obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915452 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39671 příspěvků, 5755 autorů a 391152 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Nina VII. díl II. série ::

 redaktor Ekyelka publikováno: 07.02.2007, 17:10  
Chtěli jste to, máte to mít... Jsem zvědavá, kdo bude mít dost trpělivosti a odvahy přečíst si to do konce.
 

A zatím daleko od filmředitelovy honosné zasedací místnosti, cpoucích se Autorů, nevábného pachu a Superniny, stejně tak daleko od Niny B a Niny Mertlové – tak daleko, že i šíře celého vesmíru byla ještě malá k určení té vzdálenosti – se v temnotě cosi pohnulo. Cosi velkého, temného stejně jako okolní nicota, a napůl živého. Vlny neutrální energie se rozšířily do prostoru s razancí výbuchu supernovy, o něco později, dá-li se o čase mluvit na místě, kde něco takového neexistuje, se však záření proměnilo. Získalo na intenzitě, síle a zabarvení: kdo by se v tu chvíli ocitl v jeho vlivu, nejspíš by okamžitě shořel na pouhou vzpomínku, jak silný byl záchvěv nevole oné bytosti.
Staré legendy praví, že za hranicemi vesmíru, v místě, kde není nic, se rodí sny. Také noční můry a démoni, jenže ti by nejspíš v hrůze utekli před tvorem, který se teď začal po dlouhém spánku protahovat v hedvábném kokonu z cárů zapomenuté reality.
Nejprve se z nekonečna možností vynořil dlouhý ocas. Co vynořil – vymrštil se jako stříbřitý had s jediným zářícím okem, když se na jeho konci, na samé špičce nebezpečně ostrého trnu zaleskla ve svitu vzdáleného vesmíru velká kapka jedu.
Pohodlné hnízdo se otřáslo pod úderem mrskajícího se ocasu, pak konečně puklo. Do prostoru se vyvalil oblak ztrácejících se snů, pak temnotu prozářila menší vánice jabloňových kvítků, následovaná modrozelenou vichřicí záblesků, mihotání a ševelení. Stále další a další záhyby reality se trhaly, jak se tvor nekonečných rozměrů dral ze svého úkrytu. Nicota už neexistovala, naplnilo a proměnilo ji vědomí existence.
Vichřice barev a pocitů se šířila, zároveň však jakýmsi podivným způsobem nabývala tvar. Nejprve se rozpínala do všech směrů, dokud se prvotní emoce lehce nepozměnila z pouhé nelibosti v uvědomění si sama sebe. V tu chvíli se pouhý běsnící živel změnil v pevný povrch, po němž přebíhaly modré záblesky a vlnky, jaké jsou k vidění na hedvábných praporcích japonských vládců, když se do nich opírá vítr.
Z absence tmy a světla se vyloupl tvar – ještě nedokonalý, ale každým záchvěvem probouzející se mysli stále jasnější. Zploštělá kapka, protažená do přímé linky neustále pošvihávajícího ocasu, dalším pohybem přibyla podlouhlá hlava s masivním zobanem. Kožnatá víčka se pomalu zvedla, tehdy mimo veškerý vesmír zazářily dvě nové hvězdy, temnější než podstata Zla a hlubší nekonečna.
Modrozelená vichřice se utišuje, mění se v heboučkou kožešinu, v níž se zachytávají drobné záblesky zmrzlých molekul vzácných plynů jako neméně vzácné drahokamy. Začínají se rýsovat pevné svaly, kosti a drápy na lemu obřích křídel. Skrz pootevřený zoban, v němž se zablesknou dvě řady ostrých zahnutých zubů, se nese první táhlé volání – neslyšné a přeci tak hlasité, až rozechvívá duši.
Tvor se protáhne, poprvé v novém těle. Konečně je připraven vyrazit; elegantním obloukem obkrouží zbytky reality, ten chuchvalec mlhovin a vyčpělých snů, v němž našel dočasný úkryt. Pak zamíří k hranicím nic netušícího vesmíru, z něhož se stále ozývá to tiché, stálé volání a vábení, silnější a jasnější každým úderem obrovských křídel, v jejichž stínu zuří sněhová vánice.

Nina A, jinak také Supernina v zajetí filmředitele, seděla pohodlně opřená v koženém křesle a upíjela jablečný džus. Před chvílí dokončila vyhlazovací proces sněhových pusinek na tácu s cukrovím a právě přemýšlela, že zahájí frontální útok na hradbu miniaturních laskonek, když náhle zaslechla hlas.
Pojď sem.
Zarazila se. Kam?
Sem.
Nina se nedůvěřivě podívala na cpoucí se Autory. Nikdo jiný hlas očividně neslyšel. Že by začínala šílet? Musí na vzduch.
Nenápadně došla k velkým dvoukřídlým dveřím a vzala za masivní bronzovou kliku. Nevzpomínala si, že by při jejím nedobrovolném příchodu ta klika měla podobu lví tlapy. Znovu se zamračila, vzápětí jí brada klesla o pět, šest centimetrů. Místo luxusně zařízeného předpokoje stála na začátku úzké šedohnědé chodbičky s jedinou pomrkávající žárovkou vysoko u stropu. Nikde žádná sekretářka ani další dveře – kromě jediných na opačném konci chodbičky.
Pojď.
Nina nevěřícně potřásala hlavou nad vlastní odvahou, když vykročila vpřed. Betonová podlaha rezonovala každým jejím krokem a probouzela stále další ozvěny, které se tříštily ve vysokém úzkém prostoru. Přesto pokračovala dál, až náhle stála přímo před nízkými dveřmi. Znovu potřásla hlavou, částečně aby se zbavila nutkavého pocitu co nejrychleji vpadnout do bohové vědí čeho na druhé straně dveří – byla si naprosto jistá, že tenhle pocit rozhodně nebyl její. Přesto... Opatrně a s nedůvěrou vzala za obyčejnou mosaznou kliku.
Vzápětí ji potřásání i nedůvěra přešla – za otevřenými dveřmi bylo nic a zároveň všechno. Celý vesmír s hvězdami, galaxiemi, drahami komet a vším harampádím, co se dá v takovém vesmíru najít.
Také tam byl život. Žádné trapné jednobuněčné potvory nebo neandrtálci v jeskyních na povrchu některé z planet, ale život ve své nejčistší podobě, kroužící jen tak volně v mezihvězdném prostoru.
Nina si nejprve ani nedokázala pořádně uvědomit, co vlastně vidí. Chápala ještě, že se dívá na celý vesmír zpoza jeho okraje, za nímž nebylo nic než temnota. Okrajové hvězdy, roztroušené pásy zmrzlých plynů a chuchvalce mlhovin tvořily přirozenou hranici mezi něčím a ničím, tak nádhernou a jasnou, až brala dech. Vesmír před ní zářil jako největší drahokam, jako esence krásna.
Jenže bylo tu cosi, co svou krásou a volností předčilo dokonce i samou podstatu vesmíru. Tančící andělé.
Neměli tváře, ani lidské proporce. Nejvíc se podobali obrovským mořským rejnokům s hlavami pravěkých pterodaktylů, jejich těla i křídla, byla-li to vůbec křídla, však pokrývala jemná kožešina. Dlouhými holými ocasy s vražedně ostrým zpětným trnem na konci protínali mlhoviny, konečky křídel vířili prachové oblaky. Vytvářeli svým kroužením složité obrazce, hovořili samotným pohybem.
A zpívali. Nebyl to zvuk zachytitelný lidským sluchem – Nina ho vnímala celým tělem a hlavně svou duší. Rozechvíval její nitro a vzbuzoval v ní touhu rozpřáhnout ruce, vzlétnout a přidat se k tanci. Byl jarním deštěm ve slunečném dni, chladivými vlnami po cestě kamennou pouští, první květinou od milence.
Nina si uvědomila, že se jí po tváři kutálí osamocená slza. Mimoděk si ji otřela hřbetem ruky. Oči ji už bolely od pouhého dívání se, jak se snažila nemrkat, aby jí neunikl ani zlomek toho nádherného reje barev a pohybu. Pud sebezáchovy na ni ječel, ať se kouká otočit co nejrychleji zády a pořádně za sebou zabouchnout dveře, jenže kdo by ho poslouchal, když se před ním rozprostírala taková krása? Celý vesmír se všemi jeho zázraky – a co na tom, že to nejspíš byl vesmír dalšího z Autorů? Konec konců jich Nina už šest přemohla a neměla nejmenší důvod nevěřit, že se s dalším vypořádá stejně snadno.
Ještě chvíli pozorovala neuvěřitelné divadlo na okraji vesmíru. Nechtělo se jí plašit ta stvoření a rušit jejich mnohohlasou píseň, ale nebyla tu pro zábavu.
„Hej!“
Samotnou ji překvapilo, jak slabý a nicotný má hlas. Téměř se neslyšela – a to skutečně vykřikla.
„Tváří v tvář všehomíru je člověk tak nicotný...“
Nina polekaně o krok ustoupila do chodbičky. Ten hlas přeci znala!
„Autorka?“
Záchvěv nevole, který byl tak silný, že ho Nina pocítila až v podbřišku. Přesto stále nic neviděla, jen temnotu a zářící vesmír pořádný kus ode dveří.
„Nikdy jsem neměla dovolit, aby mi to jméno zůstalo.“
Znechucení odeznělo, zůstal jen nejasný pocit rezignace.
„Proč ne? Vždyť jsi Autorka. Nebo aspoň jedna z nich.“
Kolem Nininých uší zaševelil jemný, exoticky vonící chladný vánek místo povzdechu.
„Jaký je mezi námi rozdíl?“
Nině se na tváři okamžitě objevil zvlášť znechucený výraz. Snad nebude muset další souboj absolvovat na poli filozofické disputace! Nepoznala větší nudu!
„Myslíš jako mezi Autorkami? Každá máte svůj šílený svět a svoje služebníky.“
Služebníci! Nina si náhle uvědomila, že tentokrát ji nikdo nedoprovází. Žádný rohlíc, čaroděj, mluvící vajíčko ani jiný z přátel.
„Ekyelko?“
„Začíná ti to docházet, co?“
Neviditelný hlas teď zněl pobaveně.
„Ty jsi jiná.“
Místo odpovědi se v prostoru přede dveřmi odloupl z nicoty temný stín. Na okamžik zakryl svou ohromností veškerou záři vesmíru za sebou, ale rychle nabyl žensky lidskou podobu, pokud si tedy Nina odmyslela ta obří křídla z kovových perutí. Světlo se vrátilo a navzdory veškerým fyzikálním zákonům ozářilo i Ekyelčinu tvář – souměrnou, staženou do pobaveného úsměvu a rámovanou tentokrát desítkami dlouhých černých copánků.
Nina si pomyslela, že v tom korzetu ze smaragdově zelených hadích šupin se musí Ekyelce špatně dýchat, ale jinak jí ty nádherné šaty začala ihned závidět. Nabíraná splývavá sukně, úzký pas zdobený širokým opaskem z diamantů, dokonalé poprsí... Nině prolétl hlavou obraz jí samé, jak se vídávala v zrcadle, a ostýchavostí se před tou kráskou v zeleném zmenšila o dobrých deset centimetrů. Pochroumané sebevědomí se snažilo použít logický argument, že Ekyelka je jenom ideálním obrazem té, co se za ní ukrývá v těle z masa a kostí, ale pesimistická stránka podotkla důležitou poznámku: taková idea musí mít přeci aspoň částečně reálný základ.
Nina se zmenšila o dalších dvacet centimetrů.
„Zase tak moc to nemusíš přehánět,“ ušklíbla se Ekyelka, ve tváři stále ten lehce pobavený výraz. „Ačli můj, je to vesmír, v němž platí pro většinu bytostí staré dobré přírodní zákony.“
„I pro tebe?“ odvážila se Nina zeptat.
„Já jsem ekyelka,“ dostalo se jí však jen záhadného úsměvu.


V tu samou chvíli někde úplně jinde...
Nemocniční pokoj tonul v nočním šeru, které ředila pouze slabá výbojka nad lůžkem nehybné Niny Mertlové. Přístroje sledovaly její životní funkce a stejně tak i Nina B s Máňou. Přistály před malou chvíli na okenním parapetu – kterási lehkovážná sestra nechala otevřené okno, které Nina B pro jistotu zavřela, aby se Nina Mertlová ještě chudáček nenachladila – a Nina se akorát stačila zvětšit na lidskou velikost.
Máňa z pochopitelných důvodů zůstala ve své muší podobě, stejně už nemohla nic udělat. Nina B se v tajném vědeckém zařízení za velkou pouští naučila manipulovat se svou velikostí (i když těch nervů, než se to ta holka naučila!!!) a teď všechno záviselo na ní.
„Ale proč zrovna nosem?“
Máňa si povzdechla. Probíraly tuhle otázku už dobrých dvacet minut a Máňa měla pocit, že za tu dobu vyčerpala veškeré logické i lehce nátlakové argumenty. Přesto si Nina vedla stále svou.
„Protože nosní sliznicí se nejjednodušeji protáhneš do cévek a krevním řečištěm pohodlně doputuješ až do mozku!“
„Fůj!“
„Chceš sama sebe zachránit, nebo ne?“
Nina ze sebe vydala mučednický povzdech.
„Ano.“
„Tak šup. Zmenšit a hurá na to,“ zabzučela Máňa mrzutě. Už ji to opravdu začínalo unavovat.
„Mohla bych přeci uchem.“
„Přes bubínek? Chceš být na jedno ucho hluchá?“
„Ne. Ale... Je to tak nechutné!“
Ať chtěla Máňa odpovědět cokoli, už k tomu nikdy nedostala příležitost.
PLESK!
Nina B polekaně uskočila od postele. V šerém koutě vedle okna stála vysoká ženská postava v šatech z modrého atlasu. Modrého? Ta barva se podobala nočnímu nebi uprostřed léta, když nesvítí měsíc a zhasnou všechny hvězdy; dokonce měla i tu samou nekonečnou hloubku. V levačce držela podlouhlý předmět, který se o jediný prudký pohyb později proměnil v černé krajky starodávného vyřezávaného vějíře.
„Kdo... jste?“ dodala si Nina odvahu dlouhým nádechem mezi oběma zašeptanými slovíčky.
„Nepoznáváš mne?“
Žena vkročila do sinalého svitu zářivky a v hustých kudrnách jejího bohatého účesu se zatřpytily drobné brilianty stejně přirozeně, jakým byl i její pohyb zápěstím, když se ovívala starobyle vyhlížejícím vějířem. Souměrnou tvář zdobil jemný perleťový prach a jasné velké oči, příliš hluboké a temné na pouhou živou bytost.
Nina namáhavě polkla. V poslední době potkala spoustu šílených věcí a bytostí, ale někoho tak krásného a zároveň už od pohledu nebezpečného ne. Vlastně...
„Autorka?“
Žena se znechuceně ušklíbla:
„Copak vypadám jako jedna z těch mátoh, neschopných vybojovat aspoň trochu zábavný souboj?“
Nina si v duchu okamžitě přiznala, že rozhodně ne. Většinou to byli mladí lidé jako ona sama, nic podobného Ledové královně nebo Ekyelce.
„Ekyelka! Máš trochu jinou tvář, ale jsi to ty!“
„Těsně vedle, pískle,“ ušklíbla se žena znovu a přešla k holé stěně naproti posteli.
Jak se přibližovala, vějíř se s tichým lupnutím složil a levačka nahmátla vzduch u stěny... který nebyl pouhým vzduchem, ale starou mosaznou klikou. Ta patřila ke dveřím z rozpraskaného černého dřeva, co se náhle objevily na stěně a při tom se tvářily, že tam byly odjakživa.
„Půjdeme?“
„Kam?“
Dveře se s tichým vrznutím otevřely do úzké dlouhé chodby se stropem ztrácejícím se vysoko v hnědavém šeru. Nina opatrně, ale s nově probuzenou zvědavostí uctivým obloukem obešla ženu – stále měla na paměti Mánin náhlý odchod ze světa – a přikradla se ke dveřím.
Čekala všechno možné, jenom ne drobnou postavičku na opačném konci chodby a výhled na celý vesmír. A také druhou ženu, krásnou, s podivně hlubokým pohledem a vznášející se jen tak v prostoru na silných kovových křídlech. Nině mimovolně spadla brada. Tu postavičku přeci zná!

Nina A ještě stále pozorovala tančící bytosti za okrajem vesmíru, když náhle v zádech a na šíji ucítila čísi pohled. Ztuhla, uvnitř se celá napjala. Co se to děje? Zvedla pohled k Ekyelce, ale tak se dívala přímo na ni – chladným, neprostupným pohledem prastarého ledovce.
Nina A se tedy pomalu otočila. Vzápětí jí už po několikáté v řadě klesla brada překvapením: na opačném konci chodbičky stála ona sama!
Stejně překvapená byla i Nina B. Kde ta se tu bere?!
Dvě Niny, stejné a přesto každá trochu jiná o události, které zažily odloučeně. Vykročily si naproti, ve stejný okamžik jako dvě strany jednoho zrcadla. Stejně konsternované, stejně okouzlené hrou a klamem živého dvojčete před sebou. Ani jedna si nevšimla podezřelých úsměvů těch žen a svými zády, ani nemohly. V zajetí svého obrazu jen pomalu došly k sobě, pozvedly ruce a dotkly se...
„Tak to bychom měly,“ vstoupila Ekyelka do chodby a složila křídla.
„Chudák holka si asi moc nepovídá se zrcadlem, co?“ přistoupila k ležící Nině – už zase jediné a celé Nině – druhá žena, ta v modrých šatech.
„Když jsem tě viděla poprvé, chtělo se mi strašně smát,“ došla i Ekyelka k dívčinu tělu.
Teprve v okamžiku, kdy stály nad bezvládnou Ninou, se naplno ukázalo, jak jsou si podobné a zároveň jsou každá jiná. Kde Ekyelka měla nepatrně vystouplé špičáky – jen natolik, aby to vzbudilo mrazení v zádech – tam se její blíženka usmívala dokonalým, avšak ryze lidským chrupem. Naopak kočičí zřítelnice se odrážely v Ekyelčiných kulatých; obě vypadaly jako lidské ženy, byť v detailech lidskost postrádaly.
„Pokud si dobře vzpomínám, nebyla jsi na tom o nic lépe, zamotaná do rybářské sítě,“ ušklíbla se žena v modrém stejně pobaveně.
„Stále dobře naložená Akleyké!“ rozesmála se Ekyelka zvonivě.
„Chybělas‘ mi, sestřičko,“ objala ji pak. Akleyké jen přimhouřila oči, než svou blíženku něžně políbila na karmínové rty...

Ninu bolela hlava, jako už hodně dlouho ne. Ještě se zavřenýma očima si stiskla spánky a promnula si je. Tohle je horší, než kocovina. Skoro jako to první probuzení na palouku u jezírka...
Vzpomínky ji konečně dohnaly s rychlostí TGV a razancí protipěchotní miny. Ty dvě! Nina! Zrcadlo!
Posadila se prudce, rychle – a hned se zase chytla za hlavu.
„Au!“
„Pískle se probudilo,“ prohodil dobře známý hlas kdesi za ní.
Nina se ohlédla přes rameno. Ekyelka a žena v modrém (Akleyké, vynořilo se Nině nečekaně ve vzpomínkách její jméno) seděly těsně proti sobě na velkém, smetanově bílém koberci, rozprostřeném na trávě ve stínu stromů, a zatímco Ekyelka jenom mhouřila s tichým vrněním oči a zakláněla hlavu, Akleyké jí něžně přejížděla jedním svým dlouhým černým drápem po odhaleném hrdle. Nespustila z Niny oči ani ve chvíli, kdy se do Ekyelčina krku lehce zakousla v místech, kde se pod jemnou kůží viditelně chvěla tepna.
Nina očekávala, že poteče krev, ale Akleyké se narovnala a jenom se pohrdavě usmála. Ekyelčino hrdlo bylo neporušené, pouze ozdobené stopami lila rtěnky.
„Už je tady?“ otevřela Ekyelka oči.
Nině neušel stín zklamání, který se jí objevil ve tváři, když Ekyelka zjistila, že za vyrušení může jenom ona samotná. Zastyděla se – náhle si připadala jako nějaký perverzní šmírák.
„Dobře víš, že si chodí, kdy sama chce,“ pokrčila Akleyké nahými rameny a jednou rukou se natáhla k nedaleké skleněné míse pro hrozen vína.
Nina se rozhlédla. Seděla na kraji onoho zvláštně tkaného koberce (takže neměl chlupy a spíš imitoval deku, než koberec) a všude kolem ní se rozkládaly stromy v plné síle pozdního dubna a rozkvetlé keře ptačího zobu, planých růží a dokonce zahlédla i několik divoce rostoucích rododendronů s rudými palicemi květů. Přesto to nebyl udržovaný park – tráva nebyla posekaná, navíc za jejími zády a okrajem koberce spadala půda kamsi prudce dolů, i když byl výhled zakrytý stromy, a naopak dál po Ninině levici se mezi břízami zvedal strmý kopec s úzkou prašnou cestičkou přesně uprostřed.
Náhlé ticho Ninu varovalo. Ohlédla se vpravo – a tentokrát nenechala bradu spadnout. Místo toho zalapala po dechu jako příslovečná ryba na suchu: mezi keři se objevila třetí žena!
Její tvář mohla být tváří Ekyelky i Akleyké a stejně tak žensky zaoblená postava, tentokrát oděná do sněhobílých šatů se stříbrnou výšivkou na lemech rukávů, šatů i kolem výstřihu. Široký opasek měla též vyšívaný navzájem se proplétajícími kličkami stříbrných hadů a ve vlnitých vlasech šlo zahlédnout drobné mušličky, ale především to byl dlouhý luk v její levačce a toulec černě opeřených šípů u pasu, co Ninu naprosto konsternovalo.
„Konečně!“ zvedla se dvojčata a s grácií divokých šelem přistoupila k nově příchozí. Sesterské polibky na tvář, škádlivé úsměvy, dotyky a bezhlasé náznaky slov, náležející pouze jim. Bylo to zvláštní jako sen a plné dráždivého napětí jako tanec; Nina byla plně zaujata rituálem vítání, že jí v první chvíli ani nedošlo, že teď všechny tři ženy hledí pouze na ni.
„Ech?“
„Chtěla ses setkat s Autorkou,“ zazněl v Ekyelčině hlase slavnostní nádech. „Ale ta není důležitá, protože stejně jako všechno, i ona je pouze něčím výmyslem. Nino, představuji ti tu, která stvořila Autorku. Tohle je Anna,“ ustoupila s téměř zatajeným dechem, zatímco třetí žena pomalu došla až před Ninu.
Chvíli si hleděly do očí. Annina krása se nedala označit za zjevnou nebo dokonce dech beroucí – bylo to spíš v očích, v síle, která se ukrývala v pohledu. V hrdém držení těla, v tom, jak samozřejmou její součástí byl ten luk. Nina cítila, že tohle je skutečná osoba, žijící autorka stejná jako Estel nebo Katy – a přesto něčím naprosto odlišná.
Anna nic neřekla. Po chvíli se odvrátila, poodešla pár kroků a s naprostým klidem si podala jeden šíp. Plavně ho založila, napjala luk a vystřelila – bez zaváhání, přemýšlení, či zjevného míření. Přesto se střela zabodla hluboko do lepenkového terče na opačném konci palouku, visícího na stromě ve výši hlavy dospělého muže. Nádech, další hmátnutí do toulce. Tentýž plavný pohyb, kdy se při zvedání luku zároveň napíná tětiva a šíp ihned opouští prsty.
Nina okouzleně pozorovala střílející Annu. Okolní podrost byl plný ptáků, kterým tupé rány šípů do terče zjevně nevadily, teplý vánek přinášel vůni vody a květin. Byl to dokonalý okamžik v jarním dni, chladný a zároveň teplý.
Kouzlem byl toulec najednou prázdný a terč se ježil střelami. Některé skončily těsně u jeho kraje, jiné mířily přímo do středu. Anna s pomalým výdechem sklonila luk, ještě zvednutý po posledním výstřelu, a chvíli jen stála se zavřenýma očima a skloněnou hlavou, jako by se modlila.
Teprve když se Anna pohnula, zvedly se Akleyké a Ekyelka, které také sledovaly střelbu z koberce, a se spikleneckým chichotáním vyrazily pro šípy.
„Takže jsi přišla až sem.“
Nina zvedla hlavu. Anniny šaty byly z obyčejného plátna, přesto se zdály být stejně napůl neskutečné jako bohaté róby jejích společnic. Ninu napadlo, jestli to není jejich nositelkou, pak jí došlo, že ono pouhé konstatování mělo vlastně být otázkou.
„Ano. Vlastně ne. Probudila jsem se tu.“
„A jak se ti tu líbí?“ vykročila Anna pomalu kolem koberce až ke srázu. Nina se rychle postavila – kupodivu si v džínách a tričku připadala ve společnosti té trojice naprosto přirozeně – a připojila se k Anně, hledící skrz mezeru mezi větvemi na hladinu velkého jezera v hloubce pod kopcem.
„Je to krása.“
„V zimě tu bývá někdy až neskutečné ticho,“ usmála se Anna. „Hladina je zasněžená, a když po ní běžíš, slyšíš jenom tiché praskání ledu.“
Ninu trápila jedna otázka, ale musela sebrat veškerou odvahu, než ji vyslovila, protože Anna nevypadala jako někdo, koho je moudré urazit, nebo dokonce rozzlobit. Byla... odtažitá. Jakoby v jiném světě, i když stála přímo vedle Niny.
„Ty... jsi skutečná? Myslím tím: jsi jako Tomáš a Jakub a Katy...“
„Možná. Co je skutečnost? Je skutečné teď, když je samo v sobě zároveň svou budoucností i minulostí?“
Až příliš dobře známý záhadný úsměv na rtech, ne však v očích.
„Neustále zapomínáš na jedno, Nino. Jsi jenom představou Niny Mertlové. Ona je možná skutečná, ale ty určitě ne. Pokud celá ta naše šílená osma netrpí sdílenou duševní poruchou, nemůžeme s tebou jednat jako skuteční lidé z masa a kostí. Dokonce i podoby, ve kterých ses s ostatními setkala, jsou pouze vymyšlené, byť se drží asi nejvěrněji vzpomínek na je samé.“
„Takže...“
„Ano. Tohle místo, jezero tam dole, dokonce i ten čajový servis na dece jsou mými vzpomínkami na skutečné věci.“
„I... luk?“
„Co myslíš?“
„Já...“
Nina byla v pasti. Co teď? Co odpovědět té bytosti, která jí až naháněla strach svým chladem a nezúčastněností?
„Možná žijeme v jednadvacátém století, ale některé věci se nezmění nikdy,“ pohladila Anna luk se zamilovaným úsměvem, než ho předala i s prázdným toulcem Ekyelce. Ta ihned odběhla s až dětskou dychtivostí na místo, odkud předtím střílela Anna, a téměř totožným pohybem vypustila první šíp.
„I dnes chodí po světě lidé, kteří ovládají staré zbraně,“ vrátila se Anna ke koberci a bosou nohou odhrnula jeden jeho cíp. Pod smetanově bílým příkrovem byla obyčejná hnědá deka a na ní...
„To jsou meče,“ vypadlo z Niny.
„Ano. Bastard a gladius,“ zvedla Anna obě zbraně. Zatímco kratší meč byl prost veškerých ozdob, na čepeli delšího bastarda se skvěly podivné znaky, jaké Nina ještě nikdy neviděla.
„Runy Kargu. Nesou jméno a duši meče,“ všimla si Anna jejího pohledu. Ještě chtěla něco dodat, ale náhle se mezi keři za střílejícími dvojčaty (teď zrovna střílela Akleyké a Ekyelka jí podávala šípy z toulce) objevil nově příchozí.
Černý kožený plášť, přihrbený postoj, kučeravé tmavé vlasy s modrými pramínky, hluboké temné oči. Odzbrojující úsměv, když mladý muž v letu zachytil hozený gladius, proběhl mezi dvojčaty a zaútočil na klidně vyčkávající Annu.
Nině se až zatočila hlava, když sledovala sérii rychle se střídající výpadů a krytů. Meče do sebe narážely s razancí dlouholetého soupeření a nenávisti, ale oba bojovníci se očividně skvěle bavili – Anna dokonce svému protivníkovi poslala vzdušný polibek, než ho kopnutím na solar donutila ustoupit o několik kroků nazad.
Mladý muž si to nenechal líbit. Rozběhl se, skočil a jako jestřáb zaútočil přímo shora. Anna se kolem padající čepele protáhla podobná kočce nebo kobře, sukně jí zavířila v půlobratu a loktem drcla do soupeře tak přesně, že jí přepadl přes nastavenou nohu. Přesto neskončil muž na zemi – překulil se přes rameno, vyskočil a ještě ve vzduchu se ještě otočil, gladius připravený zachytit podlou ránu z boku.
„Cvičila jsi,“ usmál se muž, když na okamžik ztuhli v jedné pozici, meče zkřížené.
„Cvičila jsem,“ souhlasila Anna s šibalským úsměvem, mávnutím odklonila gladius a znovu se zatočila kolem muže. Tentokrát ho však objala v pase a hrudí k zádům mu vtiskla vášnivý polibek na rty.
Ještě zadýchaní divokým soubojem se zastavili nad užaslou Ninou.
„Kamarádka?“
„To bych neřekla,“ ušklíbla se Anna. „Nina – Ondráš, Ondráš – Nina.“
„Takže to ji mám naučit bojovat?“ zatvářil se Ondráš pochybovačně. „Je to jenom kost a kůže. Abych se bál, že ji zabiju první ranou.“
„Myslím, že tenhle typ souboje si budeme muset odpustit,“ zamračila se Anna. „Ostatním by se asi nelíbilo, kdyby se Nině stalo něco... nevratného.“
„A co s ní chceš tedy udělat? Podle pravidel série byste vy dvě měly bojovat.“
„On řekl pravidla?“ ozvala se užasle Akleyké a Ekyelka vzápětí dodala:
„Odkdy se MY řídíme pravidly?“
„OK, OK,“ zvedl Ondráš ruce na znamení, že se vzdává, „beru zpět. Co s ní?“
Nině se nelíbilo, že o ní mluví, jako by tam ani nebyla, ale neodvážila se protestovat – ne po tom, co byla svědkem Annina a Ondrášova souboje. Jejich rány totiž nebyly vůbec tlumené, nanejvýš v posledním okamžiku napůl zadržené. Jediný chybný pohyb a... Ani si nechtěla domýšlet, jak by dopadla, kdyby měla proti někomu z nich bojovat.
„Vezmu ji zpět. Přes Hnízdo.“
Ondráš se zatvářil toužebně a zklamaně zároveň.
„Nezůstaneš tu ještě chvíli?“
„Vrátím se,“ usmála se a znovu ho políbila...
„Budeme čekat,“ odkašlala si Ekyelka po dlouhých deseti minutách, které dvojčata strávila pilným střílením na terč a Nina radši pozorovala všechno možné kromě vášnivě se líbající dvojice.
„Jdeme?“ ohlédla se Anna přes rameno přímo na Ninu.
„Kam?“
„Zpátky do tvého světa.“
Nina pospíchala za Annou, která kráčela zdánlivě pomalu, a stále se držela několik kroků napřed, i když Nina běžela. Stejně tak byl jejich pohyb relativní i cestou do strmého kopce – kde Anna lehce stoupala po vyčnívajících kořenech dvou sousedních dubů, tam Nina supěla námahou a zoufale se snažila, aby jí nohy v teniskách nepodklouzly na prašné stezce.
Konečně byly nahoře. Před nimi se rozkládala ohromná louka s jedinou osamocenou břízou uprostřed a k ní Anna vyrazila. Tentokrát Nině dovolila kráčet vedle sebe:
„Nevím, co si na tebe vymyslí ostatní. Svým způsobem jsou stejně zvrácení jako Bryagh nebo já v podobách, v jakých jsi mne poznala.“
„Dvojčata...“
„... jsou mojí součástí. Zrcadlovými stránkami mé osobnosti,“ přikývla Anna zamyšleně. „Někdy děsí i mne, ale zároveň mě i chrání a žít s nimi je vlastně zábava. Buď ráda, žes nepotkala Karallin, nebo dokonce Antherain.“
Nině se ve tváři objevil nechápavý výraz.
„To nic, zapomeň na to,“ mávla Anna rukou. „Původně jsem se těšila na souboj s tebou, ale jsi ještě slabá a já nikdy neměla vraždění neviňátek zahrnuto mezi své koníčky. Pošlu tě zpátky a počkám si. Jednou se ke mně vrátíš.“
„Jak si tím můžeš být jistá?“
„Já jsem Anna. Jsem Ekyelka, jsem Akleyké. Ta, která stvořila Autorku i celý tento svět,“ rozpřáhla ruce a naplno dala Nině na okamžik pocítit váhu svých slov – gravitaci, vůni trávy a skrytých bylin, šimrání dlouhých stébel na hřbetu dlaně, vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři.
„Uč se, pískle,“ usmála se Anna tentokrát něžně a přátelsky, než otevřela dveře po své levici, které se znenadání objevily přímo u nich.
Nina nahlédla do dokonalé temnoty:
„Musím?“
Prosté přikývnutí a další úsměv, doprovázený šibalským mrknutím.
Nina si povzdechla. Nechtělo se jí pryč – žádný ze světů předtím nebyl tak dokonalý a skutečný – ale musela. Někde uvnitř to cítila. S dalším povzdechem překročila práh a ocitla se v naprosté temnotě.
„A pozdravuji ostatní, až je potkáš!“ křikla ještě Anna, než se dveře zavřely...


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Robin Pánek 08.04.2007, 18:00:24 Odpovědět 
   Dobrý poslední díl druhé série...
 ze dne 08.04.2007, 20:33:04  
   Ekyelka: Poslední? Aha, poslední. :) Anebo první? ;)
 leafe 09.03.2007, 0:49:57 Odpovědět 
   Naznaky, krajina, bytosti vše splývalo s tvoji osobnosti podle mě. A podle toho co jsem od tebe četl. A musím uznat, že mě to opravdu dost bavilo. Měj se pískle :)
 estel 10.02.2007, 17:38:05 Odpovědět 
   Omlouvám se za spoždění... Úžasně napsaný příběh, navazující na ostatní a přece naprosto osobitý. Co s tebou má člověk dělat... 1.
 ze dne 10.02.2007, 17:47:13  
   Ekyelka: Díky, estel :)
 Kaunaz Isa 08.02.2007, 13:59:50 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaunaz Isa ze dne 07.02.2007, 22:04:58

   No, ke hvězdám zrovna ne...spíš do pouště... (o=
 Kaunaz Isa 07.02.2007, 22:04:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaunaz Isa ze dne 07.02.2007, 17:18:59

   Přiznám se: dal jsem si za cíl překonat tě.
(o=
 ze dne 08.02.2007, 8:58:34  
   Ekyelka: Super!!!
Takže třetí série už nastartovala motory, letí se ke hvězdám! :D
 Arvinej 07.02.2007, 17:25:00 Odpovědět 
   no pokud jste si všimli první série byla pouze jakási ochutnávka a v té druhé co díl to lepší autor a lepší díl ;) jestli to bude takhle pokračovat tak nevím co budu jako autor finálního dílu dělat
jak bylo řečeno krásně Ekyelkovské, perfektně navázáno na předchozí díl, atd. atd. zasloužená jednička Eky
 ze dne 07.02.2007, 17:30:25  
   Ekyelka: Díky, Arve! :)
 Kaunaz Isa 07.02.2007, 17:18:59 Odpovědět 
   Nesouhlasím s duddsem v jedné zásadní věci: Tohle je totiž zaručeně nejlepší díl ze všech, které byly zatím napsány.
 ze dne 07.02.2007, 17:29:52  
   Ekyelka: ;)
Zatím....
 Ekyelka 07.02.2007, 17:18:40 Odpovědět 
   Epilog byl soukromou ochutnávkou na můj další díl... Počkej si (a ostatní taky). ;)
 duddits 07.02.2007, 17:09:55 Odpovědět 
   Osobně tuhle sérii chápu jako možnost, jak mohou „tvůrci“ Niny představit čtenářům sami sebe. Takový malý autorský bonus, které dovede pošimrat naše ega :-D A ty jsi se téhle příležitosti zhostila fantasticky.
Text, kterému lze těžko něco vytknout, příběh, který dalece přesahuje hranice toho Ninina, monumentální obrazy… Že tě psaní téhle povídky bavilo, to čpí snad z každého písmenka. A že čtení bavilo zase mě, to se tu snažím vyjádřit – bylo to mnohem lepší, než společenskovědný seminář, který na to padl ;)
Krásně ekyelkovské, jeden z nejlepších dílů celé ságy…
 ze dne 07.02.2007, 17:17:19  
   duddits: Tak to ti budu muset ve spánku struhadlem pohladit obličej :P
Mimochodem, kde je ten Epilog? ;)
 ze dne 07.02.2007, 17:15:35  
   Ekyelka: ;)
Ale stejně mne nepřinutíš se červenat!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Zlodějka duší
Dívka za zrcadlem
Vyznání
Járuš
Ztracená karava...
Doll
obr
obr obr obr
obr

Písmena. Slova. Věty.
J.U. Ray
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr