» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 1685443

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23521 příspěvků, 3669 autorů a 249832 komentářů :: on-line: 23 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola XIII. ::

Bibi Violet	publikováno: 02.03.2007, 21:28

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Domácí vězení je v otcově verzi něco nesnesitelného. Nikdy bych nevěřila, jak daleko pro svou umíněnost dokáže zajít. Počítala jsem s tím, že trucovitě vynechá i ten zbytek suchých vět, které mi ještě říkával, že si bude hlídat, v kolik chodím domů. Ale to mu nestačilo. Neštítil se na mne najmout skupinu šmíráků. Myslí si, že jsou nenápadní, ale vidím je na každém kroku. Jeden sedí v autě před školou, další v kavárně hned vedle stolku, kde sedím s dvojčaty, tři mi jsou po chodníku v patách. Je mi z toho zle. Když jsem posledně vyhodila papírek se seznamem děcek jedoucích na výlet, druhý den ho měl otec na stole. Samozřejmě Peetera musím obcházet obloukem, ani pohled mu nesmím věnovat, ani "ahoj". Vysvětlit jsem mu to musela po následné domluvě přes tři známé, že se sejdem v komoře s uklízecím nářadím. Peeter kvůli otci hrozně vyváděl a chtěl po mne, abych trucovala, abych absolutně ignorovala jeho příkazy. Je plný vzpurnosti, nejradši by mne hodil přes rameno a zmizel z otcova dohledu. Představa možná krásná, ale až příliš zjednodušená. I kdybychom utekli, otec má moc po celém světě, není se kde schovat… A tak mi už zbývá jen Elen. Jediná osoba, se kterou smím beztrestně komunikovat a které můžu zároveň důvěřovat. Naše pouto k Peeterovi nás sice oddálilo, však čas vše léčí a to dlouhé zatajování jsem už hodila za hlavu. Tanya měla pravdu. Elen je právě ta, která nám to nejvíce přeje a pomáhá, abychom mohli být za těchto těžkých časů alespoň na okamžik spolu. Čas, ten opravdu mění věci k nepoznání. Pociťuji to taž teď, kdy mi do dospělosti zbývají sotva dva měsíce a do konce školy tři. Při plánování závěrečných akcí bloudí myšlenky do dob, kdy jsme se sem z Kity přestěhovali. Co zbylo z těch tvrdohlavých dvojčat? Hádka o vlasy byla zakončena dnem, kdy Tanya přišla do školy s čerstvě ostříhaným mikádem a Elen s pod lopatky zapleteným copem. Jejich identity se neomylně oddělily, čas dvojčat skončil. Elen se potopila do své lásky k archeologii, věčně se svým otcem cestuje. Tanya se odstěhovala do bytu k Maxovi, který je nyní v centru Kity. Starý byt přenechal Max Peeterovi. Zdá se, že Tanya dosáhla nakonec svého, ale pravdou je, že Max svůj styl života nijak nezměnil, jen má doma někoho, kdo po něm uklízí. Tanya se klidně pro svou lásku nechá takhle trápit. Je čím dál víc vážnější, smutnější a odměřenější. Už ani nepamatuji, kdy jsme byly společně všechny tři v cukrárně. * Oznámení strejdy Maria o odchodu v médiích překvapilo celý svět. Okamžitě se začalo mluvit o nástupci. Nejvíce byl v úvahu otec. Svět by jej přijal v celku bez námitek, ale jeho plán je samozřejmě jiný. Strejda na tiskovce vyjádřil plán voleb, které se budou konat na konci května. Podle jeho přání "omladit a zmodernizovat" vládu budou všichni kandidáti mít mezi šestnáctým a dvacátým rokem. Na konci nezapomněl zmínit také jméno, které sám navrhuje a nejraději by viděl na štítku své kanceláře - Sheena Taris. Spustila se vlna protichůdných názorů, televizi zahltily debaty a zprávy o volbách. Pro některé to je vize destrukce současného systému, jiní vítají myšlenku mladého "neokoukaného" vládce. Vyřknutí mého jména strhla smršť nevídaného zájmu médií. Noviny začaly vydávat články o mém životě, novináři mě doprovázeli do školy a ze školy. Vždycky jsem věděla, jak jsou draví, vždyť s nimi žiju už odmalička. Kdykoli se něco semlelo, už čekali u naší branky, nebo volali domů. Ale nikdy jich nebylo tolik. Den ode dne víc a víc, až se přes ně nedalo skoro projít. Nakonec před školou a před domem už stála ochranka, o kterou se postaral otec, aby mi aspoň na chvíli dali pokoj. Dokud se ptali na magii, na dětství, na plány budoucích studií, na víru v Lin-Chua, na názory politických témat, dokázala jsem odpovídat pohotově a vytvářet tak dobrý dojem. Když ale zabruslili do citlivých míst mé duše, byly rozhovory nepříjemné a z potlačení emocí až bolestivé. Rozebírali maminčinu smrt, jakoby ze mne chtěli udělat psychicky narušeného jedince ze životní tragédie. Mnohokrát jsem musela lhát. V prvé řadě o svém vztahu k otci. Před všemi jsem dokonalá dcera dokonalého otce, kterého hrozně miluji, protože i přes svou práci si vždy našel na mne čas. Před kamerami mne ochranářsky drží za ramena, vychvaluje do nebes, najednou jsem jeho dcera. Přijdeme domů, zavřou se za námi dveře, chladně mne pošle do pokoje učit se, co mám odpovídat na jaké otázky. Poslední dobou se mi z něj chce zvracet. Vše je tak nechutně umělé. Jsem jen loutka, jeho cvičný papoušek. Příčí se mi role maňáska, tváře, která má na veřejnosti vyhrát volby za otce, který pak bude vládnout za mne tak, jak vládne v mém osobním životě. Ne, nevěřím, že mi někdy povolí být s Peeterem, odejít z domu a začít vlastní život. Život bez jeho rozkazů, tváře, hlasu. Ano, až budu dospělá, chci zmizet a jeho navždy vyrvat ze života. Nikdy se nechoval jako otec a já o to ani nestojím. Zmizím a budu žít, jakoby nikdy neexistoval. Jakoby umřel tak jako maminka. Akorát jeho oplakávat nebudu. * Zpočátku se média věnovala hlavně mně, protože mé jméno bylo zatím jediné, které zaznělo. To do mne zarylo nejistotu a otazníky ohledně dalších kandidátů, soupeřů o post nejmocnější osoby světa. Zdá se, že si důležitost situace pořádně neuvědomuji, ale to způsobilo vědomí, o co tady vlastně jde. Peníze. Kdo se chce dostat do kandidátky, musí tomu obětovat majlant. Nemluvím jen o kampani, ale také o obchodních známostech a podpoře rady. V tom může otci konkurovat málokdo. Zvlášť, když mám oporu strejdy Maria, což má na veřejnost ten největší vliv. Otec si ale není tak jistý, jako já. Znervózňuje ho Frank Hemgon, třetí muž rady, obchodní magnát, majitel největší bankovní firmy na světě. Vždy otci šlapal na paty a brousil si zuby na křeslo vládce. Sám být kandidátem nemůže a to, že udělá to samé, jako otec, bylo víc než jasné. Nasadil si také loutku. Na její tvář jsem byla velmi zvědavá, ale realita mne naprosto šokovala. Pobírala jsem se zrovna knihou etikety při příjemném lenošení na posteli, při čemž mi do zad přes okno pálilo čerstvé jarní sluníčko. Maree nalepená čumáčkem a předními pacičkami na skle smutně pozorovala ladné pohyby mladých lístečků větví stromů v parku. Chtěla ven, ale domácí vězení pro mne znamená bohužel domácí vězení i pro ni. Navíc pár metrů od domu by se už stejně na nás sesypali novináři. "Musíš prostě do bedničky," koukla jsem na ni, pohladila ji za ušima a otočila stránku, "prostě musíš." Maree to trucovitě drží až do úplně poslední chvíle. Je schopná bedničku s pískem obcházet třeba pár dní, aby demonstrovala, že se chce projít po trávě. Uslyšela jsem otcovy kroky na schodech a ohlédla se na druhý konec pokojíku k otvoru v podlaze, kde jeho postava stoupala nahoru. Mlčky došel k psacímu stolu, chytil kolečkovou židli, přisunul ji k posteli a posadil se. Zadíval se vcelku zničeně z posledních vynervovaných dní bez spánku. Musí se starat o úplně všechny záležitosti kolem mého kandidování, protože já pro to nemíním hnout ani prstem. "Hemgon už týden dělal jakýsi konkurz na tvého soupeře, kterého bude plně financovat a když vyhraje, tak Hemgona dosadí jako svého zástupce a nechá mu volnost ve vládnutí. To by znamenalo, že ten idiot rozbije úplně vše, co jsem za těch dvacet let vybudoval," začal mluvit vážně a v jeho hlase šla cítit opatrnost. "Ví, že ať už bude kandidovat kolik chce osob, rozhodovat se bude stejně jen mezi tebou a tím, koho vybere." Odmlčel se na chvíli, tak jsem se optala: "A už někoho vybral?" Kývl: "Jo, už jo. Vyhlásí jej oficiálně zítra, ale nechci, abys byla překvapená. Vem to tak, že ti půjde po citech, chce tě zničit, takže si našel někoho, koho moc dobře znáš. Je to kluk z tvé třídy, jmenuje se Max Vehler." * "Jsi normální?! Proč jsi to vzal?! Vždyť o vládních věcech vůbec nic nevíš!" vyrazila jsem proti Maxovi hned druhý den, sotva jsme byli chvíli o samotě. Zůstali jsme v zasedací místnosti školské rady, když všichni ostatní zmizeli na chodbu. Max se posadil sebevědomě na stůl, podrážky botasek opřel o opěrátko mé židle, na které sedím. Jeho oči svítí nadšeně a usmíval se dlouho bez odpovědi. Pak si dokonce na ten stůl lehl na bok, opřel si dlaní hlavu tak, že naše tváře jsou naproti sobě vzdáleny jen pár centimetrů. "A že ty víš… ty nemít svého tatíka, tak si ani neškrtneš. Já jsem se na rozdíl od tebe narodil s holým zadkem a všechno jsem získal díky svému charismatu, inteligenci a obrovskému šarmu. Konečně si toho všiml někdo důležitý," řekl pomalu, je na sebe očividně pyšný. "Všiml si tě jen proto, že mne znáš. Myslí si, že mne tak porazíš," shazuji jeho přehnané představy. "A taky že porazím!" prohlásil s úsměvem. "Porazil jsem tě při volbě předsedy žákovské rady, porazím tě i teď." "To přece nemůžeš srovnávat!" "Ale můžu," zasmál se. "Princip je stále stejný. Ty jsi možná chytřejší hlavička a uznávám, že k zulíbání, ale smiř se s tím, že já působím vždy lepším dojmem. Díky téhle tváři andílka si získám všechny ty pitomce, co volí podle ksichtu. A že jich je." Zhopsnul na zem a já se postavila: "Hemgon tě nenechá vládnout," konstatuji se založenýma rukama. Max pokýval hlavou s očima v sloup a zacikal: "Neustále mě podceňuješ. Já vím, o co Hemgonovi jde, jinak by neplatil tak božsky, jak mě platí. Mám svůj plán, co bude, až vyhraju. A neříkej, že ty ho nemáš, je jasný, že tvůj tatík tě má jen, aby vládnul sám." Pohlédl na hodinky: "No nic, musím běžet, čeká na mne sláva." Došel ke dveřím a nedalo mu to takhle odejít. "Hele, Sheeno, nic proti tobě nemám. Jsou to jen prachy, ale to zrovna ty moc dobře víš. Mám taky svoje sny. Kdybych se narodil tak zazobaný jako ty, asi bych se na to vykašlal, ale tohle je jedinečná šance jich dosáhnout. Nechci, aby to mělo dopad na naše přátelství, jsi dívka mého nejlepšího přítele, byla by škoda zahodit tak pěkný vztah, který poslední dobou mezi sebou máme." V tichu se na sebe mile díváme, až je neuvěřitelné, že jsme soupeři. "Tak si užij poslední cestu ze školy bez davu dotěrných novinářů," zakončila jsem a nechala jej jít. S trochou škodolibé radosti, že také pozná, jaké to je, být známou osobností. * Snad se na to Max těšil, toužil po tom, ale určitě alespoň na chvíli zalitoval, že tenkrát Hemgonovu nabídku přijal. Média mu naprosto prolezla soukromí, které je prohnilé rozverným životem. Skončila mu éra lamače dívčích srdcí, teď si už musel vybrat jednu, která bude pro veřejnost po jeho boku. K tomu mu přišla Tanya velice vhod. Jako slušná, sympatická, ničím nevyčnívající dívka byla přijata veřejností tak skvěle, že se často vyptávali Maxe na svatbu. Toho při vyslovení slova "svatba" polila mrtvolná barva. Nakonec nátlaku podlehl a v jenom televizním pořadu prohlásil, že o tom uvažuje. V momentě, kdy to vyřkl, vyprskla jsem smíchy kávu na naši bílou pohovku v obýváku. Sledovala jsem ostře všechny jeho kroky na veřejnosti, sledovala jsem, jak se potí pod palbou otázek, na které lhal jako když tiskne. Trápili ho, škvařili ve vlastní šťávě. Poznal utrpení z přetvářky, dokonalý andílek, věrný, znalý, skromný. Svým způsobem jsem ho také litovala, protože narozdíl ode mne není na takovou pozornost zvyklý. Talent však použil na správném místě a brzy se v tom naučil bruslit. Samozřejmě Cate se musel stranit úplně, i když to ostatně nebyl takový problém. S blížícím se datumem voleb jsme téměř nechodili do školy né-li vůbec. Navzájem jsme se taky neviděli, každý se svou ochrankou cestoval po meetinzích, přespával po hotelích, seděl hodiny na tiskovkách. Otcův tým pečlivě sledoval každé slovo, které Max řekl a vymýšlel další mé kroky. Hektické dodávání informací mě naprosto vyčerpávalo a jediným útěkem byla půlhodina u ukecané stylistky, která mne líčila a oblékala. Kvůli kamerám a foťákům jsem už zapomněla, jak má tvář bez té tuny make-upu vlastně vypadá. Občas jsem byla jen kus masa, co kýval na tátovy instrukce hlavou, aniž by skutečně vnímal jediné slovo. Usínala jsem v autech, na kadeřnickém křesle, na záchodě. Nervy z rozhovorů a časových tísní se projevily pravidelným zvracením po každém jídle. Večer jsem nevěřila, že bude ráno, a kolotoč začne od začátku. Kdybych to bývala všechno věděla, volby bych nikdy nechtěla… * Den za dnem letěl neuvěřitelnou rychlostí a já ztrácela pojem o datu. Najednou jsem byla dospělá. Mé narozeniny proběhly bez povšimnutí. Jen strejda Mario přišel popřát… Ležela jsem schoulená na velké posteli v hotelovém apartmánu v obrovské samotě. Přemýšlela jsem nad tou hroznou situací a jak z ní ven. Žádná možnost nepřicházela a z té bezmoci jsem se rozbrečela jako malé dítě. Strejda měl tenkrát pravdu, já jen nevěděla, že to bude skutečně tak hrozné. Do toho strejda vešel jako čerstvý vánek. Přinesl s sebou i Maree. Tichými kroky došel k posteli, sedl si na ni a pohladil mne po vlasech. Já ležela nehybně s očima upnutýma k lísající se Maree. Tak dlouho jsme spolu nebyly. Nahromadila se do mne další vlna pláče, tak jsem skočila strejdovi kolem krku a zabořila tvář do ramene. Měl pochopení. Alespoň on. Nejhorší bylo, kvůli čemu přišel. Aby mi oznámil, že zanedlouho odejde, čímž mne přivedl do naprosto hysterického záchvatu. Křičela jsem na něj, rvala peřiny. Nechal mě to ze sebe dostat, pak mne k sobě přivinul a já mu proplakala celou košili. Konejšil mne, kýval se se mnou ze strany na stranu, jako to dělávala máma, když jsem byla malá. A já… už jsem nedokázala mlčet. Mluvila jsem o Peeterovi, jak hrozně ho miluji a že vlastně nevím, proč tohle dělám. Že jsem ho přes dva měsíce neviděla, že šíleně chybí a bez něj umřu. Hladil mne dál a kolíbal. Když jsem utichla já, začal mluvit on. Něžně a opatrně. Povídal o tom, jak musím být silná a trpělivá, že až všechno skončí, budu se svou láskou a otec mi už nebude rozkazovat… Když se noc chýlila k půlnoci, uložil mne do luxusní postele, přikryl až po uši a políbil na čelo. Jeho robustní postavu jsem sledovala do chvíle, než za sebou zavřel dveře a přemýšlela jsem, proč právě on není můj táta. Pak mne nechal s Maree v tichu a tmě těžké noci. * Noci nebyly těžké jen pro mne, i když zezačátku jsem si to neuvědomila. Nebylo ani proč si něco uvědomovat. Jak současnou situaci prožívá otec, mne nezajímalo. Jeho obraz byl jasný svou bezcitností a lhostejností. Ten obraz se ale rozplynul hned další noc, kterou jsme po dlouhé době oba strávili doma v Hertisu. Únavou jsem usla do vteřiny, ale po dvou hodinách jsem se probudila kvůli podvědomému povšimnutí, že se mnou není Maree. Vydala jsem se zjistit důvod jejího zmizení. Když jsem však chtěla sejít schody, zahlédla jsem světlo z lampičky v obýváku. Sešla jsem jen první čtyři schody, abych měla rozhled po pokoji. Ten mi zarazil dech na několik vteřin. Na pohovce seděl otec stále ještě oblečen do košile a společenských kalhot, kravatu měl uvolněnou, knoflíky na rukávech rozepnuté. Byl zničený, totálně na dně, tvář téměř každou chvíli sesypanou v dlaních. Ta nejvíc šokující věc na tom všem stála před ním na stole - poloprázdná láhev od whisky, sklenička a vedle na stojánku mámina fotografie jak mě, sedmiletou, objímá kolem pasu. Fotili jsme se tenkrát v ZOO… nevěděla jsem, že tu fotku má… nevěděla jsem, že má vůbec nějakou naši fotku… že na nás myslí… A tak sklenka… je zatvrzelý abstinent, nesnáší alkohol, nikdy nepil… Posadila jsem se na schodech tak, aby o mne nevěděl. Pozorovala jsem tu neuvěřitelnou scénu a hlavou se mi míhaly myšlenky, které byly do té doby cizí. Soucit. Prostoupil mne, svázal a přinutil si uvědomit, že trpíme dva, bez rozdílu. Přemýšlela jsem, na co asi zrovna myslí. Chybí mu maminčiny oči? Úsměv? Jahodové palačinky? Chybím mu já? Mé objetí? A chybí mi on? Vůně jeho kolínské? Když jsem v koupelně, cítím stále u té silně voňavé lahvičky zachvění. Proč? Proč mi chybí? Proč ho lituji? Vždyť si to nezaslouží!… nezaslouží… Seděla jsem dál tiše na schodech pozorujíc naše rodinné neštěstí. Otec si stále doléval whiskovku, díval se na stojánek s fotografií, na klíně mu ležela Maree, kterou hladil s nevídaným citem. Snad jakoby to nebyl on… Chvílemi jsem chtěla sejít až k němu, přitisknout se říct, že to sami zvládneme. Ale bolest, kterou mi způsobil, byla příliš velká. Vrátila jsem se do postele bez jeho povšimnutí, chtěla jsem usnout a na ten obraz zapomenout. Vryl se mi ale hlouběji do duše, než si mé vědomí dokázalo připustit. * Sešli jsme se na Svatém vrchu v neskutečném počtu. Na zeleném kopci se tyčí honosná brána do "onoho světa". Okolo ní tisíce osob milujících svého vládce, desítky známých a pár skutečných přátel výjimečného Maria Warda. Všichni jsme se přišli se strejdou rozloučit, vidět ho v posledních okamžicích jeho života. Je hrozné myslet na to, že někdo zná přesně den své smrti. Ale strejda se tváří statečně a na ústech má mírný úsměv. Vždycky se snažil jít všem příkladem, ale přece alespoň dnes mohl s tím přestat a ukázat, jak moc by chtěl dál žít… Jeden z důvodů by mohla být Vanessa. Mladá šestadvacetiletá žena, která doposud měla strejdu neupřímněji ráda, co jsem zažila. Plánovali toho spolu hodně, mohl se konečně oženit, mít děti, ale nečekaná událost jim zničila štěstí. Strejda mává občanům, potřásá si rukou nejdříve se známými, postupně se loučí se všemi blízkými, až došel k nám, otci, Vanesse a mně, kteří stojíme hned vedle brány na vrcholu. Jako první se postavil před otce. Párkrát mu potřásl rukou a pak ho objal, přičemž řekl: "Všechno jsme si vyříkali včera. Ještě jednou ti děkuju za Sheenu. A za Michi." Otec na "Michi" pozvedl koutky: "Vzkaž jí, ať tam na mne počká, že se na ni hrozně těším a že jí mám toho hodně co říct." Strejda pokývl, udělal krok ke mně a objal mě celou svou obrovskou náručí: "Sluníčko…" šeptá mi, "sluníčko… drž se prosím tě, drž! Nedej na nic, co se děje teď, všechno bude zase v pořádku. Hlavně si věř a vyhraješ to. Budu pořád s tebou. Postarej se o tátu, potřebuje tě, hrozně moc tě potřebuje. Vím, že ti to nedává najevo, věř mi, že teď víc, než kdy jindy." Pohladil mou tvář, políbil na líc a usmál se s blyštivýma očkama. Setřel mi z tváře slzy, ale ty se roní nekontrolovatelně dál. "Neplač, je to součást života." Dotkl se ještě naposledy mých vlasů a odešel k Vanesse, která postává v slzách u brány nejblíže. Tiskne ji k sobě, něco šeptá do ucha, utěšuje, ale ona jen odmítavě třese hlavou a drží ho tak, aby nemohl odejít do brány, jejíž světlo už nás téměř oslepilo. Sleduji jejich poslední polibky, objetí, pak se nakonec od sebe oddělili a jeho obrys začaly pohlcovat světelné paprsky. Zvedl ještě ruku a zamával všem, než stín postavy rozpustila bílá zář… Ticho. Všichni máme oči upnuty na průchozí oblouk, který ještě před chvíli otevíral cestu do nicoty. Je pryč. Navždy. Dlouho stojím v tom tichu a v hlavě mám prázdno, než mi dojde, že vlastně umřel. Tak jako máma. I jeho už nikdy neuvidím. Stojím tu jako omráčená, vždyť právě mne opustil ten, který za mnou vždycky stál. Ten, co mi dělal otce. Ten, pro kterého jsem byla vždycky "sluníčko". Vybavují se mi tisíce vzpomínek. Na to, jak mi psával dopisy, když jsem byla malá, jen abych měla radost, že nějaké dostávám. A jak mi vybíral broučky z vlasů. A jak mi pomáhal stavět iglú… Právem jsem mu celý život říkávala "strejdo", i když to byl "jen" kmotr. Ale i tak by si zasloužil ještě silnější oslovení. Co je však silnější než "strejdo"? Snad už jen… "tati". Zvednu oči k otci, kterému na rameni pláče Vanessa. Když se sesypala, byl jen její pláč slyšet v tom nesnesitelném tichu. Přitiskla svou tvář k otcově rameni a on se ohlédl skrz dav dozadu na Lich-Chua. Ten pohled je tak chladný a nenávistný, až mne z něj zamrazilo. Lin-Chuova reakce byla naprosto stejná, jakoby si ti dva najednou předávali vzkazy plné ostrých slov. Hned mi to tak nepřipadlo, ale za pár dní, když jsem se k té vzpomínce vracela, došlo mi, že ty pohledy byly až moc osobní a plné nenávisti na dva muže, kteří spolu vůbec nejsou v kontaktu. Zjistila jsem, že tady něco nehraje… * Průběh předvolebních kampaní se vyvrbil přesně tak, jak se na začátku předpokládalo. Z jednadvaceti kandidátů se skutečně rozhoduje pouze mezi mnou a Maxem. Přízeň je tak vyrovnaná, že nikdo teď nemůže říct, který z nás dvou se stane za týden vládcem. Pro ovlivnění posledních nerozhodnutých voličů, uskutečnila jedna televize diskusní souboj, kam nás dva pozvala. Byla jsem nadšená, protože vyšachovat Maxe v rozhovoru mi nikdy nedělalo problém. Samozřejmě jsem byla připravená na to, že se v mnohém zlepšil, ale to ostatně já také… "Vaše kamera, je kamera číslo čtyři, takže si dávejte pozor, abyste na ni očima necukala. Je to živé vysílání," poučuje mne nějaká mladá kudrnatá paní s výrazně modrozelenýma očima. Sedím v maskérně studia, za dvacet minut souboj začne. Jsem dost nervózní. Po dlouhé době uvidím Maxe osobně. Je to zvláštní, na meetinzích o něm mluvím stále, ve zprávách jedou naše sestřihy společně v reportážích, ale ve skutečnosti jsme se za celou kampaň neviděli. "Já vím, jak se chovat před kamerami!" odseknu jí dotčena, vstanu, když na mě dopatlali poslední pudr. Kráčím honosným krokem (tak musím kráčet stále) ke studiu. "O tom nepochybuji, slečno Taris, ale váš otec chtěl, abych vám to připomněla," bránila se, jako když pes kňučí o odpuštění. "A Max Vehler přijde kdy?" prohodím na ni při chůzi, chudák za mnou dobíhá. "Pan Vehler?" ptá se udiveně. "Ten už sedí dávno ve studiu," informuje s úsměvem. Zarazilo mne to a zastavilo. Ale jen na pár okamžiků, než se dávám opět do kroku. Tu ženu jsem tam nechala stát a přede mnou se rozevřela chodba, na jejímž konci šly vidět prostory studia stíněné otcovou postavou. Čeká na mne před vchodem. Pro něj to je nejdůležitější okamžik kampaně a vkládá do něj až příliš přehnanou šanci zvítězit. Zastavuju se u něj a naše pohledy se propojují. "Připravena?" promluvil stručně. Svůj obličej nedovedu přimět k výrazu jistoty, což jej neuspokojuje. Zaměřil mne přísně pohledem. Lhostejně se k němu otáčím zády, čelem do prostor studia. Není velké, v jedné části tři křesla - dvě blíže k sobě pro hosty, jedno trochu dál pro moderátora. Max už sedí na svém místě v černém obleku, vlasy úhledně zgelovány, nervózně si poťukává nohou. Jeho profil tváře vyzařuje naprostou vážnost a soustředěnost. Na druhé straně studia už to za technikou pořádně žije. Žaludek se mi z toho pohledu zkroutil jako paragraf. Otec mi položil ruce na ramena a stiskl. Jakoby tím na mne přenesl veškerou tíhu světa. Maminčina přání, strejdova důvěra, otcův sen, budoucnost občanů. Vše teď drží na ramenech a tlačí k zemi. Zachvěly se mi kolena. Vždycky jsem si myslela, že jsem dospělejší, že zvládnu cokoli, ale teď si připadám příliš mladá na takovou zodpovědnost, na takový úkol. "Mohla jsi to mít zadarmo. Mohla jsi být vládkyní, aniž bys pro to hla prstem. Ale ne. Pro tebe to bylo málo. Chtěla jsi volby, tak si je vychutnej," promluvil klidně s notnou dávkou výčitky a potlačil mne do studia, aby vykročila ke svému křeslu vedle Maxe. Otcova obrovská podpora mne vymáchala v jistotě. Za co se mi mstí? Za to, že strejdovo zastání bylo natolik silné, že před něj neprošel?! Procházím kolem Maxe, hned, jakmile mě zahlédl, se rozzářil úsměvem a než si stačím sednout, postavil se, podává mi ruku a políbí mne na líc s "ahoj". To bylo od kdysi nevychovaného Vehlera šokující, ale ani mne nenapadlo to dát znát. Po gestu jsme se posadili a v podstatě ztuhli. Ani jeden nevěděl, co říct, vždyť právě teď tu sedíme skutečně jako soupeři a nejde o hloupou školskou radu! Opřela jsem se pořádně do měkkého čalounění, ale ani to nezabránilo celkovému rozechvění. Ohlédla jsem se k východu, kde stále stojí otec s rukama založenýma pozoruje každý můj pohyb. Polknu napětím. Nedokážu si představit, co udělá, když selžu. Přiznávám, mám z něj strach. To strach mě drží v jeho zlatých poutech a vláčí životem bez vlastní vůle. Chvíli se na sebe díváme a předáváme si "cosi", co nelze popsat ani vysvětlit. Je to síla dvou stejné krve. Žádné jiné pouto to "cosi" neumí předávat. Otočil se v těch dveřích a odchází. Nechává mě tu samotnou před noži soupeřovými, bez opory, bez rady. Náhle cítím na dlani opřené o čalounění něčí dotek. Max mě chytil za ruku. Nechápavě hledím do jeho modrých očí, ale ty jsou naplněny upřímným a čistým pochopením. Takovým, jakým se mi z otcových nedostává. První chápající oči po odchodu strejdy. Ví, co cítím, vždyť je na tom úplně stejně! Taky musí obstát, jinak jej Hemgon rozmete jako nic. Je to stejný tyran a sobec jako můj otec. Ti dva by tu měli teď sedět, ne my! Vždyť my jsme kamarádi, dvě děti z jedné třídy, co se rvaly jen na půdě školy. Ano, jsme jen děti! Nemáme na to, vládnout, ani jeden! Ani jeden nekandidujeme proto, že chceme vládnout, ale protože vládnout chtějí jiní. To oni jsou našimi skutečnými soupeři, ne ten, co nyní sedí vedle! Usměji se vděčně na Maxe a stisknu jeho dlaň silněji, aby i on měl oporu. "Šel by jsi do toho znovu?" zeptám se vážně. Usmál se a povzdychl: "Ne, za žádnou cenu." Hned na to pozvedl obočí, jakoby si na něco vzpomněl: "Mám tě pozdravovat od Tanyi a Elen." Zbystřila jsem a po těle se mi rozlilo horko - A Peeter? Co Peeter?!!! - křičí ve mně nedočkavostí. Max věděl, že chci vědět hlavně něco o něm a schválně předstíral, že je to vše. Lišácký úsměv ale hned prozradil jen touhu vidět mou reakci. Nakonec povolil: "Neboj, Peeter na tebe myslí každou vteřinu. Něco mi pro tebe dal." Vytáhl z kapsy zlatý řetízek a podal mi jej se slovy: "Čeká na tebe. Už se těší, až to všechno skončí." Rozechvěle si s nepopsatelným nadšením řetízek prohlížím. Je na něm zavěšen prstýnek. Zlatý s kamínkem. Vypadá jako zásnubní. Vlastně to je zásnubní. Srdce se mi sevřelo - že by znamení? Vděčně se opět na Maxe podívám, ale prstýnek mi stáhne pohled zpátky. Napadne mne, že jej otec nesmí vidět a rychle řetízek i s prstýnkem schovám do kapsičky saka. Musím Peetera vidět ještě než skončí volby.To mi připomíná, že ještě před volbami bude večírek, kde máme to odvážné vystoupení. Jak se tam propašuju, netuším. Teď mu mohu alespoň něco vzkázat. Hlavou se promítají milióny vět. Zvednu opět oči k Maxovi: "Vzkaž mu…-" zarazím se. Nedokáži si vybrat, která je z nich nejdůležitější. "On to ví," zareaguje na mé zaražení Max. "Všechno." Do toho nám vešel moderátor a začal nás zahlcovat informacemi o průběhu vysílání. Při tom výčtu jsem si uvědomila, že je to tady. Stojím na rozcestí života a co udělám teď, ovlivní několik let dopředu. Reflektory trochu přidaly na intenzitě, odpočítaly se poslední vteřiny a pořad začal. Ale já už nebyla nervózní, ani neměla strach. Protože má láska byla se mnou. V kapsičce saka.


celkové hodnocení autora: 95.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 85		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

duddits	02.03.2007, 21:28:01

Solidní, překvapivý zvrat. Začátek možná působil trochu zdlouhavě, ale tomu se dalo těžko vyhnout a bez onoho podrobného výletu do Sheeniny psychiky by to nebylo ono. Jsem rád, že ani v téhle chvíli nesklouzla postava Taye ke schematičnosti, stále je to ten starý rozporuplný Taris, ve kterém se přeci jen skrývá dost lidskosti. Ten, co mě od začátku tak uchvacuje ;) Musím přiznat, že když Mario přišel popřát Sheeně k narozeninám, dojalo mě to. A stejně tak závěrečná scéna s Maxem. Shrnuto a podtrženo – další výborná kapitola výborné knihy;)