|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Příběhy Nedokončené Země - Úvod ::
| Tak toto je úvod mé první pokusné literární tvorby. |
| |
|
|
Ten den byl jako každý jiný, ale přece jen něčím naprosto výjimečný. Chladná jarní noc měsíce Ma-šat pokročila plynulým tempem a co nevidět se přiblížila pravá půlnoc. Za okny skalního paláce dul silný nepříjemně mrazivý vítr a za sténavého nářku narážel do rozřinčených okenic. Ohromný kotouč stříbrné luny, stál vysoko nad údolím a vpouštěl do komnaty skrz těžké baldachýnové závěsy, uzoučký pramínek světla, který jakoby poprvé vítal právě narozeného prince.
Na veliké posteli se sametovými nebesy ležela unavená, ale přece šťastná žena. Dlouhé sněhově bílé vlasy jí padaly po pramenech do bledého obličeje a v záři měsíčního světla se leskly jako orosená pavučina. Byla to Galticea Talloró, královna pelverinů, která před malou chvílí přivedla na svět svého prvorozeného syna. Láskyplně svírala chlapečka v náručí, broukajíc mu starou známou ukolébavku, a něžně si pohrávala s jeho maličkými ručkami.
Bylo to krásné dítě. Na první pohled plné elánu a životní síly. Mohl dělat svému rodu čest. Mrazivě modré oči, zářící jako ty nejledovější drahokamy, děťátku vesele jiskřily a odrážely v sobě mihotavé světlo svící, které zrovna tak dopadalo na pás zrohovatělých šupin táhnoucích se matce od spánku až po lícní kost. Jemu zatím tato pýcha, tolik typická pro tuto rasu, scházela. Objevovala se totiž někdy až okolo období dospívání, kdy se kůže začala tvarovat do jemných, nepříliš pevných útvarů, které průběhem věků tvrdly.
Galticea na něj mohla být po právu hrdá. Srdce jí bilo radostí a samým štěstím by se málem rozplakala. Bylo to vytoužené dítě. Tolik roků čekání a marného snažení, které s manželem museli protrpět, se nakonec vyplatilo. Snad se o to zasloužila i vůle bohů, jimž celou tu dobu projevovali tu nejvyšší náklonnost a denně je zatěžovali zoufalými modlitbami.
„Je po otci,“ dovolila si podotknout dojatě komorná, avšak Galticein náhle skelný pohled ji v momentě uvedl do rozpaků. „Odpusťte,“ omlouvala se.
Královna však zavrtěla hlavou a s přemáhaným úsměvem jí chlapce podala, aby jej uložila do kolébky.
„To nic,“ zašeptala, snažíc se promluvit vyrovnaným hlasem. Přese všechnu snahu ale Glirdgen Dveoliová přece jen poznala ženin znovu probuzený zármutek, který již po mnoho dní zůstal utlumen. „Máš pravdu, je mu podobný.“
Poslední dobou Galticee připadalo, jakoby se jí všichni vyhýbali. Kam vstoupila, rázem každý našlapoval po špičkách a jakmile před ní někomu uklouzlo královo jméno, nastalo v místnosti dokonalé ticho. Když procházela chodbami paláce nebo
po nádvoří, cítila kradmé pohledy poddaných a slyšela, jak se jejich hlasy ztlumily, byla-li někde na blízku. Zoufale jí chyběl manžel, avšak žádné zprávy o něm dosud nepřicházely.
Zasmušile si povzdechla, načež ji tíseň semkla v prsou. Ach, Orfradine, zašeptala
v duchu, kde jen můžeš být? Z truchlení Galticeu vyrušily ruce služebné, která se chystala urovnat a natřást polštáře. Trochu se nadzdvihla, aby jí práci usnadnila a za chvíli se opět zabořila do měkkého tepla prachových peřin. Cítila se unavená, chtěla si odpočinout.
„Jen klidně spěte,“ ubezpečila ji komorná. „dám na chlapce pozor.“
S těmito slovy sfoukla dohořívající svíci na nočním stolku a s hřejivým pocitem sledovala, jak se pomalu propadá do bezesného spánku. Potřebovala to. Ona
i královna měli za sebou velice těžký den.
Sklonila se nad kolébkou a ujistila se, že malému princi nic nechybí. Unaveně se usmála. Spal jako – inu, nemluvně. Urovnala okraj peřinky a posadila se do čalouněného křesla hned vedle lože. Ruce složené v klínu, zrak nepřítomně upřený do praskajících plamenů v krbu. Tu a tam zaslechla, jak sebou chlapec nepokojně zavrtěl či vítr prudce udeřil do špatně dovřených okenic.
Zatracené počasí, pomyslela si trpce a s přemáháním znovu vstala. Zaúpěla. Měla pocit, že jí hraje snad každý sval v těle. Záda a klouby vysílaly intenzivní bolest, únava se hlásila o slovo. Nemohla si na nic stěžovat, také už nebyla nejmladší.
Se zabručením okna přibouchla a vrátila se zpět na své místo.
Přemýšlela, co asi právě dělá Alinnela. Myslela na její rošťácký výraz ve tváři,
na velké oči plné zvědavosti, ryšavé vlásky spletené do nezbedných copánků. Nedělala si starosti, Dyfius se o ni určitě dobře postaral. Jak ho znala, seděl s ní dlouho do noci a vyprávěl jí ty své pohádky, do nichž byla odmalička až po uši zblázněná.
Zahnala poslední pokus o udržení se v bdělém stavu. Beztak už jí hlava začala pomaličku klimbat. Hodiny ukazovaly půl hodiny po půlnoci a ložnicí se neslo jemné oddychování dvou spáčů. Vše se zdálo být v naprostém pořádku. Jelikož pochybovala, že by Galticea mohla ještě něco potřebovat, uznala, že nastal pravý čas pro návrat domů.
Pozhasínala všechny zbývající svíce, oheň v krbu nechala dohasnout. Komnata
se ponořila do tmy a hloubavého ticha. Na chodbě zněly kroky přicházejících stráží, které se chystali zaujmout místa svých dosavadních kolegů. Pokynuli jí mírně hlavou, když je míjela a popřáli dobrou noc.
Slyšela, jak se spolu baví tlumenými hlasy a vyměňují si nejrůznější historky, dokud se nestali jen vzdálenou ozvěnou. Pak palác zpustl.
Poslední noční tvorové odešli s přicházejícím jitrem. Údolí ještě spalo a tak jediným zvukem byl šum nevelké říčky a vzdychání stromů ve větru. Krajinu pokrýval závoj ranního oparu, les voněl zvláštní směsicí chladu a čerstvé vláhy. Měsíční paprsky pomalu začínaly pod ztrátou tmy blednout a přecházely do nepatrného náznaku zlata.
Podivný návštěvník, dosud sedící na okenní římse královské ložnice, choulil své křehké tělo k prochladlému kameni skalního masívu, ve snaze chránit se před nepříjemným mrazem. Už nějakou dobu tu tiše vyčkával a se zaujetím sledoval dřevěnou postýlku, vyřezávanou nejlepšími mistry pelverinských tesařů. Dar od Galticeina otce.
Mhouřil oči, černé jako všechno kolem, a tu a tam se otřepal, aby setřásl studivou rosu z bílého těla.
Konečně jsem tě našel, můj pane, vedl se sebou tiše vnitřní rozhovor. Drobná hlava, nepřirozeně zářící v ubývajícím světle luny, se naklonila trochu na stranu. Jak dlouho jsem se tě nahledal. Povzdychl si. Kdybys jen věděl, kolik starostí jsi nám nadělal.
Na okamžik se odmlčel.
Já vím, nic neříkej. Udělal jsi to ze strachu a zoufalství. Byl´s tak bezbranný
a zmatený, nikdo ti nic nevyčítá. Avšak přece, myslíš, žes učinil moudře? Ukrýt
se do těla novorozence, které není o nic zranitelnější, než tvoje duše? Budou tě hledat. Viděl jsem je, když táhli z jihu.
Poposedl si na římse a protáhl bělostná křídla.
Trousili se z lesů po skupinách, jako ohyzdné kradmé stíny, v jediné touze zabít. Poslala je ona. Slyšíš? Ona už nespí! Probudili ji! Nevím jak, ale podařilo se jim prolomit kletbu Černého Slunce. Míří sem, jistě tu co nevidět budou. Nezbývá mnoho času, pane. Tady zůstat nemůžeš. Jestli tě najdou, zabijí tě! Chlapec tě neochrání, musíš pryč.
Slyšel protesty pánovi mysli, ale nedbal jich. Bez rozmýšlení jediným dotekem podlouhlého zobáku otevřel okenice dokořán a elegantně, s naprostou tichostí, připlachtil ke kolébce. V komnatě vládl naprostý klid. Tušil, co se pán chystá udělat
a tím spíš si pospíšil. Popadl jemnocitně peřinku, v níž byl kojenec zabalen, do zobanu a s máchnutím ohromných křídel vyletěl ven.
Sotva ale opustili prostory pokoje, chlapec spustil hlasitý nářek.
Utiš se, pane. Chlácholil jej. Je to pro tvé dobro.
Ložnici, vzdalující se rychle za nimi, zanedlouho prozářilo světlo narychlo rozžhnutých svící a v otevřeném okně se objevila Galticeina vyděšená, zmatená a čerstvě rozespalá tvář. Kroky spěchajících stráží rázem zaplnily chodby paláce a jejich křik se rozlehl po celém údolí.
Viptu se usadil na nejstatnějším stromu Mirigordu, několik set let starém dubu s košatou korunou. Větev na samém vrcholku protestně zavrzala, ale přesto oba nevítané uprchlíky udržela. Chlapeček sebou vrtěl, pokňourával a hrozilo, že každou chvíli spustí další alarmující pláč. Viptuovy nezbývala jiná možnost. Zklidnil mysl a ze záchvěvů melodií starověkých kouzel, upředl v hlavě dávnou ukolébavku. Děťátko se postupně utišilo a zářivá očka se v momentě zavřela pod hedvábnými víčky.
Korálkový pohled, náhle naplněný silným znepokojením, střelil dolů pod rozpažené větve. Mezi roztřepenými tvary vlnkovitého listoví spatřil nepatrný pohyb rychlý jako blesk.
Už jsou tu! Zvolal zděšeně. Nechápu to! Jak se sem mohli tak rychle dostat?!
Slyšel jak větří. Ploché tlapy s hrozivými drápy nezřetelně šustily v trávě. Jejich dechy se stávaly čím dál vzrušenější, když se blížili k místu úkrytu. Nečekaný pohled ohnivě planoucích očí, skrytých pod záplavou husté černé srsti, ho donutil provést další bezpečnostní opatření. Přikrčil se k větvi a náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, splynul on i chlapec s vrásčitou kůrou stromu. Neviděli je.
Seděl tiše bez hnutí, velké opeřené tělo se chvělo napětím. Štíhlý, esovitě zahnutý krk tiskl na prsa, přičemž vnímal divoký tlukot vlastního srdce. Byl unavený, ale
za žádnou cenu nesměl svůj cenný náklad pustit. Držel pevně.
Po okolí se rozléhal zvuk boje. Zbraně řinčely, muži křičeli a – umírali. To vše kvůli němu. Světla jednotlivých domů se začala postupně rozsvěcovat. Zuřivé hlasy hlídek dávaly všem na vědomí, že do údolí vtrhli démoni. Už nemohl déle čekat.
Chladivý proud přímořského vzduchu mu klouzal po letkách sněhobílých perutí a společně s vlhkou vůní soli, jej unášel dál na sever. První paprsky vycházejícího slunce jemně ozařovaly rozčepýřený hřbet a opřádaly dlouhý chvost i chocholku třpytivým pozlátkem. Dole pod ním se leskla klidná hladina Křišťálového moře. Nemuseli letět vysoko. Řídký opar mléčné mlhy se dosud líně převaloval nad vodami a tak je chránil před nežádoucími zraky zvědavých pozorovatelů.
Brzy už byla pevnina na dohled. Dálné břehy s křídovými skalisky se čím dál víc přibližovaly a zeleně bohatých lesů se z rozmazaných šmouh měnily na jasné kontury. Ani se nenadál a pod tyčkovitými pařátky mu ubíhala kostkovaná pole, vesnice a města.
Jsi doma, oznámil po dlouhé chvíli uzlíčku, ale při těch slovech ho bodlo u srdce, jakoby mu tam někdo vší silou vrazil nůž. Doma. Ta slova zněla jako ozvěna. Mohl tohle považovat za domov? Několik stovek kilometrů od osoby, které byl tak hanebně odebrán?
Zakroužil v plavných spirálách nad lesem, ve skutečnosti shlukem mnoha domů natěsnaných u sebe, a pomalu se snášel k zemi jako pírko. Listy stromů pod pohlazením vzdušného peří zoufale zasténaly, nohy se zabořily do rozbředlé půdy. Chlapec se pozvolna probíral z čarovné ukolébavky. Pod šimravým dotekem hřejivých nitek světla otevřel jiskrné oči.
Viptu natáhl dlouhý krk a naposledy se nad nemluvnětem sklonil. Krásné oči se zavřely a v okamžení se z nich vykulila jediná slza. Nezkropila však hebkou kůži dítěte vlhkou kapičkou, nýbrž se proměnila v čirý kamínek, vyzařující zvláštní teplo. Pták jej obezřetně uchopil do zobáku a pečlivě zastrčil do peřinky.
Bude tě chránit, zašeptal tiše a nachystal se zpětně k odletu. Sbohem, maličký, teď už je to jen na tobě!
Nato se hbitým skokem vymrštil ze země a jako střela zmizel v oblacích. Les se probouzel. Ospalé městečko začalo ožívat a z domů se plouživě trousily postavy, protahující se do krásného rána. Malý princ dostal hlad.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
