obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915781 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392924 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: O stříbrném jelenovi ::

 autor Rilian publikováno: 30.12.2020, 16:07  
Jeden z příběhů, který se odehrál velmi dávno v tajemné zemi. Není součástí hlavní příběhové linie, ale má pro ni velmi zvláštní význam, neboť se zde zrodí jeden z moudrých učenců, který později, a to už je jiný příběh, dopomůže hrdince, abych pochopila mnoho věcí.
 

Daleko za Tančícím údolím, ještě za časů, kdy trůn na hradě Iristial měl své právoplatné dědice, a dávno před tím, než se do Země za kameny v kruhu dostala lidská holčička, žila v malém království na severu královna Pomněnka a král Elwind. Bylo to za krásných podzimních dnů, kdy se král a královna se svou družinou vypravili do hlubokých lesů pod Theridemskými horami, aby spočinuli v lůně nespoutané přírody a královna mohla na chvíli zapomenout, že nemůže počít dítě. Byli na cestě již několikátý den, když nalezli útulnou planinu, kde pod vysokým dubem služební rozložili tkané koberce a postavili několik stanů. Slunce tam krásně hřálo a barevné listí všude kolem popadávalo, jak to dělají vločky v bezvětrném zimním dni. Královna Pomněnka se položila do hebkých polštářů pod rozvětvenou korunou dubu.
„Má paní,“ pověděl Elwind, „stan je již postaven. Neodpustil bych si, kdybyste ochořela.“
„Můj pane,“ odvětila královna, „chci zde na okamžik rozjímat, neb jsem krásnějšího stromu neviděla.“
„Budiž tedy, má královno,“ uklonil se král a odešel do stanu.
Královna zavřela oči, nadechla se a cítila, jak jí tělem tepe příjemné teplo. Za okamžik na to usnula a ponořila se do zvláštního snu: Ocitla se na tomtéž místě, kde usnula, ale všechno bylo zelené jako při pozdním jaru. Z dubu k ní sletěl pták, kterému se říká Fensiel. Posadil se na jeden z polštářů před ní a pohleděl jí do očí. Královnu to udivilo, protože věděla, že tito ptáci přes den spí a při měsíčním svitu ožívají. Chvíli bylo ticho, ale pak pták promluvil:
‚Má královno,‘ pověděl Fensiel a natočil hlavičku, jako to dělají psi, když k nim promlouváte. ‚Mohu ti povědět, proč nemůžeš počít dítě. Jsi velmi spravedlivá a moudrá žena a zasloužíš si znát, jak lze zvrátit nemoc, která sužuje tvé tělo.‘
‚Drahý příteli,‘ zbystřela královna, ‚nikdy jsem se nesmířila s tím, že neuslyším pláč dětí, a třebaže mě již jakékoli naděje opustily, v nitru stále věřím, že jednou dítě počnu. Byla u mě spousta lékařů a kouzelníků, ale nikomu se nepodařilo učinit mě doopravdy šťastnou. Jak mi pak můžeš pomoci?‘
Pták se na chvíli postavil a pak se zase posadil. Tak jako každý jiný Fensiel, i tento byl rudý a nachový a na hlavě měl chocholku.
‚Aniž bys tušila, má královno,‘ začal Fensiel, ‚tehdy, kdy ses jako malé dítě proháněla lesy v okolí tvého zámku, byla jsi prokleta čarodějnicí, která nemohla snést tíhu toho, že jednou z tebe bude krásná žena. Uvalila proto na tebe kletbu, která zabrání, aby se tvůj půvab již nadále nepřenášel na tvé budoucí potomky. Chceš-li se ptát, má paní, jestli lze kletbu zvrátit, pak je to skutečně možné, ale vyžaduje to jistou oběť.‘
Královnu to velmi zajímalo a ihned se zeptala:
‚Jakou oběť? Učiním všechno proto, abych měla dítě!‘
‚Kletba je mocná! Sama čarodějnice obětovala něco ze sebe – kus své krásy. Byla kdysi velmi pohlednou ženou, ale zlomené srdce je jed, který sžírá to dobré, aby nakonec zbylo jen to zlé. Slyš proto má paní: Nedaleko odsud je mýtina, kde se pasou jednorožci. Nikomu nic neřekneš a nenecháš se nikým zastavit, i kdybys měla smrt na jazyku. U jednorožců se skloníš a poprosíš je o zlomení kletby. Pokud tak učiníš, narodí se ti syn. Bude velmi pohledný a mužný, ale v den jeho osmnáctých narozenin ho necháš odejít. O jeho osudu je již dávno rozhodnuto. Nebudeš tomu moci zabránit, neboť tak již bylo napsáno a jitřenka Ilasilbia je mým svědkem, že v nebeských síních osudy napsané, již nelze změnit.‘ Fensiel si protáhl křídla, čímž ovál královniny zlaté vlasy.
‚Jaký smysl pak má, Fensieli,‘ uvažovala královna, ‚abych vůbec počala dítě, z něhož nebudu mít radost na zbytek svých dnů? Jakou radost mi to má způsobit, když budu umírat s vědomím, že můj jediný syn zmizel a třeba trpí v bolestech?‘
‚Tvou jedinou útěchou, královno, bude jen to, že tvůj syn změní mnohé,‘ odpověděl Fensiel.
Královna dlouhou chvíli mlčela. Přemýšlela, jestli žal, který má, přebije žal ztráty milovaného syna. Její touha po dítěti však byla silnější. Věřila, že zabrání osudu, který jitřenka Ilasilbia chrání v nebeských síních.
„Budiž tedy!‘ zvolala. ‚Učiním, co je potřeba.‘
Ihned po tom se královna probudila obsypaná zlatým listí a rozhodně se vydala na cestu.
„Má půvabná,“ pověděl Elwind, který právě opouštěl stan. „Vyspala jste se dobře?“
„Můj pane, nyní musím ještě rozjímat. Nebojte se o mě,“ pohleděla na něj,
„Kam chcete jít, má paní?“ zeptal se spěšně.
„Pane, měj trpělivost,“ odpověděla stroze. Král, jako by něco tušil, jí vzal hebkou ruku a políbil. On i družina se za ní ohlíželi, ale nikdo se neopovážil jí v tom zabránit.
Pomněnka se vydala dál na jih. Asi pět minut po tom, co opustila mechovou planinu, narazila na cestu. Neměla ponětí, zdali jde správně, ale doprovázená zvláštním pocitem byla přesvědčena, že ano. V šatech se jí šlo velmi těžce, neboť zachytávaly listí i jehličí. Jednou musela obejít velké jezírko a přejít po kmeni, aby se vyhnula hluboké propasti. Místy byl les tak neprostupný, že jí uštědřil několik škrábanců a oděrek, královna však byla hnána myšlenkami na budoucí dítě.
Jak dlouho to trvalo, o tom neměla ponětí, ale jakmile vstoupila mezi skály, otevřela se před ní travnatá mýtina, kde se pásli nádherní jednorožci. Již dávno před tím slyšela stálý, stříbrně zvonivý zvuk, ale až nyní našla jeho původ – vycházel od nich. Jednorožci měli téměř perleťovou barvu, zdobila je stříbrná kopyta a stejně tak i stříbrný pruh rohu, který se ve spirále táhnul v celé jeho délce. Hříva vypadala jemně a hedvábně. Pomněnka se na chvíli zastavila, protože o jednorožcích slýchávala jen v pohádkách. Byla v němém úžasu a dlouhou dobu nevěděla, co dělat. Zároveň si uvědomila, že nemá žádné starosti a že se cítí velmi příjemně. Po pár minutách k nim přišla blíže. Jednorožci se k ní ohlédli a hleděli jí přímo do očí. Královna uronila slzu a natáhla ruku, která se třásla. Jeden z jednorožců jí vyšel vstříc. Stejně jako královna, i on šel nesměle. Nakonec se nechal pohladit královninou zraněnou rukou a ona ucítila prazvláštní sílu. Nohy se jí podlomily a ona se musela posadit.
„Královno,“ ozvalo se odněkud.
Královna hledala zdroj hlasu, ale vzápětí si uvědomila, že jej slyší v hlavě.
„To já s tebou promlouvám skrze myšlenky,“ pověděl hlas. Patřil jednorožci, kterého pohladila.
„Přišla jsem, abych se se poklonila a prosila vás,“ pověděla a uklonila se hluboko k zemi.
„Povstaň královno,“ pobídl ji jednorožec. „Jsi velmi moudrá a pokorná, přesto cítím, že tě sužuje kletba – velmi mocná kletba. Sklánělo se mi již mnoho žen a mužů, králů i královen, kterým jsem se nechal zjevit, avšak nikoho s bolestí, jakou v sobě skrýváš. Znám to prokletí, neboť i ona ke mně jednou přišla, abych vzkřísil muže, který prohrál bitvu s časem. Láska nestárnoucí kouzelné bytosti a člověka netrvá věčně. Strom času je spravedlivý a nemění pravidla, kterým se řídí svět. A třebaže jsou lidská srdce více náchylná ke zlobám, kouzelné bytosti trpí nestálostí srdce rovněž.“
„Co tedy mohu udělat víc, aby se vaše srdce slitovalo nad nepřízní osudu, který jsem neměla možnost ovlivnit?“ otázala se královna.
Jednorožec trochu poodstoupil a znovu jí pohleděl do očí.
„Vskutku na tobě byla učiněna nespravedlnost, půvabná královno, proto tě zbavím prokletí. Jakmile se vrátíš do svého zámku, ucítíš již tíhu svého syna, neboť taková je podstata kouzla. Zároveň však učiníš oběť, kterou kterákoli matka činí s bolestí v srdci.“ Jednorožec se dotkl Pomněnčina břicha rohem, který stříbrně zazářil. Královna ucítila brnění a zvláštní tíhu, a než záře pohasla, jednorožci zmizeli.
„Nyní běž,“ řekl hlas jednorožce, který se už jako ozvěna nesl vzduchem. „A měj stále tak dobré srdce, jako doposud.“
Královna cítila nevýslovnou radost a zároveň cítila, že má v lůně syna.
Když se ke sklonku západu vrátila na mechovou planinu, byli už všichni na nohách a strachovali se o ní. Král vyslal družinu, ale ta se ještě nevrátila.
„Má paní,“ pověděl s obavami v hlase Elwind, když spatřil, jak k nim přichází. „Žalem bych jistě zhynul, kdybyste svou nepřítomností setrvávala ještě chvíli. Jste v pořádku?“
„Stane se z vás otec, Elwinde,“ pověděla královna a sáhla si na kulaté břicho. „Byla jsem zbavena mocného prokletí.“
Elwind tomu vůbec nerozuměl, ale když mu královna vše vysvětlila, políbil ji na čele, poklekl před ní a políbil ji ruku.
Druhého dne se vrátili na svůj zámek. Týden na to již byla královna natolik obtěžkána, že téhož večera porodila zdravého syna, kterému dali jméno Arian.
Jak čas ubíhal, stával se z prince Ariana pohledný muž, kterého otec učil všem dovednostem. Již v desíti letech uměl velmi obratně ovládat meč. Pomněnka jej naopak učila dobrotě a laskavosti. Když se blížily Arianovi osmnácté narozeniny, začala být královna velmi nesvá. Nikomu o osudu svého syna neřekla, ani Elwindovi. Povolávala nejmoudřejší učence a kouzelníky, aby se dověděla víc o nebeských síních a času, ale všichni se shodli na tom, že jsou to věci, které nelze pochopit kouzly ani lidským rozumem. Pomněnka z toho byla velmi nešťastná a pomalu se začala s osudem svého syna smiřovat.
Jednoho dne seděla v zahradě a rozjímala.
„Tady jsi matko!“ pověděl princ Arian, který k ní přicházel. „Všude jsem tě hledal.“
„Ariane, kde je otec?“ zeptala se Pomněnka.
„Víš moc dobře, má půvabná matko, že nerad hraji šachy. Je to ta nejnudnější hra pod sluncem. Chci jít lovit, chci vyhrávat veliké bitvy…“ Princ se posadil vedle ní.
„Zítra máš narozeniny, synu. Co ti mohu darovat, abych tě učinila šťastným?“
Princ uchopil Pomněnku za ruku, usmál se a pověděl:
„Mým největším štěstím jsi ty a otec. Netřeba žádných darů, neboť jsem šťasten tak, jak nejvíc mohu být.“
Královna se rozplakala.
„Co je ti matko? Neplakej, neboť jsi mě celý svůj život učila vážit si vaší dobroty, a já jsem se snažil dělat vám radost.“
„Můj synu,“ začala královna, „už zítra se naplní proroctví, které jsem musela přijmout, aby ses narodil. Již zítra se z našich životů vytratíš a já nemám ponětí, jestli tě ještě někdy uvidím.“
„Co to říkáš, matko?“ usmál se princ. „Nemám nejmenších důvodů, opustit vás – jsem zde šťasten!“
„Je to vůle proroctví, nikoli má,“ pověděla královna těžce. „Nemůžeme změnit to, co již dávno bylo napsáno v nebeských síních. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ti to povědět, ale nakonec jsem usoudila, že je lepší být připraven.“
Z dáli k nim přicházel Elwind. Mával na ně a když k nim došel, pověděl:
„Ariane, Pomněnko! Zde jsou mé milované osoby. Vím, synu, že ti šachy nikdy moc nešly, ale mohl si mě spravit, že jdeš za matkou – Šach mat!“
Královna si otírala slzy a dlouhou chvíli mlčela. Když si toho Elwind všiml, pověděl:
„Co se stalo? Nechci, aby tvůj půvab, má paní, zdobily slzy. Jak ti mohu pomoci? Již delší dobu pozoruji, že se chováš velmi zvláštně. Co tě trápí?“
Královna se zdráhala, ale nakonec i Elwindowi pověděla o proroctví, které osmnáct let tajila. Král jí to neměl za zlé, ale i ho popadl smutek, že ztratí milovaného syna a dědice trůnu.
„Jsme již staří,“ začal. „Je-li to však vůle nebeských síní, pak ji přijímám. Stejně, jako přijímám vůli nejvyššího vladaře Iristialu, jehož moc nás chrání před silami zla.“
„Já vás neopustím, otče. Nemám k tomu nejmenších důvodů. Za svůj život jsem viděl mocná kouzla, ale takové, které by mou mysl přesvědčilo, abych opustil rodiče, nikoli. Zítra mám narozeniny a slíbil jsi, že se vydáme na lov němého stříbrného jelena.“
„Tak se stane,“ potvrdil král.
Královny se v tom okamžiku zmocnil klid. Zřejmě se za to zasloužila slova prince, která ji přesvědčila, že jen on sám je pánem svého života. Zároveň si uvědomila, že již skutečně dospěl.
Další den byl ve znamení oslav. Byl mlhavý zlatý podzim a pod zámkem bylo rušno. Lovecká družina již čekala na prince a krále, kteří se oděli tunikami a stříbrnými meči. Všude bylo slyšet klopýtání koňů a nekonečný psí štěkot.
„Buďte opatrní,“ řekla královna, když všichni stáli na nádvoří.
„Ariane, nezapomeň být moudrý a spravedlivý, ať se ti stane cokoli.“
„Neboj se matko. Uvidíme se na večerní hostině,“ odpověděl princ a královnu obejmul. Pak se vyhoupl do koně, ještě na matku pohlédl, usmál se, a když král zavelel, rozjel se jako první přes dlouhé nádvoří. Za kopyty jeho koně se zaprášilo a on vzápětí zmizel za zdmi zámku.
Družina směřovala hluboko do severních lesů, kde byl stříbrný jelen spatřen naposled. Lesy tam byly listnaté a husté. Zem pokrývalo zlaté listí a sebemenší záchvěv způsobil, že se z korun rozpadalo další, jako by pršelo. Celá družina tak jela pod vodopádem zlata. Zhruba po půl hodině zachytili psi stopu.
„Tyto lesy mi nejsou známé,“ pověděl Elwind Arianovi.
„O to větší důvod, aby se v nich ukrýval stříbrný jelen,“ odpověděl princ nadšeně.
Psi se hnali dál a dál až nakonec vyhnali stříbrného jelena přímo před princova koně. V ten okamžik již princ neviděl ani neslyšel nikoho. Prudce se rozjel za jelenem. Stříbrný jelen byl velmi statný a mohutný. Jakoby kouzlem, jednou se objevil nalevo, pak zase napravo. Hbitě se vyhýbal princi, který mu však hravě stačil. Stromy se kolem nich míhaly, jako za okénkem ve vlaku. Trvalo to asi deset minut, když lesy potemněli a zhoustly trochu víc, ale ani to nebránilo princi, aby byl jelenovi v patách. Na okamžik jej princ ztratil z dohledu. Zastavil koně a rozhlížel se. Uvědomil si, že psí štěkot již dávno neslyší a že je v lese úplně sám. Kdesi nalevo se ozval dusot patřící jelenovi. Princ se za ním rozjel, ale jelen se opět vytratil. Kůň uháněl dál a princ se rozhlížel nalevo i napravo, když tu si všimnul, že kdesi za kmenem stromu spatřil spanilou tvář dívky ve stříbrném odlesku. Vydal se tím směrem, ale nikoho nenašel. Měl ji dlouho v paměti, protože mu učarovala nesmírnou krásou. Zmocnila se jej ještě větší touha než po stříbrném jelenovi. Věděl, že ji musí najít stůj co stůj. Sesedl z koně a vydal se k mohutnému dubu. Šel velmi opatrně, protože se mu zdálo, že něco slyší. Schoval se za mohutný kmen a pomalu jej obešel, aby se podíval. Nebyla tam však žena, ale odpočívající stříbrný jelen. Princ opatrně natáhl tětivu svého luku a vložil do ní šíp. Zamířil na jelena a jedinou ránou do nohy jej skolil k zemi. Jelen se skutálel níže do údolí, takže se princi ztratil z dohledu. Princ se za ním vydal. Pomalu se stmívalo, takže se zaměřil na stříbrný odlesk srsti jelena. Když se blížil k nejhlubšímu místu údolí, začalo se před ním vynořovat cosi, co však stříbrné nebylo, alespoň ne tolik, jako na začátku. Jelena to už vůbec nepřipomínalo, místo toho tam ležela krásná dívka, která se mu před tím zjevila. Měla stříbrné vlasy, velmi bledou kůži a z nohy jí tekla krev.
„Překrásná paní, co se vám stalo?“ pověděl se srdcem v krku. „Kdo vás postřelil?“ A když to dořekl, pomalu si uvědomil, že jelen musela být ona. Dívka tam bezvládně ležela a nehýbala se. Bylo jen vidět, jak ji z pod víček tečou slzy. Opatrně nadzvedl její hlavu a položil ji do svého klína. Seděl tam dlouho a přemýšlel, jak jí pomoci, ale byl velmi bezradný. Na jednu stranu byl učarován nesmírnou krásou, na stranu druhou ho jímala hrůza, že nejspíš tu krásu zničil. V lese už byla taková tma, že si sotva viděl na prsty. Začalo být velmi chladno. Sundal si proto tuniku a přikryl jí dívku a rozdělal oheň. Když se mu to podařilo, opatrně nadzvedl dívce hlavu a dal jí napít z lahve, kterou měl u pasu. Přistoupil k její noze a zlomil šíp, aby jej vytáhnul. Jakmile to udělal, dívka zaúpěla bolestí. Ránu očistil a zavázal kusem svého lněného rukávu. Celou noc pak probděl a hleděl do její spanilé tváře.
Brzy ráno se probudil, ale než stihl udělat jakýkoli pohyb, hleděl do ostří svého meče, který třímala spanilá dívka. Tam, co měla obvaz byla noha bez známky jakéhokoli zranění.
„Nehýbej se, člověče!“ pohrozila princi. „Ještě krok a ukončím tvůj život tak rychle, jako ty jsi chtěl ukončit můj.“
„V tom případě jsem to měl učinit, neb bych teď nebyl v nevýhodě,“ ohradil se princ.
„Mlč!“ odsekla dívka a stále křečovitě svírala jílec meče.
„Jestli mne tu chcete držet až do konce mých dnů, spanilá paní, pak vězte, že jsem poměrně mlád!“
„Já mám času dost!“ řekla dívka přesvědčivě, a ještě víc přiblížila ostří mezi princovy oči.
„Proč se měníte v jelena, paní?“ otázal se princ po chvíli ticha.
„Do toho ti vůbec nic není,“ odsekla dívka a ruka ji tíhou meče trochu poklesla. Princ tušil, že tohle křehká ruka nemůže vydržet dlouho. Pověděl si, že ještě vyčká, a když bude příležitost, pokusí se osvobodit.
Skutečně to netrvalo dlouho a dívka měla ruku natolik ztěžklou, že se princ obratným chvatem vysvobodil a stihl jí ještě vytrhnout meč z ruky. Role se obrátily.
„Spanilá dívko,“ začal princ, když držel meč před jejíma očima, „otec mě učil umění meče už od útlého dětství. Zřejmě jej vydržím třímat déle nežli vaše hebká ruka.“
„Měla jsem tě zabít hned, když jsem měla výhodu,“ pověděla dívka skoro šeptem.
„Ctím lidský život a ctím vaši spanilost. Snad mi i toto bude ke cti,“ řekl princ a pomalými kroky ustupoval a zasunul meč do své pochvy. Dívka se tvářila velmi překvapeně. Vlastně se z jejího pohledu dalo usoudit, že toto gesto vůbec neočekávala. Opatrně se postavila a vzápětí se dala na zběsilý úprk, záhy se však zastavila a zase se vrátila.
„Rozmyslela jste si to?“ chtěl vědět princ.
„Kdo jsi?“ otázala se dívka.
„Dovolte mi, abych se představil: Jsem princ Arian ze severního království,“ a poklonil se, jak nejlépe dovedl. „Kdo jste vy, spanilá paní?“
„Na člověka jsi velmi zvláštní,“ pronesla dívka. „Proč jsi mě lovil?“
„Netušil jsem,“ hájil se princ, „že na sebe berete podobu jelena. V naší rodině je zvykem každým podzim pořádat hon na stříbrného němého jelena. Nikomu se to však nikdy nepodařilo.“
„Protože žádný němý stříbrný jelen není,“ řekla dívka přesvědčivě. „Jsem to jen já, kdo na sebe bere podobu toho zvířete.“
„Proč to děláte, má paní? Tato podoba vám sluší mnohem víc.“
„Není to má volba,“ odpověděla dívka a posadila se.
Princ se posadil taktéž a hodil dříví do ohniště, aby se znovu rozhořelo. Všude kolem byla hustá mléčná mlha, takže viděli sotva na krok.
„Pojďte se ohřát,“ a ukázal rukou na místo poblíž něj. Dívka se nejprve zdráhala, ale pak si přisedla.
„Povíte mi, jaké půvabné jméno nosíte?“ otázal se princ.
„Pro lidi je mé jméno příliš složité,“ začala dívka, „ale myslím, že Linliel by se tomu přiblížilo nejvíc.“
„Jako půvab, který vás zdobí, stejně i vaše jméno,“ princ uchopil Linlielinu ruku a políbil ji. Dívka se znovu tvářila velmi překvapeně. Dlouho si pak ruku hladila a hodnou chvíli mlčela.
„Snad již nyní přijmete tu skutečnost, že jsem vám nechtěl způsobit bolest,“ ospravedlňoval se princ.
„Budiž tedy, princi, věřím ti,“ odpověděla Linliel.
„Zřejmě máte hlad,“ usoudil princ, „ale můj kůň, na kterého jsem dočista zapomněl, si jistě šel svou cestou. Posečkejme, než se mlhy rozplynou a vydejme se hledat mou družinu.“
„Až se mlhy rozplynou, pak se naše cesty rozejdou, Ariane,“ řekla Linliel přesvědčivě.
„V tom případě si přeji, aby mlhy neustoupily tak rychle, jak byste si přála,“ řekl princ.
„Zde můžeš zanechat všech královských zvyklostí. Už jsem ti přece říkala, jak se jmenuji.“
„V tom případě,“ uvažoval princ, „mi můžeš povědět, proč se měníš v jelena a vystavuješ se nebezpečím, která zde na tebe číhají.“
„Tohle je moc složitý příběh,“ zašeptala Linliel, „není určený lidským uším.“
„Jsou v tom kouzla, že ano?“ pronesl princ. „Jen kouzlem se ti může zhojit rána tak rychle,“ ukázal přitom na její nohu.
„Co ty můžeš vědět o kouzlech? Jsi člověk!“
„A to mi snad brání, abych je neznal?“ ohradil se princ.
„To jistě ne,“ potvrdila Linliel. „Chtěla jsem jen říct, že nemůžeš plně rozumět prokletím—“
„Ty jsi prokletá?“ reagoval princ spěšně.
Linliel si uvědomila, že prozradila něco, co neměla.
„V čem tkví tvé prokletí?“ chtěl vědět princ.
„Neptej se,“ odsekla Linliel, „není to tvá starost!“
„Třeba ti mohu pomoc zlomit kouzlo, kterým jsi očarovaná. Musím jen vědět, co se ti stalo,“ naléhal princ.
V Linliel se odehrávalo spousta pocitů, ale zdráhala se.
„Není to tvá starost,“ pověděla rázně.
„Udělal bych to pro tvou krásu a půvab, spanilá,“ nedal se odbít princ.
Linliel se mu podívala do očí a najednou se jejího srdce dotklo něco, co už dlouho necítila.
„Kým se stávám, je čistě má vina. Závist se týká i bytostí, jako jsem já. Pro lásku jsem obětovala víc, než jsem měla, proto mám stříbrné vlasy. Nikdo mě toho nemůže zbavit,“ odpověděla stroze.
Princ se nad tím zamyslel, a pak se již na nic nezeptal.
Za hodinu mlhy ustoupily a princ se s Linliel vrátili na místo, kde naposled zanechal koně.
„Zdá se,“ začal princ, „že jsem mnohem dál od svého království, než jsem si byl ochoten připustit.“
„Ukážu ti, jak se odsud dostat,“ opověděla Linliel okamžitě a vedla jej podél úzkého potoka průzračné vody. Zdálo se, že jdou ještě hlouběji do lesa, ale záhy stanuli na kopci. Všude pod nimi se rozprostíral les jako zeleno zlaté moře, ale napravo stoupal do kopce, takže se tam moc vidět nedalo.
„Tam,“ ukázala Linliel právě tím směrem, „je tvé království. Tvá touha ulovit stříbrného jelena byla natolik silná, žes nyní mimo svůj domov. Teď už víš, kdo stříbrný jelen je. Slib mi, že se o tom nikomu nezmíníš – prosím.“
Princ poklekl a pověděl:
„Spanilá, mé srdce je beznadějně zamilováno. Nemohu tě tu zanechat. Kdybych se vrátil domů, můj život by již nebyl, jaký doposud byl. Dozajista bych se trápil otázkami, co se s tebou děje a vlastní čest by mě zahanbila, kdybych se nepokusil zlomit prokletí. Staň se mou ženou!“
Linliel se opět zachvělo srdce. Pohlédla do země a na chvíli bylo vidět, že je v rozpacích. To cosi se jí nyní zmocnilo mnohem víc než kdy předtím.
„Nemohu, princi,“ řekla skleslým hlasem. „Jsem svázána mocným kouzlem. Jsem svázána kdysi mocnou závistí. Nemůžeš mi pomoci – a i kdyby, nechci přežít smrt milované osoby.“
„Zlomím to kouzlo, spanilá. Zlomím jej, i kdybych měl položit vlastní život.“
Tu se Linliel rozplakala. „Znám ten pocit lásky,“ pověděla těžce. „Znám ten dar a prokletí. Milovala jsem a byla velmi milována. Ale život čarodějky v porovnání s životem lidí je nesrovnatelný. Věřím, že jsem bývala dobrou čarodějkou, ale bolest ve mne roznítila závist. Mocným kouzlem jsem čisté a nádherné dívce způsobila, že až nadejdou její dny, nikdy nepočne dítě. Obětovala jsem kus svého já, a právě to způsobilo, že se v tento čas měním ve stříbrného jelena a vydávám se do blízkostí lidí, riskujíc vlastní život.“
Když to princ vyslyšel, bleskově se postavil a sáhl po svém meči, aby jej vzápětí přitiskl Linliel na krk. Linliel to velmi polekalo.
„Ty jsi ta čarodějka!“ zakřičel princ. „Tys mou matku proklela! Tys ji způsobila bolest. Jakým právem? Měl bych ti teď oplatit stejně!“
Linliel mávla rukou, ze které vyletěly stříbrné jiskry. Než se princ nadál, držel v ruce místo meče hadrovou panenku.
„Kdo jsi?!“ zeptala se.
„Víš moc dobře, kdo jsem!“ zakřičel princ.
„Kdo je tvá matka?!“ chtěla vědět čarodějka.
Prince se zmocnila zuřivost, ale když viděl v ruce hadrovou panenku, věděl, že proti kouzlům mocné čarodějky nemá šanci.
„Jsem syn královny Pomněnky a krále Elwinda.“
„Dívka, na níž jsem tehdy v lesích upřela svou závist se také tak jmenovala. To jí jsem odepřela dítě. Lžeš!“
„Má čest mi nedovolí volit křivá slova!“ reagoval princ.
„Jak se zbavila prokletí?“ zeptala se Linliel.
Arian se nejprve zdráhal, ale pak jí pověděl, co mu vyprávěla matka. Linliel opět poklesla v nohách a rozplakala se. Zatímco se v princi zuřivost mírnila, Linliel stále plakala. Princ nad tím přemýšlel a uvědomil si, že kdyby čarodějka chtěla, už dávno jej sprovodí ze světa.
„Třeba ses opravdu změnila,“ pověděl. Linliel ho ale neslyšela a dál plakala.
Trvalo to nějakou chvíli, ale nakonec se uklidnila.
„Neměla jsem právo tvé matce odepřít, co chce každá žena. Dnes už to vím,“ přiznala Linliel.
„Věřím, že tvé slzy, spanilá, jsou známkou toho, že máš dobré srdce. Třeba to byl tvůj a můj osud, abychom se potkali.“
Oba se postavili. Arian přistoupil k čarodějce, aby jí otřel slzy. Čarodějka na sebe znovu nechala sáhnout. Zjistila, že se jí v princově blízkosti znovu rozbušilo srdce.
„Třebaže mnou chvílemi zmítala zloba,“ začal princ po chvilce ticha, „nedokázal bych tvé spanilosti zkřivit jediný vlas.“
Znovu k ní přistoupil, pohleděl jí do očí, a nakonec jí políbil. Linliel se zachvěla, protože jí celým tělem proběhl mráz. Byl to velmi dlouhý polibek, po kterém se stala velmi zvláštní věc:
Kolem obou se rozprostřel bílý závoj, jako by ho někdo předl ze vzduchu před nimi. Všude létaly stříbrné jiskry doprovázené stříbrně zvonivým zvukem. Linliel věděla, že je to kouzlo, ale princ zůstal v němém úžasu. Nakonec oba záře natolik oslepila, že museli zavřít oči. Když to všechno skončilo a oba oči otevřeli, ocitli se v zeleném údolí mezi skálami, kde byla travička tak jemná, jako by právě narostla a ve vzduchu bylo cítit cosi svěžího.
„To já jsem zbavil Pomněnku prokletí,“ pověděl zvonivě jemný hlas.
„Kdo jsi?“ otázal se princ a otáčel se, ale nikoho neviděl. Linliel se do prince pevně zavěsila a mlčela.
„Spíš by ses měl ptát, kde jsem,“ odpověděl jemný hlas.
„Kde tedy jsi?“ reagoval princ.
„Jsem tady,“ odpověděl hlas. A než to dořekl, stáli princ i čarodějka tváří v tvář bílému jednorožci. Čarodějka ihned poklekla.
„Vstaň, Linliel,“ pobídl jí jednorožec.
„Nemohu ti pohlédnout do očí,“ odvětila Linliel, „neb jsem ve svém životě učinila mnoho zlého.“
„Právě proto,“ začal jednorožec přesvědčivě, „bys mi měla pohlédnout do očí.“
Linliel vstala a učinila, co po ní jednorožec chtěl. Znovu se rozplakala.
„Pane,“ vložil se do toho princ, “odpusť mi mou troufalost – proč jsme zde?“
„Dobře se ptáš, lidský princi. Tuším však, že tvé srdce již odpověď zná.“
„Netroufám si v tvé přítomnosti pomyslet na cokoli, pane“ reagoval princ.
Jednorožec svůj zrak znovu upřel na Linliel.
„Čarodějko,“ pověděl, „skutečně toho máš mnoho na svědomí. Budiž ti však k dobru, žes po zbytek svých dnů užívala svá kouzla jen pro dobrou věc. Nejsi první ani poslední, kterým nestálost srdce způsobilo trápení. Zdá se, že jsi dlouhou dobu platila za svůj přečin a plně si uvědomila jeho dosah.“
Linliel ukápla velká slza. Styděla se, jako nikdy v životě. Přítomnost jednorožce ji na druhou stranu velmi hladila po duši.
„Nemohu odčinit svůj prohřešek,“ řekla. „Zaplatila jsem za to příliš velkou cenu.“
„Stalo se, neboť se zřejmě mělo stát,“ řekl jednorožec k oběma. „Stejně, jako jsem zbavil prokletí královnu Pomněnku, mohu i tebe zbavit prokletí. Bude tě to stát však příliš mnoho.“
„Nemohu ztratit víc, než jsem ztratila,“ odpověděla Linliel.
„Své moci zvolna pozbudeš a jak budeš stárnout, vytratí se z tvého těla navždy. Již nikdy se nevrátíš mezi kouzelné bytosti a neuslyšíš volání lesa. Budeš umírat, jako člověk.“
„Jeli to cena, kterou mám zaplatit,“ řekla Linliel, „pak ji přijmu.“
„Život lidí je velmi těžký,“ vložil se do toho princ, „ale bývá protkán světlými chvilkami, které jej činí snesitelnějším.“
„Budeš velmi moudrý král,“ řekl jednorožec. „Pokud ti čarodějka opětuje city, narodí se vám několik synů. Prvorozený napomůže některým věcem příštím. A třebaže se jej lidská nespravedlnost dotkne víc než kohokoli jiného, díky tomu, že to bude syn moudrého krále a čarodějky, bude mít dar vidět dál než jiní. A až jednou navštíví tento svět dívka z jiného světa, on jí umožní pochopit mnohé.“
„Neznám silnějších slov než díky,“ poklonil se princ. „Třeba existuje mocnějších slov, ale já jsem spjat ke své lidskosti.“
„To ti budiž přičteno ke cti, princi,“ odpověděl jednorožec.
„To já bych měla děkovat způsobem hodným čarodějky,“ řekla Linliel. A pronesla slova, po kterých se zachvěl vítr. Princ jim vůbec nerozuměl, ale pocítil něco zvláštního, že i kdybych měl popsat tisíce stran, nevystihl bych to. Roh jednorožce se rozsvítil, a než pohasl, Arian a Linliel tam stáli sami.

Trvalo jim ještě několik dní, než se dostali do severního království. Mezí tím se jejich láska prohloubila natolik, že se ihned po návratu do severního království vzali. Rok po svatbě se jim narodil syn, kterému dali velmi zvláštní jméno – Thelderien. Čarodějka jim vysvětlila, že v řeči tajemného jazyka má význam zvídavosti. A zřejmě, jako by něco vytušila, syn tíhnul k poznání a moudrosti. A protože se narodil jako první, stárnul mnohem pomaleji, neboť Linliel ještě pamatovala, kde se zrodila, dokud ji ke sklonku jejich dnů kouzelná moc zcela neopustila.
Arian a Linliel vládli severnímu království velmi dobře. Narodili se jim ještě další tři synové, kteří se oženili s pohlednými ženami z dalekých východních ostrovů. A když už oba byli natolik staří, že již nemohli vládnout, vydávali se do hlubokých lesů, kde trávili několik dnů, aby vzpomínali na stříbrného jelena a jednorožce.


 celkové hodnocení autora: 91.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.12.2020, 16:06:16 Odpovědět 
   Zdravím.

Fantasy příběh o stříbrném jelenovi, který byl vlastně zakletou čarodějnicí, která se díky kletbě, kterou uvalila na onu královnu, pozbyla část své krásy a nejspíš čekala na vysvobození (stejně jako královna). Žádná kletba však není tak silná, aby nešla zrušit. Zde pomáhají jednorožci, jako bájné bytosti. Dobrý konec všechno dobré a vyprávění končí šťastně (plné vzpomínek)... Trochu mi vadil onen vznosný jazyk (mluva hrdinů). Možná by bylo dobré, kdyby postavy mluvily normálně (bez oné květnaté řeči), ale proti gustu...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 30.12.2020, 16:26:17  
   Rilian: Mockrát děkuji :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Noci
Anne Rowan
FANTASMAGORIE R...
JOFF
Kamarád, se kte...
crook
obr
obr obr obr
obr

Křišťálová koule
Dick
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr