obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Quantrium_Human_evolution_(1) ::

 autor The Mous publikováno: 24.02.2007, 19:49  
Lehce těžké Sci-fi (z prvního dílu to nejspíš nebude moc poznat, ale to se změní)...
 

Ve společenské místnosti jedenáct byl zase zmatek. Nebyla to ani tolik místnost, jako spíš kryté náměstí s okny ve střeše, nebo ještě lépe – aréna. Po obvodu se do výšky zvedalo několik desítek pater s balkóny a závěsnými místnostmi. Edward, jeden z vyšších vládních úředníků, právě procházel skrz ohromný dav lidí. Každé ráno tu byl pořádný ruch a zmatek, ani toto ráno nebylo výjimkou. Byl už po snídani a před ním byl krátký páteční den. Každý pátek končí brzy. Už se moc těšil na večer. Vyrazí si s přáteli na pár piv…
Náhle kdosi zvednul hlaveň plamenometu a namířil ji na Edwardova záda. Stisk tlačítka se v hluku dočista vytratil. Dvoumetrový plamen ale už nikoliv. Trvalo to jen několik málo vteřin. Všichni okolo začali křičet a jeden přes druhého se snažil utéct pryč. Střelec zasáhl svůj cíl a nikoho dalšího. Lépe to dopadnout nemohlo. Edwardovo tělo zachvátily plameny. Ta nesnesitelná horkost pokryla celé jeho tělo. Bolest byla bohužel to poslední co kdy Edward cítil. Útočník zmizel a utekl.
Nikdy jsem neměl moc rád své spolubydlící, ale situace s bydlením nepřipouštěla jiné řešení. Musel jsem to snášet. Frank, Alan, Jimmy a já (Kevin) žijeme spolu. Všichni čtyři v bytě, který má asi pětatřicet metrů čtverečních, je to zoufale málo, ale nikdo z nás si nemůže dovolit lepší bydlení. Je to byt v přízemním patře společenské místnosti no.10. žije nás tu osmnáct tisíc, jsme taková dělnická třída. Ale já se chci lepší budoucnost. Jsem student a jestli vše půjde podle plánu, za sedm let se ze mě stane policista. Musím být trpělivý.
Je pátek a já musím zase musím vstávat. Musím zase jít do práce. Dneska už nic není zadarmo a studium už teprve ne. Prozatím jsem jedním z těch dělníků.
Jimmy a Alan už odešli a Frank se už obléká. Budu si moci zase užít tu chvíli, kdy jsem tu sám. Nebudu muset poslouchat ty nekonečné hádky a budu alespoň hodinku relaxovat… Frank bez rozloučení odešel a pořádně za sebou prásnkul dveřmi. Vstávám ze své palandy a trochu si rozsvítím si. Okna jsou příliš velký luxus. Co byste také chtěli… V přízemním patře.
Uvařil jsem si něco, čemu kdysi říkali čaj. Zapnul jsem si naši malou televizi a usadil se na židli. Ještě než se ten krám naladil, ozval se zvenčí nezvyklý hluk. Ne, že bysme žili v nějak klidné oblasti, ale tohle je příliš. Otevřel jsem dveře a uviděl ten splašený dav. Se strašným křikem se všichni hnali někam pryč. Tohle není normální, tady se muselo stát něco hrozného. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli je bezpečné, zůstávat tady, ale na druhou stranu, nechat se ušlapat v davu není moc hezká vyhlídka. Raději jsem přivřel dveře, ale cizí ruka je přidržela. Dveře se znovu pootevřeli a za nimi stála udýchaná dívka a v očích měla hrůzu.
Vstoupila do mého pokoje a přivřela dveře. Chytla mě kolem krku, hlavu mi položila na rameno a ztěžka oddechovala. Dlouhé černé vlasy měla ještě vlhké od potu. Něco nesrozumitelně drmolila, nerozuměl jsem jí ani slovo… Pak jsem si uvědomil tu zvláštní věc. Měla dlouhé vlasy! Nikdo z naší, nebo i vyšší třídy přece nemůže mít tak dlouhé vlasy. Je to už mnoho let zakázané! Je to přece jasný znak jakési nadřazenosti, takový člověk dával okolí najevo, že on nepatří sem dolů… A navíc to je v tomhle prostředí krajně nehygienické.
Po chvilce se konečně uklidnila a rychle promluvila. „On ho zabil!“ Ta slova mě okamžitě probrala z rozespalosti. Dívka pokračovala dál „Musíš to najít… Vede to sem… Musíš hledat!“ Postavila se a ještě na rozloučenou zašeptala „Hledej!“ a vrazila do dveří a zmizela mezi ostatníma.
Nerozuměl jsem tomu, co říkala, ale z nějakého důvodu jsem dobře věděl, že jí budu muset začít naslouchat. Dveře se zabouchly a já náhle zvláštní tíseň. Zničehonic mě zachvátil strach. Věděl jsem, že příště nebudu mít takové štěstí… Ne, nechtěl jsem… Nechci umřít! Místnost okolo mne se najednou zdála menší. Těsnější Musím to najít! Ano, to je ono, musím najít tu stopu…. Jenže… Co mám hledat? Co se vlastně venku stalo? Oni na mě už čekají… Kdo to vlastně zabíjel? Kdo… Nesmím teď vycházet ven! Koho to… Musím to najít… Jinak zabije i mě! Jak jsem na to pro všechno na světě přišel?
Nehledě na mé myšlenkové pochody a bez zřetele na to co se stalo jsem se začal cítit velice zvláštně. Okamžitě jsem zamknul dveře a pár minut jen tiše poslouchal. Proč? Snad jsem si chtěl být jist tím, že nikdo nečeká za dveřmi a nemá v plánu se mi dostat do bytu. Jsem v nebezpečí. Nemohu si dovolit riskovat. Musím prohledat každý kousek. Začnu se stolem. Každý šuplík, jsem přerovnal. Vylomil jsem zámky, jejichž klíče patřili spolubydlícím, ale nad následky teď nemohu přemýšlet. Každý šuplík jsem vytáhl a kontroloval, jestli v něm nemůže být nějáká ukrytá dutina. Místečko, kde by se dalo něco schovat. Hned potom jsem pečlivě prohledal obě palandy. Prohlédl jsem mezeru pod slamníky. Vypáčil jsem Fredovu skřínku a prošacoval mu všechny jeho věci. Jeho několik fotografií, napůl vypitá láhev whisky, slovník a bible. Nic co bych potřeboval… jenže co to potřebuju? Vím, že to poznám, ale nevím, co to je.
Náhle někdo zabušil na dveře. „Kdo…“ vypravil jsem ze sebe. Ale to jsem už otevíral zámek. Věděl jsem, že to je tak správně. Nebude to nic nebezpečného. Do pokoje se vrátila Lucy. Odkud ale znám to jméno… Okamžitě jsem zase zamknul. Nikdo nesmí vědět, že je tady. „Doufám, že jsi byl úspěšnější, než já.“ Řekla a marně se snažila skrývat nervozitu. Pocítil jsem úlevu. Něco uvnitř mozku mi napovídalo, že okolí je teď bezpečnější. To ona… Byla okouzlující. Žádné ženy odtud nevypadaly jako ona… „Co mám hledat?“ zeptal jsem se. „Kdo jsi? A odkud tě znám?“ v mysli mi náhle začali vystávat vzpomínky na Lucy. Nikdy jsem ji ale neviděl… Během několika vteřin jsem ale o ní věděl dost a už vůbec mi nepřišlo zvláštní, jak jsem se to dozvěděl. Lucy byla moje kamarádka.
„Co potřebuješ najít? A proč by to mělo být právě zde?“ Lucy mi položila ruku na rameno a řekla „Potřebujeme stopu. Cokoliv, co by je usvědčilo.“ Hlavou mi okamžitě problesklo, že nikdo z mých sousedů by nedokázal nikoho zabít, ale tušil jsem, že to není to co chce Lucy slyšet. Oba jsme se pustili do hledání a Lucy začala vyprávět. „… musíme to zastavit už teď. Jestli zabije další, způsobí paniku a chaos. Nesmíme váhat. Chápu, že máš v hlavě teď trochu zmatek…“ jen jsem vydechl „Trochu zmatek? Ne, tohle je naprostej chaos. Já nevím, co se tady děje… Co to hledáme?“ Až teď jsem si znovu uvědomil, že Lucy vlastně vůbec neznám. „Rozumím ti. Ale dozvíš se vše co bude potřeba… Patřím k Dorianům. Oficiálně nezákonné společenství lidí, kteří by chtěli navázat na staré tradice…“
Někdo zabušil na dveře. Oba jsme v mžiku zmlkli. To budou oni. Už o mě vědí… Vědí, že pomáhám Lucy. Bože… Odtud neexistuje jiná cesta ven. Jsem ztracen… Podíval jsem se na ní a hledal cosi jako radu.
„Kdo je tam?“ zavolal jsem po chvilce a v napětí jsem čekal na odpověď. Bude rovnou střílet? Dá mi šanci na útěk? Jak jsem se do toho sakra dostal? „To seš ty? Kevine?“ zazněl povědomý hlas. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Byl to Alan. Ještě, že tak, řekl jsem si… Lucy se ale nervózně kousla do rtu a přitiskla se ke zdi. „Co se děje?“ křiknul jsem ke dveřím. „Neviděl si tady náhodou někoho zvláštního?“ křiknul a čekal za dveřmi. „Zvláštního? Ne, proč… Hele, mám tady teď strašnej nepořádek… Myslel jsem, že se vrátíte až večer…“ Alan něco nesrozumitelně řekl a jeho hlas se vzdálil.
„To je v pořádku…“ řekl jsem potichu, ale Lucy jen tiše zavrtěla hlavou. Znovu jsem pocítil ten zvláštní nával informací. Jistě… Jak jinak bych s tím mohl mít něco společného. Proč musí hledat právě v mém bytě? Musel zabíjet někdo ze spolubydlících. Už tu nebude tak bezpečno. Jestli se večer vrátí a uvidí co se tady stalo, nebudou si už brát servítky.
Rozhodl jsem se prozatím nemyslet na následky a hledal jsem dál. Bez námitek. Bez otázek. Převrátili jsme celý pokojíček vzhůru nohama, než jsem objevil pod Alanovou postelí velkou tašku. Otevřel jsem ji a vytáhnul z ní tři staré knihy. Rychle jsem jimi prolistoval. Podle data vydání byly víc jak sto let staré. Ostatně není se čemu divit, papírové knihy dnes už skoro neexistují. Přečetl jsem pár řádků a knihu odložil. Nebylo to nic zajímavého. Náhle z ní vypadl malý omšelý kousek papíru. Nejspíš záložka, řekl jsem si. Ale Lucy po něm hned skočila a já jsem věděl, že jsme u cíle. Jenže co to vlastně znamená? „To je ono?“ zeptal jsem se. Lucy sebou škubla a dál si prohlížela ten papír. „Myslím, že to je ono… Ale vypadá to ještě hůř, než jsem si myslela.“
„Co tam je napsáno?“ Lucy si sedla na gauč a pak tlumeně řekla „To je trilan. Je to jazyk, který vznikl v dobách, kdy se utvářela lidská civilizace. Ale to ani v nejmenším neznamená, že by to byl lidský jazyk. Moc tomu nerozumím…“ na chvilku se odmlčela „Je to něco jako popis úkolu… ale bL’f/ral znamená něco jako žár, láva… nebo také dštít plameny.“ Lucy začínala být nervózní. Začal jsem se o ní bát. Možná to bylo tím, že jsem nikdy v životě neviděl tak okouzlující dívku, možná jsem měl ten pocit, že jsme přátelé a cítil jsem v sobě jakousi mužskou touhu po ochraňování… Nebo…
„Myslela jsem, že to nemůže zajít takhle daleko… Jestli ten vrah používá trilan, pak to nemůže být žádný amatér…“ přemýšlela nahlas Lucy. Pak jsem si všimnul, že z druhé strany papíru je ještě něco. „Co je tohle?“ zeptal jsem se a ukázal na červenou skvrnu na papíře. Lucy se na chvilku zamyslela a řekla „Bude to nějaká pečeť, nebo něco v tom smyslu… Ten znak vůbec nepoznávám.“
Z chodby se ozval poplašný signál, oznamující příchod policie. Vždycky měli přednost. Za chvilku se ozval dupot několika páru pevných bot a tlumené nárazy obušků o policejní brnění. Lucy i já jsme okamžitě ztichli a čekali, co se bude dít dál. Z nějakého neznámého důvodu jsem měl ten nepříjemný pocit viny a nebezpečí… Poplach venku byl ale rychle odvolán a my jsme se znovu uklidnili.
„Jestli tohle patří Alanovi, musí tu být ještě něco dalšího…“ řekla Lucy a pustila se do prohledávání tašky. „Počkej… Odkud znáš jeho jméno?“ Uvědomil jsem si, že jeho jméno jsem ještě ani jednou nezmínil. Lucy zvedla své modré oči a chvíli přemýšlela, co mi na tohle řekne. „Prostě to vím. Jednou ti to možná vysvětlím.“ Pak znovu sklonila hlavu a za chvilku vytáhla z tašky pevnou, černou krabičku velkou asi jako krabice cédéček. Byla z nějákýho zvláštního plastu a na sobě měla tentýž červený znak, jako na dopisu. „Tohle je to co jsem hledala…“ řekla Lucy a snažila se krabičku otevřít. Když to nešlo, vytáhla menší nůž a zabodla jej do místa, kde by měl být zámek, nebo tak něco. Za okamžik skutečně povolil a víko se odklopilo, přitom zevnitř vyskočili tři ostré špičky a škrábly Lucy do ruky. Zbytky zničeného zámku.
Lucy z krabičky vytáhla něco obalené igelitem. Byla to nějaká žlutá bombička. „Tohle je přesně to co jsem potřebovala.“ Chvíli jsem se na to díval a pak jsem řekl „To jsou bombičky do plamenometu? Kde by je Alan sebral? Vždyť ke zbraním se jen tak někdo nedostane…“ Lucy se pousmála a odpověděla „Přesně tak… To je právě taky důvod, proč by tady nikdo jiný nehledal.“ Lucy si sedla na gauč, masírovala si kořen nosu a přemýšlela. Odešel jsem do kuchyňky a dal si něco k pití.
Lucy si něco potichu broukala. Nechtěl jsem naléhat a tak jsem se posadil naproti ní a čekal jsem. Přemýšlel jsem o té náhodě. Většinu z toho co jsem se dozvěděl jsem stejně nechápal, ale tušil jsem, že tohle je něco daleko důležitějšího, než další směna v továrně na šrouby.
Lucy se natáhla na gauč a já jsem trochu zneklidněl. Co to dělá? Přece ví, že tady nemůže zůstat příliš dlouho. „Lucy…“ zavolal jsem na ní. Ale ona se nehnula. „Lucy! Slyšíš mě?“ Zopakoval jsem. Lucy se ale ani nehnula. Bombička plazmy ji upadla na zem a odkutálela se k noze stolku. Přišel jsem k ní blíž a třásl s ní „Lucy! Vzbuď se…“ Nic… Vůbec nic… „Lucy vstávej!“ Jako by spala… říkal jsem si, ale nějak zvláštně.
Pak jsem si teprve uvědomil ty souvislosti. Popadnul jsem černou krabičku a prohlédnul jsem si ten zámek. Ty tři ostny nebyly zbytky zámku… Byla to past. Na jedné straně k nim byla připevněna malinká ampule s namodralou tekutinou, která zvlhčovala hroty. Jed…
Teprve teď začnou problémy… Ona umírá. Je to moje jediná spojka, jediné odůvodnění a jediná osoba… Teď musím jednat… Třinácté patro… společenská místnost jedenáct… problesklo mi hlavou. Vůbec jsem nechápal, jak jsem na to přišel, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Měl jsem o ni strach a věděl jsem, že jestli jí někde mohou pomoci, bude to tam… Musím jednat… Jinak zemře… To se nesmí stát!
Posbíral jsem bombičky, hodil jsem je do krabice, vzal jsem ten papír a všechno jsem to vzal s sebou. Zvednul jsem Lucy a vzal ji do náruče. Pootevřel jsem dveře a když se mi zdálo, že je okolí relativně prázdné, vyrazil jsem ven.
Vyšel jsem z našeho sektoru a zamířil ke spojovacím chodbám. Neustále jsem se rozhlížel okolo. Snažil jsem se vyhýbat policii a zároveň jsem nechtěl, aby mě takhle uviděl někdo známí. Bez problémů jsem se dostal až do společenské místnosti jedenáct. Byla úplně stejná jako všechny ostatní, jen to číslo na zdech bylo jiné. Rozhlédnul jsem se okolo a snažil se přijít na to, kterým směrem mám jít. Bude to severní stěna? Západní? … Severní… ozval se cizí hlas. Neváhal jsem ani chvilku. Šel jsem tak rychle, jak mi jen Lucy dovolila. Přistoupil jsem k výtahu a zmáčknul tlačítko. Čekal jsem asi půl minuty, než jsem uslyšel ten hluboký hlas. „Stát! Ani hnout! Policie U.W. polis!“
Neodvážil jsem se ani ohlédnout a rovnou jsem se rozběhl ke schodišti. Teprve teď začnou problémy… Utíkal jsem ze všech sil a jen doufal, že ti, kteří mi jsou v patách nejsou dobře trénovaní… Ještě, že policie už nemá palné zbraně…
Slyšel jsem za sebou jen tvrdé kroky zvonící na ocelovém schodišti. Zahnul jsem do postraní uličky a proběhl na okrajový ochoz. Díval jsem se z pátého patra na celé náměstí a uviděl další policajty, kteří se ženou přímo k výtahu… K výtahu, kde jsem před chvílí stál.
Vzal jsem to doleva a snažil se dostat na západní stěnu. Bohužel tyhle chodby jsou po celém obvodu rovné. Bez jakýchkoliv záhybů, rohů…
Nedoběhl jsem ani na konec chodby a už se za mnou ozvaly policajti. Vydal jsem ze sebe maximum. Pak něco cinklo. Něco spadlo na zem. Na okamžik jsem se ohlédl a uviděl černou krabici… Vypadla mi z tašky… Nemohl jsem se ale pro ni vracet… Objal jsem Lucy, proběhnul zatáčkou a pospíchal dál. Jsem ztracenej… Odtud se už nedostanu. Znovu se ozval policejní poplach a zahlédl jsem, jak se na náměstí šikují další policajti… „Stůjte!“ zahřměl hlas policisty za mnou a pak něco cinklo. Omračovací granát. Moc dobře je znám, je to elektrická zbraň… Koneckonců chci být taky policajt… Chtěl jsem…
Ozval se typický elektronický šum… A v zápětí neskutečná detonace. Celá budova zaduněla, neprůstřelná skla v širém okolí se tlakovou vlnou roztříštila na tisíce malinkých střípků a sypali se dolů. Tlaková vlna mě odhodila několik metrů dopředu a v uších mi zvonilo. Snažil jsem se nespadnout na Lucy a tak jsem si pořádně odřel loket. Nic naplat, musím jít dál…
Letmo jsem se podíval za sebe. Pořádný kus podlahy vzal za své, jestli to ti policajti přežili, tak se ke mně jen tak nedostanou. Když mi přestalo hvízdat v uších, uvědomil jsem si, že policejní poplach vypnuli… Ne, to ten výbuch. Musel něco rozbít… Podíval jsem se na náměstí. Nedokážu dostatečně vyjádřit to překvapení, když jsem uviděl, že policie jen tak stojí na místě a zírá tupě okolo…
Jsou to jen loutky… Loutky každého, kdo umí tahat za provázky… Co? Kdo to řekl? … Byl to hlas Lucy. Ale ona přece spala. Za celou dobu se ani nepohnula… Jakoby to znělo uvnitř mé hlavy.
Nemyslel jsem na to. Utíkal jsem dál. Doběhl jsem až k prvnímu výtahu na západní stěně. Chvíli jsem uvažoval, jestli je moudré jezdit za takových situacích výtahem… Raději ne, můžou ho zastavit a pak bych byl jako v pasti. Vyběhl jsem po schodišti do třináctého patra. Ohlédl jsme se za sebe a poslouchal. Nic. Policajti mě ignorovali… Přece by pro ně nebylo tak těžké najít mě… Kdo tady tahá za provázky?
Prošel jsem přes ochoz a z výšky sledoval dění pode mnou. Už žádný zmatek. Jen velká černá díra v jinak přírodně hnědé stěně.
Proběhl jsem na severní oddíl a znovu se zamyslel… Co teď? Pak mi ale přímo naproti přišel další dlouhovlasí člověk, tentokrát muž… Určitě patřil k Lucy… Nebo k jejím nepřátelům? Ale moje pocity mi říkali, že právě teď jsem v bezpečí. „Vidím, že Lucy nebyla tak úspěšná, jak si původně myslela… Předpokládám, že ten rozruch máš na svědomí ty… Mimochodem, jmenuji se Chris.“ Řekl hnědovlasý muž v černém rouchu. „Jsme ti velice vděčni za její záchranu… Tuším, že se něco nepovedlo, ale alespoň že tak… Prosím, následuj mne. Teď už ti nic nehrozí.“
Chris vzal Lucy do náručí a odvedl mě do prostorného bytu ve třináctém patře.
„Jsi určitě velice vyčerpaný… Ty fízly si ale zvládnul skvěle…“ a skutečně. Náhle na mě začala dopadat únava. Neskutečná únava. Lehl jsem si na gauč a jen doufal, že jsem se také nějak neotrávil. „Prosím… Zachraňte Lucy…“ byla má poslední slova. Pak jsem usnul.
Vždy jsem se probral jen na chvilku. Slyšel jsem rozhovor dvou hlasů. Jeden byl určitě Chris… A ten druhý? „…ji hodláš léčit?“ řekl Chris. Po chvilce promluvil i ten druhý hlas, byla to žena. „Je vždy skupina tří jedů… Z této skupiny musíme podat protijed jen na ten nejradikálnější jed. Musíme analyzovat ten škrábanec… tudy se jed dostal do těla…“ Chris řekl „Škoda, že nemáme čistý vzorek toho jedu… No nic, musíš si pospíšit.“ Žena znovu promluvila „Dobře… Co budeme dělat s ním?“ Chris odpověděl „Nevím, jestli mu můžeme věřit… Ale to on nám přinesl Lucy…“ odpověď přišla za okamžik „Moc bych mu nevěřila… Podle informací to je budoucí fízl…“


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 25.02.2007, 18:07:25 Odpovědět 
   Doufejme, že ta pokřivensot popisovaného světa se dále ještě vybarví. Horečný spád vyprávění je príma a zachraňuje spád před přílišnou popisností. ne všemu rozumím, ale těším se na pokračování.
 Kaay 25.02.2007, 9:20:45 Odpovědět 
   Moje nej... Komentář jsem ti psal tuším už jinde...
 Maura 24.02.2007, 19:48:01 Odpovědět 
   Mousy, myško, odděl prosím přímou řeč od od ostatního textu, udělej odstavce, at se to lépe čte. Jinak, těším se na další díly. Není to špatné, ale doufám, že se v tom neztratíš. Do příštího dílu napiš nad text krátkou anotaci, abychom vědělli, jak jsi navázal na tento díl.
 ze dne 27.02.2007, 18:28:59  
   The Mous: Děkuji za připomínky, pokusím se tyto chyby napravit v dalších dílech.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Zvuky ranního t...
Bucifal
BUNKR 71
Danny Jé
Sharome 19.
Amemmaita
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr