|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Naštěstí ::
|
| |
|
|
Nevím, čím přesně začít. Možná tím, jak jsem se narodila, možná tím, jak jsem šla poprvé do školy. A možná tím, jak jsem proti své vůli začala listovat románem o upírech.
Nikdy jsem k nim moc netíhla. Jasně, jako každá holka jsem si prošla obdobím seriálových akčňáků, přičemž jsem si plánovala budoucí dráhu profesionálního zabijáka – krásné, všehoschopné ženy, jejíž jediná chyba spočívá v tom, že prostě moc přitahuje chlapy, a jedním z těch seriálů byl Buffy, přemožitelka upírů. Pohádka pro malé děti, řeknete si. Pohádka pro malé děti, řekla jsem si, když jsem ten seriál shlédla znova, tentokrát s většími zkušenostmi v oblasti kinematografie. Na pár měsíců jsem tedy na upíry zapomněla a začetla se nejdříve do béčkových detektivek, následovaných knihami na vyšší intelektuálské úrovni, nejlépe od světoznámých autorů trpících nějakou duševní poruchou. Své první pokusy o psaní a snění o spisovatelské dráze jsem si odbyla skrz fanfiction na Harryho Pottera, kde jsem potkala i svou kamarádku. Nevím, jestli bych jí tak měla označovat, to ona mě přivedla k mé posedlosti. Jeden čas jsem jí za to i nenáviděla. Ale když se nad tím zamyslím teď… Nemohla to tušit. Já jsem to nemohla tušit, ona to nemohla tušit, má matka to nemohla tušit a myslím, že to nemohl tušit ani premiér Paroubek. A ten přece předvídá všechno.
Abych se vrátila k tématu – jednou mi tedy moje kamarádka vrazila do rukou asi čtyřsetstránkovou knížku s tím, že si jí prostě musím přečíst. Nechtělo se mi do toho. Zaměřila jsem svou pozornost na zadní desky a četla:
Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá.
Zaprvé, Edward je upír.
Zadruhé, část jeho osobnosti – a já jsem nevěděla,
jak velká je to část – žízní po mé krvi.
A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.
Moje matka mi řekla, že jsem cynik. Dost možná, musela jsem vyvinout značné úsilí, abych v sobě potlačila cynické poznámky a v souladu s pravidly slušného chování si knihu aspoň zkusila přečíst. Sedla jsem si večer s kafem do křesla a začala číst. Když jsem ve čtyři ráno skončila, bylo kafe studené, stejně jako moje schopnost reálně přemýšlet. Ale to chápu až teď. Knihu jsem přelouskala ještě několikrát, načež jsem skutečně propadla kouzlu upírů. Jak napsal jeden recenzent – po přečtení budete chtít i vy doma svého milého upírka. Přes tyhle trochu drastické metody se vás pokouším přesvědčit, jak jsem se cítila. V podstatě jsem nedělala nic jiného, než jsem visela na internetu a když jsem se dozvěděla, že pokračování románu ještě nevyšlo, hledala jsem vše s podobnou tématikou. Začala jsem nosit dvoje kontaktní čočky – černé a karamelově hnědé, a modrou barvu, které jsem si vždy tak vážila, jsem totálně překryla, přesně v souladu s popisem v knížce. Začala jsem si barvit blond vlasy na černo. Začala jsem jíst krvavé bifteky, abych se alespoň nějak upírům přiblížila. Nechala jsem si zbrousit špičáky. Začala jsem lovit… Jednou, jedinkrát…
Bydleli jsme v lese, takže tenhle problém vlastně problémem nebyl. Na internetu jsem si zjistila, jak nejlépe zabít zajíce. Večer, když byli rodiče na nějaké oslavě a plánovali tam přespat, jsem se vykradla ven. Ještě teď cítím ten adrenalin z toho, že konečně postoupím o ten jeden velmi, velmi zásadní stupínek. Čekala jsem pár hodin, jen jsem seděla a byla schopná přemýšlet pouze nad tím, co hodlám udělat. Náhle jsem vedle sebe zaslechla nějaký zvuk. Prudce jsem se otočila a zamotala se mi hlava – asi metr ode mě seděl skutečný zajíc a pozoroval mě. Byla jsem jako v transu, v hlavě mi zněla dvě slova: „Nezkaz to.“
Opatrně a pomalu jsem natahovala ruku, až jsem ho chytla a pevně přitlačila na zem. Předklonila jsem se, abych si pojistila to, že mi neuteče. Ve spánku mi tepala krev, ale nevnímala jsem to, hodlala jsem zabít. Uměle vyvolané vražedné instinkty.
Zděšený zajíc se zmítal v agónii, když jsem se skláněla k jeho boku. Něco mě zarazilo. Možná morální blok, možná nějaká vyšší moc, pochybuji, že se to dozvím. Byla jsem tak blízko, že jsem cítila jeho pach, ale oddálila jsem se a zadívala se na zajíce. Klouzala jsem pohledem přes zkroucené tělo až k hlavě, až k očím. Ten jeden, dlouhý a pronikavý pohled, co mi věnoval, byl naplněný… strachem? Určitě. Ale cítila jsem z něj i něco jiného, něco, co nedokážu přesně popsat. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, mlčenliví a nehybní. Najednou se mi zvedl žaludek nevolností nad sebou samotnou. Pustila jsem zajíce a vyzvrátila vše, co se dalo. Zvracela jsem i poté, kdy jsem neměla co zvracet. Byla jsem zhnusená svým chováním v posledních měsících, nevěřila jsem, že bych tohle mohla kdy dokázat. Chtěla jsem zabít živou bytost a jen její živost mi nedovolila to udělat.
Když jsem se vrátila domů, natočila jsem si plnou vanu horké vody a vlezla si do ní. Zní vám jako klišé, že jsem vnímala pouze duševní bolest a na fyzickou jsem zapomněla? Až tohle budete příště někde číst, neodmítejte to. Protože tak se člověk skutečně může cítit. Kůže mi zrudla, ale já jsem nemohla přestat jí drhnout kartáčem. Tak jsem toužila smýt to všechno… Systematicky jsem si rozdírala kůži všude po těle a fascinovaně sledovala, jak ze mě na nejpoškozenějších místech vytéká krev a zbarvuje vodu ve vaně do růžova, pak do karmínova. Krvavá lázeň. Něco na způsob Čachtické paní. Zachechtala jsem se a smála jsem se dál, hysterickým smíchem smíchaným se slzami bolesti. Dál jsem si dřela levé zápěstí kartáčem a do vany ze mě proudilo čím dál tím víc životně důležité tekutiny.
Myslíte si, že jste měli někdy v životě štěstí? Vážně? Opravdové nefalšované štěstí jako z pohádek? Já ho měla. Rodiče se naštěstí nečekaně vrátili a našli mě dřív, než jsem stihla úplně vykrvácet. Na pár následujících týdnů a měsíců si moc nevzpomínám. Psychiatrická léčebna nebylo příjemné místo, ale dostala jsem se odtamtud poměrně brzy. Dnes se můj stav dá považovat za vyrovnaný a k psychiatrovi docházím jen ambulantně. Vše z mé upírské éry stačili rodiče zničit dřív, než jsem s tím přišla do styku, ale zbroušené zuby mi budou až do konce života připomínat celou tuhle událost, mé osobní zatmění. Internet používám dnes už minimálně, měl velký podíl na mé informovanosti, tudíž i začátku posedlosti.
Většina lidí si neuvědomuje, co štěstí představuje. Je to veškerá naděje lidstva. 'Vitam regit fortuna, non sapientia'- Životem vládne štěstěna, ne moudrost. Můj životopis je přesným odleskem tohoto latinského přísloví. Štěstí bylo, že můj osud vede dál než do vany s horkou vodou. Od té doby nikdy neříkám ‚Naštěstí‘.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 53 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
