» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141745

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Nyr te'ael - část pátá ::

Ekyelka	publikováno: 17.02.2007, 1:31

V předchozí části Akleyké zničila Inwairen, královninu Čarodějku, která zradila. Zároveň však Akleyké ztrácí to jediné, na čem jí záleží – Semhet – a vlivem zákeřného zaklínadla je přenesena do tůně uprostřed lesního panství krásné Adumariel. Ta se nejen ujme jejího léčení, když se u Akleyké objeví horečky z nachlazení, ale také vysvětlí, proč byla Semhet kdysi vyhnána z říše Serg’hali... Poznámka pro věčné nespokojence: pokud někomu vadí, že je Akleyké ještě stále v posteli, ráda si s ním vymění místo. ;)


	Další den je ráno pošmourné, šedivé a studené. Přesně jako má duše. Probouzím se jen pomalu, bez nálady, ale také bez horečky. Přesto se cítím mizerně. Z okna vidím jen zataženou bezbarvou oblohu, ze které bolí oči, a v duši mám obrovskou díru. Semhet je pryč. Navždy. Naopak Ordian se vrátil. Sedí v křesle u krbu, čelem natočený k posteli, a mlčky mě pozoruje, bradu opřenou o levou dlaň. Netváří se zrovna přátelsky, ale ani se mu nedivím. Podle drobných vrásek únavy kolem očí byl na stráži celou noc a celkem zbytečně, vzhledem k mému stavu. Teď bych se nejspíš nedokázala sama ani posadit, i kdybych chtěla. Harfa v koutě u okna se nečekaně rozezní pod dotyky neviditelných prstů. Nemohu vzdorovat Ordianovu zkoumavému pohledu hladového žraloka a uklidňujícímu vlivu kouzelné melodie zároveň, na to ještě zdaleka nemám dost sil. Vyhlašuji kapitulaci a s tichým zafuněním se převalím na pravý bok, čelem k oknu. Zády do místnosti; už není žádná Zuzana, aby mě za takovou hloupou chybu pokárala. Vlastně mi je srdečně jedno, co se mnou bude. Už asi potřetí putuji očima po nekonečné lince uvnitř zvlášť složitého ornamentu pod okenním parapetem, když náhlá změna v ovzduší ohlásí příchod paní Adumariel. Tiše vyčkávám, ale když se ani po dalších dvou imaginárních cestách skrz ornament nic nestane, napůl otočím hlavu do místnosti. „Není na tom zase tak špatně, když si může dovolit mrhat energií na zvědavost!“ Vedle usmívající se paní Adumariel stojí první skutečně stará Serg‘hali. Všechno je na ní šedé: šaty, nekonečně dlouhé vlasy sčesané do složitého účesu, chladné oči i vrásčitá pokožka. Je jako zhmotnělá mlha v různých odstínech šedi a stejně studená. Vědma, pro kterou paní Adumariel včera v noci poslala. Potlačím skoro neodolatelnou chuť pronést taky nějaké uštěpačné moudro. Místo toho se překulím na záda, abych ulevila přeleželému boku i krční páteři, a tiše čekám, co dalšího z Šedé vědmy vypadne. Nezklame mě. „Paní Adumariel, nechápu vaše obavy,“ zamračí se znechuceně. „Tahle nyr te‘ael nemá Sílu ani na vlastní vyléčení. Pokud někdo zranil Stín smrti, ona to rozhodně nebyla. Nepřežila by to.“ „Proč se ji tedy Inwairen snažila zabít? Dvakrát?“ dojde paní Adumariel k posteli a sedne si naproti mně na pelest. Stále se usmívá, ale hluboko v očích jí vidím jiskřit netrpělivost. „Šílená nyr ta‘nlis,“ odfrkne si Šedá vědma pohrdavě. „Může být, ale je taky velmi mocná. Ani vy jste zatím nedokázala z Akleyké sejmout její zaklínadlo, jen ho odstínit. Nevěřím, že by to Inwairen dělala jen z čiré nenávisti k Semhet.“ „Vždycky se nesnášely,“ přimhouří vědma oči, „ale mohla to být lest.“ „Stejně jako vy můžete patřit k nyr ta‘nlis,“ odseknu nevrle. Vůbec se mi nelíbí, jak si mě prohlíží, ale nemůžu se bránit jinak než podrážděným vrčením. „Ty malá nürris!“ zrudne Šedá vědma vztekem. Dokonce vykročí k posteli, ruce napůl pozvednuté k zaklínání, strašlivá ve svém hněvu. Neubráním se a nepřátelsky zasyčím, což ji nepochopitelně urazí ještě víc. Pronese první slabiky smrtícího zaklínadla, až se mi zježí všechny chloupky po těle, pak si paní Adumariel strategicky přesedne přímo přede mne. Okolní vzduch zezlátne jemnou září, najednou se nemohu pohnout a skoro ani dýchat, ale vědma také ne, ruce ztuhlé uprostřed komplikovaného gesta, ústa legračně vyšpulená do strany. „Nezapomínej se, Šedá vědmo!“ Musím uznat, že paní Adumariel rozhodně má odvahu, čelit rozzuřené zaklínající vědmě jen chladem svého hlasu. Udělat něco takového já, odnesla by to pravděpodobně i moje postel a zeď za ní. „Ke nürr te‘ael!“ zavrčí vědma skrz pevně sevřené zuby. „Přísahala jsi!“ Jakmile vědma na znamení porážky sklopí oči, naše neviditelná pouta zmizí. Jsem unavená a zpocená jako myš, přesto zůstávám ve střehu. Právě jsem získala strašlivého nepřítele, jak mi Šedá vědma slibuje svým upřeným pohledem, a ani nepopiratelná autorita paní Adumariel mě před ní nejspíš neochrání. „Skutečně si přeješ zemřít?“ upře na mne paní Adumariel své zvláštní oči. „To jediné mi zbylo. Právo všechno skončit, kdy si sama určím,“ zamračím se, jak se snažím překonat rostoucí únavu. Smysly mám nepříjemně rozdrážděné a jen těžko zachovávám masku zdánlivého klidu. Nejradši bych ječela bezmocným vztekem, místo toho jen o trochu víc přimhouřím oči: „Proč jsem pro vás tak důležitá, paní Adumariel? Dobře víte, že se ode mě nedočkáte vděku ani věrnosti. Nejsme přátelé.“ „Snad se mi tě časem podaří přesvědčit o opaku,“ usměje se krátce, „protože budeš muset zůstat na mém panství velmi dlouho. S královnou i jejími lidmi jsem přerušila veškeré styky už před mnoha lety, proto mi nyr ta‘nlis věnují jen velmi málo pozornosti, kterou navíc bezpečně zaměstnává Šedá vědma. Tady jsi v naprostém bezpečí.“ „V bezpečí?“ potřesu rozčileně hlavou. „Bojuji o život od chvíle, co jsem vstoupila do tohohle prokletého světa. Přitom ani netuším, proč se mě všichni snažíte zabít!“ „To bych také ráda věděla, maličká!“ povzdechne si paní Adumariel zamyšleně. „Možná jsi mnohem důležitější, než se zdáš. Alisandra nikdy nic nedělá bezdůvodně, ačkoliv ne vždy si to sama uvědomuje. Musela mít zatraceně dobrý důvod, než aby během tolika životů provázela jednu malou prostořekou nyr te‘ael čistě jen z živočišné náklonnosti, nemyslíš?“ pohladí mě něžně po čele, na rtech pobavený úsměv. Zatočí se mi hlava, jen zčásti za to však může únava. Myšlenky se mi neuspořádaně míhají jedna přes druhou, vzpomínky se smíchaly do nepřehledného obrazu, který nedává smysl. Nebo jsem snad nezešílela a Semhet, kterou tady nazývají Alisandrou, je skutečně naživu, uvězněná v královském paláci? Zoufale potřesu hlavou, ale jen se mi tím prudkým pohybem zvedne žaludek. Šedá vědma se nečekaně pohne. Stačí jediný dotyk jejích prstů na spáncích, aby nevolnost zázračně přešla. Přesto mi nedovolí toho využít. „Je silně vyčerpaná. Musí odpočívat,“ podpírá mi jednou rukou šíji, zatímco druhou ubírá polštáře, které mě tak báječně podpíraly v polovičním sedu. Společně s paní Adumariel mne pohodlně uloží do hnízda z polštářů a zakryje hrubou vrstvou kožešin, až se v nich skoro ztrácím. Znovu mě pohladí, v ocelově šedých očích zvláštní třpyt probouzející se Síly. Přejede mi konečky prstů po obočí a lícních kostech k uším, pak ona i celý svět zmizí. Zdá se mi mnoho snů. Někdy v nich slyším hlas paní Adumariel, jindy složitou melodii vyhrávanou neviditelnými prsty na očarovanou harfu. Ocel v pohledu Šedé vědmy překryje tmavý samet, Ordian mě trpělivě hýčká v náruči, obklopený vonnou párou téměř nesnesitelně horké vody. Vracím se zpět na dno lesní tůně, do temné ložnice uvnitř královského paláce, na planinu zalitou svitem dvou úplňků. Znovu bojuji s neviditelnými démony, obklopená třpytivou pavučinou z rozcupované reality, znovu rozpínám křídla v bouři Nazweeru. Bojuji, prohrávám. Vítězím. Umírám s každým nádechem a přesto zůstávám stále naživu, bezpečně uvězněná v hnízdě z přikrývek a polštářů. Tam se také nakonec probírám ráno po dalších dvou dnech. Složité ornamenty vyřezané do dřevěného stropu mi nepříjemně krouží před očima, zpočátku nejsem ani schopna určit, jestli skutečně ležím na matraci, nebo se vznáším dva metry nad ní. Necítím tělo, což je nejspíš jen dobře, protože mi je špatně už jen z pouhého pomyšlení na jakýkoliv pohyb. Neznatelná vůně zmoklého jehličí mi prozradí přítomnost paní Adumariel. Svět se otřese v základech, když mi opatrně nadzvedne hlavu, na chvíli dokonce ztrácím vědomí... „Jemně, Ordiane! Nezapomínej, že je teď naprosto bezmocná!“ „Nemyslím, paní Adumariel. Nikdo ještě nepodstoupil tak dlouhý a divoký boj s vůlí nyr ta‘nlis bez smrtelných následků, až ona. Žije, dokonce se na okamžik probrala a poznala vás. Začínám tušit, proč se ji Stín smrti snažil za každou cenu zničit, ať osobně nebo skrz Inwairen.“ Zašplouchání vody v bezprostřední blízkosti a teplé pálení všude po těle mě přesvědčí, že tohle není jen součást dalšího z nekonečných snů. Skutečně ležím Ordianovi stulená na nahé hrudi, až k ramenům ponořená do horké lázně, zatímco paní Adumariel v průsvitné tunice klečí na podlaze u okraje zapuštěné vany. Někde mimo hranice mého vnímání se ještě pohybuje Šedá vědma a tiše, ale rozhodně se zastává mlčícího Ordiana. „Tvrdila jsi, že by střet se Stínem smrti nepřežila.“ „Není tím, čím se zdá. Je těžké odhalit neodhalitelné, má paní, a ona se odmítá nechat poznat. Síla se v její přítomnosti chová podivně, stáčí se v nekonečných meandrech a tříští na tisíce pramenů, které však stále tvoří jeden jediný tok, mohutnější než cokoliv jiného. V jejích kostech a krvi jsou zapsána zaklínadla starší než Nazweer, dokonce starší než samotní Serg‘hali.“ „Jak je to možné?“ Ano, to zajímá i mne. Hlavně ta část o kostech a krvi – co tím Šedá vědma myslí? „Kdysi jsem navštívila její rodný svět. I po všech těch staletích jsem cítila ozvěny neznámé Síly, která jím dříve volně protékala. Akleyké nejspíš pochází z prastarého královského rodu a Stínův útok v ní probudil zapomenuté dědictví, jiné vysvětlení nevidím.“ V nastalém tichu, které se neúměrně protahuje, zase začnu dřímat. Vnímám jejich opatrné dotyky a měkkost ručníků, příjemný chlad hedvábné tuniky, teplo vyhřátých přikrývek. Znovu se ozvou tiché hlasy. Splývají s melodií harfy a proplétají se ve zvláštním kontrapunktu, který zaměstnává mou roztříštěnou a příjemně utlumenou pozornost víc než samotný obsah slov. Teprve zvuk mého jména poruší křehké neskutečno denního snu. Ospale zamžourám do zlatého šera, v němž nade mnou pluje tvář paní Adumariel. „Napij se.“ Pohár chladivé tekutiny, vonící po lučních květinách, lesním medu a mořském vánku. Jak malý doušek klouže pomalu dolů, rozlévá se tělem příjemné teplo. Najednou mám dost energie se probrat úplně, dokonce se skoro bez pomoci dokážu posadit. „Pomalu, maličká!“ podepře mě paní Adumariel s tlumeným smíchem. „Narsielinské víno je příliš silné i na některé Serg‘hali, tak opatrně. Není kam pospíchat.“ Vzpomenu si na střípek jednoho z temnějších snů. „Inwairenino zaklínadlo se znovu aktivovalo.“ „Jakmile tvá vůle k životu ochabne, mělo tě přenést přímo k nyr ta‘nlis. Šedá vědma uzamkla ložnici do sítě vlastních kouzel, ale když se před třemi dny snažila pomocí zaklínadel vypátrat důvod, proč tě Inwairen tolik chce zabít, vyděsila ses. V horečce jsi přetvořila nejen ochranná kouzla, ale i vědminu vlastní Sílu. Znovu ses pak vrátila do okamžiku, kdy jsi bojovala s Inwairen. Dlouho a zuřivě, jak jsem slyšela,“ pohladí mě jedním prstem něžně po levém obočí. „Nevzpomínám si,“ zavrtím pomalu hlavou. „Instinktivní vědomí?“ zvedne paní Adumariel pohled k Šedé vědmě, která stojí u lůžka z druhé strany. Ta si mě zamyšleně prohlíží už od chvíle, co jsem se probrala, ale teď rázně přikývne: „Je to pravděpodobné. Bez řádného výcviku v nyr‘a lyaniru by neměla šanci přežít, proto si vytvořila vlastní způsob boje. Naprosto instinktivní a dokonale nezávislý na myšlení,“ usadí se konečně naproti mně na pelest. Fajn. Skvělé. Očividně jsem nebyla jedinou, kdo nedávno ochutnal ten zázračný životabudič. Zašklebím se napůl pobaveně na obě Serg‘hali, ale je to jen hra. V duchu zoufale pátrám po sebemenším náznaku, že se Šedá vědma mýlí. Marně. Místo požehnaného nic nacházím blyštivé střípky zapomenutých slov a gest, příliš jasné a barevné na jakýkoliv sen nebo halucinaci. Vybaví se mi i Inwairenina tvář. Bledá, námahou stažená do odpudivé masky démona šílenství, bílostříbrné vlasy divoce rozježené do všech stran, jak si s nimi pohrávala vichřice Nazweeru. Nyr ta‘nlis křičí, snaží se dokončit smrtící zaklínadlo, ale v nenávistném řevu okolní temnoty její hlas zaniká. Síla se přetváří, obrací se proti ní. Zaklínadla se splétají v povědomých obrazcích, ve kterých poznávám ornament zpod okna své ložnice. Jakmile jsou dokončena, všechny linky se rozzáří oslepujícím jasem. Ten pohltí Nazweer, umírající čarodějku i zbytek mých vzpomínek na cestu zpět do těla. „Inwairen je mrtvá. Zabila jsem ji.“ Sama nad sebou žasnu, jak jsem na tuhle maličkost mohla zapomenout. „Nemohla jsi pro ni už nic jiného udělat. Nazweer otrávil její duši. Dřív či později by ji sám pohltil. Takhle dostala naději se očistit a znovu zrodit,“ usměje se paní Adumariel měkce. Mýlí se však; nepotřebuji její odpuštění, žádného Serg‘hali. Naopak. Chci se ujistit, že je královnina Čarodějka skutečně součástí minulého času. Nenávratně. „Doufám, že ona to bude brát stejně, jestli se v některém z příštích životů setkáme,“ zamručím a znenadání zívnu, až si málem vyvrátím čelist. Přesto se necítím unavená, aspoň ne tolik, co kdykoliv předtím. Pobaveně se ušklíbnu při představě, co bych asi dokázala s celou lahví narsielinského vína, ale paní Adumariel si to vysvětlí úplně jinak: „Inwairen se stala součástí nyr ta‘nlis dobrovolně. Věděla, že s ní nebudeme mít slitování, že se hlavně Nevavariel bude chtít pomstít. Smrt z tvých rukou je dar, znamení, že jí bylo odpuštěno. Věř mi, že ráda zapomene.“ Jen pokrčím rameny. Inwairen a její pohnutky mě už nezajímají. „Možná ne krví, ale výchovou jsi rozhodně Alisandřina dcera,“ rozesměje se paní Adumariel pobaveně. „Stejně drzá, nevychovaná a tvrdohlavá nyr te‘ael, jakou kdysi bývala sama Alis. Neznám žádnou jinou Serg‘hali, která by se dokázala mstít tak elegantně a krutě,“ objeví se jí v očích závoj slz. „Co se stalo, paní Adumariel?“ přikrčím se. Ledový spár předtuchy mi sevře srdce, až skoro nemohu dýchat, ale odmítnu se vzdát sladkému bezvědomí. Musím vědět, co je se Semhet. „Inwairenina smrt nyr ta‘nlis vyděsila. Zaútočili na královský palác a podařilo se jim získat tu, kterou pokládali za svého největšího nepřítele.“ „Semhet!“ Jen přikývne, vzápětí na spáncích pocítím dotek prstů Šedé vědmy. Začnu děsivě pomalu klouzat do mazlavého bahna bezvědomí, jak nade mnou Serg‘hali postupně získává stále větší moc. Zoufale vykřiknu, dokonce se mi na okamžik podaří znovu otevřít oči, ale jen se tím marným gestem rychleji vyčerpám. „Všechno se časem srovná, maličká,“ zašeptá paní Adumariel konejšivě do nekonečných kaskád stříbrného hlasu probuzené harfy, pak není už nic.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 39		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Arvinej	07.03.2007, 22:20:36

Odpověď na příspěvek od uživatele: Arvinej* ze dne 07.03.2007, 22:13:52* no právě že ta lehká (možná víc než lehká) neorientovatelnost se mi líbila. no nevadí. uvidíme co bude dál ;)

Arvinej	07.03.2007, 22:13:52

tak tohle se mi též líbilo a resguji na dudse: k akleyké mi tak nějak nesedí že by měla být někde jinde než v posteli. je tam od začátku tak už jsem si na to zvykl :P jinak protože tento díl je na nějakou dobu poslední cht+ěl bych říct že postupně se z příběhu vytrácí takovéto něco co mě hned na prvních řádkách upoutalo. taková ta lehkost psaní když člověk neví co se pořádně děje ale stašn+ě se mu to líbí. tady už to jaksi začalo přecházet do suchého vyprávění které sice taky není špatné proč ne většina včetně mě tak píše ale na začátku ten styl byl tak nějak lepší. možná je to tím že už zhurba vím o co že tu vlastně jde. ale možná to tím také není. zkus se na to podívat eky dávám 1-


ze dne 07.03.2007, 22:17:03
Ekyelka: zkusím, ovšem... já nevím, co se bude odehrávat dál. :) A to, že se vytrácí z příběhu lehkost, je částečně zapříčiněno potřebou vnutit příběhu formu, kterou by pochopili čtenáři. Ano, původní verze je hravější, ale méně vysvětlující. Kdokoliv kromě Nás by se v něm asi těžko orientoval (pokud nejste telepati) :)

Annún	18.02.2007, 20:03:49

Odpověď na příspěvek od uživatele: Annún* ze dne 18.02.2007, 18:25:28* Rádo se stalo. Je mi potěšení si tvá dílka přečíst.

Annún	18.02.2007, 18:25:28

Je to pěkné a dobře se mi to čte. Když dojdu na konec už jsem zvědavá co bude v příštím díle. Moc se mi to líbí. Dávám jedna.


ze dne 18.02.2007, 19:26:38
Ekyelka: Já jsem taky zvědavá, co bude v příštím díle. :) Každopádně děkuji za přečtení a okomentování, Annún. :)

duddits	17.02.2007, 1:30:47

Nekonečnem se šíří nový vtip: co je to, vrčí to, syčí to a leží to v posteli… Akleyké! :-) Uznávám, že to není moc vtipné, já to ale nevymyslel :-p Těžko napsat něco, co už jsem nezmínil u minulých dílů. Zkusím svůj názor vyjádřit číslem jedna a výrazem „výborné“. Čtenáři pochopí ;) P.S.: Ale příště už vstane, viď???


ze dne 17.02.2007, 16:04:40
Ekyelka: Hele, abych ti to nezačala vracet - nezapomeň, že mám před sebou ještě jednu sérii Niny! :P Ale jinak: ano.