obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915378 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390444 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lyžařská dovolená a Lízina chemická koupel ::

 autor Vlaďka publikováno: 14.02.2007, 13:24  
Další "Od domácího krbu"...tentokrát o našich zimních aktivitách a akcích naší micky:o)))
 

„ Lízo, stůj! Stůj, ty potvoro jedna. V čem ses to vyválela?! Kams to vlezla?!“
Zaječela jsem po otevření venkovních dveří na naši kočku, která bez zaváhání vpálila dovnitř. Ranní kočičí návštěva našeho bytu je běžná věc. Líza i Mikeš přijdou obhlídnout misky, pozjišťují, co jsem jim ke snídani nadělila a pak se uvelebí v nějakém chráněném koutě, kde stráví zhruba patnáct hodin tupým spánkem. Šťastlivci. Málokdo umí tak požitkářsky lenošit jako kočky. Jenže Lízin vzhled dnes naprosto měnil situaci.

Nejdříve jsem si myslela, že nám chudák onemocněla a chytla řídký případ s hustým běháním. Celá zadní půlka těla byla slepená nějakou hustou a smrdící kapalinou. Jak běhala po bytě, pronásledovaná vřeštící, jindy přátelskou paničkou, zanechávala olejové lepkavé páchnoucí stopy tu na našem novém gauči, tu na zácloně, na ústředním topení, loužičku na parketách a kaluž na linoleu v kuchyni. Pak se mi ji konečně podařilo nalákat až ke mně a podrobili jsme ji s Tomem detailnímu zkoumání:
„To je nějaký motorový olej,“ pravila jsem nevěřícně.
„Kde do něj vlítla? Určitě u těch našich pošahaných sousedů.“ (Mají na zahradě asi deset aut a pořád je opravují, leští, myjí, svařují a jinak zvelebují. Ani nevíme, kolik jich je stálých a která jsou jenom dočasná.)
„ Blbost. To je nějaká barva,“ pravil zkušeně můj muž.
„ Jak to může být barva, když to nemá žádnou barvu? Smrdí to jako mořidlo na dřevo,“ nadhodila jsem další možnost.
„ Každopádně je to pěkně mastné. Ředidlo doma nemáme a i kdyby…je to žíravina. V tom bychom ji koupat nemohli. Zkusím nalít do lavoru s teplou vodou jar, ten dobře odmašťuje, a nějaký šampon.“

O dvě hodiny později se Líza jevila i po pečlivém drhnutí stejně mastná a lepkavá jako před tím, zápach se mytím uvolnil a rozvinul, takže náš domov už zvolna připomínal feťácké doupě a uražená Líza byla zalezlá v nejméně dosažitelném koutě našeho bytu. No bezva:
„ Možná bychom s ní měli zajet k veterináři,“ navrhla jsem nesměle.
„ K tomu magorovi? Ty ses zbláznila? Zapomnělas, jak nám „léčil“ bývalého Mikeše, když ho bolelo ucho, škrábal se v něm a pořád třepal hlavou?!“
Ne, nezapomněla. Po první návštěvě nám pan doktor řekl, že má asi něco v uchu. Po druhé to zrentgenoval a sdělil, že tam nic nevidí. Po třetí se rozhodl k operaci. Po operaci nás informoval, že sice nic nenašel, ale že to mohla být neviditelná tráva, zapíchnutá ve zvukovodu. Poté, co potíže pokračovaly dál, jsme navštívili jiného odborníka. Ten vzal smotek, vytřel s ním Mikešovi ucho, vložil stěr pod mikroskop a povídá:
„ Pojďte se podívat. Vidíte ty broučky? To je kočičí svrab. Dám vám kapky.“
Po třech dnech byl klid. Po půlroční anabázi byl náš kocour zbaven všech potíží pouhými třemi kapkami roztoku do ucha. Ten první veterinář pracuje v jisté ZOO a úmrtnost zvířat je tam, dle našeho názoru, neúměrně vysoká, ale Mirka, která tam dělá tvrdí, že je výborný a že my jsme neférově zaujatí. Vždy, když přijde s historkou o tom, jak jim znenadání umřel hulman, první věc, která nás napadne, je:
„ Že vy jste na to nebohé zvíře poštvali Bednarčíka?“

Rozhodli jsme se, že počkáme do zítřka. Třeba nátěr uschne.
Bohužel, neuschl. Zavrhla jsme možnost dalšího mytí, vrhla jsem se na toho zmateného tvora a začala odstřihovat slepené a mastné chomáče chlupů. Kromě toho, že v závěru vypadala, jako by ji přepadl šílený střihač živého plotu, kterému už dlouho chybí práce, to moc to nepomohlo.
Ještě, že odjíždíme na hory. Přijedeme za čtyři dny a Líza už bude určitě v lepším stavu. Je posedlá hygienou, takže se olíže a očistí. Doufejme, že se přitom neotráví. Kočka má ale devět životů a ona si zatím vybrala jen jeden, takže by to mohla přežít.

Jistě máte zaručeně
Byt čistý jak klícku
Neznáte fígl jak jemně
Odolejit micku?

Ráno jsme naložili auto taškami, batohy, lyžemi a snowboardem a kočky vyhodili ven. (Je důležité zkontrolovat byt, zda opravdu žádná kočka nespí neviditelná pod stolem na kuchyňské židli. Už jste někdy zamkli kočku omylem na pár dní v bytě? A kolik kočičinců jste pak našli? A jak dlouho jste odvětrávali ten příšerný puch?) Mikeše jsem tentokrát objevili za gaučem, zapasovaného pod topením v obýváku. Vždycky vycítí, když se něco děje a snaží se v bytě někam schovat, aby nestrávili několik krutých dnů a nocí venku. Neměl šanci. Našim hodným sousedům jsme vhodili do schránky vzkaz s prosbou o krmení našich miláčků, na chodbě nechali misky a konzervu a šlápli na plyn, směr sjezdovky v Jeseníkách.

Už pátým rokem máme své místečko v malém rodinném pensionku pod Červenohorským sedlem. Sjezdovka je hned naproti nám a navíc na jednom svahu najdete modrou, červenou i černou obtížnost. Dvě pomy zaručují, že u vleku nebudete čekat a zajezdite si do bezvědomí. Černý „padák“ je ideální pro naše děti, kterým stále ještě chybí pud sebezáchovy a myslím, že ani Gustavo Tenni nejezdíval rychleji než ony. A modro-červená je ideální pro mě. Do svých deseti let jsem beze strachu skákala salta na kladině a vruty na trampolíně a pak jsem jednou přišla na trénink a došlo mi, že se tak můžu i zabít. Ono uvědomění si vlastní zranitelnosti a pud sebezáchovy mě od té doby neopustil, a tak ani dnes nejsem schopná jezdit na lyžích vyšší rychlostí než jakou vydává velmi pomalý trolejbus. A nejlépe v hlubokém sněhu a do svahu. Děti se mi s láskou smějí, manžel se za mě asi musí stydět, ale nedá se nic dělat. Raději budu terčem posměchu, ale naživu.

„Mami, mami, vezmi mi prosím tě ty brýle. Mně se s nimi nechce jezdit,“ volala na mě Ivanka, zatímco mě na snowboardu míjela rychlostí ferrari na velkém okruhu v Monze. Naprosto mi tím porušila mou vratkou rovnováhu a já zbytek kopce sjela na zadku, máchajíce lyžemi ve vzduchu. Těžko v takové situaci vypadat důstojně. Zatímco jsem se nekontrolovaně řítila ke konci sjezdovky, začalo mi docházet, že jedu přesně ve směru, ve kterém stojí malá sněžná rolba a že úhel, který jsem nabrala, skončí naražením onoho stroje v padesátikilometrové rychlosti přesně do rozkroku. To mě tak vyděsilo, že na několika posledních metrech jsem dokázala změnit směr asi o deset stupňů, což mi zachránilo život i různé orgány. Lidi dole, zjevně schopné a sportovní typy, uzavírali sázky, jestli narazím nebo nenarazím a jaký bude můj finální fyzický stav. Zezdola jsem koukala na jejich příjemné sebevědomé opálené obličeje, poníženě, jako nesvéprávný debil a snažila se posbírat zbytky své důstojnosti. Dokonce jsem i oněm přihlížitelům, popíjejícím bezstarostně svařené víno, sejmula při svém letu jejich, u plotu čekající, lyže. Pěkně přes špičky, deset kousků.

Satisfakce se mi dostalo asi za hodinu, kdy jsem si všimla, že se na svahu plácá paní, která jezdí hůře než já, a které jsem později ochotně podávala její pádem poztrácené hůlky. Člověku se vždycky uleví, když zjistí, že je na tom někdo hůř. A to zdaleka neplatí jenom pro lyžování.

Majitelka penzionu ve kterém jsme bydleli na tom zřejmě taky nebyla moc dobře:
„ A prosím vás, dneska mi zaplaťte,“ sdělila nám u večeře.
„ Vždyť jsme sotva přijeli, vždycky Vám platíme při odjezdu,“ podivili jsme se.
„ Ne, vždycky se platí při příjezdu,“ tvrdila nám do očí bezostyšně.
Kdybychom tam nebyli popáté a kdybychom jí někdy odjeli bez placení, dokázala bych to pochopit, ale takhle…
Pak nám to došlo. No jo, únor, sníh doteď žádný, nejhorší sezona za posledních dvacet let a zítra jí má přijet zboží. A ona ho zjevně nemá čím zaplatit.

Onen penziónek se nachází hned vedle lázeňského městečka Velké Losiny. Kromě té atrakce, že v Losinách bydlel dlouhou dobu tzv. „spartakiádní vrah“ a pár století před tím se tam upalovaly čarodějnice, zde najdete starobylou proslavenou ruční papírnu, nádherný historický park a mnoho hodnotných lázeňských budov. Park je zarostlý zvláštními jehličnany, které působí, díky svěšeným větvím, jako kombinace smrku a vrby. Pojmenovala jsem si je… smrvy. Na cestičkách korzují hloučky více či méně pohyblivých lázeňských šviháků, kteří, oproštěni od manželčina bedlivého dozírajícího oka, mlsně zkoumají zachovalejší pacientky. Ale léčí se tam dýchací a pohybové potíže, takže pochybuju, že to pak tihle flirtu chtiví pardálové v případě „skórování“ udýchají a že udrží rytmus.

Nás ale hlavně zajímá termální bazén s hustou, železitou, sirovodíkem vonící, vodou. Je to nádhera, když se člověk může po celodenním lyžování naložit do příjemné teplé vody. Jen máme v posledních letech smůlu na opakované rekonstrukce, které probíhají zrovna v době naší zimní dovolené. Člověk by řekl, že oko o průměru šest metrů je zrekonstruované za dva měsíce, ale bohužel ne.

Jednou, před pár lety, jsme měli to štěstí, že zrovna žádná oprava neprobíhala. Leželi jsme v bazéně na zádech, hlavu položenou na okraji a nechávali se volně nadnášet v příjemné léčivé vodě. Myšlenky odpluly kamsi daleko a těla nám splývala volně na hladině. Nádhera, uvolnění, poklid a hřejivé teplo. Nad bazénem je na stropě připevněné nápadité obrovské osmiúhlé zrcadlo, které přesně kopíruje jeho tvar. Náhle byly mé odpočívající oči nuceny zaostřit:
„ Vidíš to taky?“ zašeptala jsem nevěřícně Tomovi vedle mě.
„ Ty vado, oni to snad dělají…“ odvětil překvapeně můj muž.
Pár vedle nás, kterému nedošlo, že cokoliv provádějí, je díky zrcadlu velmi dobře viditelné i pro ostatní „plavce“, se při hladině odevzdával erotickým hrátkám. Byli už po předehře, pán měl plavky u kotníků a slečna či paní prováděla takzvaný „handjob“.
Škoda, že nám končila hodina. V termální vodě nesmíte být příliš dlouho, pokračování jsme už sledovat nemohli, ale bazén se během chvilky neočekávaně zalidnil. A všichni netečně odpočívali s hlavou zapřenou do okraje bazénu, pohledem zapíchnutým do zrcadla a tělem volně splývajícím na hladině. A pak, že zrcadlo není skvělá erotická pomůcka…Jo, lázně…Ale letos, bohužel, nic. Rekonstrukce.

Pozorně si všímej všeho
Život je tak krátký
Hlavně nebuď tupé dřevo
Na intimní hrátky

Po návratu domů z lyžařského pobytu se na nás naši sousedé dívali s podezřením. Něco si spolu tiše šeptali. Myslím, že jsem zaslechla:
„Nechají nám na krku nemocnou kočku a ani se nás neobtěžují upozornit na to, že má lepru.“
V tom kolem nás proběhla olysalá neřízená střela, která jen přední částí vzdáleně připomínala naši černobílou Lízu. Tou zadní částí těla to byl králík, stažený z kůže na nedělní oběd.

Co nedokázaly nůžky a jar, dokázaly kočičí zuby. Líza neměla tu trpělivost, aby si další půlrok olizovala tu příšerně chutnající hmotu, takže vždy zasekla zuby do slepené srsti a vyškubla celý chomáč chlupů najednou. Když chceme vědět, kde se naše kočka právě nachází, stačí nám jen sledovat pachovou a chomáčovou stopu. Jednoho dne najdeme na jejím konci kočku - naturistku. Ještě že je tak mírná zima. A největší radost bude mít náš Mikeš. Užije si pravou kocouří peep-show.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 15.02.2007, 12:30:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 14.02.2007, 21:40:24

   Páčko je malý Pako, jako tenhleten zajímavej a divnej člen.
 Dědek 14.02.2007, 23:07:57 Odpovědět 
   Tohle se teda opravdu povedlo. Je to dobré, dobré tak, že jsem si poprskal monitor. Pozdravuj kočky.
 ze dne 15.02.2007, 12:03:42  
   Vlaďka: Díky. Líza zase trousila, už se to blíží. První kočka lysec. :o))
 čuk 14.02.2007, 21:40:24 Odpovědět 
   To snad není možný! jak to, že se ti tyhle věci dějou (a když ne ve skutečnosti tak v hlavě). Kdybys byla chlap, tak bych řekl, že ty jsi takové milé Páčko, ale že jsi žena, tak se jen v úctě skláním, neb ty a celá tvá menažerie je schopna udělat ze světa docela veselý místo.
 ze dne 15.02.2007, 12:03:13  
   Vlaďka: Ale tyhle věci se dějou všem, já je jenom obarvím a sepíšu :o)) Díky :o)... Co je to Páčko?
 Ekyelka 14.02.2007, 13:33:02 Odpovědět 
   Omlouvám se, ale kromě slz smíchu a vytřepané bránice toho asi víc v komentáři nabídnout nemohu.

Jdu pokračovat v záchvatu smíchu... :DDDDDD
 ze dne 14.02.2007, 13:35:21  
   Vlaďka: Jé, tak to mám radost, když se lidi smějou :o))) Díky moc.
 Kev 14.02.2007, 13:24:22 Odpovědět 
   Přemýšlím nad tím, jakou variaci na téma "velice dobré/pobavilo/klasicky ze života" mám použít tentokrát. Docházím na to, že nevím, a že si máš ten komentář domyslet sama:))
 ze dne 14.02.2007, 13:31:08  
   Vlaďka: Ok, tedy sama..." Triviální téma, nicméně vcelku vtipně zpracované, ovšem světovou literaturu to dál neposune..." :o))) Díky, Keve
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Bolestivá báseň...
Charles
Duše
Raain
Nezvratný osud
lotty
obr
obr obr obr
obr

Bílá...
Zidarine Zydar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr