» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141745

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Zlatý drak -3č. ::

Annún	publikováno: 15.02.2007, 13:02

Další opravená část o Zlatém drakovi.


	Část 3. - Setkání s Elen Nespočet dlouhých let uplynulo od kletby a draků v zemi Dragolad i ve světě Vanionu pomalu ubývalo. Zlatého draka Goldira v srdci velká bolest tížila, neboť truchlil nad ztrátou těch, co byli mu blízcí. Beret - zelený drak z Ladenského hvozdu, Ginnan - šedý drak a strážce Dračích hor, Idana - krásná rudá dračice, to všechno byli dobří a hodní draci, které ve strachu zlí lidé zahubili v nerovném boji. Dračí král teď samoten a nešťasten chodil svou zemí, na zlatých křídlech bloudil širou oblohou. Jeho moudrý rozum prostě nemohl stále pochopit, proč lidé jsou k drakům tak krutí, když jim nikdy neubližovali a naopak jim vždy pomáhali z nesnází. Jak se říká, za dobrotu na žebrotu. Tak bloumal po pusté dračí zemi a přemítal o všem, co se kdysi událo. Jednou si vyšel na procházku, toulal se křížem krážem po lesích a lukách, vzpomínal a byl velmi zahloubán do svých dračích myšlenek. Nevnímal kam přesně ho nohy nesou, a tak jej cesta zavedla na zelená luka s bystrou říčkou u Duhového vodopádu. Procitl ze zamyšlení a rozhlédl se kolem sebe. Poznal to místo. Zahleděl se na padající vodní clonu, jejíž drobná tříšť ve slunečním světle vytvářela duhu. Krásné místo plné vzpomínek na dávno ztracený čas. Ano, zde před lety poprvé spatřil Aranel a zpečetil tak osud svého dračího lidu. Kráčel po lesní pěšině okolo říčky, zurčící křišťálově průzračná voda proudila vymletým korytem. Pomalu šel vpřed a vzpomínal na dávno zašlé doby, kdy dračí lid byl jedna velká rodina. Kde jsou teď ty časy, kdy draci milí se s lidmi v dobrém i zlém přátelili. Hlasem lidským smutné písně pěl o osudu strašném, kvůli kterému pozvolna hyne jeho lid. Stromy nad hlavou mu teskně šuměly a ptáčci ve větvích žalostné písni svým cvrlikáním přizvukovali. Trávu měkkou pod nohama měl, když se cestičkou klikatou dál ubíral. Když se po dlouhé procházce domů do jeskyně vracel, dívku bezmocně ležet na zemi u lesní tůňky našel. Dívka byla oděna v prosté zelené šaty, jež byly roztrhané zcela. Tváře, ruce i vše ostatní měla prachem umazané. Drobné bosé nožky do krve odřené a hnědé vlnité vlasy potem a špínou měla slepené. Několik vteřin váhal, přece jen měl obavy, aby to nebyla nějaká past, neboť lidé na dobrosrdečné dračí bytosti dost často líčili léčky, aby je lapili a pak je zabili. Když se ujistil, že mu nic nehrozí, přistoupil k ní blíž a hlavu sklonil o něco níž. Na její hruď ucho přiložil a poslouchal, zda jí bije srdce, aby se přesvědčil, jestli ještě žije. Měl dobrý sluch a zaslechl lehký tlukot jejího srdce. Byla stále na živu, však v bezvědomí snila svůj sen. Povšiml si, že byla raněná na čele a v obličeji nepřirozeně bledá. Pak její bezvládné tělo opatrně ze země zvedl. Na hřbet mezi svá křídla ji bezpečně uložil, otočil se na svých mohutných nohách a vydal se zpět, na cestu k domovu. Ve své jeskyni ji na kožešinové lůžko položil, zraněná a krvácející místa, co nejlépe ošetřil. Odřená chodidla, ruce i tváře jí omyl vlažnou vodou a potom ji přikryl teplou dekou z ovčí houně. Několik dnů se o ní s velkou péčí staral, rány a odřeniny mazal léčivou mastí. Jakmile se po dlouhém spánku dívka z mrákot probrala, oči znavené otevřela a kolem sebe se rozhlédla, na lůžku z kožešin se posadila, uvědomila si, že je čistě umytá a zahalená v měkkém sametovém plášti. Nebyla to žádná honosná místnost vznešeného domu ani světnice prostého obydlí, kde se teď nacházela. Ocitla se v jeskyni, která se celá třpytila prapodivným zelenkavým třpytem, jenž pocházel od malých smaragdových kamínku v jejích stěnách. Kamennou místnost ozařovalo matné světlo loučí, jež byly rozmístěny v kovových držácích po stěnách. Ve velkém ohništi tiše plálo dřevo rudým ohněm a na kamenném stole stálo víno v poháru a jídlo připravené na tepaném talíři. Její pohled rychle přivykl šerému světlu a zdálo se jí, že kromě ní tu už nikdo jiný není. Tu se ze tmy ozval čísi zvučný hlas. "Jsem rád, že už jste zas v pořádku. Byla jste nemocná a dlouho jste spala, však teď už se vám síly vracejí zpět. Nevzdala jste svůj boj o život, protože jste chtěla žít.“ Pronesl Goldir z temného zákoutí své jeskyně. "Prosím, zkuste opatrně vstát z lůžka, vězte, vůbec ničeho se zde nemusíte bát," dodal a když zahlédl její pohled, který padl na pokrm řekl. "Jste mým hostem. Klidně jezte a pijte, máte-li hlad," nabídl. Dívka odvrátila pohled od stolu s jídlem a stočila svůj zrak do tmy, jež vládla na úplném konci jeskyně, však nikoho neviděla, kam pohled její stačil. Pomalu se zvedla z lůžka a postavila se na nohy, které se jí chvěly. Pomalu a s opatrností došla ke stolu s jídlem a posadila se na kamenný stolec s kožešinovým přehozem. Vzala si něco málo z talíře a upila ze skleněné číše. V jeskyni najednou zavládlo tíživé ticho, a tak pronesla. "Prosím, ozvěte se ještě! A řekněte mi pane. Kdo jste? Ať vím komu mám poděkovat za svou záchranu." Zaslechla lehký šramot, jenž vycházel z temných míst smaragdové jeskyně a pak ten neznámí promluvil. "Jsem Goldir, pán těchto síní," představil se."Netoužím po tom, aby mi někdo děkoval. Vězte, že ze srdce rád jsem to dobrodiní pro vás udělal." dodal. "A kdo jste vy, má paní?" Zeptal se hlas ze tmy. "Nejsem žádná vznešená paní, jenom Elen, dcera kočovného obchodníka." Odvětila na jeho otázku. Zvučný hlas se ve tmě na okamžik malý odmlčel a pak k ní znovu pravil. "Až vám bude mnohem lépe Elen, dcero obchodníka, měla byste odsud raději odejít. Určitě o vás musí mít někdo strach a všude vás nejspíš budou hledat. Toto není vhodné místo pro lidskou ženu." Elen se při jeho slovech rozvzpomněla na to, co se jí přihodilo a zároveň si uvědomila, že vlastně nemá místo, kam by se uchýlila. "Vznešený pane, prosím, nevyhánějte mě a odvolte mi zde přebývat s vámi." prosila ho. "Se vším, co řeknete, vám budu mile ráda pomáhat a sloužit vám. Jsem totiž sirotek a nemám ke komu jít , neboť celou mou rodinu u říčního brodu pobili banditi." vysvětlovala mu. "Zpovzdálí jsem viděla, jak má rodina bolestně umírala. Kvůli pár cetkám a váčku stříbrňáků ti zločinci vyvraždili všechny mé příbuzné, jež jsme měla. Bylo to hrozné, já si s obtíží sotva holý život zachránila." Když se dívka neznámému dobrodinci svěřovala se svým trápením, tekly jí z očí slzy, kanuly po tvářích a dopadaly na šedý plášť. Goldir moc dobře chápal jakou bolest zažila, proto se nad ní slitoval a dovolil jí, aby tu s ním v jeskyních zůstala. Řekl Elen, aby si vyzkoušela některé šaty ze staré truhlice, která stála nedaleko jejího lože. Kdysi ty šaty patřily Aranel a teď na ně dopadal jen prach zašlých let. Protože dívka neměla nic jiného na sebe než to rozedrané a ušpiněné oblečení, byla za tento dar velmi vděčná. Neznámý tajemný jí nikdy nic nenařizoval, vše dělala ze své vlastní vůle. Udržovala oheň, pečovala o jeskyni a s vědrem chodila pro vodu k třpytivému pramenu. Na nedaleké loučce trhávala květiny a domů je nosila, kde je dávala do vázy a stavila je na stůl, ale ještě předtím přehazovala přes kamennou desku stolu starý kostkovaný pléd. Najednou smaragdová jeskyně jako by pod jejíma rukama ožila. Luční kvítí ji provonělo a dodalo jeskyni veselejší nádech. Zdálo se, že se tu Elen velmi líbí a nic jí tu neschází. To, že Goldira neviděla jí ze začátku nevadilo, stačilo jí, že cítila jeho přítomnost a slyšela jeho hlas. Často mu svým zvonivým hláskem zpívala písně s líbezným textem a po večerech sama jeskyní tančívala v pěkných šatech, které pro radost dostala od pána Goldira.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Imperial Angel	05.10.2007, 17:10:48

Tahle část se mi už líbila více :) Otevřelas další dveře a já se nemohu dočkat těch posledních... Pěkný příběh nabral druhý dech a já jen tiše přikyvuji a nemám chuť vzdát se pohádkového světa :)...


ze dne 07.10.2007, 19:25:09
Annún: Děkuji. Jsem potěšena, že se příběh líbí.

amazonit	15.02.2007, 13:02:36

máš specifický styl vyprávění i psaní, který nemusí někomu vůbec vyhovovat. Jinak dokážeš člověka, aspoň na moment,vzít do ,,pohádkových" krajů...jsem moc zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet dál...co se stalo s princeznou, víme, jak žije Goldir, ale co ona a jakou další roli bude hrát Elena ?( tvé oblíbené jméno hlavních hrdinek:o))


ze dne 15.02.2007, 18:27:52
Annún: Děkuji za komentář Amazonko. Ano, máš pravdu, že pro tento příběh jsem zvolila, dost specifický styl, ale to uděláno záměrně. Ne princezna, ale knižecí dcera Aranel se už v tomto příběhu neobjeví. Byla to pouze lidská bytost, která se stala obětí krutého čaroděje. Dá se říci, že je to tak trochu otevření konec, kdyby mě napadlo, něco nastil, že by ji mohl jednou někdo osvobodit, ale to do tohoto příběhu nepatří. Elena - je hezké jméno, ale spíš je to shoda náhod, že se ve dvou mích příbězích oběvilo jako jméno hlavní hrdinky. V jiných příběhách už se jména mých hrdinek zásadně liší.