|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Jméno a bratrství nade vše ::
 Anavi |
publikováno: 07.02.2007, 15:34
|
Míti jméno znamená míti budoucnost.
Člověk beze jména je odsouzen k věčnému zatracení.
Rodinná láska je ten nejcennější dar, který může společnost člověku nabídnout.
Jedno jméno. Jeden člověk. Jeden život. |
| |
|
|
Prolog
Je to páté léto, co k nám přišel mladý muž. A je to také páté léto, co se tu dějí divné věci. Jsou nalézáni mrtví lidé.
Lidé si mysleli, že to dělá vědma, která bydlela ve skále nedaleko naší vesnice. Když jsme šli pro ni, zmizela. Její tělo se našlo za dva dny u potoka. Pořád mám před očima její obličej bělejší než zdi mé fary. Ani nechci pomyslet na to, co ta nebohá žena musela vidět.
Myslím si, že to vše souvisí s tím mužem. Mužem, jenž nemá jméno. A na co je člověk beze jména?
Zvykl jsem si, že jeho obličej zdobí jizva od spánků až skoro ke rtům. Na co si však nikdy nezvyknu, jsou jeho oči. Vlčí oči. Denně se modlím za jeho duši.
Nechť je k nám Bůh milostivý.
kronika farnosti z Pronej
L.P.1320
I. Vlčí muž, muž bez jména a farář
Aneb
Nalezeno to, co bylo ztraceno
Měsíční svit ozářil nevelkou mýtinu uprostřed takřka neproniknutelného lesa. Na kameni tam seděla postava. Přes kápi ji nebylo vidět do obličeje. Jen oči svítily nazelenalým světlem jako dva majáky na širém moři. Do noci se zableskly špičaté zuby.
Dívka jménem Leóna neměla ve zvyku čekat. Měla domluvenou schůzku. „O půlnoci u studánky, krásná vílo,“ přesně tak ji to ten zvláštní muž řekl.
Vídávala jej pravidelně na trzích. Vždy zahaleného do mnišského hábitu. Jen oči mu byly vidět. A právě ty ji nejvíce uchvátily, protože byly vlčí.
Z nedaleké vesnice sem dolehla ozvěna zvonů oznamujících půlnoc. Neukázal se. Chvíli ještě čekala, ale pak se rozhodla odejít.
Šla lesní pěšinou. Měsíc krásně svítil, kdyby jste se lépe podívali, dalo by se říci, že skoro až rudě. Uslyšela kroky. Zastavila se.
„Že by přišel?“ napadlo ji.
Poslouchala.
„Takové kroky nemůžou být člověka. Jsou lidské a přece i zvířecí,“ přidala do kroku.
Potom uslyšela to příšerné zavytí. Na nic nečekala. Rozběhla se. Utíkala. A to vytí pořád za ní. Chvilku snad měla dojem, že jej slyší před sebou. Větve ji nemilosrdně šlehaly do tváří.
„Co to? Už tu měla být louka, hřbitov a ves? Cožpak jsem zabloudila?“ problesklo ji hlavou.
Na další uvažování neměla čas. Běžela. Zakopla. Nestačila se zvednout. Bylo to nad ní. Bílé špičáky zasvítily do černé noci.
„Bože! Buď milostiv k mé duši…“ zašeptala sotva slyšitelně do ticha noci.
Neproniknutelné ticho rušilo jen cvakání špičáků o kost.
* * * * * * * *
Ráno našli lidé mrtvolu dívky. Všude cáry ze šatů. Krve jak na jatkách. Všude pováleny ohlodané kosti.
Je to snad boží zkouška? Ne. Bůh by nedovolil, aby ďábel vpustil své vlky mezi jeho ovečky.
Lidé pomalu ztrácí naději. Dveře a okna se na noc zamykají. Lidé si nevěří. Jeden druhého obviňují. Na nedalekém kopci vzplály i první hranice s „čarodějnicemi“.
Jen ten muž zůstává klidný. Dokonce se i za takových časů směje. Což některé pobuřuje. Ve vsi mu dali jméno. Nimeni. Nikdo. Ale zdá se, že ani to mu nevadí. Dál si hledí své práce ve stájích. Nechal jsem jej bydlet u mě na farě. Rád mi pomáhá při mších. Není to zrovna člověk, který moc mluví. Ale když promluví, je jeho hlas klidný a pevný jako hladina jezera. Občas mi u večeře vykládá krásné příběhy o vílách, skřítcích, ale i o vampýrech a jiných bytostech.
Kdysi jsem se ho ptával na rodinu či příbuzné. Vždy sklopil hlavu a mlčel. Někdy se mně zdálo, že mu spadla i slza. Po čase jsem toho nechal. Z něho bych nic nedostal, ani kdybych jej nechal lámat v kole.
Někdy z něj mám trošku strach. Ne, strach to není. Jen takový zvláštní pocit, který mě nenechává na pokoji. Vím, že bych ho neměl soudit. Na to má právo jen Bůh. Ale cožpak člověk bez minulosti může mít nějakou budoucnost?
Těžko říct. Půjdu se připravit na mši.
* * * * * * * *
Pěšina od potoka k lesu byla zarostlá trávou. Snad tu kdysi bývala zvířecí stezka. Člověk v mnišském hábitu jakoby to nevnímal. Zlehka se bosýma nohama dotýkal trávy. Šel pomalu. Čas pro něj neměl žádnou cenu. Na chvíli se zastavil. Něco ucítil. Maso. Lidské maso. Něco se v něm vzbouřilo. Hlava se malinko natočila. Přesně tak, jak to dělá lovecký pes, který se snaží zjistit, jakým směrem jde jeho kořist. Oči se zúžily a hlubokým nádechem nasál pach…
Nimeni se šel odpoledne projít do lesa.
Les voněl fialkami a zářil nejrůznějšími barvami. Nebe bylo téměř bez mráčků. Lehký vánek, který si hrál s jeho vlasy, byl v tomhle parném dni vítaným hostem. Ptáci se předháněli, kdo z nich má nejhezčí hlas. Po stromě hopsala veverka a na nedalekém kameni se dokonce vyhříval had. Les byl plný života. Vnímal každičký pohyb, vůni či jen letmý záchvěv větve, do které se opřel vánek. Lesní nádheru protrhlo zaskřípání.
Nimeni se otočil a ztuhl.
Před ním stála postava v mnišském hábitu. Obličej porostlý vlčí srstí a oči krvavě rudé. Z úst zasvítily špičáky.
Nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Jen tupě stál omráčen strachem. Postava na nic nečekala. Prudkým úderem ho srazila k zemi. Špičáky se mu zahryzly do krku. A pak tma…
Probral se asi za hodinu. Sní či bdí? Byl celý od krve. Krk ho bolel. Ale co bylo hlavní - ŽIL.
Rozběhl se k faře…
Vrazil mi do dveří tak prudce, že jsem v kronice udělal kaňku.
„Snad nehoří?“ řekl jsem a otočil se.
Moje tělo ztuhlo v půli pohybu. Byl celý od krve. Na krku dvě rány. „Snad od nožů,“ pomyslel jsem si.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, sotva popadám dech.
Napadl ho prý nějaký vlčí muž v mnišském hábitu. Jestli to byl ten „člověk“, který tu vraždí lidi. Proč ho nechal naživu? Nedokázal jsem promluvit. V hlavě mně létalo tolik myšlenek. Ale jedna přece jen zvítězila nad ostatními. A to myšlenka, jestli jej někdo viděl. Než jsem se stačil zeptat, na dveře mé fary začaly klepat nedočkavé pěsti. Ne, klepat ne. Přímo bušit. Ode dveří se nesly hlasy rozlíceného davu.
„Na hranici s ním!“
„Je to ZRŮDA!“
„Zabil je všechny!“
„To on je vinen!“
„Je to bestie!“
„Za živa ho upalte, bídáka!“
Všechny hlasy splývaly v jeden a ten řval: „Vydejte nám ho, otče. My už si s ním poradíme!“
Nemohl jsem si nevšimnout Nimeniho bledého obličeje. Posunkem jsem mu naznačil, aby šel do kostela přes faru. Mezitím co pomalu odcházel, začal jsem se připravovat. Než se z mých úst vydere aspoň pár vět, musím si být jistý, že můj hlas bude znít pevně a klidně.
„Co chcete? Cožpak to se sluší? Křičet takové ohavnosti před prahem božího služebníka?“ říkám už skoro u dveří.
„Chceme jeho smrt!!“ řval dav.
Kdosi v zadu vykřikl: „A co když je s ním?“ Někdo za jeho zády mu uštědřil ránu, až spadl na zem.
Otevřely se dveře a já vyšel ven. Dav ztichl.
„Bez řádného soudu ho nemůžeme zabít. Jeho pozemský život musí soudit řádný soudce. Ať pro něj pošlou do Targoviště. Jeho duši ať soudí Bůh podle toho, jak uzná za vhodné.“
Muž, který byl ke mně nejblíž, přikývl a otočil se dozadu.
„Egwaine! Nech si osedlat koně a ještě dnes jeď pro soudce do Targoviště. Za čtyři dny tě budem čekat i se soudcem,“ zavolal na chlapce snědé pleti a očima jako listy dubu v letních měsících, který stál skoro až na konci davu. Připomněl mi pohanského bojovníka. Egwain se otočil a utíkal pro koně a věci na cestu.
Lidé se začali pomalu rozcházet.
„Nezlobte se, otče. Máme strach. Já sám jsem ho viděl, jak běží z lesa celý od krve,“ otočil se na mě menší a zavalitější muž.
„Chápu vás. Ale jak už jsem řekl. Nemůžeme jej zabít bez soudu,“ moje odpověď zněla klidně a rozhodně.
Zavřel jsem dveře a odešel do kostela.
Nimeni tam klečel před oltářem. Ruce sepnuté. Modlil se.
„Ách, ty muži jeden nešťastný. Sám jsem si myslel, že ty vraždy souvisí s tebou. Ale cožpak jde usvědčit někoho, koho neznáš? Neuvěří ti a zabijí tě. Posláním pro soudce jsem pro tebe získal čtyři dny. Můžeš je strávit zde v kostele. Jen mší se nesmíš účastnit,“ snažil jsem se o co nejvlídnější hlas.
„Dokážu, že nejsem vrah. Přivedu ho, i kdyby to mělo znamenat mou smrt!“ odvětil mi.
Jeho obličej už nebyl bledý. Z očí vyprchal strach, který nahradila odvaha a odhodlání. V jeho vlčích očích zajiskřilo.
„Nesmíš opustit tyto zdi! Sotva bys stihl udělat krok. Chytli by tě a zabili i bez soudce. Mají v sobě tolik hněvu. A navíc by to mohli považovat za přiznání. Myslí si, že jsi vinný! Svým útěkem jim to akorát potvrdíš!“ snažil jsem se jej uklidnit.
Neodporoval mi. Nimeniho mysl se uzavřela.
Zanechal jsem ho v jeho myšlenkách a zdech kostela. Dveře kostela se za mnou zavřely a mé kroky se na chvíli zastavily.
Mám ho nechat jít? Mám mu pomoci očistit jeho jméno? Ale vždyť on žádné jméno nemá. Je Nimeni. Nikdo.
Farářův pokoj byl skromný. Stěny zdobily jen dva obrazy. Obraz Ukřižování a obraz Panny Marie s Ježíšem. V rohu stála postel. U okna stůl s dvěma dřevěnými židlemi. Na něm džbánek vína a miska s ovocem. Skromný dřevěný kříž visel nad dveřma.
Seděl jsem a nebyl schopen práce. Má mysl se upínala k němu…
Kostel byl postaven v ranně gotickém stylu. Pyšnil se krásnou věží, ze které se ozvěna zvonů nesla široko daleko. Na jeho zdech visely obrazy ze života Svatých. Vpředu se pyšnil ještě jednou nádherou. Krásným ručně vyřezávaným oltářem, nad nímž stál velký, zlatý kříž s Ježíšem. Dřevěné lavice a sloupy se svěcenou vodou byly už jen doplňky tohoto krásného, vznešeného kostela. Jeho zdi dýchaly příjemným teplem.
Nimeni klečel před oltářem a hlavu plnou nejasných myšlenek.
Pořád si připomínal obraz toho vlčího muže. Jeho oči a tu dravost, se kterou se na něj vrhl.
Myslel si, že takoví lidé už nejsou. Že to byly jen postavy z příběhů, které mu vykládala matka. Ale co když opravdu jsou? Nedávno přece viděl tu dívku, která vypadala jako rusalka tančící na letní louce pod rouškou tmy.
Stále se mu vracel záblesk mužových očí. Přesně takové míval Chalky. Ale v jeho očích nebylo tolik nenávisti, dravosti a touhy zabít vše živé, co je v dosahu.
A navíc je už mrtvý, stejně jako celá moje rodina. Má ves je spálená a vypleněná. Zůstaly už jen vzpomínky na to, co bylo a co už se nevrátí.
Srdce zamčené. Duše v oblacích. Jen tělo zůstává.
Jak tak dlouho klečel a přemýšlel, ztratil pojem o čase. Že je půlnoc, poznal podle vyzvánění zvonů, kterým ponejprv nevěnoval pozornost. Dveře kostela se otevřely.
Stanul v nich farář. V rukou nesl nějaké věci.
„Třeba mi nese jídlo a přikrývku na spaní,“ pomyslel si Nimeni.
Farář sice nesl jídlo a přikrývku, ale vše bylo pečlivě zabaleno. Farář se posadil. Ztěžka odechl a začal: „Celý zbytek dne jsem o tobě přemýšlel. Nemáš rodinu, neznáš místo svého narození, nemáš dokonce ani jméno. Oči divokého vlka, ale srdce člověka. Každý má však právo na spravedlnost. Proto, Bůh mi odpusť, tě pustím. Tady máš věci a jídlo na týden,“ podával mu zabalený vak. „Tady máš pár peněz. A teď mě dobře poslouchej,“ farář ztlumil hlas. „Pustím tě zadní branou. Dáš se k potoku a budeš utíkat, dokud vesnice nebude z dohledu. Všichni ve vsi spí,“ farář se zvedl a doprovázel Nimeniho k bráně.
Všude bylo ticho. Jen v dáli zavyl pes. Na nebi svítil měsíc. Zahoukala sova. Zarachotil zámek. Spadl řetěz. Brána se otevřela.
„Bůh tě opatruj, synu!“ s těmito slovy farář zavřel bránu.
Mužská silueta se ztratila ve víru noci.
Vlčí muž se potloukal lesem. Neměl žádný cíl. Přemýšlel. Vracely se mu vzpomínky.
„Co jsem to udělal?“ říkal si pro sebe.
Po tváři spadla slza.
„Ta krev! Chutnala tak známě!“ bylo slyšet z jeho úst mezi vzlyky.
„Ale není to možné. Vždyť je mrtvý. Padl při obranně naší vesnice. Všichni jsou mrtví. Ty, které nezabili, jsem zabil sám i vlastní rodinu.“ Z očí stékalo stále více slz, jak se pomalu vracely vzpomínky na minulost.
„Co bylo, bylo a už se nevrátí zpět,“ otřel si slzy.
Chvíli jen tak seděl bez hnutí. Nechal prostupovat noční krásu svým tělem a myslí, jako by to byl lék na utrápenou duši. Zvedl se z kamene, na kterém seděl. Pomalu odcházel do noci.
Ještě z dáli bylo slyšet smutné vytí. Tak smutné, že kdyby tomu člověk rozuměl, plakal by.
* * * * * * * *
Už třetí den se Nimeni toulal po lese. Bez cíle. Bez úspěchu. Po vlčím muži jako by se země slehla.
Zrovna se nacházel u menší tůňky, kde pozoroval žábu, jak se marně snaží chytit muchu. Posadil se na břeh.
Voda zde byla průzračná jako drahý kámen nevyčíslitelné ceny. Ve vodě plavaly rybky. Na břehu se procházel mlok. Tráva těžkla pod rosou. Z korun stromů sem doléhal ptačí křik. Vše se zdálo být tak čisté jako čerstvě spadený sníh. K tůňi se přišla napít bachyně se selaty. Ta kvičela radostí, když zabořila své čumáčky do vody. Předháněla se, kdo bude dřív ve vodě. Ale bachyně, sotva si všimla Nimeniho, jim hru zatrhla a zavelela k odchodu.
Zadíval se na cestu, která se klikatila jako had. Něco se na ní odráželo. Zvedl se. Na cestě byl řetízek s pohanským symbolem pro těhotné ženy. Když se podíval pozorněji, uviděl kousek dál cáry oblečení. Šel podél cesty a za chvíli došel do míst, kde se rozpojila.
Bylo tam plno krve. Lidské tělo ohlodané až na kost. Podle krve se to stalo před dnem, možná před dnem a půl.
To znamená, že má náskok. A mně zbývá už jen den, než dorazí soudce. Dalších pár hodin než zjistí, že jsem utekl a den možná dva než najdou mou stopu. Musím si pospíšit.
Nimeniho kroky se ztrácely v ozvěně lesa.
II. Nečekaná setkání
Aneb
Po stopách ztraceného a znovu nalezeného
Už je to třetí den beze spánku. Nemůžu přestat myslet na toho muže. Zdali se mu daří? A co se stane se mnou, až zjistí, že tu není. Co jim řeknu? Že utekl? Ano, budu muset lhát. Doufám jen, že mé rozhodnutí bylo správné.
Kdosi zaklepal na mé dveře.
„Už jdu! Co si přejete?..“ myslel jsem, že omdlím.
Přede dveřmi stál ten pohanský bojovník Egwain i se soudcem.
Egwein měl na sobě pěknou jelení vestu a dlouhé jezdecké kalhoty černé barvy. Ve vlasech mu prosvítala čelenka se světle hnědým nádechem a orlím peřím. To znázorňovalo kdysi vysoké postavení, protože od nepaměti patřilo bohyni života Eranoně. Na krku se mu houpalo několik talismanů, mezi nimi i menší křížek s růžencem. Boty byly zaliskané od bláta.
Soudce byl na svůj vkus oblečen skromně a zřejmě na rychlo. Bílá košila nebyla dopnutá. Jezdecké kalhoty pomačkané. Boty špinavé. Asi ho Egwain vzbudil uprostřed noci a on nechtěl čekat do rána.
„Omlouváme se, jestli jsme tě, otče, vyrušili z modliteb. Ale dorazili jsme dříve. Ctihodný soudce by se rád podíval na odsouzence. Lidé říkali, že si jej nechal u sebe v kostele, aby zpytoval svou hříšnou duši. Můžeš nás k němu zavést?“ řekl Egwain.
Mlčel jsem.
„Snad jsi neztratil hlas, otče?“ zeptal se netrpělivě soudce.
„Rád bych, ale obávám se, že to není možné. Včera večer utekl,“ lhal jsem.
„Vidíte, já jsem vám to říkal. Je to vrah. Proč by jinak utíkal?“ odvětil vážným hlasem Egwain.
Soudce byl v šoku. Párkrát naprázdno polkl. Otočil se na Egwaina a poslal ho pro muže do vsi. Prý ho ještě chytí, když utekl včera.
Chudák nevěděl, že už je pryč třetí den. Radši jsem za nimi rychle zavřel a zamkl.
Mé nohy mě vedly známou cestou do kostela.
Modlím se za Nimeniho duši. Bůh ho opatruj!
Vlčí muž se zastavil. Lesní mýtina se před ním otevřela jako náruč matky.
Všude bylo plno květin a plno barevných motýlů, kteří sedali z jedné květiny na druhou. Nedaleko bylo i včelí hnízdo, kde to nevrle bzučelo. Ztratily královnu.
Nedaleké mraveniště bylo plné života. Dělníci se snažili získat, co nejvíce potravy. Vojáci na ně dávali pozor.
A ten ptačí zpěv! To byla nádhera sama o sobě.
Posadil se.
Už tři dny bloudím krajem. Chci se dostat pryč. Někam, kde budu mít klid. Už nechci vraždit. Ale cožpak to jde? Jsem proklet. A s každým západem slunce nebo vůňí lidského masa se měním ve vlčí stvůru.
Ta chce jen zabíjet, zabíjet a zabíjet. Chce jen ukojit svůj hlad.
Už je pozdě na to, abych se modlil za svou duši. Je ztracena. Stejně jako má lidská stránka. Dokonce i mé srdce se proměnilo v chladný tepající kámen.
Příroda kolem něho potemněla, jakoby ho chtěla zahalit svým pláštěm porozumění a lásky. Jako by chtěla utišit jeho ztrápenou duši.
Odcházel do náručí své dravosti.
* * * * * * * *
Vlčí muž putoval bez odpočinku celé dva dny. Snažil se vyhýbat lidským obydlím. Přece jen neodolal své dravosti.
Lesem se toulala dívčina jako květ. Trhala jahody pro svou nemocnou babičku. Nevnímala nic a vesele si pobrukovala. Ovšemže jen do chvíle, než se k ní s vlčí lehkostí dostal a usmrtil ji. Její zpěv dozněl. Trávu smočila krev a jahody se rozkutálely. Její oči nehybně hleděly před sebe.
Došel na úpatí skály. Skála se tyčila nad krajem jako dráb nad nevolníkem. Posadil se a zahleděl se do kraje pod sebou.
S lesem si pohrával vítr. Všude to vonělo nejrůznějšími vůněmi.
Dole se pásly laně i s koloušky. Statný jelen stál na stráži. Ale i jeho bystré oči i sluch nepostřehly dva blížící se vlky u nedalekého keře. Chňapli po blízké laňi. Ostatní se dali na útěk.
V korunách stromů zpívali slavící. Zakukala kukačka. Krajem se neslo vlčí mlaskání.
Jeden z vlků si urval kus masa. Nesl ho do jeskyně pod úpatím skály.
Vlčí muž jej dobře pozoroval. Zadíval se dolů. Všechno tu bylo tak krásné a nevinné.
Je to tak daleko od těch nešťastných míst. Tak daleko od lidí. Snad bych tu mohl zůstat. Podívám se do té jeskyně. Pokud bude přijatelná, zůstanu. Vlci si na mne zvyknou. Pokud ne, podívám se dál, nebo si udělám přístřešek z větví.
Sestoupil dolů do úpatí skály. Jako chřtán draka se tam otvírala jeskyně.
Vstoupil. Vlci ucítili spřízněnou duši a tiše zakňučeli.
Jeskyně byla nádherná. Byla velká a prostorná. Působila na mě dojmem tepla. Na stěnách byly primitivní obrázky. Nějaký muž na lovu.
Cítil jsem, že snad zde bych mohl najít klid.
* * * * * * * *
Uplynuly další tři dny od doby, co Nimeni našel jeho stopy. Šel po ní dnem i nocí, jen aby ho dostihl, co nejdříve. V jednu chvíli ji dokonce ztratil, ale po několika hodinách našel roztrhané tělo dívky. Další stopa ho zavedla sem do bohem opuštěné krajiny.
Les zde byl hustší než jinde. Zvěře tu bylo dostatek. Žádná cesta. Jen zvířecí stezky. Nejbližší vesnice je odsud den možná noc a dne. Lidé ho varovali. Prý tu jsou smečky vlků zuřivější než v ostatních lesích a prý tu vládnou čáry zapomenutých dob.
Smrákalo se. Instinkt ho dovedl na úpatí skály. Se západem slunce si všiml vlků, kteří vylézali pod úpatím skály a vydávali se na lov.
„Třeba je tam jeskyně, která je dosti prostorná na přespání. Vlci budou lovit celou noc. A kdyby se vrátili, budu mít rozdělaný oheň. A vlci se, jako každé zvíře, ohně bojí. Neodváží se na mě zaútočit,“ pomyslel jsem si a začal slézat z úpatí.
Opatrně jsem nakoukl dovnitř.
Hořel tam oheň. Plameny osvětlovaly velkou, prostornou jeskyň. Na stěně se objevily primitivní obrázky. Někdo si tu dokonce udělal lůžko z větví, listí a mechu. Ten někdo seděl u ohně. Zdálo se, že nevnímá, ale byl to jen klam. Sotva Nimeni vykročil k němu a chtěl na něj promluvit. Obrátil se.
Moje tělo ztuhlo. Znovu mé oči spatřily tu vlčí tvář, ty vlčí oči. Nyní v nich byla vidět bolest. Bylo na něm vidět, že ví, co v tu chvíli Nimeni cítí.
Strach. Strach Nimeniho celého ochromil. Nemohl se hnout, ani dýchat a na mluvení nebylo ani pomyšlení.
„Co tě přivádí do těchto krajů? Snad mne nehledáš?“ zeptal se vlčí muž. V očích mu zajiskřilo a srst na tvářích se zježila.
„Ano, hledám tebe. To ty jsi je všechny zabil. Nezasloužíš si žít,“ má slova ho zřejmě zasáhla do nejslabších míst.
„Já? Já že si nezasloužím žít? Podle čeho tak soudíš? Snad ne, jen kvůli té trošce masa?…“ ústa se mu zkřivila v úšklebek.
„Masa? Nebylo to maso, ale lidé. Dcery, syni, matky, otcové… Jsi tak bezcitný. Bereš lidem životy, které jim už nikdo nevrátí. Dívka, kterou jsi zabil jako poslední, se mohla vdát, mít děti a hlavně mohla ŽÍT,“ sedím a dívám se mu do očí. Ani kapka soucitu, jen znechucení.
Vlčí muž se zasmál. Až mi po zádech přejel mráz. Ten smích zněl jako chřestot tisíce nožů. Smích dozněl. Mužova tvář se zkřivila.
„Já jim beru životy? To oni mně sebrali všechno, co jsem kdy měl. Jméno, lidskou podobu, lásku i můj nadějný život. A teď chtějí, abych odpouštěl? Ať jdou k čertu!“ v jeho hlase zněla směsice bolesti a pohrdání.
„Nechce se mi věřit, že tvor jako ty měl lidskou podobu a dokonce i jméno,“ odvětil jsem.
„V tomhle tě chápu. Je to pět let. Všichni zapomněli. A ti co nezapomněli, si vzal k sobě Bůh. Já jsem to jen urychlil,“ řekl.
„Také mi kdysi patřilo jméno a měl jsem dokonce i rodinu. Je to pět let. Všichni jsou mrtví. Odešel jsem do vesnice Pronej, abych zapomněl. Abych získal nové jméno a vše, o co mě připravili. To však neznamená, že odejdu a nechám se zabít místo tebe,“ odpovídám.
„Snad si nemyslíš, že s tebou půjdu jako ovce na porážku,“ znovu se rozesmál. „Jestli opravdu chceš, abych šel s tebou. Budeš mě muset zabít, rozsekat a odnést po kouskách,“ zaskřípal zuby.
„Než tak učiním, zeptám se tě na jednu věc. Proč si mě nechal žít?“ musel jsem se zeptat.
„Snad jen proto, že tvá krev chutná jako krev lidí z Ardeny!“ odvětil znechuceně.
„Ardeny?“ do mých žil se vlila horká krev. To byla má vesnice. Vesnice, ve které žila moje rodina. Kde jsem měl jméno.
„Ano, přesně ta,“ odpověděl s ledovým klidem.
„Už si mi zničil jeden život! Nedovolím, abys zničil i tenhle,“ vykřikl jsem.
Vlčí muž odskočil. Vycenil špičáky. Vrhl se po mně. Uskočil jsem a chňapl. Držím jej za oděv. Vytrhl se. Obrací se. Útočí. Špičáky projely oděvem a zranily mě. Můj protiútok nebyl nic platný proti jeho tlapám. Spadl jsem. Nestačil jsem se zvednout. Je nade mnou. Naše těla jsou jako klubko hadů. Špičáky svítí nad mým krkem. Kutálíme se směrem k okraji. Narážím na kámen. Mým tělem projela tupá bolest. Na chvíli mě ochromila. Snažím se sebrat všechny své síly a ty vložit do jediného úderu. Chci jej odhodit. Pořád doráží. Potím se. Špičáky jsou nebezpečně blízko krku. Teeeď..!!!!
Odhodil jsem ho takovou silou, jaké jsem byl schopen. Přepadl přes okraj. Nicméně se pořád drží. Přistupuji pomalu k okraji. Chci mu pomoci. Musí zemřít na hranici, jen tak očistí své tělo od hříchů. Držím jej.
„Budeš pykat v ohni! Za všechny, co jsi zabil. Za mé rodiče, Chalkyho i za ty nevinné lidi, kterým jsi prokousl hrdlo!“ říkám mu pln hněvu.
„Sinaji? Ty žiješ?“ jako by v jeho hlase zazněla radost.
„Jak jsi mi to řekl?“ nejde mi na mysl, odkud zná mé jméno.
„Sinaji,“ znovu ta radost v jeho hlase.
„To bývalo mé jméno. Jméno, které jsi zničil a které uslyšíš, když budeš hořet,“ nechápu jeho drzost.
„A proč bych neměl žít?“ ptám se udiveně.
„Zabili tě bojovníci, kteří táhli přes naší vesnici. Sám jsem viděl tvé tělo!“ odpovídá mi.
„Lžeš! Byl jsem v bezvědomí. Když jsem se probudil, všichni byli mrtví. Návrat do vesnice nebyl o nic lepší. Všude mrtví s prokousnutým hrdlem! Jen Chalkyho jsme nemohl najít,“ to snad ne. Ho snad přitáhli s sebou ti bojovníci.
„Já jsem Chalky!“ div vlčí muž nekřičí radostí.
„Ať se zadusíš svou lží!“ jak může brát do huby jméno mého bratra! Vždyť je mrtvý, i když jsem nenašel jeho tělo. A i když má stejné oči jako on. Nemůže… Nesmí to být on!
„Ne. Sinaji, poslouchej mě,“ snaží se vlčí muž.
„Ne,“ nebudu poslouchat jeho lži.
„Prosím, poslouchej. Chalkyho jsi nemohl najít, protože žije. Držíš jej za ruku. Cožpak jsi slepý?“ diví se mi.
„Ne,“ i kdyby byl živý, určitě by nezabíjel. Určitě by byl šamanem a ti mají zakázáno zabíjet.
„Pamatuješ si na ten starý strom, který stával u potoka? Chodili jsme se tam učit střílet. Vždy jsem utíkal pryč a otec se na mne zlobil. Ty jsi tam vždy zůstal a otec říkal, že z tebe bude válečník,“ vypravoval.
„Ne, to není možné,“ vzpomínal jsem si na ty chvíle, jakoby se staly včera.
„Nebo na to, jak jsem otci schoval meč. Našel jsi ho a otec tě za to nechal zpráskat. A celý den a noc ti nedal najíst. I přesto jsi mu neřekl, že jsem ho tam dal já,“ vyrazil mi dech.
„Chalky! Bratříčku můj! Co to z tebe udělali!“ do očí se mně nahrnuly slzy.
Snažím se jej dostat nahoru, ale nejde to. Ruce se mi potí. Klouže stále níž.
„Nenechám tě spadnout! Buď oba dva, nebo ani jeden!“ křičím.
Klouže stále níž.
„Poslouchej mě, Sinaji! Máš ještě budoucnost. Já ne. Pusť mě a zachraň si život. Uteč a začni od znova!“ Chalky cítí, že klouže. Sám moc dobře ví, že jeho bratr je paličák.
„Teď když jsem tě znovu našel. Tě mám zase ztratit?“ nechápu jej. Celý svůj život bych zasvětil hledání po něm. Jen kdybych míval nějakou naději.
„Musíš nebo spadnem!“ Chalky cítí, že je čím dál hůř.
„Tak ať!“ klidně spadnu s ním. Pohřbím tak s sebou svou minulost i beznadějnou budoucnost.
„Poslouchej mě. Podívej se mě a na sebe. Stal jsem se bestií prahnoucí jen po jediné věci - po životech ostatních. Ty máš na rozdíl ode mě budoucnost.“ Chalky cítí, že buď on, nebo oba dva.
„Mám tě rád, bratříčku,“ zašeptal Chalky se slzami v očích do černé noci.
„Ne…!“ vykřikl jsem.
Vytrhl se mi.
Chalkyho tělo mizelo v noční temnotě. Jen jeho křik mi zněl v uších ještě dlouho potom.
„Nezapomeň na mě. A odpusť mi,“ to byla poslední slova, která jsem rozeznal v jeho křiku.
Slezl jsem dolů. Chalky byl celý od krve. Vlčí podoba zmizela. Jen oči zůstaly stejné. Oči, jež nyní strnule hleděly k nebi.
Beru ho do náručí. Pláči. Slzy padají na zem. Země sténá. Příroda volá, hledá své prokleté dítě. Vlci si sedli do kruhu kolem mne. Vyjí. Vyji s nimi, sténám se zemí a pláči jako matka, která ztratila svého jediného syna.
Oči se mi ani na chvíli nezavřely. Tělo bylo slabé. Duše se zmítá v bolestech, chce křičet. Srdce na tisíc střepů. Na mysl se mi dere otázka: „Zač ten trest? Zač ta muka?“
Podívám se na Chalkyho. Stále ho svírám v náručí. Je bledý a studený.
Můj bratr si nezaslouží, aby jeho tělo shnilo zde. Zaslouží si řádný pohřeb, jen co dorazíme do nějaké vesnice. Jedna vesnice leží tak noc a den a půl cesty odsud.
Musím vyrobit nosítka. Najít dvě silné větve nebyl problém. Horší bylo svazování. Použil jsem i provázek, který Chalky nosil kolem pasu. Snad na něm kdysi visel růženec či jiný talisman.
Chalkyho tělo bylo bezvládné. Přikryl jsem ho jeho oděvem. Ruce zkřížil na prsou.
Schoval si své věci a vyrazil.
* * * * * * * *
To ráno bylo chladné a bezvětrné. Slunce spíše chladilo, než hřálo. Ptáci zpívali smutným hlasem. Psi nevyli ani neštěkali, když Sinaj procházel vesnicí. Jen tiše kňučeli. Jeho oči se upínaly jen k jednomu bodu – ke kostelu.
Ten byl vidět již z dálky. Stál na kopci za vesnicí. Pyšnil se rozlehlým klášterem postaveným okolo něj a krásným starobylým hřbitovem.
Vesnice se pomalu probouzela. Lidé vycházeli ze svých domovů za prací. Děti si hrály před domy. Jednomu dítěti se odkutálel barevný kamínek až k Sinajovým nohám.
Zvedl ho a zavzpomínal, jak si s Chalkym hrávali přesně s takovými kamínky. Vždy u toho nadělali takový randál, že vzbudili nejenom své rodiče a prarodiče, ale i celou vesnici. Dokázali se kvůli této hře i hodně pohádat. Sinaj si jako malý myslel, že Chalky podvádí snad při každé hře. Dokázal se s Chalkym kvůli tomu i celé dny nebavit. Potom ho většinou hodil do potoka a byl klid. Chalky mu zase na oplátku schovával boty. Takže mnohdy chodíval celé dny bos. Dokud se Chalkymu neomluvil za to, že mu nevěřil.
Z očí spadla slza při vzpomínce na šťastné dětství. Na tváři se objevil i lehký úsměv. Mezi lidmi zahlédl známou tvář.
Patřila nevysokému muži robustní postavy. Díky tváři strhané prací vypadal starší, i když byl nejméně o pět let mladší než Sinaj. Ruce popraskané. Oblečení skromné, ale čisté. Pod tmavými vlasy na Sinaje hleděly světle zelené oči. Tváří prolétl úsměv.
Poznal ho! I on jeho.
„Amare? Jsi to ty?“ na chvíli jsem položil nosítka.
„Sinaji? Tak rád tě vidím!“ šťastně Sinaje objal.
„Ale co to?“ podíval se na nosítka. „Co se stalo s Chalkym?“
„Nechce se mi o tom mluvit tady,“ ukázal jsem na lidi, kteří se zastavili a zírali na mě jako na zjevení.
„Jistěže,“ hnal mě do svého domu.
Jeho dům stál na konci vesnice, ale nejblíže ke kostelu. Malé pole bylo obdělané a teď se na něm prohánělo pár slepic s kohoutem. U stromu byla uvázaná koza s krávou. Za domem hučel potůček. Vše to tu vonělo potem a dřinou.
Zavedl mě dovnitř.
Světnice byla velká a prostorná. V rohu menší pec. U okna stolek s třemi dřevěnými židlemi. Na něm talíř s pecnem chleba a džbánek vody. U stěn stály dvě postele. Nahoru vedly schody. Asi do podkroví. Možná jen na půdu.
Sedl jsem si a ztěžka oddechl.
„Myslel jsem si, že je to vraždící bestie, která nám ve vesnici zabíjela lidi. Nemohl jsem tušit, že je to lež. Že je to můj bratr, kdo to všechno má na svědomí. Byl mnou pronásledován jako zvěř a jako zvěř měl být zabit. Měl skončit v plamenech. Jeho stopy vedly do jeskyně pod úpatím skály. Po rvačce spadl přes okraj. Obětoval se a vytrhl se mi. Nechtěl, abych spadl s ním,“ pláči.
„Ty jsi to nevěděl?“ ptá se mě udiveně.
„Ne. Ty snad ano?“ jeho odpověď mě zajímá.
„Ano,“ odpovídá s klidem.
„Ale jak?“ nechápu ho. Vždyť když jsem tam byl, už tam nezbyl nikdo, kdo by mohl dýchat, mluvit či vidět natožpak o tom vyprávět.
„Když jsi odešel, byl Chalky na lovu a uviděl další, jak se na nás hrnou. Pochopil, že je to past. Utíkal tě varovat. Ale přišel pozdě. Byl jsi mrtvý. Utíkal to říct nám. Nestihl to. Vesnice byla vypálená a vypleněná. Nechali nás naživu. Jen dobytek, děti a mladé ženy odvedli. Mezi nimi i Isifu s tvým synem a Jasmínu.
Schoval jsem se na strom a vše pozoroval od tam. Nevšimli si mě.
Chalky doběhl a nadával otci. Měl se bránit. A už vůbec ti neměl dovolit, abys šel bojovat. Zaslepen hněvem a nedbaje otcových rad rozběhl se za nimi. Chtěl zachránit Jasmínu a možná i tvou ženu se synkem.
Ze stromu jsem měl dobrý výhled. Moje oči i uši byly očima i ušima rysa. Viděly a slyšely vše. Přesto jsem slezl a utíkal se schovat blíž.
Doběhl je na kopci za vesnicí. Střílel je z luku. Sekal je mečem. Zabil jich dost. Ale co naplat? Chytli ho. Pořád vykřikoval tvé a Jasmínino jméno.
Neměl to dělat.
Přivázali ho ke stromu. Vyvedli Jasmínu z kruhu ostatních žen. Řvala, že ho nezná. Prý je našim šamanem a je pomatený z nedávné ztráty své ženy.
Chtěla ho zachránit a on chtěl zachránit ji.
Pořád křičel její jméno. Zmítal se jim. Křičel.
Neměl to dělat.
Poslali ostatní napřed. Zůstalo tam jen pět bojovníků, jejich velitel, Jasmína a on. ´Chceš ji,´ ptá se ho velitel. Chalky bezmyšlenkovitě vykřikl, že chce.
Neměl to dělat.
Roztrhli ji oblečení. Znásilňovali ji. Křičela. Plakala. Oni nic, jako by byli hluší. Znova. A znova. Plakala. A pak už ne. Omdlela. Velitel přistoupil k Chalkymu, který byl vzteky bez sebe. ´Ještě ji pořád chceš?´ ptal se ho. Chalky znova bezmyšlenkovitě vykřikl, že chce.
Neměl to dělat.
Polili ji vodou, kterou si nesli s sebou.Křičela. Chytli ji a vyzvedli nahoru. Plakala. Velitel vytáhnul nůž. Plakala. A pak už ne. Podříznul ji krk. Byla mrtvá. ´Tak na. Tady ji máš. Děvku,´ hodil mu ji k nohám. ´Odvažte ho a jdeme,´ rozkázal.
Chalky byl v té chvíli mrtvým mužem. Dlouho ji svíral v náručí a plakal. Znenadání však do něj vjela zlost. Začal kolem sebe bušit pěstmi a řvát. Kdyby jen řvát. Začal proklínat bohy. Proklínal je za to, že nechtěli, aby se jeho otec a ostatní z vesnice bránili. Za to, že ti určili život slavného bojovníka a při prvním boji tě nechali zemřít. Proklínal. Plakal. Proklínal. Plakal. Nakonec svou duši zaprodal Kedarovi.
Neměl to dělat.
Kedar mu propůjčil vlčí podobu. Chalky měl zlostnou radost a nevnímal podmínky. Mezi kterými bylo i to, že pokud ochutná krev své rodiny bude proklet. Měl strašnou chuť po pomstě. Přeslechl to. Rozběhl se za nimi.
Využil jsem příležitosti. Utíkal jsem se schovat zpět na své původní místo. Strach mnou cloumal, jako osikovým prutem cloumá vítr.
Vrátil se do vesnice. Už ne jako člověk, ale jako bestie. Znovu ho přemohla touha zabíjet. Přestal se ovládat.
Byl jsem malý kluk. Z hrdla se mi nevydral ani výkřik, jaký jsem měl strach. Moje oči viděly, jak vraždí. Moje uši slyšely ten křik a nářek. Zabil všechny. I svou rodinu.
Po zabití posledního člena své rodiny na chvíli procitl. Viděl kolem sebe spoušť. Všude mrtví. A on ruce od krve. Vlčí tlapy s drápy ostrými jako kresmanské dýky. Šel k potoku a zadíval se na svůj odraz. Nebyl lidský. Plakal. Nadával. Plakal. A pak už ne. Utekl.
Ani jsem nedýchal.
Mezitím jsi přišel ty a uviděl jsi tu spoušť. Odešel jsi a on se vrátil. Už v něm nebylo nic lidského. Zapřísahal se, že zabije všechny z Ardeny. Tím prý pohřbí svou minulost a své selhání. Nasál pach.
Myslil jsem, že můj. Přikrčil jsem se a ani se neodvažoval hnout.
Byl to omyl. Nasál tvůj. Zřejmě tě sledoval všude, kam jsi šel. Myslel si, že ztratil vše, co měl. Svou Rodinu, bratra, lásku, nadějný život i své jméno. Všechny a všechno, co kdy měl rád. Kdyby býval tušil, že žiješ. Jistě by to neudělal. Už mu nezbývalo nic jiného než se aspoň zbavit pocitu vinny tím, že nezůstane nikdo, kdo by to pamatoval.
Vydal jsem se opačným směrem než on a došel sem. Zde je můj nový domov. Má rodina i nový život,“ dovyprávěl Amar.
„Smutný toť osud mého bratra. Nedařilo se mu byl-li živ, pomoz mi, aby se mu dařilo aspoň po smrti,“ prosím.
Amar se zhluboka napil vody. Chvíli uvažoval. Má-li, nemá-li. Nakonec přes jeho tvář přelétl úsměv.
„Budu tě považovat za svého bratrance a Chalkyho za tvého přítele. Řekneme, že to byl mnich, který umřel při pádu ze skály, když sbíral bylinky. Třeba ho pohřbí hned u vchodu na hřbitov. A budeš-li chtít, můžeš u mne zůstat,“ usmíval se Amar.
„A tak to ne. S tím mnichem a bratrancem to není špatný nápad. Ale byl bych radši, kdyby byl můj bratr pohřben u skály, kde skonal. A co se týče mě..“ hlas se mi ztišil, „..Beru na sebe všechnu jeho vinu. Po pohřbu se udám,“ hlas se mi ztišil docela, když jsem dodával: „Nevíš o nějakém vojenském oddíle, kterému bych se vydal?“
„Je tu menší vojenský oddíl i s poslem. Myslím, že teď budou vyspávat v hospodě. A s Chalkym by to mohlo vyjít. Pojď, půjdem za knězem,“ ani nedořekl a už tahal Sinaje z domu.
Vzal jsem nosítka s Chalkym a nechal se vést.
Amar Sinaje vede kolem kostela. Prochází branou určenou pro klášter a zabočují doprava do domu tamějšího kněze.
„Je v zahradě,“ odpovídá nám mnich, který zametá nádvoří kláštera.
Zahrada je nádherná. Jestli existuje nebe, pak si jeho zahradu představuji právě takhle. Všude obdělané záhonky se zeleninou či květinami. Mezi nimi úhledné cestičky. U zdí jsou vysázeny růže. Bílé, červené, žluté i růžové. Tam kde končí záhonky, se rozprostírá koberec letní trávy, která je krátce zastřižena jako anglický trávník. Na něm sad ovocných stromů. Tam je hrušeň, jabloň, třešeň i švestka či meruňka. A hle! Támhle vzadu mají i citronovníky, pomerančovníky a další ovoce, které jsem jak živ neviděl. Vše vás to zde vítá a otvírá vám svou náruč. Na stromech zpívají ptáci jednu ze svých veselých písní.
Kněz je oblečen v pracovním oděvu. Obdělává zrovna záhon s hráškem a rajčaty. Píská si. Má milý obličej, na kterém už místy nechal svou stopu čas. Oči bledě modré jako samo nebe doplňují krátké hnědé vlasy. Usmívá se.
Amar jde za ním. Něco mu vysvětluje. Zřejmě to, na čem jsme se dohodli. Kněz odvrací svůj pohled od něj a upřeně se zadívá na mě. Jakoby mi četl myšlenky. Přes jeho tvář přeběhne lehký mráz. Něco Amarovi říká. Ten se uklání a odchází za mnou.
„Tak co?“ ptám se, sotva je mě slyšet.
„Chce, aby se to vyřídilo ještě dnes. Máme na něj počkat před kostelem. Dodělá záhon,“ odpovídá mi.
„Ale řekl jsi mu, že si přeji, aby byl pohřben tam a ne tu na hřbitově,“ nevím, jestli je to dobrý nápad, aby byl pohřben zde.
„Ano. Řekl mi, že každý mnich má být pohřben bez ohledu na to, co spáchal. Tuhle část jsem nepochopil. V životě jsem mu neříkal nic o Ardenách,“ říká mi udiveně.
Chvíli přemýšlím. Beru nosítka a vracíme se před kostel.
„Tak dobrá,“ snad je to ta nejlepší věc, kterou mohu udělat pro svého bratra.
Je pravé poledne. Slunce se probralo a hřeje. Na nebi sem tam přelétne obláček. Je dusno. Nacházíme se nad hrobem. Kněz oblečen ve smutečním rouchu odříkává modlitby. Já a Amar se modlíme s ním. Potíme se. Kněz odříkává poslední z modliteb a zavírá knihu žalmů. Bereme do rukou lopaty. A mezitím, co kněz odchází, zakopáváme hrob. Chalkův hrob se nachází až úplně vzadu u zdi pod mohutným dubem.
Za čtyři dny je tam vztyčen náhrobní kámen, do kterého jsem ručně vytesal: „Zde leží bratr Chalky z Ardeny, narozen L.P.1297, smrt jej zastihla na skále při sbírání bylinek L.P.1320“.
Zezadu jsem napsal:
Z boží milosti,
očištěn byl od bolesti.
Nechť duše jeho v ráji spočine.
Vždyť on není na vině.
Tělo nechť obrátí se v prach,
i když byl krutý vrah.
Náhrobek nad hrobem vztyčen již.
Všechno připomíná, to dobře víš.
Tak už se vzpamatuj
a jdi dál.
Dobře si však pamatuj,
že zde leží ďábel sám.
Ámen
„Teď už mi zbývá jen udání,“ říkám si pro sebe.
* * * * * * * *
Menší hospoda stojí na malinkatém náměstí. Denně se v ní dveře netrhnou. Ať už to jsou místní, kteří sem skočí po práci na pivo, nebo vojáci sehnat si nocleh a dobré pití. Zřídka sem dorazí i vzácní hosté, jako jsou hraběnky, knížata či jen „obyčejný“ soudce.
Vnitřek a pokoje jsou na své poměry uklizené a pěkně zařízené. Hospodu vede milý manželský pár.
V poledne se dveře hospody rozrazí. Ulekaní hosté na sebe vylijí pivo. Vojáci se otočí ke dveřím. Stojí v nich muž s rukama od krve. Cosi vykřikuje. Hostinská pouští talíř. Ten se s řinkotem rozbijí na podlaze. Křižuje se.
Ještě týž den vyjíždí posel, který patřil Modrým rytířům, směrem do vesnice Pronej se vzkazem pro tamější obyvatele a hlavně pro jejich faráře.
III. Konec, jenž měl být koncem někoho jiného
Z vesnických mužů se stali honíci psi. Toužili jen po jedné věci – dostat Nimeniho. Zdá se mi, že už ho hledají snad celou věčnost.
Nejdříve prohledali cesty u potoka a to až do délky dlouhé dva dny od vesnice. Jenže se spustil liják. A oni nic nenašli. Zkusili to druhým směrem. Šli od kostela tak tři dny. Pročesali snad všechny lesy v okruhu čtyř až pěti dnů od nás. Bez výsledku.
Denně se modlím za jeho duši. Za to, aby se v pořádku vrátil i s tím stvořením, co za to všechno může.
Farář seděl, v ruce držel brk. Dřevěný kříž na stěně se nebezpečně rozhoupal. Dveře pokoje se otevřely a stanul v nich posel.
Oblečen byl do jezdeckého šatu. Na prsou erb Modrých rytířů – bílou labuť v bleděmodrém poli. Postavou připomínal mladého pacholka od stájí. Ale obličejem a způsoby byl hoden nosit tento erb. Mohlo mu být tak dvacet let. Oči byly šedomodré a vlasy měly barvu kůry stromů.
Uklonil se a spustil: „Mé jméno je Faury a jsem poslem Modrých rytířů. Přicházím k vám se vzkazem, že máte zanechat svého pátrání a nachystat hranici. Za šest dní vám sem dovezou odsouzence, který zde měl být souzen za spáchání smrtelného hříchu – vraždy.“
„Na co hranici? Ještě nebyl řádně souzen!“ nemohl jsem pochopit poslova slova.
„Vrazil do hospody v Hrunnaki. Měl ruce od krve. Vykřikoval, že se jde udat,“ odpověděl mi Faury. Znova se uklonil a odešel.
Nechal mě samotného napospas mým myšlenkám. Tak přece jen za to Nimeni mohl? A já ho pustil! Počkám zde na něj. Jistě mi to nějak vysvětlí.
Mezitím jsem poslal pro Egwaina, který se stal pravou rukou soudce, a vyřídil mu vše tak, jak mi to posel vzkázal.
* * * * * * * *
Lidé byli na nohou už od rána. Muži šli pro klády. Ženy a děti pro chrastí. Stavěla se hranice. Všichni nedočkavě vyhlíželi odsouzence. Někteří mu chtěli plivnout do tváře, jiní už se těšili, až bude hořet. Hranice stála jako němá mohyla kupce. Lidé byli netrpěliví.
Konečně dorazili! V čele vojáci na koních se svým velitelem, mezi nimi dva jezdci z řádu Modrých rytířů svírající každý v ruce kousek uzdy černého valacha. Na něm jel lidmi nazývaný Nimeni. Průvod uzavírali další tři vojáci na šedočerných koních.
Zamířili k faře. Lidé křičeli nadávky a házeli po Nimenim vše, co měli po ruce. Ať už to byla stará zelenina nebo jen obyčejná hlína. Došli k faře. Vojáci se rozestoupili a nechali vjet do čela jezdce držící uzdu valacha. Jeden z nich sestoupil.
Měl světlé vlasy a hnědé oči. Jeho tvář se pyšnila krátce zastřiženým knírem. Oblečen byl do tzv. modré zbroje s erbem (podle ní také dostali název). Poklonil se.
„Zdravím Vás i lidi z vaší vesnice. Mé jméno je Norald a jsem nynějším velitelem Modrých rytířů. Zde tento muž,“ ukázal na Nimeniho, „se mi udal. Podle jeho slov zde zavraždil asi deset možná patnáct lidí z vesnice. Mezi nimi i vaši vědmu a k tomu i mnicha, který mu padl za oběť jako poslední. Poprosil nás, jestli bychom ho nevydali Vám. Jak nám říkal, prý se zde zdržuje od jistého času i soudce, pro kterého jste, otče, poslal,“ dořekl Norald.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Nevěřícně jsem se podíval na Nimeniho. Vypadal opravdu věrohodně. Ale něco mi říkalo, že zde něco nehraje. Hlavně mi to řekly Nimeniho oči.
Norald přehlédl dav. Pohlédl na soudce, na faráře a znovu na lidi.
„Přeje se vyzpovídat za svých hříchů. Je možné, abys mu v tom vyhověl, otče,“ podíval se na mne a pak znovu na lidi.
„Ano. Zajisté. Jestli si to odsouzenec přeje,“ odpověděl jsem a očima zabloudil k Nimenimu.
Druhý z rytířů mu pomohl dolů z valacha a ještě s párem vojáků jej vedli za mnou do kostela. Když se za námi zavřely dveře, ztěžka jsem dopadl na první dřevěnou lavici. Sedl si vedle mě. Hledím mu do očí. Ani náznak strachu. Jakoby se s tím kdesi uvnitř sebe smířil.
„Opravdu jsi to udělal? A odpovídej pravdivě. Jsi na posvátném místě,“ dívám se, jak se zvedá a kleká si přede mne.
„Je to pět let, otče, co jsem sem přišel. Ani nevíš odkud. Ani nevíš mé jméno. Na sklonku svého života by bylo asi dobré ti to povědět. Zasloužíš si to..“ odmlčel se.
„Jen pokračuj, synu. Rád si vyslechnu tvůj příběh. Zajímá mě,“ snažil jsem se o klid. Nešlo to. Tak přeci jen má jméno. Kdesi uvnitř sebe jsem ucítil vzrušení.
„Jmenuji se Sinaj a pocházím z vesnice zvané Ardeny. Býval jsem pohanem. Jako pohan jsem myslel. Jako pohan se choval. Měl jsem o dva roky mladšího bratra. Jmenoval se Chalky.
Má rodina měla domek na konci vesnice u kopce. Za domkem tekl potůček průzračný a chladný jako zrcadlo. Bydleli jsme tam s rodiči a prarodiči.
Od mala nás otec učil bojovat. Mne to bavilo a učil jsem se pilně. Bratr radši utíkal a celé dny se toulal po lesích.
Když mi bylo šestnáct, oddali mě s mou dětskou láskou Isifou. Za rok se nám narodil syn. Dali jsme mu jméno Redgar.
Za další rok měl mít svatbu Chalky s Jasmínou, která s ním byla těhotná. Ale napadli nás bojovníci z vedlejšího kmene a svatba musela počkat. Otec mě poslal s ostatními bojovat.
Měli jsme se s nimi setkat za řekou na volném prostranství, které od nás bylo vzdáleno asi dvě hodiny chůze. Během tak asi hodina i míň. Záleželo, jakou jste měl výdrž. Když jsme odcházeli, byl můj bratr na lovu. Zahlédl další, jak se hrnou na nás.
Běžel mi to povědět, ale byl jsem v bezvědomí. Byli blíže, než jsme očekávali, a přepadli nás ze zálohy. Myslel si, že jsem mrtvý a utíkal do vesnice. Tam to nevypadalo o moc lépe.
Byla vypálená a vypleněná. Odvedli dobytek, děti a mladé ženy. Mezi odvedenými byla i má žena se synem i Jasmína. Vjela do něj zlost. Nadával otci, že je zbabělec, když se nebrání. A za to, že mě nechal jít na smrt. Nedbal jeho slov a utekl za nimi. Křičel moje a Jasmínino jméno. Sekal je mečem. Střílel je z luku. I když jich zabil hodně, přece jen ho chytli a přivázali ke stromu. Ostatní nechali jít napřed. Zůstalo tam jen pár bojovníků. Znásilnili mu ji a nakonec i zabili. Pak ho odvázali a nechali ho napospas hněvu a beznaději. Za vzteku a touhy po pomstě zaprodal svou duši Kedarovi, bohu pomsty. Byl pro nás někým, kdo je pro vás ďáblem. Zapůjčil mu vlčí podobu s podmínkou, kterou můj bratr nevnímal a za kterou draze zaplatil.
Ta podmínka zněla: ´Jestliže ochutnáš krev své rodiny, budeš proklet. Budeš se dnem i nocí toulat po světě ve vlčí podobě. Touha po krvi je tvým začátkem. Dej si pozor, aby nebyla i tvým koncem.´
Zabil všechny. Bojovníky, velitele, ale i děti a ženy. Mezi nimi i mou ženu a syna. Pak se vrátil do vesnice a touha po krvi jej znova ovládla. Když byli všichni mrtvi, na chvíli procitl. Uvědomil si, že zabil i svou rodinu a že bude proklet. Utekl. Vtom jsem přišel já a viděl tu zkázu. Když jsem odešel hledat Chalkyho, přiběhl zpět. Zapřísahal se, že zabije všechny z Ardeny. Chtěl se tak zbavit pocitu viny. A jaké řešení je lepší, než to, že když zabije všechny, nebude už nikdo, kdo by ho usvědčil. Ucítil můj pach a vydal se za mnou.
Všude, kde jsem byl, byl i on. Přešel jsem z pohanské víry na křesťanství. Ale ani to mi nedalo sílu na to, abych zapomněl. Na to, aby mne nechal. Byl to bohužel i můj bratr, kdo všechny ty lidi z této vesnice zabil. Je nyní pohřben na hřbitově v Hrunnace. Díky tomu, že zabil mnicha a vzal si jeho oblečení, a také díky tomu, že jsem tam potkal Amara, jenž je jediným, kdo to přežil. Je můj bratr pochován jako mnich, i když až vzadu. Udal jsem se, protože beru na sebe všechnu bratrovu vinu. A přijímám i trest na hranici,“ dovyprávěl Sinaj.
Nevěděl jsem, co v tu chvíli říct. Nezažil jsem, aby někdo vzal na sebe vinu jiného. Ale Sinaj byl zvláštní. Byl ze zvláštního kmene, kde věřili, že i tak se dá zachránit duše.
„Myslíte si, otče, že ho tak zachráním?“ zeptal se mě Sinaj.
„V tvém případě se asi bude jednat o sebeobětování a to je v bibli chápáno jako dobré. Zachráníš tím nejenom sebe, ale i toho, pro koho jsi se obětoval,“ podíval jsem se na něj.
Zdi kostela jsou dnes tiché a chladné. Vládne tu podivná atmosféra. Obrazy Svatých vypadají stařeji a méně honosněji, než by měly. Dřevěné lavice byly chladné jako umrlčí ruce. Všude byl cítit chlad a podivný soucit.
Začínám s modlitbou. Odříkává ji se mnou. Když dořeknu poslední verš, podívám se na něj. Hledí mi zpříma do očí. Je připraven.
Dveře kostela se otvírají a já s ním vycházím ven. Venku se ho ujímají dva vojáci a vedou ho k hranici. Lidé opět vykřikují a házejí po něm věcmi. Sinaj nereaguje. Je uzavřen v sobě. Vedou jej pěšinou na kopec. Stojí tam zástup nedočkavých lidí. Přivážou ho ke kůlu a zapálí oheň.
Když mu plameny olizují nohy, podívá se před sebe. Vidí svou ženu, syna, rodiče i Chalkyho s Jasmínou.
Jeho žena je oblečena v tmavě modrých šatech, havraní vlasy má spletené do dlouhého copu. Hraje si s jeho synkem. Ten už má šest let. Smějí se. Vedle nich sedí matka s otcem. Hádají se, jestli má ta polévka být více slanější či méně. Otáčí se. Dívají se na Sinaje a usmívají se. Do světnice přichází rozjařený Chalky s Jasmínou. Objímají se a vítají se s ostatními. Chalky si všimne bratra a natahuje k němu ruce.
V té chvíli Sinaj umírá. Zavírá své vlčí oči. Když je otevře, je mezi nimi.
Farář se po celou tu dobu díval Sinajovi do očí. Zdálo se mu, že se usmívá. Ale tu myšlenku rychle zapudil. Vždyť odsouzenec smažící se v ohni, se nemůže usmívat…
Je po všem. Lidé se rozchází. Oheň na hranici dohasíná. Jeden z rytířů bere zuhelnatělé tělo muže a dává ho na nosítka, která jsou pak vzata k hřbitovu. Tělo muže mizí v hrobě bez náhrobku..
Příroda truchlí. Vlci vyjí. Medvědi bručí. Ptáci zpívají smutné písně. Stromy se opírají o vítr. Větrem se nese vůně trávy a květin. Kdesi z lesa se ozývá sýček spolu s kukačkou a sojkou tvoří velmi zajímavý hudební doprovod. A pak jakoby se zastavil čas. Vysoká se přestává pást. Vlci přestávají výt a medvědi bručet. Ptákům se zadrhne nota.
Po lesní mýtině si to vykračuje mladý pohledný pár se synem. Ona v tmavě modrých šatech. Havraní vlasy ji vlají ve větru. On oblečen ve světle zeleném. A jejich syn lítá mezi nimi.
Usmívají se. Vykračují si to směrem k lesu a mizí…
Příroda se opět probouzí. Ptáci zpívají.
THE ENDE
Epilog
Z pověsti se stala báje. Z báje legenda. A z legendy jen svitek papíru založený ve staré kronice…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
77.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
