obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915734 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5808 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Absolutní nejistota (s výjimkou) ::

 autor Zavel publikováno: 16.11.2020, 21:23  
 

Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachýlilo mírně kupředu, než jsem jeho nečekaný pád zastavil. Rozdováděný chlapec v modrých kalhotách s čapkou na střapaté nečesané hlavě prohnal se kolem mé sedačky. Pronásledován holčičkou v ušmudlaném tričku, která za ním volala cosi o pomstě, jež jej nemine, zmizel s křikem za posuvnými dveřmi oddělujícími první a druhou třídu vagonu osobního vlaku. V bezděčné reakci jsem si málem pomyslel něco o nevychovaných zpovykaných dětech, ale zaplaťbůh jsem ještě toho schopen, abych si takové prvoplánové konstrukce odpustil.

Celou tu dobu, než rozjívená děcka proběhla kolem, sledoval mě v průběhu mých promluv upřeným zrakem. Jako by pečlivě studoval všechna má gesta, grimasy i slova. Kdo z nás přece někdy neměl takový pocit, když si uvědomil, že je v řeči pozorován. Není mi snad rozumět? Nevyslovuji zřetelně? Formuluji zmateně své věty? Nevím. Jen se domýšlím. Jako vždy. Víc se ani za tu krátkou chvíli stihnout nedá. Vcelku často se takhle nepoučitelně a zbytečně sám se sebou dohaduji. A nezbývá, než připustit, že mé počínání má možná jen pramálo společného s okolím. Některé své démony asi nikdy nezdolám, i když, uvidíme. Nějaký ten čas mi ještě zbývá.

Vytržen z konverzace, jen obtížně jsem se pokoušel navázat její vlákno. Trvalo to několik vteřin, které se přesto jevily jako věčnost. Ba ne, téma je ztraceno. Ani jeden z nás si nedokázal vzpomenout, o čem že jsme vedli naši povrchní rozmluvu. Proběhnuvší děti však svedly upoutat pozornost nás obou. Ano, o nich se jistě dá hovořit. Snad. Alespoň nějakou chvíli. A ta cesta vlakem zdála se pojednou tak zdlouhavá. Už abychom byli v cíli. Ještě nějaký čas to potrvá. Co se dá dělat? Začněme tedy. A kdoví, třeba budeme příjemně překvapeni. Jakmile se pak naše pohledy opět náhodně střetly, na okamžik se zahleděl kamsi dál, mimo mě a s mírným odkašláním spustil. A šlo mu to. To víte, nejlépe, nejzasvěceněji a konec konců i nejraději mluví každý sám o sobě.

“Musím se nad tím vždycky pozastavit, když nějaká taková událost vyvolá z mé paměti obrázky zašlé tak dávno, že již snad ani nebylo možné očekávat jejich návrat na hladinu mé mysli. Vždyť je to jen pár hrajících si dětí. Nic víc. A přece tak prostý výjev dokáže mě vrátit o tolik let zpět. Do vzdáleného času, kdy jsem já byl jedním z nich. Kdy i já jsem s kamarády ovládal naše sídliště, každý jeho kout, každý strom a lavičku. Kdy i já jsem se zmocňoval prostoru, do kterého jsme společně vstoupili. Bez dovolení. A bez rozmyslu. A mnohdy jsme pak byli vyvedeni z omylu, že možnosti našeho počínání nemají žádných hranic. Ty nám jen pozvolna byly odhalovány. Často se to stávalo prostřednictvím značně bolestivých událostí. Jen postupně a velmi neochotně dbali jsme přicházejících nepsaných a někdy i těch psaných pravidel a nařízení. A tu a tam se stávalo, že jsme záměrně a zcela s rozmyslem testovali platnost a pevnost těch příkazů, abychom se pak na vlastní kůži dozvěděli, jak surová je chuť nemilosrdného trestu.”

“Avšak nešlo nám jen o náš postoj k vnějšímu oficiálnímu světu. K našemu okolí. Zároveň jsem se snažil víceméně podvědomě a zcela impulzivně odhalit pravidla a zákonitosti chování jednoho k druhému, stejně jako ke starším a dospělým. A samozřejmě také k dívkám, jakpak by ne. To šlo prostě samo sebou. Byl jsem kluk, jeden z mnoha tam u nás, nijak výjimečný, v partě ale nepřehlédnutelný, a žil den za dnem, ať už přinášel a odnášel cokoliv. Ať jsem od něj chtěl to, či ono, ať projevil svou štědrost, či ne. Nepochybuji, že ostatní prožívali v jádru to samé. V místě, kde jsem se narodil a po dlouhá léta vyrůstal, tak žili jistě všichni. Nedokážu si představit, že by tomu mohlo být jinak a jen stěží by mě o tom tehdy někdo přesvědčil. Všechny jsem je tam přece tak dobře znal. Nikdo se nevymykal. Jistě, sem tam pochytil jsem něco i jinak než tak říkajíc v poli života, snad ve škole či sledování televize a četby nemnoha poutavých knih, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že to nebylo to nejdůležitější. Jen jakési kosmetické dokreslení toho všeho důležitého, co jsem pochytil a osvojil si tam venku s kamarády.”

“A byl to jistě ten nejvhodnější způsob, jak by dítě mělo poznávat tu šíři světa, kterou je mu vzhledem k jeho věku dovoleno poznávat. Tam, venku, společně s ostatními, podobně nezkušenými, dychtícími po seznámení s neznámem, které nás obklopuje, pohlcuje a do nitra jednoho každého prostupuje. Jak jinak se naučit, jakým způsobem v něm obstát? Jak se připravit na vše, co nás v životě čeká? Jak jednat, aby ten náš čas, energie a hmota využity byly účelně k našemu prospěchu. Mně se takový způsob v mém životě skvěle osvědčil. No ano. Tak to vše mi, pane, proletělo hlavou společně s těmi dětmi v uličce kolem nás. Ale i vy jste se zamyslel? Nemám pravdu? Nesouhlasíte snad s některým z mých slov?”

Tak zašle, košatě a květnatě skutečně hovořil. Úplně jako vypravěč starodávných příběhů. Nejprve jsem měl co dělat, abych v tom jazyce dokázal přijmout vše, co hodlal sdělit, ale stačilo pár prazvláštně pokroucených obratů a již jsme plynuli na společné vlně. A ač jsem se při takové dovednosti nikdy dosud nepřistihl, neboť by mě na to ostatní jistě již dávno upozornili, pokračoval jsem volně stejném stylu. Nevykládejte si však toto mé chování jako projev jasný submisivní podbízivosti. Kdepak. Nic takového. Právě naopak. Stále silněji jsem totiž cítil, že tímto stylem hovoru dosáhneme vyšší míry porozumění, neboť závažnost našich slov si toho žádala s nezadržitelně vzrůstajícím důrazem.

“Je to tak, i já si vybavuji ty hloučky rozjívených kluků prohánějících se mezi paneláky šedivého sídliště, na němž jsem vyrůstal. Občas jsem na ně také narazil. A čas od času se k nim i připojil, pokud mě tedy vzali mezi sebe. Věřte mi, tu a tam k tomu došlo. A mohu potvrdit, že se člověk v takové skupince leccos naučí a mnohé pozná. Musím však přiznat, že v těch časech a vlastně nikdy v mém životě nešlo o jedinou metodu, jak se seznámit s tím vším, co svět kolem nabízel. Tu hlavní jsem si však vědomě a svobodně vybrat nemohl. Prostě jsem vzhledem k mé nátuře nebyl schopen jinou uplatnit úspěšněji. Osvojil jsem si ji tak zcela přirozeně a snažil se využít jejích kladů, jak jen to bylo možné. A snad tomu tak bylo nejlépe. Mé dosavadní zkušenosti jen potvrzují, že založení mé osoby nejvhodněji její postupy vyhovovaly.”

“Od malička trávil jsem jen zlomek času ve společnosti ostatních. Méně s vrstevníky než staršími, dospělými. Možná jsem prostřednictvím jakéhosi instinktu vnímal, že znalosti, o které se se mnou dělili, jsou pro rozvoj mé vlastní existence nenahraditelné. Co vám ale budu složitě vykládat, prostě jsem se uvnitř cítil mnohem spokojeněji. Uvnitř, ale jistě ne osamělý. To v žádném případě ne. Nikdy jsem nepropadl dotírajícímu dojmu, že mně obklopuje vzduchoprázdno, prosté všech podnětů, myšlenek, zábav a pocitů. I když jsem byl sám, tomu všemu jsem dovolil mě navštívit. Třeba jiným způsobem. Ne tak živelným a okázalým, ale co je na tom zlého? Ano, ptám se, jako bych si tím sám nebyl jistý. Tak jsem trávil své dny s knihou v ruce, před televizní obrazovkou, zřídkakdy v knihovně či kině. Ale nepředstavujte si mé dětství jako záměrně neproniknutelnou izolaci. Nic takového. Šlo zkrátka o součást přirozeného vývoje mé osoby. Ve svém uzavření jsem neprožíval nic děsivého. Nijak jsem si však ani po společnosti nestýskal. Tu, jakou jsem potřeboval, jsem kolem sebe vždy našel. Jen jsem ji zkrátka potřeboval o něco méně, než kupříkladu vy, pane.”

“A jak jsem rostl, vše to, co jsem doposud vstřebal, vytvořilo v mé duši vzdouvající se přetlak pocitů, dojmů a myšlenek jistě zcela obyčejných až tuctových, avšak síla jejich neodbytnosti trvala na tom, aby spatřily světlo světa. Jak jim to ale umožnit, když skoro není, s kým alespoň těch pár slov prohodit? Tak se kupily na mém stolku výkresy a obrázky, aby byly později následovány malbami složitějšími, prokládanými slohovými pracemi, povídkami a jednoduchými skladbičkami. No co vám budu vypravovat, naprostá většina, snad skoro nic z toho nestálo za nic a jistě se nezachovalo. A je to tak dobře. No, co naděláte. Pramálo.”

---

Exploze dívčího pláče jako rána bičem rozčísla hutný vzduch vyplňující vagon následována unudlanou holčičkou s obličejem plným slz. Chlapec se zaraženě šoural v opatrné vzdálenosti několik kroků za ní. Nepodíval se ani doleva ani do prava. Styděl se. Zato ona se nestyděla vůbec. Dávala své utrpení na odiv všem cestujícím, ať už je to zajímalo, nebo ne. Vrátili se tak na své místo k matce, která se po nich netrpělivě rozhlížela, snažíc se nevnímat vyčítavé pohledy směřující k ní z okolních sedaček. Matka je okřikla s okázalým důrazem, aby bylo všem jasné, že není lhostejná povyku, který její děti ztropily. Ty se jí snaží jeden na druhého stěžovat, ale nemá to smysl. Matka nevnímá. Oba se proto usadí naproti sobě. Sedí. Chlapec se sestry s mizerně předstíranou nenápadností dotýká pohledem. Zlobí se ještě? Nebo už ne? Náhle k ní natáhne ruku. V pozvolna se rozevírající dlani zazáří bonbon. Podává jí ho. Zadívá se sestře do očí a na okamžik v napětí strne. Po chvilce procitne a to už sedí vedle ní. Holčička sladkost převaluje z jedné tváře do druhé, zatímco si povídají o světě míjejícím se jako nekonečně rozmazaná fotografie za oknem vagonu.

“Tak vidíte, nic se nejí tak horké, jak se upeče. Až postupem života jsem si toto pravidlo se vší jeho moudrostí osvojil a téměř nikdy mě nezklamalo. Ale to se ví, nebylo tomu tak vždy. Sotva mi začaly rašit první vousy na bradě a parta skřehotajících mladíků mi začala být v určitých ohledech těsná, rozhlédl jsem se kolem sebe a tu jsem poznal, že i mimo můj dosavadní chlapecký kolektiv nacházejí se zajímavé podněty k trávení volného času. Jako by mi nám svět otvíral nové příležitosti k ochutnávce dalších z jeho půvabů. Tedy, ne že bych dívky do té chvíle ignoroval. To skutečně ne. Avšak ony doposud tak nějak nepůsobily jako objekt hodný mé pozornosti. Ano, občas se člověk za rohem našeho domu dozvěděl od spolužačky poutavé informace z oblasti dosud nepoznaných stránek lidské anatomie, avšak tato má studia probíhala spíše namátkově a nikterak soustředěně. Nyní jsem byl plně rozhodnut dobýt toto pole lidské zvídavosti, jež se právě teď jevilo jako vhodné k soustředění všech mých smyslů. A kupodivu i mí dosavadní společníci začali být těmito vědami tehdy lákáni, a tak o sdílení zkušeností, o konzultace a řešení, jak překonat nepříjemnou či trapnou překážku, jež se objevila na cestě k cíli, skutečně nebyla nouze.”

“Tak jsem na vlastní kůži zakoušel, jak doopravdy vypadá ten dospělý vztah mezi mužem a ženou. Tedy alespoň jsem se tehdy domníval, že právě to se děje. Jak jsem byl tehdy naivní. A nadutý zároveň. Zajímavé. Obě ta nenápadná slůvka začínají hláskou N. Snad příčinou té mé dětinskosti byla skutečnost, že jsem se sháněním objektu mého poutavého studia neměl v těch dnech, ostatně jako dnes, žádný problém. Tím se pochopitelně nechci vychloubat. Řeknu vám, zanechával jsem tenkrát značný nepořádek z trosek všech těch srdcí. Nedělalo mi to žádnou potíž. Ani známka výčitek. Snad jen výjimečně. No co, to přece patří k věci. I já si prožil své a proklínal ty, které mou náklonnost odmítly či bez skrupulí zradily závazek, který jsme společně a jeden ke druhému přijali. Buď jak buď, nehledě na všechny ty padlé oběti, neviděl jsem tehdy, a upřímně, ani jsem nehledal jiný způsob, jak dosáhnout k informacím, po nichž jsem tolik prahl. Bylo zapsáno hluboko v mém nitru, jakým způsobem k tématu přistoupím. Že si bude možné jej bezohledně osahat, bylo předem dáno. Jinou metodu jsem neznal. Všechny ostatní připadaly by mi zcela neúčinné. Jak jinak než prakticky a čelem by se mohl jedinec natolik smělý půvabům světa postavit?”

“A jak že to celé dopadlo? Zřejmě tušíte. Nakonec jsem o ženách věděl vše. Ale ano, pane. Pochopitelně jsem takového poznání nenabyl za bezesných nocí. Bezpočet šťastných i méně šťastných milostných eskapád a názor byl hotov. Zcela a úplně. A že bylo, kde studijní materiál obstarat. Do nějakých těch škol člověk chodit musel a i tam se dalo s lecjakou seznámit. Musím přiznat, že k ničemu jinému mi snad ani školy dobré nebyly. Ale na střední a vysokou se hrnuli všichni, a tak jsem tam i já pár let pro své soukromé pohnutky vydržel. A proč ne? Zprvu jsem oceňoval, že je zde možné potkat množství rozličných dívek. Ale nic naplat, nakonec to vždy skončilo jako se všemi a všude. Žádná už mě zkrátka nebyla schopna překvapit. Doslova žádná. Jak by to také bylo možné, že ano? A proto jsem jednoduše o tyto záležitosti ztratil vážný zájem. Udržovat totiž vážný zájem v této oblasti jevilo se již jako neefektivní plýtvání drahocennou životní energií. Pravda, měl jsem jí na rozdávání, a tak alespoň pro nenadálé potřeby relaxace oddával jsem nezávazným avantýrám, především sexuálního rázu. To víte, obyčejný člověk musí uspokojit své prosté lidské potřeby. Tehdy mě více méně netrápilo, že jsem snad občas a výjimečně některé ublížil. Ani mi to v mé tehdejší samolibě poučené namyšlenosti na mysl nepřišlo. Co naplat? Avšak taková pověst, ta jde s člověkem, provází ho, ani netuší jak daleko a dlouho. A tak jsem tedy napřímil svou roztěkanou pozornost jiným směrem. Ale copak? Doufám, že vás nenudím. Nu, jen povídejte sám, příteli,” předal zdvořile řeč naproti sedícímu muži, který, ač se snažil, jak mohl, čas od času se pokusil vyhlédnout zamlžených oknem ven. Ne snad, že by jej pronesené věty neupoutaly, ale nebyl zkrátka schopen tak dlouho hledět neznámému člověku zpříma do očí. Nešlo zde o stud, nechtěl být ani neuctivý, ale oční kontakt považoval za projev ryze soukromý až intimní. A ten si schovával pro někoho jiného.

“Že je dobré si věci nejprve promyslet, zhluboka se nadechnout a pak jednat? Něco na tom bude. Ano, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. To by bylo na světě o mnoho méně sporů. No, vždyť se na ně podívejte, už se nehádají, usmířili se a to, co mají společné, převážilo ve snaze o pokojné spolužití. Ještě jim bude trvat, než si to jako pravidlo vědomě vyloží. Než to jasně pochopí. A když se tak ptáte, i já jsem tehdy jako zmatený, po okolí se rozhlížející mladík použil tuto metodu. Jestli se mi osvědčila? Jak to povědět? Žil a dospíval jsem tak, jak jen jsem uměl, a tím nejpřirozenějším způsobem, jaký mi přiléhal. Jak jsem byl dosud zvyklý vypořádat se s potížemi, tak jsem k nim přistupoval i nadále. Ne snad, že bych si něco takového uvědomoval. Bylo to prosté a nebylo třeba žádných zdlouhavých rozhodování. Poznávaje své dosud spící vlastnosti a neosvícené hlubiny, obrátil jsem se o radu tam, kde jsem byl doposud zvyklý hledat poučení.”

“V knihách je možné objevit mnohé. V odborných, v beletrii, lehké i náročnější literatuře. Všude tam se dala nalézt odpověď na otázku, která mě trápila, když se má právě vysněná dívka se zachovala způsobem, jenž mě v mé nezkušenosti mátl. Nebyl jsem v té chvíli schopen pochopit, co že takové počínání vlastně znamená a jak bych se snad měl já zachovat, aby se má nepatrná a kvapem slábnoucí šance zcela nevytratila. A pokud nic takového nesvedly, pokud to bylo nad jejich síly a já už nevěděl, jak dál, kam se vrtnout se všemi těmi nezvladatelnými výrony emocí, jež se zdály roztrhat mé tělo a usoužit týranou duši, bylo nezbytně nutné tuto ničivou energii napřít směrem, kterým bude tato bezpečně svedena do míst, kde již pro mě nebude nebezpečnou. Že by mohla být někomu ve svém zhmotnění i užitečnou, prospěšnou a dokonce potřebnou, mě tehdy ani nenapadlo. A musím říct, že ani dnes o tom nejsem zcela přesvědčen. Ale co. Tak jsem se znovu a znovu pouštěl se štětcem v ruce vstříc panensky neposkvrněnému plátnu, papíru, prostě jakémukoliv prázdnému místu, které stálo bezbranné výlevům mé citové nevyrovnanosti a věčné nejistotě, jež se teď nekontrolovatelně zbytnělá snažila dotknout se neproniknutelných tajemství.”

“A pak to konečně přišlo! Načekal jsem se. Ne že by byla má zcela první, ale jen a právě s ní jsem měl jako s první možnost nasadit všechny tak dlouho cvičené nástroje, které mi měly dopomoci k věčnému úspěchu. Jak jsem se bláhově domníval, připraven jsem byl dokonale, vzdělán zcela a úplně. Nic mě nemohlo překvapit. Jen na okraj musím podotknout, že si tenkrát vybrala spíše ona mě, než já ji, ale jakpak bych se mohl v těch štěstím opojených dnech zaobírat takovou titěrností. Pročpak bych to dělal? Tak jsem nakonec své lásce čelil zcela bezmocný, neozbrojený, chabě vybaven jen svými primitivními pudy a zápory a klady své nerozvinuté osobnosti. Aniž bych si to uvědomil, veškerá příprava se zdála zbytečná. A já z plných plic volal o pomoc ty své životní rádce, jejichž moudra se nyní měla jevit jako hromada od života odtržené teorie. Jak to, že je vše jinak? Kde jen jsem chyboval? Neslavně končily ty dva zimní měsíce a já za pomoci své milostné erudice uzavřel v sobě smutnou kapitolu, aniž bych se jakkoliv poučil. Přestože jsem si zas a znova v paměti přehrával každou vteřinu, v které jsem se měl jistojistě zachovat jinak, nevedla tato má samoúčelně a bezděky zkreslená analýza k toužebně očekávané úlevě. Kdepak. Jak jen dlouho poté, co se se mnou navždy rozloučila, jsem neměl sil přestat se zaobírat těmi bezcílnými myšlenkami? V debatách sama se sebou je nulová opozice zajištěna. Tak se jen těžko dotknete skutečnosti. Neodhalíte, kde vězí problém,” pronesl s letmým úsměvem a na nepatrný okamžik se odmlčel.

“Nakonec jsem se proto uchýlil k nepravdivému, avšak o to pevnějšímu přesvědčení, že za vinou onoho nezdaru stála má osoba s vady na její charakterové kráse. Jistě, ještě pár objektivních příčin, ale toto byl ten hlavní důvod mé tehdejší tragédie. A když se tak dívám zpět a porovnám si, co jsem četl, jaký jsem byl a co jsem si myslel, nemohl jsem dojít k jinému závěru. A jiný závěr by mě byl tenkrát ani neuspokojil. Marně mi ta hrstka vybraných dobrých přátel nad žejdlíky piva domlouvala o nesmyslnosti tech zmatených úvah a zvrhlém sebemrskačství. Nezmohli se mnou nic. To až teď je všechno tak zřejmé. No a takto vybaven pouštěl jsem se poté do dalších romantických výpadů, ať už končily jakkoli bídně podařenou láskou, či vůbec žádnou. Průběžně jsem doplňoval teoretické znalosti, jak jsem jen odedávna uměl, a tu a tam uvolňoval přetlak neúspěchu pramizernými rádoby uměleckými výlevy. Tak běžel můj život až do nedávných časů, kdy jsem konečně nalezl, po čem, jak se nyní domnívám, jsem se celé ty roky pídil. Ale tím už bych vás nerad obtěžoval. Jak vidím, dění za oknem vábí vaši pozornost daleko účinněji, než mé sebestředné tlachání. Odpusťte.”

---

“Nemáš pravdu!” vyštěkla úsečně holčička, “já ji mám. Já jsem starší!”

Na nedaleké sedačce začalo být opět živo, zatímco vlak loudavě vjížděl do tunelu, v jehož útrobách souprava pravidelně brzdila. Matku vytrhlo náhle setmění za okny z poutavé četby, avšak hádkou rostoucí mezi oběma dětmi se zatím ještě nehodlala zabývat. Její razance zřejmě dosud nepřekročila práh její mateřstvím cvičené trpělivosti.

“Je to tak! Viděl jsem to v jednom filmu,” prohlásil s vážným důrazem chlapec, “tam ukazovali budoucnost za dvě stě let a lidé létali na Měsíc na dovolenou a cesta tam jim zabrala jen několik vteřin. Vidíš?! To je budoucnost! Tak vypadá!”

“Není to pravda. Budoucnost je všechno, co je v čase před námi. Třeba za chvilku nebo zítra. To je ono! A ty to ještě nechápeš, protože jsi moc malej,” pronesla vítězně moudrá holčička, která byla přece jen o něco starší než malý, hádkou rozpálená bratr. Její věk a zkušenost byly v tom srovnání znát. Věděla, o čem mluví. A v jejich sporu se samozřejmě nakonec obrátili na rozsudek soudce, který se do poslední chvilky pokoušel zapojení do závažné kauzy vyhnout. Jak v té věci rozhodl, však už ty dva cestující muže příliš nezajímalo. Jistě ne natolik, aby matce věnovali pozornost. Výjev přehodil výhybku toku jejich myšlenek a hovoru, zatímco ona dala nejspíše za pravdu mladšímu ze svých dětí. A její o pochopení žadonící výraz nespokojenou dceru zřejmě ještě neuspokojil.

“A nebudete tomu věřit, příteli, i já jsem nakonec dospěl. Džbán přetekl, do sytosti jsem se vydováděl, zastavil a ohlédl zpět. A co jsem spatřil, dovedlo ve mně vyvolat tolik studu, že jsem málem nebyl s to jej unést. Ale nemyslete si, žádné výčitky pro mé hulvátské chování, pro tolik srdcí, jež jsem tak lehce zlámal, kdepak. Promarněného času jsem zalitoval. Jak pádil kolem mě, zmocnil se mě neodbytný dojem, že jen tak bezcílně přešlapuji na místě a pravdy, kterým jsem věřil, které jsem si pro sebe poznal a kterými jsem do té chvilky žil, až tak pravdivé nejsou. Jak jen jsem jim mohl tak bezhlavě propadnout? Avšak nijak hluboce jsem se nad tím nepochopitelným omylem nezamýšlel. Jak jsem řekl, na to nezbýval čas, a já přece odpovědi sám v sobě nikdy nehledal.”

“A tak bylo třeba jednat. Rychle jednat! Co já vlastně vím o světě? Nepohlížel jsem na něj tak říkajíc z jedné jeho stránky? Snad když se v něm o něco směleji rozhlédnu, poznám jeho tajemství a poučím se, jak lépe se životem nakládat. Ne již tak lehkomyslně. A časem tolik neplýtvat. A kdo ví, možná že pak jednou i vlastní děti povedu ve výchově lépe a alespoň troškou usnadním cestu jejich životem. Říkají tomu rozšíření vlastních obzorů. Nikdy jsem se nepokoušel najít nějaký vhodnější pojem pro to, co jsem v následujících letech dělal, ale bylo to ono. A právě to se nyní stalo mým životním krédem. A běda tomu, kdo se odvážil svou existenci tvarovat jinak!”

“Vyplul jsem tedy z malého rybníčka na oceán světa poznat vše, to jen je poznat možné. Co nejvíc a co nejrychleji. Už ani vteřina nezůstane nevyužita. A řeknu vám, byly to náročné roky. Pro naplnění mého cíle jsem dělal, co jsem jen mohl, a výsledky se téměř samy od sebe jen hrnuly. Má paměť stěží svedla pojmout všechny informace a podněty, které mi svět nabízel. Projel jsem jím křížem krážem a jak jen rychle to šlo. Byl jsem tam i onde, viděl jsem kdeco, ochutnal kdovíco a mluvil, no snad se všemi. Jiný způsob poznání než co nejširší mi nikdy nebyl vlastní. A jak mě ty velké rozměry uchvátily, měl jsem pak skutečně co dělat, abych se aspoň na okamžik zastavil a mírně po tom nekonečném shonu nadechnul. Tak takhle to opravdu na naší planetě chodí? Takoví tu žijí lidé? A tak se chovají? Ano, poznal jsem skutečnost. Poznal jsem čistou pravdu. Prozřel jsem. Ale nebuďte bláhový, nelitoval jsem předchozího mělkého života, na takové myšlenky nebylo kdy. A i kdyby bylo, žádnou lítost bych nepřipustil. Teď jsem žil pravdu. Měl jsem ji a nehodlal jsem ji pustit kvůli marnému nikam nevedoucímu převalování jedné výčitky ze strany na stranu. K čemu to? Konečně jsem spatřil skutečnou pravdu. A v ní jsem hodlal žít a v jejím objetí jsem toužil zemřít,” vyslovil s vážnosti, která jej zřejmě až zarazila. Pak se odmlčel, zahleděl do tmy za oknem vagonu vlečeného tunelem a jeho rty zkřivil ironický úsměv. Ale jen na okamžik.

“A pak jsem se vrátil domů. Divíte se? Ale kdepak. Jen na chvilku. Porozmýšlet se tam, kde mi bylo nejlépe, a kde jsem to konec konců nejlépe znal, že ano. Svět mi dal hodně, nebo jsem si od něj mnoho vzal, co já vím? Ale jak šel čas, nakonec mi všechny ty barvy, tvary, chutě, vůně, no prostě všechno to, co jsem na svých cestách vstřebal, začalo splývat v beztvarou hroudu, která den za dnem kypěla a hrozila mě zavalit nesnesitelnou tíhou svého neuspořádaného útržkovitého poznání. Ba ne, takhle to dál nešlo. Nedokázal jsem z té propletené škály informací vybrat jakoukoli, která by učinila mou cestu životem snadnější. Jedna jediná nešla z toho klubka rozplést, jako by přišla o svůj konec i začátek. Nebo je ani neměla, protože jsem ji o ně já sám připravil, když jsem ji ze svého rodiště hrubě a dychtivě vyrval? A i kdyby se to podařilo a já tomu vláknu věnoval jen trochu nezbytné pozornosti, poznal bych, že uvnitř něho samotného chybí drobné ale neopomenutelné nitky, které jej činily celistvou a smysluplnou? Co mi tedy nakonec všechno to plahočení z jednoho koutu glóbu na druhý přineslo? Kde že byla ta pravda, o které jsem věřil, že ji mám a že ji držím? Jakému to bludu jsem propadl? A jakou vinu na tom všem zmařeném čase nesu já? K mému zděšení, snad prvnímu, co mě kdy dohnalo, se mi podlomila kolena, když jsem si uvědomil, že mých snažně nabytých zkušeností spíše ubývá. Mělo tomu být přece naopak?”

“Ale co. Není kdy na zevrubné analýzy. Chyť se honem něčeho, ať netrčíš dlouho na jednom místě! A tak jsem tady, pane. Zde v tomto vlaku. Zase na cestě. Zase na kolejích, i když se po nich tu a tam mírně loudám. Ale můj směr je jasný. Už vím, jak se na to musí. Nelze se vyznat v tom nepřeberném zmatku tváří, národů a kultur. Nelze jenom nahodilé jednotlivosti v neúnosném množství vytrhnout z přirozeného prostředí a nazývat je pak ryzí a úplnou pravdou. Je nezbytné vybrat tu správnou a pozorně se pak zahledět do pestrosti každého z jejích záhybů a hloubek. Vím, bude to trvat. Snad celý můj život. Jsem s tím smířen. Zvolil jsem za cíl mého směřování jednu ze zemí, jež jsem před lety navštívil a která se mi zaryla pod kůži tak pevně, že stopy té rány, tu jizvu plnou zvídavých otázek, nesvedly vyhladit ani má pozdější odvážná dobrodružství za tou jedinou pravdou. Tam se skrývá. V životě mezi nimi a s nimi. Obyvateli kraje, který jsem si zvolil. Ano, to je ta správná cesta. Skutečnost nelze zahlédnout širokým rozhledem. Je třeba ponořit se co nejhlouběji, v každém patře zvídavě pozorovat a sestupovat pak až na dno poznání, kde leží čistá pravda. Ano, jen o té jedné zemi, jen o té jediné kultuře a o jednom jediném z tolika kmenů, ale i tak to stojí za to.”

“Jen si nechte ošklebky! Ta cesta má svá úskalí. Vím o nich. Ale žádnou jsem dosud tak nedočkavě nevyhlížel, jako právě tuto. Možná právě i pro tu její nedokonalost, kterou jsem si poprvé v životě vědom, nedokážu potlačit své vzrušení. Vyrážím vpřed. Nebyl bych to přece já, kdybych se jako zlatokop nepokusil nalézt vzácnou žílu v bezcenné skále přímo na místě. Jinak bych to ani nesvedl. Takový prostě jsem. Nemůžeš poznat chuť ovoce, dokud jej nevezmeš do úst. Jen tak dojdu ryzího poznání. Taková je moje metoda. Jinou neznám. Jinou žít neumím. A věřte mi, je správná. Je správná, pane! Musí být. Alespoň pro tentokrát, nemyslíte?” a s rozjařeným úsměvem předal slovo na protějším sedadle tiše každou hlásku s pochybami vstřebávajícímu muži.

“Máte to pěkně vymyšlené, pane. To se musí uznat. No co bych vám ještě pověděl? Snad už závěrem jen tolik, protože náš vlak, jak vidíte, se již chystá brzdit do stanice, že ani já jsem se příliš nezměnil. Přestože jsem taktéž obměňoval repertoár svých malých životních pravd a pravdiček, když jsem se v marném plahočení za podobou konečného poznání potácel od jedné k druhé, metoda mé zvídavosti zůstala od malička nezměněna, neboť člověka z gruntu zkrátka nepředěláš. Jedno opravdové přesvědčení střídalo přesvědčení ještě pravější. A tak jsem se kupříkladu jednoho pošmourného dne rozhodl, že i já si, jak jste výstižně uvedl, rozšířím obzory. Jen klid, nic velkého. Já se tehdy vydal směrem prohloubení svého vzdělání. Poctivě a s vervou, věrný své metodě, jsem napřel všechny síly ke splnění cíle, jehož dosažení mělo mi odhalit alespoň částečné tajemství pravdy. Jak naivní a marná však byla má vize! Místo moudrosti v jednom jediném titěrném oboru, okusil jsem jen jeho slabou slupku a dál jsem poplašeně jak divoké zvíře civěl do hlubiny nevědomosti. Jaký jsem byl tehdy dětina! Ještě že už jsou ty časy za mnou. Ale nemyslete si! Současně jsem se stále soustředil na dosažení úspěchu v oblasti, v níž jsem dosud příliš štěstí nepotkal. Nebudu vás napínat. Po několika dalších nešťastných láskách, které mě svou matnou září zbavovaly zraku a já jim byl štěstím zmámený schopen obětovat vše, jsem se z jejich zhoubného účinku opět léčil svými chabými uměleckými pokusy, když se to stalo.”

“Potkal jsem tu pravou. Jen se neculte, byla to skutečně ona. Ona se tehdy stala mou pravdou poznanou. Jen jejím prostřednictvím jsem ji zahlédl. A pak stalo se něco, čeho bych se nenadál. Přestože jsem se dnem i nocí cvičil v očekávání všemožného, byl jsem nakonec prostotou toho spásného zjevení, v něž jsem doufal, značně vyveden z míry. Pochopil jsem, kam je třeba do budoucna napřít své životní síly a osobitý elán. Rodina. To bylo to pravé. Rodina mi bude tím drobným vyhraněným projektem prodchnutým filosofií podstaty života, kterému mohu věnovat svou sílu, nadšení, smysl pro detail, prostě celou svou existenci, jež právě naplněním jeho cílů nabyde svého významu. A tak jsem se pustil do práce s vervou nadšence, který v slepé oddanosti nové životní vizi, nesvede prohlédnout její zrádné limity a skryté zádrhele. Ale co na tom. Skutečně, ničeho nelituji. Jak bych také mohl? Dílo se dařilo a výsledky byly vidět. A kde jinde jejich odraz hledat, než ve spokojených tvářích a šťastných očích mé rodiny? Děti, dům, zahrada. Vždyť vy ani nevíte, o čem to vlastně mluvím, nemám pravdu?”

Cestující, který se právě vydával vstříc osudové cestě, se zakabonil. Ale jakmile si uvědomil, že jeho nad maličkosti povznesená grimasa mohla by v dané situaci působit urážlivě, stočil ústa do vcelku neutrálního úsměvu. Asi jako když hovoříte s šílencem, kterého se zase tak moc nebojíte.

“Jaký to všechno nakonec dávalo smysl. Tolik let jsem toužil po skutečné lásce, a když jsem ji nakonec nalezl, otevřely se mi dveře do nového světa naplněného jedinou životní pravdou, kterou už nehodlám zradit. Jak jsem byl tehdy bláhový. Hledal jsem lásku, ale ta nebyla tím pravým cílem. Nepředstavovala pravou odpověď a konečnou metu. Až když jsem ji objevil a uzřel tu ryzí podstatu uvnitř, mohl jsem vstoupit do skutečného života naplněného všeobjímajícím smyslem. Poté, co jsem tolik obětoval tématu lásky, poté, co jsem ho zevrubně probádal a utvořil si realitou prověřený názor, byl jsem jistě připraven jej nahlédnout v jeho prapůvodním tvaru. Když to se stalo, bylo mi dovoleno pokročit dále. Do mého současného života. Rodina. To je teď mé téma. To je teď má pravda. A říkám vám, pane, ještě dlouho bude. Snad provždy. Nedovedu si představit, že bych ještě uvěřil jiné pravdě. Nic jiného, nic většího není. Nic většího nemá smysl. Jen ta jediná drobnost. Rodina. A ta svou pravdou má větší smysl, než poznání celého světa, jak jste o tom před okamžikem hovořil.”

“A tak jezdím vlakem. Každý den, tam a zpátky. No ano, do práce. Ale darmo mluvit, nic zajímavého, ale i to je součást onoho projektu. Jde jen o živobytí. Nic jiného. Rutina. Každý den to samé. Přesně to potřebuji. Ráno tam, odpoledne domů a už jsem zase ve svém ráji. Je to tak. A nic to už nezmění. Jsem spokojen. Takže šťasten. V té maličkosti jsem nalezl svou pravdu. Jen čtyři lidé, domeček a malá zahrádka, ale jakou to má sílu, člověče! Nikým jiným se nezabývat. Co mi je po nich všech? Vždyť to je jen kulisa, stafáž, kompars. Čím menší je pole, tím důkladněji se mu může hospodář věnovat. To je zase moje metoda! To je můj postup. Jistě, sem tam něco přečíst, ale to už jen ze zvyku. Jsem si bezmezně jist, že již nikdy nepřečtu nikdy nic tak zásadního, aby tím byla podoba filosofie, kterou jsem nyní prodchnut, třeba jen nepatrně ovlivněna. Prostřednictvím té drobné nenápadné společenské jednotky jsem poznal skutečnost. A teď ji žiju. Tak dlouho, jak jen budu schopen. A pak v ní jednoho dne umřu,” vyřkl dramaticky, když jen nepatrně scházelo, aby se nad svým údělem rozplakal.

---

Vlak mezitím opustil tunel a velmi zvolna se sunul vstříc nádraží. Cestující se protahují a začínají se sbírat. Tlačí se do uličky, každý chce být u dveří jako první. Držíc se za ruce se bratr a sestra mlčky protáhli kolem obou do poslední chvilky rozprávějících mužů. Matka za nimi je pohání k větší rychlosti. Děti již zapomněly na svůj spor, stejně jako na usmíření. Už je zase jiné teď. Už žijí něco jiného. A co prožily, jako by se nikdy nestalo.

Ten, který se vypravuje na dalekou cestu, obléká kabát a z úložného prostoru vytahuje naditou cestovní kabelu. Ten, který jako každý den míří za prací, ještě po očku přehlédne sedačku za sebou, jestli nic nezapomněl a už se jeden za druhým tísní v uličce. Vlak se v posledních metrech loudá až k nesnesení. Jako by oběma cosi naznačoval. Jako by jim snad chtěl poskytnout ještě několik společných chvil. Jako by ještě mělo zaznít něco, co dosud nebylo řečeno. Nemáte také ten pocit?

“Tak ať se vám v tom světě daří,” začal se muž spěchající do zaměstnání nenápadně loučit.

“Děkuji pěkně. Ale jak jsem říkal, svět už jsem poznal, nestál v tom fofru za moc. Teď mě čeká jen ten jediný vyvolený kraj, ten jeden kousíček světa, a to by bylo, pane, aby mi nevydala všechna tajemství,” odhodlaně a s okázalým důrazem pronesl ten, který se vydával na cestu, ve snaze být slyšet co nejdál. Jeho slova však v tu chvíli mohla zaujmout jen málokoho.

“Ano ano, jak jsem říkal, ať jen se vám tam dobře vede a dosáhnete toho, po čem tak toužíte. Ať už je to cokoliv,” pokusil se křečovitě o zdvořilý úsměv ten první a nesouvisle navázal, “nezdá se vám, že se ten vagon vleče líněji než jindy? Nerad bych zmeškal příchod do kanceláře.”

“Jen se nebojte. On se svět nezboří, když tak vše vysvětlíte, nebo se prostě nějak vymluvíte, no ne? Tak hlavně, aby se vyvedla ta zahrádka, jak jste o ní mluvil.” Snad byste tušili v tu chvíli v hlase cestovatele nepatrnou známku ironie, ale říkám vám, šlo by o čirou křivdu. Z jeho tak úst podobná slova prostě zněla. Nemohl za to.

“Víte, já myslím, že se povede nám oběma. Jak to vaše, tak i to mé. Víme, jak na to. Každý sice máme svou metodu, vlastní postup, ale na tom nesejde. Do finále se může každý dostat různými cestami a všelijakým způsobem, nemám pravdu?” otočil se v otázce na společníka v diskusi vyhlížejícího z okna stále se loudajícího vagonu příčinu nesnesitelně se protahující cesty. Ten ale s odpovědí neváhal, přestože se na neklidně přešlapujícího tazatele ani nepodíval.

“Je to tak. Žijeme teď každý svůj plán, jak se dobrat toho důležitého, toho nejdůležitějšího, po čem jsme odedávna pátrali. Konečně jsme si jisti, jakou cestou se vydat. Teď už, milý pane, musíme jen vytrvat a nepolevit. Jiné řešení teď nevidím. Kdoví, třeba se náš směr změní, třeba my oba změníme, vyloučit to nemůže ani jeden z nás, ale co na tom…”

“Ano, přesně tak!” skočil mu do věty rozdychtěně jeho netrpělivý souputník, “co na tom! Dobral jsem se své pravdy a jako klíště se jí pevně se držím. Má pravda je dnešní, ale třeba ji zítra vyměním za platnější. Co já však s tím? Musím žít tak, jak umím dnes…”

“Pozor ale,” vzal si již pozorněji naslouchající cestovatel slovo zpět, “neberte zítřek na lehkou váhu. Ano, co vím dnes, může ve své pravdivosti blednout s poznáním, kterého se doberu zítra. Pak nemohu nikdy tvrdit, že žiji opravdověji než vy, že vy jste pouze zaslepený prosťáček a že byste měl slepě následovat mé kroky. Pozor na to, pane! Nepřesvědčili jsme se my sami už tolikrát, že právě tohle je ta jediná nezlomná pravda?”

Ten, který by se již nejraději viděl u svého stolu s hrnkem silné kávy, se náhle otočil a začal se netrpělivým zástupem vyplňujícím dokonale celou uličku prodírat zpět k místu, kde spolu donedávna ve zdvořilé konverzaci seděli. Chvilku se tam rozhlížel a pak se s omluvami rozdávanými na všechny strany vrátil zpět.

"Měl jsem pocit, že jsem tam nechal klíče. Ba ne! Tady jsou!" a zazvonil rachotícím svazkem, který vytáhl z kapsy. Pak jakoby nic navázal: "A pokud tohle oba víme, mnohem lépe se nám spolu mluví, není to tak? Jsme oba různí se svými životy, předsudky a vším tím harampádím, co s sebou den ode dne vláčíme, ale přesto můžeme vzájemně jednat otevřeněji a volně, protože sami tak dobře známe své limity a dočasnost vlastních pravd."

A pak zas několik vteřin mlčeli. Z toho ticha je neprobudil ani stále zesilující skřípot brzd kdesi pod podlahou. Vlak zpomalil na rychlost chůze a lidé v uličce se nyní ještě nedočkavěji tlačili směrem k cestě ven z toho ocelového sevření vstříc své dnešní existenci. Pak s trhnutím zastavil a za oknem se zaostřilo pravidelné rýsování dlažby nádražního peronu.

“Není těžké si právě tohle uvědomit,” pokračoval pak tence, “mnohem obtížnější je si tohle poznání uchovat a připomínat si ho každý den. Nepropadnout vlastnímu zrovna platnému přesvědčení. To je to nejtěžší.”

“Tak tak, pane. Poznej, co můžeš, vstřebej vše a pak tím žij. A zítra začni zas znova od samého začátku. Rozhlédni se a vykroč.”

---

Dveře se otevřely a dav se vyhrnul na nástupiště, kde se ukázněně uspořádal do nekonečných hadů plazících se tím či oním směrem. Ti dva se vlastně ani řádně nerozloučili. Podali si ruce a pokusili se neprotahovat loučení déle, než to žádaly okolnosti, když jakoby na okraj prohodili několik nenápadných slov:

“Tak mám dojem, že jsme asi nakonec pochopili, jak to na tom světě chodí, no ne? A můžu vám říct, že ten můj dojem se až příliš blíží jistotě.”

“Souhlasím s vámi. A nevím jak vás, ale mě z té jistoty pořádně mrazí.”


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.11.2020, 20:41:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi detaily v popisech, co se děje ve vlaku, zatím co ti dva muži spolu hovoří. Ty dvě děti honící se uličkou, ostatní cestující, samotná jízda vlakem, dotváří to atmosféru. Chvíli to trvá, než se čtenář "dostane do děje".

Co se mi líbí méně je vlastní dialog, kdy není přesně jasné kdo právě hovoří, pokud se obě osoby nestřídají ve svých projevech (replikách). Samotné proslovy mají pomalu podobu filosofické roviny, přestože se oba muži baví o životě, o dětství, dospívání a tak dále. Ona květnatá řeč může unavit, stejně tak dlouhé vyprávění jednotlivých postav.

Konec samotné povídky je zajímavý, kdy se oba muži shodnou. Ovšem, když se nad tím jeden zamyslí, existuje vůbec absolutní jistota? Možná ano, záleží na úhlu pohledu. Jedinou jistotou je smrt, to ostatní je podružné, lidé se rodí, žijí své životy a umírají. Ano, při tom pomyšlení zamrazí, byť o smrti není v tomto vyprávění ani zmínka, spíše o životě a jeho barvitostech a rozmanitosti. Což se mi líbí.

Celé dílo je zajímavě podané. Jak už jsem napsal, má svou atmosféru, přestože se jeho přečtení může jevit únavným, ale pozorný čtenář najde ono ukryté kouzlo celé situace, kdy se setkali dva docela cizí lidé a dali se do hovoru. Na první pohled fádní dialog odkrývá peripetie jejich životů...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 17.11.2020, 12:47:50  
   Šíma: Poznámka: Napadlo mne, že absolutní nejistota může být také šokující, protože nemáme plnou kontrolu nad svými životy (tedy co se stane). Možná právě na toto přišli oba muži, že žijí ve světě, kde není takřka nic jistého...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
zon
(4.12.2020, 23:27)
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
obr
obr obr obr
obr
Myšlienka
Beduín
Rockstar
Akiko
Navždy věrní - ...
Kate3
obr
obr obr obr
obr

Rap nevěrné ženy
zorka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr