» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141745

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola XII. ::

Bibi Violet	publikováno: 23.02.2007, 20:30

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Ráno po snídani se chystáme na výšlap. Cate spala přes noc na pohovce. S Elen jsem ještě od večera nemluvila. Nedokážu se ubránit obrovskému návalu paranoi. Sleduji ji ostře při jakémkoli kontaktu s Peeterem. Když mu podává čaj, každý její pohled, každé její slovo v hlavě přemývám, jestli se za ním neschovává něco jiného. Vím, že je to přehnané, ale je to můj pocit. Nevěřím, už ji sakra nevěřím ani ten úsměv. "Na," podala mi Tanya krém, abych si namazala tvář proti mrazu. "A nedělej z komára velblouda, nic to na věci nemění…" "Tak jak to dopadlo s Maxem?" skočila jsem ji do řeči důrazným tónem, aby pochopila, že se do toho nemá míchat. Pokývala dotčeně hlavou a odpověděla s pohledem do zasněženého okna: "Řekl mi, že to se mnou zkusí… Nesmím ale nic říct kolem Cate. Mají spolu problém, který musí vyřešit. A taky mi prý nic neslibuje. Tak co by sis o tom myslela ty?" pohodila rameny a v celku, jakoby to pro ni nemělo význam. Už v tom začíná vidět jakousi realitu. Dávno to není ta naivní holčička, co se rozplývá pod každým jeho pohledem. Na citech se nic nezměnilo, to jsem si jistá, ale Max z ní za ty měsíce bez milosti vytřískal všechny iluze. Chvíli mlčím, zpracovávám v sobě obraz Elen, jak se o něčem baví s Peeterem. "Ty jsi to věděla, že jo? Už dlouho…" zeptám se vyčítavě. "Sheeno, pochop to, jestli ti to řekne, záleželo jen na ni. Věř mi, nic to na věci nemění, zamilovala se do něj ještě předtím, než jsi přišla na naši školu. Je zbytečné to nafukovat, přeje vám to. Vždyť vám pomáhá, jak se dá s utajením před tvým tátou! Znáš ji přece!" povzdychla. "Myslela jsem, že ji znám," plácnu kysele a jdu se obléct do venkovního. Maree jsem se snažila vysvětlit, že s námi nemůže. Nahoru ji s sebou tahat nebudu. Usmlouvala mne na misku granulí, mrška jedna, až pak přestala mňoukat. Jen si spokojeně lehla vedle té misky a se zaujetím pozorovala, jak ji plním. Pak jsem na ni jen vyplázla jazyk, dala pusu na čumáček a vyšla ven… Plní síly a odhodlání jsme se vydali dobýt vrchol. Slunce si pro nás čas nenašlo, ale zato přestalo sněžit. Reny s Hanah a Cate se ujali čela výpravy, ke mně s Peeterem se přidal Max a za námi v závěsu opět diskutovaly dvojčata o vlasech. Mrazivý vítr se do nás pořádně opřel. Když jsme míjeli mýtinu, zrychlili jsme tempo do hustého lesa. Takovou zimu nikdo nepředvídal. Minutu od minuty odpornější mráz. Mezi kmeny stromů jsme částečně chráněni, přesto nám ledový vítr vlezl pod bundy. Už po hodině jsme prokřehlí a unavení. Nohy se zabořují do hlubokého sněhu a snižuje naši rychlost na hlemýždí krok. Hanah jako první začala sténat. Sníh, který se jí dostal do bot, začal už pálet. První návrhy na návrat se rozhánějí pauzou. U třech pařezů na chvíli posedáme, Max rozvíjí debatu o tom, co budeme dělat, až se vrátíme, čímž nás nijak k vrcholu nepodpořil. Pozoruji na Cate, jak je opuštěná. Hanah se tulí k Renymu, Tanya k Maxovi a Elen v lásce nemá. Chápu, jak se cítí, nesnáším ji a asi bych jí to měla i přát, ale něco