místě, s takovým násobením agrese alkoholem, po čase působícím ponorkovou nemoc by případný konflikt jejich povah měl podobu výbuchu s nepředvídatelným dosahem. Doufal jsem v silnou explozi provázenou kriminálními následky. Přemýšlel jsem jak ji zažehnout. Nejslabším článkem byla tedy naivní Julie, ta patřila původně do společnosti lidí nahoře, ti jak známo nebývají tak tvrdí jako spodina. Ona jediná měla u sebe mobilní telefon, sice vypnutý, ale bylo jen otázkou času, kdy ho ze zvědavosti aspoň na chvíli zprovozní. V době sociálních sítí nebyl problém vyhledat si na ni kontakt a poslat jí účinnou zprávu. Jejich působiště se sice nacházelo poněkud mimo civilizaci, ale neleželo v žádném zapadlém údolí, takže se signálem problém být neměl. Zjistil jsem, že poslední partner – obchodní zástupce firmy, které dělal ředitele její otec – ji opustil pro divočejší mršku, čímž zlomil její křehké srdce, rozhodl jsem se proto napsat zprávu právě jeho jménem. Prosil jsem v ní o odpuštění a hlavně o schůzku na určitém místě v jistou hodinu…
Čekal jsem. Po dvou dnech se na displeji pro tuto příležitost pořízeného telefonu objevila informace, že zpráva byla doručena, to znamená, že konečně podlehla zvědavosti. Čekal jsem dál. Nejdřív ticho… Klid!
Potom přišla bouře, v jakou jsem ani nedoufal. Konflikt Julie s Annou. Ostrý konflikt. Hřmělo. Hodně ostrý. Anna nejspíš zase jednou neměla ke dnu lahve hluboko. Konflikt proto ostrý jako čepel nože jejího dlužníka. Krev!
Ticho…
Prázdné láhve od alkoholu.
Spící grázlové nevnímající, že někdo chybí.
Že z někoho vyprchává život.
Probuzení po bouři.
Nedůvěra.
Souboj nervů – horké krve…
Dlužníkovo peklo?
Jeho smrt…

Napsal jsem jenom jednu zprávu a měl bych cítit pocit viny za dva zmařené životy? Pro pár vět? Proč?

Je přece přirozené vybírat si vlastní cestu, zájmy postoje, i působení na veřejnost, podle situace.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.09.2020, 16:18:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh mi připadá jako uzavřený (bludný) kruh. Začíná určitým momentem (situací) a pokračuje od "začátku" (nějaký čas před tímto momentem), aby se vrátil do situace, které byl čtenář svědkem na samotném začátku (celý příběh vlastně vše vysvětluje). Připadá mi, že celé vyprávění vyplňuje nejen naivita, určitá odevzdanost osudu a vychytralost. Náš hrdina nakonec umírá, pokud se nemýlím, část svého života žil ve "spodině" jako dlužník (člověk bez domova?). Že se do něj zamilovala dcera bankéře na mne působí jako taková pohádka, ale život tropí hlouposti a láska hory přenáší. Vyprávění je takovou sbírkou obrazů (možná i podobenství) a jak už bylo řečeno, snaží se poukázat na život tam "dole", kde se může dostat kdokoliv z nás, protože nikdo netuší, co na něj život chystá...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Není to málo?
Bira
3.ŠIMPANZ
aegitalos
BOJ
micromys
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr