» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141752

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 8 ::

:: ..a a teď drobínek klišé..mňamy... :o) ::

Viktor	publikováno: 27.02.2007, 14:52

Mlha


	„…a to bylo vše z našeho pravidelného zpravodajství…“, moderátor rozhlasových zpráv se odmlčel a popová hvězda osmdesátých let začala zpívat nějaké zajímavé věci o malovaném džbánku. „Jéžišmarjá!“ Obrátil Robert oči v sloup a jal se kvapně ladit jinou stanici. Dlouhou dobu se ozývalo jenom škvrčení a pískání, než se ozvaly nějaké smysluplné zvuky. Bohužel to byla ta samá stanice – pro změnu zde jiný mistr nosovým hlasem sděloval, že jako chlapec toužil slávu získat. Robert se s tím s povzdychem smířil a chtě nechtě se přenesl do časů do pionýra a front na mandarinky. Mlha houstla. Přes přední kapotu jeho služebního opelu se převalovaly husté bílé chuchvalce, téměř vatovité konzistence. „Heršvec…tahle objížďka se mi přestává líbit. Je listopad…, nahoře v průsmyku by to mohlo namrzat…“ Robert poměrně často mluvil sám se sebou. Při jeho práci, kdy trávil hodiny a hodiny v autě, mu to připadlo docela normální. Světlomety vysekávaly do bílé stěny před vozem dva krátké žluté kužely. Robert nervózně poposedl. „Je půl čtvté,“ jukl na digitální hodiny zabudované v palubovce, „ ve čtyři bude tma jako v prdeli!“ Autorádio začalo místy ztrácet signál, takže majstrštyky králů popu byly přerušovány dávkami syčení. Robertovi to nikterak nevadilo. „ Jestli v těhle serpentýnách potkám kamión, tak bych za sebe nedal ani zlámanou grešli!“ Na moment jej napadlo, co je vlastně zlámaná grešle, ale myšlenku nedokončil, protože ve výseku osvětlené mlhy se vynořilo kus ocelového svodidla. „Kurva !“ Zaklel Robert a zadupl brzdový pedál do podlahy. Pneumatiky zasvištěly po vlhkém asfaltu a předek auta se zhoupl. Tupý náraz se nekonal. Robert si z přesazenou čelisti odfoukl tak intenzivně , že si plivl na brýle. Maličkou kapku setřel ze skla prstem. Zbyla po ní šmouha, která rychle zaschla. „To bylo ale…!“ Robert marně přemýšlel jaký je vyšší stupeň slova štěstí. Posunul si brýle , které mu sjížděly po zpoceném nose. Rádio ztichlo úplně. Vzal za kliku a otevřel dveře, do auto dýchlo lezavé vlhko smíšené ze zápachem tlejícího listí. Za svodidlem byl patrně les, pro tuto chvíli zcela neviditelný. Obešel auto, aby se podíval, jak daleko od ocelového nosníku skončil. Plastový nárazník se opíral o mokrý rezatý kov. „Ty vole…“, poznamenal znalecky Robert a založil si ruce na prsou, aby v nich potlačil nervózní třas. Dízl jeho služebáku rytmicky pobublával a doplňoval tak rytmické povrzávání stěračů. Jinak bylo ticho jako kostele. Roberta přepadl pocit nesnesitelného chladu. „Nejbližší odpočívadlo je moje,“ slíbil si polohlasně, „ přece se tady nezabiju.“ Vkročil zpátky ke otevřeným dveřím auta. „Pane,…“ Robert vyskočil tři metry vysoko. „Pane, můžete mě kousek svézt?“ Když dopadl prudce se otočil. Za svodidly, přesně v místě, které před chvílí prohlížel, stála malá holčička ve žluté pláštěnce. Světlomety téměř napasované do svodidla jí osvětlovaly pouze horní čtvrtinu, těla takže byla snadno k přehlédnutí. „Co tady děláš, probohaživého? Kde máš rodiče?“ Vykoktal ze sebe Robert, když spolkl ten knedlík, který se mu vytvořil v krku. Holčička s na něj upřeně dívala: „Potřebuju svézt?“ „Jo, jasně. Jsi tady s maminkou?“ Zavrtění hlavou. „S tatínkem?“ Stejná odpověď. Holčička se na něj upřeně díval a zvlhlá ofina se ji pod gumovou kapucí lepila na čelo. Robert vyzkoušel ještě babičku a dědečka…. pak mu došli příbuzní. „Jsi tady sama? Ty ses ztratila, vid?!?“ Holčička se na něj zvláštně podívala. Vlastně dívala zvláštně celou dobu Poslyš, víš, kde bydlíš?“ Přikývla. Rukou, ve které držela nějakou figurku ukázala někam po směru , kterým vedla cesta. „Teď bydlím tady kousek…u mostu!“ „Aha…u mostu. A tam chceš zavézt!“ Přikývla aniž z něj spustila oči. „Dobře… tak si teda nastup!“ Otočil se a udělal asi dva kroky, ale pak si uvědomil, že tak malé dítě bude mít asi problém přelézt ty svodidla. Vrátil se zpět. Holčička už za svodidly nebyla. „Hej…malá…kde jsi?“ Mlha zvláštně jeho hlas zvláštně nesla. „Haló! Holčičko!“ Nikdo se neozval. Pokrčil rameny a vykročil ke dveřím vozu. U dveří se znova rozhlédl. Žádný pohyb, žádný zvuk. Zachvěl se novým přívalem chladu. „Ježiš, to je kosa.“ Skrčil se a ztěžka dopadl na sedadlo. To víš – pomyslel si – ještě tě budu honit po lese. „Jsi můj strýček?“ Zprudka se otočil. Holčička seděla na zadním sedadle. Příliš krátké nohy měla narovnané. Ve slabém světle stropní lampy si Robert všiml, že má děsně špinavá kolena. „Ty si už nastoupila? Ty si nějak šikovná!“ Děvčátku se zablýskly oči. „Jsi můj strýček?“ Otázka zněla až komicky přísně. „ No..myslím, že ne,“ řekl Robert, zabouchl dveře a připoutal se. Interiérové osvětlení zhaslo. Venku byla regurélní tma. Zařadil zpátečku a kousek couvl. Podíval se do zpětného zrcátka na holčičku. „…ale jestli chceš tak můžu být,“ dokončil. Snad to tomu dítěti udělá radost. Dítě mlčelo. Rozjel se mlhou kupředu a brzy dosáhl maximální možné - asi patáctikilometrové rychlosti. Do auto při té svodidlové zastávce do vozu hrozně nafoukalo, otočil regulátorem topení na maximum. Rádio jen tiše škrvčelo. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se malé stopařky a snažil se přitom očima proniknout trocho dál, než metr před auto. „Anežka!“ Ozvalo se mu nahlas, úplně u ucha. Měl co dělat, aby se nevyboural – tentokrát doopravdy. „Sedni si, sakra!“ Křikl hlasitě.“Jestli mě budeš tahle lekat, tak se rozsekáme na cucky!“ V zrcátku viděl, jak se dívka s podivným úsměvem pustila jeho opěradla a sedla si zpět. Chvíli mlčela. „Strýček na měl byl hodný!“ Ozvalo se zezadu nadurděně. „No jo,“ odsekl nervózně a několika ranami do palubní desky se pokusil z výduchů ventilace vyrazit pár stupňů navíc, „ strýček..strýček. jenže nám děvče nejde topení!“ „Máš rád Brumlu!“ Holčička už zase stála a cpala mu před nos svou figurku. Patrně to kdysi byl medvěd, ale teď už to byl jen špinavý hadr, který navíc děsně smrděl… zatuchlinou a hnilobou. „Dej to pryč!“ Odstrčil ji zprudka ruku a bezděky se zachvěl. Měla ji studenou jako led. „Je zlý,“ ozvalo se zezadu, „ nemá tě rád Brumlo!“ „Jo to máš pravdu,“ potvrdil Robert, „Brumlu opravdu nemusím!“ Komunikace s tím dítětem se mu vskutku přestala zamlouvat. Děvče po něm do zpětného zrcátka zvědavě pokukovalo. Vlastně viděl jenom lesknoucí se bělmo jejich očí. „Máš rád mě!“ „Hele, Anežko“, procedil mezi zuby vztekle, „ nemám náladu na tvoje otázky! Pěkně vzadu seď a buď zticha…a hlavně nevstávej!“ „Nemá rád holčičky! Nemá nás rád, Brumlo!“ Robert otočil oči vsloup. „Poslyš, Anež…,“ nedokončil. Do tváře se mu zezadu zaryly, ledové dětské prsíky. Byly zakončené neuvěřitelně ostrými nehty. Robert zařval a vzepjal se v sedadle. „Nemá násss rád, Brumlo!“ Syčelo za ním něco. Nebyl to dětský hlas. „nemá nás rád, Brumlo!“ Motor vytáčený do vysokých otáček vyl. Robert se křečovitě držel volantu, ale neviděl kam jede. Něco ohromně silného mu táhlo hlavu dozadu. „Pusť..pusť...sakra!“ Chrčel přerývaně. „Nemá rád…nemá násss rád, Brumlo…je to zlý sssstrýček…budeme si s ním hrát…“ Hlas zezadu mu pronikal až do morku kostí. Srdce mu bilo jako o závod, těch ledových ruček se nemohl zbavit, drásaly mu obličej tak, že mu po krku stékala krev. Náraz. Cítil jak mu přes hlavu přeletělo něco těžkého. Ozval se zvuk tříštícího se skla. Přes prsa ho šlehla ostrá bolest a potom do něčeho narazil hlavou. Jestli byl v bezvědomí - nebylo to ani dvě vteřiny. Možná ho probral ostrý zvuk klaksonu. Zvedl hlavu. Brýle na nose neměl. Zamžoural do studené mlhy před sebe. Světlomet, ten který se při nárazu nerozbil, osvětloval část pokřiveného zábradlí. Byl na mostě. Motor neběžel. Bylo slyšet jen šumění nevyladěného autorádia. Pak se před světlometem objevila ona. Měla zkrvavený obličej a zpod utrženého horního rtu ji pableskovaly bílé zuby. Usmála se. „Pojď sstrýčku…budeme ssi hrát… strýčkové si rádi hrají….Viď, Brumlo!“ Nepohybovala přitom ústy. Robert zaječel a hrábl po zapalování . Startér zaškytal a několikrát otočil motorem. To se začalo drápat na kapotu. Prsty obroušené od asfaltu ohavně skřípaly po plechu. Na podruhé dízl chytil. „Kam chceš jít …sssstrýčku..půjdeme sssi ssspolu hrát…!“ Zpátečku zařadil přes zuby, pneumatiky zahvízdaly a přes chybějící čelní sklo se do vozu vedral zápach spálené gumy. „Ssstůj ssstrýčku…půjdeššš sse mnou dolů!“ Opel prudce zrychlil směrem dozadu. To co bylo na kapotě se skřípotem sklouzlo před pření kola a zmizelo v mlze. Robert prudce otočil volantem a dupl na brzdu. Kombík se zapištěním otočil do protisměru. Ještě v pohybu zařadil jedničku a týrané bridgestonky se zaječením vytáhly auto ze smyku. * * * „Tvrdí , že ho přepadla nějaká holka,“ řekl praporčík Vávra a podal kapitánovi průklepový protokol, „ ale myslím, že jenom někde boural a je v šoku. Má úplně rozšmelcovanej ksicht. A to jeho auto je taky na sračky, jede sem sanitka…“ Kapitán Fridrich položil housku se sekanou na papír, do kterého byla původně zabalená a vzal průklepák do dvou prstů. „Gvef!“ Řekl s plnou pusou. Praporčík zvedl tázavě obočí. Fridrich namáhavě polkl špatně rozžvýkané sousto a zopakoval. „Krev, vemte ho na krev…“ „Jo..jasně ..to je samozřejmý..“ „Tak už běžte.“ Fridrich se začetl do protokolu: „…tak Anežka…“ Zašklebil se. Opilci za volantem si vymýšleli neuvěřitelné zkazky. Jednoho našli zapíchnutýho ve stromě a on seděl na sedadle spolujezdce. Tvrdil, že řidič utekl , on prej že se jenom vezl….v krvi měl 2,4 promile..dobytek. Ze služebny se ozval nějaký hluk. Jako by tam stěhovali nábytek. Vstal obešel stůl a otevřel dveře kanceláře. Na židli se vzpínal muž se zkrvaveným obličejem, pokoušel se postavit a strhnout na sebe nástěnku visící na zdi. Praporčík se ho zase snažil udržet na židli. Na nástěnce se houpaly podobizny osob po nichž bylo vyhlášeno celostátní pátrání. „Co se tady děje!“ Houkl Fridrich na ty dva. „ Pane kapitáne, nechce do sanitky a tvrdí že to je ona..“ „Kdo ona ..co ona?“ Nechápal kapitán.“ Co to melete,člověče!“ „ Ona…!“ Sípal muž a ukazoval na svodku visící na nástěnce. Praporčík strhl papír s fotografií malého děvčátka z tapetou obaleného polystyrénu. „Tvrdí, že ho přepadla, pane kapitáne! Tahleta…“ * * * „Byla zahrabána pod kameny u druhého pilíře!“ Sdělil suše policejní technik kapitánovi a schovával si fotoaparát do kufříku. „Ale nevím, co z těch fotek bude, takovou mlhu jsem ještě neviděl!“ Kapitán Fridrich nakrčil nos: „To by mě zajímalo, jak ji s tou zlomenou rukou dostal pod most a ještě ji tam zakopal!“ Technik zvedl obočí: „ Ten co ho v noci vezli do nemocnice…? Kapitáne nevím co Vám navykládal, ale tohle dítě tam leží alespoň dva měsíce… hmm…nejsem sice doktor … ale v tomhle už se tak trochu vyznám! No, víc nám asi řekne pitva…Tak zatím.“ Kapitán Fridrich vrazil ruce hluboko do kapes. Tak se nám to asi trochu zkomplikuje – pomyslel si.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 63		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	17.08.2007, 14:38:19

No, abych řekl pravdu, čekal jsem, že toho chlapa asi smete nějaký kamión, ale ona to byla malá holka, nebo spíše její duch? :-D Tvou povídku jsem přečetl jedním dechem a byl jsem tam! Viděl jsem ji, ale stejně mi nikdo neuvěří, jako tomu muži! ;-) Ano, povídka není dokonalá, ale kdo je dokonalý, že? Takže jsem dal Jedničku. Mám rád horory s malými holčičkami, které ve skutečnosti nejsou malými holčičkami, jen tak vypadají! Ale v realu bych ji potkat nechtěl! :-/

Lakejja	19.07.2007, 10:09:03

je to opravdu ohrané...ikdyž horrory nečtu...podobné "příběhy" dávají každou neděli na primě ve Věřte nevěřte %) Zpracování je dobré, až na poměrně časté opakování slov, což mi trochu kazilo dojem ze čtení. Taky překlepy. V jedné větě chybí za slovesem koncovka a, takže holčička v tu chvíli vypadá jako hermafrodit :) Ale jinak styl je opravdu čtivý, dobře se to četlo. Jen to chce nápad...:)Kouknu dál.

sirraell	08.03.2007, 15:02:17

Mam rada horrory a cetla a videla jsem jich spoustu, a uz mne toho moc neprekvapi. Ani tva povidka mne neprekvapila, ale nedostatek detailu a rychly spad textu mne nutil cist dal a to jednim dechem. Je to jako pozerat na stary horror, ktery jsem videla 10x ale stejne se vzdycky leknu ve stejnem okamziku. Over all za 1. ;o) klise? mozna. ale dobre napsane a to je co se pocita...


ze dne 09.03.2007, 11:38:46
Viktor: děéékujííí...ó..děééékujíí ..nic jiného nebylo záměrem....

Snáporaz	27.02.2007, 15:55:57

Takže prvotním záměrem bylo napsat klišé? Připadá mi to jako poměrně slaboduchý úmysl. Ovšem o dost slabší text by vznikl v případě, že bys ho jako klišé napsat nechtěl a on by se tak přesto vyvedl.

amazonit	27.02.2007, 14:51:46

možná by se to dalo označit jako klišé - téma je to vskutku ,,profláklé":o)), ale na druhé straně záleží na zpracování, čtivosti, jak to zaujme, udrží čtenáře v napětí,...myslím, že se ti to povedlo- nenudí, má spád, ,,grády", čte se jedním dechem - no, na jeden by to nešlo:o))