|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Nyr te'ael - část čtvrtá ::
 Ekyelka |
publikováno: 31.01.2007, 21:36
|
| Tentokrát se přesuneme někam trochu jinam, ale svět Serg'hali ještě neopustíme. Prozatím. |
| |
|
|
Uplyne několik dní. To jediné vím ihned po svém dalším probuzení naprosto přesně. Denní dobou, či spíše pozdní nocí, si už tak jistá nejsem. Nakonec nejsem kočka, jen jsem se Zuzanou několik let žila a převzala některé její návyky. Proto také neměním rytmus dýchání a nechávám oči zavřené, i když jsem teď vzhůru. Dál tiše ležím utopená v přikrývkách, přikrytá až po bradu chlupatou kožešinou a se studeným obkladem na čele, zatímco nedaleko mého lůžka probíhá další šeptaná hádka.
Tentokrát Semhetin hlas netlumí žádné závěsy. Dobře rozumím všem slovům, při našich nočních rozpravách mne naučila i jazyk Serg‘hali. Přesto nechápu. Proč se Semhet tolik vzpírá Diriakoshově návrhu, že ji prohlédne? Hlas se jí chvěje vyčerpáním, ale stále tvrdohlavě trvá na svém. Co se to děje?
Dovolím si trochu pootevřít oči, spíš jen lehce nadzvednout řasy. Kterási dobrá duše shrnula závěsy v elegantních záhybech k hlavám lůžka a naskládala mi pod hlavu víc polštářů, takže celkem pohodlně vidím do celé ložnice. Zlatavá záře plápolajícího krbu na opačném konci místnosti příjemně změkčuje noční stíny, aniž mi zraňuje oči, právě naopak. Už jsem zapomněla, že existují i jiné barvy než jen nekonečné odstíny tmy.
Vzduch je cítit přicházející zimou, za některým z dlouhých tmavomodrých závěsů podél stěn je otevřené okno. Ještě stále mě však v nose lechtá i vůně sedmilístku a dalších bylin; znamení, že se zatím z postele nejspíš nedostanu. Momentálně mi to ani příliš nevadí, ne při pohledu na strnulou Semhet, která se jednou rukou opírá o krbovou římsu a radši hledí do neklidných plamenů, aby se nevrhla na zmateného Léčitele.
„Myslel jsem, že ti slib Jejího Veličenstva stačí! Co ještě chceš? Smrt nás ostatních?“ rozhodí Diriakosh bezmocně rukama. Svalnatý, s širokými rameny a útlým pasem by se skvěle vyjímal ve stříbrném brnění Ochránce. Jediný pohled do čistého blankytu jeho očí ale každému napoví, že se Léčitel skutečně neminul povoláním. Nejspíš by nedokázal zabít ani v ohrožení vlastního života.
„Běž pryč, Diriakoshi,“ zašeptá Semhet unaveně. „Seber si své výčitky svědomí a vypadni. Už dvakrát jsi zapomněl na své poslání Léčitele, tak zapomeň zase a nechej nás na pokoji. A můžeš to vyřídit i té smečce na chodbě. Nestojím o vaši lítost.“
„Ještě není mrtvá. Můžeme…“
„Ne!“ skočí mu Semhet náhle do řeči a prudce se otočí. Oči jí nepřirozeně září, až Léčitel nevědomky ucouvne. „Nikdo se jí ani nedotkne! Inwairen jí ublížila dost i bez vaší pomoci! Nedovolím, aby trpěla ještě víc.“
„A co ty, Semhet Prokletá? Chceš následovat svou paní do říše mrtvých?“ rozletí se křídla dveří do stran a královna Serg‘hali vstoupí do ložnice.
Poprvé ji skutečně vidím. Předtím byla jen chladným hlasem ve stínu kápě, ale teď stojí přímo uprostřed místnosti, s hrdě zvednutou hlavou a se stříbrnými vlasy volně rozhozenými po zádech, zahalená hedvábným nočním pláštěm z měsíčního třpytu. Stejně jako všichni Serg‘hali vyniká i ona krásou a sličností andělů, přestože postrádá jejich křídla, a každý pohyb je esencí veškeré elegance. Už chápu, kde si moje rasa našla předlohu pro legendy o bozích, démonech a elfech.
„Nevím, o čem mluvíš,“ narovná se Semhet pomalu, přesto mi neunikne neznatelný záchvěv bolesti v její tváři.
Všimne si ho i královna a cosi vykřikne. Vzduch se zachvěje náhlým vzepjetím Síly, za podrážděně syčící Semhet se objeví Ylewydros. Pevně ji k sobě přitiskne, aby se nemohla bránit, přestože se mu hned začne v náruči svíjet – no, jako kočka. Mezitím se Meswix mrštně protáhne mezerou v závěsech, ukrývajících prostorný výklenek, a s hlasitým zvoněním stříbrných náramků proběhne místností až k nim. Sevře Semhetinu hlavu v dlaních, klamně drobných a překvapivě silných, pak ji políbí přímo na rty.
Poplašeně zakřičím, když Semhet zavře oči a bezvládně se sveze válečníkovi do náruče. Nevím, kde jsem našla sílu se posadit, ale překvapím tím i Serg‘hali. Zatímco Ylewydros opatrně polkládá spící Semhet na kožešiny před krbem, královna se rychle usadí vedle mne na kraj pelesti:
„Vítej zpátky, maličká!“
Když mě chce obejmout, nemotorně se odtáhnu. Neudělám stejnou chybu jako má přítelkyně; Ylewydros se stáhl do křesla vedle krbu a Diriakosh klečí nad Semhetiným napůl svlečeným tělem, ale Meswix se ukrývá někde v okolních stínech a číhá. Netoužím po jejím polibku.
Královna pochopí a nechá ruce klesnout do klína. Z bezprostřední blízkosti je ještě krásnější a Síla se v její přítomnosti divoce vzdouvá, ale stále mám na paměti nehybné tělo na podlaze před krbem.
Diriakosh zatím jemně svlékne Semhet koženou vestu a volnou černou košili, vzápětí polohlasně zakleje. Léčitelův rozložitý trup mi brání ve výhledu, ale stačí mi i to málo, co zahlédnu pod jeho rukama. Dlouhé rudé škrábance, nově krvácející rána v levém boku, kam ji zasáhla Inwairenina dýka, hnisající vřídky v místech, kde se drahokamy z toho prokletého náhrdelníku dotýkaly holé kůže. Nedovedu, nebo spíš nechci přemýšlet, proč tohle všechno Semhet snášela.
Meswix se náhle objeví na pelesti vedle mě. Než stačím zvednou ruce k obraně, vtiskne mi něžný polibek na levý spánek. Potichu se zasměje, když na ni zasyčím, a přisedne si ještě blíž, abych se jí mohla pohodlně opřít o rameno. Jediný dotek jejích rtů mi sebral skoro všechny skrovné síly; musím se soustředit, abych neomdlela.
„Bojovala s Inwairen a zatajila, že je zraněná,“ pronese zamyšleně královna, jako by si ničeho nevšimla.
V hlavě se mi vynoří vzpomínka na jediný záchvěv bolesti a mrazem spálené místo v duši, když jsem lačně přijala, co předtím náleželo jen Semhet.
Trpce se ušklíbnu:
„Jako by na tom ještě záleželo.“
„Co tím myslíš?“ obrátí ke mně královna na okamžik hlavu, šedostříbrné oči doširoka otevřené. Jsou tak průzračně čisté, že zapochybuji o její vině, ale pak si vzpomenu, jaké přízvisko dali Semhet, a veškerý můj soucit shoří na popel.
„Copak jsi slepá, nebo to jenom nechceš vidět? Umírá! Splnila svůj slib, co mi dala při dvou úplňcích,“ otřesu se při vzpomínce na svou první cestu do minulosti. Hořkost a žal mi sevřou hlasivky, přes slzy náhle nevidím ani Meswixinu tvář vedle své. Skoro necítím, když mě ukládá na polštáře, její polibek je spíš vysvobozením. Dobrovolně se vzdávám vědomí, myšlenek i snů. Už nechci existovat.
Jenže Serg‘hali se jen tak lehce nevzdají žádného daru, byť nečekaného a nechtěného. Když se o několik hodin později znovu probouzím a do mé ložnice nakukují mezerou v závěsech první sluneční paprsky, Meswix ještě stále sedí naproti mně na pelesti. Vůbec nespala a její pleť je ještě bledší, ale vůbec ji nelituji. Neprosila jsem ji, aby hlídala každý můj nádech.
„Stále se zlobíš,“ pronese po chvíli, kdy jen mlčky hledíme jedna na druhou.
Místo odpovědi se zadívám na zářivý proužek světla, dopadající na kožešiny rozložené po podlaze. Takže tady taky někdy svítí slunce. Svítání jsem milovala, stejně jako soumrak a noční tmu. V jiném životě. Když ještě žila Zuzana.
„Akleyké.“
Rozzlobeně na Meswix zasyčím, že se odvažuje mne dotknout. Možná má titul Utěšitelky, ale mě i svou pouhou přítomností spíš dráždí. Vycením na ni zuby, oči ještě opuchlé od slz.
„Vypadni.“
„Nemohu. Jsi nemocná, máš horečku. Někdo se o tebe musí postarat.“
„Jako jste se postarali o Semhet? Díky, nechci!“
„Nikdo nevěděl, že Inwairen patří k nyr ta‘nlis.“
„S tím běž k šípku! Kdo jiný to měl vědět, než vy? Serg’hali! Tss! Banda neschopných pitomců!“ zavrčím a zavrtám se hlouběji do přikrývek.
Meswix se nadechne k námitce, ale naštěstí ji nevysloví. Jsem tomu ráda, protože si vůbec nejsem jistá, jestli bych měla dost sil ji uškrtit. Takhle obě mlčíme, já naježená a vyloženě nepřátelská, ona zahanbená, po několik příštích dnů.
Chvílemi sklouznu do lehkého spánku, ale jen se ohlásí sen nebo letmá vzpomínka na Semhet, rázem jsem zase vzhůru. Nechci myslet na nic a hlavně ne na ni. Postupem času se proto dopracuji až do otupujícího stavu polovědomí, kdy jsem schopna vnímat Meswix se stejným nulovým zájmem jako prachová smítka poletující ve slunečních paprscích, nebo svůj proleželý bok.
Když jsem na nejlepší cestě zapomenout dýchat, okolní rozruch mě probere ze strnulosti. Vzápětí s odporem vyplivnu doušek teplého vývaru a na okamžik zadoufám, že se mi vzbouřený žaludek uklidní. Marně. Svět se divoce převrátí, pak si už jen přeji, abych skutečně zemřela. Dávit na sucho je opravdu velmi bolestivé a vyčerpávající.
„Už je to dobré,“ přidrží mi Diriakosh u rtů pohárek s čistou vodou. Nejradši bych ho poprskala, ale na podobné hlouposti mám příliš velkou žízeň.
„Myslela jsem, že se jí z těla ten jed už dostal,“ zazní mi nad hlavou Meswixin tichý hlas. Copak se jí nikdy nezbavím? Pravda, s hlavou na jejím klíně se mi leží pohodlně, ale otupené reflexy se zase začínají probouzet a mně se teď opravdu nechce nikoho zabíjet.
„Zvrací, protože měla příliš dlouho prázdný žaludek,“ zavrtí Léčitel hlavou. Pak se mi podívá přímo do očí a já se začnu v těch jeho okamžitě topit. Na něco se mě ptá, ale slova plynou kolem mne, neprobere mě ani slabé zajiskření Síly v bezprostřední blízkosti. Bez námitek se poddám měkké náruči nekonečného oceánu, který mě přijme a pohltí.
Modré šero, protkávané u nehybné hladiny zlatým třpytem planoucího ohně. Ticho, naprosté a bezvýhradné. Zemská přitažlivost je zapomenuta. Vnější a vnitřní teplota se postupně vyrovnávají, až zmizí i nejjemnější rozdíly a tělo se stane součástí okolního vesmíru temnoty a záblesků. Jedno splyne s druhým.
Maličká.
Semhetin hlas je slabý, vzdálený. Z jiného světa.
Nemůžeš tu zůstat.
Pocit nekonečné ztráty. Touha přimknout se. Touha zůstat.
Nejde to. Ještě ne.
Zmatek. Rodící se první záchvěv zlosti. Také pocit neskutečna a nepatřičnosti, když cosi uvnitř začne bolet.
Bojuj!
Do tmy náhle pronikne ostré světlo, v tichu vybuchne pohyb a zvuk. Cosi mě vytáhne nahoru, do chladu a bolesti, která mi svírá srdce.
„Dýchej!“
Vzpírám se drtivé síle, zatímco mi Léčitelovy mohutné dlaně masírují hrudník. Tolik to bolí! Neslyšně křičím, slepé oči doširoka otevřené, až najednou něco povolí. Konečně se mohu nadechnout!
Vzápětí se rozkašlu, žaludek se mi sevře v křeči a ústy i nosem ze mě vychází spolykaná voda. Nebýt Diriakoshe, vyčerpáním by mi hlava klesla přímo do odporně páchnoucí kaluže. Takhle se ocitám zabalená do velké houně v jeho medvědí náruči, hlavu opřenou o svalnaté rameno. Unavená, dezorientovaná.
„Bude v pořádku?“
Ylewydrův hlas mně probere z polovičních mdlob spolehlivěji než čichací sůl. Prudce trhnu hlavou dozadu, až mě říjnové slunce bolestivě bodne do očí, a nepřátelsky na něj zasyčím.
„Určitě,“ usměje se Diriakosh pobaveně. Na oplátku se na něj zamračím, než si všimnu okolí a rázem zapomenu na oba Serg‘hali.
Jsme uprostřed zlatého lesa. Štíhlé buky, duby a jasany se oděly do všech odstínů žluté a hnědé, mezi nimi planou krvavě rudé javory. Jalovcové houštiny zdobí červené perličky dozrávajících plodů, lístky ptačího zobu vypadají jako barevné krajkoví. Sluneční paprsky prosvítají mezi větvemi se skoro zázračnou ostrostí a rozechvívají chladný vzduch. Konečně znám pravý význam slova podzim.
„Kde?“ zachrčím a musím si odkašlat, přestože mě tím krk ještě víc rozbolí. Diriakosh přesto pochopí:
„Adumarielin les. Dost daleko od královského paláce, aby ses utopila dřív, než bychom tě našli,“ otočí se Diriakosh, aby mi ukázal listím zapadanou tůň, odkud mě před pouhým okamžikem vytáhl. Hladina není pod zlatohnědým nánosem skoro vidět.
„Musíme se vrátit. Není čas,“ ozve se Ochránce ze sedla obrovského černého vraníka, neméně velký ryzák čeká vedle něj.
Zmateně se zamračím. Pokud oni potřebovali koně, aby se sem dostali, mají buď ta nejrychlejší zvířata ve vesmíru, nebo mi Léčitel neřekl úplně všechno. Než se však mohu zeptat, mezi stromy se bez varování objeví lukostřelci ve hnědé a okrové. Několik šípů se dokonce zabodne s hlasitým zadrnčením do půdy kousek před Diriakoshem. Očividně zde nejsme vítaní.
„Léčitel a Ochránce v mém lese, jaká pocta!“ ozve se zleva.
Diriakosh se prudce otočí, takže i já vidím paní zlatých lukostřelců. Ne nepodobnou královně Serg‘hali, s ryšavými vlasy ozdobenými zralými jeřabinami a žaludy, jemnou pleť lehce opálenou podzimním sluncem. Stejně krásnou, stejně bezvěkou.
Stojí na mírném vršku na opačném břehu tůně, oblečená do hnědých loveckých šatů, na ramenou plášť ze spadaného listí. Luk se založeným šípem má zatím skloněný, ale nepochybuji, že by dokázala napnout tětivu, zacílit a vystřelit nepříjemně rychle.
„Paní Adumariel,“ ukloní se Diriakosh mírně i se mnou v náruči. „Omlouvám se za náš neohlášený příjezd, ale jednali jsme ve stavu nejvyšší nouze.“
„Má ta vaše nejvyšší nouze nějaké jméno, nebo je němá jako ryba, mezi kterými jsi ji našel?“ zmizí šíp v toulci u boku. Paní Adumariel sestoupí až k hladině tůně, vzápětí ji po spadaném listí přejde, jako by kráčela po pevné půdě.
„Akleyké, má paní.“
Vládkyně lesa je už u nás. Schoulím se Diriakoshovi v náruči, ale zakážu si uhnout pohledem, přestože se mi její zlatohnědé oči propalují až na samé dno zmrzačené duše. Instinktivně vycením zuby, jen pozvedne dlaň k mé tváři, neuklidní mě ani něžné pohlazení, letmé stejně jako dotek pavučiny babího léta.
„Tohle je tedy ta malá nyr te‘ael, co ji s sebou přivedla Alisandra! Mimochodem, jak se má? Poslední zprávy jsem z paláce dostala před týdnem a nebyly moc povzbudivé,“ zvedne konečně pohled k Diriakoshovi.
„Daří se jí už lépe. Rány se jí sice hojí jen pomalu, ale už zase na všechny kolem vrčí. Předevčírem Semrialovi málem zlomila ruku, než se k ní dostala Meswix.“
„Ani se nedivím, vzhledem k okolnostem,“ zašklebí se paní Adumariel pobaveně a dál se s Léčitelem baví, ona přátelsky, on velmi opatrně.
Přestanu je poslouchat. Pohled mi sklouzne ze střelců, kteří dosud nesklonili luky, na ztuhle čekajícího Ylewydra a pak zpět k zanesené hladině tůně. Skutečně jsem byla tam dole? Snažím se posbírat myšlenky, ale jde to jen velmi těžko, když se každou chvíli ztrácím v nekonečné temnotě a tichu.
Dokonce si i zdřímnu. V houni mi je sice až příliš horko, ovšem jen do chvíle, než dostanu prudkou zimnici. Tehdy jsem Diriakoshovi vděčná za pevné objetí a šeptaná slůvka něhy, kterými ode mne odhání Inwairenin temný přízrak. Snažím se mu říci, že se oba musí vrátit ke své paní, které hrozí strašlivé nebezpečí, ale jen se zasměje, jasně a vesele jako pospíchající potůček. Stříbřitě bílé vlasy mu zezlátnou a zrudnou, modrá v pohledu ustoupí okru a hnědi leštěných kaštanů.
Jemný hlas harfy mě konečně vyvede ze zmatených snů. Ležím znovu v posteli, ale ložnici kolem sebe nepoznávám. Chybí modré závěsy, krb se zmenšil a dřevem obložené stěny jsou pokryté složitými ornamenty z navzájem propletených linek. Vysokými lomenými oblouky trojitého okna po pravici proudí do místnosti zlaté světlo pozdního odpoledne. Všechny dřevěné plochy jsou vyleštěné do měkkého lesku, jen chvějící se struny očarované harfy v koutě vedle okna jasně září vlivem Síly.
Jsem strašně slabá. Tíží mě i přikrývka na hrudi a každé polknutí nebo pohyb hlavou mě přinutí se zašklebit bolestí, jak zduřelé uzliny citelně protestují proti takovému zacházení. Chvíli jen tiše ležím s pohledem upřeným na vyřezávaný strop, dokud se mi nepřestane točit hlava. S rozbouřeným žaludkem je to horší. Mohu pouze hádat, jestli je mi tak špatně z horečky, nebo mě Serg‘hali zase použili jako pokusného králíka pro svá zaklínadla. Proč jen jsem nezůstala se Zuzanou?
Protože jsi chtěla tak zatraceně moc přežít, maličká.
Smutek bolí, i když si Semhetin hlas pouze představuji. Ozvěna jejího smíchu ve strunách, zelený záblesk na vyřezávané hlavici harfy – srdce vynechá několik úderů, než mám znovu sílu se nadechnout. Copak to bylo pokaždé tak strašné, když jsme se musely rozloučit? Částí duše jsem ráda, že si na své minulé životy nevzpomínám.
Vzduch v pokoji postupně zlátne, mění se v jantar. Důsledně od sebe odháním všechny myšlenky a užívám si prosté radosti života: teplo, samotu a tlukot vlastního srdce. V poslední době jsem až příliš často tančila s temnotou, abych se naučila rozlišovat mezi důležitým a méně důležitým. Momentálně je pro mne tím nejdůležitějším pohled na prachové smítko, tančící pod stropem nekonečnou polonézu.
Než se úplně setmí, stačím si několikrát zdřímnout. Když otevřu oči, pokaždé nejprve zkontroluji svého miniaturního tanečníka. Nemohu se totiž zbavit utkvělé představy, že dokud se bude smítko vznášet ve vzduchu, věci zůstanou stejné. Vlastně si tu představu hýčkám, takže jsem nemile překvapená, když se za tichého zavrzání otevíraných dveří náhle pohne vyhřátý vzduch a můj miniaturní svět je pohlcen okolním vesmírem.
Sluneční paprsky se vrátí do zšeřelé místnosti, uvězněné v klícce z pokrouceného dřeva. Zvláštní lampa si s tichým klepnutím zabere malý stolek před krbem, ve kterém už jen rudě žhne několik posledních uhlíků, a cudně se ukryje pod okrovým šátkem. Rázem je v místnosti nazlátlé šero, tolik příjemné pro mé unavené oči.
„Dorazily už nějaké zprávy ze severu?“
„Zatím ne. Nyr ta‘nlis mají špehy přímo na královském dvoře. Každý náznak zájmu o náš les by vypadal přinejmenším podezřele.“
„Kéž bych tehdy na Nevavariel víc naléhala! Karhach ji krutě zradil, ale byl také jediným Ochráncem, který měl dostatečnou sílu na ovládnutí Prvních zaklínadel! Proč jen ho musela zabíjet?“
V hlavě se mi objeví jméno a o nádech později i tvář, patřící menšímu z hovořících stínů. Zrádné vzpomínky se vyrojí ze všech tmavých koutů, až musím na okamžik pevně zavřít oči. Nerada bych si zopakovala tu část v podzimním lese, kdy mě Diriakosh vytáhl ze studené vody a křísil.
„Tahle část historie,“ odkašle si mužský hlas krátce, jak marně hledá vhodná slova, „se při bližším zkoumání jeví jako přinejmenším znepokojivá. Inwairen zřejmě zasahovala do dění ještě před svým oficiálním příchodem ke dvoru.“
„Jak moc?“ zašeptá paní Adumariel. Náhle jí chybí všechna síla, dokonce se musí posadit na vyřezávanou židli vedle stolku s lampou.
„Zdá se… Je téměř jisté, že Semhet Prokletá mluvila pravdu.“
„Tolik nenávisti a smrti!“ zavrtí paní Adumariel pomalu hlavou, pak se uprostřed nádechu zarazí. Konečně si totiž všimne mého pohledu.
Studený vítr rozvíří spadané listí, vzduch zavoní vodou a půdou. Lampa přijde o svůj závoj, z druhého stínu se stane vysoký hnědovlasý muž, starý i mladý zároveň, ne nepodobný dřevěnému andělu bez křídel. Stočím pohled zpět k paní Adumariel, která už sedí naproti mně na pelesti, a tiše vyčkávám.
„Ordiane!“ přivolá lesní paní svého společníka šeptem, aniž ze mne spustí oči. Jak vysoko by asi vyskočila, kdybych na ni náhle zasyčela a vycenila zuby? Radši tu neodbytnou a velmi hloupou myšlenku zaženu; paní Adumariel není Semhet, aby můj malý vtip ocenila.
„Má zase horečku,“ zastudí mě Ordianova dlaň na čele. Má sice dlouhé štíhlé prsty a jemnou dlaň, ale jeho dotek mrazí. To i Inwaireniny dotyky byly něžnější a laskavější, hlavně ty, kterými kolem mne spřádala vražedné zaklínadlo.
„Přinesu léky.“
„Ještě chvíli počkej,“ zadrží ho paní Adumariel, pohled stále upřený na mne.
„Dobře víte, před čím nás Léčitel varoval. Za každou cenu ji musíme udržet bez horeček, jinak začne blouznit a strážný démon se znovu probudí! Nyr ta‘nlis nejsou slepí, ihned si toho všimnou.“
„Šedá vědma utkala kolem ložnice ochranná zaklínadla. I kdyby na místě vstoupila do Nazweeru, přivedou ji ihned zpátky.“
Takže jsem zase vězeň. Tentokrát bez Semhet a navíc dokonale bezmocná, v péči paní Adumariel, které se obávali i Diriakosh a Ylewydros.
Zřejmě se mi znechucení objeví ve tváři, protože paní Adumariel přimhouří oči:
„Jsi vzhůru.“
Přikývnu. Vůbec se mi nechce namáhat hlasivky, ne s tak rozbolavělým krkem.
„Rozumíš tomu, co říkám?“
Přeci jen neodolám a ušklíbnu se:
„Hlouposti.“
Ordian se proti takové nehoráznosti ostře nadechne, nejspíš připravený zahrnout mě výčitkami a příkazy, jak se mám k jeho paní chovat. Adumarielin pobavený smích ho naštěstí zarazí:
„Mohlo mě napadnout, že na tobě Semhetina výchova zanechá trvalé stopy! Nelze žít tak dlouho v její společnosti a zůstat nevinná.“
„Možná je to obráceně,“ podaří se mi zasípat. Zatracený krk! Namáhavě polknu, tehdy se Ordianovi v dlaních kouzlem objeví nízká dřevěná miska. Úslužně mi ji podrží u rtů, přesto si neodpustím rýpnutí, když mi chladná voda příjemně svlaží hrdlo:
„Umí taky míchat koktejly?“
Nedívám se na něj. Možná ani Serg‘hali nedovedou zabíjet pohledem, ovšem nejsem tak hloupá, abych to zjišťovala právě teď.
„Ordiane, dojdi pro Šedou vědmu,“ odvolá paní Adumariel svého vrčícího psa, na tváři masku dokonalého klidu. Jen za ním ale tiše klapnou dveře, zamračí se:
„Mohla by ses chovat uctivěji k někomu, kdo ti zachránil život, nyr te‘ael! Nejsi pro mne zase tak důležitá, abych se tě nemohla velmi rychle zbavit,“ klesne teplota v ložnici hluboko pod bod mrazu. Jenže já jsem dobře zachumlaná v přikrývkách a navíc mě horečka zbavila veškerých zábran:
„Nevidím tu Semhet ani Diriakoshe, kterým jediným něco dlužím. Jestli vás moje přítomnost tolik obtěžuje, ráda odejdu!“
„A kam?“ povytáhne paní Adumariel shovívavě koutky rtů nahoru.
„Kamkoliv! Hlavně, že budu pryč!“ zavrčím, ale navzdory svých slov zůstávám ležet. Dobře vím, jak moc jsem zeslábla, a ví to i ona.
„Malá tvrdohlavá nyr te‘ael,“ shrne mi s přátelským úsměvem zpocené vlasy z čela. „Může na tebe být právem hrdá. Ať se to Nev líbí nebo ne, máš svobodnou a odvážnou duši. Jako Semhet.“
„Znala jste ji. Předtím.“
Obě víme, na co narážím.
„Vyprávěla ti o tom?“
Ne. Slyšela jsem od ní mnoho příběhů, ale nikdy jsem se nedověděla, proč vlastně ze svého světa odešla. Krátce zavrtím hlavou.
„Nevavariel a Karhach. Čarodějka a Ochránce, první mezi prvními. Jejich sňatek byl jen dalším z mnoha rozhodnutí královny Ordüelin,“ přimhouří paní Adumariel krátce oči, „ale ukázal se být tím nejtragičtějším. Od narození zasnoubeni jeden druhému se příliš sblížili, jak by se to nemělo stát žádným milencům. Přesto se milovali, hluboce a vášnivě.“
Harfa nepřestala od jejich příchodu hrát, ale její melodie se teď vlivem Adumarieliných slov nebo snad pod tíhou smutku v jejím hlase postupně mění.
„O to strašlivější byla Nevavarielina bolest, když přistihla krále nad roztrhaným tělem své malé sestry. Přísahal při jejich lásce, že on Ailis nezabil, ale zkrvavené ruce ho usvědčily. Zemřel na místě.“
„A Semhet?“
„Postavila se mezi ně. Jako jediná neuvěřila důkazům, dokonce použila proti své královně Sílu. Skoro Nev zabila, než se královský Kruh spojil a přemohl ji. Odsoudili ji k trestu smrti, ale ten byl změněn na věčné vyhnanství, když umírající Karhach vzal všechnu vinu na sebe a očistil její jméno.
Nedovedeš si představit krutější trest pro Serg‘hali, maličká. Všichni jsme viděli, jak strašně s ní bratrovo přiznání otřáslo a jako důkaz její neviny nám to stačilo, ale Nevavariel byla jako šílená. Když Semhet jednou provždy vyhnala z Říše, odepřela jí naději na klid. Musela se rodit stále znovu, vždy s vědomím ztraceného, vždy s cejchem prokletí. Jen tady totiž můžeme zemřít a víckrát nebýt, nebo se znovu zrodit bez vzpomínek na předešlé životy. Jen tady.“
Nevšímám si svých slz, dokud mi je paní Adumariel nesetře cípem kapesníku. Bolest a smutek mi brání pořádně se nadechnout, zároveň mě však naplňuje tichá radost, že mi Semhet nevěnovala život zbytečně, pokud si konečně mohla odpočinout, zapomenout. Vídala jsem v jejím pohledu to nekonečné utrpení dlouhověkých a nezapomínajících. Teď byla konečně doma.
„Maličká!“ vytrhne mě zašeptání paní Adumariel z bouře pocitů. Dívá se mi do očí, a když v nich konečně cosi najde, pomalu přikývne. Neklidné světýlko v lampě poskočí v průvanu, jak někdo prudce rozrazí dveře, harfa zmlkne uprostřed tónu, ale já se už propadám do nicoty, mezi spánek a smrt.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
