» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141745

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola XI. ::

Bibi Violet	publikováno: 23.02.2007, 16:47

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Nadešla zima. Všude kolem je něco mezi sněhem a blátivými kalužemi. V takovém počasí nechodím s Maree na procházky. Vždycky je pak špinavá a při mytí mi dělá hrozné scény. Vodu opravdu nesnáší, ale přitom její nejoblíbenější činnost je pozorování okna, do kterého buší déšť. To ji pak zelená očka kmitají na všechny strany tak rychle, jakoby jimi chtěla všechny ty kapky pochytat. Ale mýt se jinak než jazýčkem, to ne! Vždycky se urazí, že nejdem ven. Mrzí mě to, ale jediný způsob, který mě napadl, je ji zavřít do sáčku, aby v něm válela sudy… Jo, jo, i nad takovými pitomostmi přemýšlím, když čekám na Elen. Prý nám, mě a Peeterovi, musí něco ukázat. Museli jsme přijít ve dvě odpoledne k tělocvičně, kde právě probíhá taneční kroužek, do kterého Elen chodí. Prý z donucení - ha, ha. Přiletěla jako vítr zvenčí a proletěla kolem se slovy: "Promiň, promiň, promiň, promiň, jen se převleču!" Za chvíli se vrátila a zdrbala nás, proč jsme nešli dovnitř. V tělocvičně je asi patnáct děcek protahující si kosti, kolem nich oblétává dospělý džin, podle všeho Drootlův táta - pan Sovira. Je proslulý instruktor tance, dovedl dva páry na vrchol, ale celý svůj život učí hlavně děti. Když nás s Peeterem spatřil, přiblížil se, projel mne pohledem zamyšleně od hlavy k patě a nejistě zabručel. "Slečno, projděte se mi k té značce a zpět," promluvil ke mně zcela vážně. Vykulím nechápavě oči, pak je vyčítavě přimhouřím na Elen. Něco mi zřejmě zapomněla říct… Prošla jsem se tedy, jak chtěl a on stále mě pozorujíc ostře jen překulil hlavu na stranu: "Máte pěknou chůzi, takovou… aristokratickou. Sebevědomí vám nechybí, viďte?" "To je Sheena Taris, tati," skočil do toho Drootl, "dcera…" "Já vím, kdo je Taris," zastavil jej lhostejně. "I kdyby to byla Wardova dcera, je mi to jedno… všechno je to stejná pakáž…" zabručel klasickým způsobem odpůrců politiky. "Umíte valčík?!" vyštěknul zpátky na mne, jako kdybych náhle svým jménem u něj ztratila cenu. Kývnu. Znechuceně zareagoval: "No jak by ne, že… ccc…" zasyčel "…Taris… no, ale kdo může za to, komu se narodil…" Pohledem přeskočil na Peetera: "A chlapec?" Peeter kývnul s menší jistotou. V očích mu září, že by mu chtěl něco rázného říct. Nakonec jsme se ale udrželi a na přání předvedli kousek. Nevím, proč to vlastně dělám, ale vím, koho zabiju, až to skončí. "Vypadá to, že jste, slečno Elbrow, měla pravdu," pohlédl Sovira na Elen, "Je to pěkný pár. Dívka je hezká, pohybovat se umí a chlapce ještě vyšperkujem." Vzpomněla jsem si na úmorné hodiny společenských tanců s paní Bereisi, které jsem musela od pěti do devíti let prožívat. Na její odporné cikání… Tenhle učitel tance ale vypadá ještě přísněji. Vypadá rozhodnutý, akorát ještě nevím v čem. "Choďte ve čtvrtky!" ukončil svůj monolog a vzdálil se ke svěřencům. "ELEN!!" vyhrknu na její hnědá očka naštvaně. "Ne, ne, ne," snaží se zastavit jakýkoli můj další krok. "Všechno ti vysvětlím! Pan Sovira vymyslel choreografii, ke které potřebuje pár citově svázaný. Myslela jsem, že by to bylo skvělé vystoupení na závěrečáku! Stejně jsi říkala, že nic nemůžeš vymyslet!" "A proč jsi mi to neřekla dřív?!" "No protože… by jsi nesouhlasila…" začíná být Elen opatrná. "Ono to je tak trochu… odvážné." "Jak odvážné?" snažím se dobrat k věci, i když pochybuji, jestli to chci vědět. "On ten tanec je o…" než aby to dořekla, raději poprosila o předvedení. Jakousi základní kostru nám předvedli dva nejlepší z kroužku, na kterých to pan Sovira vymýšlel. Vyrazilo mi to dech. Dívka je v pozici svádějící, chlapec o ni usiluje a ona odmítá. Samotné provedení je decentní v tanečních krocích a náznaky minimální, ale jen málokomu by nedošlo, o co tady ve skutečnosti jde. "Jsi normální?" vyjeknu na ni. Peeter jen omezí svůj dojem na "Uau!". "Jsem v podmínce, za takové představení mne vyrazí!" "Nevyrazí!" mávne rukou Elen. "Vždyť na tom nic není, je to udělané slušně. Navíc je to dost ulítlé, bude se to líbit! Prosím! Vy dva jste pro to jako stvoření!" Peeter, ač chtěl stát na mé straně, nedokázal zakrýt své nadšení. Jestli tohle uvidí táta, je po mně! Na druhou stranu je ten tanec opravdu krásný a naučit se některé kroky za takovou chvíli, bude dřina. Nic jsem neslíbila, ale řekla jsem, že to zkusím. O měsíc později, S.C.R.E.A.M.ský palác… Otec mi našel práci. Chtěla jsem pracovat, ale jako obsluha občerstvení na závodním okruhu, kde pracuje Peeter. Už bylo skoro všechno zařízené, jen to stačilo říct otci. Zuřil. Zuřil a křičel. Jeho dcera prý nemůže dělat TAKOVOU práci. Nasadil mě do ekonomického oddělení jako pomocnou zpravodajku. Čtyři hodiny pětkrát týdně sedím za kancelářským stolem, nebo obíhám celý palác. Nosím hlavně všechny zprávy určené otci. To aby věděl, že tu skutečně jsem. Nesnáším tuhle práci. Už jenom proto, že je to jeho vůle a ne má. Zaťukám na dveře kanceláře strejdy Maria a vejdu. Nechal si mne zavolat. "Ahoj," spustím na něj osobně, když vkročím na nadýchaný hnědý koberec. Na rozdíl od otce strejda není skromný a miluje luxus. Jeho kancelář věčně sálá novotou. Vůně skříní z nejdražšího dřeva vás obklopí dojmem, že zde pracuje nejdůležitější osoba světa. "Ahoj sluníčko, posaď se," nabídl mi křeslo naproti, sundal si brýle z nosu a urovnával rozházené papíry, ze kterých střídavě četl. "Ten černý kostýmek ti moc sluší, vypadáš tak dospěle. Tohle měla vidět Michi. Přesně takhle se na mne usmívala, když mi přinesla něco od Taye," povzdychl zasněně. "Tolik se ji podobáš." "Strejdo, už jsem skoro dospělá," usměji se potěšena, že se mu to líbí, přestože mi tak formální oblek a vlasy stáhnuté do drdolu nesedí. "Toho jsem si vědom, už jen necelých šest měsíců. A právě proto jsem si tě zavolal. Chci si s tebou o tvé dospělosti promluvit," zvážněl v hlase a mně dochází, že přišlo to, čeho jsem se obávala. "Vím, že s tebou už táta mluvil, takže víš, o co jde." Kývnu hlavou a sklopím smutně oči. Pokračuje: "Nemusíš se ničeho bát, vše okolo jsou jen formality, které podstoupit musíme všichni. Příští týden vydám zprávu, že jsem byl vybrán Lin-Chuem, abych odešel velkou branou." "Ale…" chci něco vyslovit, všechna slova se mi zadrhla o sevření krku úzkostí. Přece nás teď nemůže opustit! "Vyhlásím tě jako svého nástupce," přetl všechny reakce, když viděl, jak mne tím zaskočil a jak se mi do koutků derou slzy. Jakoby to chtěl rychle přejít a netrápit jak mne tak i sebe. "uděláme to co nejklidněji a do konce června budeš sedět tady." Když domluvil, přemýšlím, jestli má cenu něco říkat. Všechno ve mně křičí - nechci! Spolu s bodavou bezmocí mnou pronikla touha utéct. "Sluníčko," natáhl přes stůl ke mne ruku, když jsem odvrátila tvář kvůli slzám. Chytila jsem tu ruku a sevřela: "Já to nechci, strejdo," pošeptám. "Já mám kluka, fakt skvělého kluka a přátele…" "Jsi ještě příliš mladá na tyhle věci," řekl s pochopením. "Ale teď tu bohužel nejde jen o tebe. V radě je Frank Hemgon, chlap, který se nezastaví před ničím, aby získal tuhle kancelář, a jemu bych tenhle svět nikdy do rukou nedal. Jestli sem nedáme tebe, tak si ani nechci představit, co se bude dít. Tvůj táta bude stále zástupce a bude ti pomáhat… Bohužel se tvé korunovace už nedočkám. Přeprosil jsem Lin-Chua, abych tě mohl vidět dospělou. Odejdu čtyři dny po tvých narozeninách." Tiskl mou láskyplně mou ruku a jeho očka svítí. To světlo mi přineslo do duše pochopení. Pochopení, proč musím. Proti otci se dokážu vzepřít, ale strejda mi nikdy neublížil. "Nikdy jsem neměl děti, sluníčko, ačkoliv jsem si je přál. Pracoval jsem a na rodinu si nevyhradil dost času. Ještěže se tvůj táta oženil, protože nebýt tvé mámy a její obrovské touhy po dětech, dopadl by stejně. Jsem moc rád, že jsi tady, jsi pro mne jako dcera. Nechci odejít s vědomím, že vše, co jsem za život vybudoval, nemám komu předat. Proto chci, abys po mne zdědila nejen tento post, ale i veškerý můj majetek." "Strejdo, to nejde-" "Je to mé rozhodnutí, sluníčko, a ty s ním nalož, jak uznáš za vhodné." Postavil se a já s ním. Obešel stůl a objal mne: "Ber to jako dárek k šestnáctinám." Opět nevím, co říct, tak alespoň poděkuji, i když by nic nedokázalo vyjádřit, jak jsem vděčná. "Strejdo?" napadá mne náhle. "Jestli bych se měla stát vládkyní, chtěla bych, aby to byla vůle i občanů. Aby mne zvolili." Odtáhl mne od sebe a zamyšleně se zadíval: "Chápu. Možná by to nebylo tak nereálné…" *** Sedm nás postává ve venkovním mrazu. Sedm nervózně přešlapujících sněhuláků, sníh nám vrže pod nohami. Před dvěma týdny to začalo zcela nevinně. V těláku na střídačce jsem slyšela rozhovor Cate s Hanah, její největší kamarádkou a zároveň rivalkou, současnou dívkou Renyho. Řekla jí: "Sehnala jsem nám s Maxem chatu, fakt velkou a krásnou. Myslela jsem, že bychom tam mohli strávit víkend jen my dva. A víš co on? Prý, že vezmem i vás dva a Peetera s Tarisovkou, ať je sranda…" To odpoledne mi přišel vše s nadšením Peeter oznámit. Viděl v tom nádhernou šanci strávit čas o samotě. Ta chata má prý čtyři pokoje pro dva, a tak jsme mohli ještě pár přibrat. Uprosila jsem, abychom vzali Elen s Tanyou… A tak tu stojíme. Peeter, já, Reny s Hanah, Elen, Tanya a Cate. Čekáme na autobus a ještě k tomu na Maxe. Ten nejdůležitější si přece může dát načas. Rozhlížím se po okolí, ale vše je zahaleno hustým závojem sněžení. Nemohla jsem nechat dva dny doma Maree samotnou, takže jsem ji vzala s sebou. Teď tady lítá někde kolem, už si z toho čekání začala o mne brousit drápky. Kdyby se někdo na nás díval z dálky, asi těžko by řekl, že někam jedem spolu. Za ty dva týdny se stalo ledacos a atmosféra je napjatá k výbuchu. Začalo to sporem mezi dvojčaty. Bojují o vlasy. Tanya chce zpátky mikádo, Elen si je chce nechat narůst po pas. Ani jedna nechce ztratit podobnost té druhé. Hádají se o to každou chvíli. Taková hloupost! Teď nakvašeně stojí od sebe dva metry a každá kouká jinam. Cate stojí od nás bokem úplně. Strnule pozoruje ušlapaný sníh pod sebou. Vypadá nešťastně. Celá škola ví, že se něco mezi ní a Maxem stalo. Něco. Nikdo důvod nezná. Max s Cate nemluví a ona je kvůli tomu jako hromádka neštěstí. Tanya v tom vidí šanci. Připadám si jak v blázinci! "Tak kde je ten Minimax?!" zvolám do napjatého ovzduší, už mi vážně dochází trpělivost. "Maree, ke mně!" poručím kamsi do bíla. Po pár vteřinách slyšíme ťapkání jejich paciček a už se mi otírá lísavě o nohu, abych ji vzala do náručí. Setřu z ní sníh a schovám ji pod bundu, jen hlavičku vystrčila malým otvorem pod šálou. "Páni, máš ji ochočenou jak psa, to je drsný!" žasne Reny a já přikyvuji: "To protože je takový chytrolínek, viď?" hladím ji mezi ušima a cítím, jak přede. Konečně se objevila silueta Maxe a všichni si oddychli, že to stihneme. Pozdravil nás všechny, i Maree, jen Cate ne. Při nastupování do autobusu nastupoval poslední, Cate předposlední. Otočila se na něj před schody a řekla polohlasem: "Jestli nechceš, tak já jet nemusím…" Zní to paradoxně, když vše tohle zařídila. Max se jí podíval do očí a odpověděl vážně, do hlasu přidal velkou dávku jemnosti: "Nechej toho a nastup. Už jsem jednou řekl, že chci abys jela." Ten tón mne zaráží. Jakoby to ani nebyl on… tak normální, bez vtipkování a grimasy. To dokazuje, jak moc vážná věc se stala… už si připadám zvědavá. A to by nebyl Max Vehler, kdyby okamžitě vše nevrátil zpět výkřikem přes celý autobus: "Ať žije svoboda!" Jakoby ji on měl zrovna málo… K chatě jsme museli od zastávky ušlapat pěkný kus, stojí na půl cesty k vrcholku hory Daire. Když jsme unaveni překročili dřevěný práh, děkovali jsme z posledních sil Lin-Chuovi, že jsme to přežili. Jen co jsme nabrali dech, Max s Peeterem se pustili do zatápění v krbu velké místnosti ze dřeva s obrazy, jedním stolkem na malém bordó koberečku se dvěma pohovkami. Koukám na ně a ani mě nenapadne jim ušetřit práci tím, že bych jim ten oheň v okamžiku zapálila. Hanah dělá na plynovém sporáku čaj a my ostatní jdeme vybalovat věci do pokojů. Jsme až příliš unaveni dělat tento večer mejdlo. Hanah usnula v Renyho náručí už o půl osmé, Cate šla spát hned, nevydržela Maxovu ignoraci. Peeter si hrál v našem pokoji s Maree a pak spolu usli. Ještě jsem je přišla přikrýt. Elen s Tanyou se ztratily ve svém pokoji a když si odnesl do pokoje Reny svou spící Hanah, zůstali jsme s Maxem u dohořívajícího krbu sami. Každý máme jednu pohovku, na které se válíme pod dekou s hrnkem čaje v ruce. "Myslíš si, že mé vítězství o předsedu rady ti ukřivdilo?" zeptal se klidně, ani moc náladu na dožgarování nemá. "Vyhrál jsi o jeden hlas a to jen proto, že byly dva "mé hlasy" nemocné," odpovím reálně. "Ale je mi to fuk, mám teď dost svých starostí, na radě mi zas tak nezáleží. Klidně si ji zadav svými nepromyšlenými návrhy," odpověděla jsem až zbytečně agresivně. Pozvedl zaujatě obočí: "Jaké starosti?" "Žádné!" odseknu nervózně. Zamračil se dotčeně a ohlédl se ke dveřím chodby, odkud vycházela venkovně oblečená Cate, mlčky prošla a zmizela v předsíni. "S tebou není řeč!" dodal Max, když se stavěl z pohovky a odešel. Po zavření dveří nastalo podivné ticho. Jen praskání ohně naplňuje prázdnotu kolem mne. Takové chvíle mne naprosto pohlcují. Snažím se chovat jako dřív, ale každá část vevnitř je rozechvělá stresem. Blíží se to. Plazí se to ke mne jako smrt s dlouhými kostnatými pařáty, před kterými není úniku. Má svoboda, má láska, mí přátelé. Všechno bude pryč. Odevzdám svůj život otci. Otci, který se mnou od smrti maminky téměř nemluví. Nemohu se mu podívat do očí, viděla bych v nich všechnu mou bolest, nemůže mi pohlédnout do očí, našel by v nich výčitky. Náš kontakt se omezuje na minimum. Náš vztah je podminovaný most, přejít by znamenalo smrt osobnosti, naší hrdosti a důstojnosti. Ale jednou to stejně bouchne. Jednou budu muset přejít. Už brzy… "Jsi v pohodě?" vylekala mě Elen stojící u stolečku v pyžamu. "Vypadáš, jako kdybys čekala na popravu." Sedla si na protější pohovku a se sepjatýma rukama pozoruje mou mlčící tvář. Kdyby tak věděla, jak blízko je pravdě. "Myslela jsem, že už všichni spíte," pošeptám po chvíli ticha vyhýbavě. Nechci její ramena zatížit dalšími problémy. Ona však vždycky prokoukne mé pocity, stejně jako neochotu se o ně dělit. "Ale vůbec ne, povídaly jsme si. Chtěly jsme jít za tebou, ale potkaly jsme na chodbě Maxe. Teď je Tanya na lovu. Vypadá to, že ji zase zajímá po tom, co se tak rafnul s Cate. Viděla jsi, jak odešla ven? Teď - večer?" zastavila tlachání a zadívala se, jestli poslouchám. "Jo, viděla. Všichni už z těch citů blbnem. Znervózňuje mě, jak se tady ty vztahy začínají zamotávat," reaguji, přitom se snažím potlačit všechny své pocity z výrazu. "Už jsi zbyla jen ty normální, láskou nedotčená… celkem ti i závidím, je pak všechno mnohem lehčí." "Hmm," pokrčila rameny pochybně. "Copak?" chytám se s nadšením. "Už tě taky někdo chytil za srdce? Že by Drootl?!" "Ne, ten ne. Je to džin. Já bych chtěla někoho… humánnějšího…" "Takže jsi přece jen zamilovaná! Já to věděla! To už nepopřeš!" vyhrknu radostně. Elen sklopila stydlivě oči: "Nemá to význam." "Ale má!" snažím se ji podpořit. "Řekla jsi mu to?" "Ne…" "Tak na co čekáš?!" "Je… zadaný," vysypala ze sebe smutně. "Podívej se na Tanyu, jako kdyby byl tohle nějaký problém! Jseš super holka, tak to zkus!" stojím si za svým. "Jo, já tak!" odsekla s poklepáním na čelo. "Vůbec nejsem supr. Ty jseš supr a Tanya taky! Vypadáte aspoň trochu jako ženské! Já vypadám jako desetileté děcko. Nemůžu se ani na nikoho usmát, aby neviděl tu pitomou mezeru!" "Ty jsi trubka," pokývnu nevěřícně hlavou. "Myslíš si, že na tom všem záleží?!" Neodpověděla. Jde na ni vidět, jak se topí v depresích. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že by Elen, moje Elen, mohla mít takové myšlenky. "Tak řekni! Kdo je to?!" "To je jedno…" špitla. "Není! Pověz!" Mlčí. "Nebudu se ti smát, ani nic jinýho, nemůžeš mít horší vkus než Tanya. Přece to nebudeš před svou nejlepší kámoškou tajit!" Polkla nervózně, nadechla se a řekla to tak rychle a tiše, jakoby to pak bylo snazší nést: "Je to Peeter." Protlo nás ticho. Strnula jsem. Myslela jsem, že řekla něco jiného, doufala jsem, ale naděje se rozplynula s prvním jejím nešťastným pohledem. Nic neříkám. Nechci nic říct. Jakoby ta tři slova protrhla mezi námi propast a začala budovat mohutné opevnění. Vstala jsem, odcházím. "Promiň!" zvolala naléhavě, když míjím pohovku, na které sedí. Zastavuji se a naše pohledy se na dlouhé vteřiny spojují. Za co se mi omlouvá? Za to, že miluje mého kluka, nebo že mi to jako má nejlepší kamarádka neřekla?! Dívám se a vidím dvě velké, lesklé, hnědé oči. Oči, které kdysi znamenaly tu největší oporu. A já cítím, že už těm očím nevěřím. Odešla jsem do pokoje a sedla si na postel. Chvíli ve mne bylo jen hořké prázdno, ale nakonec jsem s pláčem sesypala hlavu do dlaní. Snažila jsem se být tiše, abych nevzbudila Peetera. Občas jsem na něj pohlédla, na jeho sladce spící tvář zababušenou v peřině, na jeho klidně se zvedající a klesající hruď. Všechno se změnilo. Pravda mi vyrvala kus srdce… má přítelkyně… jak jen mohla… Chytil mne záchvat nedůvěřivosti. Co když mi ho vezme?! Nemám na světě už nikoho jiného! To nedovolím!!! Peeter je můj… můj… a na ničem jiném nezáleží!


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 69		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

duddits	23.02.2007, 16:47:09

Páni… Něco v hlavě mi našeptává, že tohle byl jeden z nejlepších dílů DSO, co jsem zatím četl. Nevím, jestli je to jen tím, že jsem nějaký čas nic od Bibi Violet nečetl nebo tím, že jsou mi některé ty momenty hodně blízké… nebo tím, že to opravdu JE hodně povedená část. Každopádně tu máme hned několik závažných dějových zvratů, těžko říct, který z nich je větší… To vše je zabalené do pěkného slovního obalu, který prožitek z dění ještě umocňuje… Myslím, že tentokrát to bude za jedna a nic na tom nezmění ani občasné překlepy a chybky ;)