|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Legenda o ženě v bílém a velkém černém vlku ::
 Anavi |
publikováno: 29.01.2007, 9:09
|
| „Černé vlasy, bílý plášť..Hlas milý, znělý jako konipas..Oči smaragdové dívají se ti do tváře.Žíla v tom starém chrámě..U něhož stojí dvě smuteční vrby, které se odráží v jezírku modravém.Tam kvetl každý květ.Znamenal pro ni celý svět..Každý za ní chodíval rád.Každý se s ní rád smál.Každý si k ní pro radu chodíval.Krásné dary ji za to nosíval.Nejkrásnější z darů byly malby její tváře.Ráno se od nich odrážela všechna sluneční záře.A potom přišel Bůh jiný.A ona, že je ztělesněním veškeré jejich viny. Obětovali ji v jeho jméně na oltáři krvavém.Nechali ji umírat samotnou v tom chrámě zchátralém.Svým posledním dechem volala jen jedno jméno ´Feresy!´.Její ruce na oltáři klesly.Takhle ji tam našel muž z krve vlčí.Co bylo dál?O tom píseň mlčí…“ |
| |
|
|
PROLOG
KDESI V HLUBOKÉM LESE STÁVAL STARÝ CHRÁM.PRASTARÝ CHRÁM.MÍVAL SLOUPY TYČÍCÍ SE DO NEBE.MÍVAL OLTÁŘ PYŠNÍCÍ SE KRESBAMI, JENŽ DNES UŽ LIDSKÉ OKO NESPATŘÍ.VEDLE NĚJ ROSTLY DVA STROMY.BYLY TO SMUTEČNÍ VRBY A POD NIMI ZELA MODŘ JEZÍRKA.
CHODÍVALY DO NĚJ VĚDMY PRO ODPOVĚDI NA SVÉ SNY.CHODÍVALY DO NĚJ ŽENY, KTERÉ NEVĚDĚLY, CO S NEOPĚTOVANOU LÁSKOU SI POČÍT.CHODÍVALY DO NĚJ MUŽI, KDYŽ NEVĚDĚLI, KDE PRAVDA SE SKRÝVÁ.CHODÍVALI DO NĚJ VŠICHNI PRO TO, CO NEVĚDĚLI A NA CO CHTĚLI ZNÁTI ODPOVĚĎ.
CHRÁMEM PROSTUPOVALY SLUNEČNÍ PAPRSKY.VÍTR SI HRÁVAL S LÍSTKY BŘEČŤANU, JAKO HUDEBNÍK HRAJE NA STRUNY HARFY.KAMENY, Z NICHŽ BYL POSTAVEN, VYPADALY STAŘE.VELMI STAŘE.SNAD PAMATOVALY DOBY, KDY VLÁDLY ZDE POHANŠTÍ BOZI.KDY LIDÉ PŘÍMO DYCHTILI MÍTI TAKOVÝ CHRÁM.A POTOM PŘIŠLO KŘESŤANSTVÍ…
„No tak, Gwene?!Pojď!Už je tma a otec nám zakázal hrávat si v lese po setmění!“, křičel hošík sotva osmiletý.
Gwen nedbal jeho slov a utíkal dál lesem.Malý hošík pořád za ním…
Les potemněl.Zahoukal sýček.Malý hošík dostal strach.Čím větší měl strach, tím rychleji doháněl Gwena.
„No tak!Pojď zpět!Je tma a já mám strach!Cožpak si už nevzpomínáš, co nám říkal otec!“, křikl hošík.
„Utíkej, Ruiku!Už tam budem!“, ozvalo se mu v odpověď.
Hošíkova otázka „Kde?“ se ztratila v tlukotu srdcí obou chlapců.
Gwen se zastavil, tak prudce, že do něj Ruik narazil.Před nimi rozprostřel se les a umožnil oběma pohlédnout na starý chrám.Dvě smuteční vrby tiše pohnuly větvemi a v jezeře modrém bylo vidět až na dno.
„Co to je?“, ptal se ustrašeně Ruik.Jeho oči poprvé spatřily něco většího než kostelní zdi.
„Pohanský chrám…, Ruiku “, řekl Gwen pln úžasu.
„Je krásný a velký..Ale mám z něj strach.Pojď půjdeme domů “, řekl Ruik.
„Ne, ještě ne.Chci se tu porozhlédnout.“, odpověděl mu Gwen a nedbaje jeho protestů utíkal ke kresbám na zdech.
Malby byly zašlé věkem.Člověk si mohl jen představovat, jaké kdysi mohly býti krásné.Na jedné kresbě si povšimnul ženy.Žena měla dlouhé černé vlasy a bílý plášť, který ji sahal až na zem, halil její útlou postavu.Oči měla zelené jako smaragd.Ve tváři se zjevil úsměv.
Les byl temný a chladný.Zvěř tiše šlapala po svých cestičkách a nedbaje chlapců, razila si svou cestu i skrz chrám.Za chvíli kolem nich prošly srnky, za nimi párek ušáků i myška procupitala kolem nich.Ruik to sledoval s otevřenou pusou.A chvíli co chvíli, si utíral své ručičky do skromné halenky.Byl nervózní.Gwen si toho nevšímal.Jeho oči pozorovaly kresby a nejvíce tu ženu.
Byla to vteřina.Les byl náhle tak tichý, jak se zdá stará neobdělávaná hrobka.
Gwen ucítil jakoby mu někdo dýchal na záda.Koutkem oka zahlídl Ruika, jak stojí opařen strachem.Z očí mu začly téci slzy.Gwen se pomalu otočil.
To co uviděl, bylo to nejhorší, co kdy jeho oči viděly.Chtěl začít křičet, ale nemohl. Hlas se mu zadrhl v hrdle.
Před ním stála ta žena z kresby.Stále měla černé dlouhé vlasy i bílý plášť.Ale kdysi zelené oči se zbarvily do ruda a tváří prolétl hněv a odvěká krutost.Její ruce ho chytly za krk, byly studené jako sama smrt.Zvedla jej do výše.Z úst zasvítily bílé špičáky…
Zahryzla se mu do krku.Než však mohla zkousnout, ozvalo se příšerné zavytí. Obrovský černý vlk si to hnal přímo na ni.V běhu přeskočil strachem ztuhlého Ruika.Ten spadl a neodvažoval se vstát.Vlk ji shodil na zem.Pustila Gwena.
Gwen byl od svého bratra straší o pět let.Posbíral všechnu svou odvahu.Proplazil se k bratrovi.Sebral ho do náručí a utíkal, co mu síly stačily.Jeho bratr se dal do pláče.
Mezitím, co Gwen s Ruikem utíkaly lesem, shodila za sebe vlka a zvedala se.
„Už zase si mi pokazil plány, Feresy!!!Co tě to popadlo?Cožpak nevíš, že jedině krev mě drží na živu?Jsem odkázána na ni.Jsem odkázána na toto tělo “, podívala se na svůj plášť, své ruce a v jezírku na odraz svého obličeje.
„A ty“, podívala se na něj,“A ty jsi odkázán na noc.Na noc, která halí tvou proměnu.“
Klesla na kolena k jezírku.Podívala se ještě jednou na svůj odraz a pak na Feresa.
„Cožpak nikdy nenalezneme klid?“, řekla a dala se do pláče.Feres si lehl k ní a hlavu jí položil do klína.Tiše zavyl.
* * * * * * *
To ráno bylo chladné a smutné.Matka večer oka nezamhouřila.A když viděla Gwena s ranami na krku a když slyšela Ruikův pláč, přepadla ji úzkost.Proč zrovna její děti?Ptala se sama sebe.
Oba dva měli od té noci ve vlasech bílé pramínky, jako stužky vody, které se vlévají do potůčku.A oba dva nebyli schopni tři dny ze sebe vydat ani hlásku.
Otec z toho byl stejně špatný jako matka.Ale co mohl dělat?Je vůbec rád, že žijí.Už si myslel, že ráno půjde kopat hroby.
Vzbudil se s prvními ranními paprsky.Byl celý polámaný.Hlava ho bolela a on si nemohl vzpomenout, co večer dělal..Jakoby byl všechno sen.Někdy by si to tak opravdu přál.Ale nejde to.Sny mohou být někdy kruté, ale tento stále se opakující sen není jen snem o krutosti,ale je i snem o někom komu kdysi patřilo jeho srdce. Bohužel bude se s tím muset vyrovnat..Ale jak?Když to nedokázal ani za tolik let?
Vstal.Chtěl zchladit své rty v jezírku, ale nohy ho nechtěly nést.Připlazil se k němu a pohlédl na svou tvář.
Byla špinavá.Na tváři mu zůstaly ještě dva vlčí chlupy a oči se ještě neproměnily v lidské.Vlasy měl stejně tmavé jako kdysi, jen kousek za uchem se mu objevil bílý vlas.
„Už stárnu ,“ řekl a rozhlédl se kolem.Pořád to stejné místo, pořád ten stejný ´sen´.
Chvíli ještě seděl, než popadnul trochu více sil.Potom pomalu vstal a přešel k oltáři.Nadzvednul jeho těžkou desku..
Byla tam.Pořád stejně krásná.Černé vlasy rozprostřené na rozpadlém polštáři.Oči zavřené a na tváři smutný úsměv.Tak si ji pamatuje.
„Ani ty se neměníš “, usmál se a zasunul těžkou desku zpět.
