obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: ..., tak přidej! ::

 autor Zavel publikováno: 09.12.2021, 22:32  
 

Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kterém ležel připoután vzpouzející se muž. Vrzající kola vozíku zanechávala na dlažbě mokré koleje. Venku vydatně pršelo a voda zatékala až k prahu. Pacient křičel. Cosi nesrozumitelného opouštělo jeho ústa a odráželo se od stěn. Ozvěna nesla ty zvuky koridorem oběma směry. K pokojům, v nichž přebývali pacienti, tak dolehlo oznámení, že přivezli dalšího. Ano, jejich počet rostl. Podobné příznaky, nejasná diagnóza, nasazení zklidňujících prostředků a čekání na verdikt. Zdálo se, že to vše tu na nováčka čeká. Nebo jde o jiný případ?



Vozík zrychloval, jako by se zdravotníci nemohli dočkat, až se nákladu konečně zbaví. Vstříc jim loudavě mířila sestra a dva zřízenci. Když se potkali, svěrací kazajka v mžiku obdržela svůj obsah, a ten už v objetí obou nepříliš urostlých lapiduchů mířil k jednomu z pokojů. Z otevřených dveří zazářilo na chodbu světlo, to když jej další sestra připravovala pro jeho nového obyvatele. Vtlačen dovnitř nevelké místnosti klopýtl a padl koleny na vyleštěné linoleum prastaré podlahy. To už se mezi přítomnými protlačil útlý lékař s injekcí v ruce. Nic nového. Tak zde v posledních týdnech vítali skoro každého. O nového potížistu tedy bylo postaráno. Ve vzduchu však nade všemi visela otázka: jde o obdobný případ? Přivlekli právě dalšího z nebožáků, jejichž diagnóza už roky kazí spánek předním odborníkům v oboru?



Ta záhadná choroba se objevila už před mnoha lety. A to právě když se zemi začalo po řadě roků stagnace tolik dařit. Postupně počet potvrzených případů vzrůstal. V ústavu docházely volné pokoje. Bylo nezbytné umisťovat nové pacienty na společných pokojích. Když došla kapacita lůžek, nemocní byly převáženi do dalších zařízení pro duševně choré.
I ty však postupně dosáhly hranice svých možností. Přes všechny nesnáze se ale celkovou situaci dařilo jakž takž zvládat. Pacienti se po několika týdnech v léčebně zklidnili, mohli pak být propuštěni a vraceli se do společnosti. Přesto ale nikdo dál netušil, o jakou chorobu se jedná, natož aby kdokoliv znal léčebný postup. Nemocní prostě po čase přestali jevit známky onemocnění, zřejmě díky klidu a izolaci na lůžku. Někteří se sice po čase do ústavů vraceli, ale jejich celkový počet zůstával víceméně vyrovnaný.



Příznaky se projevovaly vždy stejně. Zmatenost, podrážděnost, ataky vzteku, agresivita, obracející se i k sobě samým. Až po podání utišujících prostředků a celkovém zklidnění, ke kterému docházelo zřejmě vlivem odloučení od běžné společnosti po několika dnech, bylo možné přistoupit k terapeutickým rozhovorům. Bohužel však výjimečně docházelo i k úspěšné sebevraždě, přestože bylo na její nebezpečí pamatováno.



Jakmile se dalo s jednotlivými pacienty promluvit, odkrývali jeden za druhým jako přes kopírák shodný příběh. Šlo vesměs o osoby prakticky všech věkových skupin, muže i ženy, různého vzdělání a zaměstnání. Našli byste mezi nimi všechny typy osobností, osoby vysoce i podprůměrně inteligentní pocházející a žijící v široké paletě sociálních prostředí. V takových atributech tedy lékaři vodítko nenacházeli. Každý z nemocných do poslední chvíle a do jednoho tvrdě pracoval či studoval a svědomitě plnil své úkoly. Velmi typický byl u nich důraz na sebekázeň, pracovitost a kvalitu výkonu. Jako nezbytnou nutnost vnímali dosahování vytčených cílů.



Neúspěch nepřicházel v úvahu a také se v žádném případě nejednalo o neúspěšné jedince. Právě naopak. Na tento motiv reagovali pacienti v rozhovorech nejcitlivěji. Bylo zřejmé, že úspěch v řešení problémů představuje základní pilíř jejich osobnostní a životní stability. Od něj se v jejich pohledu odvíjelo vše ostatní O možnosti neúspěchu se žádný ani v nejmenším nezmínil. A ani žádný z lékařů se na něco takového neptal. Popravdě řečeno, cosi třeba jen vzdáleně podobné neúspěchu, jim nemohlo, ba i nesmělo přijít na mysl. A je na tomto místě třeba důrazně připomenout, že v těch dobách přece nic takového neexistovalo. Nic takového se neodpouštělo. Neúspěch se netoleroval, protože vždy přece existovalo řešení. I kdyby třeba neexistovalo. Stačilo jen se snažit. Pak bylo možné cokoliv. Že by snad právě toto základní dogma stálo za oním blahobytem, v němž země tehdy žila? Kdoví? Ještěže už ty časy dávno minuly.



---



“Nechápu to. Jak se něco takového mohlo stát? Vždyť mi šlo pouze o dokončení naší práce. Nic víc, než aby splnila přidělené úkoly, jsem od ní nežádal,” zaskuhral nový pacient. Vzápětí jej již poněkolikáté ovládl nezadržitelný pláč. Jeho rozhovory s lékařem se vlekly. Zdálo se, že nikam nevedou. Od přijetí do ústavu uběhla už řada měsíců.



Doktor několik minut vyčkal. Pozdržel svou další otázku, dokud se muž skrývající v dlaních znavenou, předčasně zestárlou tvář nevzchopil. Po těch stovkách záhadných případů měl už v ruce jakous takous metodiku, podle které ve slepé víře v její účinnost postupoval. Tohle ale bylo jiné. Tenhle člověk se nelepšil. Další přicházeli a odcházeli, aniž by lékaři pochopili, co s nimi je a bylo, ale tenhle ne. Už dvakrát překazili jeho pokus zabít se. Byl proto pečlivě střežen. Na jeho léčbě spolupracovali odborníci z několika vyhlášených pracovišť, ale nic. Příznaky choroby přetrvávaly.



“Věřím, že vaše úmysly byly čisté. Konečně tak jako nás všech, kterým v životě o něco skutečně jde. Snad jste ale až příliš zodpovědný. Není přece jisté, že za to, co se stalo, nesete vinu jen vy,” snažil se lékař pacienta uklidnit, jak jen to za daných okolností svedl. Jak už věděl, pacient byl jinak schopen propadnout depresi a v rozhovorech pak nebylo možné pokračovat po celé týdny.



Panovala obava, že by se tato těžká forma záhadné choroby mohla šířit, a bylo proto nezbytné vyvinout terapii, která by účinně bránila alespoň těm nejzávažnějším projevům. Zvlášť proto, že sebevražedné sklony byly v této podobě nemoci zřejmě silnější, než u lehčí varianty. A epidemie sebevražd bylo to poslední, co by vzrůstající prosperitě, kterou tehdy země zažívala, svědčilo. I toto nebezpečí museli mít lékaři na paměti. Kdo z nich by si kdy pomyslel, že budou jednou svou prací tak otevřeně bojovat za plné peněženky svých spoluobčanů.



“Ale co ona? Myslel jsem jen na náš cíl. Na náš úkol. Jen ten byl pro mě důležitý. Jako pro každého člena týmu. Jinak tomu ani být nemohlo. A stejně tak i ona. Doufal jsem, že když na ni zatlačím o něco více než obvykle, bude to ke zdaru věci. Ostatně jako vždy. I se mnou tak moji nadřízení pracovali. A jsem jim za to vděčný!” pokusil se pacient o ne zcela přesvědčivý projev zdravé sebejistoty. Lékař usoudil, že pacientova snaha byla vedena ušlechtilými úmysly, a tak hodlal jeho hroutící se sebevědomí podepřít. Nabýval stále silnějšího dojmu, že muž zhroucený na židli proti němu je obětí vlastních výčitek, k nimž však neexistoval důvod. O jeho vině nebyl nikterak přesvědčen. Naopak o ní pochyboval stále víc.



“Snad se až příliš trápíte? Není to zbytečné? Nemyslím si, že si tím nějak prospějete. Musíte myslet také sám na sebe. Kdoví, jestli jste vůbec sám a jediný vinen? Nezapomínejte také na onu dámu,” snažil se lékař odvést pacientovu pozornost od sebe samého, jak jen dokázal. V jeho usilování však nebyla ani špetka kalkulu. Ve skutečnosti byl upřímný, jak jen být mohl.



“Ale ona je mrtvá. Zabila se,” zasípal pacient důrazně a s nečekanou pevností hleděl do lékařových vyjevených očí.



Těžko povědět, který z nich byl v tu chvíli překvapenější. Každý však z poněkud jiného důvodu. Pacient si zprvu nebyl jistý, jestli lékař pochopil jeho poslední věty. Šlo přece o lidský život. Pacient sice jednal, jak mu jeho svědomí a cit pro povinnost velely, ale právě kvůli tomu si jeho podřízená sáhla na život. A to se pak stalo příčinou selhání jeho týmu, když se mu nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle. Ale přece jen, i kdyby přesto dovedl svou práci k úspěchu, stál za to zmařený lidský život?



Zdálo se, že lékař má jasno. Pacient pochyboval. Kdo byl tedy vinen? Vždy nakonec existuje řešení. Taková byla pravda. Nezpochybnitelná, věčná a platná. V té byl vychován. Tou žila jeho doba. Je třeba se jen víc snažit. Pokud cíle nedosáhnete, málo jste napínali své síly a výsledek tak vypovídá jen o vaší slabosti a nedostatku odhodlání. Vina za neúspěch pak padá právem na vaši hlavu. Byl tedy plně v právu, když na onu nebožačku tlačil, aby se ve svém pracovním úsilí ještě více snažila a zadaný úkol byl splněn. Kde nakonec ležela vina za její smrt bylo proto třeba posoudit ze zcela jiného úhlu pohledu. Bylo nutné zohlednit ty motivy, které on, stejně jako většina lidí považoval za významnější. Nebylo tedy divu, když získával stále mocnější dojem, že vlastně nic tak strašného neprovedl. Zdálo se, že lékař má pravdu.



“A víte, že to tak může být? V čem byl můj postoj chybný? Šlo mi výhradně o dosažení našeho cíle. Vždy je možné ho dosáhnout, ať už je váš cíl jakýkoliv. Stačí jen chtít. Řešení pokaždé existuje. Je tedy jen na nás, abychom na něj přišli. A pokud jsem se obával, že někdo na společném úkolu nepracuje tak usilovně, jak by měl, pak bylo mým plným právem, podpořit jej a nasměrovat k úspěchu,” pronesl po chvíli pacient s nečekaným odhodláním v hlase. Lékaře naplnila spokojenost. Nebyl sice zcela přesvědčen, že pacientův postoj, ke kterému jej přiměl, je naprosto v pořádku, ale především bylo zapotřebí vyhnat mu z hlavy bludy, které potlačovaly jeho zdravé, výchovou a kariérou vštípené návyky.



---



Pacient se mezitím odmlčel. Jakmile bylo jeho svědomí zbaveno viny za osud podřízené, která si i jeho přičiněním sáhla na život, dral se do středu pozornosti jeho vědomí skutečný důvod šílenství, jež vedlo až k hospitalizaci. Však ho dobře znal. Bylo pro něj ale snazší hovořit s lékařem o smrti ženy, kterou zavinil, než o selhání, které považoval za mnohem závažnější. Jeho tým v řešení svého úkolu selhal. Slabost zvítězila. Nedostatečně napřímil své síly. Zklamal. A něco takového považoval za neodpustitelné. Tak těžké pro něj bylo o tom mluvit. Nyní se však zdálo, že to bude možné. Když se s vydatnou pomocí lékaře přesvědčil a ujistil v tom, že na smrti své kolegyně nemá takový podíl, jak se prve domníval, dodal si tak odvahu, aby lékaři svěřil skutečnou podstatu svého bídného provinění nejen na svém životě, ale i na blahu celé společnosti. Jeho hodnotový žebříček byl seřazen vskutku svérázně. Tehdy však představoval normu.



Pacient zmámený lékařovou berličkou, kterou ho doktor úspěšně vyvinil ze smrti kolegyně, si byl nyní s pokrytecky čistým svědomím konečně schopen připomenout opravdový důvod, jenž jej do léčebny přivedl. Pozvolna vyplouval na povrch jeho vědomí. Pokoušel se zklidnit, slzy se mu ale hrnuly do očí. Jen stěží je zadržoval. Musel to říct. Samo se to najednou ze všech sil pokoušelo opustit jeho tělo, ústa, svědomí a duši.



“Zklamal jsem,” vykřikl náhle, “zklamal a selhal. Našeho cíle jsme nedosáhli. Cíle, kterého přece vždy může být dosaženo. Jsem slabý a k ničemu. Málo jsem se snažil. A to je neodpustitelné. Svou neschopností a leností jsem dovolil, aby nám cíl unikl. To je to, co mě tolik trápí. To je to, co mě přivedlo sem mezi tyto zdi.” Poslední slova zanikla v přívalu pláče.



Lékař seděl nehnutě, oči vytřeštěné. Byl zcela ohromen tím, co právě vyslechl. Jeho překvapení neznalo mezí. Takže domnělá vina za smrt té ženy nebyla hlavním důvodem pacientova zhroucení? Že by snad jeho pracovní selhání bylo pravou příčinou vleklé hospitalizace? A mohlo být právě toto prapříčinou celé epidemie? Kdoví, blesklo mu hlavou. Rychle však myšlenku, která se mu zdála jako zhola nemožná, zahnal. Nová informace však zcela měnila lékařovu pozici a jeho terapeutické možnosti. Vymluvit pacientovi z hlavy vinu za zbabělou sebevraždu byla jedna věc, ale nyní si byl doktor zcela jist, že muž, který tu před ním skuhral, nestál za jeho trpělivé úsilí. Jak mohl ten slaboch selhat? Jak mohl vzdát svůj boj, zanechat práce a nedosáhnout tak svého cíle? I pro něj samotného to bylo něco nepředstavitelného. Sám by se nikdy k něčemu podobnému nesnížil. Bojoval by ze všech sil až do konečného vítězství. Ostatně nejinak jednal i když se pustil do zápasu s tajemnou chorobou. Tolik jeho spoluobčanů už zbavila možnosti plnit každodenní úkoly a prokazovat své odhodlání ve zdánlivě slepých uličkách celoživotního snažení. To se muselo změnit. A přestože cítil jen pohrdání k osobě, která jej svýma uslzenýma očima zoufale žádala o pomoc, i jeho zachrání. Snad se pak bude moci vrátit někam, kde bude ještě alespoň trochu užitečný. Ale co na tom. Především je třeba uvolnit nemocniční kapacitu, protože jeho postel může brzy potřebovat někdo, kdo si její komfort a lékařovu péči skutečně zaslouží. Někdo významný, někdo cenný. Žádný slaboch a zbabělec.



“No dobrá. Ale co tedy chcete ode mně?” zeptal se s nenadálým chladem lékař.



“Odpuštění, pane doktore. Slitování a soucit. Moje vina je nezměrná a nevím co si s ní počít. Jak s ní žít, to si nedokážu představit. A jak ji odčinit, to už vůbec netuším,” prosil ztrápený pacient.



Kruci, šeptl si pro sebe lékař, bude to nakonec ještě trapnější případ, než jsem myslil. Není na místě spekulovat o jakémkoliv moderním či elegantním medicínském řešení. Tomuhle postačí stará dobrá milosrdná lež. Ostatně si nic víc ani nic jiného nezaslouží. Obrátil oči v sloup, což ani nezkoušel skrýt a pacient si toho také zklamaně všiml, a chystal se celé sezení a nejraději i celý případ v následujících minutách uzavřít tak, jak bylo vzhledem k okolnostem třeba a jak nejobratněji svedl. Dosáhne tedy cíle. Nevzdá se. Zkoncentruje zbytek svých sil a zvítězí. Přesně tak, jak ho to celý život všichni kolem učili.



---



“Víte co? Pokuste se z neúspěchu, byť tak výjimečného, a uznáte, že jen těžko přijatelného, přece jen něco vytěžit. Co také jiného dělat, když už k němu došlo?” pronesl lékař na úvod svého odborného doporučení. Každé slovo, které vyřkl, však přímo čpělo pokrytectvím, pohrdáním a falší. Nevěřil ani písmenu z toho, co vypustil z úst. Šlo mu jen o jedno: aby pacienta postavil na nohy a nabídl mu tak berličku, o kterou by se mohl opřít na cestě pryč z léčebny. Pro takové případy nebylo pod střechou tak vyhlášeného ústavu místo. Máme tu na práci jiné úkoly, než chlácholit slabochy, říkal si. Epidemie neznámé choroby postupovala každým dnem a bylo nutné se jí postavit. Lékař ani na vteřinu nevěřil, že s ní měl muž naproti němu pozvolna narovnávající svá záda cokoliv společného. Taková možnost pro něj byla naprosto nepředstavitelná.



“Ano, budete se s tím pocitem viny muset sžít. To je zřejmé. Ale není to málo? Nebylo by možné pokusit se z té tragické události něco vytěžit. Ne snad že by se vždy nedalo dosáhnout cíle. O tom není pochyb a není proto třeba o tomto axiomu diskutovat. Co když toho prostě jen někteří nejsou schopni? Snad jich není mnoho. Ale doufejme, že i oni mohou společnosti nabídnout kvality, o kterých zatím nevíme. Přemýšlejte o tom. Je možné, že jste výjimečný? Že dokážete svou neschopností objevit skrytou pravdu?” uzavřel lékař svou řeč s dosti přehraným výrazem plným nadšení ve tváři, aniž by tušil, kolik pravdy se v jeho lžích skrývá.



Takové hlouposti, říkal si pro sebe. Kam jen na to chodím? Ale v jeho stavu to může znít důvěryhodně. Je zmatený a zoufalý a konečky prstů pátrá po jakémkoliv stéble, kterého by se chytil. Tak tumáš, tady je! Chyť se a zmiz! Ať už jsi pryč, zbabělče jeden! Lékař se začal na židli ošívat, skládat listy s poznámkami, které ležely na stole před ním, a nejraději by se co nejrychleji rozloučil a odešel.



“Snad…, snad máte pravdu, pane doktore. Zkusím to tak. Nečekal jsem od vás tolik pochopení a tolerance. Kdybych to jen tušil, svěřil bych se svým prohřeškem už dávno. Snad se pro mě tam venku ještě najde místo. Děkuji. Opravdu Vám z celého srdce děkuji!”



Pro příval slz jen stěží dokončil poslední větu. Rád by ale ještě jako projev vděku podal lékaři ruku. Ten se však kvapně zvedl ze židle, zamumlal cosi na rozloučenou, pacientovi už nevěnoval ani vteřinu svého pohledu a zmizel ve dveřích. Měl přece na starosti důležitější úkoly. A nesměl zklamat.



Případů však přibývalo. Objevovaly se a stále častější byly opakované výskyty u týchž osob. Bez jasné pomoci procházeli malomyslní lidé léčebnami pro nervově choré, a jakmile se zde zklidnili, bez jakékoliv skutečně účinné terapie se vraceli zpět. A to se pak neustále opakovalo, protože nikdo z odpovědných nebyl schopen přijmout pravou příčinu jejich potíží. A sami pacienti by se s ní nikdy nikomu nesvěřili, přestože si jí byli dobře vědomi. Tak silně v nich výchova zakořenila stud za neúspěch. Někteří pak při opakovaných hospitalizacích setrvávali v ústavech stále delší dobu, zatímco jiní dobrovolně zbavili společnost své přítomnosti a spáchali sebevraždu. Nakonec si kromě těch nejmenších a již velmi starých chorobou dokola procházeli všichni do jednoho. Nikdo se nikdy nedozvěděl, o co doopravdy šlo. Jaká byla příčina nekonečné epidemie. A tak už choroba nezmizela. Celá společnost byla nemocná. Nakazila se sama sebou. Svou epidemii si pěstovala a hýčkala. A jednou provždy tak už nemocná zůstala. Dveře se znovu a znovu otevírají a vstříc rozmrzelým lékařům sžíraným neúspěchem míří další a další pacienti. Nejsou to už nováčci. Již zde několikrát byli. Ani tentokrát tu nejsou naposledy.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.12.2021, 22:28:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Úvod do povídky (první odstavce) mne vtáhly do děje. Dovedl jsem si živě představit příchod (příjezd) nových pacientů do léčeben pro duševně choré, kteří onemocněli podivnou nemocí, jež zachvátila celou společnost.

Nemoc, kterou nedovedli lékaři (psychiatři) diagnostikovat a léčit, prostě byla mezi pacienty, kteří se měnili v plačtivé trosky. Nemohou za to trendy v moderní společnosti, ve které se vyzdvihuje do popředí úspěch (finanční, osobní a jiný)?

Kdo se nedere do popředí, nepracuje do úmoru a není na výsluní, ten není hoden zájmu? Kdo ví? Netouží lékaři léčící toto duševní onemocnění, pro něž ještě neměli ani jméno, toliko po bohatých a úspěšných pacientech, než po těch, kteří se teprve derou vzhůru na onom pomyslném žebříčku?

Kde je humanita? Lékařská etika? Nemoc zůstává, stejně jako bezmoc lékařů i pacientů, kteří si nejednou sáhli na život. Není tato povídka odrazem současné společnosti (nejen u nás, ale i ve světě)? Je těžší léčit duši než tělo?

Co když na tuto nemoc není léku? A co když (ještě hůře) již existuje a řádí mezi námi? Vcelku zajímavá fikce...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Bylinkářka - čá...
Lenka
Páteční večer
namenloss
SAKRA, NEBUĎ ML...
KlaraViznerova
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr