|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 15. ::
| KAPITOLA 15. Převrat převratu |
| |
|
|
Kap, kap, kap. Studená voda stékala po provaze, který těsně svíral drobné tělo. Dívka ležící na zemi zamrkala. Kolem sebe měla ovinutý kus hadru, to pod ním bylo maso rozdrásané do krve. Rány ji pálily, jak špinavá voda hledala cestičku do zraněných míst. Vlasy měla přilepené do obličeje.
Svázané ruce a nohy stěžovaly pohyb. Pohlcovala ji tma a vlhkost. Přemýšlela, kde se mohla právě nacházet. Zvedal se jí žaludek a pouštěla se do ní zima.
„Je tu někdo?“ zašeptala. Když se nikdo neozval, zopakovala trochu hlasitěji: „Haló, je tu někdo?“ Bála se dát o sobě vědět.
Do ticha doprovázeného pravidelným kapáním se ozvalo škrtnutí sirky. Dívka vyjekla a podívala se tím směrem. Plamínek ale nebyl dostačujícím zdrojem světla.
„Dobrý večer, Evo,“ promluvila osoba. Poznávala jeho hlas, poznávala hlas muže, který ji před nedávnem nelidsky mučil.
Plamínek se pohnul. Na chvíli se zastavil a když se zase posunul, na původním místě zanechal hořící knot od svíčky. Po pár minutách bylo místo zaplaveno tlumeným světlem.
„Vidíš ty svíčky?“ začal Lukáš nezaujatě rozhovor. Posadil se do tureckého sedu. Dělila je přibližně dvoumetrová vzdálenost; uprostřed stál desetiramenný, mohutný svícen. „Jsou vyrobeny tak, aby za stejných podmínek shořely jedna po druhé s minutovým odstupem. Fyzika pro mě byla vždy fascinující, ale tohle je teprve kouzlo.“
„Kde je Jana?“ přerušila ho Eva, když si vzpomněla na incident v koupelně. Praštil s ní o roh dveří a skácela se k zemi v bezvědomí… Potom přišel blíž, v očích mu zajiskřilo a uspal ji nějakou chemickou látkou.
Lukáš se na ni dotčeně podíval. „O tu se teď nemusíš zajímat, má se jistě fajn.“
„Co jsi s ní udělal?“ dorážela. Bolela ji hlava.
„Jak jsem řekl, nemusíš se trápit. Teď jsem tu jen ty a já a já bych byl moc rád, kdybys trochu spolupracovala.“
„Ty víš, že ti nic neřeknu,“ odsekla Eva. Snažila se vyvléct z mokrých provazů, ale byly moc natěsno.
„Vsadil bych se, že vydíráním bys stejně nakonec promluvila. Ale na to teď nemám čas. Nebo spíš nemáš čas. Abych ti dopověděl princip těchto svíček. Až zhasne první, do konce tvého života bude zbývat přesně devět minut. Takže teď ti zbývá něco málo přes půl hodiny. Jak jsem řekl, čas běží a já ho nemám dostatek, abych se tu mohl rozkecávat…“
Je to jen hodně živý sen, snažila se vsugerovat si Eva, ale čím déle Lukáš mluvil, tím více si uvědomovala realitu.
„Jak se cítíš? Jak se cítíš, když víš, že umřeš a nikdo ti nepřijde na pomoc?“ ušklíbl se. Eva neodpověděla. Odvrátila své potemnělé hnědé oči a nepatrně sklopila hlavu. „Beru to jako odpověď. Co bys byla schopna udělat, aby ses zachránila? Jak moc si vážíš života?“ Nechal prostor pro odpověď; když se mu žádné nedostalo, pokračoval: „Asi si ho nevážíš, když jsi se zavázala k neporušitelnému slibu. Už chápu, proč jsi nepromluvila. Chcípla bys tak jako tak. Ale trpět tu bolest? To ponížení?“
Na chvíli se odmlčel. Na drahocennou minutu. Čas plynul a nebral ohledy, že někdo o něj tvrdě bojuje.
„Byla to hloupá sázka. Z toho, co jsem vyčetl a z toho vašeho hlasitého rozhovoru v koupelně jsem si vydedukoval, že jste se vsadily o své největší tajemství? Když jedna prohraje, musí ho té druhé říct? A kdyby se náhodou rozhodla mlčet, odnese si ho rovnou do hrobu a to poměrně brzy?“
Další chvíle ticha.
„Asi to tak bude. Mlčení je souhlas… Jenže ty ses potom zavázala ho nevyzradit, je to tak? A proto by byla jedinou alternativní záchranou bodová výhra. Je to tak?“
Eva poslouchala velmi pozorně, ale snažila se při tom vyklouznout z provazů. Marně.
„Tři hloupý body. A Jana ti nabízela řešení. Odmítla jsi? Máš možnost. Já ti ji nabízím.“
„Spát s tebou nebudu,“ řekla prostě. „Pokud bych vyhrála, zabilo by to Janu. Nevím, kde je, a nevěřím, že bys mě k ní pustil, aby mi vyzradila své tajemství.“
„Na to nepotřebuješ ji… Jen jsem myslel, že jsi se něco naučila. V naší vyslýchací místnosti jsi si vedla podle mých představ. A teď? Jsi opět zaslepená láskou? Už o tebe nestojíme.“
Eva si odplivla. „Já o vás taky ne.“
„Nevíš, co říkáš. Mluví z tebe strach. Teď je na řadě to Janino tajemství… Můžeš si ho odnést do hrobu, pokud někdo bude schopen identifikovat tvé tělo. Tedy pokud se vůbec najde… Když sis tak věřila, že vyhraješ.“
Zahleděl se za Evu. Přemýšlel, pak se dal do vyprávění.
„První školní den pozřela Jana nápoj, který dočasně rozvinul všechny její vnitřní schopnosti. Mám dojem, že ne úplně, přestože jsem o složení toho lektvaru ještě nezavadil. No a drahá Janička se vydala na výlet.“
Nastalo hrobové ticho. Provazy svazující Evu nechtěly povolit.
„Možná jsem měl pravdu, když jsem jí ten večer jako hodný brácha vynadal, že ji jen nadopovali drogou LSD. Chvíli poté jsem se děsil, aby si hned neuvědomila, že do deníku nepopsala všechno. Jak jsem se to tedy dozvěděl? Po pozření toho lektvaru se její psychická stránka odrazila na místo, kde jsme se právě nacházeli. Ucítil jsem ji a hned šel zverbovat otce. Zařídil mi pobyt u Deákových.“
„Moc mluvíš,“ skočila mu do řeči Eva. Nechtěla věřit ani slovu. Proč by to Jana dělala? Lukáš pokračoval, jako by ho nikdo nepřerušil: „Mezitím se Jana ztratila v lese. Nasadil jsem na ni jednoho ze svých nejlepších lidí. No, lidí, jak se to vezme. Sama jsi viděla, co dokážou…“
Svíčky se rychle zkracovaly a čas utíkal stále dál.
„Abych to dopověděl. Našel ji, ale Jana ho díky lektvaru dokázala zneškodnit. Tak se změnily plány. To už jsem byl na cestě k Deákovým. Popravdě jsem nebyl nějak překvapen, když jsem ji našel doma sedět u počítače. Původně jsem měl v plánu zahrát si na hodného bratra… Ale jak jsem řekl, počítat se musí se vším.“
„Na hodného bráchu?“
„Hm, znáš to, přijít, nechat si máti vyplakat na rameno, nastěhovat se… Časy se mění…“
Další ošklivý úšklebek. „Bohužel jsem nebyl přítomen, když vaši lidé zasahovali a dostávali tebe a Dendru zpět. Ta holka se mi líbila…“ podotkl nevzrušeně. „Na druhou stranu jsem získal prostor k vymyšlení nového plánu. Zapsal jsem se Janě jako protivný a zvědavý bratr, který i přesto všechno dokáže pomoct, Rozumíš?“
Evu třeštila hlava. Moc informací najednou. Mermomocí se snažila nabourat do podvědomí Jany, probudit ji, dostat se jí do hlavy a nechat, aby si tohle všechno vyslechla. Bohužel měla až moc silný firewall a i když byla v bezvědomí, běžel ve stoprocentním výkonu.
„Když jsi se vrátila, celá zmlácená a polámaná, postaral jsem se o tebe. Když Jana utekla do Prahy, postaral jsem se o tebe. Celou tu dobu jsem tě obskakoval. Přiznej si to, ty ses do mě zamilovala.“
Odmlčel se. Vážil informace, o které se s ní chtěl podělit. „Asi bys to měla vědět. Je mi líto, že tě musím nechat zemřít. Mohlo to být všechno jednodušší… Otec mě vychoval tak, abych pochopil, že moc a síla jsou dvě odlišné, ale křehké paní. Je v tomhle zběhlý. Je pánem své práce… Ne jako ti povaleči. A hlavně je poloviční démon. S mou lidskou matkou mě zplodil, ale nemiloval ji a jen mu zbytečně bránila v klidu pracovat, proto ji zneškodnil.“
Další chvíle ticha doprovázena odkapáváním vody.
„Moje drahá, vše mohlo být jinak. Ty, Jana a já jsme mohli bez problému spolupracovat. Mohli jsme vytvořit kruh… okolnosti se ale vyvíjely jinak. Všechno zkolabovalo, když jsi mi odmítla prozradit podrobnosti ohledně toho vašeho členství. Nic, prostě nic. Proto jsem se uchýlil k tomuhle řešení. Ty už mi nebudeš zaclánět, ale tvoje sestra je k dispozici.“
Eva málem spolkla srdce. Bude mít sestřičku? Nikdy ji neuvidí… „Já tě zabiju, zabiju tě!“
„Dřív já tebe,“ zúžily se mu zorničky. „Za pár dní se předčasně narodí tvá sestra a já budu mít cestu volnou.“
„A co Jana? Jana už ví, co jsi zač! Zastaví tě.“
„O Janu se postarám. Nakonec spolupracovat bude, věř mi. Ještě mi ráda pomůže, na to vem jed.“
První svíčka dohořela.
„Chceš společnost? Nebo raději umíráš sama?“
Eva propadla zoufalství. Do Jany se nedokázala nabourat a ani nevěděla, kde jsou ostatní, tudíž nemohla dát vědět ani jim.
„To neuděláš, já ti to nedovolím!“ křičela. Ozvěna větu několikrát zopakovala.
„Možná by bylo fér tě rozvázat. Můžeš se pokusit utéct, nebo mě zabít. Máš na to… “ druhá svíčka zhasla. „Řekl bych osm minut.“
Jemně a elegantně hýbl rukou. Provazy povolily. Během pár vteřin se z nich dostala. Hubené ruce měla sedřené do masa.
Nejistě se postavila na nohy a podívala se na svého věznitele. Ten dál poklidně seděl.
„Nepokusíš se mě zabít?“ zajímal se. „Jen tě upozorňuji, jestli to uděláš, nebudeme sami, kdo dnes v noci umře. Jana má v sobě jed, který ji za pár hodin usmrtí. Samozřejmě protijed mám a hodlám ho použít. Součást mého plánu… Kdyby se ti ale přece jen podařilo mě zabít a během těch pár minut, co ti zbývá, ho u mě našla, myslím, že by ti to stejně bylo k ničemu. Nenajdeš ji a nezachráníš. Tři mrtvoly nebo jedna? To už je na tobě.“
Když zhasla pátá svíce, Eva konečně promluvila: „Kde jsme?“
„Místní katakomby,“ odpověděl prostě. To nebylo daleko od základny. Ještě naposledy se pokusila spojit s někým ze členů.
Lukáš to vycítil. „Drahá, dal jsem po vás vyhlásit pátrání. Napsal jsem z Janina mobilu, kdo jsem a co se stalo. Podle mé verze vás dvě unesli, když mé tělo použili jako prostředek. Je to dokonalé, nemyslíš?“
Šestá svíce dohořela.
„Máma Jany musela něco slyšet,“ zazoufala Eva.
„Paní Deáková je momentálně u mého otce. Myslíš, že nespolupracujeme? Ale ano, jsem jeho nejvěrnější syn.“
„Jana si dá jedna a jedna dohromady,“ pokračovala. „Není hloupá.“
„A jak bude znít verze, že se bojím svých schopností? Co se mi občas zdává? Že dokážu myslí částečně hýbat předměty? Ještě mě nakonec vezmou do toho výcviku. Můj otec-“ sedmá svíce dohořela – „Janinu matku svým způsobem miluje. Zařídím, aby je Jana dala dohromady. Pak budu mít všechno pod dozorem a na oplátku otec dohlédne na mě.“
„Jana tě prokoukne, máš neproniknutelnou ochranu v hlavě,“ podotkla Eva, když se chystala zhasnout osmá svíce. Srdce se jí rozbušilo hlasitěji.
„Na to už jsem také myslel. Párkrát jsem ji do hlavy pustil, ale jen tam, kam jsem chtěl. Třeba ten večer, co byla pryč. Nalhal jsem jí vnitřně své domněnky – že byla u přítele. Nic neobvyklého, že? Vlastně nejsem tak daleko od pravdy…“
Eva jeho poznámku nepochytila.
„A co bude, když ti to neuvěří? Co bude, když se dostaneš na výcvik? Co bude, až se setkáš tváří v tvář lidem, kteří poznají, že lžeš?“
„To se nestane,“ pousmál se Lukáš, když dohořel předposlední plamínek. „Stále jsou to jen lidé, já ne. Mám geny po otci a to znamená dokonalá lhací schopnost… Stejně, jako Jana. Víš, jaký je rozdíl mezi mnou a jí? Já jí lhát můžu, ona mě ne… Na rozdíl od ní v tom vyrůstám odmalička.“
„Ale ona není tvoje sestra!“
„Ne? To ti řekla? Počkej, nech mě přemýšlet… Otec je vždycky nejistý, ale já vím, že můj otec je i její. Evičko, to nepochopíš, jsou to rodinné záležitosti, ve kterých se nemáš hrabat. To ti nikdy nikdo neřekl?“
Eva se vyšvihla. Měla svou hrdost. Jestli má někdo umřít, tak Lukáš. A pokud je pravda, co říkal a Jana má v sobě jed, bude muset padnout za větší dobro. A i když ona sama zemře, členové si stejně jedna a jedna dohromady dají.
Lukáš něco podobného očekával a jen se ušklíbl. Když se přiblížila na dva metry, napřáhl ruku, ale nezasáhl ji. Pokrčila se, proklouzla mu za záda a zoufale do něj začala bušit.
Jeho smích byl studený jako led. Ironický a sarkastický.
„Víš ty vůbec, s kým tvoje máma čeká dítě? Ale to už se nikdy nedozvíš. Nedozvíš se, že to dítě bude vychovávat právě můj otec, až se zbaví matky. Sbohem, Evo, užij si cestu do pekla. Za všechny, které jsi zabila,“ neodpustil si ironickou poznámku. „A nezapomínej, ´We are the greatest´. Teď už bez tebe.“
„Ne!“ vykřikla. Poslední svíce zapraskala a místnost upadla do původní husté tmy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 14 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 37 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 59 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
