obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2916058 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Setkání ::

Příspěvek je součásti workshopu: Recept na štěstí! vs. Recept na smůlu!
 autor Snílek publikováno: 17.01.2007, 22:33  
 

„Dnes byl teda děsný den. Budu rád, když stihnu doběhnout na vlak.“
Běžím co to jde, ale lidí na nádraží je strašně moc, každý jde jiným směrem, většinou táhnou nějaké zavazadlo, nedívají se vpravo, vlevo a výsledkem je jen velmi těžce prostupná lidská masa.
„Uhněte, copak nevidíte, že spěchám? No já to snad nestihnu. A to ještě ani nevím, z kterého nástupiště mi to jede. Tak uhněte, kruci!“
Konečně dobíhám k orientačním cedulím.
„No skvělé, vlak už je v čudu. Mě dneska fakt picne. Celý týden v práci mimo domov, nestíhačka a do toho nový šéf - škoda mluvit. Nemít na krku hypotéku, už tady s tím vším dávno praštím. A to dojíždění je taky zážitek, na co vlastně ty jízdní řády vydávají, když podle toho stejně nic nejezdí? Jó, ale jízdenku, tu člověk platit musí. A zrovna dneska, když to nepotřebuju, tak jede vlak mimořádně včas. To je teda život...“
Během tohoto vnitřního monologu jsem zjistil, že další vlak mi jede za 2,5 hodiny a naštvaně a vyčerpaně jsem se zhroutil na židličku v nejbližším bufetu. Pochopitelně, že obsluha nikde. Zřejmě bych takhle ještě dlouho hudroval nad kdovíčím ještě, když tu mě z hlubin naštvanosti vytáhl hlas: „Promiňte, mohu si k vám přisednout?“ Zvedl jsem hlavu a zíral nechápavě na staršího pána celkem ošuntělého vzhledu. Rozhlédl jsem se kolem na spoustu volných míst u prázdných stolů a znovu na něj. „Tak to mi ještě chybělo. Podělanej den a teď mě tu dvě a půl hodiny ještě bude otravovat tenhle dědek. „Tak můžu si přisednout?“ otázal se znovu a zároveň tak učinil. Už jsem se chtěl zvednout ze židle a odejít, když v tom se ozvalo: „Tak co si dáte?“ Chtěl jsem říct, že nic, ale dědek na to: „Dvě kávy, děkujeme.“ Tak tohle mě teda dorazilo. No on si snad myslí, že mu ještě budu platit kafe. Zároveň jsem si však představil šálek voňavé kávy, který jsem si stejně dát chtěl, a řekl si, že to nějak dopadne, a že přinejhorším holt to kafe zatáhnu.
„Vyprávějte mi něco o sobě,“ řekl dědek.
„A co byste jako rád slyšel?“ řekl jsem a začínalo mě mrzet, že jsem neodešel.
„Něco. Cokoli, začněte třeba dětstvím.“
„Nejste náhodou praštěnej?“ zeptal jsem se podrážděně, podezíravě i překvapeně zároveň.
„Jo, vlastně taky. Tak vyprávějte.“
Tak tahle upřímná odpověď mě odzbrojila. Chvíli jsem nehnutě zíral, pak vydechl a přistoupil odevzdaně na jeho hru.
„Ale jo, dětství ušlo, zato teď to stojí za prd. Ale až splatíme tu hypotéku, bude líp. A taky až...“
„Povykládejte mi něco z dětství,“ přerušil mě klidně v půli věty.
„Já už si toho moc nepamatuju. Asi bylo prima,“ odpověděl jsem podrážděně. „To teďka...“
„To je vše?“ Zeptal se. „Na něco přece rád vzpomínáte, ne?“
Teda to je vrchol, pomyslel jsem si. Tak nejdřív dědek otravuje, ať mu něco povím, a když začnu, tak mě ani nenechá domluvit. Chtěl jsem mu říct, že toho necháme, ale něco v jeho pohledu mě donutilo odpovědět.
„Bydleli jsme v malém městečku.“ Přemýšlel jsem rychle co se tak asi ještě v mém dětství událo. „ Často jsme jezdili s bráchou, ségrou a našima na výlety. Vlastně skoro každý víkend. Do kempu, občas jen tak pod stan. Dělali jsme večer ohníčky a táta nám vyprávěl strašidelné příběhy. Děsně jsme se pak báli a nemohli jsme usnout. A máma mu vždycky říkala, že nemá rozum, ale poslouchala stejně napjatě jako my a pak vedle nás ležela a držela nás za ruce, než jsme usnuli. Vlastně když tak na to teď vzpomínám, tak to bylo moc prima.“ Na chvíli jsem se zasnil a jako by znovu prožíval tu krásnou atmosféru. „A nebo jak jsem se začal učit jezdit na motorce...“ vybavilo se mi najednou. „Tajili jsme to s tátou před mámou, protože o motorce nechtěla ani slyšet. A se ségrou jsme chodili večer tajně kouřit na balkón. A máma zase první věděla o mojí tajné lásce.“ Najednou se mi začaly vybavovat spousty okamžiků, na které jsem už dávno, dávno zapomněl. Užasl jsem nad tím, jak jsem na tohle vše mohl zapomenout! „Vlastně jsem měl nádherné dětství i dospívání,“ slyšel jsem sám sebe promluvit.
„A co bylo dál?“ zeptal se ten starší pán.
„Pak jsem nastoupil do práce a oženil se se spolužačkou z výšky. Oba máme náročné povolání a oba jsme chtěli v životě něco dokázat. Věnovali jsme tomu veškerý svůj čas. Podařilo se nám to oběma! Mám za sebou několik vědeckých prací a manželka je uznávaná chemička. Postavili jsme si dům. Moje firma bohužel zkrachovala. To už je život. Máme vysoké splátky, tak jsem vzal první místo, co se naskytlo. Teď jsem celý týden mimo domov, v práci je děsná atmosféra a každý pátek dojíždím tímhle blbým vlakem. Stojí to fakt za houby. Ale už se mi rýsuje něco lepšího. Potom...“
„A co nějaké zážitky za tu dobu? Povídejte...“ klidně mi zase skočil do řeči.
„Vždyť říkám, na zábavu nebyl čas. Práce, dům, hypotéka a teď tohle. Ale až...“
„Nějaké určitě byly, vzpomínejte,“ nenechal mě opět domluvit.
„Tak teda když už to musí být...“ zamyslel jsem se a lovil v paměti. Vybavila se mi moje první vědecká práce a hodiny na ní strávené. Nervozita, stres. Noci strávené nad knihami, ospalá rána. Úspěch s mou první vědeckou prací a na ni bezprostředně navazující nepřetržitá výzkumná činnost. Naše první vážná manželská hádka, když jsem kvůli práci nemohl odjet na dlouho plánovanou dovolenou. Snili jsme o ní už na vysoké škole. Třikrát jsme ji odložili - až dokončím práci, až povýším, až postavíme dům. Vlastně jsme na ní dosud nebyli. Jak dlouho jsme vlastně manželé? Čtrnáct let! Sám jsem byl tímto zjištěním zaskočen. A také tím, že jsem si nedokázal vybavit žádný pěkný zážitek.
„A co ten víkend na horách?“ zeptal se.
„Ten v Tatrách? Ten byl nádherný. Chodili jsme po horách, drželi se za ruce, vyprávěli si, sledovali tu nádhernou přírodu. Nachodili jsme spoustu kilometrů, bolely nás děsně nohy, ale byli jsme šťastní. Chtěli jsme to příští rok zopakovat. Nezopakovali... “
„A co ta noční hra na táboře?“ nedal se odbýt.
Vybavil se mi ten nádherný pocit, kdy nás známí ze školy požádali, abychom jim jakožto pro jejich svěřence neznámí lidé pomohli udělat noční hru. Tu tichou chůzi lesem, hvězdy, rozzářené oči dětí, jejich nadšení a nespoutané projevy radosti. Večerní táborák, který mi tolik připomínal naše rodinné ohníčky. „Vlastně jsme si přáli mít spoustu dětí...,“ pronesl jsem zamyšleně. Pomalu se mi začaly vybavovat další šťastné střípky našeho společného života. Nebylo jich moc a nebýt toho milého pána, snad bych si na ně už nikdy nevzpomněl. Začínal jsem mít pocit, že mi život proklouzává mezi prsty. Pořád čekám na nějaké až... A najednou jsem si to uvědomil!
„Jak vlastně víte o naší dovolené a o tábo...,“ podíval jsem se ke svému spolusedícímu. Nikde nikdo, prázdná židle, na stole nedopité kafe. A vedle lístek se slovy: „Nečekejte, až... Může se vám stát, že než se nadějete, budu zase pryč.“


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Anquetil 08.03.2007, 18:46:53 Odpovědět 
   Snílku, divím se, kolika lidem unikl pravý význam tohoto díla. Je totiž inspirující hned dvojím způsobem:

1.- Tisíce lidí věčně hledají štěstí a mnozí z nich jsou už šťastni, ani o tom kolikrát sami nevědí. I hlavní protagonista tvého příběhu, si své štěstí překvapivě uvědomuje až při setkání s tím záhadným mužem…

2. - O netu se říká, že jeho anonymita otevírá lidem ústa. Budiž - se svými nejniternějšími problémy se přece snáze svěříš úplně cizí osobě, když víš, že toho neznámého člověka nikdy osobně nepotkáš a nebudeš vystavena případnému výsměchu ani zneužití svých stesků.
Překvapivě to stejné platí i o náhodných setkáních a dost o tom vím. Skutečnost, že moje manželka pro svůj zdravotní handicap ujde sotva pár desítek metrů týdně, není důvodem být zavřen doma jako v kleci, byť by byla zlatá. Jsem romantik, fotograf a xmrti mám rád přírodu, ale už desítky týdnů jsem odsouzen k osamělým poutím životem i přírodou. Zdaleka však nejsem sám. Pod širým nebem, u šálku kávy nebo nad pár hrabalovsky zlatavými pivy, se kolikrát setkávám s podobnými lidmi. Scénář takových setkání je vždy stejný - slovo dalo slovo a od docela cizích lidí jsem už vyslechl tolik interesantních životních příběhů, že bych je nikdy nedokázal všechny napsat. A stejně jako na internetu, i tady bariéry mezi lidmi bourá vědomí, že se už nikdy nepotkáme. A kolikrát si překvapivě vybavuji i polozapomenuté vzpomínky z dětství, které jsem ani vlastním dětem a vnoučatům nikdy neřekl…

Díky za tvůj zajímavý příběh i za fakt, žes zmíněné skutečnosti dokázala pojmenovat… :o)
 ze dne 09.03.2007, 10:00:20  
   Snílek: Díky moc za komentář. Taky pro mě bylo setkání s úplně cizími lidmi v životě už párkrát velmi důležité a poučné. Někdy stačí gesto v pravou chvíli... Měj se krásně a drž se.
 leafe 18.01.2007, 18:21:14 Odpovědět 
   4etlo se to dobře, bylo to upřímné a dál jsi podle mě něco čtenářum. A to se nestává každou chvilku. Pěkné, líbí :)
 ze dne 18.01.2007, 23:52:13  
   Snílek: Díky.
 čuk 18.01.2007, 17:24:47 Odpovědět 
   Abys nezpychla z Nancy, Závisí na věku a zkušenostech, jak tě co ovlivní a je pro tebe nové. proto já se budu divit a chválit méně než rozevlátá nancy.
 ze dne 18.01.2007, 23:45:46  
   Snílek: Neboj, radost mi udělala to jo, ale nepatřím k těm, co neposlouchají ostatní a odmítají jejich rady, naopak považuju mít možnost znát názory ostatních za velmi důležité. A už dávno vím, že na jednom úspěchu se stavět nedá. Píšu pro radost a tu ze psaní mám. A tvého názoru si velmi cením a budu ráda za každou tvou další radu.
 Thomas 18.01.2007, 17:10:35 Odpovědět 
   Myslím, že je to až moc o životě. Chtělo by to trochu fantasie, aby to bylo víc zábavné. Řemeslně je to určitě na vysoké úrovni, ale život žije každý, podle mě je zbytečné o něm ještě psát. Snad až na ten konec, tohle většina lidí zažila na vlastní kůži.
 ze dne 18.01.2007, 23:50:18  
   Snílek: Pro mě je naučit se v životě vidět a užívat si maličkosti velmi důležité. Dokázat to považuju za štěstí. Opravdu bych si přála nějakého skřítka, který by mi to když na to zapomenu hned připomenul. Ale v každém případě dík za názor.
 Nancy Lottinger 18.01.2007, 13:34:35 Odpovědět 
   To je... To je naprosto dokonalé! To je tak dokonalé, že to ani není dokonalé, ale tak upřímné, že to nemůže být dokonalé, jestli mi rozumíš... Prostě a jednoduše, zastavila jsem se a pochopila, co jsi mi chtěla říct... A něco jsi mi sdělila. Něco jsi mi předala. A já si myslím, že jsem na dobréí cestě se tím řídit. Díky ti. 1
 ze dne 18.01.2007, 14:04:22  
   Snílek: Děkuju, udělala jsi mi velkou radost. I kdyby tento komentář byl jediný, právě kvůli němu to stálo za to napsat.
 čuk 18.01.2007, 7:40:24 Odpovědět 
   Jo setkání s lidmi může zlepšit náladu, pokud se nedožadují, abys jim rozuměl. A ze vzpomínek je si nutno vybírat. Kouzelný dědeček to věděl a je fajn, že zanechal za sebou poselství. Vcelku dobře napsané, ovšem nadhledový popis trablů s kombinacemi vzpomínek je už méně časté Recept na štěstí je tam poněkud příliš skryt ( nečekat až...)a nevím, jestli by takto vždy fungoval, ale k zamyšlení vede
 ze dne 18.01.2007, 8:55:38  
   Snílek: Děkuji za přečtení a názor, jsem za něho vděčná. Podle mě recept na štěstí jako takový neexistuje. Já vidím štěstí v umění nepřehlížet každodenní kratičké či delší šťastné okamžiky a krásné chvilky, a stavět je nad ty trable. Moc bych si přála, aby vždy, když na to zapomenu (a to je bohužel velmi, velmi často), aby do mě někdo okamžitě drcnul a řekl: "Už zase?"
 duddits 18.01.2007, 1:15:13 Odpovědět 
   Slavnostní první příspěvek nového workshopu :-)
Tohle pojetí se mi celkem zamlouvá... Lidé mají tendenci pitvat se ve všem špatném, co jim život přinese, a hodně rychle pohřbívat to krásné na Hřbitově krásných vzpomínek... Opravdu se mi líbilo, jak ten stařík neústupně (ale zároveň nenásilně) tlačil hlavního hrdinu do těch správných míst. Jen nevím, jestli nezmizel trochu moc brzy :)
Abych to shrnul: pěkně procítěné, pravdivé, celkově milé... Tak snad jedna :)
 ze dne 18.01.2007, 1:30:07  
   duddits: No, i tak doufám, že až budu zase jednou ve špatný náladě a svět uvidím v tmavých barvách, že se u mě taky na chvíli zastaví :-)
 ze dne 18.01.2007, 1:22:40  
   Snílek: Děkuji, on ten stařík neměl moc času. Je nás tady totiž strašně moc, co potřebují občas "naťuknout", zatímco on je jen jeden...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Elektrikářské š...
Altro
Deprese
Anavi
Metus
ropnej vrt
obr
obr obr obr
obr

Posel smrti VI: K. IX - Jako v...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr