» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141746

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola XIV. ::

Bibi Violet	publikováno: 09.03.2007, 1:27

Etapa II. - Odevzdej se mi


	V televizním pořadu jsem si vedla znamenitě. Dalo by se říct, že Max, přestože se opravdu hodně zlepšil, neměl šanci. Holt, otcova drezúra je tvrdší. Tři dny před volbami jsme měli závěrečný večírek. Důležitější ale bylo představení před ním, protože jsem měla vystupovat s Peeterem. Ten tanec jsme měli nacvičený perfektně už před kampaní, zachvátila mne však obava z měsíců bez tréninku. Kupodivu otec souhlasil, abych se zašla na představení i večírek podívat, přestože v té době lpěl na každé vteřině. O mém vystoupení samozřejmě nevěděl. Ten druh tance a ještě s Peeterem – jasná katastrofa. Chtělo to pořádný plán. Elen měla mé taneční šaty u sebe a přinesla je do šaten k tělocvičně. Otce naštěstí zastihla nečekaná práce, vrátit domů se měl až ráno. Dokonce mi ochotně zajistil tajný převoz do školy, abych měla od novinářů klid. Peeter byl v tělocvičně od rána, pomáhal s přípravou jeviště a hlediště, to aby tam nepřišel před představením. Takhle se mohl už při příchodu prvních schovat za oponu a omezit tak vědomí ostatních o své přítomnosti. Nevěřila jsem otci, že by sis nenechal hlídat vchod. V sedm hodin večer už mne přivezli před schody školy. Dovnitř už jsem mohla sama. Snažila jsem se tvářit a chovat se ke svým kolemjdoucím spolužákům jako dřív, ale jejich zvláštní pohledy nešly přehlédnout. Cítila jsem se spíše jako cizí zjevení, jako tvář z televize, než někdo, s kým kdysi hráli basket, ke komu si chodili kontrolovat domácí úkol. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak jiná. Mám na sobě trochu více make-upu, dražší šaty, formálnější výraz... Ty jejich svítící panenky jsou na mne nalepeny neustále. Když jsem vešla do tělocvičny, byla už zhasnutá světla, na jevišti pod reflektory zpíval školní sbor. Už u předposlední řady si mne všimli první děcka, postupně se jako lavina začala otáčet a hledět na žákyni I-té třídy, kterou poslední dobou viděli leda tak na plakátech nebo v televizi. Zastavila jsem se u jeviště, kde čekala Elen. „Ahoj, celebrito!“ zvolala vesele, když se naklonila blíže k mému uchu. „Nech toho aspoň ty!“ reaguji stejným stylem. „Jen se podívej, jaký jsem způsobila rozruch.“ Elen se jen zasmála, koukla na hodinky a naznačila prstem, abych ji následovala. Dost jsme měly naspěch. Zavedla mě do dívčí šatny, kde už přes židli u zrcadla jsou přehozeny mé šaty. Rychle jsem se převlékla, celá nedočkavá, kdy už konečně uvidím Peetera. Při finálních úpravách jsme plánovala, jak se mu vrhnu kolem krku a štěstím zulíbám. Elen neustále odbíhala a vracela se, aby zjistila, kolik máme ještě času. Naše vystoupení má být překvapení večera, oficiálně jsme totiž kvůli „nevhodnosti“ byli zrušeni. Sovira to vzal jako jasnou výzvu k rebelii. Ještě mi k tomu upravil kostým na vyzývavější. Sukni tak krátkou, že o centimetr kratší a nemusela jsem si ji vzít a vršek tvarem bikin. Zdá se mi to šílené, ukázat se v tom před půlkou školy. Nechci ale zklamat, když už jsem jednou řekla, že do toho půjdu. Kdyby mne takhle viděl otec, vraždil by všechny, kteří s tím mají co dočinění. Tři minuty před vystoupením jsem to v šatně nevydržela a vystřelila jsem k oponě, kde podle Elen čeká Peeter. Opravdu tam stojí a v okamžiku, kdy mne spatřil, usmál se a vzbudil tím ve mne vlnu nadšení. Poslední kroky jsem vzala téměř klusem, když v tom jsem se oba zarazili těsně blízko sebe. Nevím co, snad ty měsíce samoty vrazily mezi nás kůl nejistoty. Změnilo se něco za tu dobu? Naše pohledy se spojili s vážnou příchutí. Nedívá se na mne jako dřív, z očí mu sálá pochybnost, zda-li teď před ním stojí ta Sheena, kterou viděl naposled. „Ahoj...“ proletělo navzájem tiše. Pak desítky vteřin zkamenělého pozorování přetlo sklouznutí jeho očí k mé ruce, kterou chytil jemně, aby se pozorněji zadíval na prsty. „Kde máš prstýnek?“ zeptal se zklamaně. „V kapse,“ vyhrkla jsem okamžitě, než jsem si uvědomila, že ony kalhoty mám doma. „Nemůžu jej nosit, otec by mi ho vzal.“ Pokýval chápavě hlavou, přestože jeho mentolky byly stále zklamány. Zahleděl se mlčky do země a mě to přišlo líto. Náhle mi neměl co říct. „To mi nedáš ani pusu?“ povzdychla jsem tence jako dítě. Zvedl hlavu a usmál se. Naklonil se, aby mne políbil. Elen jeho úmysl však přetla dřív, než dorazil ke rtům. Přiběhla skoro uřícená: „Nerada vás ruším, ale je čas...“ „Vteřinku!“ zvedl ukázováček Peeter a znovu se naklonil k polibku. „Ani vteřinku! Na to bude čas potom!“ opět jej nenechala Elen nic dokončit, zapřela se do něj dlaněmi a odšťouchala k okraji viditelného jeviště. „Tak jděte!“ pobídla naposledy. Peeter hlubokým oddychem setřásl trému, chytil mne za ruku a vyšli jsme totálně narvané tělocvičně na oči. Poslední představení právě skončilo, nikdo netušil, že bude ještě jedno proti vůli pořadatelů. Děcka už se zvedala, ale jakmile nás spatřila, rozhostil se všeobecný údiv. Nastal zmatený hluk, než si všichni posedali zpátky. My dva zatím stojíme strnule rukama spleteni stále, abychom si navzájem dodali odvahu. Když se děcka zorientovala, začala se pochichotávat v diskusích o mém oblečení. Se mnou to ani nehlo, vždyť mne Peeter pevně drží za ruku! V první řadě jsem zahlédla Maxe s Tanyou, kteří o tom samozřejmě věděli a usmívali se. Postavili jsme se do počáteční polohy. Nejprve jsem měla okno na první kroky, ale jakmile se spustila hudba, nohy se samy hbitě rozpohybovaly. Tolikrát jsem při zkouškách vzpomínala, jak je to dál. Teď jde všechno přirozeně, bez uvažování. Na to ani není čas. Vše jakoby probíhalo mnohem rychleji. Užívala jsem si Peeterovy dotyky. V kroužku jsem se styděla, když jsme se v jedné pasáži k sobě přitiskli, já zvedla koleno k jeho pánvi a on vášnivě pohladil mé stehno. Teď jsem se toho nemohla dočkat. Vychutnat si blízkost, po které jsem toužila. Je to jen tanec. Tanec o fyzické touze dvou mladých. A my nic nehrajeme. Jeho ruce byly hladové jako nikdy, naše pohledy potíná váseň. Ta touha je skutečná. Tanec skončil. Výkon byl stokrát lepší než při poslední zkoušce, a to hlavně díky odloučení, které pohybům dalo to pravé. Když jsme strnuli v poslední póze, v hledišti se rozbouřil ohromný potlesk, křik a pískot. Nevydržela jsem a začala se smát, Peeter se nechal strhnout. Ukláněli jsme se nadšeně z odměny, které nám publikum rozjařeně věnuje. Je nám jedno, že z toho bude problém u ředitele, jsme naprosto spokojení. Chytili jsem se opět za ruce a odešli za oponu tak, jak jsme přišli. Tam už stála Elen vrhající se k objetí. „Byli jste naprosto dokonalí!“ jančí. „Byla jsi tak svůdná, že jsem myslela, že na tebe Peeter skočí!“ Peeter se rozesmál: „Já jsem se bál, že mi na ni skočí někdo z první řady!“ Rozebírali jsme náš úspěch ještě chvíli, když v tom Elenina tvář zbledla. „Sheeno,“ řekla s kývnutím ve směr svého pohledu. Otočila jsem se a zamrazilo mne. Tři metry za mnou stojí otec se založenýma rukama a kamenným výrazem. Došla jsem opatrně k němu, chtěla něco říct, ale stačilo jen jedno jeho slovo: „Domů!“ poručil chladně a odcházel. Bylo mi jasné, že se nemůžu ani převléct a následovala jsem jej do auta. V autě mlčel. Měla jsem strach z následků, k pláči nebylo daleko. „Viděl jsi…“ chtěla jsem se ujistit. „Všechno,“ skočil mi do otázky s tónem jasně naznačujícím, že mám také mlčet. Poslechla jsem. Doma jsem to už ale nevydržela a opět se chtěla pokusit o vysvětlení: „Chtěla jsem jen…“ vyhrkla jsem do ticha v předsíni. „Věřil jsem ti!“ přerušil mne ostře a pohlédl mi do očí. „Řekla jsi, že se jdeš podívat na představení. Když se na něj přijdu podívat také, vidím svou dceru skoro nahou, jak dělá bůh ví co s klukem, se kterým má zakázaný jakýkoli kontakt! Nikdy jsem tě nebil, Sheeno, ale teď bych ti dal s chutí pár facek! Takže raději mlč, nebo je schytáš!… Za tři dny se staneš vládkyní a vyvádíš tohle! Ale jak myslíš, necháváš se jako dospělá, nebudu s tebou jednat jako s dospělou!“ natáhl prudce rozevřenou dlaň: „Dej mi své klíče od bytu!“ Tím mi vyrazil dech. To snad nemyslí vážně?!!! V očích mu ale stále žhne bezkompromisní oheň. Musela jsem mu ty klíče dát, z ruky mi je skoro vytrhl a dal si je do kapsy. „Jestli do půlhodiny nebudeš spát, tak si mne nepřej!“ zasyčel, vyšel ven, zabouchl rázně dveře a zamkl. Nechal mne v zamčeném bytě samotnou. *** Den voleb byl započat napjatě a divoce. Dravé kampaně strhli občany k hádkám. Já nebo Max? Žena nikdy v dějinách nic důležitého nerozhodovala, nebyla v radě na podstatných funkcích. Přestože mám slavné příjmení po oblíbeném otci, podporu bývalého vládce, Max je energický, cílevědomý mladý muž. Působí rozhodně, rozený vůdce smečky. Občané věří, že by jeho vedení bylo neovlivnitelné, neústupné. Mnozí touží po změně, otec je pro ně směrování ke konservatismu. Samozřejmě protože nikdo nemá ponětí, co skutečně chystá. A tak nezbývalo nic jiného, než čekat na rozhodující den. Na dnešek. V paláci jsme měli celý náš štáb v informační hale, privátně vyhrazenou nám. Šest obrazovek na stěnách zobrazovaly výsledky z jednotlivých měst, vysílání televizí, záběry z volebních místností. V hale panovala nervozita. Všichni jsme byli vyčerpáni, od manažerů po maskérku. Někteří byli nalepeni na obrazovkách a dělali si nervy, jiní seděli sklesle u litrů káv a odpočívali. Většina nespala už tři dny. Ty byly nejpernější. Sedím mezi kameramanem a informátorkou, která čtrnáct hodin v kuse zvedala telefony. Sem tam prohodíme slovo, jinak těžce sklouzáváme očima ke stolu. Jsme přepracovaní a šťastni, že je už téměř po všem. Zbývá necelých dvacet pět minut do prvního součtu hlasů. Výsledky jsou v průběžných součtech velmi těsné – 43% pro mne, 45% pro Maxe. Zbývá připočítat Kitu, hlavní město, přibližně 12 miliónů voličů. Otec je očividně nervózní, Kita je plná mladých, což je plus pro Maxe. Halu už zachvátila pochybnost, jak je možné, že bych nemusela vyhrát? Všichni jsme do toho dali vše! Nemůže to vyhrát povrchní frajírek, který k tomu přišel jak slepý k houslím! V dáli pozoruji otce, tu nejpřepracovanější osobu s polomrtvým obličejem, jak stojí u obrazovky s celkovým součtem. Myslím, že poslední měsíce mu vzali kus života, nejen jeho tělo, ale hlavně duše zestárla a nyní vidím osamoceného muže na pokraji sil. Kam jej zavedla vlastní pýcha. Mířím k němu. S připočítáváním malých měst se to vyrovnalo na rozdíl pár desetin procent. Je nejistý, zklamaný. Věřil, že s přehledem vyhraju. Stále ale doufá, ještě není konec. Zbývá ještě Kita. Pár minut. Naše pohledy se spojily. Sklouzla jsem se svým ke kapse jeho saka, ve které má mé klíče. Vyměnily jsem si jasná gesta. Chci ty klíče, ale odmítl. Otočil se zpět k obrazovce. Halu náhle zalil hluk vstávajících osob. Přišli konečné výsledky prvního sčítání, všichni jsme se nalepili k obrazovkám. Jasná čísla se rozsvítila. Nad jménem Sheena Taris se zobrazilo 44,38%, nad jménem Max Vehler 45,52%. Hluk se proměnil v hrobové ticho. Max Vehler se právě stal vládcem S.C.R.E.A.M.u. Nedokážeme u obrazovky spustit oči. Někteří už slovy vyšeptali své zklamání, někteří nevěří, mluví se o podvodu… Ale není to podvod, je to realita. Občané zvolili. Čekala bych v sobě lítost. Ne. Žádná. Ohromná úleva. Jediné, co se mi míhá v hlavě je jasné – UŽ NIKDY! Pohlédnu na otce, který stále pozoruje obrazovku, vím však, že nevnímá. Má zaťatou pěst a oči se mu chvějí… „Otče?“ promluvím k němu chladně po chvíli. Otočil se a protnul mne podlitýma očima, ne příliš při sobě. Natáhla jsem k němu rozevřenou dlaň: „Je po všem. Dodrž své slovo. Prohrál’s. Jsem teď svobodná. Jdu domů!“ přeříkala jsem sebejistě a tvrdě. Čekám jsem na klíče. Už teď mne hřeje pocit volnosti. Otec zaťal i drou pěst vztekem a na reakci jsem si musela ještě dlouho počkat. Dívali jsme se z očí do očí a já věděla, že teď nesmím uhnout. Nakonec sáhl do kapsy a vložil klíče do mé rozevřené dlaně. Beze slov jsem se otočila a odešla. Domů mne zavezl tátův řidič přes zadní parkoviště, abychom se vyhli novinářům. Za několik minut bude výsledek zveřejněn… … První pocity byly radostné. Až v autě na mne začaly doléhat ty druhé. Úzkost… ne kvůli otci, ale kvůli strejdovi. Věřil, že to vyhraji, měla jsem zabránit Hemsonovi, aby se dostal k moci. Zklamala jsem… co teď bude se S.C.R.E.A.M.em? Na líc přilehly první slzy… Jak? Jak jsem mohla prohrát? Co jsem řekla špatně? Čím si dokázal Max přitáhnout tolik voličů k sobě? Já… já… vládla bych lépe než on! Ten post mi patří! Všichni mi to od dětství říkali! Tak jak se mohlo stát, že mi jej vyfoukl… Balvan zodpovědnosti tíhne v mé hlavě, až nakonec v bezmocném breku mě svalí na postel plnou výčitek… Co mám dělat? Je konec!… musím… musím… pryč! Pohlédnu na telefon a zbrkle jej popadnu. Vytočím Peeterovo číslo a modlím se, aby byl doma a ne s Maxem. AN druhé straně to chvíli netrpělivě vyzvání, pak slyším cvaknutí a uklidňující hlas: „Sheeno?!“ „Ahoj Peetře… já…“ snažím se přes vzlykání ze sebe něco dostat. „Ty pláčeš?! Proč pláčeš?! Stalo se něco… ublížil ti někdo?!!!“ strachuje se Peeter rozčileně. „Já… já… prohrála jsem. Prohrála jsem, Peetře! Ach…“ opět jsem se rozbrečela. „Nevím, co mám dělat… potřebuju tě… hned…“ „Dobře, dobře, lásko… jen se prosím uklidni, ano? Hned tam budu!“ zavěsil. Vyskočila jsem z postele a koukal do zrcadla. Zděsila jsem se unavené a rozmazané tváře, kterou jsem se pár tahy pokoušela dát do normálu. Ani ne za pět minut zatroubilo před domem auto. Vyběhla jsem ven a zarazila se. Peeter seděl v červeném sportovním kabrioletu, který rozhodně nebyl jeho. „Pojď! Naskoč!“ zvolal suše a já nasedla. Jel šíleně rychle a neměla jsem ponětí kam. Byla jsem ale klidná, věřila jsem naprosto jeho řidičským schopnostem závodníka. Nikdy by mne neohrozil. Vyjeli jsme z města a zamířili ke skalám. Za celou dobu se na mne nepodíval, nepromluvil slovo, tvářil se chladně, strnule pozoroval vozovku před sebou. Vyjel na zalesněný kopec s krásným výhledem na zbytek zvrásněné krajiny. Díval se stále před sebe a přemýšlel. Dotkla jsem se jeho ruky, upřel na mne své mentolky. Byly smutné, opuštěné, zářili zlobou k otci, ale nikdo by nemohl tvrdit, že mne nemilují. Až teď si pořádně uvědomuji, jak jsem ho samotného nechala tolik měsíců. Políbila jsem jeho rty… po tak dlouhé době ucítila jejich hebkost… polibek mi vrátil… podruhé, třetí, čtvrté… Poblázněně, vzrušeně se na mne vrhl a líbal divoce s ohromnou touhou. Cítím, jak moc jsem mu chyběla, věnoval mi každý polibek, o který jsme za ty měsíce přišli. Líbal tak nespoutaně, až jsem omámením přestala vnímat okolí. Až když jeho ruce zmizely pod mou bundou, došlo mi, kam dalece jeho myšlenky zacházejí. Trochu jsem ho od sebe odsunula a tím i zastavila. Podíval se mi nejistě do očí a pak sklopil víčka: „Promiň,“ usadil se zpět za volant „Nevím, co to do mne vjelo…“ Opřel čelo o dlaň a povzdychl. Ticho. Pohlédla jsem před sebe na kapotu: „Odkud máš to auto?“ chtěla jsem s ním alespoň o něčem mluvit. Usmál se: „To je Maxovo. Hemson mu dost mastně platí. Tahle kráska byla jeho snem od dvanácti. Koupil si ji za první prachy… Je úžasná… Ještě si ji ale kvůli volbám pořádně neužil, tak mi ji na pár týdnů půjčil… To ji asi teď budu muset vrátit…“ ke konci ztišil hlas. Ne kvůli vrácení auta, ale protože se zmínil o volbách. „Proč nejsi teď s ním?“ ptám se tiše. „Myslel jsem, že bych měl být s ním, je to můj brácha… Ale tebe miluji, chtěl jsem být s tebou… to vítězství jsem přál tobě, přestože jsme věděl, že by tím byl mezi námi konec…“ řekl klidně a vyrovnaně jako hotovou věc. „Proč?“ zvolám dotčeně. „Vždyť jsi mi řekl, že i když budu vládkyní, tak…“ „Ty’s opravdu věřila, že tvůj otec dovolí, abychom byli někdy spolu, aby sis mne někdy vzala?! Mne, otrhaného kluka z děcáku?!“ vyhrkl rozčileně, jako kdybych já byla můj otec. „Stejně si budeš muset jednou vybrat, víš to jako já! Tvůj otec ti dá budoucnost a já ti v cestě stát nechci!“ bouchl pěstí do volantu. „Ty jsi moje cesta!!!“ vykřiknu, chytám jeho tvář do dlaní, abych ji natočila k sobě. „Podívej se na mne! Já už si dávno vybrala!“ „Ale…“ zavrtěl odmítavě hlavou, „nemám ti co nabídnout. Nedokázal bych ti zajistit život, na který jsi zvyklá…“ „Peetře, jenom, prosím tě, ne život, na který jsem zvyklá,“ skočím mu do řeči. „Budu spokojená všude, když budeš se mnou. Nebo… už mne nechceš?“ Na jeho tváři se vykouzlil úsměv: „Neplácej hlouposti, samozřejmě, že chci…“ přitulil se tváří a začal mne opět líbat. Tentokrát už klidně a něžně. „Chci vše, co jsme si vysnili,“ odříkával v přestávkách mezi polibky. „Já taky,“ odlepím se od jeho rtů a zadívám se mu do očí zcela vážně: „Chci pryč. Utéct tak, jak jsi to vždycky chtěl. Vezmi mne pryč, daleko od něj, ať ho nemusím už nikdy v životě vidět. S penězi si hlavu nedělej, mám své, jen ať je to rychle. Nevím, co ho napadne po té prohře udělat.“ Oči se mu rozjasnily radostí. Tohle nečekal. Zároveň mu z nich nezmizela vážnost: „Sheeno, rozhodni se teď, ale pak už se to nesmí změnit. Když si zítra pro tebe přijedu, půjdeš se mnou? Bude to daleko a nevím, jestli z počátku půjde všechno lehce. Ale slibuji ti, že tě neopustím a že to nevzdám.“ „Půjdu,“ odpovím rozhodně. „Spolehni se.“ Usmál se a znovu mne celou zmuckal. Byl z toho nesmírně nadšený, myslela jsem, že mne radostí sní. Náhle jsem ucítila na jeho ruce vlhkost a když jsem se podívala, byla celá rudá. „Co se ti stalo?!“ vytahuju okamžitě kapesník a stírám mu tu krev. „Ále, jsem se včera pořezal a asi se to zase spustilo, když jsem praštil do toho volantu,“ odbyl mne a chtěl pokračovat v líbání, ale jsem neodbytná. Počkali jsme, než se krvácení zastavilo a pak jsem rudý kapesník schovala zase do kapsy. „Myslím, že teď už to celý svět ví…“ podívám se na hodinky. „Musím se vrátit domů, než se po mně začnou shánět novináři.“ Peeter zesmutněl, že naše setkání končí. Při jízdě domů jsme ale mluvili o zítřku a hrozně jsme se natěšili, až budeme konečně pryč od toho tyrana. Zastavili jsme pod lampou před domem. V noci je v Hertisu ticho. Vystoupili jsem oba, aby se se mnou mohl rozloučit. Strávili jsme opřeni o auto a propleteni několik minut. Byli jsme bez sebe příliš dlouho na to, abychom se dokázali teď rozloučit. Nechci se s ním loučit. Chci s ním být až do rána. „Pojď nahoru,“ chytám jej za ruku. Pohlédl nejistě nahoru k oknu: „Co když tam bude?“ Pohodím rameny: „Tak půjdeme zase pryč. Třeba k tobě.“ Mrknu na něj. „Já už se ho nebojím!“ Sevřu jej pevněji a vedu po schodech. „Co, že tu nejsou novináři?“ ptá se po cestě ke dveřím. „Asi neví, že jsem tady. Odjela jsem z Kity tajně,“ vysvětluji, odemykám. Jsem trochu nervózní, ale otec tu naštěstí není. Dovedla jsem jej nahoru do mého pokoje a posadila na postel. Přišlo mi divné, že si to tu tak prohlíží, až pak mi došlo, že tu nikdy nebyl. Jen jsem mu stokrát svůj pokoj popisovala. „A to jsi ještě neviděl náš dům v Kitě,“ prohodím, když přináším z kuchyně nějaké dobroty a pití. Po schodech si dávám pozor, aby se tác nepřevrhl a když od něj odlepím oči, spatřuji Peetera, jak si hraje s prstýnkem, který mi dal. Položím tác na psací stůl a sedám si vedle něj. „Je pravý, víš to?“ ptá se a já pozoruji, jak si jeho prsty pohrávají s tím nádherným kroužkem. „Není z těch nejdražších, ale kupoval jsem jej z lásky. Aby si jej s láskou nosila.“ Vzal mi ruku a nasadil mi ho na prst. Usmála jsme se: „To vypadá, jako kdybys mne žádal…“ „A kdyby ano?“ přerušil mne. Rozesmálo mne to. Ne, nepřišlo mi to směšné, ale bláznivé. Nádherně bláznivé. „Mohli bychom se vzít nejdříve až za osm měsíců. Ještě nejsi dospělý,“ odpovím stále ohromena. Dlaní uchopil mnou tvář a s upřímným pohledem pohladil palcem mé rty: „To je dost času, kdyby sis to zasnoubení chtěla rozmyslet.“ „Znovu jsem se usmála. My dva spolu, už by nám do toho nikdo nemohl nijak vstoupit. Začala jsem jej líbat, svobodně, beze strachu, bez pochybností. Není to hra. Zítra už spolu budeme kdo ví kde a nikoho o nás dlouho neuslyší. Snad je to poslední noc v tomto pokoji. Chci mít na něj ty nejkrásnější vzpomínky. Nechala jsem se položit na postel, nechala jsem se svlékat. Dovolila jsem jeho dotykům volně cestovat podle jeho myšlenek, podle jeho touhy. Jeho rty jsem mám připoutané ke krku a vzrušuje mne myšlenka, že teď bych mu dovolila vše. A on se nemusí ptát, cítí to. Ví přesně, co chce, jakoby si to už několikrát naplánoval. Vím, že jediné, co po mne žádá, je, abych ho nezastavila. A jí ho nechci zastavit. Dnes už ne. Byli jsme už oba nazí, pod peřinou se naše těla připraveně tiskla k sobě. Nevnímala jsem nic, kromě jeho žáru, neslyšela jsem nic, kromě jeho rychlého dechu, když v tom mne náhle popadlo tušení. Otevřela jsem oči a celým tělem mi projel mráz. Otec stojí vzadu u schodů, podle výrazu právě vyšel nahoru. Peeter také procitl do reálného světa, když ucítil mé ztuhnutí. Otočil se a oba teď zaraženě pozorujeme, co udělá. Pár vteřin na nás kamenně hleděl, nahou dceru v posteli s nahým chlapcem. Čekala jsem, že budu řvát, ale místo toho řekl skoro šeptem k Peeterovi: „Přijď dolů.“ Pak překmitl očima na mne a dodal: „A ty tu zůstaň!“ Otočil se a jeho postava sestupovala do obýváku. Peeter se opřel čelo o dlaň a povzdychl.¨ „Neposlouchej nic z toho, co ti řekne!“ chytám jej za ruku, když dopínal knoflík kalhot. Jeho mentolky na mne zasvítili sebejistě, políbil mne a řekl: „Miluji tě. Nechoď dolů,“ popadl triko a pohladil mne po líci. „Zítra si pro tebe přijedu.“ Než došel je schodům, navlékl si triko a zmizel o patro níž. Rychle jsem se oblékla a došla tiše k zábradlí. Zespod nešla srozumitelně slyšet ani jedna věta. Chci do toho vstoupit, otcův rozkaz pro mne nic neznamená, ale Peeterovo přání… Slyším kroky, Peeter odchází. Sletím rychle dolů, ale stihnu už jen zabouchnutí dveří. Popadá mne vztek. Otáčím se ke zlu mého života: „Co’s mu řekl?!“ zasyčím výhružně. Mlčí. „Ptám se, CO JSI MU ŘEKL?!!!“ křičím. „Nedívej se takle na mě!“ odsekl nervózně. „Jak?!“ promívám slova mezi zuby. „Tak, jak se na tebe dívala máma, když si ji tak dlouho týral, až umřela?!!! Tak na to se budeš dívat do konce svého života, kdykoli se na mne podíváš!“ vykřiknu. Zlost mne naprosto ovládla. „Ty si totiž nic jiného nezasloužíš! Stydím se, že jsem tvoje dcera!!! Nenávidím, že jsem Taris! Nenávidím tě! Přinutil jsi mne pracovat v paláci! Musela jsem kandidovat ve volbách! A jsem šťastná, že jsme prohráli!!! Nedokážu si představit, že bych s tebou musela žít další léta! Jsi bezcitný tyran! Ty nevíš, co je to „táta“! Nevíš, co je to láska! Dělal jsi mamince věci, o kterých jsi věděl, že ji zhoršuje stav! To kvůli tobě zemřela! Bože, já tě tak nenávidím! Nenávidím tě!!!“ křičím z plných plic a on zaraženě pozoruje každý můj vzteklý pohyb. „Nenávidím tě! Zabil’s mi mámu!!! Zničil jsi mi život!!! Ale Peetera mi nevezmeš, slyšíš?! Nevezmeš!!! Zítra spolu odjedeme a už mne nikdy neuvidíš!!!“ „To nedovolím!“ vyhrkl, když jsem popadala dech. „NE?!!!“ zakřičela jsem výhružně jako naprosto vážně míněnou výhružku. Rychle jsem vyběhla schody a svalila se s pláčem na postel. Začíná mi docházet, co všechno jsem mu právě řekla. Už mu nikdy nedovolím, aby mě ovládal, to radši zemřu!… Popadám nůž na stole, kterým si rozřezávám obálky… Zničím mu život tak, jako ho zničil on mne! Nejsem jeho hračka! „Co to děláš?! NE!“ slyším otcův výkřik, násilím mi vytrhl nůž z ruky a odhodil jej. Chytá mne do náruče, říká mé jméno, prosí, ale já se mu vyškubávám. Znovu a znovu mne chytá, pevněji a pevněji, párkrát jsem ho uhodila pěstí, ale nakonec se jeho síle nemohu bránit, házím s námi a opakuji „Vypadni!“. Svalili jsme se na zem, svírá mne tak silně, že skoro nemohu hnout, tak párkrát udeřím hlavou do jeho hrudníku, a pak se celá uvolním a bezmocně rozpláču. Pomalu začínám slyšet, co říká. „Tohle mi nedělej, tohle mi nikdy nedělej!“ povolí ze sevření a začal mne hladit jednou rukou po vlasech, při čemž druhou mne stále dost silně drží. Nemám už ale sílu se vyvléct. „Vždyť jsi to jediné, co na světě mám. Bez tebe bych nemohl žít!“ Z jeho rozechvělého hlasu se propustil pláč. „Holčičko. Holčičko moje. Odpusť mi. Já tě přece miluji, potřebuji tě, nemůžeš mi odejít!“ Mlčím. Ten, který teď promlouvá, není otec, kterého znám. „Potřebuji tě. Potřebuji tě, Sheeno. Potřebuji, abys byla se mnou, aby si teď při mne stála. Nechci tě ztratit. Prosím…“ přitiskl svou tvář na mou, naše slzy se slily. „Prosím… prosím…“ šeptá.


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 75		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

duddits	09.03.2007, 1:26:45

Další nadupaný díl… Skoro lituji, že jsem nemohl sledovat vlastní obličej při čtení, protože mé mimické svaly na něm postupně rozehrály podivnou symfonii snad všech emočních tónů :-) Vytknout bych mohl snad jen pravopisné chyby, kterých jakoby tentokrát bylo víc než obvykle (hlavně ty ve shodě P+P nepříjemně bijí do kukadel;)) a fakt, že to, jak se Tay pokaždé zjevil v nesprávný čas na nesprávném místě, působí trochu lacině. Na druhou stranu přiznávám, že mě nenapadá, jak jinak to zaonačit… K tomu mě napadla jedna věc – až na malé náznaky se toho v příběhu dozvídáme hrozně málo o světě, kde se odehrává. Jak vypadá Sheenino okolí, jací tu žijí lidé, jaká je historie S.C.R.E.A.M.u a s jakými problémy se potýká? Píšeš, že někteří lidé volili Maxe, protože chtěli změnu? Proč změnu? Jakou změnu? Snad se tyhle věci ještě dozvíme ;) Rovnou se vrhám na pokračování :)