|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: (Dez)iluze ::
| Dedikováno géniu Charlese Bukowskiho. Verze tak-jak-jsem-to-přepsal-z-rukopisu, tzn. bez velkých stylistických úprav. |
| |
|
|
Červnové slunce pomalu zapadalo za kopec. Seděl jsem na dřevěné lavičce na břehu městské přehrady, pozoroval zvlněnou vodní hladinu a přemýšlel. Kolem přecházely desítky obyčejných obyvatel našeho velkého maloměsta a nikdo z nich mi nevěnoval ani nejnepatrnější pohled. Najednou jsem ucítil závan vanilky a laciné whisky a s překvapením si uvědomil, že mám zavřené oči. Instinktivně jsem cítil, že vedle mě někdo sedí. Pomalu jsem rozevřel víčka.
Nikde nikdo. Všichni lidé jako mávnutím kouzelného proutku zmizeli. Jen vedle mě seděl starý sešlý beatnik a s nepatrným úsměvem mě pozoroval. Byl zarostlý, dlouhé vlasy měl nemyté a obličej plný jizev po obzvláště těžkém akné. Táhla z něho mizerná whisky a v očích se mu zračilo šílenství. Zahlédl jsem však i záblesk účasti a porozumění.
Vzduch voněl vanilkou a byl příjemně vlahý. Přehrada vypadala nějak jinak, voda ztemněla, okolní stromy vypadaly starší o dobrých třicet let. Z komína v dálce se valil hustý oblak černého dýmu a zakrýval celou oblohu. Beatnik si uříhnul a vytáhl z náprsní kapsy potrhaného saka, které nové mohlo být podobné tomu, jež jsem měl na sobě, placatici. Napil se zhluboka a podal mi ji. „Zavdej si, hochu.“
„Díky.“ K mému údivu z placatky zavanula fantastická vůně osmnáctileté irské. Opatrně jsem se napil. Byla to osmnáctiletá irská.
„Tak co, chutná ti?“ zeptal se beatnik.
„Parádní! Co to je? Jameson?“
„Ale prd. Nejhorší na krámě,“ řekl.
„No když myslíte. Můžu ještě?“ Kývnul hlavou. Pil jsem, pozoroval okolní změněnou krajinu a čekal, až beatnik promluví.
„Něco tě žere, viď?“
„Jo.“
„Celý svět, předpokládám.“
„Jo.“
„No tak začni vyprávět,“ řekl, „já si tě rád poslechnu.“
„Třeba dneska. Přijdu ráno do školy a v šatně se můj nejlepší kámoš dělá zajímavým vypravováním mých nejsoukromějších historek, které znal jenom on.“
„Hajzl.“
„Jo.“
„Proč jsi mu věřil a povídal mu to?“ zeptal se.
„Věřil jsem v přátelství.“
„Už nevěříš?“
Zamyslel jsem se. „Už ne.“
Kývnul hlavou a zeptal se: „Kouříš?“
Nedůvěřivě jsem se na něj podíval: „Co máte na mysli?“
„Ale ne, tohle ne. Nejsem teplej, neboj.“ Rozesmál se. „Mám na mysli kouření jako tabák, cigára, doutníky. Nebo trávu?“
„Doutníky.“
„Trávu ne?“
„Občas. Ale ne na lavičce u přehrady s cizím chlápkem. Nic proti vám.“
„Jo, chápu tě. Na, dej si!“ Ze stejné kapsy jako předtím placatku vytáhl pouzdro na doutníky. Otevřel ho a nabídnul mi. Byla to pravá havana. Ta nejlepší značka. Něco takového jsem v životě neviděl, natož kouřil. Jeden jsem si vytáhnul a strčil do pusy. Beatnik v mžiku vytáhnul sirky a připálil mi.
„Řeknu vám, to je ale pokouřeníčko! Odkud je máte?“
„Tenhle hnus? Z mizerného krámu na rohu bloku.“
“Je boží.“
„Když řikáš…“
„Díky, fakt díky.“
„Jo. A teď vypravuj dál.“
Potáhnul jsem z kubánského a opřel se pohodlněji o dřevěné prkno s vyrytými milostnými vzkazy. „Včera jsem koukal na zprávy. Paní, která kvůli chybě v papírech získala nějaké peníze, šla sedět na dva roky.“
„Natvrdo?“
„Jo. A teď se držte. Matka, která udusila novorozeně polštářem, dostala milost.“
„Co? Neměli důkazy, ne?“ zvolal beatnik.
„Nahlásil ji manžel. Viděl ji, ale už nestihnul nic udělat.“
„Ježíši.“
„Víte, já věřil ve spravedlnost.“
„Už ne.“
Kouřil jsem havana a popíjel whisky. Nic se mnou nedělala. Jenom báječně chutnala. Zdálo se mi, že v placatici vůbec neubývá.
„Mluv dál,“ pobídnul mě beatnik.
„Vždyť vás to musí nudit.“
„Prd. Povídej.“
„Dobře. Slyšel jste o tom Angličanovi, co přišel do té africké země, teď si nevzpomenu jaké, a udělal tam revoluci, aby se lidi měli líp?“
„Ne. Nesleduju zprávy.“
„Zkrátka si tam černoši žili skvěle, vybudoval jim tam fungující ekonomiku a všichni byli spokojení. A pak najednou uvalil stoprocentní daň.“
„Tu mu pochopitelně nedali, ne?“
„Přivedl si bojovníky ze sousedního banánistánu a kdo neplatil, toho zastřelili.“
„Bože můj, jak to dopadlo?“
„Dali mu bombu do bentleye.“
„Dobře mu tak, sviňákovi. Ale co tě na tom tak štve? Co je ti do nějakých černochů támhle v Africe?“ zeptal se.
„Nic. Ale věřil jsem v lidi. Věřil jsem v čest a slušnost.“
„Už nevěříš?“
„Už ne.“
Zdálo se mi, že na hladině přehrady vybuchuje černý bentley a okolo jásá spousta stejně černých lidí. Vanilka ve vzduchu voněla pořád intenzivněji. Z javoru za mnou, alespoň se mi zdálo, že z něho, se linul tichý zvuk nádherného klavíru.
„Slyšíte to?“ zeptal jsem se beatnika.
„Co? Ten kravál?“
„Vy nemáte rád klasickou hudbu?“
„Ty řikáš tomuhle příšernýmu německýmu technu klasika? Styď se!“
Nechápal jsem to. Vůbec nic jsem nechápal. „Tu vanilku ale cítíte, ne?“
„Jakou vanilku? Ta holka smrdí jako francouzská děvka. Ne, jako francouzskej bordel.“
Proboha, jaká holka? Jeden z nás není v pořádku, blesklo mi hlavou. Napil jsem se irské.
„Tak povídej,“ vyzval mě beatnik. „Na řadě je další kámoš, ne?“
„Hm.“ Jak to sakra ví? „Ve čtvrtletí měl z chemie za čtyři. A teď dostane jedničku. Čím myslíte, že to je?“
„Začal se učit?“ tipnul beatnik.
„Prd. Začal spát s profesorkou.“
“Fuj! Je aspoň hezká?“
„Jestli jste schopnej posoudit krásu šedesátiletý baby, prosím.“
„Ale ne.“
„Jo.“
„Nezávidíš mu to?“ zeptal se. „Tu známku jako.“
„Vůbec. Ztratil veškerou hrdost. Víte, já věřil v hrdost.“
„Už nevěříš?“
„Už ne.“
Vanilka ještě zesílila. Doutník chutnal nadpozemsky. Zprava přicházely dvě nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Vydechl jsem.
„Co je?“ zeptal se beatnik.
„Vidíte je? Ty dvě kočky vpravo?“
„Kočky? Jsi normální? Vždyť je tam stará babka o berlích s vnukem!“
„Cože?“
„Nech to bejt. A vyprávěj.“
Zkusil jsem se zeptat: „Jestlipak víte, o čem?“
„Cherchez la femme, říkají Francouzi.“
„D’accord, monsieur.“
Beatnik se rozesmál. Když skončil, zeptal se: „No tak jak?“
„Rozešel jsem se s jednou slečnou.“
“To se stává. Kdy?“
„Teď v neděli.“
„Je mi to líto, hochu. Jaká byla?“
„Krásná. Líbila by se vám.“
„To je mi jasný, že by sis nevybral žádnou, která by se nelíbila mně. Ale přibliž mi ji.“
„Vysoká, štíhlá, blonďatá. Krásný pevný prsa. Dlouhý nohy. Perfektní zadek.“
„Jo, mám to. Co dělala s tebou, prosím tě?“
Mimoděk jsem se podíval na lesklou kovovou placatici. Nevěřil jsem svým očím – koukala na mě tvář Adónise, rysy jako by je vytesal Michelangelo. Delší blond vlasy, kratičké strniště a nádherné hluboké modré oči. Zatočila se mi hlava nad tou krásou.
„Hej, nespi!“ zakřičel mi beatnik do ucha. „Ptám se, co ta kočka dělala s tebou?“
„Tak se na mě podívejte! Která by mě nechtěla?“
„Nic ve zlým, ale už jsem viděl spoustu hezčích, než jseš ty.“
„No když říkáte. A byla moc chytrá. Četla stejné autory jako já. Měla ráda stejné malíře, poslouchala stejnou hudbu. Chodili jsme spolu do divadla, do galerií, na procházky a bylo to super.“
„Jak dlouho jste spolu byli?“
„Rok a půl.“
„Spali jste spolu?“
Věnoval jsem mu dlouhý pohled znamenající To nemyslíte vážně, že ne?
„A jaká byla?“ zeptal se.
„Jako v posteli?“
„Jo, jako v posteli.“
„Senzační. Vsadím se, že lepší jste neměl.“
„Tak proč jsi se s ní rozešel, když bylo všechno tak skvělé?“
Neodpověděl jsem hned. Beatnik mě ani nehonil. Klavírní virtuos z javoru hrál senzačně. Potáhnul jsem z doutníku, napil se zhluboka neubývající whisky a zakoukal se na dvě krásky vpravo. Až po dlouhé chvíli jsem konečně odpověděl: „Věřil jsem v lásku.“
„Už nevěříš?“
„Už ne.“
„V co ty vlastně věříš?“ Jeho hlas zněl naléhavě.
„Nevím. V co bych měl?“
„V naději.“
„Ta mě zklamala tolikrát. Už ne.“
Beatnik se z plných plic rozesmál. Smál se a smál, pořád jenom smál. Kouřil jsem havana, pil irskou, ve vzduchu voněla vanilka, javor hrál nejkrásnější klavírní melodie a zprava se blížily dvě úžasné krásky. A beatnik se smál. Náhle zakřičel: „Věř v iluzi, můj milý, v ILUZI!“
V uších mi zněl beatnikův smích smíchaný s hnusným německým technem. Cítil jsem nechutnou lacinou voňavku a uvědomil si, že mám zavřené oči.
Pomalu jsem je otevřel. Přehrada vypadala pořád stejně. Kolem proudily davy lidí. Přede mnou procházela zmalovaná puberťačka a smrděla jako francouzský bordel. Vpravo dál po cestě se pomalu belhala stará paní o berlích s vnukem. Z otevřeného okna paneláku vzadu znělo duc-duc-duc. Něco mě tlačilo v náprsní kapse. Sáhnul jsem do ní a vytáhnul malou lahvičku osmnáctileté irské whisky.
© Dominik Drašnar, 2005
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
89.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
