» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141746

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Dcera sveho otce - Kapitola XV. ::

Bibi Violet	publikováno: 09.03.2007, 2:17

Závěr II. Etapy - Odevzdej se mi


	Po tak emotivním večeru muselo zákonitě nastat tvrdé ráno. Cítím jsem se jako přetáhnutá tunovým pytlem přes hlavu. Nevyspaná, vyčerpaná, ztuhlá. Pomalu jsem vstala z postele kolem sedmé ranní. Tvář oteklá s probrečenými kruhy pod očima. Sešla jsem dolů do kuchyně. Otec sedí strnule u hrnku kávy a není mu o nic lépe, navíc, když ode mne odešel, ještě dost pil. Minula jsem jeho ramena a také si nalila kávu. Posadila jsem se naproti, upřela k němu pohled. Napětí vyváří včerejší události. Nejsem si jistá, jestli se k nim chci vracet. Jsem z nich zmatená. Nechci jim klást důležitost, ale nemohu je také přehlížet. Řekl totiž včera něco, co bych nikdy nečekala. Řekl „Potřebuji, aby si při mne stála.“. „Co chceš dělat?“ promluvím tiše, přestože už od něj nechci slyšet ani slovo. Těžce se nadechl a vydechl. Nedokázal zvednout oči a tak je nechává upnuté k černé hladině: „Nechci to vzdát. Volby dopadly příliš těsně. Pokusím je zpochybnit a…“ „Co?“ přitlačím. Dnes s ním mluvím poprvé jako rovný s rovným beze strachu. Je mi jedno, co si myslí, je mi jedno, co udělá. Nic horšího už udělat nemůže… „Na naší straně…“ zachvěl se mu hlas, jakoby se zamyslel, jestli jsme na stejné straně, „je přes čtyřicet procent občanů, Vehler nemůže přece vládnout jen polovině světa a druhou ignorovat,“ pokračoval. „A já bych mohla?!“ zvolám překvapena, co mi to tady povídá. Následně mi z jeho pohledu přišlo jasné, že to má háček: „Ty chceš něco změnit?“ „Ano,“ odpověděl, ale jakoby se bál mých reakcí a nechtěl příliš mluvit. „Myslel jsem, že tento svět znám a vím, co chce, ale velice mne zklamal. Nemohu tu polovinu, která se nechce nechat Hemsonem zlikvidovat, nechat na pospas. Zkusím vše, co bude v mých silách,“ konečně zvedl pohled a dodal: „S tebou, nebo bez tebe.“ Chvíli mlčel, možná čekal, že řeknu odpověď na otázku, která sice nebyla položena přímo, ale byla dána touhle proklatou situací. Nakonec spustil velmi jemně a opatrně: „Jestli chceš odejít… nebudu ti bránit. Jen tě žádám, abych mohl vědět, kde jsi.“ Sevřely se mi rty a chtělo se mi vykřiknout „sbohem“. Chtěla jsem se otočit a odejít s tím, že se mu možná někdy ozvu a možná nikdy. Právě mi dal svobodu, na kterou jsem čekala, i když jsem na ni měla dávno právo. To byly první okamžiky. Emotivní a neuspořádané… Ve vteřině byly překryty vzpomínkou, u které si přeji ztratit paměť. „Nemohu odejít,“ vypustila jsem poražena a sražena k zemi vlastní ctí. „Ne kvůli tobě, ale kvůli mamince. Dala jsem jí na smrtelné posteli slib. Nebudu ti říkat, jak zněl, ale dodržím jej,“ promluvila jsem vážně a s krvácejícím srdcem dodala splnění: „Jdu do toho s tebou.“ Hlava se mi zaplnila blížícím se pláčem. Už se nemohu na něj dívat, protože bych si to jistojistě rozmyslela. „Nečekej ale, že to něco změní. To, co cítím k tobě, už víš, stejně jako to, co cítím k Peeterovi. Očekávám od tebe, že budeš obojí respektovat.“ Domluvila jsem s tou největší odměřeností, kterou jsem dokázala do tónu přidat. Nechávám kávu na stole a vracím se zpět do pokoje. … Sedím na posteli a před očima se bělí telefon. Nemám odvahu jej zvednout a říct Peeterovi, že nikam nejedu. Měla bych vstát a jít mu to říct do očí, ale na to mám odvahy ještě míň.. Kdyby si máma nepřála zrovna tohle! Proč to chtěla? Proč to musel říct zrovna teď?! Kdybych se o odjezdu nezmínila, držela pusu a šla si lehnout… ne, tohle se nemělo stát… co si teď počnu, nemohu zradit maminku, ani své srdce! Rozechvělou rukou jsem se natáhla po telefonu a vytočila Peeterovo číslo. „Ahoj, Peetře…“ nadechla jsem se, když v tom se mi veškeré věty vypařili z hlavy. Nastalo ticho, z druhé strany šel slyšet jen Peeterův dech, jakoby v sobě něco dusil. „Nejedeš?“ ozvalo se po chvíli o něj tiše. Nezněl překvapeně, jeho hlas byl klidný. „Když jsi včera odešel…-“ „Nejedeš?“ přerušil mne stejnou otázkou, tentokrát šla cítit naléhavost. Zarazilo mne to. Copak ho nezajímá důvod? „Snažím se ti vysvětlit, co…-“ zastavila jsem se okamžitě, když na druhé straně zaznělo cvaknutí. Zavěsil. Prostě to ukončil beze slova, bez vyslechnutí. Položila jsem zaraženě sluchátko a chvíli přemývala, co se vlastně stalo. Proč si to nenechal vysvětlit?! Vždyť já to přece taky nechci! Sesypala jsem tvář do dlaní a slzy provlhly mezi prsty při myšlence, že jsem teď ta zrádkyně… Dnes jsme měli odjet, měl to být náš den a místo toho teď musím stát po boku otce, který chystá něco, co bude mít nemalé následky… * Ještě ten den jsme s otcem vystoupili na řečnické tribuně v parku Menfa, který leží naproti S.C.R.E.A.M.ského paláce. Otevřeně otec zpochybnil výsledek voleb a označil je za příliš těsný pro jednoznačné určení vítěze tak důležité funkce. „Vehler nemůže přehlížet 44% občanů, nemůže přehlížet VÁS, kteří si chcete udržet jistoty, které jste doteď měli, které jsme pro vás s Mariem Wardem budovali!“ zvolal do mikrofonu k ohromnému davu posluchačů. V tom okamžiku vybuchli mnozí k výrazným gestům souhlasu. Křik, hádky… zmatek. Zmatek, který nevede k ničemu jinému, než agresivitě. Otec spokojeně zvedl hlavu výš a pousmál se. Kamenně pozoruji rozdivočené postavy vzadu mezi stromy. Tihle si rozhodně nenechají Maxovu vládu líbit. A je jich jistě mnohem víc… Rozruch přitáhl kamery s novináři a celý tento protest obletěl svět v pár minutách. Po půlhodinovém otcově projevu jsme sešli z tribuny. Už na nás čekali informací hladové hyeny. „Není to tak, slečno Taris, že se nedokážete smířit s porážkou?“ obrátil se jeden ke mne a světla mi zazářila do tváře. Ani mne nenapadlo upustit svého vážného výrazu a otočila jsem se na kameru: „Já tady nejsem za sebe, ale za své voliče. Pokud Vehler bude rozhodovat o svých, je mi to jedno. Ale já ty své v tom nenechám.“ Div mi pusa neupadla, s jakým přemáháním jsem vše ze sebe vysypala, a pokračuji chůzí mezi posluchači dál. Oči mi kmitají z jedné tváře na druhou a v duši doufám, že zahlédnu mezi nimi tu Peeterovu. Věřím, že tady někde stojí, že se pokusí zjistit, co se stalo. Mezi stovkami osob ho ale není možná najít. Mnozí mne chytají za ruce a promlouvají „Stojíme při vás!“, „Nedejte se!“, „Jste báječná, jen tak dál, určitě to dokážete!“. Září z nich nadšení, je jich tolik… Uvědomuji si, jaká síla se v tom skrývá. Nechali by se vyburcovat ke všemu, kdyby měli to správné vedení… Je to děsivé, ta předvolební kampaň z nich udělala loutky! Mám z toho hrůzu… Toho chce otec totiž zneužít… Nasedli jsem do limuzíny a jedeme do dalšího města… tento projev nebude jediný… Další a další shromáždění v každém větším městě. „Tohle jsi chtěl? Zmatek?!“ vytknu do ticha, když projíždíme klidnou cestou mezi Setenem a Yutem. Své myšlenky už nemohu déle tiše snášet. „To je moc, Sheeno, ne zmatek,“ odpověděl. „Viděla’s je, ti by za tebou šli i do pekla.“ Natáhl se spokojeně na boční pohovku a do notesu si dělal poznámky, které věty udělaly největší rozruch. Zamračila jsem se na něj. Vůbec se mi to nelíbí. Zbystřil to, ale psal poznámky dál: „Oni už to mají v sobě. Těmi proslovy jim pouze dáme jistotu, že to mohou dát veřejně najevo. Dej jim chvíli a začnou dělat demonstrace. Budou strhávat další a další, až to Vehler přestane zvládat. I kdyby se vzbouřilo 30%, tak na jejich uklidnění prostředky nejsou. A když se to provede cíleně…“ „A cíl?“ zeptám se. „Nová říše. Úplné rozdělení světa na dvě části,“ odpoví a v jeho očích září nadšení. „Jen si to představ. Nový systém, nové zákony, vláda jednoho!“ „To je nemožné, to se ti nikdy nemůže podařit,“ potřesu nevěřícně hlavou a začínám pochybovat o jeho duševním zdraví. „Ale může, podívej!“ vyndal zbrkle pokreslenou mapku a přisedl si ke mne. „Tady kolem Kity až k Setenu je naše podpora malá, zhruba 15%. Ale když půjdeš níž do Patrofského výběžku pod Hertisem, tak tam jsme neporazitelní, v některých městech až 80% podpora. Svět už je v podstatě rozdělený, stačí do něj jen ťuknout a rozpadne se jako nic,“ usmál se vítězně. „Jako nic…“ pošeptám znechuceně. „To, co tady vykládáš je hrůza! Viděla jsem je pod tím jevištěm. Některé jsi vyprovokoval tak, že málem zmlátili souseda za volbu Maxe! Vůbec si neuvědomuješ, že by ta agrese mohla přerůst v násilí… oni byli… byli…“ zakoktávám se ve vlastním rozhořčení. „Ovce?“ dokončil a chytil mne za rameno. „Tak je veď, pastýřko!“ „Ne!“ vyhrknu a shodím jeho dlaň z ramena. „To neudělám! Nelíbí se mi, co chystáš a nechci mít s tím nic společného! Tohle by strejda Mario určitě nechtěl!“ „Ale vždyť to bude tvá říše! Já ji pro tebe vytvořím a ty ji budeš zdokonalovat! Budeš vládnout neomezeně, bez rady. Budeš zákon, budeš bohyní, budeš jejich život! Oni tě milují a chtějí, abys je vedla! Tenhle svět si zaslouží volbu! Volbu systému, ve kterém budou žít!“ Přimhouřím oči a zasyčím: „Ty poslední dvě věty si zapiš do toho svýho notesu.“ Hrdě jsem vystoupila z auta do davu osob čekajících na náš povolební proslov… I oni jím byli naprosto unešení a připravení se nechat vyburcovat ke všemu. Otec dokázal každou větu přetočit, jeho vychytralý jazyk stáhnul i některé z Maxových voličů. Až na těch pódiích jsem si uvědomila, jak moc dobře do všech vidí a jak dobrým řečníkem je. Jen mne na svou stranu nestáhl. Možná, kdyby to byl otec jak se patří, tak bych věřila, že to dělá pro mne, ale nevěřím. Ani nevěřím, že to dělá, aby zabránil Hemsonovi vládnout. Tak si to přál strejda Mario. Ne. On chce novou říši. Svou říší. Chce vytvořit říši se systémem, který si vždy přál a v dětství mi hodně popisoval. Myslela jsem, že se k té myšlence nikdy nevrátí, že tu touhu zašlapal kvůli konzervativní části společnosti, přes kterou nemohl přejít. Ale pokud tu část přenechá zde a do nové říše přetáhne ty ostatní… nebude už mu nic stát v cestě… * Do týdne byl svět rozdělen na dva nesmiřitelné tábory. Ve městě už jejich střety vyúsťovaly v potyčky. S hrůzou jsem sledovala, kam to otec zavedl. Musela jsem u každého výstupu být, ale naštěstí jsem řekla jenom dvě - tři věty na podporu. S každým dnem mi však ty věty připadaly těžší a těžší a dostávala jsem je ze sebe s čím dál větším odporem. Všichni se chovají jako šílení, mezi přáteli se vytváří napětí, soused sousedovi háže kameny do oken… Televize není o ničem jiném, než o největším rebelovi všech dob – Tayovi Tarisovi. Ano, rebel. Za toho byl otec Maxem označen, když nastupoval do úřadu. Rebelem, který chce násilím změnit něco, co občané svobodně zvolili. Formální veřejnost otce tedy odsoudila a zavrhla. Vůbec ho to ale netížilo, dál po nocích v pracovně plánoval následné kroky, do kterých mne už nezasvětil. Přestože jsem na veřejnosti stála na jeho straně, mezi námi bylo jasné, že s ním jeho názory nesdílím. Pokud jsem nemusela, tak jsem ani vteřinku navíc nemyslela na dění okolo voleb. Celé dny jsem myslela pouze na Peetera. Když jsem se dostala domů, pozorovala jsem park oknem přes ulici. Seděl tam. Každý den. Občas se podíval do mého okna, ale když se naše pohledy spojily, uhýbl. Jakoby mne jen hlídal. Když jsem vyšla ven a rozeběhla jsem se za ním, zmizel mezi stromy, za rohem prvního cihlového domu. Nechce se se mnou setkat. Chce asi jen vědět, jestli jsem v pořádku. Nebo mě chce jen trápit… … Jedna z tribun, kde jsme s otcem vystupovali, byla také ta v Hertisu. Z té jsem měla strach nejvíc. Tolik známých očí mne vyvádělo z míry. „…a pokud chcete žít v Nové říši, musíte se svému strachu postavit čelem a třeba i bojovat za své přesvědčení!“ provolával otec před čtyřmi tisíci obyvatel Hertisu, když v tom někdo dívčím hlasem z prvních řad vykřikl: „To by znamenalo válku!“ Otec se zarazil a oba jsme k té dívce shlédli. Srdce se mi rozbušilo. Ta, která vykřikla, je Tanya a vedle ní stojí Elen. Otec ji zaměřil a okamžitě poznal. „Jaká to vzácná návštěva. Neměla byste, slečno Tamishi, teď stát někde při Vehlerovi?“ „Nezdá se mi, že bych dělala něco jiného, Tarisi!“ zvolala Tanya na něj zpátky ostře. „Nemáte právo štvát takhle všechny proti sobě jen proto, že jsem ztratil na písečku kyblíček s lopatičkou!“ „Já jsem ho neztratil, vzdal jsem se ho, protože teď se bude ten písek využívat ke stejně, jak ho využívají kočky. A já jen chci udržet kousek čistý, aby na něm mohli žít ti, kteří o to stojí,“ usmál se arogantně Tanye do tváře a dodal ke všem: „Tímto dnešní shromáždění končím.“ Rychle jsem seběhla dolů a pokouším se prodrat k dvojčatům. Je mi jedno, jak to teď vypadá. Když se mi povedlo, do očí se mi vtiskla Tanyina znechucená tvář: „Zklamala jsi mne, Sheeno. Jak můžeš za něčím tak odporným stát?!“ řekla mi otevřeně do očí, otočila se a vzdaluje se v davu. Elen stále stojí vedle mne a smutně hledí do země. „Elen…“ vyhrknu k ní. Elen jen zvedla hlavu, upřela na mne lítostivý pohled. Potřásla nevěřícně hlavou, otočila se a mlčky následovala Tanyu. Mé kamarádky… Copak nevidí, že s tím nesouhlasím… nevidí… ani nemůžou vidět! Ale vždyť… znají mě, musí vědět, že tohle je mi proti srsti… Nebo to neví?… Jak se ke mě můžou otočit zády?! Přece mě nemůžou… zavrhnout… Ale ony to udělaly. Zavrhly mne. Zavrhly mne stejně, jako veřejnost zavrhla otce. Ale ony byly vše, co jsem měla! Jediné duše, které mi rozuměly! A teď… mne opustily… jako Peeter… Stála jsem dál na tom místě a v hlavě se mi promítali Eleniny oči. Ty oči byly zmatené, nechtěly mne tu nechat, ale věděly, že stojím za špatnou věcí. Nechaly mne tu a já si uvědomila, že teď už nikoho nemám… * Vystoupili jsme z auta před domem a já pohlédla skrz paprsky zapadajícího slunce do parku. Opět tam Peeter seděl, na lavičce mezi prvními stromy u silnice. Nepohnul se, jen se na mne díval. Chladně a nehybně. Stále nechápu, proč tohle dělá, ale při pomyšlení, že bych šla k němu blíž, jakoby se mi nohy vpíjely do chodníku. Ucítila jsem otcovu dlaň na rameni a rázně ji ze sebe strhla. Prošla jsem kolem něj ke dveřím a pokračovala k bytu. Odemkla, vešla dovnitř a přilepila se k oknu kuchyně. I odsud byl výhled na Peetera. „To si neuvědomuje, že když tam celý den sedí, tak tě trýzní…“ prohodil otec do vzduchu, když otevřel lednici. „Uvědomuje,“ řekla jsem a sedám si ke stolu. „Na rozdíl od někoho jiného, kdo mě celý život trýzní,“ prohlašuji drze s umělým úsměvem. Na to otec jen překulil oči v sloup a pohlédl do okna na Peetera: „Na co čeká?“ „Třeba, až tě někdo zastřelí, nebo přejede autem,“ zabručím. „Tak to jste dva, co?“ zavrčel na mne. „Škoda, že až se to stane, nebudu se moci dívat na tvou reakci.“ „Jestli ti je to moc líto, můžu se zasmát i teď,“ řekla jsem přesvědčeně, zvedla se a hrdě odešla do pokoje. Po cestě jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem řekla pravdu. Měla bych mít asi svědomí, ale nemám. Jedinou bych pro něj ze sebe nevydala. Jenže, asi bych se ani nesmála… Slyším silné bouchnutí dveřmi a cvaknutí zámku. Náhle si uvědomím, že jsem v něm nechala své klíče. Sletím schody, přiběhnu k hlavním dveřím, ale klíče tam už nejsou. Vzal mi a zamknul mne. „Sakra!“ bouchnu zlostně do dveří pěstí… … Někdo zaťukal na dveře. Slabounce, jakoby ani nechtěl, ale já to přesto slyšela. Jsem tady zamčená jako vězeň. Přibíhám k nim, přilepím se na kukátko, ale nikoho tam nevidím. Cítím, že tam někdo je. Někdo, kdo ví, že nemohu otevřít. „Kdo je tam?“ zeptám se. Ticho. „Peetře?“ zašeptám toužebně. „Jsi to ty?“ Stále se nic neozývá, jen něčí tlumený dech. Je to on. Cítím to. Cítím jeho blízkost, ten hřejivý pocit, přestože je mezi námi několik centimetrů dřeva. „Zlobíš se na mě?“ Bez odpovědi. Vydechnu a přitiskávám ke dveřím čelo a dlaň. Tolik se ho chci alespoň na okamžik dotknout, alespoň na okamžik se podívat do jeho očí. „Odpusť mi to, musela jsem,“ slzy stékají po lících pomalu se sunu níž a níž až dosednu na zem přilnulá k hladkému povrchu dveří, aby mi neunikl jakýkoli důkaz, že tam ještě je. Vím, že tu nesmí být, vím, že kdyby teď otec přišel, udělal by mu ze života peklo. Měla bych ho na to upozornit, ale nechci. Nechci, aby odešel. Je tady a to znamená, že mě miluje. Je tady a to znamená že nemá z otce strach. Je tady. Je tady se mnou. „Miluji tě,“ vysypu se sebe vzlykavě, „miluji, miluji… věř mi… prosím.“ Pláču. Celá roztřesená, nestíhám stírat slzy. „Taky tě miluji,“ ozvalo se zvenčí tiše, bolestně. Je to Peeter. Podle dechu se také slzám neubránil. Sedl si na zem a opřel se o dveře. Cítím jeho teplo, cítím jeho vůni. Chvílemi se mi zdá, že se mě dotýká. Neudržím se a začnu vzlykat jako malé dítě. Najednou se vyvalila všechna bolest, která se shromažďovala za poslední týdny. „Dala jsem otci slib. Já…mám strach. Něco chystá, nevím co. Bojím se, že to bude něco strašného…“ šeptám nejtišeji jako umím. Všude kolem je hrobové ticho. Kdyby si občas neutřel slzu, tak ani nepoznám, že tady je. „Hodně se změnilo. Já to nechci, ale musím. Já… já… musím teď být s ním, on… potřebuje mě.“ Přestala jsem mluvit. Na druhé straně se už dlouho nic ani nehlo. Sevřel se ve mne strach. Napínala jsem uši, ale nic. Uvědomila jsem si, že ty dveře nejsou jedinou věcí, která mezi námi teď stojí. Je mezi námi obrovská zeď, kterou jsem vytvořila tím, že jsem porušila náš slib. Slib, že se nedám, že se nedáme. Najednou mu tady povídám o tom, že jsem se vzdala. Ani jsem mu to neřekla, jakoby se ho to ani netýkalo. „A já?“ pošeptal mi zpátky. To nebyla jen otázka, to byla i výzva k rozhodnutí. Čekal několik minut v tichu, mé odpovědi se nedočkal. Nedokázala jsem nic říct. V hlavě mi míhaly desítky odpovědí, ale žádná, žádná nebyla ta, kterou bych mohla říct. Co jsem měla prozradit? Že v otcových očích není pro něj v mém životě místo? Že už jsem nás odsoudila k samotě? Plakala jsem. Přerývavě dýchala. Obrovská bolest trhala mé srdce na kousky. Stokrát jsem se nadechla k větě, která se s myšlenkou na první slovo rozplynula v našem neštěstí. Nic. Nic už ode mne neslyšel. Snad slyšel můj pláč, ale neslyšel to, na co čekal. Slyšela jsem jak vstává a odchází. Chtěla jsem ještě něco vykřiknout, odpověď, která by ho zastavila, ale byly by to jen prázdné věty, nesplnitelné. Slyšela jsem jeho kroky mizící v dáli, mizící z mého srdce. Chtěla jsem, aby se vrátil, ale v podstatě jsem už teď nemohla nic dělat. * Ráno otec stihl odejít dříve, než jsem se probudila. Maree kvůli jídlu nemňoukala, dal jí ho místo mě. Tím pádem mě nevzbudila a on se mohl tiše vytratit. Na stole ležel list papíru a na něm mé klíče. Klíče jsem vzala a na papíru bylo napsáno, že mám zajít do školy za ředitelem. „Nelísej se ke mne, zrádkyně, měla’s mne vzbudit!“ odmítnu Mareeino přitulení a jdu se obléct. Ve škole jsem nebyla pěkně dlouho… Ve škole… Netušila jsem, jak těžké bude po posledních událostech procházet chodby mé školy. Pohledy ostatních byly na mne přilepené nepřetržitě a téměř každý se díval s opovržením. Co to do nich vjelo? Jsem snad můj otec? Snažím se projít svižně, ty oči mi začínají vadit. U ředitelny potkávám s překvapením Maxe s Peeterem. Max je očividně rozzuřený, hází rukama a cosi přemívá mezi zuby a Peeter ho uklidňuje. „Ahoj…“ řeknu opatrně, když k nim dorazím. Z přítomnosti Peetera se klepu jak osika. „Ahoj? AHOJ?!!!“ vyjel po mě Mac vztekle a udělal prudký krok vpřed, jakoby mi chtěl vrazit. Peeter ho ale hned chytil a stáhl zpět. „Ty mě ještě zdravíš?! Co kdybych ti řekl já „Dobrý ráno“ tak, jak vy dneska mě, co? To by se ti líbilo?!“ křičí jak pominutý. „Maxi, já nevím, o čem mluvíš…“ potřesu hlavou, zaražená jeho agresí. „Jestli ti jde o to tátovo burcování, tak přísahám, že s tím nemám nic-!“ „Burcování?!!!“ skočil mi opět Max do řeči a znovu udělal krok ke mně. „Když po tobě někdo střílí, připadá ti to jako burcování?!“ „Po tobě někdo střílel?“ zeptám se šokována. „Kdo?!“ „Nedělej se, Sheeno, za to zaplatíte. Oba! Nechám tvýho tátu zavřít, dokud nebude škemrat!“ řekl zcela vážnou výhružku. „Nevím o žádném střílení, a i když je otec šílený, znám ho, k tomuhle by se nikdy nesnížil!“ bráním se. „Nevěřím ti ani slovo! Jste pěkní parchanti!!“ vykřikl Max v obrovském afektu a Peeter do toho podrážděně skočil: „Hele, takhle s ní nemluv!“ obrátil se proti Maxovi a krokem se přesunul ke mně, jakoby mne chtěl chránit. „Řekla, že o ničem neví, tak už přestaň!!!“ „Jak můžeš stát na její straně?!“ vykřikl Max doražen. „Celou dobu tě vodila za nos a pak odkopla! Čekal jsi na ni, prodal’s, co’s měl, přichystal vše pro společný život, aby ti pak nakonec řekla, že bude žít s tátou! Nechali na mě spáchat atentát! Copak jsi nepochopil, jaká je svině?!!!“ Sotva to Max dořekl, Peeter mu bez rozmyšlení vrazil pěstí do tváře. Všichni, kteří stojí kolem, ztichli. Max se chvíli díval tam, kam se ranou jeho hlava otočila, a rozdýchával svůj vztek. Pak upřel své oči na Peeterovy a napjatě ani jeden neuhnul pohledem. „Varoval jsem tě, že takhle o ní nemáš mluvit,“ řekl Peeter už klidně. „Na to ti seru!“ zasyčel Max, utřel si zápěstím krev, která se prodrala do koutku rtů, a odešel. Peeter ztěžka vydechl a odchází na opačnou stranu. Když jsem z toho šoku přišla k sobě, rozeběhla jsem se okamžitě za ním: „Peetře!“ volám. „Promluvme si, prosím!“ Zastavil se, otočil a počkal, než jsem doběhla. Nenechal mne ale dál říct ani jediné slovo. „Už nechci mluvit, Sheeno,“ vyhrkl tiše a rozmyšleně. Zarazila jsem se a pohlédla k němu prosebně s deroucími se slzami. Jeho mentolky se obměkčily a vztáhl ke mne ruku, jakoby chtěl uchopit mnou tvář. U konce cesty ji však zastavil, zatnul v pěst a stáhl zpátky dolů s bolestným sevřením víček, aniž by se mne dotkl. Když znovu oči otevřel, pohlédl na mne krátce a řekl: „Sbohem.“ Odchází. Pozoruji jeho záda a hluboko v duši cítím, že opravdu chce konec. Mohla bych se za ním rozeběhnout, ale na to je příliš raněný a vytvořil si v sobě silnou obranu. Obranu proti mně… Proti naší lásce… … „Dále!“ slyším Ravsonův hlas z ředitelny a vcházím dovniř. Snažím se zakrýt pláč, který předcházel vstupu. Ravson je velice nervózní, chodí po ředitelně sem a tam. „Chtěl jste mi něco?“ ptám se ještě stále rozechvělá a dojdu ke stolu. „Ano, slečno Taris,“ vysypal ze sebe zbrkle, sundal si z nosu brýle a zaměřil mne. „Budu stručný, protože bych byl rád, kdyby tahle nepříjemná záležitost byla rychle za námi… Takže, slečno Taris, jak jistě víte, řídím tuhle báječnou školu přes třicet let a její pověst je pro mne na prvním místě. Bohužel je veřejně známo, že právě vy, dcera pana Tarise, bývalého teefu, sem docházíte. Kdysi to byla čest, ale po tom, co se stal rebelem pro společnost, už nemohu dále vaši přítomnost zde povolit.“ „Chcete mě vyhodit?!“ vyhrknu. „TEĎ?! Vždyť mi do konce školy zbývají dva týdny!!!“ „To si měl váš otec rozmyslet dříve, než se postavil proti našemu novému vládci,“ odpověděl s úsměvem. „Radím vám, otevřete oči zavčas, slečno, a distancujte se od něj. Mám zprávy, že do zítřka na něj bude vydán zatykač, tak ať neskončíte stejně!“ nadechl se a dodal. „No, to je ode mne vše. Máte vy k tomu něco?“ „Jo,“ kývnu, „jste velkej idiot.“ Zabouchnu za sebou dveře a ze školy vyletím dřív, než se ke slovu opět dostaví pláč. Domů jdu pěšky. Pomalu. V hlavě si přemítám, co teď ze mne vlastně je. Zatracovaná holka bez lásky, bez přátel, bez základního vzdělání. Můj život se zhroutil. Zítra otce zavřou do vězení a na mne se s hanbou budou všichni celý život dívat přes prsty. Tak dopadla slavná rodina Tarisových…


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 48		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Vanessa Kuzníková	10.10.2008, 23:51:01

Šmarjá to je úplně konec nebo jen částečný a pokračování bude pokračovat. To mě zabije. Strašně se mi to líbí. Proším pokračovat.

duddits	09.03.2007, 2:16:25

“Tak dopadla slavná rodina Tarisových…“ Zvláštní, jak rychle se to všechno zvrtlo… Číst tenhle díl pro mě bylo tak trochu jako poslouchat Alice In Chains. Chmura, stesk, temnota, která se plíží mezi řádky. Líbí se mi to. Je to tak… životní… Někdy se člověku daří na co šáhne. A jindy mu nezbude než oči pro pláč. Tak to aspoň psali v jedné knížce :-) Ten nápad s rozdělením mi pořád sedí jen zhruba… V minulém díle jsi psala, že v Kitě vyhrál Max, protože byla plná mladých lidí. Celkově jsem z popisu voleb usuzoval, že za Sheenou stáli lidé konzervativní a za Maxem ti, co chtěli změny. To by pak ale územní rozdělení hodně zkomplikovalo, protože až na pár výjimek se tyhle skupiny určitě navzájem mísí, ono roztětí S.C.R.E.A.M.u by od sebe oddělilo rodiče a děti, muselo by dojít k ohromným migracím. Nevím, možná jsem to jen špatně pochopil, možná se ještě dozvím odpověď na svou všetečnou otázečku ;) Jinak bych mohl klidně zopakovat to, co u minulých dílů – čte se to pěkně, až na občasné škobrtnutí se ti daří vypravěčsky bilancovat v té správně únosné rovině… Hledám si vhodné místo v knihovničce ;-)