|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Na okně seděla kočka, byl krásný zimní den ::
|
| |
|
|
Bylo krásné únorové ráno, slunce sotva vykouklo zpoza závěsů naducaných mraků, slibujících další vydatnou nadílku. Mráz kousal do uší a zalézal, kam mohl, bílá přikrývka
se třpytila jako hladina klidného moře. Každý nádech zaštípal v nose, ale vzduch voněl čistotou a pokročilou zimou. Tenká krusta zledovatělého sněhu nám hlasitě křupala pod nohama a sem tam jsme se zkrátka neubránily bolestivému pádu. Jana koukla na hodinky, načež jí tvář zahalil stín znepokojení.
„Je 6:45.“ Oznámila mi. „Jestli se budeme takhle loudat, tak to nestihneme, měly bychom sebou hodit!“
Ano, Jana vždycky lehce zmatkovala, na rozdíl ode mě. Já bývala spíše známá jako těžce pohodový člověk, kterého jen tak něco z míry nevyvede, ale také se mi to občas leckdy nevyplatilo. Klid, uklidňovala jsem ji v duchu a dál si nevzrušeně vychutnávala atmosféru dobře začínajícího dne. Avšak i mě zanedlouho přece jen začal hlodat červíček svědomí a raději jsme tedy přidaly do kroku.
Jak čas ubíhal, nabíralo naše tempo na čím dál větší rychlosti. Konečně! Zastávka byla
na dohled. Autobus už tam sice dávno čekal, ale já nepřestávala doufat, že to stihneme. Téměř bez dechu dobíháme těch několik posledních metrů, když v tom!
„Pozor!“ vykřikla Jana a se smykem se jak dlouhá, tak široká natáhla na zem.
Mírně vyděšena, ale za to se srdcem až v krku, se rozhlížím po příčině její paniky. Nic. Žádné auto, které by nás přejelo. Žádný výmol zbylý po silničářských pracích. Pomáhám
jí vstát a s narůstajícím vztekem sleduji, jak náš autobus pomalu, ale jistě mizí v dáli.
„Co se stalo?“ ptám se nabručeně, zatímco pomáhám kamarádce oprašovat šaty od sněhu.
„Tam,“ ukáže téměř provinile třesoucí se rukou k protějšímu domu.
Snažím se zaostřit na věc, která tohle všechno měla údajně způsobit, ale nic nevidím. Počkat! To snad nemyslí vážně!
„Kočka?!“ zvolám překvapeně, ale nevím jestli se mám smát nebo plakat. „Kvůli pitomé kočce nám právě ujel autobus?!“ rozkřičím se skoro na ní.
„Nevšimla sis?“ hájila se. „Je černá! Černá kočka nám před chvílí přeběhla přes cestu!“
Jdou na mě mdloby. Podržte mě nebo jí uškrtím!
„To si ze mě děláš legraci! Kolik ti je, že věříš na takové hlouposti!“
Jana nafoukla uraženě tváře, čelo nakrčené v ošklivém zamračení.
„Nejsou to hlouposti! Právě jsi viděla, co se stalo, ne? A vůbec, říkej si co chceš,
ale já na tohle věřím!“
Nemínila jsem se hádat. Kypěl ve mně vztek a můj mozek to stále odmítal pochopit, ale
už ze zkušenosti jsem věděla, že s někým jako je Jana nemá smysl se přít. Posunu si tašku na rameni, která mi předtím málem sklouzla ze zad a rázem se zkaženou náladou se sbírám k odchodu. Ještě předtím ale vrhnu rozzuřený pohled na nevinné černé stvoření sedící dosud v okně protějšího domu. To zvíře se mi snad směje! Dál už si ho ale nevšímám.
„Jdu domů!“ zavrčím pořád naštvaně. „Další autobus stejně jede až za dvě hodiny!“
Je vidět, že to Janu mrzí, ale za žádnou cenu se nehodlá svého názoru vzdát. Připojuje
se ke mě a tak se znovu mlčky ubíráme k našim domovům. Kručí mi v břiše, mám hlad. Jelikož jsem se nestihla nasnídat, můj předpoklad byl, že si koupím svačinu cestou do školy. Když se blížíme k prvnímu obchůdku, který se namane, zašátrám v kapse. Kruci! Ještě tohle! Samozřejmě jak jinak, peníze zůstaly ležet doma na stole. Paráda, říkám si, to je zase den.
Jana vidí mou zoufalost a snaží se mi nějak pomoct, jenže zrovna v tu chvíli neví jak. Nervózně přešlapuje z místa na místo (snad i tou zimou), ale najednou se zarazí. Udiveně odsune nohu a dívá se na něco na zem. Samozřejmě, má přirozená zvědavost mi nedá a můj zrak se okamžitě upírá stejným směrem. Co je to?
Jana se shýbá, aby si tu věc lépe prohlédla a v tom se jí radostně rozzáří oči. Okamžitě
se pouští do vysvobozování onoho předmětu. Jde to ztěžka, protože jej vězní tenká vrstva ledu. Avšak jelikož si Jana umí vždy poradit, za chvíli se jí přece jen poštěstí. Doslova vítězoslavně třímá v rukou svůj trumf a dobrotivě mi ho tiskne do dlaní.
Je to dvacka.
Usmívám se. Tak přece jenom ten den za něco stojí! Děkuji kamarádce z celého srdce, ale ta jen ledabyle mávne rukou. Pronese něco v tom smyslu, že tohle si přátelé dělají
a vstupujeme do obchodu. Než se ale za námi zavřou dveře, podívám se znovu k domu
u zastávky. Kočka už tam není, ale já se jí i přesto v duchu omlouvám a zároveň děkuji.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 64 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
