|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: NINA I. III. ::
| Tak jste se dočkali. A já vlastně taky. (o= Chci tímto poděkovat Ekyelce za opravy (moc, moc se stydím) a všem "pokusným čtenářům", které jsem otravoval úryvky z Niny. Bez nich bych to nedokončil. |
| |
|
|
Výkřik. Krátký. Jako předzvěst jejího příchodu. Nebo spíš návratu. Tisíce zrnek písku se vzneslo do vzduchu. Čas na malý tanec. Kroužily kolem jakéhosi předmětu, který se vynořil odnikud. A s postupem doby, jak se taneční variace komplikovaly do složitých spirál, ti nejvšímavější pozorovatelé mohli spatřit, že ne předmět, ale živá lidská bytost se rýsuje uprostřed vzdušného víru, jako socha bohyně oslavovaná tančícím davem. To její ústa jsou původcem toho výkřiku. Teď jsou však zavřena, neboť písek je příliš zvědavý.
Bůh slunce, pozorně sledující tuto scenérii, je přemožen náhlým přívalem sympatií k dívce tam dole mezi dunami. Jeho moc však nemůže zastavit dotěrný písek. Už dávno se oslavný tanec změnil v divokou hru na erozi. Dívka padá na kolena a mává rukama v marné snaze poručit větru. Zrnka písku objevila krev a mají z toho očividnou radost. Škrábanců na jejím těle přibývá, naopak síla ji rychle opouští a za okamžik dívka rezignuje úplně. V ten moment si vítr najde jinou zábavu a zanechá lidské tělo uprostřed pouště.
Nina pláče. Tohle si přece nezasloužila. Po všech těch šílených cestách tam a zase zpět, po týdnech pokusů dostat se pryč konečně našla místo, kde její slova něco znamenala, kde jí naslouchali a radili. Byli laskaví a vznešení jako bohové. Už nemyslela na svůj domov, chtěla žít tam - v ráji.
Nemohla uvěřit, že její fantazie skrývá něco tak krásného. Snad to ani nebyla její mysl, kde se octla. Osud jí uštědřil krutou ránu. Nina spatřila dokonalost. A byla vyhnána, bezdůvodně, krutě. Poslední slza opustila oko a vydala se na svou cestičku dolů. Déja-vu, pomyslí si. Něco podobného už zažila. Téměř v každém novém světě. Znamená to snad něco víc než pouhý fakt, že nesnáší překvapení a rapidní změny? Má cenu brečet a vzdávat se silám osudu stále dokola? Nebylo by lepší zkusit toho pavouka zamotat do jeho vlastní sítě? Ale jak?
Nina se vrávoravě postaví na nohy a zkusmo udělá několik nejistých kroků. Nejde o to vyhrát, ale bojovat, dodává svalům odvahu a pokračuje ve své pomalé chůzi. A zatím všude kolem se dal do tance jiný živel - horko.
***
Kleon, bůh slunce, se blížil se svým vozem k podzemní říši. Už brzy do ní sestoupí a bude pokračovat ve své nekonečné cestě ze západu na východ a skrze nebeské výšiny zase zpátky.
Jistou každodenní monotónnost nyní narušila ona. Kleon si vzpomněl, jak ji viděl naposledy. A vzpomínka na zubožené tělo v něm probudila vztek. Poprvé v životě bůh slunce zalitoval, že je jeho srdce příliš rozpáleno žárem, touhou po životě, čímž tu dívenku pomalu zabíjí.
Ještě, že už má vláda končí, pomyslel si a ani ho nenapadlo, co se všechno může stát, až na svět přijde Paní tmy, družka boha podsvětí. Neznal lidské pověsti o hladu a zuřivosti nočních bytostí. A neslyšel nikdy hlasité loučení se s životem těch lidí, kteří se v noci odvážili vyjít za hradby měst a pevností. Kdyby byl býval tohle věděl, nejspíš by Ninu zabil, s pocitem, že nebude příliš trpět. Ale Kleon již otevřel bránu do země mrtvých a ani myšlenkou víc nezalétl k té krásné dívce. Ne dnešní noci.
***
-Co je to?
-Tohle?
-Ano.
-Gumová kachnička…
-Ne, ty mi nerozumíš.
-Nerozumíme si navzájem.
-Ty nechápeš víc. Co je to?
-Ale Nino, tvá otázka nesměřuje tam, kam ukazuje tvůj prst…
-Jistě, že ano. Ukazuji sem a na totéž se ptám.
-Dobrá tedy.
-Co je to?
-To je…vážně nevíš?
-Ptala bych se jinak?
-No…nejspíš ne.
-Tak vidíš. Co je to?
-Voda.
-K čemu je ta..v-o-d-a?
-Pijeme ji, myjeme se v ní…
-Proč?
-Proč? Ty se ptáš?
-Ano. Proč? Odpověz! Řekni! Naznač… Prosím. Proč? Proč? Proč?
***
Slunce už zase svítí. Ale tentokrát je... jiné. Nina pomalu otevírá oči. Její tělo leží v posteli, avšak myslí ještě zní to osudové Proč… Nina se cítí zmatená. Poslední srozumitelná vzpomínka…písek…pláč…pošetilý pokus o útěk… sen o obrovské vaně… a teď: postel. Marně se snaží dát tomu všemu nějakou logiku. Možná by jí mohl někdo pomoci. Rozhlíží se. Nikde ani jeden ze spojenců, kteří ji provázeli předtím. Co to? Přece někde musí být aspoň-
Dveře do ložnice se najednou otevřely a odhalily-
„Už jsi vzhůru,“ konstatoval muž.
„No ano, jsem,“ řekla celkem zbytečně.
„To je dobře. Pan Erbaen už začínal být netrpělivý.“
„Kdo? Co?“ divila se.
„Vše se dozvíš,“ odpověděl a zase zmizel za dveřmi.
Jestli doteď Nina cítila zmatení, tímto okamžikem její pocit oznámil, že lehce přibral na váze, která pod náporem jeho tlustého těla rezignovala. Její hlava jí vyprávěla cosi o své otazníkové kapacitě, ale Nina neposlouchala.
***
„Vítám tě, Vznešená,“ pozdravil ji pan Erbaen.
„Děkuji,“ řekla Nina, připravená na ještě větší chaos v chrámu boha inteligence a logiky.
„Jistě jsi hladová, Vznešená.“
„Víte, já nejsem žádná Vznešená nebo jak mi to říkáte,“ pokusila se vše vysvětlit. „I když hladová jsem..“
Vládce města jí mlčky naznačil, že mu dělá problémy slyšet určitá slova.
„Nechceš si prohlédnout naše město, Vznešená?“ zeptal se.
„Ano, chci,“ řekla Nina, jejíž odpor proti přízvisku Vznešená velmi rychle ustoupil do pozadí.
„Výborně,“ pan Erbaen lusknul prsty. „Později si promluvíme o tvém poslání, Vznešená.“
Nina se zarazila. Poslání? Ona má nějaké poslání?
„Přiveď Honorise,“ rozkázal pan Erbaen.
Poslání… poslání… poslání… mumlala si Nina pořád dokola a přemýšlela, co všechno ji může čekat. No, snad to nebude tak hrozné. Už přežila spoustu věcí. Diskusi se snídaní, rozdvojování osobnosti, změnu z velké Niny na malinkou Ninu… zvládne i tohle.
„Vznešená, tohle je Honoris. Bude ti dělat průvodce,“ oznámil pan Erbaen.
Honoris se uklonil a Ninu napadlo, že takhle nějak vypadá sklánějící se hora.
„K vaším službám, Vznešená,“ řekl muž.
„Nina,“ odpověděla, neboť se cítila být vázána smyslem pro slušnost.
„Až skončíte s prohlídkou, přijďte do paláce, bude se konat vojenská porada,“ oznámil pan Erbaen.
Honoris přikývnul. Nina však vypadala překvapeně. Vojenská porada? Co bude ona dělat na vojenské poradě? No, snad na to pan Erbaen zapomene stejně rychle jako na fakt, že jí ještě před chvílí nabízel něco k snědku.
***
„Můžu být tak smělý a položit ti otázku, Vznešená?“ chtěl vědět Honoris, když opouštěli zbrojnici.
„Jistě,“ odpověděla Nina a pokoušela se tvářit důležitě.
„Vím, že je má zvědavost zbytečná, vždyť již za pár hodin nás seznámíš se svým plánem, ale prosím, pověz mi… Jsem voják, a tak mne zajímá, jak chceš porazit téměř dvojnásob silnějšího soupeře?“
„So-soupeře?“
„Ano.“
„Já přeci neumím…“ Nina v duchu zaklela. Do čeho se to zase namočila?
Honorisova zvědavost rázem narostla o několik centimetrů a přihlásila se o další porci.
„Jsi Vznešená Nina, ta, co přiletí na křídlech bohů a osvobodí tohle město,“ mluvil Honoris, ačkoliv příliš nečekal její přikývnutí.
Nina přemýšlela. Pravděpodobně by byla vhodnější upřímnost, jinak se do toho ještě víc zamotá.
„Ano, jsem,“ odpověděla.
Na druhou stranu, její upřímnost neměla příliš dobré výsledky…
Honoris čekal.
Nina čekala na vysvětlení jeho čekání.
Tak tam oba stáli a čekali, až ten druhý přestane…čekat.
Jako první se vzdal on, přemožen zvědavostí a potencionálním vítězstvím jeho teorie.
„Tedy, můžeš mi popsat… nemusíš zabíhat do detailů… jak hodláš odrazit armádu barbarů?“ zeptal se.
„A-armádu barbarů?“ ujišťovala se Nina a doufala, že se ten hromotluk zmýlil, určitě chtěl říct záhon kytiček nebo tak něco.
„Jistě, podívej,“ řekl Honoris a přidřepl si. „Tady,“ nakreslil elipsu, „je naše město.“
„Moc pěkné,“ souhlasila Nina. „Hele, ještě jsem neviděla severní bránu, co takhle jít se na ni mrknout?“
„A tady,“ do písku přibyla další elipsa, „je nepřátelský tábor.“
„Docela malý… tedy, chci říct, že město je větší.“
„Tady,“ potřetí zkusil nakreslit kružnici, „je druhý nepřátelský tábor.“
„Aha…“ řekla Nina.
„Aha?“ zeptal se Honoris.
„Takže,“ Nina si prohlédla celý obrázek. „Tady a tady jsou ti… barbaři?“
„Ano.“
„Proč nejsou na jednom místě?“
„Kdoví,“ odvětil Honoris.
„A…“ zamyslela se. „Co takhle zaútočit nejdřív na jedny a pak na druhé?“
„Výtečně…“
Nina se usmála. Přece jenom nelhala.
„A až se vrátíme, uvidíme trosky vlastního města.“
„Proč bychom viděli trosky?“ nechápala.
„Nevíme jak, ale oni mezi sebou komunikují.“
Honoris se zarazil.
„Slyšelas to?“
„Co?“
***
Drak pomalu klesal. Rob celou cestu přemýšlel nad tím, co viděl. Tohle vůbec nedávalo smysl. Vždyť… Ne, to není možné!
„Přináším zprávy císaři,“ oznámil strážnému, který se pokoušel ukázat, že za ten měsíc si na přítomnost draka zvykl. Rozklepaná kolena však hovořila proti svému pánovi. Muž tedy jenom přikývnul a ukázal na obrovský stan uprostřed tábora.
Rob se pousmál. Jeho přítel pořád budí respekt. Kdo by se taky nebál tvora, který občas není vidět? Extrémně účinné ochranné zbarvení, řekli bychom my, ale Robovi stačilo, co věděl. Procházel stanovým městečkem, občas odpověděl na pozdrav některého z vojáků a cestou přemýšlel, co vlastně císaři řekne. Že viděl Ninu? Že je Nina stejného řádu jako on? Ne, to by moc vhodné nebylo... Je čas použít znovu druhou část pravdy… tu hezčí, malinko upravenou.
***
Nina ležela v posteli a nemohla usnout. Všichni jí věřili… Vojevůdci přikyvovali jejím nesmyslům, i pan Erbaen se tvářil neskonale potěšen faktem, že již brzy vyhrají válku. Jenom Honoris stál stranou a snažil se nesmát tomu, co říkala.
Jistě, bylo to těžké, zahnat na chvíli svědomí, ale co jiného mohla dělat? Přiznat, že není poslem bohů? Když nic, alespoň těm lidem dodá odvahu, říkala si, zatímco přemlouvala spánek, aby ji přišel navštívit. Ovšem spánek se bránil.
„Mám toho teď hodně,“ říkal a zdráhal se poslechnout její příkaz. Nina se mu ani nedivila. Její mysl byla taky relativně zaměstnaná. Vyráběla výmluvy. Svědomí se vrátilo. A mělo vztek.
***
Nina letěla. Normálně by jí to bylo divné, ne však teď. Je to jenom sen, říkala si.
„Jenom?“ ptal se duch snu. „To se ještě uvidí.“
Proletěla nad vypálenou vesnicí a v dálce spatřila moře.
„Jejda, to je nádhera,“ řekla potichu a přemýšlela, kdy naposledy byla u moře. Snad kdysi dávno…. v jiném životě, v jiném světě. Byla tak unesena pohledem na vlnky, že si nevšimla trosek, nad kterými letěla. Asi by si z toho stejně nic nedělala. Je to přece jenom sen.
„Taková malá noční můra,“ špitl sen a zasmál se.
Moře bylo klidné. Ninu napadlo, že je snově klidné a nahlas se svému přirovnání zasmála.
„Slyším smích… Je fajn, že to bereš z té lepší stránky, Nino.“
Nina s sebou polekaně trhla.
„Neboj se... To jsem já,“ řekl on.
„Kdo já?“ zeptala se a vzlétla o trochu výš.
„Já,“ odpověděl on. „Byla bys tak hodná a přišla sem?“
„Kam?“
Rob vystoupil ze stínů. Jeho tvář se odrážela v měsíčním světle. Usmíval se.
„Sem,“ řekl.
„Ani se mi nechce,“ odvětila Nina.
„To je škoda. Asi tě budu muset donutit.“
„Donu-“
Nina nedobrovolně přistála v písku.
„Ahoj, Nino,“ řekl.
„Ten pozdrav si nech,“ odsekla Nina a oprašovala se.
„Ale, ale… Nesmíš být na mě tak zlá. Jsme na tom oba stejně.“
„Stejně?“ divila se. „Taky s tebou předtím někdo praštil do písku?“
„Tak to nemyslím. Máme stejný osud.“
„Osud? Fajn… No, hodně štěstí přeju… Tak já už půjdu. Nechci rušit. To víš, když je na tom někdo stejně jako já…“ řekla.
„Ale ne, nerušíš. Právě naopak, Vznešená.“
„Hele, tak s tím běž někam, o.k.?“
„Jsme stejného rodu, Nino. Máš vůbec ponětí, co dokážeme v tomto světě?“ začal Rob odjinud.
„Hm… Zajímá mě to?“ ptala se Nina sama sebe možná až příliš nahlas.
Rob složil ruce na prsou a zavřel oči. Nedaleký les začal hořet.
„Možná zajímá,“ připustila Nina.
„Tohle je maličkost,“ řekl a oprášil si rameno. „Dokážeme toho mnohem víc.“
Nina si založila ruce a zavřela oči. Viděla tmu.
„To jsem zvědavá, jestli má někdo ode mne záruční list!“ zasmála se.
„Cože?“ divil se Rob.
„Nefunguju…“
„Hloupý vtip. Jistěže fung- to umíš. Ale ještě nejsi v tomto světě dost dlouho, abys dokázala ovládat svou moc posla bohů.“
„Posla..?“ Nina zvážněla. „Já nejsem žádný... tento.“
„Ale ano. Jenže jsi přišla příliš pozdě, milá kolegyně,“ řekl Rob a lusknul prsty.
Nina zemřela.
***
Probuzení. Úlevný povzdech made by Nina. Byl to jen sen. Sluníčko krásně svítí a ona přemýšlí, co všechno se jí zdálo. Možná i ta cesta pouští byl...
Křik. Řinčení mečů. Tohle by taky mohl být sen, napadlo ji. Vlastně to musí být sen, říká si při pohledu z okna. No, ale kdyby se jí to náhodou nezdálo, asi by bylo vhodnější zmizet jiným způsobem než jaký nabízejí venku.
Nečeká na své oblečení a vyběhne na chodbu. No tak… No tak… Kudy má jít? Není tady náhodou někde takový ten sympatický nápis Exit? Nejlépe takový, co se pojí se slovem Safe? Ne? Škoda. Taky by to mohlo být někdy jednodušší. No… tak třeba tudy.
***
Honoris si s úsměvem prohlíží šíp, který mu trčí z hrudi. Cítí se osamělý a Honoris ví, že přijdou další, aby zabili samotu svého druha a mimoděk tak vlastně... Ale ne teď. Je příliš brzy na smrt. Vždyť bitva ještě neskončila! Honoris zakřičí. Naposledy. Nejlíp ve svém životě. Rozběhne se vstříc přesile a hrdinské smrti.
***
Rob má pro svůj úsměv lepší důvod. Všechno jde, jak má. Za chvíli nebude ani město, ani jeho obyvatelé. Císař bude mít radost. Teď ještě udělat radost sobě a zabít Ninu. Musí to udělat rychle. Dřív než se ta holka naučí využívat své schopnosti. Pak by to bylo… o něco těžší sprovodit ji ze světa. Rob se zamyslí. Když Ninu zabije, bude se moct vrátit do reality. No a pak ji možná zabije i tam. Pro jistotu? Pro pořádek? Kdoví.
Zahnul za roh. Někde tady musí být! Jako posel bohů je určitě ubytovaná v královském paláci. Pravděpodobně v některém z pokojů pro královskou rodinu. Hm…královskou. Kdy tady naposledy byl král? Rob mávne rukou. Není to vlastně jedno?
***
Kleon stál před trůnem a cítil se hrozně maličký. Zen, vládce bohů, si ho se zájmem prohlížel.
„Ještě jednou mi to zopakuj, můj synu,“ zahřměl. „Ty tedy chceš, abychom Nině pomohli?“
Kleon chvíli sbíral odvahu a pak krátce přikývnul.
„Ha! A jak bychom to asi tak měli udělat?“ zeptal se Hef. „Cožpak už jsme pro ni neudělali dost? Už jsi zapomněl na naše dary? Na moc, kterou od nás dostala?“
„Nezapomněl, bratře,“ odvětí bůh slunce. „Jistě, jsou to velké dary, jenže tytéž jsme dali i tomu chlapci.“
„Pak je vše v pořádku,“ uzavře celou věc Zen spokojeně.
„Není,“ odváží se Kleon opět vzdorovat svému otci a rychle, než se projeví jeho vztek, dodává: „Rob již umí svůj dar ovládat, Nina ještě ne, čímž je oproti němu v nevýhodě.“
Zen se zamyslí.
„Takže,“ řekne nakonec, „bychom asi měli tuhle věc vyřešit. Není naše chyba, že se Nina octla v tomto světě tak pozdě, ale hádám, že ani ona za to nemůže. Proto jí dovolím dohnat, co zameškala.“
„Děkuji, otče,“ řekne Kleon a ukloní se.
Zen luskne prsty. A vymaže Robovi úsměv z tváře. Vedlejší reakce.
***
Nina se bojí. Ještě nikdy neměla takový strach. Ani jako malá, ani jako rozdvojená. Když následovala všechna ta absurdní zvířata, hmyz a potraviny. Když bojovala s Autory. Vždycky to byla sranda. Až doteď. Předtím věděla nebo aspoň tušila, že se jí nic nestane (v jistém slova smyslu), ale nyní…
Nejistota, její nová průvodkyně, se protáhla a zívla si. Na její vkus tady bylo až moc mrtvo. Nina překračovala nehybná těla obránců. Bůhví, kam se vlastně dostala. Povzdychla si. Tohle není dobré, zabloudit v paláci, který je plný vojáků. Jistě, mrtvých, ale co se na tom mění? Pořád jsou to vojáci. I když za čas začnou zapáchat a bude se jim spíš říkat Severní sídliště dotěrného hmyzu nebo tak nějak. Nina nijak netoužila zůstat tady a čekat na mouchy z realitní agentury.
„Tak…pokračujeme v bloudění, co?“ poznamenala nejistota tiše a následovala Ninu. Ta, hluchá k jejím slovům, se snažila otevřít ty zpropadené dveře, které zcela jistě vedou ven, možná do té bezpečnější verze slova ven, ale nejdou otevřít, takže je vlastně jedno, vedou-li, či nevedou někam jinam než do dalšího průseru.
***
Kapitán císařské gardy nevědomky napodobil jiné hrdiny a usmál se. Nemohl nic vědět o tom, co ty předchozí úsměvy potkalo. A možná by mu to bylo i jedno. Jeho úkolem bylo zabít Ninu a přivést všechny okolo. Zamyslel se. Nebo to bylo naopak? Tasil meč. Pro jistotu zabije všechny a pak přinese Ninino tělo. Jo, to by šlo.
Zaútočil na Ninu, která chvíli vypadala velmi překvapeně. Pak se cosi stalo. Kapitán měl pocit, že jeho tělo plave v sirupu. Jeho úsměv přece jenom začínal ustupovat. Na zděšení však nebyl čas. Nina pozvedla levou ruku. A svět se roztopil jako zmrzlina.
***
-Haló, jsi tam?
-Co?
-To jsem já, tvůj sen.
-Co chceš?
-Přišel jsem tě vzbudit.
-Odkdy sny budí?
-Třeba odteď, to je jedno.
-A proč mě vlastně chceš to... vzbudit?
-Protože bys neměla ležet na tom písku. Je docela zima.
-Zima?
-To se občas v noci stává.
-Kde jsem?
-Na poušti.
-Na poušti? Už zase?
-Už zase.
-Co tam dělám?
-Ležíš.
-Ale proč jsem na poušti??
-Bude ti stačit, když řeknu, že jednou z tvých schopností je i jistá rezistence vůči něčemu, co bys asi nazvala kouzla?
-Nebude.
-Prostě jsi využila své… moci, nebo co to je, a malinko upravila to pěkné město a všechny lidi v okolí.
-Upravila?
-Hele, snažím se podat to diplomaticky.
-Moc ti to nejde.
-Dej mi pokoj. A vzbuď se!
-Proč?
-Neptej se.
-Proč?
-Moc otázek a málo času.
-Proč? Proč? Proč? Pořád nevím, jakým způsobem jsem se octnula tady. A proč se mám vzbudit.
-Hele, to, že jsi tady, je vedlejší reakcí toho tvého… hm… upravování lidí. Kdybys nebyla tady… jsi… upravená… Bože, to je slovo! taky jsem si mohl vymyslet lepší…
-Dobře, dobře. Ale proč jse-
-Ticho! Vzbuď se.
A Nina se probudila. Měsíc osvětloval nehybný písek. Do noci se ozvalo zavytí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
