» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2141745

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Zrcadlo a muž ::

čuk	publikováno: 25.01.2007, 22:36

Povídka ze společně zadaného plzeňského tématu Zrcadlo. CHtěl jsem napsat miniaturu, ale samo se to zkomplikovalo, samo se to vypointovalo. Možná, že v tomto zpracování tématu zrcadlo budu pokračovat


	Zrcadlo a muž. John byl začínajícím ambiciózním vědcem v oblasti mikroelektroniky, který pracoval v utajovaném výzkumném ústavu. Vysoký plat měl jeden háček: John musel zůstat v anonymitě, skryt před veřejností. Tento mladý muž sršel energií a po svých rodičích zdědil notnou dávku ješitnosti a touhy vyniknout i v umění. Ve filmu, na divadelních prknech i v literatuře. Není proto vůbec překvapivé, že Johnův tvůrčí rozmach se ve střetu s vnějším omezováním projevil soukromě projevovanou podivínskostí. Vytvořil si sen a pevně se rozhodl přeměnit ho ve skutečnost: stane se multimediální hvězdou, která zazáří až v jeho pozdním věku, kdy se z vědce vyklube vynikající umělec, pár kroků od piedestalu klasika. Uskutečnění tohoto záměru vyžadujícího velkou trpělivost a úsilovnost se mu zdála být naprosto umělecky progresivním a obdivuhodným: natočí experimentální komorní film o životě vědce-umělce a současně vydá jeho literární paměti. Zjevná nezvyklost, překvapivost a filmařské novum projektu spočívaly v tom, že všechny filmové záběry se budou odehrávat v jediné místnosti a všechna věková období hlavního hrdiny budou hrána jediným hercem, jím, Johnym. Hercem vědomým a stylizovaným do své role. Vedlejší aktéři, kteří nebudou tušit, že jsou natáčeni, jeho manželka, děti v budoucnu a všichni příchozí do Johnovy pracovny zapůsobí zcela autenticky. Tak bude zobrazeno stárnutí Johnovo i jeho rodiny, od rozjíveného rozježeného mladého muže a milé a krásné snoubenky až do věku ctihodného sedmdesátiletého starce a o tři roky mladší manželky. Současně pak bude dojemnou připomínkou zachycen vývoj případných dětí, od kolébky až do období dospělosti. To vše bez pomoci masek a líčidel, s Johnovým skrytým scénářem, jehož některé stránky napíše sám plynoucí život bez jakéhokoliv zasahování zvenčí. Vznikne neotřele filmařsky emotivní a současně téměř vědecká studie procesu stárnutí i předpokládaného moudření. Svůj snový cíl a jeho provedení John pečlivě utajoval, až do hraničního věku sedmdesáti let, a to i před svou manželkou a dětmi. A den ode dne se těšil na okamžik, kdy bude mít zachycen v retrospektivě svůj život i život celé své rodiny jako na dlani, doplněný uměleckými výboji autora. Jistě bude potěšen, se shovívavým úsměvem bude sledovat běh času, spokojen s prožitým i rozesmáván malichernostmi i absurditami v kombinaci s bohatostí jeho kreativního tvůrčího vývoje coby umělce. Tohle všechno by jinak zmizelo za oponou paměti. A bude to i film o věcech v jeho pracovně, které se za tak dlouhou dobu budou měnit, mizet, zjevovat se nové. Změní se i malba stěn, snad i nábytek, jen oblíbený psací stůl si ponechá. John miloval zrcadla. Svůj narcisismus obratně maskoval, dával ho najevo pouze v skrytu. A při pohledu do hladké obrazové plochy, jejíž tvář byla vytvářena tím, co stálo před ní, ho osvítil nápad, nalezl způsob, jak na to. Ve své pracovně si nainstaloval velké speciální zrcadlo, které fungovalo jako fantasticky zázračný objektiv mikrokamery, na zadní straně vybavené registrací obrazu a zvuku pomocí gigasuperčipů. Zevně nenápadné zrcadlo zachycující obraz všeho v místnosti se aktivovalo zvukem. Čas pořízení snímku bude zobrazován odtrhováním listů kalendáře postaveném na pracovním stole směrem k zrcadlu a vyměňovaném každý rok vždy na Silvestra. V pozadí ubíhají vteřiny, minuty a hodiny na dobře viditelných nástěnných hodinách. Jistě, poslední utajovaný výkřik techniky. Pro své sólové výstupy měl John vyhrazen jeden den v týdnu, v uzamčené pracovně. Vedle zrcadla byly umístěny dva nádherné cenné originály obrazů, jejichž obdivování se stalo jeho druhou obsesí. Sem vodil nevzácné i vzácné návštěvy, zde občas pózoval s manželkou a později i s dětmi. Jen zpočátku si John zkontroloval vzhled vytvářeného filmu. Pak si uložil trvalé obrazové a zvukové odříkání. Moratorium na pohled do minulosti. Jak asi vypadá struktura obrazu? Černá plocha, krátký záběr pokoje, když hodinový stroj odbíjel celou hodinu. Při výraznějším zvuku se objevovaly předměty a postavy, jejichž pohyby i řeč byly navždy zaznamenávány. Pokud nastalo ticho, obraz mizel a postavy i věci se vytrácely podobny přízrakům. Pro zachycení ucelené sekvence John musel stále mluvit, bylo vyloučeno hrát pantomimu. Hovořil nejprve o sobě a později o své rodině, jak ubíhaly dny, měsíce, roky, přidával i vyčtená či vlastní moudra. Psal texty, často scénicky aranžované monology, a uspokojivě se vyžíval hraním divadla jednoho herce, jehož jediným divákem byla obraz v zrcadle a zvuk v místností, obé pohlcováno za plochu zrcadla a ukládáno do elektronických konzerv o téměř nekonečné kapacitě. Pro oživení John inscenoval i zábavné scénky s příchozími, rodinné diskuse, ale i hádky a smiřování, aniž nechtění herci věděli, oč se jedná. Po večerech plnil tlustý sešit svými memoáry.Jak se budou shodovat s filmem nebo naopak s ním kontrastovat? Materiálu bude mít sedmdesátiletý John habaděj, bude z čeho komponovat konečný film, sestřihovat či vytvářet několik filmů s různým zaměřením. Zrcadlo vždy zůstalo nedotčeným tabu, braným manželkou i dětmi jako fetiš a podivného miláčka neškodně potřeštěné hlavy rodiny. A čas plynul. John prožil dobrý život. Byl úspěšný v práci, manželka s ním stárla věrně mu po boku, děti se vydařily. Žil nadějí, že vědecké úspěchy doplní i uměleckými. Teď, v den sedmdesátých narozenin, si může svůj život přehrát jako souvislý sled vzpomínek, samozřejmě musí přeskakovat celé jeho úseky. Záběrům v zpomaleném časovém sledu se bude věnovat později, podrobněji, podle libosti a dílčích plánů kompozic. Věřte, nevěřte, poprvé po čtyřiceti létech si pustil projekci záznamů za zrcadlem. Seděl v křesle, v ruce velmi složitý ovladač. Po jeho boku se k němu v křesílku tulila jeho oddaná a skromná sedmašedesátiletá manželka Alice. I ve svém věku byla dost plachá a málem dostala šok z toho, co se vyklubalo z nenápadné zrcadlové plochy, a co se v zprvu prázdné skleněné tváři náhle objevuje v zrychlené projekci. Jejich život. V úprku sekvencích udávaných výběrem dní, měsíců a roků v kalendáři zobrazeném v rohu podivného promítacího plátna zrcadla. Napadlo ji: ale ten průběh života je přece téměř narcisisticky deformován! V jednu chvíli manželka zvolala: „Někdo zvoní, Johny, běž se podívat.“ Starý John řekl, že nic neslyšel, ale sešoural se po schodech ke dveřím jejich honosné vily. Za jeho nepřítomnosti manželka stiskla několik tlačítek a následující úsek záznamu zmizel. Nikdo za dveřmi domovními dveřmi nebyl, manžel se dýchavičně vrátil a pravil něco o sklerotických zvukových efektech projevujících se zvoněním v uchu. Manželka Alice se svraskalou tváří a shrbenou postavou byla smutná. „Vidíš, Alice, vím, není to vždy nejveselejší pohled na to, jak stárneme. Ale má své kouzlo. A kdybychom si film pustili pozpátku...“ „Ano, Johne, žili jsme v nádherné pohodě, každý by nám mohl závidět.“ Posléze se rozveselila a otevřeli si láhev šampaňského. Ale lítost v srdci ji zůstala. Vždyť vymazala tak nádhernou pasáž, kde byla zobrazena coby mladá, ještě dívka, a už žena. Krásné nahé tělo. Její ústa říkala něžně: miláčku. Nahá postava vedle ní nebyl její rozježený manžel John, ale vysoký mladý černovlasý muž bydlící v sousední vile. Kalendář ukazoval datum devět měsíců před narozením Johnovy největší chlouby, nejstaršího syna Petera. Po hluché proluce přerušené jen bouchnutím šampaňského se obraz posunul a obrazy následující po vymazané pasáži plynuly ve filmovém zrcadle, v prudkých časových skocích až do současnosti. Nádherná studie stárnutí, zubu času, hlodajícího na všech a na všem. Postmoderně umělecky modifikovaná. Jak to bylo dál, po tomto zrychleném dvouhodinovém promítání? Jak John umělecky tvořil, přetvářel a kombinoval tak bohatý obrazový a zvukový materiál? Jistěže měl k dispozici nejmodernější střihačskou techniku a složité možnosti voleb, kombinací a úprav výsledného obrazu.Jaký ohlas získaly jeho filmy ve veřejnosti i uměleckém světě, podporovány vydáním memoárů nyní už veřejně slavného vědce? To by bylo dlouhé vyprávění. Někdo někdy o Johnově životě a díle napíše trochu jinou povídku než jaké jsou nadšené reakce na bestselerové memoáry a oskarový film. Snad to budu já, patřím k nejzasvěcenějším, já, ten původně vysoký mladík a nyní šedivý stařec o holi, bývalý Johnův soused odvedle. A snad se mi podaří v době, kdy bude slavný vědec a umělec mimo město v Hollywoodu, najít a pro sebe obnovit ten vymazaný obraz mého mladého a tehdy krásného těla, a ještě krásnějšího ženského těla, které jsem viděl stárnout, po tom sladkém okamžiku pak už jen zpovzdálí. S Peterem jsem se občas vídal, byť věkem rozdílní kámoši, při jeho návštěvě doma jsme zašli i na pivo. Jednou řekl: „Táta je šikovnej a slavnej. Ale co jeho svědomí? Nemyslím jen to, že se udělal středem světa, ale že zneužil funkci zrcadla. Měl natáčet to, co zrcadlo ukazuje a ne to, co vidí kamera. Zrcadlo vždycky přidá něco navíc. Chtělo to vymakat systém odrazů zrcadel i systém kamer. Ale stejně jsem na tátu hrdej.“ Usmál jsem se, poněkud smutně a nic neřekl. Nebyl jsem slavný ani… Raději jsem se zhluboka napil. Až syn Peter odjede, zavolám starému Johnovi (pokud sluchátko zvedne Alice, pak zavěsím) a půjdeme na pivo, John trochu zkažen slávou a já s pocitem trpké převahy dané neodhaleným tajemstvím.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

vierka	09.02.2007, 22:57:46

Technika mi veľmi blízka nieje, no postupne ma dej vťahoval. Ale aj Alica musela byť technicky zdatná, keď vedela, kedy ho má poslať k tým dverám aby mohla vymazať svoju neveru, hmmm.

AňA Morgan	27.01.2007, 19:56:58

Opravdu hezké. Při prvních větách mi hlavou prolétla vzpomínka na jakousi nepříliš zdařilou technicko-fiktivní povídku, ale další spád děje mě překvapil. Zajímavá atmosféra tvořená nejen obratnými větami. Jen možná na můj vkus příliš mnoho i především v prostřední části... 1

Kaay	26.01.2007, 23:28:02

Líbí se mi konec, totiž ta závěrečná pasáž od okamžiku, kdy "někdo zvoní"...tady dostává skutečně povídka smysl, dostává vypravěče a něco, co mě donutilo povídku přečíst ještě jednou a hledat souvislosti. Krásná práce. Dávám jedna.

Martianno	26.01.2007, 15:06:11

Mám rád , když si v průběhu čtení čehokoli jen tak mimoděk "hvízdnu" ... Právě jsem si uvědomil, že jsem to dělal docela často :) 1;

amazonit	26.01.2007, 12:47:28

s chutí jsem si přečetla další tvou povídku, myslím, že Maura to vystihla i za mě:o)

Carbone	26.01.2007, 11:46:36

Z mého pohledu nebylo v závěru nic moc překvapivého, takže se mi zdá, že to trochu vyšumělo. Po stránce technické to má sice rezervy, ale jinak je to pěkné. "1.5"

Snílek	26.01.2007, 8:58:56

Říkala jsem si, co všechno asi to zrcadlo zachytí. Moc krásná povídka.

Teréza Nebeská	25.01.2007, 22:52:45

Čekala jsem, že John v těch sedmdesáti umře, že se mu všechno smaže nebo tak něco. Ale tenhle konec ne. A vyrazil mi dech. Byla to nejzajímavější povídka, jakou jsem tady četla!!! Díky!

Maura	25.01.2007, 22:30:26

Povídka je skvělá jako vždycky zahalena do tajemství technického světa, který je mi sice vzdálen co do pochopení, ale tím mi nebrání, aby mi byl přitažlivý. Takové zvláštní fantastično, tajemno. Tak na mne povídka působí a rozhodně patří mezi ta díla, která i po čase vyhledávám k četbě.