|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Prokletí růžové ponožky III. ::
 Arvinej |
publikováno: 21.01.2007, 22:51
|
| Tak po dlouhé době konečně pokračování tohoto skvělého příběhu z mých rukou. Je to dlouhé, možá jsou v tom chyby, ten sáhodlouhý dialog možná taky není úplně ok a je tam přehršel nových informací ale rozhodně jsem se snažil. Jako skoro pořád ;) |
| |
|
|
Quam bene vivas refert, non quamdiu.
Záleží na tom, jak dobře žiješ, nikoliv jak dlouho.
-Seneca
PŘED DVACETI LETY
„Co bylo ve škole?“ ozve se z obýváku hlas Kubova táty.
„Dostal jsem jedničku z vyjmenovaných slov!“ hrdě hlásí syn.
„To je výborné,“ usměje se na něj otec. „Jestli do pátku dostaneš ještě nějakou, můžeme o víkendu vyjet někam na výlet.“
„To by bylo skvělý!“ zajásá malý Kuba a vrhne se otci kolem krku.
„Ještě něco se stalo?“
„Hm… asi nic… no vlastně… Založili jsme s klukama takový klub. Jmenuje se Klub barevných ponožek.“
„A co budete v tom klubu dělat?“
„Budeme kamarádi až na věky věků! A až budem velký, tak budem dělat, co jsme vždycky chtěli! A vykašlem se na holky!“
Otec zavrtí hlavou, na tváři úsměv. Časem je to přejde, říkal si.
PŘED NĚKOLIKA DNY
Honza se před nějakou dobou dohrabal domů z obrovské párty, kterou pořádali jako výročí 12 let od maturity. Byl totálně na mol. Jakkoliv to však bylo nemožné, pořád jaksi věděl o světě. Alespoň v rámci možností. Podstatné bylo, že netoužil rozbíjet věci a pak padnout do postele. Stávalo se to tak vždycky, když se nalil až přespříliš.
Právě plánoval, že někomu pošle smsku. Komu? Někoho už vybere. A co pošle? Nevěděl. Chvíli přemýšlel.
Hm…
POZOR NA RUZOVOU PONOZKU, naťukal do mobilu.
A teď odesílatele…
Alice, Petra, Nina… Ne žádné holce ne.
Přeťukal na kámoše ze základky. Filip, Jakub, David… Co takhle Milan?
Zadal příslušné pokyny, ruce se mu třásly vypitým alkoholem, a na druhý pokus stiskl ODESLAT.
Hotovo. Teď si může jít lehnout.
NÁSLEDUJÍCÍ DEN kdosi zavraždil Milana. Byl nalezen až o mnoho dní později.
PROKLETÍ RŮŽOVÉ PONOŽKY III.
DNES RÁNO
David ležel v posteli a pokojně spal. Zdálo se mu o Kátě.
Náhle se zpustil dokonalý cirkus: zapnulo se rádio, budík začal zvonit, počítač pípnul, varná konvice začala vařit vodu…
Není nad techniku, pomyslel si David. Ospale otevřel víčka a vyhrabal se z úpějící postele.
Udělal si kafe a začal chroupat cosi, co mu první přišlo pod ruku. Dokonce to i trochu chutnalo jako jídlo.
Nechtělo se mu dneska nikam. Ale vůbec. Navíc cítil, že ten proklatý vítr na něj něco přivál. Snad to nebude chřipka. Měl ji loni a celou tu dobu musel… no fuj, radši na to nemyslet.
Cililink cililink, zazvonil někdo na zvonek.
„Kdo to může tak brzo ráno být,“ zabručel znechuceně a na trenýrky si oblékl alespoň oprané džíny.
„Ahoj Jakube,“ zívnul na stále usměvavého pošťáka. „Co mi neseš?“
„Nějaký balíček. Chodí ti jich teď hodně od té doby, co chodíš s Katkou.“
„No jo, má na ně úchylku,“ řekl David, převzal zásilku a zavřel zase dveře před větrem rádoby zimního rána. Sníh nebyl od prosince.
Trochu se mu zvedla nálada – balíček byl dobré znamení.
Tuhle balíčkovou mánii Katka-David začal on. Vzpomněl si totiž na starý klub, co měli jako kluci ve třetí třídě. Byl to Klub barevných ponožek. Měli růžovou, modrou a zelenou ponožku. Už si nepamatoval, co znamenaly, i když někde to měl napsané, dokonce to nedávno vysvětloval Milanovi, když mu ten borec volal. Ale kdo si to má pamatovat? Vždyť to bude skoro dvacet let! Podstatné bylo, že on našel těm ponožkám nový význam. Teď si je s Káťou posílali a oznamovali si tak, co budou dělat každý druhý večer, který stráví spolu. Růžová znamenala večeři, kino a pak vášnivou noc. Růžovou měl nejradši. Modrá značila pařbu s přáteli; taky nebyla špatná. Zelená byla ovšem nejzajímavější. Když došla zelená, dělali vždycky něco ujetého. Hodně ujetého.
David se vrátil do reálného světa a zahleděl se na balíček. Nebyla tam adresa odesílatele, ale to bylo normální – Káča každou chvíli někam spěchala, takže zapomínala na tři řádky o své osobě a bydlišti.
Nedočkavě roztrhal obal a našel…
Byla to zelená.
David hvízdnul. Jeho partnerka se chtěla dneska odvázat. Ovšem jemu by to taky prospělo.
Tedy zelená.
„As you wish, baby,“ řekl s hraným přízvukem David a začal se oblékat.
V POLEDNE
Jakubovi konečně skončila práce. Doručil všechny dopisy a teď se pomalu loudal domů. Udělá si něco dobrého než půjde k Davidovi.
Ale pozor, dnes to bude něco speciálního, protože dnešní zásilky obsahovaly ne jednu, ale dokonce tři ponožky. Všechny poslal on.
Jedná byla zelená a tu dostal David. Kuba nepochyboval, že si bude myslet, že je to součást té jeho hry s Kačkou. Tou krásnou dívkou, co jí chtěl pro sebe. I proto nedošla tomu hříšníkovi růžová.
Ta došla někomu jinému. Touhle dobou Honza rozbaloval podivný balíček. Byla v něm krabička od bonboniéry, v ní vlněná část oblečení. Ne, opravdu to nebyl svetr.
A kdesi dělal Filip to samé. Jeho ponožka nesla ovšem jakýsi dodatek. Třešínku na dortu. Prst jeho přítelkyně. To ovšem už bylo vážně trochu moc.
Jakubovi v očích zářily ohníčky. Promnul si ruce. Dnes bude perný den.
Všechno tohle bylo něco lepšího, než ten nudný život řadového člena Klubu. Něco daleko lepšího.
Začalo to vlastně poštou. Pokud v tom budete hledat ironii skutečně ji tam najdete, protože Jakub byl pošťákem, který nenáviděl svou práci, ale tak to skutečně bylo. Napsal mu otec. Ten otec, který se neukázal už alespoň deset let. Ten ochlasta a zcela jistě feťák. Troska toho starého důstojného člověka, jenž s ním jel na víkend vždy, když dostal tři jedničky za týden. Ano, přesně ten mu napsal.
Říkal v tom dopise, že se za všechno omlouvá a že začnou žít spolu nový život. Ale pod jednou podmínkou – Jakub musí dodržet svůj slib. Slib Klubu barevných ponožek.
Tátův dopis měl přílohu, která se do obálky skoro nevešla. Byla to teplá modrá ponožka.
Jojo, modrá ponožka. To je moje všechno, říkal si Kuba, když vcházel do svého bytu nad poštou.
V PĚT HODIN ODPOLEDNE
Kuba právě odcházel ze schůzky z Filipem. Velice se vydařila. Ale to byl pouze předkrm. Předkrm pro dnešní velký večer.
Zamířil domů, tam se umyl a znovu oblékl. Tentokrát do smokingu. Chvíli zápasil s kravatou, pak se vzdal a vzal si motýlka.
Když vyšel na chladný vzduch, našel ve tmě chodník a vydal se k Davidovi. Určitě ještě nevyrazil za Katkou.
O PŮL HODINY POZDĚJI
David finišoval přípravy na vskutku divoký večer. Vykoupal se, oblékl a nageloval vlasy. Někdy mu přišlo, že už je to na to trochu starý a měl by se usadit, ale co… Vždyť je mu jenom třicet. To je času habaděj.
David se zkontroloval a vytáhl odkudsi z šatů klíče.
Někdo zazvonil. Že by pro něj Kačka přišla? Až tak?
Otevřel dveře a naskytl se mu pohled na Kubu v kvádru. Byl to… zajímavý pohled.
„Ahoj Davčo,“ pozdravil ho kamarád.
„Ahoj. Co potřebuješ?“ zeptal se dívaje se na hodinky.
„Jenom něco vyřídit.“
„Co?“
„Sedni si, pokecáme.“
„Hele, víš, já nemám čas. Musím-“
„Bude to jen chvilka.“
„Tak dobře.“
Usadili se ke stolu.
„Nechceš nám udělat něco k pití?“ navrhl Jakub.
„Ne,“ zavrhl David.
„Tak ne.“
„Cos potřeboval?“
„Jo. Víš, jak jsi dostal ráno ten balíček. Byla v něm ponožka.“
„Jak to-“
„Ten balíček byl ode mě.“
„Ten balíček byl od tebe.“
„Byla v něm zelená ponožka.“
„Byla v něm zelená ponožka.“
„Chápeš?“
„Chceš mě pozvat na rande? Ujeté, vzrušující a vášnivé?“
„Já s tebou nehraju tu hru, Davide. Opravdu ne.“
„Ne?“
„Já dodržuju pravidla Klubu.“
„Oh.“
„Nemyslíš, že ta ponožka něco znamenala?“
„Dobře, možná-“
„Najdi ten svůj seznam. Ten, o kterém jsi nedávno mluvil s Milanem.“
„Mám ho tu,“ prohrabal se David nepořádkem na vedlejší židli.
„Přečti si ho.“
„Veselé ponožky: “
„To přeskoč. My byli Smutné ponožky, pamatuješ? Veselé byly holky.“
„Jasně. Smutné ponožky: růžová = smrt, zelená = trest-“
„Už chápeš?“
„Dostanu trest.“
„Ne tak docela.“
„Jak to myslíš?“
David si prohlédl Jakuba. Byla to důkladná prohlídka od hlavy až k patě. Vlastně naopak. Proto se daleko nedostal. Upoutaly ho svítivě modré ponožky. Nakoukl do seznamu a četl:
„Modrá = kat.“
„Správně.“
„Budu kat?“
„Kat jsem já.“
„Škoda.“
„Myslíš?“
„Jo.“
„Měnil bys?“
„Jo.“
„Ale já ne.“
„To je mi jasný.“
„Budeš kat a to bude tvůj trest.“
„Oh.“
„Správně.“
„Chmpf.“
„Kdo byl ještě v Klubu?“
„To se ptáš ty mě?“
„Jo.“
„Kat jsi ty!“
„Ty taky. Tak kdo byl v tom Klubu?“
„Já a ty.“
„My jsme kati.“
„Tak Milan.“
„Mrtvý.“
„Růžová ponožka?“
„Ano.“
„Filip?“
„Mrtvý. Do růžova.“
„Radek?“
„Žije.“
„Oh. Proč?“
„Ještě nedostal ponožku.“
„Jo tak. Bude můj?“
„Možná.“
„Už se těším.“
„Pokračuj.“
„Poslední je Honza. Poslal Milanovi zprávu. Proto mi volal. Prý tam stálo: ‚pozor na růžovou ponožku‘.“
„Něco ví?“
„Asi ne.“
„Dobře. Dneska ji dostal.“
„Skutečně?“
„Ano. Bude to tvoje první práce.“
„Vážně?“
„Jasně. Musíš už jít.“
„Tak jo.“
Pokud by se teď někdo díval, viděl by dva muže ve společenském oblečení, jak opouští dům a zamykají dveře. Viděl by, jak se loučí a pak se rozdělují.
Jeden jde ulicí směrem k silnici a druhý nasedá do auta. Auto se rozjíždí a mizí za zatáčkou ulice Jasanová.
V OSM VEČER
Honza se díval na počasí na Nově.
Už brzy půjde jeho oblíbený seriál a tyhle rádoby zprávy ho štvaly. Vždycky přetáhly osmou. Nějaká žena se třemi plastikami právě vykládala, že tahle výše se usadila tady a tahle níže půjde na vandr sem. Výsledkem pak bude to, že stávající počasí se nezmění a bude pořád foukat ten nechutný vítr.
„To jsem mohl vědět i bez tebe,“ řekl Honza a šel si pro pivo. Odložil ovladač, jenž sám od sebe přepnul televizi na pořad, ve kterém střídavě hubnoucí a tloustnoucí Halina Pawlovská dávala návod na to Jak přežít počasí.
Někdo zazvonil u dveří.
„Kdo to může sakra být?“
Otevřel dveře a uviděl Davida oblečeného na rande. Doufal, že nebude chtít jít na rande s ním.
„Ahoj, Davide,“ pozdravil kamaráda.
„Ahoj, Honzo,“ pozdravil ho kamarád.
„Potřebuješ něco?“
„No, vlastně jo…“
MEZITÍM V BYTĚ NAD POŠTOU
Jakub balil balíček.
Dal do něj růžovou ponožku ukrytou v krabičce od bonboniéry. Adresátem byl Radek Kozina, 1.máje 39. V tom domě byl blázinec, kde Radek už nějakou dobu pobýval. Zítra balíček osobně zanese na určené místo. Sice to nebyl jeho okrsek, ale poštmistrovou určitě přesvědčí. Tenhle týden měla dobrou náladu.
Vytáhl dopis od otce a po tisící si ho přečetl.
Až splníš slib Klubu, budeme zase spolu…
Zazvonil telefon.
„Ahoj Káťo.“
„Čau Kubo.“
„Jak to jde?“
„Věřil bys, že sehnat dohromady Klub veselých ponožek dá spoustu práce?“
„No to nevím, ale já to mám každopádně lehčí. Tvůj kluk je právě na návštěvě u Honzy.“
„Skvěle, miláčku. Posílám ti pusu,“ řekla Katka a zavěsila.
Co mi to vlastně chtěla? zamyslel se Jakub.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
