obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Zlou krev působiti ::

Příspěvek je součásti workshopu: A tak jsem ho/ji zakopal pod jabloní
 redaktor čuk publikováno: 19.02.2007, 23:24  
Prožil jsem válku a dobu po ní. kdy sama skutečnost byla hororem
 

Jmenuji se Arthur von Arenbach. Jsem vědeckým pracovníkem v oboru historie se specializací historické stavby. Mým nejvlastnější koníčkem jsou staré hrady a zámky. Je málo těch, které jsem neprolezl od nejhlubšího sklepení až po špičku věže. Povahou samotář, okolím považovaný za podivína. Brýlatého podivína s velkou vyzáblou shrbenou postavou, jenom typický profesorský deštník jsem nenosil.
Již v začátku války vojenští páni poznali, že se nehodím za bojovníka a přidělili mě k sanitě. Mne, který viděl doktorské pláště jenom zdálky, a snad ani při mém porodu žádný zdravotník neasistoval. V zdravotní četě jsem byl ohodnocen jako málo upotřebitelný, šoupnut jsem byl do skladu. Spokojenost byla na všech stranách.
Teď ke konci války při téměř chaotickém ústupu byl náš nemocniční konvoj s desítkami zraněných přítěží a tak nás převeleli kamsi do ústraní, prý po úspěšném protiútoku si nás vyzvednou.
Projíždíme vypálenou vesnicí, pak vesničkou zcela opuštěnou, načež se špatně udržovaná silnička –spíš lepší cesta- zařezává do masivu lesů. Otřískaná vozidla s červenými kříži jen chrchlavě zdolávají poměrně prudké stoupání v znovu a znovu se odvíjejících ostrých serpentinách. Konečně jsme před vrcholkem hory prý zvané Katovka, pod vztyčeným prstem mohutného skaliska a ostrým hřebenem barvy slonové kosti, táhnoucím se šikmo jako ostří gilotiny. Již za pološera vjíždíme na hrbolatou loučku s bodláky, pýrem a kopřivami. Obloha je vysoko a bez hvězd, ptáci tady nezpívají, putující mraky vrhají stíny podobné maskovacím sítím. Jako mávnutím kouzelného proutku zjeví se přízrak vyvolaný z vlhkosti neprostupných lesů: malý zámeček stojící uprostřed. Se zdmi, jimiž by se mohl honosit i slušně velký hrad. Na to, že je již zřejmě delší dobu opuštěn, je docela zachovalý. Snad tomu napomohly i masivní dveře s ocelovým kováním a okna zamřižována ozdobnými ale pevnými mřížemi.
Ve dvou velkých pokojích v patře byl umístěn lazaret, já jsem měl svůj skládek a současně pokojík v krátké příčné chodbě. V přízemí se usídlilo velení v osobě kapitánu Bucholta, vedle jeho salonku přes chodbu byl strážní oddíl (tedy spíš oddílek kulhavých a zakrslých vojáků), dále pak kuchyně s přístěnkem pro kuchaře.
Je první noc. Nemohu spát. Podobna těžké propocené duchně na mně leží podivná atmosféra celého objektu, hustá černá tma se valí škvírou mezi dveřmi a prahem. Podobá se dechu strážců, skrytých v praskajícím místy odřeném a poškrábaném dřevěném ostění. Jejich hlídkový krok je otištěn v mluvě kamených dlaždic, které jen zdánlivě mlčí. Odešli ti, co zde byli, beze svědků a viditelných sdělení, anebo číhají?
Co je to za zámeček, který jsem dosud nikdy a nikde neviděl na mapě, o němž jsem v knihách nečetl jedinou zmínku? Kdo se chtěl skrýt před světem do tak nehostinných míst? Jak o té hoře Katovka a stavbě na ní věděl kapitánův nadřízený major Erik Hebert, který ji našemu veliteli ukazoval na mapě. Uprostřed velké lesnaté a hornaté oblasti, bez sebemenšího přerušení hnědozelené plochy, bez náznaku jakékoliv stavby. Však tu cestu do neznáma najdete, smál se major pichlavýma očima ve vousaté tváři a rázným gestem ukázal: ven, jeďte!
S těmito myšlenkami nasazenými v hlavě jako neodbytně pracující brouci jsem vyšel do chodby, vedla podél přední strany budovy. Jediná žárovka blikala jakoby řízena nepravidelnými impulzy starého agregátu, okny dopadaly na šestiúhelníkově vzorovanou podlahu chodby obrazy mříží. Svítil měsíc, s proměnlivou intenzitou svitu.
Vzduch byl naplněn zápachem desinfekce, pachem nemoci, ale jako svrchní tón spektra vůni se nabízela omamná nasládlá vůně po květech. Spíš dušičkových než jarních. Byl přece podzim, za okny sychravo, pustina bodláčí, kopřiv a vysoké trávy, nehybná až k masivnímu čelu lesa. Pod okny cvakaly okované boty strážného. Je to přece nesmysl, říkal jsem si, v té zamřížované budově jsme jako v tvrzi, avšak kdosi zahlédl mezi stromy blýskavá světla žlutých očí a na vrcholku skaliska se prý objevila silueta velkého zvířete, s hlavou výhružně obrácenou směrem k zámečku. A tak velitel poručil stavět hlídky. Možná, že chtěl udržet bojového ducha u té hrstky vysloužilců strážního oddílu, možná, že se bál, že by vlci mohli rozkousat pneumatiky sanitních vozů. Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl ven. Slabý přísvit, linul se z bledého kotouče jakoby napíchnutého na nejvyšším hrotu skaliska, vysoko nad levou věžičkou budovy. Zdálo se mi, že se tam tyčí neurčitý avšak hrozivý stín, teď přeběhl a zmizel, anebo to byl jen zrakový klam? Napjal jsem sluch a teď to slyším: dlouhé vytí ukončené vyjeknutím, které náhle zmlklo. Typické kulisy strašidelných opuštěných prostorů v lesnatých bohem zapomenutých krajích. A pak se ozývaly jen zvuky v budově, z pokojů ležících raněných. Kakofonická směsice vzdechů, zamumlání i tlumených výkřiků. Morfia a tablet proti bolesti jsme měli dostatek. A v pozadí jako hustý med ukapávaly okamžiky, ty vedoucí k rannímu probuzení i ty směřující k nočnímu umírání. Neúprosné dopady vyměřeného času na přesýpacích hodinách noci.
Měl bych litovat ty trpící raněné. Nelitoval jsem je. Štítil jsem se krve a otevřených ran. Štítil jsem se hlodajících bolestí. Měl bych děkovat, i když nevím komu, že jsem je dosud nepoznal. Od té doby, co mě přizvali k operaci a já jsem omdlel jako špalek, jsem byl odsouzen být hlídačem všech těch doktorských hejblast, medikamentů a obvazů, které teprve přijdou do styku s raněnými. Můj sklad zářil čistotou, zdravím a neposkvrněností. Na ramínkách visely bělostné pláště, ty vyprané jsem sledoval podezřívavými pohledy, jakoby v nich byly pod povrchem skryty obrysy skvrn.
K ránu jsem na chvíli usnul. Do zmatených snů se vmísil naléhavý zvuk. Probudl jsem se, intenzita sluchového vjemu se snížila, zůstal jen dojem kroků na chodbě. Vyhlédl jsem ze dveří. Zpod okenních rámů proudila mlha a vytvářela roztodivné obrazce. Podíval jsem se vpravo. Pod skomírající žárovkou se v mlze pohybovaly kontury postavy. Jakoby tanečními kroky. Jakoby se vznášela. Bílé vyzáblé tělo, bílá hlava, bílé, a přesto zářící jinou bělostí než mihotavé mlžné opary. Rychle jsem se vrátil do svého pokojíka a z nočního stolku si vzal své brýle. Ach ta profesorská roztržitost. Samozřejmě, po přízraku ani potuchy. Chodbou táhl jen průvan kořeněný zvláštní ingrediencí, které jsem si dříve nevšiml. Cosi hnilobného či tlejícího a přece vzrušujícího. Došel jsem ke konci chodby, kde v pantech tlumeně povrzávala půlka okna. Někým nedovřená, a odtud asi přilétly nevyzpytatelné čichové vjemy z neproniknutelné hradby prastarých stromů.. Vrátil jsem se na polní lůžko s myšlenkou, že asi nějaký nemocný se šel podívat k oknu a můj zrak mě oklamal. Ale proč by si bral bílý plášť? Musím zjistit, zda v tom nejzadnějším pokoji neleží někdo se zafáčovanou hlavou.
Ráno se doktor na mně podíval s němou otázkou v očích a pak odpověděl, že nikoliv.
V době popoledního klidu jsem pečlivě prozkoumával zeď na konci chodby. Něco se mi na ní nezdálo. Vyžádal jsem si propustku umožňující vyjít ven před budovu. Asi jsem byl považován za nepotřebného a snadno obětovatelného, kdyby snad nějaký vlk… či přízrak. Strážný podupával, nudil se, ale v očích pod přilbou jsem zahlédl náznak strachu. Obešel jsem zámeček, prodíral se plevelem i zástupem kopřiv. Za zadním traktem dlouhé zámecké zdi se slepými okny okenic jsem spatřil nádherně rostlou jabloň, která nezplaněla a byla obsypána rudě vybarvenými jablky. Cosi mi bránilo jedno z nich utrhnout. Náhle se zdvihl vítr a větve zaševelily, a mně se zdálo, že jeden kyv mohutnější větve jako by ukazoval ke kamenné zdi. Statečně jsem odhrnul trs kopřiv a při zemi jsem spatřil malé zamřížované okénko a za ním tmavý zatuchlý prostor, do něhož nebylo vidět. Mříž byla pevně zasazena. Pokračoval jsem v obchůzce a zastavil se na rohu předního traktu. Samozřejmě. Za posledním oknem chodby stavba ještě několik metrů pokračovala, trochu jiná, starobylejší, obrostlá mechem. Jakpak by ne, řekl jsem si, za zdí ukončující chodbu v prvním patře musí něco být. Nic nenasvědčovalo, že by do těchto ukrytých prostorů byl přístup zvenčí. Takhle to u starých objektů někdy bývá, z praxe jsem věděl, že obvykle lze objevit skrytý vchod, za který se kdysi schovávala tajemství. Teď už ne. Nebo že by ano?
Má zvědavost historika a znalce starých budov byla probuzena. Tentrokrát však s jakýmsi nedefinovatelným pocitem nejistoty. V noci, v ruce nesa silnou svítilnu, jsem objevil výstupek ve spáře zdi , která se v prvním patře postavila chodbě do cesty. Když jsem ho zmáčkl, načrtl se na napohled celistvém kamenném vzoru náznak obdélníkového obrysu. Zatlačil jsem do zdi, a tajné dveře se otevřely. Váhal jsem, ale já, na pohled nekňuba, jsem naráz dovedl vyvinout odvahu, jako by mi kdosi našeptával sdělení, které mi rozbušilo srdce. Teď musíš vstoupit a jít dál, kdo jiný než ty by byl k tomu předurčen? Ano, jistě, já jsem přece specialista, který by pro svůj koníček historických průzkumů nasadil i vlastní duši. Sestoupil jsem pár schodů níž, proti mně napřahovala své černé rukavičky temnota, z ní sálal horký čpavý zápach. Okamžitě jsem poznal, že tato část objektu je velmi stará, jakoby vnější vzhled zámečku byl jen krycím pláštěm, náznakem nastraženého hlavolamu. Má svítilna pomalu rozkrývala tmu, na vlhost a starobu zdí jsem byl zvyklý. Sestoupal jsem po třiceti žulových schodech a octl jsem se v malém prostoru s nízkým stropem. Kolem zdí stály vyřezávané dřevěné police a stojany z pokroucených větví, plné lahví vín, jistě starodávných, neboť etikety na nich rozmazala vlhkost a nazelenalá plíseň. Byla- li to vzácná soukromá vinotélka gurmánského rytíře či zhýralého šlechtice, proč byla tak důmyslně skryta? Kdyby byla pravidelněji používána, pak by jistě stopy po otvírání byly na vstupních dveřích zřetelnější. Opravdu divné. Odolal jsem pokušení vzít zaprášené láhve do ruky, stáhl jsem prsty zpět s myšlenkou: proč jsou v tak vzduchotěsném černě čirém prostoru zaprášeny? Že by jedovaté výpary lesa nesly na svých křídlech šedé pevné částice? Instinkt mi napovídal, že za chvíli bude v sklípku nedýchatelno, a současně: jakoby mi se stropu padající kapky cosi chtěly říci. Rychle jsem vystoupal zpět, zavřel dveře a zahladil všechny stopy po mém vniknutí. V budově panoval bzučivě vibrující klid.
Byl jsem tak povznesen svým objevem, že jsem téměř nezpozoroval, jak se kdesi uvnitř ve mně cosi hnulo, aby vytvořilo prostor, jehož účel mi nebyl znám. Jakoby do mne vnikla část tajemného ovzduší, pocit odkrývání zasutých koutků nejen v duši, komůrek, jejichž tajemství ještě nebyla odhalena. Třeba vyčkávají a čekají a zrovna právě na mne. Ve spojitosti s tímto zámkem, jehož zdi samy od sebe promlouvají k připraveným uším. A současně, vedle příjemného pocitu vyvolenosti mne v mysli píchl osten ponížení: proč hraju v hiearchii tohoto sanitního oddílu tak bezvýznamnou roli? Pryč byl pocit sebeuspokojivé osamělosti, zmizel jako pára nad šálkem čaje. Měl trpkou chuť, vodu ze studně jsme museli pořádně desinfikovat. Těch pár kroků k dubovému roubení se zdálo být nekonečných. Dál nikdo nikdy nepostoupil. Inu, papíroví hrdinové téhle prohrané války. Byl toho příčinou strach skrytý v padajících slzách rosy, které v pošmournu dlouze dovedly vyčítat? Anebo pocit ohrožení, kdy větve stromů obkružující mýtinu naznačovaly svým pohybem vbod až do ledví?
Život v zámečku plynul až nepřesvědčivě klidně. Klid nehybnosti jako klid před bouří. Stav nemocných se stabilizoval, byť nebyl žádný z nich schopen opouštět lazaretní pokoje. Kromě běžné obsluhy a převazů neměli oba saniťáci žádnou práci a tak hráli s unuděným doktorem v jednom kuse mariáš. Ve stavu určité otupělosti a otrlosti, kterou přináší dlouze se vlekoucí válka, je nenapadla otázka, co způsobilo, že původní drastické nemocniční scény se uklidnily a zavládla idyla? Snad nehostinnost světa venku vzbudila zasuté vzpomínky na domov. Smutné vzpomínky. I téměř starosvětský zdecimovaný strážní oddíl si léčil své šrámy a strážní služba zcela uspokojovala případné emoce snahou překonat strach. Odpočívali, jaky by je zachvátila velká únava. Únava přicházející z minulosti bez vyhlídky do budoucnosti.Velitel uzavřen ve svém pokoji byl téměř neviditelný. Kromě pravidelných kontrol, které ztratily říz, se asi věnoval četbě. Jeho kostnatou tvář opustila maska bojovníka a já jsem podvědomě pocítil, že se mi začíná podobat. Měl jsem dojem, že se neznámá kouzla procházejí po nocích a za dne vykukují zpoza rohů a šerých zákoutí.Trochu mě zajímalo, jaké knihy asi kapitán skrývá v té okované truhle, kterou sebou vždy co pamatuji vozil a střežil ji jako oko v hlavě. Sám jsem měl dost svých odborných publikací, ale přesto…
Pod záminkou, že podám zprávu o výsledcích mého průzkumu okolí zámečku (o něž velitel neprojevoval sebemenší zájem) jsem se odvážil pozvat kapitána Bucholta k sobě do skladu, a také, snad cosi mu budu moci ukázat, jakési nesrovnalosti ve vybavení. Nedodal jsem, že při té příležitosti mu nabídnu ono více než archivní víno ze sklepení. Za normálních okolností bych se neodvážil tohoto gesta nepřislušejícího k postavení podřízeného, ale bylo zde něco normálního? Chtěl jsem si polepšit a povznést se ze svého druhořadého postavení? Nebo že bych se snažil využít apatického dlouhána s distinkcemi na ramenou k ochutnávce vína, co kdyby? Mně neznámé myšlenky a nutkání kroužily v mé hlavě jako neodbytný roj vos.
Za noci jsem se vypravil do sklepa a opatrně jsem vyjmul z police dvě láhve červeného vína, jiskřící ve světle svítilny, rudě sytý tvar lahve, jejíž obrysy z bílého skla jakoby zmizely. Sfoukl jsem prach směrem k vzniklé mezeře a překvapením jsem ustoupil o dva kroky. Odfouknutý prach usazující se na zdi vytvořil náznak obrysu úzkých dveří. Další tajemná místnost, kde by mohly být ještě vzácnější druhy vín? Stojan s lahvemi se dal snadno odsunout, měl jsem pocit, že mi pomáhá přízračná neviditelná síla.
Pootevřel jsem dveře. Malá kobka. Ledově studená. S čtvercovým zamřížovaným okénkem, ano, tím, které jsem objevil na druhé straně budovy poblíž jabloně. Okénkem pronikal fosforeskující přísvit poněkud zabarvený zelení kopřiv pomalu se napřimujících venku za mříží. Od měsíce nemohl pocházet a zeleň kopřiv bývá obvykle matná… Spatřil jsem kamenné náhrobky, že by utajovaná krypta? Za skladem vín to bylo poněkud neobvyklé, tak s tímhle jsem se ještě nesetkal. Neměl jsem čas prohlížet otřelé reliéfy. Víno v lahvích, které jsem svíral v podpaží, se dožadovalo odchodu. Snad dostávalo signály od mých plic toužících po čerstvějším vzduchu. Jako by mříže tvořily clonu zabraňující jeho průniku.Tohle překvapení raději prozkoumám za bílého dne, neboť světlo baterky se rychle a nenávratně ztrácelo v temnotě připomínající rozředěnou zčernalou krev.
Trochu mě udivilo, že velite přijal mé pozvání bez nejmenšího zaváhání. Přišel jako vždy pečlivě ustrojený a upravený. Probrali jsme pár problémů, z nichž ani ten nejožehavější, ztráta jednoho balení morfia, kapitána nevzrušil. Zato mu blýsklo v očích, když spatřil ony dvě ze sklepa přinesené láhve. Před tím jsem našel v jakémsi kamrlíku dva slušně vypadající cínové poháry. Naplnil jsem je k okraji. Major se napil první. Jeho tvář vyjadřovala spokojenost až poněkud nepatřičnou. Napil jsem se také. Víno bylo těžké, husté, nasládlé, lepilo se k jazyku a s podivným zachraptěním stékalo hrdlem. Ochotně a bez zábran jsem doléval poháry. Brzy byla první láhev prázdná. Když jsem ji bral se stolu, všiml jsem si nápisu na zadní straně etikety, jak z něj odtékala červená barva vína, stalo se švabachové písmo čitelnějším. Přeslabikoval jsem s vytřeštěnýma očima a sinalými rty pokyn, jenž se vrýval až do hloubky srdce: jestli nechceš zemřít, naceď do nápoje tvého společníka pár notných kapek své krve. Otřásl jsem se hrůzou, ale nemohl jsem neuposlechnout. Řekl jsem asi něco velmi důležitého, náhle se za mým vypouklým čelem vynořivšího, co způsobilo, že velitel vyšel na chvíli z mého skladu. Vyhrnul jsem si rukáv vojenské blůzy a bodákem si nařízl předloktí. Jak je to dávno, co jsem viděl svou krev, tehdy mi bylo špatně na zvracení. Teď jsem klidně pozoroval rudý pramínek stékající do poháru a mísící se s vínem stejného zabarvení. Rychle jsem otevřel druhou láhev, dolil oba poháry a shrnul si rukáv. Právě včas. Cítil jsem, jak krev prosakuje látkou, ale navenek se jevila neviditelnou, jakoby změnila odstín na tu šedězelenou barvu uniformy.
Obsah pohárů jsme vypili do dna. Po posledním loku se kapitán neuvěřitelně změnil. První věty byly ještě srozumitelné:
„Konečně si uvědomuji, že jsem doma. Instinkt, který mě sem vedl, ten parchant jeden, se nedal potlačit. Napij se zhluboka, se mnou, na znovunalezení tmy.“
Když jsem plnil pohár podruhé, dolil mi část ze svého. Zasmál se šíleným smíchem, vyhrnul si rukáv khaki saka i košile, z výložky vyňal žiletku, řízl se těsně za zápěstím a do obou pohárů nakápl malý čurek své krve.
„Stali se z nás bratři. Jsme bratry, jen jsme o tom nevěděli. Velice dlouho jsem tě hledal.“
„Ale to přece není možné.“
„Ano, poznávám tě, tu tvoji kostnatou teď už správně pozměněnou tvář.“
Zamířil na mne pistoli. Nepřekonatelnou silou mi pohár přitiskl ke rtům. Musel jsem pít.
Pak se jeho vzhled začal měnit ještě víc. Propadlá tvář zarůstala vousem, rty se pootevřely a bylo za nimi vidět dvé přečnívajících zubů. Ale těm upířím se nepodobaly. Když se vztyčil, jakoby náhle vyrostl, ruce se mu zakřivily a prsty se dostaly tvar drápů s ostrými nehty. Vtlačil jsem se do židle a pevně svíral desku stolu. Nevšímal si mne a vyrazil ven ze dveří. Slyšel jsem jak sbíhá po schodech a rozráží dveře. Pak o kámen zazvonila přilba následována pádem těla. Vzduch prořízl výkřik.
Sebral jsem pistoli se stolu, převrhl pohár a bral to po čtyřech schodech dolů. Kapitán se skláněl nad ležícím strážným, jehož plášť, blůza uniformy a košile byly u krku rozhaleny. Slyšel jsem mlaskání a šíleně vášnivé vzdechy. Ve vzduchu se vznášely výpary čerstvé krve. Doufal jsem, že kapitánova přeměna z lidského jedince na nějakého tvora jistě strašného vzhledu ještě není ukončena. Přišel jsem v poslední chvíli. Teď se vrhne na mne, bratra, ale současně nepohodlného svědka. Bratra s krví jemu tak blízkou. Vypálil jsem do kapitánových zad a hlavy celý zásobník. Zhroutil se stranou, z úst mu vytékal tenký potůček napěněné růžové kapaliny, omýval zbytnělé špičáky, namodralý jazyk byl napuchlý, rty popraskané. Uprostřed čela měl zarudlou okrouhlou dírku. Netrefil jsem špatně. Než přiběhli vojáci ze strážnice, odtáhl jsem bývalého kapitána za roh a ukryl v houštině.
Strážnému s rozdrásaným hrdlem už stejně nebylo pomoci.
„Vlci jsou tady neobyčejně velcí a agresivní,“ řekl jsem tomu nejodvážnějšímu, ostatní zůstávali v skrytu chodby. Ten nejodvážnější byl malé postavy a já jsem si znovu uvědomil, jací chcípáčkové tvoří náš strážní oddílek. Voják se odvrátil a začal zvracet.
Podíval jsem se na mrtvého, on jediný byl vysoké a rozložité postavy. Že by shoda náhod? Můj pohled byl delší než by měl být. Při pohledu na rudá stigmata a splývající šál krve jsem si maně olízl rty a polkl.
„Před ostatními ani slovo. Sám mrtvého pohřbím. Velitel vám oznámí, že dezertoval. Nesmíme vyvolat paniku.“
Třesoucí se bledá tvář přikývla.
„Jděte dovnitř a dobře zavřete dveře strážnice. Ne, jeho puška mi bude úplně stačit.“
Vojáček se na mne podíval nevěřícně, jakoby mě viděl poprvé. Možná, že mě opravdu viděl poprve, možná trochu jinak než dřív. Uposlechl mého pokynu, uposlechl mne, obyčejného zdravotnického skladníka. Snad si v mé tváři přečetl něco víc než autoritu.
Vystoupal jsem do svého kamrlíku, vzal si vojenský plášť a pod něj schoval polní lopatku.
Nejprve jsem odtáhl kapitána, potom strážného. Oba k jabloni. Sám jsem se divil, jakou obrovskou sílu a odvahu jsem v sobě objevil. U jabloně byla zem měkká. Rudá barva jablek na stromě mě vzrušovala, takže jsem pracoval lopatkou s mnohonásobným úsilím. Dostával jsem hlad. Pomalu ale jistě se mi v žilách a cévách šířila žádostivost po obnově krve. Kdo jednou zabil, vidí další zabíjení mnohem snadnějším. Ale já jsem v tu chvíli proces zabíjení nechápal jako lidskou cestu ke smrti, ale cestu k životu mimo obyčejný obvyklý svět. Možná, že jsem nevypil toho nápoje dostatečné množství, možná, že mé univerzitní vzdělání humanistického směru bylo příliš hluboce zakořeněno. Nechtěl jsem brát život těm, kteří se ho nechtějí vzdát. Těm nevědomým.
Vrátil jsem se do svého skladu. Z místností raněných jsem ucítil intenzivní zápach krve. Uvědomil jsem si kapitánovo prokletí. Ta vůně krve v něm probouzela zasuté touhy po delikátním nápoji, který byl typický pro jeho rod . Avšak současně věky získaná a z pokolení přenášená tradice noblesy mu nedovolila využívat krve raněných a slabých. Sám na sobě jsem pocitil odlesk jeho muk.
Zámek se zachvěl v základech. Jakoby ty dvě vyjmuté láhve rudého vína porušily ve sklepení statiku budovy.
Drásavé vnitřní pocity se ve mně proměnily účinkem předchozích událostí ve velitelskou rozhodnost. Nebo to bylo proto, že mi oči krvavě plály. Vyhlásil jsem urychlenou evakuaci raněných. Snad i otřesy budovy přispěly k jejímu zdárnému provedení. Poslední byl evakuován můj sklad. Všechen zdravotnický materiál, kromě injekční stříkačky a krabice s ampulemi.
Prázdné místnosti zámku hrozily zřícením, ale já věděl, co mám udělat. Otevřel jsem tajné dveře do sklepení, sestoupil dolů, prošel pod nízkým stropem až k polici, odkud jsem vyjmul ony láhve vína. Měl jsem neuvěřitelnou sílu, pomocí níž se mi podařilo otevřít přístup do skryté kobky navzdory prasklinám a deformacím stěny. Mrtvolný zápach mi připadal příjemný. Vždyť vlastně nebyl mrtvolný, ale ve mně cosi probouzející, jakési povědomí souvislostí, i povědomí stavu, který přichází dlouho po smrti. A daleko od ní. S lehkostí jsem odsunul desku hrobky. Věděl jsem, která je prázdná. Na chladném a vlhkém kameni jsem spočinul jako na poduškách. Náhrobní deska za mnou tiše zapadla. Viděl jsem i ve tmě, tak mi svítily oči. Injekční stříkačku jsem nasál mnohonásobnou dávku morfia a vstříkl si ji do žíly. Olízl jsem kapku své krve. V mém vědomí se začaly promítat obrazy z budoucnosti… Zámek se bortí, sutiny zavalují prázdné prostoty, velké kameny ze stěn sklepení rozbíjejí láhve s vínem. Teď už jsem věděl, co je v nich: krev přeměněná na víno. Tak jako bakterie se uzavírají do pevností spór, tak esence životodárné lidské tekutiny vyzrávala v nápoj o chuti nejvzácnějších a nejstarobylejších vín.
Uvolněná purpurově černá kapalina dostávala křídla, slévala se do pramínků podobných vodorovným snopkům deště. Ty se prosmykly škvírami v sutinách a vytvořily rudý baldachýn nad prostranstvím před bývalým zámečkem, na kterém se choulili ranění, uklidňováni zdravotnickým personálem a hrstkou postrašených vojáčků. Baldachýn, rudá duha po celém nebi, blesky vysílající polární záře oděná v šarlatovém hávu. Věděl jsem, že bude viditelná z dálky, vzbudí zájem velitelství a přivolá tak brzkou pomoc. Myšlenky a představy se mi kalily a rozplývaly, jako kruhy na vodě či paprsky pod zavřenými víčky. Ještě zahlédnu snový obraz lesa. Stromy jakoby se před letícími šípy rozestupovaly. Krvavé paprsky se podobají výstřikům pramenů, snášejí se nad mýtinkami v závojích tmy, která ustupuje do pozadí. Zem pokrytá mechem a ostřicovou trávou se nadzdvihuje, v prohlubeninách jam podobných hrobům se vztyčují kostlivci, jako ohořelci z popelnaté pece, k jejich kostem přirůstá maso a svaly, vznikají žíly a cévy, do nich se vstřebávají šípy krvavého deště, už jsou zase doma, srdce začíná bít, v souzvuku, jako zvony rozechvívající vzdálené věže. Víno se znovu mění v krev, tu původní, s ničím nesmíšenou, poznávající své řečiště a zapomínající na to, co bylo. V krev mírnou a životodárnou. Na uhel spálená pokožka dostává tělovou barvu, postavy ožívají, ano vidím jim do tváří, jsou to obličeje lidí žijících ve vesničkách před léty, ne, těsně po začátku války. Vypadají ustrašeně, pak udiveně. Zmatený pohyb a víření se náhle proměňuje v řád: postihnuti darem zapomnění mírumilovně hledají cestu do opuštěných domovů. A stromy jim ustupují z cesty. Jdou podobni slepcům, po tenké nitečce paměti. Najdou své vesničky a domy nebo to, co z nich zbylo..
Pomoc pro raněné a vojáky přišla opravdu brzy. Vojáci, saniťáci a lékaři mluvící cizí řečí.
A já? Poslední pocity patřily mně a komusi ležícímu ve vedlejší hrobce. Ne komusi neznámému, je tam přece můj otec, otec bratrovraha. Neživý, snad jen přízrak jeho ducha. Pak řekl jsem mu beze slov:
Lituji, že jsem ti zabil syna, že jsem zabil svého bratra. Avšak vrátí se k nám. Prostoupí žilami kmene jabloně do jejich plodů. Zprvu zelená a pak rudá krev. Uzavřená pod ruměnnou slupkou jablek, co se zakutálejí ke zdi, propadnou otvory mříží v přízemním okénku, přemění se, složí se v bratrovu podobu a on bude tady s námi. Znovu vystaví zámek, neboť jeho moc oplodněná zemí a sluncem ještě víc vzroste. A pak společně usedneme k prostřenému stolu, on, ty a já a ještě někdo, zavoláme některého ze svých poddaných a… Ještě někdo? Můj druhý bratr, tvůj třetí syn. Konečně se setkají a poznají navzájem.
Ještě snad stačím odeslat všechny své myšlenky na dálku jemu, Erikovi, našemu nejstaršímu. Ale kam, to už jsem přesně nevěděl, snad jsem si mohl v posledním záblesku vědomí jen představit tu scénu, kdy zpráva bude doručena.. Obrazy v očích se míhaly a uhasínaly jako žhavé uhlíky měnící se v popel. Popel, jehož bylo náhle všude plno, nejen v pozůstatcích sklípku s krvavými střepy. Obrazy pod víčky zůstávají na věky posledními. Pak jen tma a čerň. Snad tato slova diktuji do rudého víru, který je přepíše na vlnící se svitek větru s písmem viditelným jen vyvolenému.“
A kdesi, v cizí zemi, o pár prchavých vteřin později, neb co jest pozemský čas oproti tomu probíhajícíu v pozadí, se samo otevře okno odrážející zapadající slunce. Jakýsi hrabě jménem Lovepeace, před válkou užívající jméno Erik Hebert, obdržel sdělení, svitek listů, které se oknem jeho zámku snesly na intarzovaný stolek, při ohnivé hře záblesků na dalekém obzoru. Postarší hrabě se napil červeného vína. Přečetl vzkaz, podíval se do prázdna a náhle uviděl.
Dvě hrobky, sklep plný prázdných průzračných lahví. Pochopil, proč jednotka SS opustila zámeček těsně po provedených popravách. Snad se zalekla těch potoků krve, i štiplavého dusivého kouře, které se vracely z lesa zpět. Určitě ti dvojbleskáči neobjevili vchod do podzemí. Nebo zklamáni jeho prázdnotou…sami prázdní, chtěli dvojí prázdnotu jaksi vyplnit.
A ovšem, náš otec nestrpěl, když mu někdo fušoval do řemesla a znevažoval jeho záměry. Dovedl se mstít. Krutě. Vzdušná pokrývka plná popela nesmiřitelně dusila. Kvapný odjezd, který skončil o deset kilometrů doleji obrovským výbuchem. A ten, kdo se odvážil zůstat, byl změněn ve vlka.
Hrabě si přečetl text dvakrát a pro jistotu svitek spálil. Do úzkých chřípí nad ohrnutým horním rtem mu zavála zvláštní vůně: jarní vůně dětství a současně pohřebně podzimní. Modrorudý plamen se kroutil v zlatém popelníku jako usmívající se had, vlnitý had obtáčející kalich. S vínem? S krví? Muž si pročísl delší dobře sestřižený prošedivělý vous a se zanícenýma očima propátrával obsah láhve.
Porozuměl celému textu. Ano, půjde si tam zastřílet. Ano, vlky. Prospěšný důvod osamělé jízdy. Ale nejen o tohle půjde. Návštěva plná piety? Slepování střepů? Nebo touha po rudých plodech? Ach, bratři mí, bratři! Podivní bratři, odpustíš nám kdy,otče? Pod pláštíkem této záminky se v duchu, v hloubi své černoty, s uspokojením a touhou vracel k pasáži svitku uzamčeném v krvavě rudém srdci, k větě znějící ozvěnou prázdného sklepení: „zakopal jsem ho pod jabloní.“


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 117 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 20.04.2008, 21:14:48 Odpovědět 
   Máš úplnou pravdu. Snažil jsem se složitostí zvýšit tajemnost a taky mám někdy skrytou snahu desorientovat čtenáře a přinutil ho spíš vnímat dojem (což naopak kritizuji u jiných). Díky za hodnocení: obojí mě potěšilo.
 Eilonwy 20.04.2008, 19:54:18 Odpovědět 
   "Je těžké porozumět tak dlouhému textu, který se navíc tolik větví. Souvětí jsou sice krásná, ale příliš dlouhá. A já se v nich ztrácím." Tentokrát začala mluvit přímo k věci, což je nejmíň podivné. Většinou prvně kecá o něčem, co s povídkou nic společného nemá, ale... "Je to pěkné, co se mi na tom líbí nejvíc je to, že je to osobité, s vlastním nápadem. Má to svou fantazii."
 Mab 28.06.2007, 23:36:53 Odpovědět 
   Zajímavé. Je vidět, že sis s tímhle dílkem pohrál, rozhodně to není klasický upírský příběh. Bravurně vykreslená atmosféra. Obdivuji nápaditá slovní spojení, stejně tak jako dobu, do které je děj zasazen. Neobvyklá kombinace působí svěže a neotřele. Snad více než samotný děj se mi líbí zpracování. *obdivný potlesk*
 ze dne 29.06.2007, 7:19:04  
   čuk: Gíky za přečtení a hodnocení. Ono přesadit děj do trochu reálných kulis, to znamená utnout některé možnosti fantazie, je vždychy těžší
Dík zan přečtení a porozumění
 leafe 09.03.2007, 13:13:15 Odpovědět 
   Líbil se mi dost začátek, ta charakteristika skladníka byla prostě super. Krom-Mým nejvlastnější koníčkem, dal bych tam Mým nejvlastnějším koníčkem, no je to na tobě jenom mě to tam trochu rušilo. Dale bých tě chtěl pochválit, zatím nejlepší dílo WS, temné, cítil jsem i pocity strachu a to u hororu má být, i proto se mi to asi tak líbí.
 ze dne 14.03.2007, 20:06:25  
   čuk: Díky za hodnocení, máš pravdu: vypadlo mi tam písmeno m
 Snílek 07.03.2007, 20:41:10 Odpovědět 
   Tvoje slovní zásoba je fakt obdivuhodná. Bylo to na mě trochu moc dlouhé, ale líbilo se mi to.
 Mathew 05.03.2007, 19:06:32 Odpovědět 
   Temné, hodně temné.
Souhlasím, že někdy je to tak košaté, že to je těžké pojmout, dá se říct náročné. Ale Hugo se taky nedá číst jak komiks.:o)
 ze dne 24.03.2007, 1:45:36  
   čuk: A ty taky ne!
 Anquetil 21.02.2007, 18:28:52 Odpovědět 
   Panejo, to je ale síla! Žasnu i nad tvou bohatou slovní zásobou, s níž si dokážeš hravě poradit s jakýmkoliv tématem s lehkostí, tobě vlastní. Styl je pro čtenáře možná až příliš květnatý ale jedno je jisté: je to skvělá práce! :o)
 Eifelovka 21.02.2007, 16:53:23 Odpovědět 
   Docela se mi líbilo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Normal
Katsushiro
Martínek
Govrid
Třpyt
Raba
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr