obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dva mezi všemi ::

 autor Zavel publikováno: 13.10.2020, 19:07  
 

Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Nijak se nelišila od ostatních, které trávily čas na tom místě. A každá z nich jistě měla svůj příběh. Jak se zrovna tito lidé staly jejich členy? Čím to bylo, že spolu chtěli být? Snad stejně jako vynikající pokrm je vyváženou směsicí odlišných ingrediencí, tak i tyto skupiny držely pohromadě odlišností a jedinečností svých členů, jejichž vzájemná pouta svazovala jednoho ke druhému tak pevně. Bylo tomu tak? A bylo tomu tak vždy a bez výjimky? Kdo ví? Skromně si dovolujeme pochybovat. Ale co na tom? V případě té počtem nepatrné skupinky zřídkakdy se scházející tomu tak jistě bylo. Ne ne, nebyl jsem jedním z nich. Kdo by vlastně chtěl? Sdílet s nimi to téměř veřejné tajemství, jež každému z nich svazovalo jazyk a do vzájemných vztahů vnášelo protivně obtěžující nejistotu a napětí? Pardon! Každému ne. Ona a on, leč byli nezpochybnitelnými členy oné společnosti, takto zatíženi nebyli. Šlo totiž o zdroj a původce mlčení zbývajících přátel. Ano, oni dva za to celé mohli. A co že bylo nezbytné udržet v tajnosti? Co mělo zůstat před okolním světem skryto? Copak je jim do celého světa!? Nač tak rozmáchlá slova? Především její manžel a jeho manželka neměli se nic dozvědět! Ano, protože se milovali.

Jak rád by autor těchto řádek poskytl alespoň špetku z hovorů, které společnost vedla, když bez těch dvou čas od času osaměla. Vyměnila si totiž v těch chvílích jen poskrovnu slov. Pod drtivou vahou nesmírného tajemství nebyli přátelé schopni z útržků nahořklých myšlenek sestavit byť jen prosté věty. Avšak pokud by konverzaci bylo možné odvodit od grimas a pohledů osamělých společníků, jež si vzájemně vyměňovali, vypadala by asi takto:

“Všimli jste? Stále jsou spolu. Sice asi jen tady mezi námi, ale i tak,” zašeptá jeden z nich.

“Že už to spolu neukončí. Vždyť to přece jen takhle beze všeho nemá cenu. Vám by to snad stačilo?” položí otázku bez nesmělosti druhá.

“Já myslím, že už se tím tolik netají a jistě se potkávají i jinde a jindy. Kdo by to přece vydržel? A proč taky, že?” položil řečnickou otázku s cukajícím koutkem úst třetí.

“Musím se přiznat, že je to vážně nad moje síly. Když uchovávám jejich tajemství, mám pocit, že lžu s nimi. A to už nechci!” pronesl důrazně čtvrtý a po krátké odmlce dodal: “Ale když oni jsou tak zamilovaní.”

Pátá už se v té osamělé prodlevě vyjádřit nestihla, protože pár se náhle vrátil na svá místa na protilehlých židlích u širokého stolu. Věnovali si hluboký vteřinový pohled z jedné duše do druhé a pak se jakoby nic snažili zapojit do hovoru, který, jak se domnívali, zmeškali. Tak nějak tedy smýšleli přátelé těch dvou. Jejich postoje se samozřejmě vyvíjely s postupem času od okázalého stranění a vyjadřování podpory romantickému vztahu až k více méně otevřené nechuti podílet se na lži, jak o tom hovořil čtvrtý. Všichni znali manžela a manželku zamilovaného páru, stejně jako jejich děti, a i proto se jim tolerance celé té záležitosti zdála od setkání k setkání stále obtížněji přijatelná. A dosud i přátelství mezi nimi zůstávalo ušetřeno neblahého vlivu oné nesnáze. Pětice společníků však cítila, že právě to, co je drželo pohromadě u jednoho stolu, čelilo stále vážnějšímu ohrožení. V sázce byla samotná existence té výjimečné pivní společnosti.

A přestože následující konverzace probíhala již takříkajíc standardně, žádný z pěti přátel nebyl sto potlačit dotěrný hlas, který bez ustání šeptal slova pochyb nad morálními kvalitami těch dvou, aniž by však jen sebenepatrněji klopýtl o pravé svědomí těch, v jejichž nitru zněl. Přes vtipné glosy, hlubokomyslné postřehy a salvy smíchu vinuly se v skrytu jejich duší řetězce dohad, domněnek a odsudků na účet zamilovaného páru, který ostatním tak ztrpčoval život. Ale co se dalo dělat? Vždyť šlo o dobré přátele. Bylo nutné se tím zabývat. Zapeklitá situace.

“Jestlipak vědí, že my to o nich víme? Přece nás nemají za takové naivky.” Tak kupříkladu takovým směrem ubíral se tok myšlenek páté ze společníků, zatímco uskrla něco piva.

“Vždy se do sebe přes stůl zahledí na takovou dobu. Snad v té chvilce ztrácí vnímání běhu času, ale pro nás je to pokaždé celá věčnost. Copak jsou vážně tak bezohlední? Kdybych jen oba neměl tak rád,” posteskne si pro sebe čtvrtý a významně mrkne na třetího.

“Zdalipak je zajímá, jestli si lámeme hlavy nad otázkou, jak daleko už jsou? Vždycky tu nakonec zůstávají společně jako poslední. Kdo je kdy viděl odcházet? A kam?” odvážil se domýšlet třetí a jako tělo bez ducha kousl do libového párku.

“Určitě už spolu spali. To je jisté. Měli tolik příležitostí. Určitě víc, než jsme schopni si vybavit. Proč by je nevyužili. Ta jejich láska z nich jen prýští, tak kde by našli sílu udržet se za tou hranicí? A proč by ji vůbec hledali?” To už se pátá z přísedících neudržela ve svých dedukcích.

“Působí v těch okamžicích tak hluboce zamilovaně. Kdo by jim tu lásku nepřál? Ano, jedná se o nevěru, ale kdo z nás je bez viny? Avšak pokud spolu navíc i spí, pak už s tím já nechci mít nic společného. Pokud nechají svůj vztah překročit onu platonickou mez, je to už příliš! A to se týká nejen mě, ale i všech ostatních. Bude třeba s tím něco udělat! Rázně a hned!” přemítal s neobvyklou rozhodností první. Chystal se zjevně k činu. Byl připraven a odhodlán. Trvalo mu to. Dával si na čas. A zbylá čtveřice jakbysmet. Nyní již ale jako jeden stála na jeho straně. Kalich trpělivosti příliš dlouho přetékal mez, kterou stanovili. Bylo třeba uklidit tu spoušť.



Asi by jen stěží uvěřili, kdyby směli zahlédnout svou budoucnost, že něco takového potká zrovna je dva. Snad si řeknete, že tak už tomu občas bývá, ale kdo by se chtěl ve skutečném životě uchylovat k vyčpělým frázím? Vždyť co jim jen scházelo? Oba našli téměř vysněného partnera, vytoužené potomstvo, ani materiálně nikterak nestrádali. Jak tedy mohli tak nezrale ztratit hlavu? A že právě on a ona začali být pro sebe tak důležití, tomu už rozuměl skutečně jen málokdo. Jestli ty nepatrné projevy vzájemné přitažlivosti zachytil i někdo další je těžko povědět. Jistá je jen ta skutečnost, že i jim se vědomí sílící náklonnosti vkrádalo do propletených zákrut mysli jen velmi pozvolna. Zprvu jen několik formálních pozdravů za náhodných setkání. Oba patřičně nejistí. Kontakt s cizí osobou je přece tak bytostně protivný. Hlavně to mít rychle z krku. Ahoj a úprkem pryč. Tak to šlo kolik měsíců. Pak náhodně při nenadálých příležitostech nemnoho holých větiček prohodili a co to? Smějí se! Ne ze zdvořilosti, křečovitě, ale zcela upřímně, přirozeně a spontánně. A pár náhodných doteků. Něco na ní bude! Něco na něm bude! S každým takovým zábleskem světla a tepla, jako by milimetr po milimetru tála ledová krusta, kterou kolem sebe z pohodlného zvyku a bláhové jistoty namrazili. A věřte nebo ne, jen prostá náhoda jejich občasných setkání svedla vyvolat ten tlak. Ne že by se snad potkávali častěji než dříve. Každá taková událost se však pevněji vryla do jejich pamětí a srdcí a jen prohloubila, co mezi nimi již nějaký čas klíčilo. Jak nenápadně je ten mírný příliv až po uši zaplavil, postřehli až tehdy, když si uvědomili, s jakým rozechvěním a nedočkavostí svá vzájemná potkání vyhlížejí. Aspoň chvíli! Proč to vždy trvá jen chvíli? Pár hodin a pak zas dlouho od sebe. Aspoň tak! Je to tu! Jsme tu první! A ostatní ať klidně meškají. Však je tu nikdo nepotřebuje, když jsme tu spolu. Ještě kousek a dotknu se jí. Jen zlehka. Špičkou prstu přes desku stolu. A pak tu náhle jsou! Naši přátelé. Tak přišli včas. Díky bohu. Protože jinak…

Co je v sázce si začali uvědomovat stejně pozdě, jako ty nejtragičtější možné důsledky svého počínání. Ne snad že by na toto téma vedli hluboké rozhovory. Nic takového nebylo třeba. To, co se mezi nimi začalo onoho dlouhého podzimu rodit, jim přece také bylo jasné bez jediného vyřčeného slova. A tak každý pro sebe dokázal si v okamžiku střízlivější mysli spočítat, ke kolika nepřekročitelným hranicím mají společně našlápnuto. Pak jim již bylo zcela jasné, že žádný z těch prahů nesmí nikdy překonat. A tak se vědomí hrozící katastrofy vkradlo do jejich bujícího vztahu. Jen nepatrný kousek jinak nevýznamného prostoru je dělil, když se obě ruce jakoby v leknutí stáhly zpět na svou stranu stolu. A pak po nějaký čas přešlapovali ve své započaté cestě na místě a netušili, kam dál. Mají to celé zahodit? Mají se vzdát toho jedinečného pouta? Mají se každý zas stáhnout do své ledové krusty a zapomenout na teplo toho druhého, jež je osvobodilo? Ne! To nesmí dopustit! Tak se bez jediného slova společně vydali směrem, kterým by jen málokdo měl odvahu vyrazit. Vždyť co na tom bylo přirozeného? Bez objetí? Bez polibku? Bez toho všeho? Kdo by dokázal všechnu lásku, co mezi nimi vzkypěla, držet tak krutě na uzdě? A uzda škrtí. Nesmírně škrtí. Ba ne! Tady za sebou stopy nenechají. A tak se milovali tak vroucně, že dokázali společnými silami nalézt nové rozměry citu, který jimi prostupoval, rodil se na svět, aby žil. Tak se stalo, že jejich láska prorostla svými výhonky duše těch dvou a spojila je těsněji, než by to svedli svými těly. Už nebyl jen on a nebyla jen ona. Zahodili ulity z masa a krve. A bez rušivého zkreslení fyzickými vjemy, které by jejich pozornost odváděly obvyklým směrem, dokázali spatřit netušenou úroveň možnosti lidské existence. Jako když nekonečný had neklidných, hbitě zahraných tónů splyne v souvislou, libozvučně všeobjímající zvukovou plachtu vlnící se v pravidelném rytmu tepu jejich srdcí. Kdo z přátel dovedl by pochopit? Jako kdyby se snažili čtverci objasnit výšku a hloubku. Taková perspektiva zůstává zcela mimo smysly skryta přirozenému vnímání. Ať už se však uchýlili kamkoliv, ať se to místo nacházelo kdekoliv, v té chvilce se páru milenců jejich úkryt jevil jako stvořený právě pro ně dva. Usídlili se na místě, kam za nimi nikdo netrefil, kam by za sebou nikoho nepustili, odkud se však vraceli zpět k těm, které nehodlali ztratit. Kdo ví, zda v koutku svědomí litovali, že se nesměli oddat své tělesnosti jako každý zamilovaný pár? Co se dalo dělat? Zůstali věrní. O nic se nepřipravili. Nic neztratili. Vše zůstalo čisté, neposkvrněné. Taková byla představa těch dvou zamilovaných blouznivců. A tak si doufali v uchování svého štěstí navždy.

...

“No a jak je se to má s vámi?” rozčísl otázkou nervózní ticho první z nich. Snažil se sice její vyznění vyjasnit grimasou, když očima přeskakoval z ní na něj a zpět, ovšem valný výsledek to nepřineslo. Pak raději zrak sklopil.

“S námi? Proč s námi?” odpověděli takřka jednohlasně oba milenci náhle vyrušení uprostřed dalšího z výletů do jejich jedinečného útočiště.

“S vámi dvěma přece. Vždyť víte, o čem mluvím,” pokoušel se první předstírat rozhodnost, která mu však byla zcela cizí.

“O čem… mluvíš?” Vyhýbavá odezva a znovu další z výměn nyní již poněkud nejistých pohledů přes stůl.

“O tom, že... spolu… spíte.” Poslední slovo ten první skrz rty jen nesměle špitl. A pak hned uhnul očima k ostatní čtveřici, jako by se chtěl své trapné role v tom nedůstojném výslechu co nejrychleji zbavit.

“To není pravda!” vykřikli oba naráz. Dotčení a uražení. Jak si o nich mohou něco takového myslet? Oni jsou přece věrní. Učinili opatření. Nic se nemůže stát! Nikoho neklamou. Nikomu nelžou. Na všech frontách je klid. Všichni bůžci jsou usmířeni. Všem bylo i nepatrnou troškou obětováno. Troškou, která je nepálí. Jejich svědomí jsou tak čistá, jak jen je to za daných okolností možné. Šlo však o hlubší oběť, než tušili.

“Vždyť se už ani nesnažíte skrývat projevy toho, co mezi vámi je. Jsou nenápadné, to ano, ale přátelé vidí přece jen o trochu víc, než náhodný kolemjdoucí. Copak s námi nemůžete jednat upřímně?” převzala pátá nejistý útok mírným tónem poté, co si první z nich, jako by už nechtěl mít s tou rozpačitou rozmluvou nic společného, vyčerpán svou úlohou objednal malou vodku.

“Je to tedy tak,” pronesli nesměle odhalení milenci, aniž by jeden z druhého spustil oči. Avšak nemyslete si, že jim snad vyjevení toho tajemství přineslo úlevu. Nezbavili se žádného obtěžujícího břemene. Žádné takové s sebou ostatně ani nevláčeli. Z jakého důvodu by k tomu pak mělo dojít? Bylo to prosté. Oni totiž nic neskrývali. Nelhali. Proč by tedy měli přiznání pociťovat jako osvobození? Žádné okovy lži je nesvazovaly. Ani zrnko falše je prý netížilo. Mohli se tedy cítit volně, upřímně a poctivě mezi svými. Mezi přáteli, kteří přece smýšlí stejně. Jejichž soudy stojí na stejných mravních zákonech. Neboť oni rychle pochopí, že ti dva nikoho nepodvedli.

V ten okamžik si naopak jejich pět společníků vyměnilo tíže zbavené pohledy. Těkali vzájemně očima z druhé na čtvrtého a tak dál dokola stolu. Jasné slovo bylo vyřčeno. Nesnesitelný tlak byl uvolněn. Bariéra klamu a pokrytectví, o níž však ti dva netušili, se rozplynula. Konečně zas bylo jasno mezi přáteli. Mohli se znovu klidně nadechnout. A tak si na stvrzení toho všeho přiťukli si plnými půllitry. Nastalo ticho. Jak teď navázat? Ani jedna strana netušila. Oči kroužily po místnosti plné hlučných hostů a každá ze sousedních rozprav byla vítanou návnadou, kam uchýlit v tom rozpačitém okamžiku pozornost.

Takhle to přece nemohlo zůstat. Otevřené. Nedokončené. Co že to jen ti dva přiznali? Že se mají rádi? Že se snad dokonce milují? Nebo že spolu spávají? Ano! O to především šlo. Právě tahle otázka se musela vyjasnit. Že jsou jakkoliv spolu se přece dávno vědělo. Jen tato informace je může uspokojit. Uklidnit je. Že se coby nevinné oběti podvodu nestali součástí čehosi nemravného. A že nepřekročili hranice morálky! Něco takového by neunesli. Nu, tak kdo z nich najde v sobě dostatečnou dávku odvahy? Kdo se stane zachráncem ohrožené čistoty svědomí té zoufalé společnosti? Tak jen rychle, hrdino! Ukaž se!

“Děkujeme! Mockrát děkujeme,” rozčísl napínající se ticho mocí zbabělosti třetí, “musíme přiznat, že už se v té nejistotě, předstírání a neupřímnosti nedalo dýchat. Mně stejně jako ostatním. Viďte?” pokusil se s prosebným výrazem o úkrok stranou, když už mlčení celé společnosti dosáhlo nesnesitelnosti.

Dusno oné rozpravy tak ulevil jen na několik málo okamžiků. Nevyřčená odpověď visela ve vzduchu. Tlačila je k zemi. Drtila jejich svědomí, již tak dosti narušená prasklinami rozeklanými pod silou morálních pochyb. Kdo by odolal nesnesitelné síle výčitek hlodající do vrávoravé stability mravní sebejistoty? Již nesvedli žít tak dál. Jako by deska stolu, upatlaná, mastná, politá pivem, začala na povrchu bublat, jako když se vaří hustý páchnoucí lektvar zhnusení ze sebe samých. Přihodili do něj každý, co měli a co už přetékalo okraj jejich mravních zásad. A jak se tak toho stolu drželi, snad aby nespadli přes stěnu toho dýmajícího hrnce do hlubin, do kterých se nikomu nechtělo, z čista jasna vzduchem máchla rozhodná paže a v křeči sevřenou pěstí udeřila do pevného dřeva někdejšího škraloupu té nevalně páchnoucí bryndy.

“Už dost! Spíte spolu? A žádné vytáčky!” Čtvrtý toho sice nikdo nenamluvil víc, než bylo zapotřebí a vždy se stal sám sobě nejpřekvapenějším z posluchačů. Ale když na to došlo, skutečně bylo, co poslouchat, přestože jeho výjimečné projevy nepatřily mezi nejdelší. Ostatní, zasažení nenadálostí toho výbuchu, ještě několik vteřin setrvávali se sklopenýma ušima, lokty přitisknuté k tělu, nejlépe neviditelní. Důraz toho gesta je však v minutě posílil přívalem kuráže a jeden po druhém teď probodávají mileneckou dvojici přikovanou jak na lavici obžalovaných tím vzkřiklým dotazem. I jim jen pozvolna docházelo, že v těch větičkách není jen touha dopátrat se skutečného stavu věcí, ale i náznaku odsudku, kterého se jim od pětice společníků dostalo. A tak se úvodní leknutí a následující zmatenost přetavila v prudký výron vzteklého hněvu z té zrádné křivdy.

“Ne! Už jsme to jednou rozhodně řekli! Copak to nebylo jasné? Copak vám to nestačí? Skutečně si o nás tohle myslíte? Protože právě to nám tou opakovanou otázkou dáváte najevo. Že námi pohrdáte. Že se vám hnusíme a protivíme. Že jsme jen lháři, sobci a nevěrníci. Ale počkejte! Nevypovídá taková tázání spíše o vás? Považovali byste snad tak nestoudné chování za přijatelné, když se nás právě na to odvažujete ptát a z podvodu vinit? Jako byste otázkou rovnou odsuzovali. Bez soudu. A beze studu. Jako byste nás dobře neznali. Že by naše přátelství byl jen omyl?”

Vyměnili si zoufalé pohledy trvající v té těžké chvilce o něco déle a letmo se dotkli konečky prstů, přestože netoužili v té chvíli nic jiného, než se pevně obejmout. Pětice se mírně zastyděla, sklopila zraky kamsi k zašlapané podlaze a už už někteří sbírají odvahu najít ta správná slova smíru. Avšak rozhořčení milenců posílilo odvahu k obraně jejich spravedlivého vzdoru. A tak se ti dva nechtěli dát nijak lacino.

“Tak to jediné bychom nikdy neudělali. Ne snad že by nám právě to nikdy nepřišlo na mysl. Ale onu hranici jsme nikdy nepřekročili. Jak bychom to mohli udělat? Copak nám nezáleží na našich rodinách, které milujeme? Jak bychom mohli zničit něco tak cenného? Nikdy! A proto jsme se vydali jinou cestou. Zamířili jsme do hlubin samotné lásky, pokud máme stále používat tento námi překonaný pojem, a pro ni nový obsah, který dosud zůstával zamlčen jejím upoceným fyzickým vyjádřením. Ukryli jsme se s ní tam, kam za námi nikdo nedosáhne a kde můžeme být s ní, spolu, sami. A kde naše láska nikomu neubližuje! Ani našim milovaným rodinám, ani našim milovaným přátelům. Tak je to tedy! Nehřešili jsme! Naše svědomí zůstávají neposkvrněná, protože jsme se jeden druhého dosud ani nepatrně nedotkli. A co se děje tam, kde nejsme a nemůžeme být nikomu na očích, nikoho nepohoršuje. Ba naopak. Náš život před nás postavil úkol zachovat naši lásku a nezradit ty, které milujeme. Pro vzácnost těch vztahů je všechny zachovat. A my jsme to dokázali. A jsme šťastní! Buďte tedy šťastni s námi, stejně jako jsou s námi šťastné naše rodiny.”

Jak jen se oběma ulevilo! Konečně bylo na stole čisto. Bez nejmenší skvrnky. Konečně bylo vyřčeno vše, co vyřčeno být muselo. Doufali sice, že přátelům není třeba nic vysvětlovat, neboť jim mělo být vše jasné, ale co by pro uchování míru na všech frontách neudělali? A v tu chvíli se již milenci neutápěli v nekonečné hloubce svých očí. Doufali teď v usmíření s přáteli, neboť o smíru v rodinách se již sami přesvědčili. Jeden pohled stačil. Jedna výměna úsměvů kolem dokola a bylo rozhodnuto. Nespokojenost pětice byla tatam. Rozpustila se v záplavě touhy po dřívější jednotě a pětka se tak mohla znovu rozrůst v sedmičku. Co pronesli na svou obhajobu, bylo porotou přijato. Zákony jejich morálky nebyly porušeny a spravedlivé znechucení se rozplynulo jako cukr v kávě. A krom toho svým chováním dali život nové podobě lásky a to už je panečku nějaká polehčující okolnost! Jak by na ně mohli teď zanevřít? Znovu se tedy všichni směli svobodně nadechnout. Křečovitě zaťaté pěsti uvolnily svá sevření, krev rozlévá sílu do celého těla a ruce se chápou napěněných půllitrů. Společnost se stala celistvou a pětice přijala svou novou roli ochránkyně vzácné lásky. A tak se scházeli dál. Někdy pravidelně, jindy občas, tu a tam všichni, ale samotná dvojice nikdy. Vše se zdálo být v pořádku. Vše se jevilo jako správné. Byli klidní. Čistého svědomí.



A jen u vedlejšího stolu sedící štamgast utrousil čas od času cosi o partě pokrytců, že si div rozhořčením neodplivl, ale měl svou hospodu rád. Nikdo v okolí mu však nevěnoval špetku pozornosti. A proč by také měl?


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.10.2020, 19:05:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Na první pohled filosoficky laděný text, který může být pro případného čtenáře poněkud "těžšího" charakteru (kalibru). O čem že je? O lásce? O dvou lidech, kteří se mají rádi, ale ne obyčejnou lásku, ale jakýmsi druhem platonické lásky. Není to nakonec jedno? Soudci a porota najednou, první až pátá (nemýlím-li se), nakonec zjistili, jak se věci mají. Napadá mne jedna věta: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!" Jenže... naši dva hrdinové, zamilovaní, byli bez viny a jejich láska byla nevinná. Kdopak, či spíše, kýmpak byl onen osamělý muž u vedlejšího stolu? Kdopak byl oním vyprávěčem, který přednesl vše svým čtenářům (posluchačům)? Není to lehké čtení, je třeba číst pozorně a přemýšlet nad obsahem díla. Dva mezi všemi... Mezi pokrytci? Nebo je všechno jinak? To už si musí probrat každý čtenář sám.

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Hra osudu 6.kap...
soror
Cesta na dlouho...
Chci jen něco sdělit
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr