|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 16. ::
| KAPITOLA 16. Zapomenutá minulost |
| |
|
|
Po celé zemi se rozprostírala několikacentimetrová vrstva vody, pod níž byla původně dřevěná podlaha. Stěny byly přes tři metry vysoké. Jednu lemovala okna. Bylo přes ně částečně vidět do vedlejší místnosti, kterou olizovaly plameny. Omítka už byla značně ohořelá a v místnosti se těžce dýchalo. Místnost nepříjemně zapáchala.
Ve vodě ležela do půl těla ponořená dívčina. Měla zavřené oči a nepřorozeně rozhozené ruce. Po obličeji jí stékal pramen krve. Hrudník se jí pohyboval nahoru a dolů. Ještě žila.
Někdo se nad tělem skláněl. Na sobě měl černý zmáčený plášť s kapucí. Čepel nože nebyla v matném osvícení skoro vidět. Muž zhluboka oddychoval. Tohle byla až příliš snadná kořist. Musel si vychutnat její umírání až do konce.
Ostří nože jí rozpáral černé triko s nápisem „Bad day? Keep smiling“ a při té příležitosti jí čepelí rozřízl kůži a zajel do masa. Dívka vyjekla bolestí. Zamžourala a snažila se rozeznat okolí. Dusil ji kouř a špatně se jí dýchalo. Hlava jí třeštila a v oblasti pupíku cítila pálivou bolest. Než zaregistrovala mohutnou postavu nad sebou, sáhla si rukou na hlavu a otřela stékající krev.
Jana vykřikla, když ji někdo chytl pod krkem a vytáhl na nohy. Nacházela se zhruba uprostřed obrovské místnosti s chrámovým obloukem. Okna, která se sem vůbec nehodila, byla v ohni. Překvapilo ji, že stojí ve vodě.
Postava nadzvedla drobné tělo. Chvíli si hleděli do očí. Janě jiskřily strachem, muži arogancí. I přesto je měl nádherné. Tmavě hnědé a úzké, jako dvě štěrbiny do nekonečna. Skrývaly tajemství.
Odhadem měl přes dva metry. Rysy v obličeji se podobal Willisovi, probliklo Janě hlavou. Na bradě mu rašily tmavé chloupky. Přesný to příklad vítězství ušlechtilého zvířete nad drobnou havětí.
Tvrdě dopadla na zem. Narazila si záda. Vytryskly jí slzy. Co tu proboha dělala? Začala se dusit. Než se stačila zvednout, dvoumetrový útočník k ní znovu došel. Bez jediného slova máchl rukou. Jana se proti své vůli otočila obličejem k zemi a začala se topit. Snažila se nadechnout. Do úst i do nosu se jí dostala voda. S odporem byla nucena ji polykat. Chtěla dýchat. Za chvíli ucítila stisk na noze. Muž ji vláčel po zemi a Jana ztrácela sílu. Snažila se vynořit hlavu nad hladinu, ale čím víc se o to pokoušela, tím menší to mělo efekt.
Když už kolem sebe zoufale plácala rukama, stisk povolil. Zapřela se o ruce a nadechla se.
„Ty malá proradná bestie,“ uslyšela přímo u ucha. „Co si o sobě myslíš? Děvko!“ zasyčel a mrštil s ní opět o zem. Čelem narazila do podlahy. Otočila se na záda a posbírala v sobě veškerou zbývající energii. Přetočila se na bok a kopla ho do choulostivých míst. Neměla možnost se prozatím na trénincích naučit víc. Byla tam krátce a zatím měli pouze teorii s několika ukázkami. Na tohle se ovšem nepotřebovala učit, tenhle chvat ovládala snad každá žena a nejen v ohrožení života. Bohužel ho tím ještě víc rozzlobila. Opět máchl rukou, tentokrát mnohem mocněji, a nějakou neviditelnou silou ji odmrštil. Dopadla břichem na ostrý předmět schovaný pod hladinou vody. Nemohla se nadechnout. Z hluboké rány jí začala vytékat krev. Byla na pokraji zhroucení. Ovšem násilník si nedal pokoj.
„Mrcho, jak jsi se jen opovážila!“ křičel na celou místnost. Jana se snažila odplazit co nejdál, i když věděla, že jí to nepomůže. Musí získat čas, aby... Aby co? Co tu vůbec dělala? Měla ten sen a pak… Na paměť jí vyplouvaly jen útržky. Vzpomněla si na to malé dítě, pro které přišla. Mohlo mu být tak osm. Odvedla ho pryč, ale instinkt jí říkal, aby se vrátila. Proč to udělala? Byla by teď v bezpečí!
Ovšem ten chlapeček byl v nebezpečí a ona mu prostě musela pomoct! Pravda, měla to někomu říct, měla se ohlásit na základně, když to po nich striktně vyžadovali. Neměla sem chodit sama. Jenže přijít o chvíli později, ten chlapeček by byl po smrti. Zabili by ho. Tohle nebyl obyčejný člověk. Sakra, měla jsem to někomu říct! honilo se jí hlavou, když obdržela kopanec do břicha. Rána začala krvácet silněji.
Ale teď zemře ona. Udělala chybu. A za chyby se platí.
„Chápeš, co jsi způsobila?“ kopal do ní. „Chá-peš-to? Jsi malá svině!“
Jany tělo vypovídalo službu. Před očima se jí zamlžilo.
„Chcípni!“ křičel, ale jeho hlas náhle utichl. Nově příchozí ho umlčel jediným pohybem. Zlomil mu vaz.
Přišli tam čtyři muži.
„Carmen,“ sehnul se k Janině tělu jeden. „Carmen, slyšíš mě?“ Podepřel ji pod krkem a nahmatal puls. „Dýchá.“ Všiml si předmětu v jejím těle. „Je těžce zraněná. Musíme ji odsud co nejrychleji dostat,“ zavelel.
„Potrestáš ji?“ zeptal se přihlížející.
„Ne, je mladinká a ve výcviku krátce. Retgere, vymažeš jí paměť. Chci, aby si pamatovala pouze to, že se má vždy ohlásit. A nikam nemá chodit sama. Má ale ještě dost času na to, aby si pamatovala takové zážitky…“
„Ale-“
Mistr ho umlčel jediným pohledem. Podebral dívčinu a vzal ji do náručí.
„Tohodle vezměte s sebou. Musíme zjistit, kdo to byl a co chtěl.“
„Proč se nezeptáme jí?“ nechápal Retger.
„Uvidíme, jak na tom bude psychicky. Někteří takový nátlak nemusí vydržet.“
Všichni čtyři zamířili k ohořelým oknům.
Jana se prudce posadila. Když poznala svůj pokoj, náramně si oddychla. Zdál se jí podivný sen. Skoro jako by… Co se jí to zdálo? Na posteli vedle ní seděl Lukáš a držel ji za ruku. Začala si vzpomínat na události uplynulých hodin.
„Kurva, nesahej na mě!“ vytrhla se mu, odkopla peřinu a ránu nesměřovala do jeho obličeje. Bez váhání ho skopla z postele.
„Jano, co blbneš!“ chytil se za bolavý obličej.
„Kde je Eva?!“ vymrštila se na nohy a sešlápla mu krk.
„Jano, počkej, nech mě ti to vysvětli, podívej se na mobil!“
Nedůvěřivě sáhla po mobilu ležícím na stole. V přijatých zprávách si přečetla nejnovější.
„Co to je za trik?“
„To není trik, poslechni mě, neblbni!“
„Varuju tě, jeden nebezpečnej pohyb a je po tobě.“
„Já přesně nevím, co se stalo, ale asi unesli Evu prostřednictvím mého těla.“
„Tomu nevěřím,“ odsekla.
„Já tomu nerozumím,“ snažil se jí přesvědčit. Tohle už ho přestávalo bavit. Museli za nimi poslat jen zástupce členů? Už je mohl dávno všechny povraždit a vrátit se k původnímu plánu.
„Co se stalo?“ zajímala se.
„Pamatuju se, že mě někdo omráčil. Pak až jak jsem se probudil tady na posteli. Vzpomněl jsem si na tvý zápisky v deníku, tak jsem napsal zprávu, že tu ani jedna nejste. Nad ránem tě přivedli. Teda... přinesli.“
„A kde je Eva?“
„To nevím, nenašli ji.“
„Nenašli ji? A kdo by ji měl jako hledat?“
„Já nevím, nějací divní týpci.“
„Eva je mrtvá,“ hlesla Jana a zničeně si sedla na postel. „Já to vím.“
„Nesmíš se zbytečně nervovat,“ uklidňoval ji Lukáš. „Mohlo by se ti jen přitížit.“
„Že mám být v klidu? Já vím, že je mrtvá!“ objevily se v jejich očích slzy. „Jsem si tím jistá.“
„Jani, já sice moc nerozumím tomu, co děláte, ale hledají ji, napsal jsem jim hned po tom incidentu. Podívej, musíš-“
„Lukáši,“ zarazila ho. „Já musím jen umřít a ani to není jisté, tak si to nech. Chápu, že se mi asi snažíš pomoct, ale já nemám sebemenší ponětí, kde je moje nejlepší přítelkyně a zatímco tu ztrácím čas, ona je… Možná už po smrti. Musí být po smrti!“
„Já nevím, jak bych ti pomohl. Sám tomu nerozumím.“
„Mně nemůžeš pomoct… Nech to být.“ Jana odsunula jeho ruku a chystala se vyskočit na vlastní nohy. Lukáš se jí pokusil cestu zatarasit.
„Nech mě jít, tohle je můj boj.“
„Nemůžu tě pustit, mohla by jsi si ublížit,“ zakroutil hlavou a jemně jí stiskl rameno. Měřil přes dobrých sto osmdesát centimetrů. „Mám na tebe použít kouzlo?“
Jana se zastavila. „Myslela jsem…“ vážila svá slova. Lukášovi došlo, že trochu přestřelil a předběhl ji.
„Už s tím žiju několik let,“ řekl prostě. „Tohle se mi říká těžce, ale mám jisté stavy, při kterých… Nevím, jak to popsat.“
„Tak to popiš a hodně rychle,“ řekla nedůvěřivě a chtěla vytáhnout nůž, se kterým spávala pod polštářem.
„Dal…“ koktal. „Dal jsem ho pryč, nechtěl jsem, aby sis ublížila. Asi budu muset s pravdou ven,“ vzdychl. „Přišel jsem za tebou s žádostí o pomoc. Snažil jsem se o tobě co nejvíc zjistit a to se mi poštěstilo, když jsem četl ty deníky. Pozoruju u sebe podobný schopnosti.“
„Schopnosti,“ opakovala Jana. „Vlez mi na záda a vypadni odsud, než si to rozmyslím.“
„Jano, neblbni přece-“
„A kde jsi k tomu teda přišel?“ vyjela.
Znervózněl. Nesměla mít sebemenší podezření.
Protočil panenky. Protáhl krk, až mu vyběhly kosti. Zatřásl se jako při nějakém záchvatu. Do ticha, doprovázeného pouze jeho chrčením, se ozval rachot. Jana se zprudka otočila. Veškerá cédéčka naskládaná v policích vylétla na postel, některá dokonce až na zem. Jedno uhodilo Janu do hlavy.
„Au!“ vyjekla, jelikož se nestačila skrčit.
„Vidíš?“ řekl, jakmile se zklidnil. „Já tomu sám nerozumím, ale když prožívám nějaké silnější emoce, tak se to prostě stane. A teď mám o tebe zrovna strach.“
Měl doopravdy neproniknutelný firewall. To se Janě přestávalo líbit a Lukáš si to včas uvědomil.
„Někdy mám pocit, jako by se mi někdo šťoural v hlavě. Já nevím, nestává se ti to taky?“ Janě tohle vysvětlení prozatím stačilo. Sama dokázala útoky odrazit.
„Dobře, teď mě pusť. Nemysli si, že taky něco neumím.“
„Neodpověděla jsi mi,“ dorážel.
„Nechci se o tom bavit... S tebou. Musím najít Evu. A také by mě zajímalo, kdo měl takovou možnost tě ovládat. Abys pochopil, to moc lidí…“ přemýšlela o slovu člověk. Jsou to lidé? Nejsou. Ale nechtěla ho vystrašit, proto u něj zůstala. „…neumí. Jedině Eva…“ zmínka o Evě jí znovu donutila uronit slzu. „Eva něco podobného uměla. A já ji najdu, ať už živou nebo mrtvou. Našli mě, najdu já ji. Kde jsem vůbec byla?“
„Já... já nevím,“ pokrčil rameny. „Neptal jsem se.“
Nekompromisně ho odstrčila. Lukáš v duchu zaklel. S její tvrdohlavostí nepočítal. Byla silnější, než vypadala. A především byla hodně nadaná… Mrcha! chtělo se mu vykřiknout, ale udržel se. Ta mrcha jedna, pokud je pravda, co se říká, pokud je to realita, tak nad ním stejně jednou bude mít navrch.
„Nemohl bych ti pomoct?“ přehodil na upřímný hlas, zatímco se Jana převlékala do své černé. Do vlasů si nandala černou elastickou čelenku a vlasy nechala rozpuštěné. Oblékla se do černého krátkého tílka, odhalující její ploché bříško, a černých kalhot s opaskem. Došla k zrcadlu rozprostírajícího se přes celou stěnu. Natáhla se. Opatrně jednu jeho část nadzvedla, sundala a opřela o gauč. Lukáš na ni udiveně civěl a ještě víc, když zrcadlo odhalilo tenký prostor ve stěně. Rozhodně nebyla holá. Od shora dolů na ní visely nejrůznější nože a meče.
„Tak to je… vážně…“ koktal Lukáš. Ta holka byla vypočítavější, než sám počítal. Začalo se to vymykat jeho plánům.
Jana si odfrkla. „Snad sis nemyslel, že nejsem vybavená? Poté, co jsi četl mé deníky… Myslela jsem ale, že tomu nevěříš? Sám jsi říkal, že mě nadopovali.“
Začíná se moc ptát, to není dobré, přemýšlel Lukáš, jak ji zbavit nedůvěry. „A co bys dělala ty, kdyby to bylo naopak?“ zaútočil.
Jana to přešla mlčením. Sundala ze zdi dva nože, oba je zastrčila za opasek, a opatrně vrátila zrcadlo na své místo.
„Kde je vlastně tvoje máma?“ zajímal se.
„Ta se o tom nikdy nesmí dozvědět,“ vyhrkla Jana. „A mám takový nepříjemný pocit, že je u tvého otce.“
Ta malá proradná mrcha snad ani neví, že je to i její otec. To snad její matka dala každýmu? rozčiloval se, ale zlost skvěle zakrýval. Nesměl upustit ani kapičku vzteku, jinak by ho Jana prokoukla. Přece jen měli společné předky.
„Tak co, jak vypadám,“ otočila se čelem k němu. Vypadala božsky, kdyby to jen trochu šlo, nejraději by si s ní sám pohrál. Ale to přenechá ostatním, pokud nebude chtít spolupracovat.
Zlaté vlasy splývaly na prsou, které vměstnala do úzkého tílka. Bříško jí vykukovalo, po širších bokách jí klouzaly kalhoty. Za opaskem se leskly rukojetě nožů.
„Nechápu, proč se tak vystrojuješ,“ snažil se odpovědět co nejledabyleji.
„Beru to jako ano. To je složitý, jde o …“
„O hrdost?“ doplnil ji.
„Taky. Už půjdu. Nehni se odsud, je ti to jasný?“
„Už jsem ti snad jednou řekl, že nechci, aby se ti něco stalo, nebo si už nevzpomínáš?“
„Matně…“ Proklouzla kolem něj a v předsíni si obula boty s tvrdými podrážkami.
„A kde ji chceš jako hledat?“ zastavil ji ještě.
Jana pokrčila rameny a vyrazila neznámo kam.
Zapomněla si mobil. Bez něj nikdy nikam nechodila. Vždy se jím ohlašovala, ale už se pro něj nevrátila.
Vyběhla z bytovek. Všimla si, že se Lukáš dívá z okna. Zamávala mu. Když si všimla mládeže, vzpomněla si na Petra. Pokud by měla něco udělat, tak teď. Možná to bude poslední rozhovor s touhle partou.
Přišla k lavičce u pískoviště. Mezi přítomnými přeběhla vlna nenávisti.
„Hele, chci se jen zeptat, jestli je Petr v pohodě,“ pozvedla obraně ruce.
„Dostane se z toho,“ ujal se odpovědi Karel.
„A jak mu je?“
„Ještě si chvíli poleží v nemocnici. Neví se, co mu bylo. Ale to je jedno, stejně tě nesnášel a ty jeho taky.“
„Na tom něco bude,“ přikývla Jana a všimla si, že některým spadl pohled na nože.
„Na co si to zase hraješ?“ vyjel zostra. „Černá barva, nože, dřevěný meče, divný kámoši, občas pomlácená…?“
„Bojový sporty.“
„V tomhle je něco víc. A já na to přijdu. Petr je můj nejlepší kámoš. Dávej si na mě bacha, satanistko.“
„To má být výhružka?“ uchechtla se.
„Ne, to má být vyhlášení války. Vezmi to na vědomí. Bitvu jsi možná vyhrála, ale válku projedeš.“
Nezeptala se, jak si ji představuje. Měla na práci důležitější věci… Pořád jí nedocházelo, že Eva už nemůže žít. Pořád v sobě měla kapičku naděje, poslední plamínek, který nevyhasne, dokud neuvidí její mrtvé tělo. V případě, že nějaké zůstalo.
Diplomaticky odkráčela. Pokud někde začít, tak na základně. Jiné východisko neviděla. Když se vzdálila od domu, zastavila se. Začala ji děsně bolet hlava. Tak moc, že nebyla schopná jít dál. Dřepla si. Při takových stavech to dělala automaticky. Aby si příliš neublížila, kdyby padala. Jakoby se jí v hlavě rozbíjelo sklo na tisíce kousků a zarývaly se do lebky zevnitř.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 28 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 59 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
