| Trošku delší povídka rozdělená na části. (Postupně dodám všechny.) Doufám, že se vám příběh malého velkého hobita bude líbit. |
| |
|
|
Část druhá – Jezírka
Pavel se probral až, když se stmívalo. Přinejmenším mu to tak připadalo. Bylo chladno a zataženo. Nejspíš tu usnul nebo se necítil dobře. Už sám nevěděl. Přelétl očima louku. Upoutal ho téměř neznatelný sněhový poprašek. Na obloze bylo tmavo, přesto odhadoval, že nemůže být ještě ani šest hodin. Co se to stalo s počasím?
Kolem proběhl malý myšák bez poloviny ouška a vrátil Pavla na zem.
„Vyrazím domů. Haf už se asi vrátil a o mě budou mít strach,“ řekl si.
A tak vyrazil vzhůru na hřeben. Chvíli to ještě potrvá než stane ve svém pokoji. Půjde přes jezírka. Už nepoctil ta místa svou přítomností tak dlouho, že si na poslední návštěvu vůbec nevzpomínal. Jakpak to tam asi po čase vypadá?
Jezírka vlastně nebyla ani tak jezírka jako spíš nádrže. Loni na jaře udělal Pavel z malé prohlubně naplněné lesní dešťovkou systém jakýchsi malých vodních přehrad. Celý rok o ně starostlivě pečoval. Pak ale přišly mrazy a ty udělaly své. Přetvořily práci mnoha a mnoha hodin zase zpět do původního stavu. Stavitel pak zanechal Jezírka svému osudu.
Pavlovi se nechtělo chodit dolů po Okružní a pak se opět vracet nahoru. Místo toho ponořil své tělo do lesního porostu smrčků. Probudily se v něm smysly šelmy a možná, že nejen ony. S pokrčeným trupem přímo letěl pod úrovní nejnižších větviček. Překvapilo ho kolik tu je srnčích pěšinek. Vždycky jich tu bylo hodně, tolik však zase ne. Na rozcestích stezek, které sledoval, vždy zastavil. Zkontroloval nepřítomnost jakéhokoli hobita a pokračoval. Zanedlouho byl na místě.
Něco tu však nebylo v pořádku. A nebylo to jen tak nějaké něco. Místo velké okrouhlé prohlubně nápadně připomínající mísu tu zel otvor do podzemí. Dovnitř vedly schody. Pavla zachvátila panika křížená s nadpřirozenou představivostí. Co když odtamtud něco vyjde? Usmrtí ho to? O tom nebylo pochyb. Půlčík nebyl schopen pohybu, ačkoliv chtěl být co nejdřív pryč. Snad se i ochladilo. Plynuly minuty a minuty a on tam stál…
Z díry nic nevylezlo po chvíli ani po půlhodině. To také nebylo v pořádku. Proč by to tu pak přece bylo? Z takových otvorů vždycky něco vyleze a rozsévá zkázu. Nebo ne? Kéž by tu byla ta známá krásná vodní hladina.
„Budu to muset prozkoumat,“ řekl si Pavel a dodal odvahu své mysli. Stoupl na první schod. Nic se zase nestalo. Bože, to přece není normální! Musí se něco stát! Chmpf! Na truc sestupoval níž a níž. Nebál se. Teď už se nebál. Věděl, že otvor nebyl určen pro dopravu ven nýbrž dovnitř.
Po chvíli byl pohyb spíš mechanický. Musí jít dolů. Musí to tam prozkoumat. Objevit. Najednou uklouzl o něco slizkého a nemotorně spadl. Setrvačnost uvedla jeho tělo do pohybu směrem tam dolů. Drkotal o hrany stupňů do podzemí. Znenadání schody skončily a vystřídala je skluzavka. Jel stále níž a níž až skoro padal. Potom přišel náraz. Něco křuplo. Bolest ho poslala do bezvědomí. Dnes už podruhé.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