ve mně k ní probouzí lítost. Stojí bokem chvíli sama, pak se vydává dál cestou bez ohledu na to, že my stále setrváváme. Začínám být na Elen alergická. Peeter ji požádal, aby mu vytáhla z batohu bandasku, protože já byla zabrána do rozhovoru s Maxem. Zavrčelo to ve mně, došla jsem nepozorovaně k ní, vytrhla jí bandasku z ruky a přepustila přes zuby: "Nepřibližuj se k němu." … Minuli jsme skalnatý převis a zabočili na úzkou cestičku mezi prudkým kopcem a strmým svahem dolů, kde se zledovatělá říčka plazí po černých posněžených kamenech. Vypadá to nebezpečně, navíc to stoupání vzbuzuje silné pochybnosti. Brzdíme, ale Cate je příliš popředu a neohlíží se. Nakonec zastavujeme, většina to chce obrátit. Max se rozeběhl to Cate sdělit, pozorujeme jeho vzdalující se postavu. Chytá ji za ruku, ale ona trucovitě chce pokračovat dál. Co si říkají, si v téhle vzdálenosti můžem jen domýšlet. A slovy tedy opravdu nešetří. Jejich rozhovor se zhroutil k hádce, slyšíme tlumeně některá slova. Cate je v záchvatu hromadících se emocí za poslední dny. Jak daleko to zajde, jsme nikdo nemohli tušit. Poslední dvě věty šly slyšet zřetelně. Cate udělala krok k okraji svahu a zakřičela: "Tak to já můžu klidně skočit!!!" "PŘESTAŇ!!! Pořád se chováš jak PITOMÁ NÁNA!!!" zařval Max tak rozčileně, až mi projelo tělem zachvění. Natáhl k ní ruku, zřejmě ji chtěl k sobě strhnout, ale Cate se tak jeho výbuchu lekla, že udělala malý podvědomý krok vzad, kde sníh už neměl takovou pevnost. Ten se náhle se zbortil pod jejíma nohama a strhl ji s sebou dolů. S hrůzou jsme viděli její bezvládně se kutálející tělo s doznívajícím tenkým výkřikem. Nabalovalo se sněhem, strhávalo jeho kusy, ke konci ještě prudce vrazilo do vyčnívajícího kamene a svalilo se do řeky. "CATE!" vykřikl vyděšeně Max a bez rozmyslu sjíždí svah s několika kotrmelci. Prodírá se přes nahrnutý sníh a rukama zběsile sahá na cokoli, co by mu pomohlo dostat se ke břehu. Vytahuje Cate z vody, ale všechno klouže a táhne ji zpátky do řeky. Max se nevzdává. Bojuje s řekou, se sněhem, s mrazem, který nemilosrdně ochromuje mokré ruce a nohy. To už se snaží k nim dostat Reny s Peeterem. Chytají ho a společně táhnou ven od břehu plného svazující břečky. Max drží pevně Cate v náručí a kluci je postupně dostali ven mimo vodu. Trvá nám několik minut, než jakýmsi postupným vytvářením schůdků vyjde Max nahoru. Stále drží Cate v náručí, za žádnou cenu ji nemíní pustit. Klopýtavě s ní utíká zpět pod skalnatý převis. Nefouká tam, chata je několik kilometrů daleko. Peeter a Reny sundávají bundy, Maxova je příliš mokrá, aby vytvořili podložku, na kterou Cate pokládá. Hanah s Elen utíkají do chaty a následně do města pro pomoc. Max se snaží zjistit, jak je Cate na tom. Je v bezvědomí, nachází modřinu u spánku. Ta rána musela být strašlivě silná. Naštěstí dýchá, tep je slabý, tělo má promrzlé z ledové vody. "Je mokrá, takhle umrzne!" zvolal Max beznadějně. Nikoho k ní nechce pustit. Najednou se zaráží, vybíhá ven a vrací se s trochou zasněžených větví. Podívá se na mne: "Dokážeš to zapálit?" "Jo," odpovím pohotově a zahřívám větve tak, že se za pár chvil vznítily. Potom Max z Cate sundal téměř všechno oblečení a zabaluje ji do bund, tentokrát i do mé a Tanyiny. "Věci, můžeš vysušit ty věci?" ptal se mne dál. "To nevím, můžou se vznítit," odpovím pochybně, spíše přikloněna k "ne". Znám svůj problém s intenzitou kouzel. "Dobře," nechce mne nutit a rozkládá ho blízko ohně. Třeseme se. Strachem i zimou. Napjatě sledujeme bledou Catinu tvář, která postupně děsivě fialoví, přestože ji zahřívá teplo ohně. Mráz je příliš silný. Max ji neustále kontroluje tep. Slábne. Začíná viditelně ztrácet klidné myšlení. Objímá ji, aby ji zahřál i vlastním tělem. Je to zoufalé chování. Něco k ní neustále naléhavě šeptá. Mezi přihlížejícími je ticho. Dřepíme s pohledem na ty dva. Jsme rozloženi, snažím se být silná a utírám slzy, Tanya už naplno pláče. Jsme s nervy v koncích. Přiskakuji k sušícím se věcem a zkouším tomu manou opatrně pomoci. Nemůžu se odhodlat přidat intenzitu, tak to nemá dostatečný účinek. V tom okamžiku mne Max chytá za rameno a otáčí k sobě: "Ne, NE! Nechej toho, nemá to smysl! Nestačí to! Musíš… musíš ji zahřát. Přímo!" "CO?" vysypu ze sebe. "Ne, ne, ne, to nejde! Ty… ty to nechápeš, je nemág, můžu… můžu ji ublížit!" popadá mne záchvat. Cukám s sebou odmítavě. Max mne chytá pevněji: "Sheeno, poslouchej mě! Uklidni se! Sheeno!" Sevře pevně dlaněmi mou tvář. "Jestli to nezkusíš, tak Cate umře!" Pouští mne. "Ale já ji můžu i zabít! Mám problémy s intenzitou kouzel, nevím ani, kolik tepla můžu vytvořit!" křičím na něj zmatená. "Musíš to zkusit!" naléhá Max dál. "Prosím!" Chytá mé ruce a dívá se na mne, její smrt má vyrytou v očích. "Prosím tě, udělej to…" pošeptal už z posledních sil, když sklopil bezmocně hlavu a čelo položil na naše sepjaté ruce. Pouštím jej, vstávám, přesunu se ke Cate a klekám k jejímu boku. Mám strach. Už teď vypadá jako mrtvá. Vybledlá tvář pohltila jakékoli rysy, výraz má uvolněný a spokojený. Při tomto obraze se mi vybavuje máma. Takhle vypadala ten večer v nemocnici… měla také tak spokojený úsměv. Třesou se mi ruce. Snažím se soustředit na manu, ale je mi taková zima, že o nějakém kouzlení nemůže být řeč. Peeter si kleká za mne, chytil mě za paže, cítí, že něco není v pořádku. "Dokážeš to," šeptá mi k uchu. "Jsi Mistr. Věř tomu." Rozhrnula jsem bundy a nad její trup natáhla rozevřené dlaně. Pod dlaněmi vytvářím slabé teplo. Peeter do něj strčil ruku a pak kývl, že je jeho intenzita dobrá. Posouvám centrum tepla blíž ke Catinu tělu. Čím víc se blíží, tím víc se ve mně hromadí napětí a strach. Nedokážu udržet intenzitu na stejné hladině. Vidím, jak rukáv bundy se skroutil žárem. Okamžitě kouzlo ruším dříve, než ji spálím kůži. Složím tvář do dlaní, neudržím pláč. Nejde mi to. Max s Peeterem i Tanya mě utěšují, že se nic neděje, ať to zkusím znovu. Chvíli čekám, než se uklidním a jsem schopna trochu myslet… Podruhé jsem opatrnější, zhluboka dýchám, abych setřásla stres. Znovu natahuji ruce, Peeter zkontroloval intenzitu. Centrum tepla se ponořil do Catiny hrudi. Teď to udržet. Pozoruji škvíru mezi skalním převisem a zasněženým svahem, abych na nic nemyslela. Jakákoli emoce, ať už radost, strach, nebo leknutí by ovlivnilo toto kouzlo. Zavírám oči, počítám. Myslím na čísla, přeříkávám si v duchu básničky, cokoliv neutrálního… "Počítej do deseti, a pak pomalu přestaň," slyším Peeterův hlas. Poslechnu a když složím ruce zpět do klína, otevřu oči. Max znovu zjišťuje stav. Usměje se, z tváře mu spadlo těžké břímě strachu: "Je to lepší… ještě je trochu studená, ale už je to o mnoho lepší!" Přisunul se a objal mne: "Sheeno! Ty jsi skutečně zázrak! Tebe rodiče věděli jak pojmenovat!" Pustil mne a upřel šťastné modré oči. Peeter mě přitiskl nadšeně k sobě, daroval mi hubana a pošeptal: "Jsi skvělá!" Chvilka štěstí nám ale nedala iluzi, že je všemu konec. Max rozhodl, že musíme Cate dostat do chaty. Museli jsme se všichni ve svetrech pustit do cesty, kterou jsme ztěží ráno zdolávali s bundami. Max má oblečení ještě mokré, říká si o zápal plic. Ten ale nejvíce žene vpřed, mlčky, ani jediný náznak toho, jak moc mu musí být zima. Nese Cate celou cestu v náručí. Kluci ho přemlouvali, ať si to s nimi vymění, ale je neodbytný. Obdivuji odhodlání, tu energii, se kterou ji nese. Musí mít obrovský pocit viny za tu nehodu. Je stále dobrých pět metrů popředu. My za ním jen klopýtáme s každým krokem. Peeter mě tiskne při chůzi pevně k sobě, aby mne zahřál. Když jsme v dáli viděli dřevěnou chatku, nohy byly stále těžší, šeřilo se a než jsme stoupli na první schod, už nebylo na krok vidět. Cate jsme okamžitě zabalili do peřin na pohovce a já nechala vzplát dřevo v krbu. Maree mě dovedla ke vzkazu od Elen, že cesta v údolí je totálně zasněžená a proto musí jít až do města, ať zůstaneme v chatě. V noci nás už nikdo hledat nebude… … Peeter a Reny vyčerpáni usli. Nemohu spát. Sedím u ohně a před sebou mám zvláštní scenérii. Na pohovce leží Cate, u hlavy ji dřepí Max. Už přes při hodiny z ní nespouští oči, hladí ji po tváři, občas něco zašeptá. Snad ji to pomůže… Naproti nim vedle mne sedí Tanya, strnule hledí na koberec a určitě ji myšlenky tíhnou k vině. Všichni teď hledáme míru zavinění, že se Cate rozhodla od nás oddělit a jít napřed. Tanya nakonec ten vzduch okolo nevydržela a odešla. Kdo by se teď na Maxe s Cate podíval, nemohl by zapochybovat, jaká obrovská síla mezi nimi vězí… "Vždycky si myslela, že může všechno," promluvil Max polohlasně ke mně, když Tanya zmizela v pokoji. Usmál se hořce a pokračoval: "Když jsme jako malí kreslili, brala ostatním pastelky, protože měla pocit, že ji vše patří. Nedokázala se smířit s tím, že máme všichni stejně věci, chtěla být výjimečná. Ale…" zadrhl se a já si přidřepla k němu, abych utišila jeho potřebu se někomu vypovídat. "…ona ve skutečnosti není špatná, ani si neuvědomuje, co kolem sebe zanechává… Víš… byla vždycky jako moje sestra, upnula se ke mně, protože jí chyběla rodina víc, než nám ostatním. Potřebovala svého ochránce, který se za ní pral, když na hřišti provokovala kluky…" Na pár minut umlkl, jakoby v dalších vzpomínkách už pokračoval jen v mysli. Myslela jsem, že teď bych měla odejít a nechat jej v soukromí, když je tak rozložen. Na druhou stranu jsem nevěděla, jestli to gesto nevezme špatně. Naštěstí ten rozpor za chvíli vyřešil tím, že opět promluvil: "Víš, na co jsem myslel celou cestu sem? Na to, jak v dětsví každý večer chodila spát ke mně do postele, protože měla strach, že je pod tou její nějaké strašidlo. Vydrželo ji to až do osmi, pak už jen stačilo, když jsem ji před spaním tu postel zkontroloval." Na tváři se mu objevil upřímný úsměv. Taky jsem se usmála nad tou představou dětinského strachu, který jsem prožívala taktéž… ale já měla tátu, který se chodil dívat. "Chová se sice namyšleně, tvrdě a neohroženě, ale ve skutečnosti je hrozně křehká a citlivá…" pohladil ji po tváři a prsty se mu zastavili u pramínků vlasů. "Proč se takhle chováte? Podle toho, co vyprávíš, jste tady jeden pro toho druhýho," promluvím po další pomlce. "Ne, Sheeno. S dospíváním se všechno změnilo. Zjistila, že je krásná, roztomilá a že si tím obmotá kdekoho kolem prstu. Rozhodla se, že bude mít všechny a všechno. Žene se za vidinou dokonalého života, života princezny. Kdyby se tak vedle mne necítila, nikdy by si nevzpomněla, kdo ji vyháněl strašidla z pod postele," odpověděl. "Třeba ji křivdíš…" pošeptám. "Jo…" vydechl těžce a sklouzl pohledem k jejím víčkům, "nad tím jsem přemýšlel, když nám tam umírala…" kývl. "Jsem ti za její život do smrti dlužníkem, Sheeno… děkuji…" "Už neděkuj," zastavím ho, "Hlavně ať-" Chtěla jsem ještě něco říct, ale zdá se mi, že se Cate pohla. Chvíli ji napjatě pozorujeme, a pak se konečně potvrdilo, že jsem neměla vidiny. Cate mírně cukla s obočím, zhluboka se nadechla a mírně pootevřela oči. Čekáme, jsme dál šokováni tím probuzením, než se Cate přímo zadívala na Maxe, i když bez známek jakékoli emoce v obličeji. "Ahóóój," začal Max na ni něžně polohlasem, "jak ti je?" Cate přimhouřila bolestivě oči a pošeptala unaveně: "Co se stalo?" To už jsem couvala do pokojíku, protože vzduchem zaváněly jasné známky toho, že jeden pár teď potřebuje chvilku o samotě… * Jsem naprosto vyčerpána. Únava mě táhne k zemi, ale přesto nemohu spát. Zírám tupě do zdi, vedle sebe slyším spokojeně oddychovat Peetera, na jeho peřině leží Maree a s přimhouřenýma očima na mne dává pozor. Je jako můj odraz. Neusne, dokud sama na chvíli nezavřu oči, ale do hodiny jsem zase vzhůru a ona se mnou. Tohle chvilkové spaní mě ještě více ubíjí. Nevydřím to a s Maree vstoupíme do místnosti s krbem, kde je naprosté ticho. V šeru na pohovce spí Cate. Už se skoro rozednívá. Podívám se na ohořelá polínka a nechám je rozhořet. Cítím se na kouzlení dost unavená, tak konev s čajem už pokládám na plynový hořák. Pořádně to zavrzalo. "Sheeno?" vydala ze sebe rozespalá Cate. S tak milým nádechem ji přes pusu ještě mé jméno neprošlo. Neotočila jsem se. Zachvěl se ve mne pocit nejistoty ze změny mezi námi. "Máš žízeň? Chceš čaj?" ptám se s pohledem do konvice. "Když budeš tak hodná," odpověděla mile. "Máš krásnou kočku," zaznělo do ní po chvíli. Otočila jsem se a spatřila Maree, jak se k ní bez zábran tulí. Došla jsem k pohovce: "Díky." Chtěla jsem Maree vzít, ale Cate ji uchopuje také: "Ne, prosím, nech mi ji ještě chvíli," poprosila a já pustila Mareeino bříško. "To ona dělá vždycky, když někomu není dobře. Má takový dar empatie. Nechci, aby byla na obtíž…" vysvětluju. "Není!" prohlásila rozhodně a začala ji hladit, jakoby ji to hrozně dlouho chybělo. A Mareeina terapie zabírá. Cate se vrací do tváře ta správná barva. Sedla jsem si vedle a pozorovala ty dvě beze slov. Cate vnímala mou přítomnost napjatě, několikrát ke mně zdvihla pohled a rychle jej zase sklopila zpět. "Slyšela jsem, co se stalo… jak jsi mne zahřála…" dostává ze sebe těžce skoro šeptem, jakoby to její hrdost škvařilo na uhel. Nechci, aby ze sebe něco násilím dolovala, nestojím o nutnou vděčnost. Se slovy "Udělala by jsi pro mne to samé." vstávám a dojdu k oknu, kde se už přes ranní šeď rýsují zasněžené větve jehličnatých stromů. Kdo by mohl při pohledu na tu nádheru myslet na smrtelná nebezpečí, která se v ní skrývají. "Chtěla jsem ti poděkovat," zazní od ní za mými zády. "Vím, že si moc nerozumíme… nemohli bychom to teď po tom urovnat?" "Já myslím, že mohly," odpovím s úsměvem a hned zaujatě pohlédnu zpět do okna. Zvenčí se totiž line zvláštní zvuk. Napínám uši, lapám ten zvuk, už od počátku v něm cítím naději: "Slyšíš Cate?… To je vrtulník! Vstávejte všichni! VRTULNÍK!" * Na přistávací ploše nemocnice Cate okamžitě odvezli dovnitř. Maxe si odvedli, nám ostatním už ve vrtulníku oznámili, že kromě nachlazení nám nic není. Jen si nás prohlédli a stanovili několik dní v posteli s čajem. Elen se svým otcem a s Hanah na nás čekali už několik hodin. Přivítání bylo vřelé, zvláště Elenin otec se k Tanye měl jako k vlastní dceři. Pohled se mi o ně zadrhl a s jakousi lítostí sleduji dosud nepoznaný zájem otce o dceru. A to ani není jeho. Zato já otce mám. Vlastního. Stojí vzadu za všemi skoro jako cizí přihlížející. Když jej spatřím, oddálím se od Peetera, aby nic nešlo poznat. Sleduje mne ostře, nehne se ale z místa, mlčí. Naše pohledy se propojily. Polkla jsem, jeho hnědé tůně svítí chladně, snad jako by i zuřil. Mávl rukou na znamení, abych šla za ním. Nasedli jsme do auta a rozjeli se domů. Do zvuku motoru a hluku kolem projíždějících aut naše hlasy nepronikly. Pozoruji otcův tvrdý profil tváře, strnule sleduje silnici. Nevím, co jsem zpočátku očekávala. Snad objetí, obavu, jestli jsem v pořádku, naléhání, abych popsala, jak se to všechno seběhlo. Ne. Toho se dočkala Tanya, já ne. Stach ale o mne měl. Proto ten přísný výraz. Vybavují se mi vzpomínky na dětství, na doby, kdy tátu vydírali. Taky se takhle tvářil. Měl o nás strach. Proč mě to ale mrzí? Už dávno o jeho "otcovství" nestojím. Jen ta ztracená touha… touha po několik let skrývaná v duši holčičky čekající nalepená na okně, až se tatínkovo autíčko objeví před domem… Podrbu Maree za ušima, abych se uklidnila. "Mario mi řekl tvé přání voleb. Jsem rád, že jsi s tím první přišla za ním," prohodil náhle ironicky, když jsme stáli na červenou. A to byla taky jediná věta, která mezi námi za celý den padla.


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 78		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

duddits	23.02.2007, 20:29:26

Po minulé kapitole – dost citové, pokud můžu tvrdit – se nám dostala trocha toho nefalšovaného napětí. Musím říct, že se mi líbí, jak se v DSO často dějí věci, které by člověk vůbec neočekával… Stejně tak se mi líbí, jak příběhem vedeš postavy – jejich osobnosti i chování působí reálně, uvěřitelně. Ano, takhle nějak by to klidně mohlo ve skutečnosti probíhat… Tedy, takhle nějak to tehdy ve SCREAMu nepochybně probíhalo ;) Oproti jiným dílům trochu víc chybiček, ale vypravování jako takové bylo zvládnuté tradičně dobře :-)