|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: V Kameničce ::
| úvaha o místech a časech, která zůstávají v naší paměti navždy |
| |
|
|
Sedím pod stromem na nejvyšším kopci v okolí. Dobře víš, že je to moje nejoblíbenější místo. Proč? protože je odsud krásně vidět ma celou našši vesničku i na okolí. V dálce se rozprostírají rozlehlé lesy, tmavé, neprostupné. Vidím i několik rybníčků, kterých je tady po okolí rozseto velké množství. Některé vyhlížejí jako z pohádky, v noci by kolem nich mohly tanči víly a na stavidle by vysedával vodník. Kamkoliv se rozhédnu, vidím krásné, květy poseté louky, malá upravená políčka. Já tenhlepohled zbožňuji. Snad na každé místečko tady mám nějakou vzpomínku. Často mi připadá, že známkaždý strom, kamen i malý kamínek, keř, květinu, každý trs trávy...prostě vše, co k domovu patří.
Řekni mi ale, proč mi teď tečou po tvářích slzy? Můj pohled spočinul na opuštěném ovčíně dole pod kopcem. Ty víš, proč brečím, když se na ten ovčín podívám. Je to místo, které od určité doby nesnáším. A z jakého důvodu? Právě tam sme měli jednoho květnového podvečera schůzku. Bylo krásně, slunce už zapadalo a svýmipaprsky se jemně dotýkalo louky i ovčína. Na obloze růžově svítily červánky a vál teplý, dusný větřík v předzvěsti blížící se bouřky. ty jsi přišel trochu později, pohroužený do myšlenek a zamračený. Přemýšlela jsem, co se ti asi stalo. Ani ses neusmál, když jsi mě spatřil. A pak? pak jsi řekl, že se musíme rozejít, že mi to nemůžeš vysvětlit, že je to moc složité, že...že...že...Těch " že" bylo tolik, až se mi z nih zatočila hlava. Pak ses obrátil a odešel jsi.
Najednou celý svět jaksi podivně ztmavl, zahřmělo a na mě se spustily proudy vody, stejně jako se ve mně rozpoutala neutišitelná bouře citů a zklamání. Zůstal jse, tam sama. Úplně stejně opuštěná jako ten ovčín. Zamlženýma očima jsem se dívala, jak odcházíš, zrovna tak jako ovčím zaprášenými okny sledoval prchající ovčáky, psy i ovce, když ho kdysi před mnoha lety sžíral oheň.
Nevím, jak dlouho jsem stála u ovčína. připadalo mi to jako věčnost. Jako bych stála u velké propasti s názvem OSAMĚLOST. Přestalo pršet a já tam pořád stála a dívala se směrem, kde jsi zmizel. I přesto, že začal vát vlahý jarní vánek, zdálo se mi, že na mě od ovčína dýchá chlad. Od té doby tu starou, skoro rozpadlou, zchátralou, rozbitou, černou, ošklivou budovu nechci ani vidět. Vždy mi připomene tebe.
Ale nejen ovčín mi tě připomíná. Co takhle starý krmelec v lese za vesnicí? Místo naší první schůzky. Dřevěná bouda mezi stromy vyhlížela jako perníková chaloupka z pohádky. Byli jsme spolu...v přírodě...v lese. Sledovali jsme srnky, ptáky, sbírali jsme lesní jahody.
Já se teď však musím ptát, tak jako se ptám už několik měsíců: Proč jsi mě opustil? Zůstanou tato místa spojena jen s těmito vzpomínkami, které již ztrácejí svůlj lesk, však stále zůstávají, nebo k nim přibudou další? Vím, že místa i chvíle strávené na nich tu zůstanou, ale my už tu nebudeme.
Zvedla jsem se ze země a vracím se směrem k vesnici, domů. Z kopce se jde pohodlně a já se ještě - pokud je to možné - kochám překrásným výhledem na krajinu. Ale po malé chvilce chůze již mizím mezi prvními staveními Kameničky. procházím kolem starých, oprýskaných, malých domečků, kolem rybníka, kolem pískoviště, na kterém si hrají děti, stejně jako jsem si tam před lety často hrávala i já. Vzpomínám si, jak mi kamarádka vyprávěla, že v rybníku na návsi bydlí vodník a já si ho vždy představovalas hromadou pentlí, kterými lákí mladé, krásné dívky. A teď...jdu kolem starého kaštanu. Pod ním je lavička, na které se schází místní omladina už spoustu let. Nyní stojím u stoletého dubu, jenž se vypíná před domem, kde jsem vyrůstala. Dnes zde bydlí můj dědeček. Dům se dřevěnou verandou vyhlíží tak smutně, ale naopak je útulný a příjemný. Vůbec není smutné pobývat v něm.A já už mizím za vraty vedoucími do velkého dvora, který patří naší rodině.
Ale já vůbec nejsem v Kameničce! Neprocházím se po mě tak dobře známých místech! Ne, ne, ne! Sedím doma u stolu v malém rodinném domku v Ivančicích. od silnice, po které projede nejmíň každé půl minuty nějaké auto, mě dělí asi dva metry a slabá zeď. Místo zpěvu ptáčků slyším jen skřípání a dunění motorů. Tma. Zima. Je únor...šedivý, občas deštivý, občas sněhový únor. A já uvažuji, jak by bylo krásné být zase doma... na Vysočině...v Kameničce. Zase se rozběhnout bosá po louce, vykoupat si nohy v rybníce nebo jít sbírat hříbky do lesa, kde voní pryskyřice, zpívají ptáčci, místy prosvítají sluneční paprsky a mech je tak měkký, že přímo vybízí, abychom si do něj lehli. Proč tedy nemůže být člověk tam, kde by chtěl být? Tam, kde je mu dobře???
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