Ve vykotlaném kmeni v korunách smutečních vrb měl schované šaty.Oblékl se.A vydal se zpět do vesnice…
Menší zástup vesnického lidu se tlačil u dveří kostela.Kostel byl velmi překrásný.A říkalo se o něm, že jeho základy sahají až do pohanských dob.
„Kde se zase toulá!“, řval jeden chlapík menší postavy v urousané košili.
„Nejspíš se zas vydal na ty své ranní procházky!“, odpovídala mu žena v modré halence a roztrhané sukni.
„Jednou jsem ho viděl, jak jde v noci pryč.A vrácel se až….“, starý muž už to nedořekl.Dveře kostela se otevřely…
Modlil se s nimi dlouho.Byla to jediná chvíle, kdy mohli nechat volně plout své myšlenky, bez ohledu na to, jak těžká práce je dnes čeká.Po modlitbách byly obvyklou rutinou jejich otázky a připomínky.A jako každý den se někdo našel, aby se zeptal, co bude s tím starým chrám, který stojí v srdci jejich lesa.
Tentokrát se zeptal Therm.Byl to hodný a pracovitý člověk.Vlastnil se svou ženou chaloupku, které stála nejblíže lesu.Byl také otcem dvou chlapců, kteří se zatoulali do chrámu.
„Co budeme dělat s tím chrámem?Moji chlapci se včera večer vrátili pozdě domů.A ještě v takovémhle stavu.Jen se podívejte na ty bílé prameny v jejich vlasech.Jen se podívej na rány, které má můj nejstarší syn Gwen na krku.A ať moje duše shoří ve věčných plamenech, jestli to není pravda.Ale myslím si, že to má co dělat s tím chrámem.Musím si to zatím jen myslet.Protože moji synové nemůžou nebo spíše nechtějí mluvit.Asi museli něco moc zlého vidět.A když to bylo zlé pro moje syny, stává se to zlým i pro nás všechny.Ať je to kdokoli, ať je to cokoli.Dnes večer to může napadnout vaše děti..A pak nás…“, říkal to důrazným hlasem, který se rozlehl do celého prostoru kostela.Zvedla se vlna souhlasů.
„Má pravdu.Ten chrám je tu už příliš dlouho.A nic se s tím nedělá.Zbořme ho už jednou pro vždy!“, přerušil ho muž, kterému patřila menší krčma.
„Ano.Zbořme ho.Už kdysi se tu ztrácely lidé.Pak to utichlo a nyní je to zpátky!“, přidávali se k němu ostatní.
„Uklidněte se, prosím!Chápu…“, více nestačil říct mladý muž, jenž zde již dlouho zastával duchovní práci.Zdálo se, že vůbec nestárne.A to utužovalo jejich víru.Je to prý jeho ´nezkaženou´duší.
„Ale co když je to tou novou dívkou, dcerou Gany.Gany bývala naše bylinkářka.Ale potom, co jsme přijali křesťanství, začali jsme se ji stranit.Protože nikdy nechtěla chodit do kostela.Říkávala, že pohanství je ta nejkrásnější a nejvolnější víra, jakou kdy znala.Že křesťanství člověka jen svazuje a bere mu svobodu ducha.Svobodu jeho vlastní duše a srdce.Potom odešla a my jsme ji dlouhou dobu neviděli.Po dvou rocích se vrátila i s dcerou. Jednoho dne však znovu zmizela a už se nevrátila.Myslím, že její dcera se jmenuje Werena…Nemůže ona být tím, kdo to dělá.Třeba nám škodí záměrně, abychom se vrátily ke staré víře.“, přerušil ho muž, kterému mohlo být tak kolem třiceti.Staral se o tento les s velkou láskou a pýchou.
„Tak ji přiveďte!“, řekl duchovní…
Seděla pod statnou lípou na břehu jezera.Pročesávala si kostěným hřebínkem vlasy.A tiše si pobrukovala :
„Černé vlasy, bílý plášť..Hlas milý, znělý jako konipas..Oči smaragdové dívají se ti do tváře.Žíla v tom starém chrámě..U něhož stojí dvě smuteční vrby, které se odráží v jezírku modravém.Tam kvetl každý květ.Znamenal pro ni celý svět..Každý za ní chodíval rád.Každý se s ní rád smál.Každý si k ní pro radu chodíval.Krásné dary ji za to nosíval.Nejkrásnější z darů byly malby její tváře.Ráno se od nich odrážela všechna sluneční záře.A potom přišel Bůh jiný.A ona, že je ztělesněním veškeré jejich viny.Obětovali ji v jeho jméně na oltáři krvavém.Nechali ji umírat samotnou v tom chrámě zchátralém.Svým posledním dechem volala jen jedno jméno ´Feresy!´.Její ruce na oltáři klesly.Takhle ji tam našel muž z krve vlčí.Co bylo dál?O tom píseň mlčí…“
Už se k ní blížil malý zástup lidí z vesnice.V té chvíli si vzpomněla na matku…
Čekal je v kostele.
Snad by se ta dívka dala obvinit.Upálili by ji a byl by zase chvíli klid.Musel by dohlídnout na Firen.Nesměli by se aspoň dva měsíce ztrácet lidé.A oni na to zapomenout.Když se občas ztratí tulák..Co na tom?Nikomu chybět nebude.
Dveře kostela se otevřely a na zem spadla mladá dívka, sotva osmnáctiletá.
Měla zářivě rudé vlasy a oči ji maloval snad sám Bůh hnědou tuží.Oblečena byla do hnědé sukně a zelené halenky.Kolem zápěstí a pasu měla omotané bylinky. Na krku se jí zahoupal velmi starý řetízek s přívěškem vlka.
Duchovní se zapotácel.Rychle však vyrovnal váhu.Jeho obličej byl náhle bledý.
To, že je dcera Gany?Tahle rusalka?A odkudpak vzala ten přívěšek?
„Proč mě sem vedete?Co jsem udělala?“, ptala se Werena a ustrašenýma očičkama se dívala na lidi kolem sebe.Dosud měla v živé paměti, jak musely s matkou utíkat z Urdenu zpátky sem, jinak by je ti lidé upálili.Její oči se zastavily na duchovním. Zavrávorala a zbledla.
„Ona?Že má být tím důvodem, proč tu mizí lidé a proč se tvoji chlapci, Therme, vrátili v takovém stavu?“, zeptal jsem se.
„Buď ona nebo je něco v tom chrámu!“, zvolal muž, jež ji první navrhoval.
„Ano.Když to nebude ona.Pak ten chrám!“, přidal se k němu další hlas.
„Půjdeme se podívat do chrámu!“, zvolal někdo další.
V té chvíli jsem poznal, že je zle.Kdyby šli do chrámu.Jistě rozbijí i oltář a najdou ji.Jenže, když obviním tohle děvče, už se nikdy nedozvím odkud vzala jeho přívěšek a proč se na něj tak zvláštně dívá?
„Já jsem nikomu nic neudělala…“, vložila se do toho Werena.
A pak mě napadla spásná myšlenka, : „Počkáme až Thermovi chlapci budou moci mluvit.Oni to viděli na vlastní oči.Ať mají rozhodující slovo.A teď se naposledy pomodleme.Dnes Vás i mě čeká hodně práce.Má tudy projíždět vážený šlechtic hrabě Fergust, kterému patří tato vesnice a vy s ní.“
Vesničané dokončili modlitbu a dali se do práce.Všichni odešli.
Werena ještě chvíli seděla na studené podlaze kostela.Ano všimla si těch chlapců.Ale ona jim to neudělala.Snad měla její matka pravdu, když říkala, že chrám skrývá tajemství věčného života pod těžkou deskou svého oltáře.Snad má potom i píseň o té ženě pravdu.
Ale proč ji její přívěšek malém propálil díru až k srdci, když se podívala na jejich duchovního?Do své dlaně vzala přívěšek vlka.Pevně jej stiskla.Zavřela oči..
Viděla starý chrám.Vítr hrál smutnou píseň na lístky břečťanu.Voda v jezeře se zabarvila krví.Vesničané chrám zpola rozbořili.Nechali stát jen oltář, na kterém ležela ta žena, a zeď pomalovanou kresbami.Cítila bolet a úzkost, jenž prostupovaly tímto místem.A cítila nikdy neutichající zlost.Podívala se na mladého muže, který za ní došel.Jmenoval se Feres.Sklonil se nad ní.Nedýchala.Sevřel její ruku a pohladil ji po černých vlasech.Slza spadla na krvavý oltář.Zvedl hlavu a Werena zahlédla jeho tvář…
„Co tu ještě děláš, Wereno!Jmenuješ tak ne?“, zeptal se ji duchovní.Pohlédla mu do tváře.A v jeho obličeji poznala tvář toho muže z chrámu.Sklopila oči.A lechce se zachvěla.
„Ano, jmenuji se Werena.A je mi líto, že vás zdržuji od vaší práce, ale zamyslela jsem se… nad těmito zdmi…Jsou tak vysoké.Jak mohl člověk postavit něco tak vysokého?“, lhát se naučila od své matky.Vždy říkávala, že někdy je lepší lhát, než říkat pravdu.
Zvedla hlavu.A podívala se mu přímo do očí.Řetízek ji pálil, ale vydržela to.
„Asi jim k tomu pomáhala jejich víra, Wereno.Jestli nemáš, co na práci.Můžeš mi jít pomoc na zahradu.Potřebuji vysadit levanduli.“, řekl ji.
„Bylo by mi ctí, kdybych vám mohla pomoci.Ale musím si natrhat pár bylinek, které se musí trhat pouze ráno.Jinak ztratí svůj účinek“, odpověděla mu.
„Jak kouzelné je vidět někoho, kdo ještě pořád věří ve starou víru.Nemyslíš si však, že už je načase ji opustit a přijmout tu novou?Všichni to tak museli udělat.I já.Udělej to také, Werono.Nerad bych se díval, jak tvoje tělo spaluje plamen a tvá duše se vytracuje z těla“, dodal a podíval se jí znovu do očí.
„Všichni ne.Moje matka se staré víry nezřekla.Proč bych se jí měla zříci já?A navíc tento přívěšek mě ochrání“, to bylo poslední co mu řekla.Zvedla se ze studené podlahy a rozutekla se ven.
Pousmál se a zavřel za ní kostelní vrata.Odebral se na skromnou zahradu.Usadil se pod jabloň a chvíli přemýšlel.Kdyby tu byla s ním, mohl se jí zeptat na ten přívěšek.
„Prý ji ochrání!“, vzpomněl si na její slova.Zasmál se velmi čistým smíchem.
„Taky jsem ji kdysi říkal, že ji můj přívěšek ochrání, ale neochránil..Ani ji, ani mě “, čistý smích vystřídaly pocity zoufalství.
Byl si jist, že je v zahradě sám, proto se nebránil pláči.
V zahradě voněly okvětní lístky jabloní.Motýl si to létal z květiny na květinu.Ptáčci v korunách stromů vyzpěvovaly svými hlásky ty nejrůznější melodie.Mrštná ještěrka proběhla záhonkem s růžemi.Včely bzučely kolem ovocného stromu, kde měly hnízdo.
Po chvíli, co se uklidnil, šel konečně vysázet levanduli.
Minuta střídala minutu, hodina hodinu a den se chýlil ke konci.Na vesnici padla tma a mladík utíkal z bezpečí kostela rovnou do náruče lesa.Hnal se jako o život.Už neměl čas.Sotva doběhnul k chrámu a hodil své šaty na větve vrby.S dotykem měsíčního svitu se začlo jeho tělo měnit.
Všechny části těla se začínaly pokrývat černou srstí.Místo nehtů začly růst drápy.Obličej se protáhnul do vlčího.Zorničky v očích se začly měnit na vlčí.Ještě se neproměnil celý.Ještě mu zbývala chvilička, kdy mohl mluvit lidským hlasem.
V té chviličce se oltářní deska začala posouvat a Firen vstala ze svého hrobu.Šla kolem něj a začala sbírat jeho šaty po větvích vrby.
„Už nikdo z vesnice!Rozumíš!!!“, řekl ji ještě lidským hlasem, který se ke konci proměny ztrácí ve vlčím vytí.
Jeho šaty mu schovala do vykotlané vrby.Nadechla se svěžího večerního vzduchu.
„Takže nikdo z vesnice…“, řekla tichým hlasem.Podívala se na černého velkého vlka a usmála se.Znovu se nadechla a něco ucítila..
Ten večer dojel do vesnice hrabě Fergust s jeho stráží…
* * * * * * *
Slunce vyšlo na obzor.Zakokrhali první kohouti.Fergust otevřel dřevěná okna vesnické krčmy.Dýchl na něj svěží ranní vzduch.Na tvářích se mu objevil úsměv.Zhluboka se nadechl.
Měl rád tuto vesnici.Rád se díval z toho okna na les před sebou i na kvetoucí kopce v dáli.Když byl dítě, rád se ztrácel svému otci právě v těchto lesích.Jednou dokonce zabloudil ke starému chrámu.Ale to už je deset let zpátky.
Dnes mu je dvacet a otec ho hodlá oženit s karénstkou šlechtičnou Analon.
„Pane!Pane!!!!“, volal velitel jeho stráže, který nečekaně vpadl do jeho pokoje.
„Co se děje?“, zeptal se Fergust, který ho chtěl nejdříve pokárat za neslušné chování, ale když si všiml jeho výrazu, zapomněl na to.
„Pane, ztratily se dva muži z vaší stráže.Prý se šli večer projít a už se nevrátili?“, řekl udýchaně velitel.
„Třeba včera neodhadly své schopnosti a teď někde dospávají.“, zasmál se Fergust.
„Přece víš, jak tu dobře vaří pivo!“, zasmál se znovu Fergust.Když však viděl, že velitelova tvář je pořád stejně vážná, přestal se smát a nechal ho mluvit.
„Vím,pane, to vím.Ale oni nejsou nový.Jsou v tomto oboru velice vytrénovaní.Právě proto mě to zaráží.Snad opravdu jen někde usnuli, nebo jste přišel o dva ze svých nejlepších mužů, pane.“, řekl velitel.Uklonil se a měl se na odchodu.
Když byl u dveří, Fergust ho zastavil a nakázal mu se jít po nich podívat.
Velitel si vzal sebou dva psy z honící smečky jeho pána.Psi chytli jejich stopu až za vesnicí.Směřovala do lesa.Psi zaštěkali a pustili se po ní.Stopy je zavedly ke chrámu.Dosud tam byl krvavý oltář.A dvě vysátá a ohlodaná těla strážců.
Velitelovi se udělalo zle.Zamotala se mu hlava a musel se na chvíli posadit.Asi po půl hodině se vrátil do vsi.Zrovna skončila ranní mše.Vše řekl Fergustovi.
Fergust okamžitě vyrazil.Vesnickému duchovnímu, řekl, že jede na lov.
Fergust dojel na to místo, co mu popisoval velitel, spolu s dalšími pěti muži.Zpočátku si ničeho nevšiml.Pořád to byl ten chrám, jak o znal.Pořád ty stejné zdi, ten stejný oltář.Jen ten vzduch ztěžkl zápachem mrtvých těl a oltář se zbarvil do ruda.
„Kdo tohle mohl udělat?“, ptal se Fergust a klekl na kolena.Dělalo se mu zle z toho vzduchu.
„Vezměte je.Pohřbíme je na zdejším hřbitově.Byli to stateční chlapi, kteří nám budou scházet“, řekl Fergust vyskočil na koně a jel tryskem zpět do vesnice.
Musel jsem přijít až po ranní mši.Jaké bylo, ale moje překvapení, když byl oltář stále rudý, ale těla nikde?Myslel jsem si zprvu, že je zřejmě roztahala místí dravá zvěř po lese.Ale pak se mi před obličejem zjevila tvář hraběte Fergusta, jak byla bledá, a jeho slova, že jede na lov.
Nemarnil ani vteřinu a utíkal zpět do vesnice, která byla v plném proudu.Když byl kousek od ní musel prudce zpomalit, aby ho lidé nepodezřívali.
Kolem kostela se shromáždili lidé a řvali:
„Vidíte to!!!!Už je to tady!Už to znovu začíná!“
„Nejdřív to chtělo chlapce, teď stráže…Za chvíli to bude chtít nás a pak hraběte!!!“
„To ten chrám!“
„Ne to dcera Gany!“
Různě se překřikovali.Nakonec však názor, že to byla Werena, přece jen převážil ty ostatní.Vydali se pro ni…
Werena bydlela tam, kde kdysi její matka, v jeskyňce za vesnicí.Jeskyňku měla dobře zařízenou.Vchod si zatarasila větvemi a udělala si provizorní dvířka.Na konci u zdi měla udělanou postel z větví a mechu.Na ní kůže z medvěda a deka z králičích kůží.U pravé zdi měla ohniště a nad ním větrací otvůrek, který ústil ven nad jeskyň, a kde se kouř krásně rozplýval.
Werena seděla před svým obydlím a dívala se dolů na louku, která vypadala jako hluboká zelená propast.Zavřela na chvíli oči.A nevědomky rukou sáhla po vlčím přívěšku.Sotva se jej dotkla, před očima se jí objevil obraz…
Viděla sama sebe jak sedí před svým obydlím.Viděla jak si jdou pro ni vesničané. Viděla, jak ji vlečou a tvář neznámého muže se na ni dívala zvláštním pohledem.Jak ji zítra chystají hranici a potom už jen cítila spalující sílu ohně.Hořela.Křičela…
Tvář ji zbledla.Ruce se roztřásly.Před ní byly pořád dva obrazy.Obraz toho neznámého a obraz hranice.
Podle toho co viděla, jsou už asi pod kopcem a sápou se po jeho úpatí nahoru pro ni.Asi nemá cenu utíkat.Asi nemá cenu vzpouzet se.Neboť kdo umře jako nevinný, může si vybrat příští podobu své duše.
Stále tam seděla a dívala se do zelené propasti.Zavřela oči.A její uši zachytily známky hluku skoro vedle ní.Neotvírala oči.Něčí hrubé ruce ji chytly za ramena a vyzdvihly ji do výše.Zacloumaly jí a ona byla nucena je otevřít.
Uviděla tvář toho muže.Asi mu může být tak dvacet.Mladý a pohledný, ale zřejmě vyššího postavení, čemuž odpovídalo jeho oblečení.Tmavá lovecká tunika zdobila dobře držené tělo, kalhoty čisté, nezničené prací na poli.Ruce hladké, žádné zvrásněné od opracování půdy.Oči hnědé jako půda, na které pracují rolníci a vlasy světlé jako je stéblo pšenice.
Díval se na ni, jakoby nechápal, že mohli obvinit zrovna ji.
Opravdu se na ni Fergust díval velice zvláštním pohledem.Pořád nemohl přijít na to, proč obvinili ji.Nečekal, že tu najde mladou, rusovlasou dívku s nádhernýma hnědýma očima, stejnýma jako má laň.A tak klidnou.Jakoby už tušila, co se stane.
Myslel si, že tu najde starou, vrásčitou stařenu s klackem jako oporou.Že zde nalezne stařenu s vyhaslým pohledem a bradavicí na nose.Která se bude třást strachy, když si pro ni přijdou.
Ať myslel,co chtěl.Vesnice rozhodla, že je to ona.Ale i přesto tomu nechtěl uvěřit. Přemýšlel nad tím celou zpáteční cestu.Vlekli ji tak surově, že je kolikrát napomínal, aby ji vedli jemněji.
Když přišli do vesnice chtěli ji hodit do jedné sklepní jámy, aby tam přečkala než bude hranice hotová.Ale Fergust rozhodl jinak.Nechal je, ať ji dovedou do kostela a tam ať ji hlídá jejich duchovní.Nejraději by ji hlídal on sám, ale věděl, že by to vyvolalo ještě větší rozruch a že by jí to akorát ještě více ublížilo.A také se rozhodl, že hranice se postaví až zítra.
Když lidé opustili vesnici a vydali se pro Werenu, zůstal ve svém pokoji na faře.Bylo mu líto, že obvinili ji.Stále nervózně chodil po pokoji.Ne a ne se uklidnit.
Moc dobře věděl, že musí mlčet jako tolikrát před tím.Před tím však obviňoval tuláky a zloděje.Ne dívky, které se provinily pouze tím, že byly přírodě blíže než ostatní, až tak že se s ní přímo sžily.
Potom se na chvíli zamyslel.Sednul si ke svému psacímu stolu a zpod něho vytáhnul starou, velmi starou kroniku.Zalistoval, kde naposledy skončil.Namočil brk a začal psát.Když už má umřít, tak ať je aspoň o ní zmínka ve vesnické kronice.
Sotva však stačil udělat jeden tah brkem.Už mu někdo bouchal na dřevěná vrata.Za nimi se ozval dusot těžkých nohou a hlas hraběte Fergusta.
„Milý mnichu, jenž se tu staráš o farnost,“ Fergust mu nechtěl říkat ´otče´, protože mu to přišlo na tohohle mladíka příliš stařešincké,“ Vedeme ti hosta, který by rád zpytoval svou duši “, dořekl Fergust.
Feres vyskočil jakoby ho píchla vosa a utíkal jim otevřít.Za dveřmi stála stráž, která vedla Weronu a hrabě Fergust.
„Jen pojďte dál, milý hrabě “, řekl mu Feres s milým úsměvem.A tím stejným úsměvem se podívali i na Weronu.Stála tam s hlavou vzhůru a očima mírně vyplašenýma.A však nemluvila.
„Ne, prosím Vás, zamčete ji někam, odkud neuteče a kde ji ti lidé neublíží “, odbyl jeho pozvání Fergust.
Feres významně nadzdvihl obočí, ale Werena dělala, že poslední část věty neslyšela.
„Přece mu na mně nemůže záležet.Jsem obyčejná dívky z vesnice, jenž věří stále ve staré obyčeje.A on hrabě, kterému tohle všechno patří..“, pomyslila si Werena.
A přece mu na ní záleželo, ačkoliv to nechápal.Odcházel od nich z těžkým srdcem.
Zavedl ji do vedlejší místnosti, která se jako jediná dala zamknout.Byla velmi prostorná a celá z tmavého dřeva.Postel v rohu ustlaná.Nad ní však chyběl kříž. Místností voněla vůně růží, aby taky ne.Okno bylo otevřené a hned pod ním byl záhon plný nádherných růží.Feres za nimi zamknul a okno rychle zavřel.
„Máte pěknou místnůstku “, pochválila pokoj Werena.
„Děkuji.Sám jsem ji pomáhal sta..ehm..Tedy přestavět.“,opravil se Feres.Málem se prořekl.Kdyby byl býval řekl ´stavět´, ihned by si domyslela, že je mnohem starší než se zdá.A to by byla zásadní chyba.
„Ale proč nemáte na stěně kříž?Neměl by mít každý správný křesťan nad postelí kříž?“, zeptala se ho.
„A neměl by tě ten tvůj přívěšek chránit?“, odpověděl ji otázkou.
„Tohle, ale od vás není zdvořilé.Odpovídat na otázku otázkou “, řekla mu a posadila se na postel.
Posadil se naproti ní na židli a odpověděl, :„Není to zdvořilé?Od koho jsi se naučila dobrému chování?Myslel jsem, že dívky, které se sžijí s přírodou jako ty, neví, co je to dobré chování “.
„Ony možná ne.Já ano.S matkou jsme byly dva roky v klášteře, kde jsme pomáhaly a oni nás za to naučili nejen dobrému chování, ale i číst a psát.Ale jejich víru nám nevnutili.Pořád jsme věřily na tu ´starou´ “, zpříma se mu podívala do očí.Jeho pohled pálil a tak po chvilce ucukla.
„To zní zajímavě..Takže bys dokázala přečíst tohle..“, vstal a podal jí kroniku, kterou otevřel.
Četla :
„Dnes je velice zvláštní den.Lidé z této vesnice se rozhodli přestoupit ze své víry na křesťanství.Vzdají se své svobodné duše ve jménu někoho, kdo se nazývá Bůh.
Pálí své staré talismany a sošky pohanských bohů se taví ve věčném ohni uprostřed vesnice.Sundávají ochranná znamení ze svých dveří a místo nich si na ně věší ručně dělané kříže.Je to zvláštní den.
Je mou povinností být s nimi.Jako jejich šaman a teď nově jejich ´duchovní otec´.Je mi zvláštně.Jsem rád, že přestupuji.Na druhou stranu je mi však líto, že ztrácím sebe sama a vrhám se do ohrady jako ovce.
Lidé se rozhodli, jako završením všeho, zbourat prastarý chrám uprostřed tohoto lesa.To jim nemohu dovolit.Je to památka na to jací jsme byli svobodní a na to v co jsme věřili.Jediný kdo nechce přejít je Firen, kněžka Gerdena, boha vod a noci.Nemám jí to za zlé.
Ještě něco zvláštního se děje.Před měsícem přestali mizet každou noc lidé a měsíc jsme nevídaly jejich ohlodané zbytky po lese.Ale včera opět zmizla dívka, jejíž hlavu jsem našel před mým prahem.Lidé z vesnice to hodili na Firen, která jako jediná, jak už jsem říkal, nechce přestoupit na ´novou víru´.Já osobně si myslím, že to není ona.Toto nedělají kněžky Gerdena.Ačkoliv jedno tušení bych měl.
Podle mého domnění je to Feres, kdo to vše dělá.Je to syn z bývalé vysoko postavené rodiny, která však byla prokleta vlčí kletbou.Tito lidé nestárnou a pokud tak velmi pomalu.A každou noc se mění ve velké černé vlky, kteří běhají po lesích a bez duše loví ty, kteří se nestihnou po setmění vrátit domů a kteří nemají nad dveřmi znamení vlka, které je jako jediné ochranou před nimi.Firen jej dobře zná.Miluje jej celým svým srdcem, ale nemůže se mu dát, jelikož už je zasvěcená Gerdenovi.Před rokem ale odešel hledat něco, co by tu kletbu mohlo zrušit.Pořád má na krku jeho řetízek ve tvaru vlka…“.
Werena si vzpomněla na svůj přívěšek.Chtěla položit knihu na postel a podívat se na něj.Než však tak stačila učinit.Feres ji jemně položil ruku na rameno a kývnul, že má číst dál.Podívala se na něj a opět začala číst :
„Ten jediný ji chrání, když se večer zatoulá do jejího chrámu.Musím na chvílí odejít.Nedočkavé pěsti klepou na mé dveře.“
Další zápis je až o kus dál a je psán roztřeseným písmem.
„ To co lidé před chvílí udělali nedá se popsat.Je to proti prastarým zákonům i proti ´novému zákonu´.Někteří co ztrácely sebezáchovu.Vtrhli do Firenina chrámu, který zpola zbořili a ubohou Firen, která bránila svůj chrám a s ním i svou víru vlastním životem, přivázali k oltáři.K tomu oltáři, u kterého se za ně modlila, aby záplava nezničila jejich úrodu a aby v noci měli klidný spánek.Tak na něm ji obětovali svému novému bohu.Zdůvodnily to tím, že chtěli skoncovat s tím, kdo jim tu zabijí lidi.Marně jsem se jim snažil vysvětlit starou kletbu Feresova rodu. Neposlouchaly.Probodaly ji.Nechaly stát oltář, na kterém právě naposled vydechla a zeď na které byly malby její podobizny.Neustále do posledního dechu volala Feresovo jméno.Je mi jí strašně líto.Hned zítra ji vystrojím pohřeb v duchu staré víry…“.
„ Jen pokračuj …“, nabádal ji Feres.Nespouštěl z ní oči.Byla roztomilá, když se snažila číst plynule.Sem tam se přece jen na chvíli zadrhla.Hned však pokračovala dál, :
“Píše se druhý den, kdy jsme přijaly novou víru.A já nevycházím z údivu.Feres se vrátil.A bez řečí přijal novou víru.Co mě však dnes nejvíce znepokojilo, bylo to, že se nemohlo najít Firenino tělo.Jakoby se propadla do země.Ani nepospaný hrob, ani kusy jejího šatu povalující se po různých částech lesa.Ani Feres mi nechtěl říct, co se s ní stalo.Prý to neví.Ale v jeho očích jsme poznal lež.
Je večer a i když mám na dveřích kříž, půjdu si připevnit na dveře i vlčí znamení.To, že se Feres dal na novou víru a údajně ví, jak své prokletí zrušit, zněj nedělá ´člověka´.Pořád se mění.Vím to, jelikož slyším jeho vzdálené teskné vytí.Musím si pospíšit…“.
Ostatní zápisy jsou psány jiným písmem, které se už nemění.Jakoby je psal tentýž člověk od té doby, kdy se něco přihodilo jejich šamanovi…
Werena vytřeštila oči.V krku ji vyschlo.Tak proto vypadá pořád mladě.Než však stačila cokoli říct, přerušil ji.
„Tak teď víš, odkud je ten přívěšek..Teď mi však pověz, jak si ho získala.Vždyť, když jsem byl u ní, ještě ho měla “, podíval se jí Feres zpříma do očí.Od prvního okamžiku si přál znát odpověď.
„Nevím.Mám ho už od narození.Matka mi vykládala, že je po jednom našem předkovi.Tuším, že po Urgenu…“, začala Werena.
„Oh!!!Mohl jsem to tušit, že to byl ten blázen Urgen!“, rozčílil se Feres.
Chtěla se ho zeptat, kdo to byl a proč o něm říká, že to byl blázen.Chtěla znát osobnost svého vzdáleného předka.Ale věděla, že by se tím prozradila.Feres si to také hned uvědomil a opravil se, :„Traduje se to u mých předků “.
„No a on ho strhl té ženě, která ležela na oltáři.Od té doby ho nosíme na krku.Chrání nás v noci..“, to že jim říká i budoucnost neřekla.
„Jak dlouho už jsi tu duchovním?“, zaskočila ho Werena.
Nečekal to.Nevěděl, jak na to odpovědět.Mlčel a pokrčil rameny.
„Snad pět let…“, odpověděl po chvilce.
„Já jen, že od těch zápisů, co jsem četla.Jsou ostatní psány stejným písmem “, zaskočila ho podruhé.
„To asi proto, že všichni píšou stejně “, pohotově odpověděl Feres.
„Ale ne.To bych musela psát stejně jako matka a stejně jako ty.Prostě to nejde, aby každý psal stejným písmem “, odporovala mu Werena.
„Ale jde..“, trval na svém Feres.
„Ale nejde “, odporovala mu pořád Werena.
Chvíli se takhle hádali.Až Feres pochopil, že je zbytečné se s ní dohadovat.Asi už to stejně ví.I když si nemohl vybavit jak.Asi to bude těmi zápisky.Bude je muset opravit.Chtěl ji zmást.
„Chceš povědět příběh?“, zeptal se jí.
„Ráda poslouchám příběhy..“, odpověděla mu Werena.Sedla si pohodlněji na postel.Kroniku položila na jeho pracovní stůl a nastražila uši.
„Pocházím ze staré šlechtické rodiny.Býval jsem nejmladším synem hraběte z Redsanru.Bývaly jsme váženým rodem, ale naše bohatství pramenilo z okrádaní ať už křesťanských kostelů, tak i pohanských chrámů.Jeden z chrámů se stal osudným pro mého předka i pro ostatní mužské potomky.
Byl to chrám boha Gerdena, kde nás tamní kněžka proklela vlčí kletbou.Každým soumrakem se z nás stávali velcí černí vlci zabíjející ostatní…“, vypravoval Feres.
„Takže ten šaman měl pravdu..A ten Feres byl tedy z tvého rodu?“, přerušila ho Werena.
„Nepřerušuj mě.Ano, on byl z mého rodu.Byl prvním, kdo se dal na křesťanství a byl druhým duchovním v této vesnici.Od té doby se tu kostel předává ze syna na syna.Feres byl také ten, kdo nechal postavět tenhle kostel.Snad proto se písmo v kronice nemění “, dopověděl Feres.Musel se usmát, jak se mu to povedlo zamluvit.
Werena se na něj podívala a chvíli zapřemýšlela.Že lže, věděla moc dobře.Co mohla dělat.Hrála jeho hru dál.
„Takže i vy jste proklet?“, zeptala se jej.
„Ne.Já už ne.Feres přišel také na to, jak kletbu zrušit.Mě se to povedlo “, lhal dál Feres.
Mezitím se začal den chýlit ke konci a Feres poznal, že musí jít rychle pryč.Jinak pozná,že všechno co jí řekl je lež.
„Musím už jít.Smráká se a ovce ještě nikdo nedal do ohrady.Omluv mě a dobře se vyspi “ popřál jí.
„Vy také “, řekla Werena s milým úsměvem na rtech.Jakmile se však dveře zavřely, úsměv odpadnul.
Zůstala sama.Zamčená.Zkontrolovala jestli jsou dobře zavřená okna.Posadila se na postel a přemýšlela.
Byla si jistá, že tenhle ´duchovní ´je Feres, o kterém si přečetla v té kronice.Chytla přívěšek a pevně ho stiskla.Přála si vidět, kde Feres vyrůstal a jak zrušil kletbu, tomu jedinému uvěřila.
Nic se však nedělo.Přívěšek jí neukázal nic z dob, kdy Feres vyrůstal, jen…
Feres stál před dveřmi chrámu, zasvěceného bohu Gerdenovi.Váhal.Zaklepal.Těžké dřevěné dveře se otevřely.
Stály v nich dvě ženy.Jedna byla stará, oblečená ve fialovém plášti a opírající se o tu druhou ženu.Ta vypadala mladší a byla oblečena v modrém plášti.
Chvíli váhal, zda-li má přijmout jejich pozvání.Pak je přece jen přijal.Zavedly ho do krásné zahrady, kde na trávě seděla nejvyšší kněžka tohoto chrámu.Kněžka měla bílé roucho a vypadala velmi staře.Měla zavřené oči.Chtěl se představit, ale kněžka ho zadržela jedním mávnutím ruky.
„Vím kdo jsi,Feresi z Redsanru!Přicházíš, prosit o milost?“, zeptala se ho a aniž by se namáhala otevřít oči.
„Zruší-li se tak ta kletba pak ano “, odpověděl ji.
„Ne.Ale byla by to slušnost.Už tak dlouho čekám na ta slova omluvy od někoho z tvého rodu “, znovu se nenamáhala otevřít oči.
„Když mi řekneš, jak kletbu zrušit.A podaří-li se to, pak jsem ochoten si před tebe kleknout a za celý svůj rod se ti omluvit a k tomu ti nechám vystavět nový překrásný chrám “, navrhl ji Feres.
„K čemu by mi byl nový chrám?Když většina lidí přechází na tu novou víru.A k čemu by mi byla tvá omluva?A navíc jsem už příliš stará, abych vydržela než se ti ji podaří zlomit “, odpověděla mu.
„ Tím mi chceš říct, že to bude trvat dlouho než se zruší?Ať udělám cokoli?“, přerušil ji Feres.Poprvé otevřela oči.Měla je tmavé jako noční obloha.
„Ne, tím chci říct, že ti to bude už k ničemu.A příště mě už nepřerušuj“, opět zavřela oči.
„ Ty i tvoji předci jste žili velmi bohabojným životem.Samé pití, samé hostiny a ženy.Kolik žen jste odkopli?S kolika ženami jste měli děti?A zda-li jste některou z těch žen opravdu milovali?“, ptala se.
Feres se zamyslel.Jeho život mu utíkal před očima a on viděl kolik těch žen bylo.A cítil, že ani jednu z nich nemiloval…Až snad na Firen, ale ta nemůže milovat jeho..Je zasvěcená Gerdenovi.
„Hodně jich bylo, ale žádnou jste nemilovali.Proto slyš!Až tě dívka čisté krve bude milovat opravdovou láskou a tvé city k ní budou stejné.Pak tvé srdce a oči procitnou. Z tvé duše navždy zmizí soumrak a tvé tělo se už nikdy nezmění na vlčí.Ale jak už jsem říkala, tobě to nepomůže…“, vyřkla tajemství, jak zrušit kletbu.
Tehdy mu to nedošlo, co tím ´tobě to nepomůže ´myslela.Když však došel zpět do vesnice, kde žila Firen a ze které před rokem odešel, pochopil.
Obraz se ztratil.Otevřela oči.Za okny už byla hluboká tma.Lehla si na postel a usnula nerušeným spánkem.
* * * * * * *
Sluneční paprsky nového dne zastihly Werenu stočenou na posteli a klidně podřimující.Pomalu otevřela jedno oko, po něm druhé.Chvíli ji trvalo než se zorientovala.Protáhla se a zívla.Mrkla se z okna ven.Viděla Ferese, jak se vrací z noční výcházky.Když uviděl v okně její obličej, usmál se a zamával jí.Usmála se také a kývla na něj.Za pár okamžiků už slyšela rachotit zámek a Feres ji nesel snídani.
„Dobré ráno, Werono.Vyspala jsi se dobře?“, pokládal ji snídani na psací stůl.
„Velice dobře, děkuji.Nemusel jste se s ní dělat, něco bych si udělala“, podívala se na vydatnou snídani.
„To pro mě nic není.Už dlouho jsem ji nikomu nedělal “, Feres zavzpomínal, kdy naposled dělal Firen snídani.
„A ještě něco.Potkal jsem ráno hraběte Fergusta, byl na ranní projížďce…Ptal se na tebe.A po mši se přijde za tebou podívat “, řekl mimochodem, když za sebou zavíral dveře.
„Hrabě Fergust?A přijde se na ní podívat?“, kladla si v duchu otázky a snažila se je i zodpovědět sama sobě.Jediné, co ji napadlo, že se jí chce zeptat, co ji k těm činům vedlo, plivnout ji do tváře a odpoledne ji bez mrknutí oka upálit.Jenže včera se netvářil, že k ní cítí odpor.Spíš to byla tvář údivu.Jistě čekal někoho jiného.
Píchlo ji u srdce.Obrátila oči od snídaně a podívala se ven z okna.
Venku seděla hrdlička a snažila se vyzobat ze země , co nejvíce žížal a brouků.Přiletěla k ní druhá a ukradli ji jednu žížalu přímo ze zobáku.Něco je vyrušilo a oni vzlétly.Po vyšlapané, přírodní cestě si to kráčel hrabě Fergust..
V zámku se otočil klíč a do dveří vstoupil hrabě Fergust.Zřejmě k ní šel hned, jak přijeli z lovu.Na sobě měl ještě loveckou vestu, hnědé kalhoty a špinavé boty.Oči vypadaly velmi unaveně.Vlasy měl rozházené od větru, těžko by teď o něm řekli, že je hrabě.
„Přišel jsem se na vás podívat, abych věděl kolik dřeva mají na nosit “, lhal.Chtěl ji zase vidět.Ani noc beze spánku mu neprozradila, proč zrovna ona.Shrnul ji jedním pohledem od vrchu dolů a zase nahoru.Byla stejně pěkná jako včera.Žádné unavené oči, které by večer bděly.V očích žádný strach, lítost ani nic podobného.Jakoby v tu chvíli vůbec necítila.
„Ne, ona to nemohla udělat “, řekl si sám pro sebe.
Ještě jednou se na ni podíval.Otočil se a odešel.Neměl sílu na slova.Na prázdná slova, jenž by snad vyjádřila, co si o ní myslí.Neměl sílu na odpovědi, které by slyšel.Odešel od ní a kousek dál od stavení se naposled otočil.Byla tam.Za oknem.Rukama si podpírala hlavu.Snad přemýšlela, snad zpytovala svědomí.
Dívala se za ním, jak odchází.Přemýšlela proč se na ni díval s takým výrazem ve tváři.
Její tvář zmokřily slzy.Padla na postel a tiše plakala.Její duše křičela.Po chvilce usnula.Spala , dokud ji Feres nevzbudil, že už je nachystaná hranice.
Hranice byla přichystána kousíček za vesnicí na travnaté louce.
Šla s hlavou vztyčenou, ale se srdcem bijícím a přehlušujícím její mysl.Přivázali ji.Podívala se do davu.Avšak jeho tvář v něm chyběla.
Fergust se nemohl dívat na její smrt.Zůstal ve svém hospodském pokoji.Hlavu opřenou o okenní tabuli.Oči dívající se do prázdna a mysl kdesi ve vzpomínkách.
K hranici přistoupil jeden ze strážců.Zapálil hranici.Smrkové větvičky rychle chytly a olizovaly Wereně nohy.Snažila se to vydržet, ale po pár okamžicích vykřikla. Křičela. Její křik byl slyšet až do Fergustova pokoje.Zakryl si dlaněmi uši, ale nepomohlo to. Její křik mu drásal tvář a ničil zdravý rozum.Klesl na zem.
Gwen s Ruikem právě doběhli z lesa.Viděli hranici a na ní uvázanou Werenu.Werena byla pro ně něčím jako vlastní sestra.Rozběhli se k ní.
„Mami!!Proč ji upalují!“, ptali se oba dva zároveň a tahali svou matku za ruce.
„To ona vám to udělala!“, odpověděla jim matka a dál si jich nevšímala.Aspoň to tak chtěla, ale děti byly neodbytné a řvaly :“To ne ona!!!To tá zlá žena v bílém plášti!!!“.
„Ale jděte!Bílé pláště nosívaly pouze nejvyšší kněžky zasvěcené bohu Gerdenovi.A ty už dávno nejsou.Poslední tu byla snad před osmdesáti lety…“, odpověděl jim nejstarší z vesnických obyvatelů.
Byl to stařec a táhlo mu na devátý křížek.Vlasy měl jako sníh, ale v očích mu ještě zbývalo hodně života.Nejmíň tolik, aby viděl pravnukovu svatbu.
„A byl s ní velký černý vlk!!!Ten nás zachránil!!!“, nechaly se znovu slyšet děti.
Lidé ztichly.Všichni nevěřícně hleděly na děti.Dokonce i Werenin křik ztichl.
Fergust sundal dlaně z uší a neslyšel nic.Jen ticho.Rozběhl se k hranici.
„Co jste to říkali?Velký černý vlk?“, ptala se jich jejich matka.
„Ano, přesně tak “, řvali oba dva.
„Ale to by znamenalo, že ta legenda o Gerdenové kněžce a velkém černém vlkovi je pravdivá… “, zavzpomínal stařec na příběh, který znal od svého otce.
„…A že je Werena nevinná!“, dokončili starcovu větu ostatní.
Všichni se o překot snažily uhasit velké plameny.
Když Fergust doběhl k hranici.Viděl už jen, jak se lidé snaží uhasit plameny.Na nic nečekal.Utíkal.Vzal si jedno vědro s vodou a pomáhal hasit.
Asi za čtvrt hodiny sundali bezvládné Werenino tělo.Slabě dýchala.Neměla však sílu mluvit nebo jen pootevřít oči.Nohy měla popálené až do půli stehen.
Fergust ji vzal do náruče a odnesl ji do svého hostinského pokoje.Položil ji na postel a nechal poslat pro bylinkářku.Ta ji dala mast, která byla z lučních květů a pomáhala při popáleninách.
Nechal si zavolat ty dva chlapce.Přišli za ním po obědě a oblečení v šatech, které nosili jen do kostela.
„Co se vám tehdy stalo, chlapci “, zeptal se jich Fergust a hleděl jim do očí.
„Chtěl jsem vidět ten chrám.Nedbal jsem otcových slov a večer po sbírání malin jsem se tam utíkal podívat “, řekl Gwen.
„A já utíkal za ním “, přidal se Ruik.
„Když jsme tam doběhli, stmívalo se.Můj bratr už chtěl jít, ale já jsem byl zahleděný do těch kreseb.Že jsem ani nepostřehl nějakou změnu “, pokračoval Gwen.
„Já jsem tu změnu viděl.Chodily tam zvířata a pak z ničeho nic bylo strašné ticho.Pak už si jen pamatuju tu ženu “, doplňoval Ruik svého bratra.
„Ano ta žena!Byla i na těch kresbách.Měla bílý dlouhý plášť a smaragdově zelené oči, ale tak vypadala na těch kresbách.Když jsem se otočil, její oči mi už nepřipomínaly smaragdy.Měla je zbarvené do ruda a chtěla mě zabít.Ještě štěstí, že tam byl ten černý vlk, ten nás zachránil.Skočil na ni.A my utíkali pryč “, dopověděl Gwen.
„Jste si tím jistí, chlapci?Nemohla to být jen vaše fantazie?“, zeptal se jich.
„Ne, pane.Nevymýšlíme si to “, odpověděli chlapci zároveň.
Fergust chvíli zapřemýšlel.Kdosi zaklepal na dveře.
Do dveří vstoupil stařec, tentýž který znal legendu o Gerdenově kněžce a velkém černém vlku.
„Ano.Copak jsi přejete? “, podíval se na něj Fergust.Stařec se posadil na židli.
„Chtěl jsem Vám jen něco říci o našem kostelníkovi “, začal stařec.
„Proč zrovna o něm? “, zeptal se ho Fergust a poslal chlapce si hrát ven.
„Protože vím, kdo je tím černým vlkem“, řekl stařec.
„Snad nenarážíte na to, že váš kostelník je ten vlk “, Fergust zdvihl v údivu obočí.
„Ano, chápete to správně, ctihodný hrabě “, potvrdil mu stařec jeho domněnku.
„Ale jak by mohl..?“, ptal se nevěřícně Fergust.
„Na celé večery chodí pryč do lesa a vrací se až ráno s prvními paprsky slunce.Vždy nějak zahraje svou smrt a pak zas přijde.Mění si jména, ale je to ta stejná osoba.Je to Feres z Redsandru!Býval to vysoce postavený muž, ale býval také prokletý.A myslím, že je stále.Je předek kdysi vyplenil Gerdenův chrám a tamní kněžka ho proklela.A ta žena v bílém plášti musí být Firen..“, vykládal stařec.
„Ne,ne…To není možné.Člověk nemůže žít věčně.Je to proti veškerým pravidlům“, skočil mu do řeči Fergust.
„Ale může.Mám už za sebou osm křížků a táhne mi na devátý.Jsem nejstarší z vesnice.Zažil jsem tu výměnu čtyř kostelníků a všichni vypadali stejně.Chovali se stejně.Psali stejné zápisy do kroniky..Jen se do ní podívejte, když mi nevěříte!“, řekl stařec.
„Nezlobte se na mě.Ale nevěřím vám ani slovo.Že existuje velký černý vlk a žena v bílém plášti – tomu jsem schopný uvěřit.Ale že kostelník je ten velký černý vlk a že nestárne, to už je na mě moc.Prosím opusťte tento pokoj “, odbyl ho Fergust.
„Říkám vám pravdu, hrabě.Jen se podívejte do kroniky.Jen ho chvíli pozorujte!!!“, rozčílil se stařec a vstal ze židle.
„Nechápu proč bych ho měl sledovat!Prosím opusťte tento pokoj!“, rozčílil se Fergust a nechal starce odvést stráží z hostince.
„Ale je to on.Přisahám vám, že mluvím pravdu “, nechal se ještě slyšet starec.
Dle ve dveřích se střetl s Feresem.Ten se na starce usmál vítězným úsměvem a pokračoval nahoru po schodech za Fergustem.
Hned jak ho Fergust uviděl mezi dveřmi, zeptal se :“Přežije to?“
„Ano.Ale ještě si několik dní položí.Co tu chtěl ten STAŘEC?“, zeptal se ho Feres.
„Ale nic.Jen si myslel, že vy jste ten vlk.Neberte ho vážně “, odpověděl mu Fergust.
Dál si ho nevšímal.Otočil se k oknu hleděl na lidi venku.Feres se na něj ještě jednou podíval.Sám pro sebe se usmál a odešel.
Nastal soumrak.Lidé se vraceli ze svých polí.A jen co došli do svých světnic, zamykali dveře.Měli strach.Každý z nich v mládí slyšel legendu o ženě v bílém plášti a velkém černém vlku.
Už je noc.Stařec sedí ve své světnici a tiše naslouchá větru, který se prohání za jeho dveřmi.V dáli houká sova a ve světnici dohořívá svíčka.Chystá se spát, ale zaslechne svého psa.Chudáka na něj zapomněl.Chce ho vzít dovnitř do světnice.Odemyká zámek.Místo svého psa však před dveřmi nachází velkého černého vlka.Jeho hrdlem projíždí vlkovi špičáky.Poslední co jeho oči vidí je jeho pes.Je v pořádku…
* * * * * * *
Ptáci svými hlásky vítají nový den.Fergust se probouzí a chce se jít podívat za Werenou.Vyjde ven.Na prahu hospody leží starcovo roztrhané tělo.Fergustovi se zatočí hlava.Je mu špatně.A hlavně je mu líto, že je kvůli němu stařec mrtvý.Kdyby mu byl býval věřil…No to je ono.
Stařec si myslel, že kostelník je ten velký černý vlk a..Ráno mám zbytky jeho těla na prahu domu, kde pobývám.Ale je to možné?Jak by mohl tak dlouho žít?
Začal nad tím uvažovat.Nevšímal si lidí, co chodili kolem, lomili rukama a křižovali se na prsou.Myslel jen na toho starce.Možná měl pravdu.Bylo by to, ale hodně chytré.Zbavit se předchozího duchovního.Zaujmout jeho místo a přežívat.
Zvedl se.Zavolal k sobě stráž.
„Okamžitě mi přiveďte toho jejich duchovního!!!A jejich kroniku!!“, rozkázal jim.
Sám se otočil a odešel zpět do svého pokoje.Úplně ho přešla chuť jít za Werenou.
Za pár minut mu na dveře zaklepala stráž.Otevřel ji.Byla sama.Jen v rukách držela cáry šatů, které nosíval vesnický duchovní.
„Je nám to líto, pane.Ale našli jsme jen tyhle cáry a vlčí stopy.Tělo nikde.Žádná krev.Nic “, odpověděla mu stráž.
„Hm.Co se dá dělat.Nechám po něm hledat psi.Máte tu kroniku?“, zeptal se Fergust.
„Ano, pane “, podal mu ji jeden ze strážců.
„Děkuji vám.Můžete jít.A pošlete psi.Snad ho najdou “, řekl jim Fergust.
Zavřel za nimi dveře.Zalistoval v ní.Stejné písmo…Až tady se mění.
Začal číst poslední zápis psaný jiným písmem :
“Píše se druhý den, kdy jsme přijaly novou víru.A já nevycházím z údivu.Feres se vrátil.A bez řečí přijal novou víru.Co mě však dnes nejvíce znepokojilo, bylo to, že se nemohlo najít Firenino tělo.Jakoby se propadla do země.Ani nepospaný hrob, ani kusy jejího šatu povalující se po různých částech lesa.Ani Feres mi nechtěl říct, co se s ní stalo.Prý to neví.Ale v jeho očích jsme poznal lež.
Je večer a i když mám na dveřích kříž, půjdu si připevnit na dveře i vlčí znamení.To, že se Feres dal na novou víru a údajně ví, jak své prokletí zrušit, zněj nedělá ´člověka´.Pořád se mění.Vím to, jelikož slyším jeho vzdálené teskné vytí.Musím si pospíšit…“.
To je přesně to o čem mluvil ten stařec.A já mu nevěřil.. Fergusta přemohla lítost.
Přemýšlel nad tím, čím by mohl zabít člověka, který vůbec nestárne a navíc se mění ve vlka.Možná by to mohla vědět ta bylinkářka.
Nechal si ji zavolat a ta mu poradila, aby se jel podívat do starého sídla, kde kdysi rod z Redsandru žil.Poslechl ji.
Odvolal své strážce z lesa a dal jim rozkazy, aby se hned připravili k odjezdu.
Sídlo rodu z Redsandru představoval velmi starý hrad, který stál v srdci Gendovského lesa.Je to asi dvě míle od vesnice, ze které odjížděli.
Když tam dojeli, už se stmívalo.Jakoby se zde čas zastavil.Vesnice pod hradem vypadala jako z pohanských dob.Žádný kostel, jen nějaký chrám.
Ve starém hradě ještě žili potomci tohoto rodu.Srdečně ho přijali a pozvaly ho do své jídelny.V jídelně byly podél stěny vystaveny obrazy všech jejich předků i potomků.
„Zde je zakladatel rodu, Therm z Redsandru “, ukazoval mu Fedrin, jenž byl jedním z nejmladších potomků, nejstarší obraz, na kterém byl vyobrazen statný muž s medvědí kůži přehozenou přes ruku a seskakující ze statného grošáka.
Fergusta spíše zajímal pátý obraz od zakladatela jejich rodu.Na něm byl totiž zobrazen ten jejich vesnický duchovní.
„A kdo je toto?“, zeptal se Fedrina.
„To je Feres.Ten se jako jediný vydal hledat odpověd, jak kletbu zrušit.Už se nikdy nevrátil.Možná se mu to povedlo “, odpověděl mu Fedrin.
„Co se stalo se zakladatelem vašeho rodu, když vůbec nestárnete?“, zeptal se ho z ničeho nic Fergust.
„Jak to víte, že nestárneme?“, zeptal se překvapeně Fedrin.
„Váš předek Feres mi tváří připomíná jednoho vesnického kostelníka, který vůbec nestárne “, řekl mu Fergust.
„Opravdu?Proč se k nám nevrátil?“, ptal se ho Fedrin.
„Nevím proč se k vám nevrátil.Ale je to opravdu on “, odpověděl mu Fergust.
„Tak pojďte já vám to ukážu..“, řekl mu Fedrin a dovedl ho do nejnižšího hradního sklepení.
Byly tam cely, chladné a kamenné.V každé cele bylo okno a padací dvířka, která vedla do hradního příkopu.
Fedrin rozsvítil pochodeň a přešel širokou chodbu až nakonec.
„Nestárneme.To není to pravé slovo.My stárneme, ale velice pomalu.A čím dál více se měníme ve vlky.Zhruba až uplyne půl století od našeho narození už nestárneme, ale měníme se ve vlky.Už navždy.Nesmrtelné vlky, jenž lační i po krvi svých příbuzných . Od té doby už se naše tváře nikdy nezmění na lidské.Ani po smrti..“, říkal mu cestou.
Došli k nejzadnější cele.Fedrin do ní posvítil pochodní.
Z tmavého kouta si to ně hnal obrovský černý vlk.Oči mu svítili krvavým světlem a tesáky se zahryzl do mříží.V jednom z koutů měl udělaný žlábek na vodu, která tam byla odváděna přímo z potoku.Ve druhém koutě se bělaly lidské kosti.
„Čí jsou ty kosti?“, zeptal se Fergust.
„Mého syna.Therm nám utekl a můj syn Dersen ho šel hledat.Byl dobrovolně živou návnadou.Zavedl ho zpátky jsem, ale už nestačil uniknout ven z cely “, povídal mu smutně Fedrin.
„A na co tu máte připravený ten samopal a šípy se stříbrným hrotem?“, všiml si Fergust samostřílu opřeného u zdi a šípů se stříbrným hrotem v hnědém toulci, který byl též opřen o zeď.
„Na Therma.Je nezvladatelný.Když sem tam utekl a zabil tuláka, dalo se to přejít. Vždycky se ale vrátil.Poslední dobou nezabíjel z hladu, protože maso dostával od nás, ale z čisté chuti a zábavy.Obzvlášť mého syna si vychutnával.A to byla ta poslední kapka.Smrt mu aspoň ulehčí trápení a navíc žije tu už příliš dlouho!“, Fedrin se podíval do klece a přes tvář mu přelétl smutný úsměv zkřivený odporem k jeho vlastnímu předkovi.
„Ale vždyť jste mi ani ne před chvílí říkal, že se měníte v NESMRTELNÉ vlky.Jak jej teda může zabýt šíp se stříbrným hrotem?“, podíval se mu Fergust přímo do očí.
„Proč bych vám to měl říkat?Víte kolikrát se nás pokusili vybít?Na co potřebujete znát tuto odpověď?“ Fedrin začínal být nervózní a před očima se mu mihla nedávná vzpomínka, jak museli bojovat s vojáky, kteří byli posláni, aby je převedli na novou víru i za použití násilí.
„Protože váš potomek Feres zabil mnoho lidí z vesnice Ghóta, ze které přijíždím.Dnes ráno utekl.Nemůže se začít už napořád měnit ve vlka?“, řekl Fergust.
„Pojedu s vámi.Ale až zítra už padá noc a já i ostatní musíme odejít do chrámu.Za každou cenu ať nikdo z vašeho doprovodu ani vy neopouštějte hrad “, řekl mu Fedrin a rychlými kroky opouštěl podzemí.
Ten večer bylo ve vesnici ticho.Lidé se zamkli ve svých chatrčích.Na stole zapálili svíčky a v když šli spát v rukou drželi dřevěné křížky.
Šel do vesnice nejtišeji, jak jen to šlo.Lehce se polštářky jeho tlap dotýkaly země, aby neudělal mnoho znatelných stop.
Dostal se ke kostelu, kde do ohrady zavíral ovce.Dnes večer si nemohl vybírat.
Přikrčil se a skočil.Přeskočil plot a utíkal do salaše, kde v klidu odpočívaly ovce. Chňapl po první ovci, která k němu byla nejblíže.Ostatní začaly mečet vysokými tóny.
Než tam došla Weren, kterou to vzbudilo, byl už dávno pryč.
Cestou ještě ucítil něco mnohem lákavějšího.Ucítil tuláka, který si to vykračoval po zaprášené cestě směrem do vesnice.Feres upustil ovci a utíkal za tulákem.Dostihl ho těsně, když vycházel z lesa.
Skočil na něj ze zadu a prokousl mu hrdlo.
* * * * * * * *
Ráno našli lidé mrtvou ovci a cáry lidských šatů.Po zjištění, že to není nikdo z vesnice se trochu uklidnili.Nicméně se vydali s vidlemi ke chrámu.
Nic nenašli.Jezírko bylo klidné, vrby smutné.Ani vítr si nehrál s lístky břečťanu.Bylo tam naprosté ticho.
Vesničané se rozhodli vrátit se sem za soumraku.
Jak se rozhodli, tak i udělali.
Fergust se stráží a s Fedrinem dojeli do vesnice za soumraku, i když od hradu vyjížděli velmi brzo ráno.Bohužel do vesnice přijeli pozdě.Nikdo tam nebyl.A z lesa se ozývaly hlasy a prosvítaly pochodně.
„Proč jen ti blázni na nás nepočkali!“, zaúpěl Fergust a hnal se tryskem do lesa.
Ostatní za ním.
Lidé došli znovu ke chrámu.Měsíční světlo dopadalo na oltář.Jako každou noc si to přes chrám zkracovala lesní zvěř.Jeden z vesničanů se lekl a narazil svým tělem do oltářní desky.Ta se malinko poodsunula.
„Podívej se, co vyvádíš, ty kozle starej!Lekneš se každé zvěře!“, nadávali mu ostatní, kteří se pro změnu lekli jeho.
„No podívej se, co jsi udělal!“, říkal mu statný vesničan, který stál hned vedle něj.Ten si také jako první všimnul, že pohnul oltářní deskou.
Chtěli ji znovu zadělat, ale škvírou osvětlenou měsícem uviděli část lidské kůže.V domnění, že jsou tam skryta těla jejich zabitých příbuzných, odsunuli desku úplně.
Ležely tam dvě těla, ale nebyly to těla jejich příbuzných.Jedno z těl bylo Feresovo, které už se měnilo na vlčí.Druhé patřilo ženě s dlouhými černými vlasy a zahaleno bylo do bílého pláště.
Jen co odsunuli desku a měsíc osvítil jejich tváře.Začali se probouzet.Vesničané se lekli a odskočili.
Feres vyskočil ven už jako vlk a Firen vylétla.Svou zlost dala najevo velmi vysokým tónem svého hlasu, který způsoboval ostrou bolest hlavy, :
„Co si to dovolujete!“.
Vesničané klekly na zem a rukama si zakryli uši.Když přestali slyšet její hlas, dali zase ruce dolů.Sebrali vidle a hnali se na ní a na černého vlka.
Neměli šanci.Firen na ně byla příliš rychlá a Feres příliš silný a vychytralý.
Dva vesničany dostal tím způsobem, že předstíral útěk, kterým by si zachránil život. Nalákal je na úpatí propasti.Potom jim na chvíli zmizel z dohledu a objevil se za jejich zády.Vehnal je přímo do náručí propasti.
Firen je zabíjela s chutí a smála se při tom.Vesničané od ní utíkali a radši padali za oběti Feresovi než jí.
Do boje se přidal Fergust se svou stráží a Fedrinem.Fedrin se zastavil a nevěřícně se díval na Firen.
„Vždyť to je ona, o které jim Feres častokrát psával“, řekl si sám pro sebe Fedrin, který už byl také změněný.
Hnal se na Ferese.Nedali se od sebe rozeznat až na to, že Fedrinovi dali na krk kus provázku.Feres se jej lekl.Příliš dlouho se mu nestalo, aby narazil na někoho ze svého rodu.V prvních chvílích měl Fedrin na vrch, ale hned potom co se Feres vzpamatoval, se karta obrátila.Feres mu vyrval kus ze zadní nohy.Fedrin teskně zavyl.
Fergust to zpozoroval.Nabil samostříl stříbrnou střelou.Zamířil.
Fedrin donutil Ferese, aby se postavil na zadní.Vzduchem zasvištěla střela a Feres kles k zemi s probodnutým srdcem.Feres zakňučel.
Firen se otočila a zpozorovala Ferese.Fergustovi stačila chvilička její nepozornosti, aby znovu nabil a tentokrát vystřelil na ni.Vzduchem zasvištěla druhá střela, která opět strefila svůj cíl.Firenino tělo kleslo.Ještě se v záchvatu posledních sil stihla připlazit k Feresovi.Přerývaně dýchal.Ležela u něj hladila ho po vlasech.
Všichni se zastavili a pozorovali je.
„Lásko, proč náš život nebyl lepší a proč naše smrt je pro nás mnohem horší “, ptala se ho.Tiše zakňučel.
„Mohli jsme žít lépe, kdyby nebylo pověrčivých lidí, kteří mě zabili a kdyby nebylo tvé zlosti, která mi přivodila tenhle stav.Stav kdy je moje tělo odkázáno na lidskou krev a měsíční svit.Odpusť mi“, říkala mu a slzy ji padaly na černou srst.
„Každičká vteřina s tebou byla pro mě tím nejhezčím, co jsi mi mohl dát..“, říkala mu a hladila ho po srsti.Zavřel oči.Už nemohl dýchat.
„Miluju tě “, tiše zašeptala.Její tělo kleslo na vlčí.
Feresovo tělo se začlo měnit.Nabylo zpět lidskou podobu.Obě dvě těla se proměnila v prach, který rozfoukal vítr..
Lidé se rozešli.Fergust se vrátil k Wereně.Jediný kdo tam ještě zůstal byl Fedrin.
Tiše tam seděl.V jeho vlčí hlavě probleskávaly myšlenky a vzpomínky.
„Už vím, jak se dá kletbu zrušit.A ubohý Feres to věděl, už dávno předtím.Ale nemohl s tím nic dělat, protože si myslel, že Gerdenovi kněžky nemohou milovat.Kdyby jen věděl, jak se mílí.Možná by všechno dopadlo jinak “, naposled se podíval na místo, kde bývala jejich těla a vydal se zpět do svého sídla…
* * * * * * *
Od té noci už nikdo nikdy neslyšel vlčí vytí.Chrám se nadobro zboural.Jen vrby a jezírko jsou dávnými důkazy, že legenda je pravdivá.
Do starého sídla rodu z Redsandru vnikli za třiceti leté války Švédové.Sídlo již však bylo pusté a nikdo se nikdy nedozvěděl, co se s jeho obyvateli stalo.V jídelně stále visely staré obrazy.A ve sklepení se nacházely cely s padacími dveřmi do příkopu.
Švédové hrad zapálily.
V dálce zaslechli vlčí vytí…
Epilog
Tam kde kdysi stával chrám stojí teď dva kříže.Dva kříže zabodnuté do země.Přesně na místě, kde kdysi podle legendy naposledy vydechli dva prokletí lidé.Kterým osud nepřál šťastný život a ani sladkou smrt.Dva lidé navzájem si tak blízcí a přesto si tak vzdálení…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
77.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
