obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38955 příspěvků, 5685 autorů a 387175 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Spisovatel ::

Příspěvek je součásti workshopu: A tak jsem ho/ji zakopal pod jabloní
 autor Mathew publikováno: 04.03.2007, 0:34  
Takový pokus o změnu stylu na téma do workshopu.
 

SPISOVATEL

Všude je tma. Ale teď už je to jedno. Alespoň mám čas vám říct něco o sobě. Myšlenky, to jsou strašně rychlý potvůrky, takže bych neměl mít problém to stihnout.

Když jsem napsal svou první knihu, strhnul se okolo toho strašnej šrumec. Vůbec jsem to nečekal. Novináři, televize, interaktivní média, rozhovory, pár reklam a taky fotky v novinách, no co vám budu povídat, připadal jsem si jako Robbie Williams.
Tehdy jsem to tak nebral, ale teď už vím, že to byl pěknej podfuk. No ale, jak říkám, tehdá mě to nějak nedocházelo. Říkal jsem si, že jsem udělal pěkný terno, smál jsem se do objektivů a říkal si “Chlape, seš pašák!”. A proč to byl podfuk? No, možná by to tak leckdo nebral ani dneska, ale já to tak vidím. Nebylo to nic těžkého, nebyl jsem hloupý, to ne, to je jedna z mála věcí, který o sobě můžu říct na jisto. Hodně jsem četl. Nebyl jsem vybíravej, bral jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, historii, pohádky, vážný věci, stejně jako takový ty romány, který spolknete za večer a ani si neoblíznete prsty. Skoro každá obálka se skvěla nápisy jako “Světový bestseller jednoho z nejprodávanějších autorů současnosti!”, “Prodáno přes milion výtisků” nebo “Tohle si musíte přečíst – strhující román z prostředí druhé světové války”, všechno podepsáno kritiky z nef jórk tajms a holywoodskejma režisérama.
Samo, že mě hned napadlo, že by se na tom dalo slušně vydělat. Psát umí každý, to je jasný. Ne nadarmo jsme se to učili od základky. Ale téma, to je jiná. Přejel jsem pohledem svoji knihovničku a zjistil jsem, že je asi tak obsažná, jako přednáška o působení pracího prášku na polyesterové tkaniny. Nezbývalo, než jít do knihovny. Jasně, musel jsem si vyřídit kartičku za deset kachen, ale směle jsem to zahrnul do nákladů a odvážně jsem vykročil vstříc nejisté budoucnosti.
K dobru si dnes připisuju, že jsem v knihovně strávil opravdu dost času a přečetl jsem značný množství knih, přičemž jsem se naučil spoustu nových výrazů, které bych jinak nikdy nepoužil, jako třeba “přehršel”, nebo “nonšalantně”. Rozhodl jsem se už tehdy, že takovými výrazy svoji knížku zahltím, protože když už jim někdo náhodou bude rozumět, tak pořád ještě znějí tak nějak hezky, jako by neopotřebovaně.
To už jsem měl v hlavě docela jasnej koncept, co se týče formy a stylu, ale pořád mi chyběla nějaká ta story a já nebyl tak hloupý, abych si myslel, že na mě čeká za rohem, u stánku s praženou kukuřicí.
Pár pátků už jsem chodil do knihovny tak nějak zbůhdarma a začalo mi připadat, že kartička už musela propadnout za předešlého režimu. A v tom přišla náhlá inspirace, jak z nějakého amerického bijáku. Seděl jsem doma u televize, to jsem ještě bydlel s mámou, ale ta už byla v práci, takže jsem si užíval záškoláctví, cpal se klobásama s hořčicí a sledoval kdejakou pitomost, co zrovna byla na programu.A jak tak koukám, s plnou pusou klobásy, a přežvykuju, po obrazovce se prohání capart a hrozně nehodnověrně hraje, jako že je nadšenej z toho, že dostal úplně nový lego(asi měl doma lepší), skládal kostky dohromady a ony mu z toho vycházely všelijaký různý tvary – vesmírný lodě, auta, vrtulníky a já nevím co ještě, a tehdy mi to došlo – hořčice kape na bílej ubrus v obýváku. Teda, to mi došlo až jako druhý. Nejdřív mi hlavou prolétla myšlenka, že bych ten světovej bestseller prostě poskládal, přesně jako to lego. Hodil jsem ubrus do pračky a zalitoval, že jsem neviděl žádnou přednášku o vlivu pracího prášku na polyesterový tkaniny. Pak už jsem upaloval do knihovny, půjčil si pár knížek s různýma tématama, co měly něco společného, a které už jsem měl přečtené. No a už jsem lepil.
Nakonec to nebylo tak těžké, jak jsem čekal, i když mejdlo s basou piv to taky nebylo. Ale co, lidi dneska sežerou všechno, co jim dáte pod nos. Jen se koukněte, co běží v bedně.
Dělal jsem na tom přes půl roku a když jsem to nesl k vydavateli, tak jsem byl i krapet nervózní, ale ustál jsem to. K mému velkému překvapení to vydali, a co víc, byl to úspěch jako hrom.
Jak jsem řekl, pak už se to vezlo. Od teď jsem byl slavná osobnost a kdejakej fracek jedl klobásy a čuměl na mě v televizi v době, kdy měl být ve škole, protože i když jsem byl slavnej spisovatel a měj jsem spoustu interwiew, tak mi dali, samozřejmě, ten nejhorší vysílací čas.
Měl jsem za to fakt hodně peněz, a když říkám hodně, tak myslím moc. Výtisků se prodalo tolik, že se nikdo ani neobtěžoval psát jejich počet na obálku a psali prostě jen “Nejprodávanější titul posledních pěti let”. A bylo splněno.
No a tehdy to začlo, chtěl jsem si užívat, a přiznejme si to – co byste dělali vy, na mým místě?
No jasně. Koupil jsem si bourák, pak ještě jeden, nabalil jsem si libovou roštěnku, koupil si velikánskej dům v ústraní, s jezírkem a jabloňovým sadem a žil výstřední život, jako pravej spisovatel. Když se mě někdo ptal, jestli zrovna píšu něco novýho, odpovídal jsem, že zrovna nemám inspiraci, ale že cítím, že to brzy přijde a podobný kecy. No uznejte, přece jim nebudu říkat, že světovej bestseller lze poskládat v knihovně jak puzzle.
Pár let jsem si žil moc hezky, otravové se mě postupně přestávali vyptávat na monumentální budoucnost, která mě jako čeká. Zažil jsem spoustu krásnejch věcí, vyzkoušel jsem promiskuitu, chlast i drogy – no, prostě jsem si náležitě užíval život umělce. To víte, být bohém, to je dřina.
Postupně mi to začalo docházet. Prachy. I to, že docházejí.
“No nic, brachu, budeš zas muset něco slepit”, říkám si. Potřeboval jsem trochu klidu na práci, tak jsem kočenu poslal na prázdniny na Bahamy a tvářil se, že mám nevyčerpatelné zdroje. Když odjela, prodal jsem Jeepa.
“Nic, pustím se do toho”, nutím se ráno před psacím strojem dodat si odvahu a pocit, že jsem spisovatel. Ale cosi ve mě nasvědčovalo spíš tomu, že mám kocovinu.
Před tou dveře nezabouchneš.
Tak jsem si dal panáka. Lup ho tam! A hned mi bylo líp. Naťukal jsem s urputným úsilím do stroje asi čtyři řádky a se smutným výrazem ve tváři jsem to po sobě přelouskal. Kromě dvanácti překlepů a dvou hrubek tam nebylo zhola nic. No jo, ta gramatika už taky nebyla co dřív. Zašátral jsem v zásuvce u psacího stolu po korekční pásce. Možná vám připadá hloupé opravovat čtyři řádky, ale já si potřeboval namluvit, že nepřestávám pracovat. Jenže korekční páska tam nebyla, zato jsem nahmatal jointa.”Osud!”, říkám si. Zapalovač jsem měl v kapse, takže inspirace je na dosah.
Prostě, po tom nesnesitelně dlouhém měsíci jsem byl pěkně zhuntovanej, čili když se mladá vrátila z výletu, musel jsem se jí jevit jako pravý umělec. Vůbec nešetřila slovní zásobou, takže, kdybych nebyl tak sťatej, mohl jsem se alespoň inspirovat. Z poslední věty jsem vyluštil, že “...si na Bahamách našla stejně milence s jachtou...”, až pět minut po tom, co se zabouchly dveře. Že se už nevrátí jsem pochopil až za měsíc, když přijeli stěhováci a odvezli údajnou půlku věcí, které ji patřily. Pravdou je, že o některých jsem neměl ani ponětí, ale našeho psa Lišku, jsem za věc rozhodně nepovažoval.
Uplynulo přehršel času i financí, které směle protekly mým kontem a můj život šel, bez jakéhokoli nadhledu, nonšalantně do prdele.
Jednoho dne jsem se ráno vyzvracel do vany. Postavil jsem se před zrcadlo a utřel si ústa ručníkem, který byl čistý jenom proto, že mi zřejmě podstrčili uklizečku z červeného kříže.
Koukám na sebe do zrcadla, když najednou můj pohled uhne. Chápete? Jak můžete uhnout pohledem, když koukáte sobě přímo do očí. No, nic, přestávám hulit – to byla první a smozřejmá reakce. Měl jsem pocit, že tomu pomůžu, když si dám šlofíka, tak jsem se šel natáhnout na pohovku, protože postel jsem nenáviděl, od doby, kdy se stala nejprázdnějším prosotorem v domě.
Po pár hodinách výživného spánku, ostatně jedné z mála věcí, která mě udržovala při životě, jsem vstal a šel se opláchnout. Utopil jsem na chvíli obličej v dlaních plných ledové vody a když jsem vzhlédnul, abych se utřel, můj obličej v zrcadle se na mě usmíval. NE! On se mi smál. Tvářil jsem se hrozně vážně, tím jsem si jistý, ale můj vlastní odraz v zrcadle se smál. A z jeho grimasy bylo víc než čitelné, že se směje mi. Prudce jsem se otočil. Jenže on se smál dál. Jo, bylo to jisté, teď jsem to dokonce slyšel. “Nech toho!”, křičím. Kdyby byl v domě někdo cizí, musel by si myslet, že jsem se zbláznil.
Nic.
Zdálo se, že je to pryč. Otočil jsem se zpět k zrcadlu, ale nic zvláštního tam nebylo, můj výraz odpovídal přesně mému duševnímu stavu – směsici zděšení, zoufalství, nenávisti a hněvu. To mě trochu uklidnilo.
Odšoural jsem se do kuchyně, prozkoumal ledničku a zjistil, že jediné, co je v ní poživatelné, jsou kusy masa, které tak pateticky poznamenaly okamžik mého úspěchu i matčin ubrus.
Začínal jsem si ohřívat klobásy. Zapálil jsem plynový hořák a škrtl sirkou, plamen se s tichým hukotem rozhořel. Položil jsem hrnec s vodou na sporák a odkráčel si pro noviny do předsíně. Mezi poštou byl i výpis z účtu - pomalu, ale jistě jsem začal vstupovat do položky “kontokorent”. Znechuceně jsem dopis zmačkal a hodil směrem k lampě, kde, jak jsem se domníval, měl stát koš.
“Che che che!”
No to snad ne. Vážně jsem měl pocit, že to slyším. Jasný a zřetelný smích. “Někdo je v domě!”, napadlo mě. Že by to mohlo mít něco společného s příhodou v koupelně, na to jsem ani nepomyslel. Alkohol zřejmě zabíjí asociaci.
“Kdo jsi?!” Zařval jsem.
“Nevíš? Che, che che.” Byl jsem si celkem jistý, že se to ozývá z ložnice. Vzal jsem první věc, co mi padla pod ruku. Shodou okolností to byla soška madony, kterou tu nechala má bývalá přítelkyně. Nemohla mě asi ochránit, ale měla slušnou váhu, a věřím, že bych s ní rozbil hlavu, kdybych dobře mířil.
Pomalu jsem se plížil do ložnice a snažil se nemyslet si, že se chovám jako blázen. Zprudka jsem otevřel dveře. Nikdo tam nebyl. Samozřejmě. Hodil jsem sošku na postel. Musel jsem se zasmát. A v tom se to ozvalo znova. To už jsem měl vážně strach. Ještě pomaleji jsem kráčel místností, na zemi ležela spousta haraburdí, mezi nimi i kapesní zrcátko. Na malý okamžik jsem zahlédl svůj vlastní obličej v strašlivé, pokřivené grimase, jak se směje zuřivým smíchem. Tentokrát bylo ale ticho.
Tak to ne! Vyrazil jsem rychle do koupelny, kde jsem měl Lexaurin. Doběhl jsem až před umyvadlo, otevřel jsem zrcadlo, vytáhl skleničku s prášky a dal si hned dva. Když jsem zrcadlo zase zavřel, můj obraz na mě nevěřícně koukal a pak pronesl:
“Ty si představuješ, že se mě takhle zbavíš?”
Teď už v tom nebyl žádný náznak posměchu, spíš to vypadalo, že je uražený.
“Co chceš?” Nemohl jsem uvěřit, že se bavím se svým vlastním odrazem v zrcadle.
“Já?” Špitnul nechápavě. “Já nechi nic, jsem v pohodě, ale ty seš pěkná troska, to ti povím.”
“Chceš mě soudit?”, vyjelo ze mě. “Víš kdo já jsem?! Myslíš, že se můžeš povyšovat, protože seš nějáká interdimenzionální bytost, nebo jiná pakáž z vesmíru?! Já tady něco dokázal, rozumíš? Já něco znamenám!”
“Jasan, já v tom svým vesmíru taky, to je jasný.”
“Posmíváš se mi?”
“Kdepak, ale ty asi za chvíl pukneš smíchy, co?”, poškleboval se ten parchant. Začínal jsem ho čím dál tím víc nenávidět. Z ničeho nic se mi udělalo srašně zle, jako by se všechen vizour, co jsem ho včera večer vstřebal, rozhodl zkontrolovat situaci na povrchu. Pozvracel jsem celou podlahu. Utíral jsem to ručníkem, kterým jsem si ještě ráno sušil tvář. Ten zmetek na mě pořád civěl ze zrcadla a očividně měl z toho všeho ohromnou radost. Najednou jsem všeho nechal a postavil jsem se.
“Vypadni!”, povídám, “Vypadni z mýho baráku, z mýho zrcadla, z mýho života!”. Postupně jsem zvyšoval hlas, až jsem skoro křičel a ten hajzl se jenom smál... Tak jsem ho praštil.
Na pohotovosti jsem si připadal jako trouba. Když se mě ptali, jak jsem k tomu přišel, řekl jsem, že jsem se pořezal, když jsem se snažil zachytit padající sklenci. Ten kořeň, co mě ošetřoval, se mě ptal jestli nechi nějak pomoct. Řekl jsem, že ne, že dojedu domů sám. Tehdy mi to jaksi nedošlo.
Sednul jem do auta a s menšími obtížemi nastartoval. Vyrazil jsem z kliniky, můj dům stál kousek za městem. A v tom mě to napadlo. Bude tam na mě čekat. Věděl jsem to, věděl jsem, že ten parchant si nedá pokoj. Ale já mu to nedaruju, běželo mi hlavou, já si ho podám, chcípáčka. Chytím ho do pasti! Já ti ukážu, kdo bude mít nakonec vrch. Musel jsem se smát. Bylo to absurdní, ale nakonec, čím víc jsem promýšlel svůj plán, zlepšovala se mi nálada. Pustil jsem si muziku, zrovna hráli nějakej rokec. Stavil jsem se ještě do domácích potřeb a koupil si zbrusu nový rýč za čtyřistapadesát ká. Měl jsem to promyšlené - chytím ho do pasti.
Když jsem dojel domů, nechal jsem auto před barákem, ani jsem nezajížděl do garáže, tak jsem byl nadšenej. Zašel jsem do sklepa a vytáhl ze staré krabice pár desítek metrů dlouhou šňůru. Pak jsem si odskočil do garáže a vzal jsem velikánskou plachtu od Jeepa, kterýho už jsem stejně prodal.
Odkráčel jsem s tím do jabloňovýho sadu, co byl za domem. Stromy rostly poměrně blízko u sebe, takže uskutečnit můj plán nebylo nic náročného. Ano, bylo to obskurní řešení, ale myslete si, co chcete, vsadím se, že nikdo z vás nebyl nikdy v mý situaci. Uvázal jsem plachtu co možná nejpevněji, mezi ty nejsilnější větve, takže když jsem skončil, vypadala ta celta jako nějakej přístřešek, nebo tak něco. Byl jsem si jistý, že pod něčím takovým, by se mýmu Jeepu určitě líbílo.
Teď teprv ale měla přijít ta správná fuška. Vzal jsem rýč a začal jsem kopat přímo pod plachtou. Veškerou hlínu, kterou jsem vytěžil, jsem lopotně vytahal v kbelících až do koruny stromu a házel ji shora na plachtu, která se postupně začala povážlivě napínat pod nánosem zeminy. S touhle praxí si budu moci založit těžební společnost, zasmál jsem se nahlas vlastnímu vtipu, ale v duchu jsem pořád viděl toho hajzlíka, jak leží v tý jámě a padaj na něj tři metráky hlíny. Všechno bylo do detailu promyšlený, to víte, měl jsem načteno. Vyprovokuju tu máničku k akci a donutím ho, aby mě pronásledoval, navedu ho nenápadně k jámě, zakryju ji listím, jako ve filmu, přeskočím ji a on do ni spadne. Ha ha, pak přeříznu provaz a šup. Bude pod drnem. Doslova.
Byl jsem tou myšlenkou přímo posedlý, i když se plán nakonec trochu zvrtnul. Vyběnhul jsem směrem k domu a už u hlavních dveří jsem slyšel, jak se přiblble směje. Našel jsem ho v obýváku, tam jsme vždy mívali veliké zrcadlo s mosazným rámem. Mladá říkala, že je to v módě. Stál v něm, jako by mu patřilo, s rukama v bok, a tvářil se strašně suverénně. Měl v tom asi zálibu, v zrcadlech, asi si myslel, že to má nějakej vyšší význam, jenomže já jsem ho pěkně přechcal. To nečekal. Utíkal jsem k němu. Popadl jsem ho i se zrcadlem a vláčel jsem ho přes celej barák, na terasu. Představte si tu drzost, jak on se pořád jen smál.
Neměl jsem na to nervy, prohodil jsem ho francouzským oknem a on prolít až daleko za mramorové schody. Nic se mu nestalo, jen zrcadlo v rohu trochu prasklo. Kvalitní práce, pomyslil jsem si, asi to nebyla špatná investice. A on se pořád smál. No nic. Chňapl jsem ho za ten mosaznej rám a vláčel jsem ho přes zahradu do sadu, až byly po celým trávníku rýhy. Když jsem byl pod plachtou, vzal jsem zrcadlo a naklonil ho nad jámu, pak jsem ho tam hodil. To už se nesmál.
Začal bulit, jak malý děcko a prý, že to nemusím dělat, že je ještě naděje...
Kecy! Přeřízl jsem lano a něco přes tři metráky kvalitní zeminy se vysypaly do jámy.
A tak jsem ho zakopal pod jabloní...

...teď, když nad tím tak dumám, moc jsem to nedomyslel. Každopádně je tady strašná tma.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 23 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 83 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 V45 04.01.2009, 13:17:41 Odpovědět 
   Preferuju spíše kratší příběhy, který mám hned přečtený, ale tohle mě uchvátilo. Nedokázala jsem se odtrhnout a hltala jedno slovo za druhým. Koukám, že tohle dílko delší dobu nikdo nekomentoval a tak to hodlám napravit. Opravdu krásně napsané, vychytané a čtivé ;)
 Šíma 27.07.2007, 13:19:01 Odpovědět 
   Dobrý je to! :-) Chechtal jsem se jako divý, snad jsem se také nezbláznil... Jo, světská sláva, polní tráva! A naše druhé já je pěkná potvora! :-)
 ze dne 27.07.2007, 13:32:56  
   Mathew: Děééékuji!=o)
 Ancheeck 02.04.2007, 14:04:50 Odpovědět 
   Každému sedí jiný styl, někomu horor, jinému zase sci-fi, dalšímu zase komedie - hlavní je, že když už člověk něco píše, ví za jaký konec to chytit - a tobě se to povedlo:)
 ze dne 02.04.2007, 14:09:46  
   Mathew: Dkuji, děkuji, děkuji. =o)
 Ancheeck 01.04.2007, 21:16:04 Odpovědět 
   Teda musím říci, že se mi to moc líbilo:) Ač teda napínavé a tajemné mi to přišlo jen v jistém okamžiku, rozhodně to příběhu neubírá -tohle je opravdu jinak pojaté - výborně jsem se pobavila:) Takže za jedna rozhodně:)
 ze dne 01.04.2007, 22:44:55  
   Mathew: Děkuju za kometář i hodnocení. Zkoušel jsem trochu jiný styl psaní, než na jaký jsem zvyklý, o to víc mne kladná hodnocení těší. Ostatně ani nevím, jestli bych dokázal napsat hororovou povídku.
 Snílek 07.03.2007, 18:55:22 Odpovědět 
   Mě se ten nápad moc líbí, zvlášť proto, že mě to vůbec takhle pojmout nenapadlo. A velmi mne zaujala formulace - popadl jsem ho i se zrcadlem. A pak ta poslední věta, skvěle to odlehčí.
 ze dne 07.03.2007, 19:07:53  
   Mathew: Děkuji. Ten styl mi není zcela vlastní, jen jsem chtěl zkusit psát trochu jinak, jestli mi to půjde. A hlavně, pokud jsem chtěl aby to takto vyznělo, nemohl jsem se bez něj obejít:o)
 Nikopol 05.03.2007, 20:26:53 Odpovědět 
   Workshopy moc nesleduju, od toho tu nejsem.
 ze dne 07.03.2007, 15:49:31  
   Mathew: Nevadí, jen vysvětluju...
 Nikopol 05.03.2007, 16:48:28 Odpovědět 
   A tak jsem ho zakopal pod jabloní...
 ze dne 05.03.2007, 20:03:35  
   Mathew: A nebude to tím, že námětem workshopu je "a tak jsem ho zakopal pod jabloní" ???
 sirraell 05.03.2007, 15:20:46 Odpovědět 
   Velmi zabavne i kdyz trochu predvidatelne, i kdyz musim uznat, ze mne je tezke prekvapit. Kazdopadne jsem se pobavila.
 ze dne 05.03.2007, 20:05:32  
   Mathew: Jak bych tě JÁ mohl překvapit???:o)
 Nikopol 05.03.2007, 11:11:16 Odpovědět 
   Neoslovilo. Ani ten odkaz na čuka to nezachránil.
 ze dne 05.03.2007, 16:22:53  
   Mathew: Neoslovilo, tak neoslovilo. Ale odkaz na Čuka...?(I dont understand)
 Anquetil 04.03.2007, 7:26:02 Odpovědět 
   Matně jsem tušil, že všech tisíc autorů ze SASPI máme nakročeno stát se těmi pravými bohémy, ale jedině ty to máš vymakaný.

I v naší koupelně na mně ze špiglu valí augle nějakej protivnej xicht, i já bych měl koho poslat na Bahamy (one way ticket of course), ale není krupica. Tak aspoň vemu šalinkartu, sjedu do Obřan a vocaď pudu pod věčně mokrejma skalama do Bílovic, abych zas viděl a slyšel zpívat tu nejkrásnější řeku světa - Svitavu, proti které i legendární uřvaná Amazonka může jít do prdele... A to by v tom byl čert, aby mně cestou nenapadlo dílo, který bude mizet z pultů jako srpnový jahody na zelňáku... :o)
 ze dne 05.03.2007, 16:21:14  
   Mathew: Není nad brněnskou poezii...:o)
 Maura 04.03.2007, 0:49:35 Odpovědět 
   Líbí se mi to, je to čtivé a příjemné. 1
 ze dne 05.03.2007, 20:05:01  
   Mathew: Děkuji:o)
 Kev 04.03.2007, 0:33:20 Odpovědět 
   Tak nějak jsem čekal, že někdo do WS napíše něco přesně v duchu, v jakém je psán tenhle příspěvek. Předtucha nezklamala, a taktéž nezklamal příspěvek!
 ze dne 05.03.2007, 20:04:10  
   Mathew: Díky moc!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Kapitán Arkos -...
Akras
Sníh
Alan de la Pont
21. Šutry v ces...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr