obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915734 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5808 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POSED ::

 autor Tilda publikováno: 26.10.2020, 22:33  
Sci-fi povídka, která nemá šťastný konec. Jsem to já, a moji hrdinové málokdy vyhrají...
Jedna žena, jeden skoro "obyčejný" posed, jeden zmetek...
 

POSED

Cara, tedy Caroline, po babičce z tátovy strany, právě unaveně mířila svou stejně unavenou Toyotou z města v tom hnusném pátečním provozu. Ale stačilo to přetrpět a toho vy-touženého sjezdu z dálnice, sice až pátého v pořadí, se nakonec dočkala a provoz znatelně prořídl. Tady na okresce ani v pátek nehrozily zácpy nebo kolony.
Pohodlněji se opře do sedačky a vydechne úlevně, že je další hektický pracovní týden za ní. Až tady, na táhlém sjezdu cítí, že unikla. Až tady na ni lehce hmatá její domov, venkov a čas, který má najednou jiný rozměr.

Cara jezdí každé pondělí brzy ráno, skoro po šesté do Jacksonu, města vzdáleného víc jak dvě hodiny svižné jízdy. Je to blbost, ale nic poblíž nenašla a ty pěkné peníze, co má jako koncipientka v jedné advokátní kanceláři, za to stojí. Musí, když tu hypotéku táhne skoro sama. A počkat nemohla, protože o usedlost byl dost velký zájem a nic tak skvostného už by s Malcolmem nenašli.
Její muž dokončuje atestaci a zrovna teď trčí někde v rovníkové Africe jako asistent u "Lékařů bez hranic". Vybral si jako stěžejní obor epidemiologii a jeho guru je světově proslulý doktor Howard. Testují nové a vylepšené protilátky na novou a vylepšenou a dost hnusnou formu Eboly. Zatím jsou testované osoby viditelně v lepší formě a výsledky více než uspokojivé. To by znamenalo, že se Malm vrátí o celý měsíc, dříve: tedy, pokud se to nepokazí. A bude mít body navíc a konečně zůstane ve státech a po boku Cary a konečně dají farmě novou tvář a rozjedou pomalu svoje ekologické podnikání.
Chtějí mít malý chov islandských ovcí a jejich vlnu by dodávali rodinným firmám v okolí. Proto neváhala zaplatit tučnou zálohu na farmu, proto pro oba bylo snazší se rozhodnout tak rychle. A třeba by Cařin bratr přestal trvat na svém zatvrzelém postoji. A třeba by od nich později bral vlnu ke pracování… Naštval se tehdy, před téměř pěti lety, když jejich táta odkázal Caroline větší podíl v dědickém řízení… Bylo to přece spravedlivé, když Clarkovi se dařilo a jeho textilní továrna prosperovala. Bylo to přiměřené, když Cara teprve dostudovala – a s výborným prospěchem dosáhla i na stipendium a rodiče nemuseli skoro nic doplácet. A přesto se Clark urazil a sotva u notáře podepsali dokumenty, se sestrou od té doby nepromluvil. Paradoxně švagrová stála na její straně, ale ani to moc nepomáhalo.

Cara pevně věří, že se všechno změní k lepšímu. Až začnou sami podnikat, až se konečně usadí.
Ona skončí s prací, protože Malmova praxe bude stačit a všechnu energii věnuje farmě.

Jak moc se na tu dřinu těší… jak moc se těší na ten venkovský klid, kterého si zatím užívá jen po troškách a jenom o víkendech, když z města se vrací až v pátek odpoledne. Na ten čas je ubytovaná za přiměřené nájemné v jednou malém penzionu na předměstí. Nemá cenu, aby jezdila denně, když je to taková dálka a auto taky musí ještě nějakou dobu vydržet.
V kanceláři na ni každé pondělí čeká hromada fasciklů, a kromě nich i vyzubený advokát Ficek. Nesnáší jej posledního půl roku, i když sympatický jí nebyl ani na začátku.
A ten pohovor byl taky docela katastrofa: byla strašně nervózní a on tak žoviální, když ji poplácával pořád po rameni. Myslela tehdy, že ji nevezme… Kéž by!

Od té doby, co s ní začal nepokrytě flirtovat, že se stážistka v recepci náramně dobře baví, je každý pracovní týden o to těžší.
Cara neví, jak víc důrazně mu naznačit, že nemá absolutní zájem. Že ví, že je ženatý, že ví, že ten neatraktivní a pupkatý padesátník je nenapravitelný sukničkář, že ji ničím, ale absolutně ničím nepřitahuje – spíše naopak. On si pokoj nedá, jako by byl její postoj jenom pózou, schválně protahovanou hrou a on se nakonec dočká odměny. Cara musí být věčně ve střehu, aby nezavdala sebemenší důvod k nějaké naději.
Pořád jí nejde na rozum, kde ten chlap bere tu jistotu. Dívá se vůbec ráno do zrcadla? Vidí opravdu sebe nebo jenom nějaký vylepšený obraz samce? Nebo svoji vizáž absolutně neřeší a myslí jenom, ehm… „tím?“
Nešťastná dívka nosí proto upnuté svetry a halenky až ke krku, absolutně nic křiklavě vyzývavého („Ha, ha, aspoň ušetřím!“) a i v letních vedrech neodepne ani knoflíček, dobře si vědoma jeho nene-chavých očí. Ví, že je pohledná, ví, že se za ní muži otáčejí a o to více jí dá práci svoje půvaby skrývat.
Ještě teď občas pevně sevře volant, když si vzpomene, jak slizce na ni zíral u oběda, kam musela, protože je pozval spokojený klient.
Nakonec maně zabloudí pohledem z okna a v polích nalevo jí blýskne do oka ta konstrukce.

„Minulý týden tu určitě nic takového nebylo… všimla bych si!“

Cara nevědomky zpomaluje, aby si stavbu lépe prohlédla.
Vypadá to jako lovecký posed, ne samozřejmě ten klasický, známý v našich končinách – jen bytelná plošina, připevněná vysoko ve kmeni stromů, a hlavně v lesích nebo na okrajích mýtin… a ano asi to i bude jedna z těch početných „číháren na smrt“, jak jim někdy říká. Ví, že v Evropě, hlavně té střední, jsou takové pozorovatelny rozšířeným jevem. Viděla kdysi dávno v televizi nějaký naučný pořad o fauně a flóře Maďarska. Ty mokřady byly opravdu překrásné…
Posedy tam figurovaly také – prý podle vzoru české myslivosti, či jak to tehdy vysvětlovali… Ovšem, co je ta „Myslivost“ a kde vůbec je nějaké Česko, by musela asi vyhledat na internetu.

Tenhle namachrovaný drobek, co jí tak provokativně padl do oka, je podle všeho inovativní novinkou. Celá značně zjednodušená nosná konstrukce je chromově lesklá, zřejmě z nějakých odlehčených trubek, a také dost vysoká. Budka nahoře naopak matně černá, stříška rovná a jen mírně zešikmená. Žebřík nikde - ani po straně konstrukce nevidí během svého průzkumu - jen co oko stačí zachytit… asi je teleskopický a zasunutý někde v podlážce. Přece by si majitel nepřál, aby nějaké děcko zhučelo z té výšky nebo třeba nenechavý trumbera zkoušel trochu vybílit vybavení uvnitř. Určitě by to stálo za hřích…
Okénko není na tu dálku patrné, takže asi zakryté nebo jich bude víc, na každé straně jedno – záleží, kam se chce lovec dívat.

„To by mě zajímalo, jestli na tohle má někdo povolení… jako by jich tu už nestrašilo dost! Sice tak okatě v polích ne, ale v lesích okolo…“

Caru ten pohled akorát ještě více navzteká, že zbytek trasy ani nevnímá.
Až na příjezdové cestě k domu se jí uleví. Jak je tady krásně! A ten klid!!!

Nízká hlavní budova s verandou přes celé průčelí, čerstvě modře natřená a muškáty hrají všemi barvami a ti ptáci v korunách jabloní, jako by ji vítali zase domů.
A bude to ještě lepší! I psa budeme jednou mít a kočku a samozřejmě děti!!! Až budu doma, až bude na všecko čas… Jak nám tady bude dobře!!!

Caroline už je na duši trochu líp, práci hází za hlavu a dlouhá procházka ještě neoplocenou svažitou loukou dolů k potoku a zpátky lesíkem je ozdravná a ta pravá únava chutná sladce.
Spává se jí tu dobře, i když je sama. Nebojí se a jejich bezpečnostní systém, na kterém Malm trval, zapíná každý večer už automaticky.

Celý víkend kutí v zahradě, vyklízí kůlnu na konci sadu, i dříví nachystá ve dvou hraničkách, až budou s Malmem sedávat večer u ohně.

A zase to hnusné pondělní svítání a znova s nechutí za volant a k Ficekovi, tomu plešatému Adonisovi s umělým chrupem, co si o sobě myslí, kdoví co…

Tentokrát je obzvlášť otravný, prý by si ten oběd měli zopáknout častěji anebo večeře, co by Caroline řekla, třeba na čtvrtek? Vždycky předposlední slabiku jejího jména protivně protáhne a jí se skoro zhoupne žaludek, když to slyší. Brrr. Je úterý a ona už by nejraději mazala po dálnici domů… Ale nemůže, nejde to, ještě půl roku musí vydržet!!!

Pátku se dočkala, nakonec se dočkala, i když její odolnost je čím dál křehčí. Možná by se měla obrátit na odbory nebo nějakou organizaci zabývající se sexuálním harašením na pracovišti, ale taky by ji ten cvok mohl vyrazit na hodinu a potom by se svou hrdostí mohla tak akorát za pokladnu v supermarketu…
Nemá nic v záloze… všechny ty nechutné zprávy, co jí denně posílal, bez sebe vzteky a ponížením mazala, takže důkaz nemá a bylo by to stejně slovo proti slovu… Navíc se jí fyzicky nedotkl, ne víc než ruka kolem ramen a tu vždycky hned setřásla… a jednou jí sáhl na koleno - to bylo zrovna u toho prokletého společného oběda… Musí se obrnit a nevzdat to, však se zatím nic vážnějšího nestalo, proboha…
Cestou k domovu zase koutkem oka zahlédne ten supermoderní posed. A zase z něj nemá dobrý pocit. Hnusí se jí skoro stejně, jako její šéf…

V noci ze soboty na neděli se jí zdá, že to kovové monstrum stojí přímo před oknem do ložnice, a ostře zelené bodové světlo z budky míří rovnou k ní na postel. Taky to divně, skoro podprahově hučí a vzduch se chvěje a je citelná zima.
Probudí se zpocená a vyděšená a košili má promáčenou a pokrývku najde až pod postelí v jednom zmuchlaném ranci a třese se zimnicí a za oknem není nic než hluboká tma…

Náhlý nápad, že se po obědě projede, bere jako záměr a zastavuje nedaleko odbočky do polí, kde tuší posed. Najde jej po zhruba kilometru chůze. Teprve teď si jej může prohlédnout podrobněji. Vzpěry jsou z naleštěné slitiny, že se v nich pokřiveně odráží kousek Cařiny tváře – tedy spíše doširoka otevřené oko s kouskem nosu. V tom oku vidí strach, možná i větší, než v sobě pociťuje a ta deformace obrazu se jí taky nelíbí. A zkusmo na tu trubku sáhne, aby hned prudce ucukla, natolik je ledová, že si téměř popálí bříška prstů. Všechny čtyři „nohy“ jsou pospojované tak neznatelně, že vůbec nerozezná, kde na sebe jednotlivé komponenty navazují. V půdě, divně vyprahlé a udusané, nevidí žádné ukotvení ani třeba náznak betonových nosníků, jako by posed stál „na svých“ zcela svobodně a mohl odkráčet, kdykoliv se mu zlíbí…
Vruty a matice, vyztužovací pásy a vzpěrky nebo napnutá ocelová lana – nic z toho tu nenachází, a přitom by tu viditelné vyztužení být mělo: vzhledem k výšce i větru, který je tady častým jevem. I celá ta bouda nahoře je jak jednolitá černočerná krabice, kdoví čím spojená s podpěrami, a přece držící stabilitu…

„Ty zmetku přetechnizovanej, pitomej! Kéž by tě vítr v noci pokácel jako zbytečnou vánoční jedli! Tady tě nikdo nezval, ty monstrum divný…“

Poodstoupí a stejně se pořád cítí nesvá… Stojí o celé tři metry dále a ten pocit hrůzy z noci je tu rázem zase. Cítí se podivně odtržená od okolní krajiny, ohrožená, sledovaná a bezbranná.

„Ále, notáááák, Karoláááájn, nebuďte taková cítlivka…“

Zkusí přepnout a schválně brumlavě napodobuje akcent svého příšerného šéfa, ale ani to jí nepomáhá… Jen silou vůle přinutí nohy k chůzi a potom běhu a za volant skoro padá a stále dýchavičná a roztřesená zastavuje na místní policejní stanici. Je sice neděle ale tři zaparkovaná auta a dokořán otevřený vchod ji zvou dál. Je pevně rozhodnutá tu zřejmě černou stavbu bonznout, ať to stojí, co to stojí…
Snad fungují i v neděli, zaskočeně přemýšlí…

Na stanici JE docela živo, takže Cara vydechne úlevou. Slaví se odchod jednoho kolegy do důchodu a dnes od oběda pořádají velkou párty s opékačkou vzadu v areálu. I postarší žena za přepážkou, a tedy zřejmě ve službě, se nijak nediví, když před prosklenou stěnou uvidí rozhodně se tvářící návštěvu. Trochu nepřátelsky si ji měří až později zarudlý šerif, když jej odvolali zrovna v nejlepším - první burgery už se začaly roznášet a narazili zrovna druhý soudek Heinekenu… ale nakonec vy-měkne, a i s čerstvým kelímkem v ruce pozve tu pěknou šťabajznu do malé kanceláře.
A ne, Cara mu nepopisuje svou noční můru, to by ji poslal „někam“. Pouze se, jako svědomitá občanka ptá, jestli o tom novém posedu vědí.

„Jo, paninko, myslíte to futuristické dílko, že ano? To víte, že se nám to doneslo. Pár lidí se tu už před vámi stavovalo, volali mi a tak… Taky se jim cosi nezdálo… Ale je to v cajku, paninko, nebojte… Starosta má všechnu dokumentaci a stavba je povolená, žádný štempl nechybí… A do konce měsíce se jí zbavíme… Majitel, nevimjaksemenuje, má povolení do dvacátého osmého. A dnes je… prvního!... no vidíte. Prý jen po dobu sezóny na tetřívky, nebo tak… Ani nevim, paninko, esli se ten městskej chytrák trefil. Musel bych se zeptat Bricka, ten by věděl… To víte, mně stačí honitba tady v práci, chápete mě, že, paninko. Na nějakej lov už mi čas nevybyde… Ha, ha…
Teda, ehmmm... Aspoň tohle tedy starosta zmiňoval, ale moc kloudně to nevyznělo… No co, myslím, že příští rok nám už náš malebný kraj hyzdit nebude… Zase si zvyknem na ty naše prosté a nanejvýš ekologické pozorovatelny, co si kluci stlučou za jedno odpoledne támhle v lesích podle potřeby… Tyhle nám přece nevadí, že, paninko…? Takže v klidu, paninko, máme to pod kontrolou, víme?“

Ten páprda na ni pomrkává, jako by byli nějací spojenci, mele, zhluboka upíjí pivka a samolibě se rozvaluje za stolem. A viditelně je tady radši než doma s hubatou manželkou… a nad hlavou má trofej s jelenem dvanácterákem (asi dar, od Bricka!) a Cara ho nemá ráda. Ale aspoň ji uklidnil. Ta ohavnost zmizí za pár týdnů… A za pár týdnů tu bude Malm!!!

Šerif si ani v nejmenším nevymýšlel, aby uklidnil „davy“. Opravdu se dva dny předtím stavoval na radnici, když měl několik návštěv i telefonátů od obyvatel městečka i farem v okolí. Dokonce i ta babizna Millerová se obtěžovala i s chodítkem a smrděla potem na celou stanici… A prý, co ta divná věž dělá u jejího pole, do prkýnka?! Nikdo se jí neptal! A podá žalobu, esli to šerif nedá odstranit… Pro pořádek volal Millerovi juniorovi, trochu problémovému spoluobčanovi a ten nad tím podle oče-kávání jen mávl rukou.

„Je to bláznivá máma, furt se jí cosi nelíbí… s tim se VÁŽNĚ netrapte, šerife!“

Že zmatenou a blábolící Millerovou odvezli navečer na urgentní příjem bylo jen dobře…

Starosta šerifovi nabídl skleničku a prý má tak akorát deset minut, než začne zasedání… A jo, dokumentaci k té stavbě, myslíte? Zrovna ji hledá a chce vzít s sebou… A herdek, kam ji ta snaživka Linda zase schovala!? Však to nehoří a po dovolené jí to dá sežrat!
A jo… Bylo to trochu divné, ale předevčírem, dost pozdě večer mu kurýr doručil tlustou obálku a on si před spaním všechno prošel, zkontroloval, podepsal a orazítkoval, ať s tím není zbytečná práce: vždyť o nic nejde než o hloupý posed… Není to natrvalo, tak jaképak velké štrapáce v zasedačce… Dyť to šerif chápe, že…? Jsou důležitější věci, jako třeba sanace potoka pod textilkou – furt do toho ty děti Země vrtaj… nebo nové šatny pro naše mladé fotbalisty, o tom rozšíření nákupáku nemluvě…

Šerif chápal a jako odpověď mu to stačilo a až se fascikl najde, mrkne na něj, hned jak bude mít cestu kolem. Nebo stačí, když mu starosta pošle kopii mailem… Pohodááá… dyť před sebou nemáme tajnosti, né, Billy?
Pravda, o starostovi se šuškalo, že na něj jde pomalu Alzheimer, že dost často ztrácí hlavu i myšlenku a kdyby neměl po ruce tu dobrou duši Lindu, dávno už by musel z úřadu. Však do konce roku a potom sbohem, dědulo… Možná to s tou dokumentací nebude tak, jak tvrdí… Ale šerif tomu věřit chce, a to stačí. Dyť o nic nejde, lidi…

Cara už tu návštěvu chce mít za sebou, a tak s hřejivým úsměvem poděkuje za čas a popřeje skvělý zbytek zábavy.

"Tady mě zase dlouho neuvidíte, ehmm… pistolníku…"

Ani na tu noční můru Cara po tom všem ujišťování nemyslí, spát jde o dost dříve, než je zvyklá, a v pondělí nasadí všechny síly, aby přežila do pátku…
Podařilo se: nečekaně se Ficek zdržel jakýchkoliv dvojsmyslných komentářů, žádné maily ani esemesky, dokonce se jí snad až nápadně vyhýbal a ona se dovolila kochat i malinkou nadějí, že ho to snad přešlo. Vždyť ta čerstvá studentka právničiny u nich na praxi teprve dva dny, by mu pozornost odvést mohla… třeba jo… Je pravda, že je moc vychrtlá… a to tetování na obou předloktích…? Ale je mladá…

Caroline vyjíždí z podzemního parkoviště a cestou plánuje nákup: téměř vymetená lednice se tváří, že je poněkud zbytečná a Cara by nerada až pozdě zjišťovala, jak chutná opravdový hlad…
Až po hodině jízdy si všimne, že ji sleduje ten černý Lexus. Nemá jen tak náhodou ten trapák Ficek stejný vůz? Je dost podobný tomu, kterým je pyšně vezl tehdy do centra na oběd… Ne, že by si jeho nóbl naleštěného krasavce nějak prohlížela, ale je to nový model, a takové na cestách moc nepotkává…
To bude asi jenom náhoda, uklidňuje se, ale stejně jí to nedá a trochu zpomaluje a čeká na reakci vozu za sebou.
Sakra, sakra, sakra! Zpomalil taky, drží se úporně za ní v takové vzdálenosti, aby neviděla, kdo sedí u řízení. Bude to on! Ten nadrženec Ficek. Chce asi zjistit, kde bydlí… A krucinál, ona přece bydlí na samotě! Přece mu neprozradí, kde, bože… On je schopný se vetřít na kávu, je schopný všeho!!! Proto byl dneska DIVNÝ… ten zmetek se PŘIPRAVOVAL NA AKCI!!!

Cara se jej snaží setřást ještě na dálnici, ale provoz je hustý, předjíždět se moc nedá a těch pár dost riskantních manévrů si vybralo všechnu odvahu, co jako řidička měla. Navíc, když na ni nazlobeně troubilo několik řidičů, o oplzlých gestech, která štědře rozdávali ani nemluvě…
Ficek se držel za ní i na pátém sjezdu jako klíště, a tak to vzdala a šinula se po okresce doslova hlemýždím tempem, aby mu to co nejvíce znepříjemnila. Rozhodla se zastavit v městečku, případně přespat v hotýlku u kašny, pokud se ho nijak nezbaví a třeba vzít za vděk i tím šerifem „ale, paninko“…
Koutkem oka vidí posed a zdá se jí v narůstajícím pološeru nějak blíž komunikace.

„Mám fatu morganu… to jsou ty napnuté nervy…“

Slimáččí jízdy už má plné zuby a nečekaně šlápne na plyn. Slídil za ní to nečeká, zřejmě také zaujatý neobvykle vyhlížejícím posedem, a Cara získá docela velký náskok.

"Super, ty blbče, ten rovný úsek využiju beze zbytku a tu prudkou zatáčku neznáš, srabe…"

Cara už je v pravotočivém ohybu, když uslyší kvílení brzd a potom třesk a ticho. Ohlíží se za sebe, ale za zatáčkou nic nevidí… Chvilku váhá a náhle nerozhodná, otáčí na malé odbočce a vrací se, když Ficekovo auto by ji už dávno mělo dohnat.
Nakonec ten prokletý Lexus uvidí. Zapasovaný v protisměru, v kamenném patníku i kmeni třešně. Z kapoty se kouří a řidič je zhroucený na volantu. V paprsčitě popraskaném, ale ještě celistvém čelním skle je podivná kruhová díra, jejíž okraje jsou roztavené, a ještě mdle zeleně opalizují… Ficek je mrtvý, to vidí i ona, když otevírá dveře u řidiče a opatrně jej zvedá za ramena do sedu. Její pronásledovatel na ni šilhavě zírá krvavě rudým bělmem a přesně uprostřed čela má okrouhlou ránu s do černa spálenými okraji a krev, která z ní vytéká, je divně sražená a vařící.
S úlekem jej pouští a po chvilce hlubokého dýchání volá policii. Nepřizná, že ji pronásledoval, s hraným údivem potom vyjekne, že se vlastně znají z práce. Popíše po pravdě, že za sebou slyšela zvuky havárie, že se raději vytočila, že na místě nehody chtěla poskytnout nezbytnou pomoc a poté hned kontaktovala policejní složky…

Cara je konečně doma, i když už hodně po půlnoci. Vyslýchali ji zbytečně dlouho, ale protokol je protokol… Kdyby ještě něco potřebovali, má být k dispozici… No jo, bude… stejně dostane mimořádnou dovolenou, když kancelář ze zřejmých důvodů fungovat nebude. Takže po ruce bude asi hodně dlouho…

Přemýšlí, co se tomu nenáviděnému Ficekovi mohlo stát, když ani policie nemá jasno. Prý po pitvě… Prý možná zdravotní indispozice, infarkt nebo tak… Na tu díru na čele, jako by schválně zapomínali… Ona ji však vidí pořád zřetelně a jen tak se té vzpomínky nezbaví… A ne, líto jí ho není ani trochu: zasloužil si to, blbec!

Po bitvě každý generálem, jak se říká… Po pitvě asi ani ne… A po takové, která se neuskutečnila, už vůbec o nějakém vítězství nemůže být řeč.

Ficekovo tělo uložili do chladícího boxu ihned po ohledání na místě činu. Kromě podivně prokrvené sítnice a začernalé a zjizvené prohlubně uprostřed čela přivolaný forenzní technik nic nenašel. Prvotním závěrem bylo, že mrtvý muž zřejmě manipuloval za jízdy s palubním zapalovačem, dostal smyk a vrazil si žhavící cívku přímo doprostřed čela ještě předtím, než narazil do stromu. Že se řidič nacházel na rovném úseku, že nic v protisměru nejelo, že rychlost jeho vozu byla maximálně pěta-sedmdesát, to sice nesedí, ale pořád je tu ta možnost náhlé srdeční příhody, že?
Pitvu měli provést následujícího rána, ovšem…
Když zřízenec Jericho s navyklým výrazem absolutního nezájmu vysouval nerezovou plošinu, už tehdy jej udeřila do tváře taková nálož smradu, že ani brýle ani pořádný ždibec ochranné masti pod nosem nezabránily tomu, aby si nepozvracel celou kombinézu včetně bot. Vydávil snad i předvčerejší pizzu s papričkami jalapeňos, tak moc jej v celém jícnu pálilo a oči plné slzí a plivající pusa plná těch nejšťavnatějších nadávek.
Musel hned do sprchy a znova nahodit mundůr, než se k opuštěnému boxu zase vrátil. Nevolal nikoho na záskok, tolik se za svoje selhání styděl.

To, co se naskytlo Jerichovým pořád ještě trochu uslzeným zrakům nečekal ani v nejmenším. Možná modrozelenou mrtvolu, nafouklou víc, než by měla. Možná mračno much, které se do boxu, neví odkud dostaly a zdatně na zesnulém hodovaly. Ale tohle?!
Uprostřed skoro PRÁZDNÉ plošiny se skví jen kouřící kalužina podivně vazké matérie, hrající všemi odstíny purpurové, modré zelené a šedé. A v ničem už nepřipomíná včerejší, téměř devadesáti kilogramové tělo muže. A bublá a bobtná a vsakuje a přímo před jeho vyvalenýma očima se ten sajrajt vaří až zbude sotva několik lžic čehosi. Jericho neví, jak si s takovou situací poradit a pádí, co mu síly stačí na sál a jeho gumové galoše piští protivně při každém odbočení v chodbách. Patolog mu nevěří, jak by taky a podezírá Jericha, že včera přebral, že si cvaknul i ráno, známe se, kamaráde…
Odtokové kanálky se nepomějí, naleštěné nástroje jdou zpátky do šuplat, pro tento případ nevyužité. Ta troška Ficeka je opatrně nasáta pipetou do zkumavky a transportována do laborky. A cestou, během pouhých několika minut, je i ten nepatrný zbyteček pryč.
Příčina smrti je tedy neobjasněná a protože tady, na malém městečku, si nehrajeme na žádná Akta X („že jo, paninko?“), je případ zameten pod koberec, federálové si ani nečutnou a ve zprávě se falešně uvede masivní infarkt myokardu.
A to je všechno, vážení…

***


Cara spí neklidně, převaluje se a ani ty dvě deci červeného, co si vzala nalačno, když nákup ze zřejmých důvodů jaksi nestihla, na rozjitřené nervy moc nepomáhají. Nad ránem však usne nezvykle hluboce.
A potom se to stane. Její noční můra ožívá, tak jako poslední dobou častokrát, jen Cara to nevěděla. A neví to ani teď.
Za oknem ložnice stojí posed – přesněji řečeno Kvadropod, který na teleskopických nohou cílevědomě nakráčel přes pole až k jejímu domu. Okénko nahoře se tichým mechanismem odsouvá a pátrající zelené oko monokuláru vyhledá její tělo, v klubku stočené pod tenkou přikrývkou.
Celý pokoj je skenován složitou sítí siločar a potom i Cařino tělo obkrouží tenká zelená linie a na chvíli se ustálí… nakonec se rozzáří jasně modře a několikrát za sebou intenzivně pulzuje, jako by získávala nějaké informace, které předává dál.
Celý ženin trup, nyní překrytý jemnou a střídavě se smršťující síťkovinou ze světelných paprsků zachvátí prudká třesavka, oči se protáčejí v důlcích a chvilku je vidět jen bělmo a prsty na rukou i na nohou se kroutí v křeči a zuby skřípou tak, že mezi rty steče pramínek rudé krve, když to schytala špička jazyka.
Hluboce spící Cara se zase zklidní a její dech je pomalý, pomalejší než by měl být, jako by ji j něco nadopovalo.
Cara, která neví, že umí levitovat, se najednou vznáší metr nad postelí a sune se nohama napřed, pomalu, plavně a téměř krásně směrem ke dveřím. Vlasy na noc volně spletené do copu, se uvolňují v kaskádě pramenů v barvě tmavého medu. A tahle hedvábná a něžně se vlnící opona, jako by se zavírala za derniérou Cařina pozemského vystoupení. A žádný aplaus vestoje a pavouk křižák tam nahoře u trámu spěšně a totálně vyděšeně opouští sotva načnutou osnovu pavučiny, a tak tak to stihne do malé skuliny v omítce, než přijde ten otřes.
Alarm se nespustí, když dveře s třeskem padají na zem, a jejich rám žhne sírově nažloutlými plamínky. Cara vypluje ven, ovládaná magií neviděného a těsně u Kvadropodu na vteřinu zastavuje, než je její tělo pootočeno, hlavou vzhůru nasměrováno a bezpečně vtaženo do nitra konstrukce. Pulzující nazelenalé světlo kruhového otvoru, jež se ve spodní části krátce objeví, působí protivně lačně, až hladově. A ve vteřině pohasne a zmizí, stejně jako Cariina strnulá chodidla, bez pantoflí podivně zranitelná.
Bez varování se ozve hluboký a drnčivý tón, Kvadropodovy teleskopické nohy se dají do pohybu a se sotva slyšitelným cvakáním stroj vykročí. Jde velice rychle a na horizontu zastaví, jako by se chtěl pokochat krajinou. Krajinou, kterou opouští, protože vzápětí kolmo vzlétá, pod sebou ocas plynů a mizí vysoko ve světlající černi oblohy a potom už bez světelné stopy splývá s hvězdami daleko ve stratosféře.


Caroline nebyla jediná, kterou ten podivný stroj sledoval. Několik vytipovaných lidí, mužů, žen i dětí prošlo stejným testem, ale neobstáli tak dobře, jako právě Cara. Není známo, co skeny objevily, ani nakolik je odlišná od ostatních pokusných osob.
To ví jenom ti, pro které Kvadropod pracoval, měřil, posílal údaje propočítával a vyhodnocoval… aby ji nakonec na pokyn „seshora“ ukradl.

Caroline je však pouze jedním dílkem skládačky, se kterou si pohrají a nové souřadnice už navádějí jiný a navlas stejný stroj k rovníku, aby se bez rozruchu usadil v hustě zalesněných kop-cích nedaleko vesnice, kde pracuje mladý lékař Malcolm. Tam bude „posed“ ještě méně nápadný, uprostřed divočiny a daleko od hranic přísně chráněné rezervace…

Malm zrovna tvrdě spí ve stanu, trochu stranou od ostatních, doslova vysátý po obzvlášť náročném dni, aby po pár hodinách vystřídal kolegu v polní nemocnici.
Zdá se mu o Caře a ten sen je asi neklidný, protože mumlavě volá její jméno a slepě natahuje vzhůru třesoucí se pravačku… a z koutku oka skane slza…

Ale když po několika hodinách vcelku odpočatý vstane, žádné podrobnosti si nevybavuje…
Ještě tři týdny a jede konečně domů!!!


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.10.2020, 22:31:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivě podaný příběh o něčem, co připomínalo posed, a ve skutečnosti šlo o emzáckou vesmírnou loď, která unesla naši hrdinku bůh ví kam. Strach byl na místě, tato tajemná věc stála v krajině docela nápadně a nikdo netušil, jaký je její pravý účel. Napínavé čtení, které nepustí až do posledního řádku... Sci-fi obalené osobními problémy hlavní hrdinky, která byla "obtěžována" v práci. Co se stalo s tím mužem, bylo zajímavé, podivná "střelná" rána na čele, rozbité čelní (?) sklo, zdá se, že ji tehdy onen posed (stroj) zachránil, ovšem měl k tomu důvod, našel objekt svého zájmu, lidskou bytost, která se shodovala se všemi zadanými parametry, nebyla v tom ironie? Mimozemský únos... Příběh, který by si v ničem nezadal s "Akty X", na něž byla v textu také narážka. A kdo bude další obětí? Kolik takových posedů stojí na Zemi a čeká, až někdo splní všechny zadané podmínky?

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 27.10.2020, 6:53:41  
   Tilda: Zdravím...
Velice děkuji za přečtení, které potěšilo...
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
zon
(4.12.2020, 23:27)
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
obr
obr obr obr
obr
Mrtvé milovati
Salor
Láska
Akras
Život
Gropswell
obr
obr obr obr
obr

Rap nevěrné ženy
zorka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr