obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915267 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39354 příspěvků, 5725 autorů a 389644 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Otík, folklorní figurka a celebrita ::

 autor Vlaďka publikováno: 06.02.2007, 0:59  
Další do Povídek od domácího krbu...tentokrát o našem místním opilci :o)))
 


„Ahoj, Otíku!“ zvolala jsem na klátící se postavu u místního konzumu.
„Všecko nejlepší v tym novym roku, děvucho. Ty si stejně najfajnějšija děvucha ze všeckych,“ pravil se špatnou artikulací náš místní bezdomovec Ota, zatímco mi mohutně potřásal pravicí.
Proboha, ať mě nelíbá…Letos ne! Loni jsem nestihla uhnout a večer jsem strávila hodinovým drhnutím a deratizací pleti.
„Včera jsem se kupal a holil,“ dodal, vidíce můj zděšený pohled.
Ano, to bylo brzy jasné i mně. Žádný zápach a to dokonce i ze vzdálenosti půl metru a místy chybějící zárůst na propadlých lících, zbrázděných hlubokými vráskami naznačoval, že se musel potýkat se žiletkou. Byly Vánoce, čili Ota spáchal výroční hygienu.

Otík je naše vesnická legenda, možná bych si troufla říct, že i okresní. V naší moderní době bych dokonce neváhala použít pojem…celebrita. Zná každého, každý zná jeho, byl u všech důležitých mezníků lidstva, vyhrál druhou světovou válku, o všem všechno ví, svařoval Eiffelovku, Havlovi pomáhal psát Dopisy Olze, když s ním v Heřmanicích seděl, Olega Blochina učil čutat, Ivana Lendla správně servírovat a při každém fotbalovém zápase na našem hřišti vykřikuje:
„Ten gól neplatil!“
Jen ho nezvou nikam na rauty. Už desítky let propíjí svůj život v laciném čůču. Dnes měl na sobě růžový baret, dámský kožíšek na dva knoflíky, třetí poutko mu plandalo utržené dolů, kalhoty nepopsatelné barvy a nezbytné kolo - ukrajinu s třemi igelitkami na řidítkách, narvanými „nechtějte-abych-to-zjišťovala-čím“. A v ruce lahváče, nepostradatelnou proprietu.

Jabčák, čůčo, okena
Vymlácená okna bytu
Z bezdomovce bez jména
Udělají „celebritu“

Ota není až tak úplně bezdomovec. Má ve vesnici chalupu, ve které kdysi žil se svou matkou, ženou a dvěmi dětmi. Pracoval jako svářeč a trávil život na montážích. Pak, dokud mu zdraví sloužilo, fungoval jako hrobník. V posledních třiceti letech ale každé ráno vstane, zvládne svůj litr laciného čehokoliv, vezme kolo a vyráží na obhlídku rajonů. Večer se vrací s již dvacátou nefunkční televizí, rozbitým rádiem, starými hadry, které pamatují France Josefa, prostě s čímkoliv, co vybral z popelnic a kontejnerů. Někdy domů dojede a někdy taky ne. To ho pak sousedé nacházejí spícího s kolem v příkopech nebo uprostřed hlavní cesty, a protože Ota je dobrák a místní lidé ho vlastně litují, vždycky se najde někdo, kdo si dá tu práci a odtáhne ho do bezpečí.

Svůj zchátralý domek už tak obložil vším možným harampádím, že ho krysy a potkani považují za svůj ráj a neskutečný zápach se při příznivém větru line až do další dědiny. Staré babky bydlící kolem, Otíkovi tak nemohly přijít na jméno, že v podstatě raději umřely, než by se s ním hádaly. Bezmocná starostka, ve snaze se s ním nějak rozumně domluvit, nechá na obecní náklady dvakrát ročně přistavit kontejner a všechen brajgl vyvézt. Několikrát mu nabízela azylový dům, ale kampak s tímhle na Otu. Raději bude špinavý, opilý, v barabizně, ale nekontrolovaný a svobodný.

Kdysi dávno jsme s manželem mívali malý obchůdek se zbožím. Znáte ty vesnické konzumy…v levém rohu vidle, v pravém mandarinky a uprostřed chleba, ode všeho trochu. Ota před ním tábořil od rána do večera a popíjel levné víno nebo pivo. Pokud byl venku, bylo to celkem v pohodě, ale on je družný člověk a když jsem mívala směnu já, bivakoval na prodejně, žvanil a šířil neomylný odér. Nevěděla jsem, jak mu naznačit, že prostě…smrdí tak, že lidi už nechtějí chodit nakupovat k nám a raději zamíří jinam. Obzvlášť to bylo těžké potom, co mi během dlouhodobé nemoci mého muže pomáhal denně tahat bedny se sodovkami a pivem a nic za to nechtěl. Časem mě bral jako svoji dceru a tvrdil mi, že po jeho smrti bude ten jeho domek můj. Dost mě to zděsilo, ale brala jsem to s rezervou, Ota toho vždycky navykládal tolik, že jste museli hodně cedit, abyste se dobrali něčeho rozumného. Jednou do toho šlápl můj muž:
„Ota, dokud se nevykoupeš, nechoď mi tu. Smrdíš jak starý cap!“
Od té doby se s Tomem odmítal bavit a mé akcie o to víc stouply. No jo, tu špinavou práci prostě udělal někdo jiný, že?

Dva měsíce bez koupele
Bez vany či tůňky
Vybičuje k činu bdělé
Čicho-nosní buňky

Pátrala jsem po tom, jak se vůbec Ota do tohohle zbědovaného stavu dostal. Jeho osud byl dost zajímavý. Kdysi prý býval vyhlášený krasavec a ještě dnes je možné si s trochou fantazie představit, že mohl být pohledný. Jiskru a chuť k životu má dodnes. Měl ženu, dcerku a syna a jednou se za tvrdé totality rozhodli, že utečou do Západního Německa. Děti tehdy měly asi čtyři a šest let a při přecházení hranic se nějakým řízením osudu stalo, že žena s dětmi stačila prchnout a Otu chytili. Ona zůstala na Západě a Ota tady. Nevím jak to probíhalo dále, ale Ota se té doby umrtvuje alkoholem, chlastá první ligu a stala se z něj ruina, která propije a rozdá kamarádům svůj vysoký důchod během prvního týdne a pak přežívá, jak se dá. Když před pár lety jeho žena v Německu zemřela a on jel na pohřeb, jeho děti už s ním nechtěly nic mít. Byl to pro ně starý opilec a póvl. Smutný konec pro člověka.

Od té doby se potácí vesnicí a širokým okolím a s každým zapřede řeč. Všichni ho znají a naše Lucka na něj odmala radostně volala:
„Ahoj, Oto! Co to vezeš?“
„ Nazdar, Lucko! Tož, našel jsem bezvadny kočarek. Něchceš ho na panenky?“
Jednou Otík, po návratu z projížďky, s trojkou v krvi usnul a během toho, co spal spravedlivým spánkem opilců, stará izolace u komína nějak povolila a vyhořel mu barák nad hlavou. Když se nad ránem probral a zjistil, že mu zuhelnatělá střecha padá na hlavu a na tvář mu dopadá proud vody z hasičské hadice, posbíral své staré kosti, rozhlédl se poklidně po zběsile zasahující půlce dědiny, a na větu místního hasiče:
„Otíku, vždyť ti shořel barák,“ jen mávl rukou a odešel do svítání, jako odcházíval John Wayne do západu slunce. Jen místo lepého oře vedl po boku své nepostradatelné zrezlé kolo.

A s požárem zmizelo i mé „dědictví“. Otík se přestěhoval o pár set metrů dále ke svému kamarádovi „Rudynovi“. Ruda je starý pán, který se může taky jevit jako zkrachovalá existence, ale není tomu tak. Je to pracant, podnikavec, dobrodruh a nepamatuji se, že bych ho někdy viděla opilého. Na svém kole objíždí Evropu, vydělává si různými pracemi na polích a v hospodářstvích a na zahradě má v procesu rozkladu několik veteránů, za které mu sběratelé nabízeli statisíce. Na každé dědinské zábavě se obleče do indiánského kroje, doplněného čelenkou s péry a s tomahavkem nad hlavou zaníceně vypráví o historii a životě indiánských kmenů. Říkáme mu „Vinetů“. Je to čiperný osmdesátiletý stařík. Ovšem barák má v podobném stavu jako Ota. Střecha je na několika místech propadlá a komín rozhodně tvar nedrží. Mapy odpadlé omítky spolu s plísní z vlhkosti dělají z barabizny umělecké avantgardní dílo. Bohužel je tohle stavení hned vedle domku Marka a Mirky, našich přátel. Ti už pomalu začínají kupovat pasti na krysy, odkopávají z pod nohou igelitky se svinstvem, překračují chcíplé kočky a příjezdovou cestu ke svému domu neustále skrápějí hadicí, protože všichni v ruině přebývající bezdomovci si velmi oblíbili vylévat veškeré splašky na cestu a občas na ni z verandy i močí. Naši kamarádi už pomalu ztrácejí laskavý nadhled, alespoň tak soudím z Markovy věty:
„Oto, ty hovado, okamžitě přestaň chcát na tu cestu! Děcka mi tudma chodí do školy, ty bravku!“

Z bince chytíš zaručený
Hnusný krysí mor
Nečekej pak od své ženy
Smysl pro humor

A tak to od desíti k pěti plácá člověk, který měl kdysi všechno a který o všechno přišel. Částečně vlastní vinou a částečně řízením osudu a zásahy zvenčí. Co s ním naděláte? Nic. Když sám nechce, nepomůžete mu. Můžu si s ním maximálně pokecat. Příště mi zase povykládá, „jaka byla moja babička Trudka šikovna roba a jak s ni cvičil v Sokole na nářaďu, že jim i Časlavska zaviděla.“
Nevadí, ráda si s ním popovídám. Hlavně, když mě nebude chtít líbat!


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Eifelovka 08.02.2007, 13:05:26 Odpovědět 
   Dík za pobavení. :-))
 ze dne 12.02.2007, 8:11:21  
   Vlaďka: Díky za hodnocení a těší mě, že ses pobavila:o)
 Thomas 06.02.2007, 16:11:50 Odpovědět 
   Máš pravdu, realita je k ničemu, takhle je to nejlepší... 1
 ze dne 07.02.2007, 9:10:27  
   Vlaďka: ...Díky:o)
 Dědek 06.02.2007, 13:05:35 Odpovědět 
   Umíš, děvče, umíš.
 ze dne 06.02.2007, 15:06:30  
   Vlaďka: Díky:o)
 Anquetil 06.02.2007, 12:07:47 Odpovědět 
   Vlaďko, jako obvykle je tvoje povídání je plné humoru. Ona každá dědina má své pitoreskní osůbky...
Má je i naše maličká víska, ležící v zatáčce do Vídně na soutoku řek Svratky se Svitavou. Říkali mu Petříček a kdysi býval poněkud ženatý. Léto či zima, nechodil jinak, než v pracovním vaťáku bez knoflíků, staženým kusem drátu. Protože vrána qráně sedá, i jeho polovička, než mu zdrhla, bývala svérázná ženština. Když nechtěl Petříček jít z hospody dom, zapíchla mu vidličku do zad až po střenku… Až se ocitl sám, coural od jedné popelnice ke druhé a věru dobře se mu vedlo. Baráček měl z kotovic (nepálených cihel ), v oknech místo skel igelit, a že byl místy v havarijním stavu a celý popraskaný, měl ty praskliny zamazané něčím hnědým a obávám se, že hlína to nebyla… :o)))
 ze dne 06.02.2007, 12:43:09  
   Vlaďka: :o))) Ou...tihle lidi nejsou nudní:o) Díky za komentář i hodnocení.
 čuk 06.02.2007, 9:10:03 Odpovědět 
   čte se to jedním dechem a jak říká Eky: úsměvné a zároveň smutné. Chvíli mi připomínáš Hrabala, zdá se mi, že víc dokresloval a ty máš naopak osobní přístup. V podtextu načtnutý osud nutí k zamyšlení nad příčinami ( vlastně jsou jasné) Ale tu Otovu bodrost jsi trochu hodně přibarvila, že?
 ze dne 06.02.2007, 9:38:14  
   Vlaďka: Čuku, člověče, nepřibarvila. On je opravdu družný, bodrý, všechno ví, pořád se směje. Možná je to taky v podstatě smutný klun. Díky za komentář i hodnocení:o)
 Ekyelka 06.02.2007, 1:59:49 Odpovědět 
   Úsměvné a zároveň smutné. Jako sám život...
 ze dne 06.02.2007, 8:17:08  
   Vlaďka: Díky, Eky:o)
 Kev 06.02.2007, 0:59:35 Odpovědět 
   Úsměvné, jako vždy.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
První svítání
oveckovna
Prázdna bažina
Jakubko
A šašci se směj...
JakubNovák
obr
obr obr obr
obr

Koloseum
Chimera
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr