|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Jezírka světla a tmy - I.část ::
 Arvinej |
publikováno: 16.12.2005, 9:15
|
| Trošku delší povídka rozdělená na části. (Postupně dodám všechny.) Doufám, že se vám příběh malého velkého hobita bude líbit. |
| |
|
|
Část první - Procházka
„Pájo?“ ozvalo se ze spodního patra. „Půjdeš s Hafem? Už jsou tři. Říkal jsi, že touhle dobou už budeš venku.“
„No jó. Vždyť už jdu,“ odpověděl znechuceně a potěšeně zároveň. Nechtěl se odtrhávat od snů, ale byl rád, že může taky někdy vyrazit ven.
S lítostí zaklapl tlustou starou knihu, zvedl se z postele a došel ke dveřím svého bohatě vyzdobeného pokoje. Tolik věcí ho tu tiše vyzývalo: „Nech to plavat! Já jsem zajímavější.“
„Ne. Teď ne,“ odpověděl do ticha.
Pak otevřel dveře, prosmýkl se kolem elfského stromku od dědečka a opět za sebou zavřel. Sešel po dřevěných schodech. Otupeně vnímal místnosti, kterými procházel. Obývák, vařiň, předbývák. Bylo tu tak temno narozdíl od jeho království nahoře. Obul se do kožených sandálů a zalitoval zvířátek, které musely být usmrceny, aby vznikly ty obyčejné boty. Vzal vodítko a vyšel z domu na zahradu.
„Tak já jdu!“ zavolal na mámu. Jeho oznámení bylo potvrzeno.
Našel Hafa jak leží pod švestkou nedaleko plotu.
„Jdeme ven,“ oznámil mu.
Zvíře potěšeně zavrtělo ocasem.
Připnul mu obojek. „A ne, že budeš zase stávkovat!“ Haf se totiž poslední dobou často zaseknul na jednom místě a nechtěl jít dál.
Psoun omluvně sklopil oči jakoby věděl na co pán naráží.
Došli k vrátkům a ponořili se do lesního šera plni nových plánů, které podniknou na procházce. Jejich stopy mizely na lesní pěšině. Nevěděli, že jeden z nich už tudy nikdy nepůjde.
* * *
Pavel byl hobit. Ale ne jen tak ledajaký hobit. Ostatní ho považovali přinejmenším za podivína. Neméně výstižné by bylo slovo poustevník. Mladí jeho věku trávili většinu času mimo domov s přáteli mezi hlučnou hudbou. Psát uměli jen napůl a za svůj život přečetli bůhví jestli jednu knihu. Do přírody nechodili už vůbec. Zato vymyšlené hry s míčem, míčkem, pukem a jinými pitomostmi jim šly skvěle. Říkali tomu sportování. Chmpf.
Pavel byl pravý opak. Vyhledával samotu, divočinu a jeho životní láskou se staly papírové svazky popsané písmeny.
Většina hobitů bydlela v norách nebo po elfsku na vodě. Málokdo měl domek tak jako jeho rodina, protože on prostě nedokázal žít ve tmě nebo jenom v příšeří. Vždy musel mít kolem sebe světlo. Nejraději by žil tam, kam právě teď mířil. Na slunci, mezi knihami, osamocen.
Jednou to tak možná bude, říkal si. Ale kdy?
* * *
Stezka vyústila po několika zákrutech na lesní cestu. Ta je vedla vysoko nad chlapcovo údolí. Poznávali známá místa. Nežili tu sice tak dlouho, ale tenhle les již považovali za svůj. A měli ho rádi. Oba. Bez výjimky.
Po necelé hodině úsilí stanuli na zalesněném hřbetu zahloubáni do myšlenek. Haf se chtěl dát dál po Okružní cestě, ale jeho pán měl jiné úmysly. Odbočili tedy na téměř nezřetelnou pěšinku. Hlavou psouna se mihlo: „Už zas?“ Chodili tudy totiž často. Na konci za hřebenem měl Pavel svůj ráj. Zanedlouho se před nimi otevřela travnatá plocha celkem velké louky na svahu. Pohled obou okamžitě upoutalo neobydlené údolí před nimi.
„No není to krása?“ vydechl pán. Les všude kolem mu zlepšil náladu a tohle místo ji ještě víc vystupňovalo. Napadlo ho pustit svého společníka. Proč ne? Zvířeti vymizela z tváře nuda už když se shýbal. Cvakla spona.
„Běž,“ zašeptal mu do ucha. A Haf běžel. Běžel tak rychle a naplno jak jen mohl. Tak dlouho už nebyl volný! Z radosti si zaštěkl, ale Pavlovi to znělo spíš jako zavýsknutí. Usmál se.
Došel doprostřed louky. Přesně tam, kde měl tajnou skrýš knih, které nemohl mít doma. Byly tolik strašné, že rodiče by je nezabavili ale rovnou spálili. A měl by po ptáčkách. Ale tady byly v bezpečí.
Uviděl Hafa, jak mizí v lese. Však on se vrátí, pomyslel si.
V náhlém přívalu euforie vztáhl ruce jakoby chtěl obejmout všechno kolem. Zavřel oči. Pak ztratil vědomí.
* * *
V myší noře něco chybělo a myšák s polovinou ucha si nemohl vzpomenout co. Pro jistotu chtěl přeběhnout do svého původního domova.
Vylezl otvorem na povrch. Fousky zaznamenal ve vzduchu jakési chvění. Zastavil se a prověřil okolí. Několik metrů od něj stál hobit s rozpaženýma rukama. Z prstů mu unikaly modrobílé blesky energie a letěly k obloze. Tam, kde protínaly mraky rostlo viditelné světlo. Hmotné světlo. Vír na nebi stále sílil až pohltil celý obzor. Pak se chlapec zhroutil na zem. Po světle zůstaly temné mraky jakoby v nich nezůstala ani špetka svitu.
Myšák učinil pohyb, který my bychom mohli označit za zavrtění hlavou, a uháněl po svých. Netušil, že právě byl svědkem přenosu síly, jež by ve špatných rukou mohla zničit celý svět.
Pavlovy ruce nebyly špatné. Alespoň ne docela.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
