obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Povídka s dobrým koncem ::

 autor Zavel publikováno: 16.02.2021, 21:03  
 

Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než překročil práh vstupních dveří, se minuty neskutečně vlekly. Potácel se jak slepec bez pomoci, narážel do zdí i ostatních diváků a zoufale mžoural směrem k sílícímu paprsku světla, který se jako injekční jehla vnořil do tmy sálu pozvolna otvíranými dveřmi. Nějakou chvíli zřejmě nevěděl o světě, unášen davem ven na osvěžující vzduch letního večera, kde přišel k sobě. Opřený oběma rukama o zábradlí těžce oddechoval a snažil se zklidnit rozjitřenou mysl a vzrušením rozbolavělé tělo. Ostřil kolem sebe, zkoumal tváře diváků opouštějících sál a tu náhle pocítil cosi jako lehkou úlevu. I oni si odnášeli ten samý dojem jako on. Bylo mu to jasné. Titulky ještě běžely, ale v kině byste už nenašli ani nohu. Nikdo tam nechtěl zůstat uvnitř déle, než bylo nutné. Jako by snad z nich útěk a změna prostředí mohly sejmout nesnesitelnou tíhu marnosti, které po zhlédnutí závěru filmu houfně propadli. Řítili se ke dnu a nic víc jim nezbývalo. Jen zoufalá snaha uniknout zklamání, zmaru a beznaději.

Krok, dva, tři, odlepil se od země a už byl na cestě. Hlavně pryč a hlavně jít. Pohyb. Bylo jedno, kam se hnout. Hlavně nezůstat na místě. Byl si jist, že to jediné právě nyní nutně potřebuje. Netušil proč, ale to ho teď a vlastně ani později tolik nezajímalo. Ulice kolem něj se míhaly jako rozmazaná kulisa. Nevnímal ji. Myslí mu vířily tisíce mlhavých myšlenek, ale zatím ještě nebyl schopen je přesně vyjádřit. Slova, vjemy, dojmy, obrazy. To vše se mísilo a vařilo v kotli jeho duše a on se pokoušel, jak jen mohl, aby z té přemíry různorodých přísad uhnětl tu jedinou otázku, která musela být toho večera položena. Ten film. Co na něm bylo? Nijak výjimečný až banální děj, mělké postavy, s hudbou si autor také nedal příliš práce. Vlastně od toho večera krom lehkého pobavení příliš neočekával. Jedním uchem tam, druhým ven. A dalo by se říci, že většiny z toho, co očekával, se mu skutečně dostalo. Tak co tedy vyvolalo ten náhlý příkrov temna, jenž jej drtil a hasil všechny zářivé výhledy do budoucna?

Konec. Ano, ten konec plný zmaru byl tou příčinou. Ale nemyslete si, nešlo jen o nějaký uplakaný závěr, jenž si snad čas od času od návštěvy biografu slibujete. Stejně tak se nedalo říct, že by byly poslední minuty filmu prostě nepovedené či odbyté. Nic takového. Autor si očividně dal právě na této pasáži záležet a celý tak líně se vlekoucí snímek jako by s tvůrčím nadšením směřoval právě k jeho drtivému finále. Netřeba kolem toho zbytečně přešlapovat. Jistě jste filmů o hrozícím konci světa viděli celou řádku. A téměř pokaždé jste od jeho zhlédnutí očekávali, možná ještě mimo čehosi navíc, i šťastnou záchranu matičky Země v závěrečné vteřině celého uměle nafukovaného filmu. Co jiného chtít? Po čem jiném v té chvíli toužit? Ano, jistě, je to banální chlácholení laciným výrobkem, ale tu a tam něco podobného potřebuje mnohý z nás. No jen si to přiznejte. Ani já nejsem výjimkou. A i proto jsem dnes večer dobrovolně přijal roli naivního diváka v tom sešlém kině na okraji ještě sešlejšího města. A teď se prosím pokuste vcítit do mé situace. No jen to zkuste. Jednou za čas je ve vhodné příležitosti vcelku užitečné pokusit se nahlédnout problém cizíma očima, pokud je tedy něco podobného vůbec možné. Dobrá, dokonale jistě ne, ale přesto mě, prosím, následujte. Snad je to i ve vašem vlastním zájmu.

A jak se blížil domů, dokázal osvobozen od rušivých tělesných vjemů, když se mu konečně podařilo zklidnit tělo a mysl, téměř vteřinu po vteřině zrekonstruovat svou reakci na otřesný závěr filmové produkce, jenž ho naplnil zklamáním a mizérií. Ano, tak nedočkavě se soustředil na vlastní porozumění stavu své mysli, že jakoby bázlivě v mžiku přelétl připomínku onoho temného konce. Proč jen se kolem toho tak točit? Žádná záchrana v posledním okamžiku! Žádná hrdinská oběť za životy ostatních pět minut po dvanácté! Natožpak spasení alespoň jednoho ze spravedlivých! Nic takového! Konec, zkáza, smrt a nic víc, snad kromě prostého absolutního ticha. Tak to bylo. Právě to se stalo zdrojem jeho pochmurného rozpoložení postrádajícího byť jen sebemenší záblesk pověstného světla na konci tunelu. Kdepak. Možná si teď říkáte: A co je na tom? Stejně jako on. Ani on zatím ještě nebyl schopen pochopit, proč jej ten obraz naprosté zkázy a prázdného ticha tak úspěšně srazil na kolena. Přemítal, nahlížel své rozladění z každé strany, a jak vystupoval po schodech směrem ke svému bytu, stále na žádné uspokojivé vysvětlení nemohl přijít. A jak jej jeho jindy bystrá a pronikavá mysl nechávala na holičkách, ty sžíravě pocity, které ho na těch několik prvních nesnesitelných okamžiků, když film skončil a on opustil sál, takřka pozřely, se znovu vynořovaly a svými chapadly se sápaly po jeho stěží znovunabyté sebejistotě. Děsil se usínat s beznadějnými myšlenkami, ve strachu a marnosti, která bude celou noc trpělivě vyčkávat jeho procitnutí, aby do něj pak zaryla své jedovaté spáry, jež zahalí světlo smyslu v jeho očích, srdci a duši. Přemožen těmito neblahými vyhlídkami zabouchl za sebou dveře bytu a za okamžik zcela vyčerpán tvrdě dopadl na rozestlanou postel. Již pro něj neexistoval okolní svět. Zdálo se, že unikl. On ale přece pláchnout nechtěl. Nebyl takový. Nevzdával se. Proč jej jen ten nešťastný závěr filmu tak zasáhl? Musel tomu přijít na kloub. Ať už to mělo být kdekoliv.



Mozek má svůj rozum. Svou vlastní hlavu. Sám ví, co je pro něj dobré. V jakých podmínkách se mu nejlépe pracuje. Pod tlakem svého majitele od něj zářivé výkony skutečně nelze očekávat. A jak se tak ten nespokojený divák co mu jen síly stačily snažil vytlačit z jeho závitů alespoň jedno vysvětlení, jež by jej na konci dlouhého večera uklidnilo, řekl si mozek A dost! V tomhle se nedá pracovat! A tak poslal svého zoufalého pána tam, kde se jim oběma nejspíše podaří dosáhnout kýženého cíle, neboť právě tam jsou k tomu účelu podmínky nejpříhodnější. Uspal svého pána osvědčeným chemickým koktejlem a mohli se pak s klidem pustit do díla. Konečně měl mozek svého majitele na vlastní straně. Slepou vůlí se proti pracovité přirozenosti mozku nelze bez následků stavět. Tak se dobrého výsledku rozhodně docílit nedá. A tak se společně jako rovný s rovným dali do práce.

Když usínal, skutečně jen velmi málo očekával od procitnutí následujícího jitra. Že by se však mohl probudit v úplně jiné místnosti, než v které uléhal, to stálo zcela mimo jeho očekáváními. Slepená víčka od sebe v mžiku odlepil. Co to? Vždyť nejde ani o jeho byt. Je to ale vůbec byt? Slyšel hlasy. Nebyl sám. Vzrušené hlasy vlnily jimi zcela zaplněným prostorem, který se pozvolna rozsvěcel. A ve stejném tempu i on nabýval na zraku a konečně si s nemalou mírou překvapení uvědomoval, kdeže se to vlastně ocitl. Na široké ploše před ním se vzhůru na tmavém pozadí posouvaly řady nečitelného textu, kterému jako vždy již nikdo nevěnoval pozornost. Kolem něj zněly táhlé tóny téměř pohřebního motivu. Lidé rozsazení kolem něj v pravidelném uspořádání s dramatickými gesty a tragickými výrazy ve tvářích jeden přes druhého a každý jako o život projevovali své rozhořčení. Jako by šlo nejméně o všechno. Snad o celý večer. Nebo o zbytek jejich životů? Když nakonec přece jen doširoka v hlubokém překvapení otevřel oči a rozhlédl se, zjistil, že všichni diváci, před chvilkou ještě bouřlivě vyjadřující nespokojenost s ponurým koncem právě doznívajícího filmu, nyní do jednoho ztichlí sledují právě jeho.

“Co je to s vámi? Proč se na mě všichni díváte?” oslovil mladík publikum, které křečovitě vykrucovalo hlavy jeho směrem se zoufalým výrazem ve tvářích. Oči zalité slzami, pohledy plné marnosti i prosebné naléhání. To vše nyní k jeho sedadlu vysílali ti, kteří zde ten večer ztratili naději. Okamžitě potlačil projevy společenských instinktů, že snad zájem ostatních vyvolal například nevhodný oděv či ležérní účes. Ba ne, v tom to nebylo. Z toho důvodu se nestal středem pozornosti celého sálu. Nijak se již nepodivoval, že se ocitl na tomto nečekávaném místě, když se promítacím plátnem vpředu rozlila prázdnota a osvětlení kina dosáhlo maxima. Ani v tom to tedy nebude, s nikým si jej nespletli. S někým slavným nebo tak podobně. A jelikož nebyl z těch, co by nekonečně dumali o nejasných otázkách, když se mohli lehce doptat, rozhodl se neotálet s tím ani vteřinu.

“Tak co ode mě chcete?” vyhrkl ze sebe trochu nezdvořile a přidal do hlasu něco důrazu, protože neustále špikován ostřím tolika pohledů se necítil dvakrát nejpříjemněji. Řadami sedadel projela vzdouvající se vlna tápavého šumu proplétajících se hlasů. Skomírající plamínky naděje se zdály znovu rozplynout a žádný v sále již nedoufal, že by snad svedli další drtivé zklamání v tak krátké chvilce přežít. Jako by se jim osud vysmíval. Se sadistickým gustem je marným koncem filmu srazí k zemi, a když jen se objeví náznak světla, je tento pohlcen beznadějnou tmou mrtvolné nicoty. Tak to ne! Třeba jen zapomněl. Snad potřebuje čas, aby se smířil se svou osudovou úlohou. Vždyť jen on má tu moc. Ale co když…?

“On to neví!” znělo prostorem zprvu nesměle, postupně však stále silněji. V sále jako by se znovu stmívalo. Několik diváků propadlo v hysterický pláč. Jiní jen bezcílně zírali kolem sebe, aniž by již cokoliv nebo kohokoliv vnímali. Mladík, jenž se tu jen před okamžikem probudil, pocítil náhle jakousi vnuknutou zodpovědnost. A ozývala se tím silněji, jak v publiku přibýval jeden otupělý zoufalec za druhým. Netušil, kde se vzala, ale společně s ní si uvědomoval, že je třeba cosi důležitého udělat. A že jediným, kdo to může provést, je jen a právě on.

“Co že to nevím?” zvolal do sálu bezmocně se poddávajícímu chaosu a mírně se vsedě napřímil. Ano, nic nevěděl. I tato nepatrná a zřejmá skutečnost svedla některým vrátit na několik následujících okamžiků alespoň zlomek naděje. Jak moc chtěli žít dál tak, jak doposud.

“Nevíš, že jen ty dokážeš napravit, co ten mizerný film způsobil? Jen ty máš přece moc změnit jeho konec!”

Mírně si poposedl. Pak si vyměnil rychlý pohled snad s každým v sále. Poněkud nesvůj se na místě znovu zavrtěl. Z ničeho nic jako by se mu nesedělo pohodlně. Sám byl však přesto překvapen, jak málo s ním ta informace pohnula. O její pravdivosti nepochyboval tím spíš, čím víc si nabytí takové schopnosti především kvůli vlastnímu pokaženému večeru podvědomě přál. Dobře si pamatoval, že o tom, zda dovede létat, ve snu také nikdy nepochyboval, když předtím po něčem takovém tolikrát toužil. Bylo to tak nějak podobné. Splněné přání dovede na čas zastřít rozum. Ještě jednou se ohlédl k východu z kinosálu. Mít takovou moc! Co s ní doma? Jak vidno, i ostatní diváky pochmurný závěr snímku mírně řečeno zklamal. Mládenec je celkem chápal. Včerejší večer měl sice ještě v tom koutě živé paměti, který se nedá tak lehko ošálit časem ani sebepronikavější vůlí, ale i tak jeho drtivý dojem zvolna vyhasínal. Sál plný zoufalců spoléhajících na mladíkovu šlechetnost a visících na jeho dalších činech, jej však uvrhl zpět do hlubin pochmurného rozpoložení vlastní mysli, kde bloudil od té chvíle, co byla rodná planeta nenávratně a provždy zničena ve zdrcujícím filmovém finále. A tak čekali, co provede, a doufali, že to bude právě to, k čemu upínali své poslední naděje.

“Tedy dobrá. Proč bych vám nakonec nepomohl,” pronesl konečně s trochou až příliš dramatické dikce. Netušil, jak přirozeně z něj ta melodie vylétla a odkud se vlastně vzala. A když se sál úlevou zklidnil, jeho tělem současně projela vlna sebevědomí v míře, kterou dosud nezažil. Ano, teď byl na svůj úkol dokonale připraven. Odněkud z nesmělého ustrašeného kouta se přece svět spasit nedá. Tak nějak uvažoval v těch chvílích. Ale rychle! Publikum začíná být opět netrpělivé! Jejich životy stále visí na vlásku.

“Dámy a pánové, pohodlně se usaďte,” začal poněkud formálně poté, co se postavil všem na odiv a záře jednoho z reflektorů jej dočasně zbavila zraku. “Upokojte se. Vaše trápení brzy skončí a životy poplynou dál tím volným tempem, jak jste byli donedávna zvyklí. Uvolněte se a znovu věnujte pozornost filmovému plátnu. Nabízím vám nyní nový, mnohem perspektivnější závěr dnešního večera. Ničeho se neobávejte, vše zařídím.” a potlesk odrážející svou silou míru beznaděje otřásl budovou. S těmi slovy však mládenci prolétla hlavou dotěrná myšlenka, zda přece jen má právo konec filmu změnit. Co autor? Možná hodlal finálem svého pochybného dílka přece jen něco sdělit? No dobrá. A tak již záměrně neohlásil záchranu celé planety. Spasí jen něco. Přesně jak naznačil. Ale co to bude? Ať tak či onak, den se zdál být zachráněn. Diváci byli uklidněni a poslušně otočili své hlavy dosud zaměřené na mládence v kostkované košili, který se tu před okamžikem znenadání objevil, vpřed k bílé čelní stěně. Světla pohasínala a svět se zdál napraveným večerem vrátit zpět do starých dobrých vyjetých kolejí, když tu náhle se jako ve škole přihlásila drobná dáma ve středních letech s osudnou otázkou:

“Nechci působit nevděčně, natožpak někoho zdržovat, ale, mladý pane, když už dokážete spravit konec toho úděsného filmu skutečně jakýmkoliv způsobem, co že to všechno hodláte z naší drahé Země zachránit?”

Nadšení bylo tentam, jako kdybyste jej z těch ztýraných smrtelníků kopancem vyrazili. Světla znovu nabrala na síle. Mladík se svezl zpět do sedačky. A už jej zase sledují všechna ta mžourající očka. Nyní však jinak. Zkoumavě. Podezíravě. S nedůvěrou a očekáváním.

“Je to tak,” odpověděl mladík nesměle po chvilce váhání.

A tak, aniž by to zřejmě měla ta dobrá žena v úmyslu, uvědomili si díky do jednoho i ostatní diváci možné důsledky mládencovy spásné moci. Stejně jako se tu takřka zázrakem zjevil, jim nyní každému do posledního stvoří ten konec filmu a vyladí barvy jejich večerní nálady takovým způsobem, jakým si jen budou přát. Nemůžeme s jistotou povědět, že nic takového žádného z těch trpce zkoušených lidí nenapadlo. Ať už ano, či ne, nikdo krom jediné nenašel v sobě tu odvahu se na něco podobného zeptat. Tolik vděčnosti jim kolovalo tělem, že se pro ty chvíle zcela spokojili s opravou závěrečných okýnek filmového pásu jakkoli, hlavně k dobrému. Jakmile však poznali, že mladíkova moc má i své jemnější možnosti, již se pohodlně usadili ve své jistotě a nikterak se nestyděli klást si všemožné požadavky, jak že by měl podle jejich gusta ten zatrápený snímek skončit.

“Mladíku,” vystřelil rozkazovačně hubený čahoun s brýlemi, “tak jak to tedy skončí? Co pro nás máte připraveno? Snad si nemyslíte, že rozuzlení filmu necháme jen na vás! Proč by to přece mělo být jen podle vás?”

“Ale tak to být nemusí. Nic takového jsem…” nestačil ani větu dopovědět a náměty se jen hrnuly, aniž by o ně žádal.

“Výborně!” neotálel brýlatý čahoun s okázalým vyjádřením své spokojenosti a už si objednával, “v tom případě, pokud bych si tedy mohl přát, zařiďte to tak, aby ten asteroid, či o co vlastně šlo, především nebyl tak rozměrný. Na tom se jistě všichni shodneme. Může být poněkud drobnější. Ale hlavně, a to zdůrazňuji, nesmí dopadnout poblíž mého bydliště. Jak bych k tomu přišel, abych se musel na něco takového dívat? Doufám, že nic podobného nezamýšlíte. Ušetřen pak musí být i stát, jehož jsem občanem, nejlépe i kontinent, na kterém leží. Jinak si může ta kamenná hrouda řádit, jak je ctěná libost. Ať jen je na co koukat, že ano,” uzavřel pak se slabomyslným úsměvem. Ticho, jež následovalo, by se dalo měřit na setiny vteřiny.

“No počkejte,” zvedla se s obtížemi postarší paní a za dramatického máchání rukou, jež zřejmě neměla plně pod kontrolou, se ohradila, “tak s tím rozhodně nemohu souhlasit. Dokonce musím důrazně nesouhlasit! Vaše řešení zkrátka nemohu přijmout. Moje příbuzenstvo žije na druhé straně planety. Jak jen se odvažujete je tak hrubě odepsat? Něčeho takového nehodlám být svědkem! Což kdyby ten kámen bacil někam, kde to žádného z nás nebude mrzet?” navrhla paní publiku a významně se ve chvilce ticha rozhlédla po zšeřelém sále. Klid však nemohl dlouho vydržet.

A už jeden přes druhého oznamují, kde kdo má jakého strýčka či bratrance a z kolikátého kolene, jak by to snad někoho zajímalo, a nějaký ten čas pak trvalo, než každý řekl to své nezbytné, které přece podle nich nemohlo nezaznít. Poté sál znovu ovládl napjatý přetlak. Jeho tíže srazila všechna vyřčená slova tvrdě k zemi, ale zbývaly snad někomu síly k jejich vyřčení? Kdoví. Ba ne, tudy cesta nepovede. Až se nakonec osmělila paní s ustaranýma znavenýma očima v předčasně zestárlé tváři a neznatelně do toho ztichlého, hluchotou vystlaného prostoru vypustila svou verzi závěru filmu a dnešního večera. Jak obtížné bylo najít společnou řeč, avšak nebylo možné tvrdit, že se o něco podobného žádný z nich nepokusil. Že by to byla právě tato osoba?

“Snad bychom měli zvolit takový konec, který by nás utěšil všechny. Věřím, že právě já takový nabízím,” pak se na několik krátkých vteřin zahleděla do země, pak na ostatní, zase do země a jako by to povídala právě té Zemi, pravila, “pojďme nechat zachránit to nejdražší, na čem nám všem záleží. Naše děti přece.”

A jak již očekávala spontánní nadšenou a především souhlasnou odezvu, teatrálně rozpažila, jako by snad toužila v jakémsi extatickém dojmu jednoty každého a všechny naráz obejmout. Ale ouvej! Už se ozývají ti bezdětní, a co že jim je do cizích děti a kdesi cosi a už jakoby lopatou přikládali svůj maličký dílek té jejich společné velké pravdy. Paní s očima nyní ještě ustaranějšíma jako sražena jednotlivými, ale o to burácivějšími hlasy odporu, klesla zklamaně do měkké sedačky a už nevydala ani hlásku.

“Tak zachraňte aspoň jednoho. Muže, nebo ženu, to je fuk. Aspoň něco, proboha!”

“Proč jen jednoho? Co tím sledujete? Když už něco, tak ať je to rodina! Do nějaké té rakety kosmické ji posaďte, mladíku, a do bezpečí pošlete!”

Jedni volali přes druhé, když se svými nápady předháněli ve smělosti. Ve snaze o dohodu zužovali šíři své volby, a tak nakonec někteří navrhovali zachránit domácí zvířata, alba po babičce, svaté ostatky, významné bichle a podobné cennosti, bez jejichž přežití odmítali svolit s katastrofou, kterou scénárista modré planetě přisoudil. Budiž jim připsáno ke cti, že tak zároveň projevovali jistou úctu k tvůrci filmu. Žádný z nich totiž neprojevil tolik chamtivosti a neúcty k tvůrci, aby asteroid nechali Zemi prostě minout. Alespoň nějakou zkázu spatřit přece jen chtěli, co si budeme nalhávat. Diskuse, místy bouřlivá, jindy k uzívání nudná, ztroskotala na mělčině neshody. Možná že už pro samou hádku zapomněli, proč se vlastně dohadují, a jak mnoho by ještě před okamžikem dali za alespoň nepatrně dobrý konec. Jak rychle se uvelebili ve své jistotě, poté co zpohodlněli a příslibem jakékoli pomoci seslané v podobě mladíkovy nečekané dovednosti ohluchli k názorům a tužbám druhých. Ano. Něco se tedy muselo stát. Někdo musel zasáhnout. Kdo jiný, než právě náš vyvolený spáč. Jen jeho rozhodnutím mohli být všichni uspokojeni. Ale je něco takového vůbec možné? A když sledoval bouřlivé přeháňky té filmové debaty, jak se kolem něj převaluje ze strany na stranu, stále silněji si uvědomoval, jakou sílu ta jeho moc skutečně obnáší. A že už brzy bude velmi nezbytné ji použít.

“Tak jen klid, prosím, přátelé,” začal v co nejsmírnějším tónu, “ničeho se neobávejte. Vidím, že vám dnešní večer přináší opravdu mnoho krušných chvil. Spolehněte se, že udělám, co jen budu moci, abyste ho přežili ve zdraví a především alespoň s nepatrným množstvím naděje,” při těch slovech se trochu zastyděl. Připadala mu najednou tak závažná. A on tak dosud nikdy nemluvil. Natož před jinými. Nu co se dá dělat? Hlavně že už to rozběsněné publikum zvolna usedá, avšak se vzrůstající netrpělivostí jej nepřestává pozorně sledovat. No tak! Ještě pár slov bude zapotřebí. Jen se nediv. S mocí přichází i odpovědnost. Třebaže jsi po ničem takovém netoužil a nyní si již nepřeješ nic jiného, než v klidu a, no ano, přiznej si to, v klidu, s nadějí a vírou nový den procitnout. Tak jen už se dej do díla.

“Dámy a pánové, svých schopností využiji, jak jen budu umět, abych zachránil tento večer. Dnes budete uléhat s dobrými myšlenkami, že nic není ztraceno a zítřek, že má opět smysl. Kdo z nás by si ještě nedávno pomyslel, jak drtivý může být dopad nepovedeného konce i po jiných stránkách vcelku nepovedeného filmu. Ani já nejsem výjimkou. Ať už ale zvolím jakýkoliv závěr filmu, zapamatuji si velmi dobře, že bez aspoň trošku vydařeného konce, není ani klidného spaní, natožpak klidného probouzení. A já nevím, jak vy, ale já chci v míru spát a s chutí a odvahou se probouzet, protože jinak…, jinak žít nesvedu. A navíc…”

Přestaň s tím! Nedá se to vydržet už ani vteřinu! Jak to tedy dnes celé skončí? Takové a podobné výkřiky přerušily poněkud patetické, avšak velmi upřímné vyznání mládencova životního kréda. Sám netušil, kde se jeho přesvědčení vzalo, a nakonec ho to ani tolik nezajímalo. Pevně však věděl, že mu věří silou celé své existence.

“Dobrá, dobrá. Prosím tedy o tmu v sále,” dořekl úsečně a už se chtěl posadit, ale ještě se odhodlal k posledním slovům, “přeji vám dobrý večer, klidnou noc a jasné ráno.”

...

Skála, jež plula vesmírem, neměla začátku ani konce. Tak nezměrná se zdála její obrovitost. V poměru k vesmírným měřítkům se její rychlost skutečně blížila klidné plavbě po lehce se vlnící hladině. Hora se však zdánlivě prázdným prostorem doslova řítila. Jak se vzdalovala z výhledu, bylo zřetelné, že ji jako kuřata kvočnu doprovázejí drobnější úlomky z kamene a ledu zahalené do uvolňujících se plynových mračen táhnoucích se za nimi jako mlžné brázdy. Asteroid se při svém loučení stále zmenšoval, až se v dálkách, které zakrýval, nesměle vynořilo hvězdné pozadí. Avšak kamenných úlomků všemožných velikostí stále přibývalo, přestože skála nezadržitelně odplouvala v dál, a napříště již neměla představovat střed naší pozornosti, jímž po celý průběh snímku byla. Tuto roli nemělo sehrát ani Slunce, jež se zábleskem náhle ocitlo v obraze oslnivši nás na okamžik svou mocí. Přes množství vesmírných trosek, které jako by se rozlétly do všemožných směrů, se ze všech sil snažil ještě na posledních pár okamžiků zazářit pozemský Měsíc, jenž se nezadržitelně ztrácel v hloubce vesmírné nicoty. Rozlámané kusy skal sledované oblaky prachu ve svém letu nadále naznačovaly trasu, kterou naši soustavu ve své mamutí lhostejnosti jako posel zkázy opouštělo gigantické kosmické těleso, jež před několika okamžiku ukončilo existenci jediné živé planety v tomto zapadlém koutě nebes.

Trosky Země se nadále rozptylovaly do všech směrů již jen coby neuspořádaný stavební materiál. Jistě se neztratí a najdou svůj užitek a smysl. Příroda jim už ve své konstrukční kanceláři najde nějaký ten účel. Bude to možná trvat, ale času je přece dostatek. A jak se ty beztvaré hroudy, skaliska a kameny nořily v mrazivou tmu opouštějíce po miliardách let hřejivou náruč svého Slunce, prostor se zvolna čistí a zanedlouho by jen málokdo tušil, že zde ještě nedávno poklidně kroužila kolébka tolika možností živé existence. My však již opouštíme prázdnou oběžnici kolem osiřelé hvězdy. Sledujeme totiž jeden z bezpočtu rozeklaných balvanů vytržených z těla své planety plující nedostižně kamsi kupředu. Sledujeme jej stále pozorněji, jak opouští mateřskou náruč své hvězdy a vlídné sousedství ostatních planet rozkymácených nyní ve svých drahách šokem ze ztráty své sestry Země. Nejprve je provázen spoustou podobných, jak střela vypálených kamenných projektilů, avšak postupně se jeden od druhého odpoutají, skupinky se rozptýlí a každý se vydá svou vlastní jedinečnou cestou. Nepouštějme z očí ten, který máme z mladíkova popudu na jeho cestě alespoň nějakou chvilku doprovázet. Je vskutku drobný. Nepatrný, jak se halí do sílící temnoty a promrzá až do nejskrytějších skulinek. Ne všude však vražedný chlad dosáhne. Pojďme nakouknout. Venku nás zatím nečeká nic nového. Země je pryč, smiřte se s tím, milí diváci. Pouštíme se zákoutími úlomku horniny, jenž byl ještě před několika okamžiky součástí vrcholného díla neúnavných přírodních sil. Tunely jak v mraveništi nyní ovšem pustými a bez pohybu blížíme se k samému jádru. Ale co je to? Žádný tvar, málem by se nechal přehlédnout. Kde se tady vzal? Dost už zbytečných otázek. Živý pasažér! Ať už šlo o zlomek jakéhokoliv plodu, který zrodila mateřská planeta, brázdil ten osamělý sirotek vesmírnou prázdnotou, aby jako posel na dosud neznámé adrese předal vše, co v něm bylo zapsáno. Snad ještě není pozdě. Snad vydrží uvnitř své archy naživu. Možná, že založí nové pokolení v novém domově, v němž, doufejme, jednoho spočine. Kdoví.

Obraz před nimi ovládla čerň a titulky započaly svou nezáživnou pouť. Mladík tiše opouštěl sál, snažil se zmizet, ještě než se světla rozzáří naplno. Avšak zdálo se, že jeho obav nebylo třeba. Stoje u dveří se opatrně ohlédl, když jej ticho, které se závěrem snímku vyplnilo biograf, praštilo do uší. Ke svému překvapení nespatřil publikum nespokojené, zuřící či v pláči. Nic takového. Lidé se usmívali, uvolněně a s klidem se zvedali ze sedadel, a když jej míjeli, někteří jej dokonce uznale poklepali po rameni vyjadřujíce tak svou spokojenost s jeho příspěvkem k tomu téměř ztracenému dílku. Tak se sál vyprázdnil, titulky se loudavě vyčerpaly a on se zčistajasna octl na cestě ke svému ránu. Stále spal, ale hřejivé světlo jitra jej již něžně hladilo po tváři a lákalo do nového dne. A jak vyplouval z hlubin svého snu, snažil se, ještě než procitne, vyjádřit, co že to právě zažil. Ano, i bez dlouhých řečí již tušil, co to vše znamenalo, ale překlad do jazyka slov byl nezbytný. Bez něj by zřejmě nedokázal přenést svůj zážitek probuzením z mlžné krajiny podvědomí do skutečného světa. Jen si vzpomeňte, jak často tak pro svou zbrklost přicházíte o poklady, jež vám sny nabízejí. Tak do toho.

Vždyť to bylo tak jasné. Publikum, znaveno nekonečnými objednávkami toho správného konce filmu, očištěno zoufalstvím od zatěžujícího balastu, bylo nakonec uspokojeno i tak titěrnou nadějí, jako je špetka organické hmoty plující na kamenné hroudě nazdařbůh kosmickou temnotou. Snad nešlo o vědecky nejpřesnější závěr filmu, v tomto ohledu svou úrovní jistě odpovídal jeho zbytku, ale každý v sále porozuměl, proč se mládenec rozhodl právě pro takové rozuzlení. A někteří z těch prve nehlučnějších se teď za své počínání tiše styděli. Jejich vděčnost převládla nad jejich uměleckými nároky. Tak hluboce zasáhl pocit marnosti pevnost jejich víry v dobrý konec, kterou, ač by se k ní pro banalitu té myšlenky zřejmě jen málokterý přiznal, tolik potřebovali. A jak cítili, že ji ztrácejí, přemohla je děsivá úzkost. Bez mladíkova přičinění by nebyli schopni opustit kino, natož svou křehkou existenci klidně svěřit propastnému bezvědomí a v něm očekávat rozbřesk nového dne. Teď již to ale bylo možné. Díky němu a jeho neobyčejné moci. Byli zachráněni, když jejich i svou víru znovu postavil na nohy. Nezvratně tragický závěr nepodařené verze filmu jim ji na okamžik vzal. Protože kde není alespoň záchvěv světla, není nač, není proč, ani kam vyhlížet. A bez toho paprsku, ať už by byl sebenepatrnější, se nedá žít.

A tak doufejme. Protože jen to jediné, to věčné, to poslední, je vždy možné. A umíme to skvěle, i když ani sami nevíme, kde jen se ta neochvějná víra bere. Co že je na tom špatného? Že se jedná o pouhý nevědomý projev zvířecího pudu sebezáchovy? My ale přece jasně víme, že doufáme. Jako silný motor, který sama příroda nastartovala, pohání nás víra, že vše dobře dopadne, neomylně vpřed. Jsme jen pasažéři na tom svéhlavém vozu života. Vědomě však využíváme jeho energii, když jeho silou opatrujeme a zušlechťujeme to nejcennější kolem nás a v nás samotných. Snad o to vroucněji pak doufáme. Neboť my jsme součástí toho vozu a jako jediní si to můžeme uvědomit. Pravda, vyrazil bez nás a na své poutí se i bez nás klidně obejde. Člověk však bez víry v ten pohyb zahyne, protože pak ztratí sílu otevřít s dalším ránem včerejškem ztěžklé oči. Je třeba si jeho význam připomínat. Je nutné jej neopouštět. A je třeba jej žít. Protože jen díky jeho moci dokážeme nemožné.

Světlo nového dne mu svou silou rozevíralo oči. Teď se konečně mohl probudit a prožít další kus svého bytí. V posledních vteřinách mu ještě hlavou prolétl ten závěrečný moment včerejšího filmu, který díky nečekaným schopnostem opravil. Tma, smrtící chlad, hrouda kamene letící bezútěšným prázdnem a uvnitř pod křehkou skořápkou pasažér se vzácným nákladem. Zdá se, že cestuje nalehko, avšak ve svých útrobách nese mnohé. Lásku. Nenávist. Moudrost i bolest. Jen jediná věc chybí. Smrt. Ta úplná prázdnota. Ten naprostý konec mu mládenec do zavazadel nepřibalil. Pro smrt tam přece není místo. A takový konec stačil, pomyslel si autor. Zdá se vám nepatrný? Na první pohled nedává mnoho naděje. Ale ne. Ba ne. Nic takového přece není zapotřebí. Jen troška stačí. Protože alespoň s tou se dá jít dál.

“A víte co?” směřoval mládenec poslední slova svému publiku, “mně se ten konec zdá velkolepý. Dobré ráno!”


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.02.2021, 21:00:48 Odpovědět 
   Zdravím.

Začátek povídky navnadí. Hlavní hrdina vychází malátně z kinosálu a je rád, že se dostal z kina na čerstvý vzduch. Myslel jsem na to, jaký že to asi byl film, který v něm zanechal takový dojem, ale popisy hovoří o docela tuctovém snímku, až na ten konec, který byl zřejmě tou správnou tečkou (třešničkou na onom pomyslném dortu, který byl tak trochu nemastný a neslaný). Ale jaký to konec mohl ovlivnit mysl diváků? Beznadějný a naprosto plný zmaru a smrti, jak text povídky uvádí? Když jsem se nad tímto závěrem zamyslel, říkal jsem si, kdo by měl sílu jej změnit a dát mu alespoň špetku naděje (která umírá přeci jako poslední). Náš hrdina (zřejmě) dostal tu moc změnit osud celé planety a všech obyvatel na ní žijících. Ale podařilo se mu zachránit alespoň jednu živou bytost (?). Celá zápletka je nejspíš trochu více zdramatizovaná, ale třeba to byl účel, který světí prostředky. Ten film musel být geniální, když dovedl zasáhnout mysl tolika lidí, ale na druhé straně hrdinova "kritika" tomu neodpovídá. Byl onen okamžik, kdy změnil konec filmu promítán v jeho vlastním snu? Zdálo se mu o tom? Přeci jenom byl obyčejným člověkem, odkud by vzal tu moc? Máme jako jedinci moc změnit své životy (k dobrému či horšímu)? Zřejmě ano, ale máme moc změnit konec filmu? Nešlo o film našeho života? V jednom obrovském kině, ve kterém se promítal docela "banální film" (Konec světa), jehož ukončení bylo šokující (až absurdní). Celá Země byla zničena, jakoby nikdy nebyla. Naprostý konec. Ale kdo ví? Čtení je to trochu těžkopádné, přestože mohou být čtenáři napjatí, jak to celé dopadne. Onen rozhovor našeho hrdiny s publikem se zdál trochu absurdní, avšak jak už jsem napsal, mohlo jít o sen, ve kterém je možné vše... Ať už je to jak chce, konec dobrý, všechno dobré. Jen ten nadpis může být malinko zavádějící...

Hezký večer přeji a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Běž
Khalia Jasnozraká
Jak chlapec neo...
Hromdopolice
Realita
Milánek
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr