obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Klaun ::

 redaktor čuk publikováno: 28.01.2007, 22:12  
Povídka vytvořena na základě postavy č 5 z Rozmarýnina fóra: Vytvořme si svou postavu. Jednotlivými účastníky fóra zadané vlastnosti jsou citovány v úvodu, před povídkou.
 

postava č.5:
NECHODÍ VEN
PROTOŽE NEMÁ NOHY
MÁ DVĚ TVÁŘE, ALE JEN JEDNU UKAZUJE SVĚTU
TRPĚLIVĚ ČEKÁ NA SVOU CHVÍLI
KDY UKÁŽE SVOU DRUHOU TVÁŘ
PROTOŽE JE RUKOCHODCEM
A VIDÍ VŠE OBRÁCENĚ
A ČEKÁ NA RUKAVICE
PRO RUCE PIANISTY
PŘÍSTROJ, KTERÝ BY ZJEMNIL RUCE V OKAMŽIKU, KDY USEDNE K PIÁNU

KLAUN.
Stál uprostřed manéže. Postava klauna v obrovských širokých škrpálech na krátkých nožkách v dlouhých kalhotách se uměla uklonit dopředu, v kolenou proti jejich přirozenému ohybu tak, že dosáhla nosem na zem a pak i částí hrudníku. Chlapisko v kápi přiskočilo a velkou sekerou useklo klaunovi hlavu. Vystříkla krev. Postava se narovnala a bez hlavy se opět uklonila. Bezhlavec odtančil z manéže doprovázen pískáním a potleskem.
V kamrlíku za manéží si postava zula boty a objevily se lidské ruce s obrovskými prsty. A když mu stáhli kostým, ruce s mohutnými svaly pokračovaly vzhůru, mezi bicepsy se objevila hlav a pak trup bez nohou. Muž dosud stojící na rukou si sedl a prudce oddychoval. Beznohý muž, jehož jedna strana tváře otočená ke stěně byla zohyzděna. Při autohavárii přišel o rodiče i obě nohy vysoko nad koleny. Lékaři vybojovali život pro horní půlku těla osmiletého chlapce, ale plastika se nepovedla, zranění byla příliš hluboká a rozsáhlá. Cosi se malému Jendovi při úrazu pohnulo i v spletité soustavě nervových buněk. Také s tím si neurochirurgové a později psychiatři nevěděli rady.
Chlapec skláněl hlavu z postýlky, opíral se o ruce a vykřikoval:
„Podívejte, já mám nohy, já mám nohy.“
A prozpěvoval si dětské písničky, co pochytil od maminky. Zpíval moc pěkně.
Když ležel nebo seděl na posteli, mlčel jako ryba a jeho výraz byl vzdálený, jako by se toulal kdesi mimo.
Vyrůstal v léčebných ústavech i ústavech pro neléčitelné, úsilovným cvičením se naučil chodit po rukou. Na zrcadlo nereagoval, ale když stál na rukou a nechal si přinést zrcadlo, vykřikl hrůzou, jakmile spatřil svůj jednostranně znetvořený obličej. Od té doby se nikdy neusmál a obracel se k lidem pouze zdravou tváří. A většinou mlčel.
Když bylo jeho zmrzačené beznohé tělo vyléčeno, lépe řečeno: stabilizováno, neměl kam jít. Krátkou dobu žebral na ulicích, ale jeho mlčenlivost mu odháněla dobrodince. Jednou v zoufalství došel po rukou k cirkusákům, co rozložili své maringotky na plácku na kraji města. Slitovali se a ujali se ho. Lidé komedianští, opovrhovaní tou měšťáckou sebrankou bez trochy soucitu.
Tady v cirkusu nalezl Honzík svůj domov, odkud nikdy nevycházel. Příroda to, co ušetřila na nohách, přidala v důsledku nekonečných cvičení a poruchy určitých vnitřních mechanismů na výstavbě horních končetin. Měl neuvěřitelně svalnaté paže. Obrovské prsty. Chodil nejen po rukou, ale stál na nich dlouhé hodiny až do zhroucení únavou. Odmítal sedět. A komunikoval s ostatními, ba i se svým nejlepším přítelem Josefem Petříčkem, jen v poloze s hlavou hluboce skloněnou mezi rukama opírajícíma se o zem, zjizvenou tvář opřenu o paži. Asi měl dobrý pocit, že je neviditelná.
V cirkusu ho měli rádi. Když stál na rukou, nádherně zpíval smutné i veselé písně, které si sám skládal. Měl absolutní sluch a v hlavě se mu místo slov rodily tóny. Avšak pouze když stál na rukou. Když seděl, nesnesl pohled na své pahýlky a v hlavě měl prázdno, ruce ztuhlé a trucující. V sedě byl naprosto němý společník, bez myšlenky, bez pocitu, bez pohybu. Jeho obličej znali vlastně jen z profilu, hlavu natáčel tak, aby nebyla vidět jeho druhá nehezká a odpuzující tvář. Styděl se. Odmítl v cirkusu pracovat v sedě, dělat beznohého vzpěrače neuvěřitelných zátěží.
Kamarád Pepa byl velký koumák. Vymyslel pro beznohého kamaráda zvláštní postroj, v němž mohl Honzík a později i dospělý Honza být zavěšen hlavou dolů. V této poloze byl veselý. A zpěvavý. Když neležel a nespal, trávil veškerý čas upevněný ve zvláštním postroji jako lidská svislice, jako mučenec, ale bylo mu dobře a prsty se mohl dotýkat země, obracet stránky v knize, psát jen pro něj čitelné a srozumitelné klikyháky. Tehdy byl dokonce šťastný. Podobal se obřímu lidskému netopýru zavěšeném na skrytém oblaku, s jednou tváří andělskou, a druhou ďábelskou. Jak se jmenoval už ani nikdo nevěděl. Říkali mu prostě a krátce: Net.
Ředitel cirkusu pro něho vymyslel ono číslo klauna chodícího po rukou. V svislé poloze, s ukrytou skutečnou hlavou a druhou kašírovanou, nasazenou na ramenou, pod kostýmem tvořenými pahýly nohou. Budil dojem podivné postavy s neuvěřitelně velkými chodidly.
Když odpočíval v závěsu ve svém kamrlíku, jeho ruce ožívaly a byly podivuhodně pohyblivé, jako ze vzdoru, že si musí tupě vykračovat manéží. V poloze hlavou dolů se naučil žít, v jiné to neuměl.
Jeho jedinou tužbou a snem bylo hrát na klavír. Ale nemohl hrát, jeho prsty nebyly schopny stisknout jen jednu klávesu, vždycky nejméně dvě, tak byly velké. Čekal na rukavice pro pianisty, čekal na přístroj, který by mu zjemnil ruce vznášející se nad klaviaturou. Čekal dlouho a čekal marně. Trápil se pro svůj sen.
Ale jeho přítel, to chlapisko usekávající mu v manéži jeho kašírovanou hlavu, občanským jménem, ano, Josef Petříček, přišlo na geniální nápad. Ekvilibrista Josef se domluvil se s ředitelem cirkusu, který poté zakoupil starý klavír, Josef z něj odstranil klaviaturu a vytvořil novou. Třikrát delší, s klávesami třikrát širšími než jsou u normálních klavírů. A Net mohl hrát. Hrál zvláštní podmanivé melodie, ovšem pouze tehdy, když visel nad klávesami hlavou dolů.
Bohužel neobsáhl rozpětím paží celou širokou klaviaturu, hloubky a výšky v jeho melodiích chyběly.
Netovu maringotku a vedle ní stan s klavírem postavili v místě nejvíce vzdáleném, za zvěřincem. Obavy, že klavírní hudba bude zvířata rušit a dráždit, byla zcela lichá. Naopak. Zvířata poslouchala a chovala se klidně a spokojeně, jako by hrál jen pro ně. Někdy se svými hlasy přidávala, podivně rytmicky, a tehdy se počet naslouchajících lidí za hradbou cirkusu mnohonásobně rozrostl , jakoby tady působil jakýsi divnou člověčinou nabitý magnet.
Ředitel se prvu zlobil, ale pak si uvědomil, jaká je to pro cirkus výborná reklama.
A vymýšlel další cirkusové číslo pro hudebníka Neta. Opatřili mu hromadu notových partů, počínaje Bayerovými školami. A Net cvičil a cvičil hrál a hrál podle not. Naučil se ovládat prsty, že hrával téměř neslyšně. Jen Pepa se divil:
„Co to hraješ, Netíku? Tak divně a neladně? Hraj raději to své, cvič si, když jsi sám, ale v manéži přidej na hlasitosti a hrej pro lidi ze své hlavy, bez not.“
Pak nastal den premiéry slavnostního cirkusového čísla. Doprostřed manéže dopravilo šest siláků obrovské klavírní křídlo, s trojnásobně dlouhou klaviaturou. Z výšky nad ní se začal spouštět nadýchaný modrý obláček, plný krajek a zlatých nádherně se třpytících hvězdiček. Obláček se zastavil nad klaviaturou, z obláčku se vysunula hlava s tváří anděla. Z otvoru modrozlaté masky zářily andělské oči s velkými spodními víčky. Obláček se otáčel a magickým světlem ozařoval diváky. Pak se kužel světla zastavil na klaviatuře. Z oblaku se vynořila dvě obrovská andělská křídla, která se začala lehce dotýkat kláves. Podivné uchvacující melodie přicházely jako z jiného světa, v cirkusovém stanu nikdo nedýchal, ani pověstný špendlíček by nepropadl. Když dohrál, nebeský pianista zmizel a obláček se začal vznášet vzhůru, ozval se jednohlasý výdech a neutuchající potlesk.
Každý večer měl ředitel cirkusu vyprodáno.
Kdo by si myslel, že mezi ostatními skupinami komediantů není závistivost, ten by se hluboce mýlil. Přišla komise prozkoumat tuto atrakci. Členové-odboráři měli silné výhrady k pošlapání důstojnosti člověka, který musí hrát zavěšen za pahýly nohou, hlavou dolů. Členové z Celostátního svazu hudebníků měli jiné výhrady:
„Takovéto producírování do hudby nepatří!“
„Zahrejte nám něco z not, pane, pane.“
„Net, prosím. Zahraji, umím.“
Přinesli noty a Jan Net začal hrát. Byla to divná hudba divně nelibozvučná. Pianista neobsáhl celou klaviaturu a tak nejhlubší a nejvyšší tóny transponoval do středních poloh, kam jeho prsty dosáhly. Další zvláštnost byla, že vnímání pravé a levé ruky bylo u pianisty visícího hlavou dolů obrácené. Doprovodný part napsaný v basu hrál vyššími tóny, hlavní melodii určenou pro vysoké tóny pak v téměř basové oblasti. Převrácením polohy těla se změnilo vnímání not napůl chorého mozku v zrcadlové, levá ruka hrála na své půlce klaviatury to, co bylo předepsáno pro pravou, pravá pak to, co pianisté vysokými tóny hrávali levou.
Komise se ušklíbla:
„Žádný umělec.“
„Ať se neplete mezi hudebníky.“
„Nechceme už o vaší komediášovské nelidskosti ani slyšet.“
Odešli. Neuznali Janovu hudbu.
Nikdy Jan zvaný Net nevstoupí pod svým pravým jménem na koncerní pódium. A jak se snažil, jak se přemáhal! Přemáhal se, aby hrál zleva doprava a shora dolů v notovém partu, opačně, než jak mu velela jeho svět převracející psychika.
Ve chvílích osamění polevoval ve své vůli a hrával z not tak, jak se mu zdálo přirozené. Od konce skladby k jejímu počátku, zprava doleva, s obrácenými party rukou. Byla to ještě podivnější kakofonická hudba, a přece bylo v ní něco zvláštního a uchvacujícího.
A tehdy přišel na ten zvláštní nápad, který se osvědčil. S Pepovou pomocí opisoval známé klavírní skladby slavných hudebníků: S prostřídanými pasážemi výšek a hloubek, napsaných od finále k začátku, pozpátku.
Pár týdnů poté se v hudebním světě objevilo několik téměř pozapomenutých hvězd hudebního světa. Předvedli odvážně experimentální skladby. Vynikající nesoulad hudby, vyjadřující stav tohoto světa.
Nikdo nepoznal, že je to Smetana, Dvořák, Chopin a Čajkovskij, všichni hraní pozpátku, s přehozenými party obou rukou.
Kamarád Pepa byl dobrý obchodník. Brzy vydělali tolik, že Honza Net mohl odjet na složitou plastickou operaci do ciziny.
Když se vrátil, měl obě tváře krásné. A v manéži chodil po rukou, i nosen na ramenou svými kamarády, bez masky. Kolem sebe rozdával tak krásné úsměvy, až srdce divákům usedalo. A s tím úsměvem i hrával své podivné skladby s rozzářenou tváří, která dodávala hudbě téměř nadpozemský rozměr. Byl dokonale šťastný.
Cirkus byl natolik úspěšný, že si vydělal tolik peněz, aby mohl brzy odjet za hranice státu, dříve než přišlo nové udání, do země, která nebyla tak úzkoprsá a kde nefungovala nepřející hudební komise.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 13 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 52 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 23.04.2012, 18:38:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 23.04.2012, 17:49:04

   Opravenka: v tipu dne
 Apolenka 23.04.2012, 17:49:04 Odpovědět 
   V sobotu byl klaun v typu dne, ale já jsem pořád tak uspěchaná... dobře, že jsem se vrátila. Ta povídka je hluboká a nesmírně jímavá. Budu na ni moc dlouho myslet.
 ze dne 23.04.2012, 21:44:20  
   čuk: Díky moc. otěšilo mne. Kde jsou ty časy, kdy jsem to psal a kdy se na saspi experimentovalo.
 Šedo 03.03.2007, 15:01:29 Odpovědět 
   Výborné...
 Jarin 31.01.2007, 19:24:02 Odpovědět 
   Moc pěkné...
 Snáporaz 30.01.2007, 21:10:31 Odpovědět 
   Až chorobná strohost v projevu - nevídaný jev na SASPI. Celkem samozřejmě velmi zdařilé.
 vierka 29.01.2007, 21:56:26 Odpovědět 
   Uf, nemám slov, dojalo a obohatilo ma to...
 stevenson 29.01.2007, 15:53:21 Odpovědět 
   Velice dobre dilko. Od napadu samotneho pres zpracovani a pointu, ktera i kdyz ne prehnane vypichnuta je stale aktualni. A prave tady myslim v navaznosti na poznamku MAURY ohledne te tolerance, urozeny duchu, jsi dost uhodil i hrebik na hlavicku. A tou spravnou velikosti kladiva. 1.
 Vlaďka 29.01.2007, 11:56:05 Odpovědět 
   Uff, to je síla. Moc poutavě a lidsky píšeš.
 Teréza Nebeská 29.01.2007, 11:15:16 Odpovědět 
   To je krásné.
 Maura 28.01.2007, 22:11:06 Odpovědět 
   A celým dílem se prolíná úžasný lidský soucit a porozumění, kterého je jak šafránu. Ne však bolestínství, ale velká vůle přežívání v křehkosti lidského těla a bytí. Jen, v pravém slova smyslu, urozený duch může takto tvořit. Díky.
 ze dne 31.01.2007, 9:41:34  
   čuk: Ahoj, Mauro, tak to napiš do fóra a trochu ho oživ. Ono není uměním začít, ale setrvat, a to se tady v hodně případech neděje. Z mnoha věcí je vidět roztěkanost, spěch, nepromyšlenost (nižší než by odpovídalo věkové úrovni autora)
 ze dne 28.01.2007, 22:59:21  
   čuk: Velice bych rád, kdyby se někdo další připojil a něco vytvořil na ty další Rozmarýniny postavy ( a nemusí to být příšerky) A mohou se i setkávat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Ve vězení
Jan Václav Znojemský
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
Dimenze, kapito...
lotty
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr