obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915350 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390252 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sad ::

Příspěvek je součásti workshopu: A tak jsem ho/ji zakopal pod jabloní
 autor Eve publikováno: 21.02.2007, 23:16  
 

„No tak to je bezva.“ Rozkřikla se na mě. Na čele jí vyběhly ty stařecké vrásky a rukama máchala jako šílená. „Jak si mohl! Nikdo ti to nedovolil!“ „Promiň, ale je mi přes třicet a nikdo mi na vlastní zahradě nemusí nic povolovat si myslim.“ Pokoušel jsem se bránit, ale jakékoliv argumenty jí byly zcela volné. „Je to teď tak smutný, ještě to tu nakonec vybetonuješ jak tě znám!“ „Nezlob se, ale je tu celý sad jabloní, nepoznala bys nic, kdyby jsi mě neviděla, jak ji podřezávám.“ V tu chvíli jsem měl pocit, že jí snad vyhrknou slzy. „Jak to můžeš říct, nepoznala, já si ty stromy zamilovala, ten výhled, hned bych to poznala.“ „Mami sakra jde o jednu jabloň co stála u okna a stínila, nebudeme se tu hádat kvůli takový blbosti, a hlavně - už se to nedá vrátit.“ Zatrnulo mi. Svraštila čelo a její oči dostaly odlesk zla. Neřekla nic, jen mě probodávala očima. „No nic, tak já se půjdu umýt a spát.“ Pořád mlčela, odešel jsem.
Napustil jsem si vanu horkou vodou až po okraj a ponořil se do ní. Vzpomínal jsem, jak otec zemřel a zanechal po sobě jen dluhy. Jak matka musela prodat dům, aby dluhy splatila a jak jsme bydleli v takové malé kůlně. Vyrostl jsem a ušetřil na dům. Nechtěl jsem mámu nechat bydlet v té hrůze, tak jsem si ji vzal k sobě. Ostatně doktor říkal, že by to byl zázrak, kdyby se se svou nemocí dožila padesátky. Teď jí je k šedesáti a je tu se mnou stále.
V posteli jsem si chvilku četl, ale únava mě přepadla dost rychle a tak jsem usnul tvrdým spánkem. Vzbudil jsem se uprostřed noci se zvláštním pocitem. Nebyl jsem v pokoji sám. Tušil jsem cizí přítomnost, ale bylo zhasnuto, dveře zavřené a bylo tu naprosté ticho. Sáhl jsem po světle u postele. Rozsvítil lampičku. Mé nerozkoukané oči zahlédly obrysy postavy u dveří. Vylítl jsem do sedu na postel. Protřel si oči a než jsem stačil cokoliv říct, poznal jsem v postavě mojí matku. Koukala se na mě zase těma zlýma očima. Přeběhl mi mráz po zádech. „Mami, co se stalo? Proč tu stojíš u mě po tmě a úplně po tichu?“ Zase mlčela. Otočila se a odešla.
Potom jsem už neusnul. Převaloval jsem se na posteli a v duchu mámě nadával, co to má za pitomé nápady.
Druhý den v práci jsem se nedokázal vůbec soustředit. Únava sehrála svou roli. Dával jsem to mámě za vinu a v rozčilení jsem se z práce ulil dřív a doma udělal něco strašného.
Porazil jsem další jabloně, na které mi síla stačila. Až když jsem nemohl, posadil jsem se na jednu z nich a kouknul do okna. Stála u něj máma a tiše mě sledovala. Přepadly mě výčitky. Rozhlédl jsem po té spoušti kolem. Sklonil hlavu do dlaní a oddychoval.
Ucítil jsem něčí ruku, jak mě hladí po vlasech a tichý hlas říká: „Dělej jak myslíš, skončíš dřív, než padne poslední jabloň.“ Byla to poslední slova, která jsem od mámy slyšel.
Pak se její noční přítomnost v mém pokoji opakovala každou noc. Tichá a po tmě. V práci jsem už nedokázal udělat vůbec nic a každý den se vracel s tím, že ty zatracené stromy pokácím. Nevím, co mě tak hnalo je kácet, kdybych se jen dokázal ovládat. Zlost, tvrdohlavost byly ty zlé vlastnosti, co mě hnaly do jabloňového sadu. Zkoušel jsem na mámu promlouvat, ale marně. Jediné, co mi v uších znělo byla ta její poslední slova. Slyšel jsem je, když jsem usínal, když jsem se snažil v práci přemýšlet i když jsem kácel jabloně. Nakouknul jsem z okna. Zbylé jabloně by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Otočil jsem se do místnosti a za mnou stála taková jiná. Snad vypadala mladší, hezčí. Ne to není možné, to se mi jen zdá – ne – vážně – už nemá šedé vlasy. „Mami, tobě to sluší.“ Vyklouzlo mi nechtíc. Nic neřekla, jen se na mě podívala těma zlýma očima.
Ten den jsme měli jet k doktorovi na pravidelnou kontrolu. Jela poslušně, avšak beze slov.

„To není možné, vše vypadá, jakoby byla zdravá, a dokonce – i cholesterol, tlak – všechno v pořádku. Stalo se něco v poslední době? Takováhle změna k lepšímu je až překvapující.“ Podivoval se lékař. Jeho slova mě trochu děsila. Vyprávěl jsem mu o maminčiných návštěvách u mě v pokoji, o jejím mlčení i o jabloních. Kroutil podivujíc se hlavou. „Vypadá to na vážnou psychickou poruchu. Dokonce asi tuším jakou. Když vám řeknu, že nyní nastal klid před bouří zjevně nebudu daleko od pravdy.“ Nechápal jsem jeho slova. „Pacientův stav se markantně zlepší, za to však rychle přijde poslední stadium. Jediné, co vám mohu poradit je klid pro vaši matku a předepíšu vám pro ni uklidňující léky.“
Vyložil jsem ji doma a jel do lékárny pro prášky. Trošku jsem se zdržel v místní hospůdce. Po příjezdu mě však čekalo strašlivé překvapení.
Ze zbylých tří jabloní byly další dvě pokácené a uprostřed sadu stála jen jedna jediná. Za to však na místech poražených jabloní byly vysázeny nové. V uších mi zazněla slova: skončíš dřív, než padne poslední jabloň. Vždycky měla poslední slovo a i teď si chtěla vymoci ty padlé jabloně. Naštval jsem se nad její neoblomností, nikdy neuzná, že i já se již můžu rozhodovat. Šel jsem si lehnout a doufal jsem, že teď už snad dá pokoj se svými návštěvami. Na její léky jsem úplně zapomněl.

Spalo se mi tuhle noc jako nikdy. Jakoby neměla konce a jako bych si vysloužil takový spánek. Neměla konce a já spal rád a spokojen.

Na zahradě při měsíci jsem zalévala poslední jabloň. Cítila jsem sílu mládí, jakou jsem už dávno necítila.
A jestli byl dřív nějaký problém, tak jsem ho zakopala pod jabloní.


 celkové hodnocení autora: 84.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ancheeck 26.03.2007, 15:59:31 Odpovědět 
   Opravdu poutavý a zajímavý příběh...přečetla jsem jedním dechem - stálo to za to - možná to jen chtělo nějak poutavěji dotáhnout závěr - ale i tak za 1:)
 leafe 09.03.2007, 13:49:36 Odpovědět 
   Příjde mi to trochu zvláštní vybíjet se na stromech, možná proto, že to u člověka není tak časté. Chválím nápad, sice jsem se nebal, ale nějaký zvláštní pocit jsem při tom měl.
 sirraell 08.03.2007, 14:44:12 Odpovědět 
   Znate to kdyz vam neco nesedi, ale nedokazete rict presne co, tak se citim pri cteni teto povidky. Nemam nic proti, ale zaroven nemohu dat za 1. Nevim co dodat.
 Ada Mišková 01.03.2007, 15:16:06 Odpovědět 
   Mě to přišlo děsivý - přece nemusí hned padat hlavy a stříkat krev, aby se člověk bál. Absurdita je podle mě daleko účinější. Pěkný konec - změna vypravěče, příběh jasně skončil, přesto zůstal otevřen.
Jen po formální stránce bych měla pár výhrad. Ale kčertu s nimi.
 Mathew 27.02.2007, 23:16:27 Odpovědět 
   Je to první čistá jednička(když nepočítám "Jako v bavlnce", kde se o kvalitě nedá pochybovat), kterou mohu udělit v tomto workshopu - čtu to odshora:o)
 čuk 22.02.2007, 8:36:12 Odpovědět 
   matčina schizofrenie je opravdu zvláštní, ale byla zřejmě dědičná a projevila se skrytým vzdorem a nenávistí vůči matce. Ale ty jabloně si to nezasloužily a nepochopil jsem, proč byly předmětem sporu: Mohlo to být ale cokoliv. Nijak jsem se moc nebál. Ale ve WS se zřejmě neodpovídá
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Piková Dáma (8....
Jackie Decker
Čas není II
Centurio
Mluvčí mysli (2...
Minaret
obr
obr obr obr
obr

Pinochio II.
6thSun
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr