obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390283 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Experiment ::

 redaktor čuk publikováno: 16.02.2007, 1:04  
Povídka o nebezpečí vědy a současně o pokroucené retrospektivě. Vidím ji před sebou jako film, kombinaci obrazů a slov
 

Experiment
1.
V polospánku měl muž dojem, že je součástí jakéhosi děje, spíš jeho chaotických úryvků. Viděl řadu neúplných obrazů, které se rychle objevovaly, a aniž si je mohl plně uvědomit, ještě rychleji mizely. Podobaly se otrhaným hracím kartám, které vyklouznou z ruky při míchání a ihned jsou sebrány, dřív než to ostatní hráči postřehnou.
Není tady zřejmě sám. Prožívá ten druhý totéž? A ti ostatní? Nevěděl. Mnoho věcí nevěděl a bylo mu to jedno. Oddal se pocitu unášení. Vodním proudem na moři to nebylo, ale pak jak? A proč?
2.
Doktor Tom Tyller zvaný Tomty pozvedl ruku u stolu na levé straně sálku, stolu pokrytého papíry a přístoji, jejich tvar a funkci nebylo možno určit. Sálek byl malý, tonul v šeru, vepředu zářila bílá stěna.Vpravo v zadní části se nacházely lítací dveře, od nich vedla široká ulička. V čele sálku před bílou plochou stál obyčejný stůl, něco na jeho umakartové desce leželo a okolo něho byly porůznu rozestavěny čtyři značně opotřebované židle. Celkový dojem byl: vidíme podivný téměř vědecky vybavený speciálně upravený kinosál. Začne vrčet promítačka, bílé promítací plátno se pokrývá soustavou barevných skvrn, zprvu rozmazaných, po chvíli nabývají zřetelných obrysů,
Když Tomty zvedl ruku, šum hovoru utichl. Ale úplné ticho nezavládlo. Zvláštní napětí. Zápach desinfekce. Závan vzduchu zezadu.
3.
Gleason postupoval kupředu, pomalu, ruce před sebou nataženy.
„Zatracená tma,“ zaklel.
„Zatracenej les,“ opakoval jako ozvěna Lenby, který se vlekl za Gleasonem.
Oba muži byli zarostlí a unavení. Trochu se motali. Necítili se dobře.
Gleason zašátral poněkud vlevo, a hned uskočil zpět a málem Lenbyho porazil.
„Jsou tady nějaký sochy,“ vykřikl a neslyšel vlastní hlas.
„Asi je tam lesní hřbitov,“ vykřikl Lenby, který Gleasona zřejmě slyšel.
„Kde je hřbitov, jsou i mrtvoly.“
„Ležící, stojící, sedící.“ Lenbymu bylo špatně rozumět, ale asi toto chtěl říci.
Oba muži zabočili poněkud doprava a šli, spíš vrávorali, podobni opilcům odrážejícím se od oprýskané zdi v zapadlé uličce, kde kdysi kohosi potkali.
Po pár krocích spatřili před sebou světlo.
„Konečně,“ zabručel Gleason. „Ale stejně nás ty holky vyšplouchly.“
„Bloudíme, protože jsi ztratil plánek cesty.“ Lenby byl zřejmě vzteklý, asi proto, že šel druhý a nemohl Gleasonovi stačit, ani při tom loudavě klikatém tempu postupu.
„Ty blázne, žádný plánek nám nedaly.“
„Ale popsaly cestu, a tobě se to v hlavě popletlo.“
„A ty jsi měl uši kde? Co, Leny?“
Oslovený neodpověděl. Už nepromluvili. Byli rádi, že se blíží k tomu světlu nějak divně se barevně mihotajícímu, a raději se zabývali vlastními pocity. Byli nuceni se zabývat. Nebyly vůbec průzračné.
Když přišli blíž, řekl Gleason:
„Ano, je to zřejmě ta chata. Ale má příliš široké dveře.“
„A zadní strana tý místnosti je celá polepená obrázky. Pornofotkami.“
„To odtud nemůžeš vidět. To máš, ty vole, ve svý hlavě.“
„A ty to můžeš vidět?“
Gleason odpověděl, že nemá cenu se o tom dál bavit.
Vstoupili dovnitř. Sedli si na nejblíž stojící židle. Jednak proto, že byli unaveni, jednak proto, že se v sedě čeká lépe.
„Holky šly shánět dřevo na táborák. Vykopá se velká jáma, obloží kameny a pak se nahrne klestí,“ poznamenal Lenby. A dodal: „Hlína a oheň. Přesně tak!“
„Spíš se někde pudrujou a malujou. Rudý rty.“ Gleason se konečně zasmál. Zvedl oči od podlahy a na stole spatřil dvě velká marcipánová srdce.
Řekl: „Vole, vidíš to co já?“
„Jo. Perníčky. Že bysme zabloudili do perníkový chaloupky?“
„Tam byly perníčky na střeše a ne na stole.“
„Třeba nám je ježibaba připravila až pod nos, odštípla odněkud ze stěny, kde to vadí míň než když se odlupují ze střechy.“ Lenby se tou dlouhou řečí poněkud zadýchal.
„Zatracená čarodějnice, Jeníčku.“
„Musí to bejt dvě čarodějnice, Mařenko.“
„Pošpásujou a pak nás trčí do pece, Jeníčku.“
„Musíme bejt rychlejší, Mařenko. Máš kudlu? Já jí mám.“
„Viděl jsi mě někdy bez kudly?“
Oba snědli perníčky. Každý jeden. Sklonili hlavu. Usnuli. Když se probudili, točila se jim hlava. Víc než kdy jindy. Byli však schopni postřehnout, že jsou přivázáni k židlím pevnými provazy.
„Ty vole, co to je? Mělo to bejt navopak. Měly bejt přivázaný ty čarodějnice. Jak to, že my?“ řekl Gleason.
„Můžeš mi vytáhnout nůž z opasku?“
„Leny, tobě to pálí. Jo, tady je ten žabykuch.“ Zasmál se Gleason. „Teď zase ty ten můj.“
„Žabyžabyžabykuch,“ smál se teď pro změnu Lenby.
Asi po pěti minutách se oba muži z pout osvobodili. Třeli si zápěstí, prohlíželi provazy.
„No tohle,“ podivil se Gleason. Pozvolna mu začalo docházet, co se stalo. Myslel si, že mu dochází.
I Lenby se divil: „Jak to, že ty nože nejsou od krve?“
„Provaz, ty vole, nekrvácí.“
Zastrčili nože za opasky, když je nejdřív pečlivě otřeli o kalhoty z režné látky. Začali si provazy pečlivě prohlížet.
„Ještě jsou docela dobrý,“ prohlásil slavnostně Lenby.
„Použitelný,“ přitakal Gleason.
Oba muži si začali s provazy hrát. Narovnávali je. Kroutili. Nakonec udělali smyčku. Každý na tom svém. Našli druhý konec provazu, zvedli ho vzhůru, načež….
Pak dosud pomalý děj nabral na rychlosti a nikdo nebyl schopen reagovat. Tak byl vývoj situace překvapivý.
Když je odřízli z háků a těla dopadla s žuchotem na podlahu, nebylo jim už pomoci. Snad nikdo ani pomoci nechtěl.
Není nutné popisovat ruch a následný mumraj, který nastal. Například odnášení mrtvol. Směsici rozhovorů, rozčilených a nervózních. Avšak je třeba zaznamenat i ulehčený tón.
Zapomněli vypnout promítací přístroj.
Lítačkami prošli policisté. Několik jich vstalo z první řady sedadel.
Doktor Tom Tyller zvaný Tomty seděl s rukama v dlaních, ano, u lékařského stolu, který byl skryt úplně vlevo u zdi.
Pak zakřičel na doktora Deana Lerouxe:
„Který blbec nechal na stěnu namontovat ty háky?“
„Jaké háky?“
„Ty, na kterých se oběsili!!“
„To tedy opravdu nevím.“
Ani nikdo jiný to nevěděl. Nikdo jiný si jich nevšiml.
A Dean Leroux dodal téměř ležérně: „Ale ta vaše droga spravedlnosti funguje, co, můžete být plně spokojen.“
„Ale takhle ne, takhle ne!“ křičel doktor Tomty. „Chápeš, jaký to je průšvih?! Kdo vlastně odměřoval dávku?“
„Každý experiment se přece nemusí podařit, že. Nebo se podařil naprosto dokonale? A o každém experimentu se nemusí mluvit. Ostatně všichni tady přítomní si uvědomují závažnost toho, co viděli. Budou mlčet. Musí mlčet.“
Tomty už nic nenamítal. Myslel si: když se tohle mohlo vůbec stát, poprvé, není nikdy jisté, že je to i naposled. Není nikdy jisté, zda právě tobě nepodstrčí někdo podobný perníček.Nebo nepřimíchá do nápoje. Třeba rozpuštěnou v šálku čaje. Tu mou namodralou drogu. Tobě nebo někomu jinému. Nikdo nemůže vědět, co s ním udělá droga spravedlnosti. Velice sladká. Chuti medového čaje.
Doktor s naprostou jistotou věděl, že teď bude život velmi těžký. Trpký. V ústech pocítil hořkou příchuť a chtělo se mu zvracet.
Totéž si pomyslí i doktor Dean Leroux. Až odezní jeho podivná euforie z neodčinitelného faktu, že nechal dojít účinek dosud neznámé drogy až ke konci. Mrtvému konci. Že tomu napomohl. Neb na spravedlnost lidského soudu MUDr D.L. nevěřil. Už dávno ne. Měl své zkušenosti. A v jeho tajném sejfu stály skleněné láheve se zabroušenou zátkou. Tekutina uvnitř ve tmě namodrale fosforeskovala. Vedle ležel marcipánový perníček.
4.
V polospánku si muž uvědomil, že jeho stav unášení se mění v nový stav, v pohupování.Ovládl ho najednou nepředstavitelně podivný pocit. Jak polospánek přecházel ve spánek. Konečný a věčný. Poslední pocit byl, že se to neděje jemu samotnému.V mozku zhasínala světélka identity. Já, Gleason, vězeň? Nebo já, Lenby, vězeň? Nevěděl. Nebude nikdy vědět.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Borek 04.07.2011, 13:48:15 Odpovědět 
   Komentovat něco, co jsi napsal, je těžké. Přesněji chci říct, že to komentář nepotřebuje. Máš obrovskou jazykovou praxi.Umíš vyprávět. Občas vytváříš velice zvláštní slovosledné řady (např. V polospánku si muž uvědomil, že jeho stav unášení se mění v nový stav, v pohupování.) Právě tahle ozvláštnění textu mi přijdou úžasná, i když mi jich tam chybí trochu víc. Díky práci se slovy dokážeš navodit atmosféru. V této povídce jsou krátké, úsečné věty, které ji dodávají až dokumentární charakter, ale v kontextu Tvého vypravěčského stylu celá povídka získává nový rozměr. Nesouhlasím úplně s tím, že je to lehce čtivé. Ten text má jistý stupeň obtížnosti, minimálně pro toho, kdo se pokouší prohlédnout prvním plánem a dostat se dál, mezi řádky. Protože mám pocit, že to není jen pitva morálního dilematu souvisejícího s onou namodralou drogou. Více zaznívá obecný kontrast mezi morální odpovědností a chladným, kalkulativním a bezkrupulózním přístupem k realitě, ale je to také studie lidských charakterů (byť zjednodušená na bázi povídky), u nichž je jen zdánlivě jednoduché soudit jejich činy. Každý člověk začíná s relativně čistou a naivní představou o světě a morálce, a mění se pak v průběhu dětství, dospívání a nakonec i života pod tlakem genové výbavy, ale také okolností a životních zkušeností. Některé lidi pak tento tlak může deformovat do vpravdě groteskních duševních tvarů.

Tohle z toho cítím. Ale, konec konců, se můžu mýlit.

Jen drobnost: ve třetím odstavci (Začátek kapitolky 2) na druhém řádku mělo být asi jejichž, místo jejich…?
 ze dne 04.07.2011, 14:02:46  
   čuk: Díky za přečtení a známku. Tvůj koment je velmi lichotivý, ale trefně hodnotí můj postoj a záměr, jsem rád, že byl podtext přečten.
 čuk 17.06.2007, 20:39:20 Odpovědět 
   Díky za hodnocení. Já jsem to viděl jako film, a proto je to stručně psáno bez kudrlinek
 Black Cherie 17.06.2007, 17:09:06 Odpovědět 
   Z toho dost běhá mráz po zádech. Je to stylisticky jedna z nejčtivějších věcí, které jsem od tebe zatím četla. Úžasný nápad...
 vierka 17.02.2007, 18:20:08 Odpovědět 
   Je to trochu zvláštne napísané - pre mňa,
no myšlienka ma zaujala - kopíruje skutočnosť - ako píše Vlaďka
 ze dne 17.02.2007, 21:48:50  
   čuk: Je to směsice popisu vědeckého pokusu, v němž bylo obviněným z vraždy vyvolány retrospektivy a droga je přinutila, aby poznaly svůj čin, byť v pokrouceném stavu a v důsledku povahy drogy se sami potrestali oběšením, dřív než byl pokus dokončen
 Thomas 16.02.2007, 21:34:10 Odpovědět 
   Četlo se mi to lehce, takže to bylo zábavné. Líbily se mi hlavně myšlenkové pochody, i když se mi zdálo, že některá slovní spojení mírně drhnou, nicméně vyprávět umíš.
 ze dne 16.02.2007, 21:55:44  
   čuk: Docela by mě zajímalo pár příkladů toho drhnutí. V některých si libuju a patří tak trochu k mému provo- stylu, ovšem ty nechtěné bych si rád opravil Díky.
 Vlaďka 16.02.2007, 8:16:51 Odpovědět 
   Výborné, a čtivé, jako vždy, Čuku. A fakt je, že se vynalézá a objevuje a moc se nehgledí na to, jestli je to vlastně dobře.
 ze dne 16.02.2007, 9:32:22  
   čuk: Problém není v hledání a nalézání, ale vy využití. V tom, že se neodhadne nebezpečí zneužití, Vědci mají psychiku zaměřenou jen ke svému oboru, a tak je to i s těmi, co hledají spravedlnost. Tady mi šlo ve druhé linií i o transformaci podvědomí, a otvírání skrytého.
 Maura 16.02.2007, 0:59:41 Odpovědět 
   Číst tvé práce není nikdy ztracený čas. Líbí se mi invence, postup děje a bohatost jazyka. I autorský nápad.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Dobrý vliv
Lord Mordvig
Otakar podruhé
Áčko
Kazi, Teta a Li...
Vanessa Kuzníková
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr