obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915267 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39354 příspěvků, 5725 autorů a 389644 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jak jsme byli aktivní aneb Drogy nebo zájmové ::

 autor Vlaďka publikováno: 20.01.2007, 17:04  
Další Od domácího krbu...tentokrát o tom, jak jsme "vychovávali"..:O)))
 


„Mami, já už tam nechci chodit,“ prohlásila Lucka po návratu z lekce hry na kytaru, kam jsme ji přihlásili, když se zmínila, že chce taky umět hrát „Nad chajdou až ohně budou plát“, jako děda.
No, klasika. To vydržela dlouho. Plné čtyři návštěvy. Rekord, pomyslila jsem si.

Vyschýzovaná představou bezprizorních dětí, flákajících se po ulici, vybíjejících výlohy a vpichujících si do žil heroin, jsem měla jasno:
„Nám se to nestane, neboť naše děti budou mít životní cíl. Záliby, koníčky, povedeme je k něčemu, co je bude bavit, nepoznají nudu a prožijí krásné dětství.“
Taky jsem věděla, že nic se nemá přehánět a kroužek dvakrát týdně je ke školním povinnostem dostačující.

Kokain, herák, extáze,
tvrdý chlast, ten taky
osobnost ti rozháže
na hadry a mraky

Bedlivě jsem tedy zkoumala, k čemu mají naše dítka vlohy. K lecčemu. Během let jsme vystřídali kytaru, sportovní gymnastiku, moderní tanec, malování a judo. Pokaždé, když potomek přišel s tím, že ho to tam už nebaví, jsme řešili dilema, zda je lepší přitlačit a donutit dceru k zodpovědnosti nebo to nechat být a zkusit něco jiného. Nakonec to dopadlo tak, že Lucka si koníčka našla sama a to rovnou koně. Je schopna dobrovolně vstávat v šest ráno, jet do stáje krmit a vyvážet hnůj, pak vyrazit na projížďku, poté opět vyhřebelcovat, nakrmit, natahat vodu a poklidit a druhý den celý kolotoč znovu opakovat. Večer padá do postele zbitá jako…kůň. Už několikery narozeniny a Vánoce víme, jaký dárek koupit. Rajtky tréninkové, rajtky závodní, perka, holinky, jezdecké sako, bezpečnostní kryt na páteř, rukavice, bičík, čapsy, jezdeckou košili, kravatu, helmu, a tak dále a tak dále…
Ivanka se nachází v mezidobí, začala studovat na střední škole, takže ji do nějakých dalších aktivit nenutíme, dokud se trochu nezapracuje. Baví ji malování, takže pod stromečkem nachází plátna, štětce, barvy, knihy o malování a ještě si prý chce udělat barmanský kurz. Nu což, umět míchat koktejly je pro život věc k nezaplacení.

V dobách minulých, v rámci rozvíjení zdravé osobnosti našich dítek, jsme skoro každý víkend vyráželi za poznáním, po krásách vlasti České.
Dodnes dává Tom k dobru historku o tom, jak jsem jednou pro víkendový výlet Karlštejn – Praha zarezervovala pro přespání chatku v kempu Srbsko. Už při vjezdu do kempu se nám zdálo zvláštní, že je téměř prázdný, až na skupinku zjevně podnapilých vagabundů u polorozpadlé budovy. Jediná chatka, kterou jsme měli objednánu, pamatovala Napoleona, když byl ještě batole a vevnitř všechno čpělo zatuchlinou a močí. Já, zaslepená tím, že jsem celý výlet zařizovala a strávila hodiny vybíráním levného ubytování, které odpovídalo našim tehdejším finančním možnostem, balením dětí, nakupováním zásob, přemýšlením nad maličkostmi, které když nevezmu, tak to může být průšvih, jsem se nemínila výsledku své práce vzdát. Až po návštěvě místního „WC“ jsme se otočili na obrtlíku a rychle vycouvali. Po dvaceti kilometrech jízdy jsem si uvědomila, že jsem v oné chatce zapomněla kabelku se všemi penězi, které jsme na celou akci měli. Skutečnost, že jsem zůstala naživu, přisuzuji výjimečné schopnosti ovládat se, kterou tehdy projevil můj muž.

Jako druhou možnost jsem měla připravenu ubytovnu v Mníšku pod Brdy, levnou a prý s bazénem. No, bazén tam sice byl, ale s vodou ve které bych neumyla ani auto v hrůze, že by mohlo něco chytit a ubytovna fungovala pro řidiče autobusů. Večer jsme se na chodbě s těmi samorosty dívali ve šťastné symbióze na televizi.

Není Srbsko jako Srbsko
Vím už, nejsem tupé dřevo
Obojí však příliš blízko
Připomíná Sarajevo

Když měly děti pět a sedm let, jeli jsme navštívit krásy jižních Čech. Český Krumlov s krásnou Černou věží, Hlubokou a Orlík. Nejdůležitější poznatek, který jsme si z tohoto výletu odnesli je ten, že značka na mapě, připomínající most přes řeku, nemusí znamenat most. Po hodinové jízdě hustými jihočeskými lesy – zkratkou, jak jinak - jsme dorazili k řece, kde měl onen most být. Překvapeně na nás hledělo několik osob, převádějících přes řeku koně. Byl to brod. Naše auto se odmítlo brodit.

Jezdívali jsme taky celkem často na Vranovskou přehradu, jak už jsem zmínila dříve. V okolí je Vranov na Dyjí, překrásný zámek kde se natáčela Nesmrtelná teta, zřícenina hradu Corštejn a hrad Bítov, vystavěný na kolmé skále. Ten jsme také jednou navštívili. Bylo to o prázdninách, takže nás prováděla mladá šikovná brigádnice, studentka. Celou prohlídku nám zpestřili chlapci, kteří se zjevně snažili upoutat její pozornost. V jedné místnosti najdete sbírku všech psů, kteří kdy na hradě žili. Samozřejmě vycpaných. Blížili jsme se k oné komnatě, kde se pejskové nacházeli a po otevření dveří, tam mezi dobrou dvacítkou dog, jezevčíků, chrtů a dalších hafáčů, naaranžovaných v různých pozicích, klečeli na čtyřech oni hoši a dělali:
„Haf, haf…“ Myslím, že i zvedali nožičku.

Před pár lety jsme se s Tomem rozhodli, že si můžeme užít taky jednou bez dětí. Zlatíčka jsme slavnostně předali babičce a vyrazili na Slovensko. Vyšplhali jsme se na Strečno, navštívili Demenovskou ladovou jaskyňu, Štrbské pleso, Skalnaté pleso a také zámek Bojnice, kde se kdysi dávno natáčela Šíleně smutná princezna. Během prohlídky jsme se dozvěděli, že Vašek Neckář seskakuje z vrby v zámeckém bojnickém parku, ale dopadá do rybníka na zámku Blatná, že po rozdělení republiky probíhaly tahanice o Bojnický oltář, („Něchceli dať. Čehůni zasratý!“ Jak prohlásil vedle nás stojící slovenský návštěvník) a že nejslavnějším majitelem zámku byl bohatý gróf Pálfy. Dokonce tak slavným, že odpočívá svůj věčný sen, chemicky impregnovaný, v místním sarkofágu. Před lety, ale na zámku došlo k zázraku:
„Najednou sarkofág začal vypouštět zvláštní tekutinu,“ pravil tajemně průvodce.
„ Lidé ji nazvali Pálfyho slzy, volali, že to je zázrak a chodili se k sarkofágu modlit. Pozvali se odborníci aby určili, o co se přesně jedná. Po mnoha rozborech a měřeních zjistili, že ze sarkofágu vytéká…gróf Pálfy.“
No fuj. Měli jsme dost.

Milý Pálfy tušil stěží
co ho vlastně v smrti čeká
Naložený v lihu leží
a dnes už jen lidi leká

Pro jeden z víkendových výletů jsme si zvolili i zámek Štenberk. Je to romantické místo, kde má svůj ateliér geniální malíř a bohém, Libor Vojkůvka. Při provádění zámkem nás upoutaly dvě věci:
Středověký záchod s praktickým otvorem, ve formě přílepku k budově, visící nad propastí. Muselo být dost riskantní procházet se pod ním. A pak také postel s nebesy:
„Schválně,“ pravila průvodkyně, „ proč myslíte že mají postele na zámcích nebesa?“ Vzhlédla jsem vzhůru k nezdravě vypadajícímu trámovému stropu a bylo mi to náhle jasné:
„Aby jim červotoči ve spaní nepadali na obličej?“
„Správně,“ zvolala dáma, zjevně potěšena. „To víte, v dřevěných stropech kdysi hlodávala spousta breberek a nebesa byla celkem spolehlivou ochranou proti nevítaným nočním návštěvníkům ve vlasech.“
Tak je to tedy. My si myslíme, jak to nebylo romantické, mít postel jako Pyšná princezna a ono… breberky.

Nejhrůznějším zážitkem byl pro mě hrad Úsov. Nachází se kousek od Štenberka a funguje coby muzeum loveckých trofejí. Ale nejen, že zde najdete stovky a stovky lebek s parožím (to si člověk ještě zdůvodní tím, že je lovili k jídlu), ale kam se podíváte, vidíte celé rodiny postřílených a vycpaných zvířat, k jídlu nepoužitelných. Táta ježek, máma ježková a pět vycpaných ježčat, lvice, lev a tři roztomilá lvíčata, antilopa, antilopák a jejich dvě mladé, ptáci a jejich mláďata, koťata a štěňata a srnčata a všechna možná mimina všech zvířecích druhů. Pod nimi bylo pečlivě označeno, který „hrdina“ je, kdy a kde, statečně skolil. Připadala jsem si jako při prohlídce márnice. Pozvolna mi zrak zakrývala rudá mlha neskutečného vzteku. Tolik zbytečně zabitých zvířat, tolik mrtvých mláďat, která určitě nebyla určena k nasycení hladových, tolik postřílených a proč? Jenom kvůli zamindrákovanému egu nějakého debila, co si potřeboval dokázat, jak velký je chlap! Nevěřícně jsem kroutila hlavou a po dvaceti minutách prohlídky začala nadávat nahlas. Děti mě počaly krotit:
„Mami, prosím tě, vždyť nás odsud vyvedou.“ (Vždy, když si stěžují, že jim učitelka ve škole nějak ublížila, neprávem - jak jinak - je seřvala nebo jim naprosto zničila dětství, tak se ptám:
„A mám to jít nějak řešit, nebo už je to špatné dost?“)
U východu mě čekala návštěvní kniha. Milá slova, která jsem jim tam vepsala, si za rámeček nedají. Myslím, že pokud bych se tam ještě někdy v budoucnu objevila, chytli my mě dva statní bodyguardi za flígr a vhodili do hradního příkopu k medvědům.

Vždycky jsme byli rádi, že jsme s dětmi navštívili tolik pěkných míst. Že už v deseti letech viděly a poznaly více, než my s našimi rodiči za celý život.
Jenže nedávno naše dítě prohlásilo:
„Nikdy mě ty hrady a zámky nebavily. Vždycky jsem se strašně bála těch strašidelných lidí na obrazech.“
A mám to. Člověk se snaží, přemýšlí, vychovává, shání, zařizuje a nakonec je všechno jinak. Bílá paní z obrazu ve vstupní síni hradu Bouzov vám udělá čáru přes rozpočet, ani nemrknete. Takže jestli se někdy rozhoupeme k třetímu dítěti, nebudu si hrát na cílenou výchovu a raději mu nabídnu vlastnoručně ubaleného jointa.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 11.02.2007, 1:21:49 Odpovědět 
   Ach, ta nostalgie, když jsem poznávala z tvého líčení místa, která jsem taky navštívila!!! :D
PS: A co říkáš na Dëmenovku? Tedy pokud ji před vám tehdy Slováci nezatajili... ;)
 ze dne 12.02.2007, 8:12:41  
   Vlaďka: Nezatajili. Byli jsme tam celí...ledoví :o) Díky.
 Anquetil 21.01.2007, 12:24:47 Odpovědět 
   Radost z tvého úžasného cestopisu kalí jen skutečnost, že děda zapálil tu chajdu. Kolik let za to dostal? :o)
 ze dne 21.01.2007, 13:52:48  
   Vlaďka: Má to na doživotí...je doživotním dědou:o)))
 Maura 20.01.2007, 17:04:19 Odpovědět 
   Tvoje povídky jsou vždycky naplněné lidskostí, laskavostí a vnitřní krásou tvé ušlechtilé mysli. Tato povídka mne při četbě zavedla do míst, které popisuješ a přinesla mi pěklné vzpomínky, ale to mi nebránilo upřít pozornost na její poselství. Chce to prostě zlomit ! Budˇpudeš s námi na výlet a nebo se budeš učit a hotovo ! No, trochu žertuji. Je to opravdu užitečné, aby se děti učily znát historii a ne se zaobírat svými !zájmy". Dávám ti za 1 a těším se na další tvorbu.
 ze dne 21.01.2007, 13:53:15  
   Vlaďka: Děkuji, Mauro:o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Vraždasebe
Ema Májová
Pohled z okna
Lulu
Střípky příběhů...
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

Koloseum
Chimera
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr